Bilanční... (už zase)

Uplynulý měsíc byl na tomto blogu nejnavštěvovanější, a to i přesto, že je poslední dobou poněkud... inu, monotematický. Přesto (nebo možná právě proto?) je jeho čtenost mnohonásobně vyšší, než před čtyřmi lety. Návštěvnost, ale i výhrada monotematičnosti, za kterou jsem byl nedávno osočen, mě přiměly k malému bilancování...

2008: Rok první

Když jsem v září 2008 založil tento blog, pořádně jsem ani nevěděl, co se tu bude dít. První měsíc tak byl ve znamení tápání - cosi jako nekrolog vystřídaly mé žurnalistické pokusy, a to jak nepublikované, tak i ty otištěné (jeden na téma "svátky u hasičů, lékařů a policie" a druhý na podobné téma "svátky a zvířata"). Protože šlo o značně letité výškrabky, skryl jsem je pod tagem "ze šuplíku" (po něj se schoval i můj literární poklesek z doby, kdy mi bylo třináct - tehdy mi to přišlo děsně vtipné, s odstupem let to je ale trapas). Pár archivních tajemství ještě někde mám a snad na ně časem dojde řada. Rok 2008 jsem tak ukončil se sedmi příspěvky a s velkými plány jsem hleděl do roku 2009.

2009: Rok stagnace

Starý známý Jerry

Začátek roku přinesl poprvé potřebu bilancovat a nebylo to příliš potěšující. Bylo totiž zřejmé, že předsevzetí týkající se přinejmenším třech smysluplných příspěvků do měsíce, vzala brzy za své. Navíc jsem v té době již byl aktivně jeden semestr interním doktorandem, takže na nějaké rozsáhlejší snahy nebylo moc času. Dokonce se mi začalo stýskat po časech bakalářského studia, které jsem završil prací o svém oblíbeném producentovi - a proto jsem se k němu v únoru poprvé vrátil. 

Netbook - rozborka (a sborka)

Začátek roku přinesl také povánoční dar - netbook, od kterého jsem si (poněkud naivně) sliboval nárůst četnosti příspěvků. K němu sice nedošlo, ale musím uznat, že pořízený stroj je skutečně odolný. Nejen že vydržel kompletní prolití horkým čajem, ale i čistící extempore po zásahu syrovým kuřecím masem, kdy jsem si odpravil touchpad a klávesnici. Avšak stále pracuje a zdá se, že ještě nějaký ten pátek vydrží.

V březnu jsem konečně absolvoval promoci, a to i přesto, že studium jsem měl už dávno ukončené. Následoval dlouhá odmlka až do začátku června, kdy jsem musel doznat, že mé prvotní iluze o doktorandském studiu, doznávají značných trhlin. Přesto jsem se v následujících měsících pustil do práce a litoval jsem, že tak šťavnaté téma, jako je mé pedagogické účinkování, zde nemůžu s ohledem  na pedagogický kodex patřičně vytěžit.  Listopad mě svým dvacetiletým výročím tzv. Sametové revoluce inspiroval k dalším dvěma literárním pokleskům - oba pohledem dítěte vzpomínaly na dobu před listopadem a po něm. Zvláštní, že stokoruna s Klementem Gottwaldem stojí patrně za úspěchem druhého nejčtenějšího příspěvku.

2010: Od dvanácti k osmi

Včil jsme v řiti...

Zatímco za předešlý rok jsem vypotil dvanáct umrněných cintů, stal se rok 2010 vyloženě nejslabším - dokonce jsem v jeho průběhu uvažoval o zrušení tohoto chabého pokusu o blog, jehož stav byl více než tristní - první příspěvek až v březnu, ale na druhou stranu to byl skoro zázrak. V červnu jsem se rozhorlil nad děsivým mobilem, který mě docela zavařil. V září tu byl nový semestr - který mi přinesl infarktovou chvíli, když mi den před mojí přednáškou zkolaboval externí harddisk se všemi prezentacemi a podklady... Ne nadarmo říkal už V. I. Lenin: "Zálohovat, zálohovat, zálohovat!" Nakonec to ale dopadlo dobře a já jsem mohl oblažovat studenty i místní čtenáře příspěvkem o Jerry Bruckheimerovi. Než jsem se nadál, byl tu konec roku a mé další bilancování.

2011: Rok Queen & hypergrafie

Když mě koncem roku jeden student (nebudu ho jmenovat, však Karel ví) upozornil, že je škoda, že na mém blogu toho stále moc není, zamyslel jsem se a rozhodl se konat. Úvod roku byl ještě poměrně nevinný - po snaze přispět k tehdy probíhajícímu zatmění Slunce (za pomoci nejlevnějšího foťáku a "filtru" zbastleného z několika slunečních brýlí) jsem do toho šlápl poprvé - ano, poprvé se tu objevila skupina Queen, slavící toho roku 40. výročí. Nejdříve v knižní podobě a 23. ledna poprvé v podobě textu o singlu v cyklu, který jsem nazval (inspirován pořadem z počátku 90. let)  Hity oblíbené (nejen) Brity. Netušil jsem, že jejich počet dosáhne (prozatím) 59 textů. A aby toho nebylo málo, mezi těchto devětapadesát textů o singlech se vměstnalo i několik textů o jejich začátcích, novém webu, návrhářce kostýmů, hledání basáka, pořádané výstavě, pražském koncertu z roku 2005, projektu Queen Extravaganza, pogratuloval jsem postupně kytaristovi Brianu Mayovi, bubeníkovi Rogeru Taylorovi (řada přišla i na sólové projekty jak jeho, tak kapely The Cross), basákovi Johnu Deaconovi a pochopitelně i Freddie Mercurymu (a následným reakcím). Vedle toho jsem se pozastavil i u prznění skladeb Queen v další Česko Slovenské Superstar, druhé pětici alb vydané v nové edici a dobové kritice Jana Rejžka na koncert Queen v Budapešti. Velmi jsem se vyřádil na textu, který prstem po mapě hledal bydliště Freddieho Mercuryho a s obavami jsem zavzpomínal i na den jeho smrti - obavy byly ale neopodstatněné, neboť jde o dlouhodobě nejčtenější text na blogu.

Pro své studenty se rozkrájím...

Ano, byl to rok, kdy jsem našel jistý tematický rámec, který udal blogu směr, ale na druhou stranu jsem se snažil vměstnat mezi tyto texty i něco trochu jiného. Jedním z témat byla pochopitelně (i když v menším množství, než by se čekalo) škola - postěžoval jsem si na jazykovou úroveň bakalářských prací, připravoval jsem se na pedagogické působení na již třetí škole, kam jsem stále nějak nemohl sestavit program výuky; sebekriticky jsem shrnul svojí první přednášku, která se změnila ve slovní průjem a nakonec jsem uznal, že učit 12 kurzů během 4 semestrů, je poněkud moc a budu se muset rozkrájet. Chmurnou náladu mi opět přinesly přijímačky, na nichž se ukázalo, že na středních školách je asi něco špatně.

Sem už opravdu ne...

Vzhledem k tomu, že jsem ještě během roku stihl (opět) pracovat na Špilberku, neodpustil jsem si menší popíchnutí (to větší mám někde v záloze) tamních poměrů. Na druhou stranu jsem tam zažil zajímavé setkání, ale o dosti podivné výstavy. Z oblasti každodenních problémů a mezilidských vztahů jsem si zanadával na sousedy, na stav naší ulice, dementní cyklisty, kteří neumí dodržovat pravidla (a já neumím česky, neboť jsem si díky již opravenému překlepu vysloužil na Facebooku opakované výkřiky "Bňááák!") a zcela zásadním, ale patrně nijak objevným, příspěvkem, byl text o zkušenosti s věhlasným autobazarem. Koncem roku jsem krátce vzpomněl na zesnulého Václava Havla.

Nemáte při ruce fotku?
Nakreslete si ho...

Kupodivu zbyl čas i na příspěvky z ranku mého studia - tedy z oblasti filmu. Ze šuplíku jsem vylovil text o Janu Werichovi, který později vyšel v CVmag a i zde patří k nejnavštěvovanějším. Dvakrát jsem, spíše v žertu, zabrousil k Jerry Brucheimerovi - poprvé, když mi přišlo, že Rob Marshall je zombifikovaný Don Simpson (což mi bylo jinde vytknuto slovy, že si mám pořídit silnější brýle) a podruhé jsem společně s dvěma videi poukázal na lehkou vyčerpanost páně producenta. Do Ameriky mířily i další příspěvky - v jednom jsem se zaměřil na film Tonyho Scotta o splašené lokomotivě, ve druhém jsem vyštrachal ze šuplíku textík o zvláštní epizodě oblíbeného seriálu M*A*S*H. Společné téma války a zdravotníků měl i šuplikoidní text o filmu Kippur izraelského režiséra Amose Gitaie.

Nemohl jsem odolat a několikrát jsem se zaměřil i na vznikajícího Hobita (jak de nedávno ukázalo, těšit se můžeme ne na dva, ale rovnou tři filmy). Nejprve jsem přiblížil jednotlivé trpaslíky, poté jsem shrnul postřehy a záběry z třetího videoblogu a nakonec jsem se zaměřil i na faktor, který je ve spojitosti s Hobitem očekávaný s lehkou skepsí - 3D. Vzhledem k tomu, že nejlepší a nejslavnější skupina všech dob - ano, nikdo menší než The Rutles - vydali nové album Lunch, musel jsem zkrátka zavzpomínat na tuto živoucí legenda. Legendu, která bude žít ještě dlouho poté, co ostatní žijící legendy zemřou. Ale zpět k filmu - opět ze šuplíku se vyvalil pokus o recenzi na Svěrákovic Vratné lahve a spíše sám pro sebe jsem si shrnul konec seriálu Comeback.

Kino Oko... Bylo a není...

Tři příspěvky, které jsem si nechal na duben roku 2011, patří sice k těm "šuplíkovým", ale zároveň mým velmi oblíbeným - a podle statistik přístupů na stránky také k těm čtenějším. Ostatně odkazovaly na ně i oficiální facebookové stránky Kina Jablonec nad Nisou. Text rozdělený pro svoji délku na tři díly, se věnoval právě jim - kinům v mém rodišti. První díl velmi stručně seznámil s jejich historií - když jsem si ještě ověřoval některá data, fošel jsem k závěru, že bude ještě o čem psát - kina na Jablonecku a Liberecku totiž zejména díky podnikatelskému duchu německých provozovatelů patřila k nejstarším. Ve druhém díle jsem popsal jednotlivá kina a zavzpomínal jednak na Otto Vejnara, člověka, který byl s jabloneckými kiny spjat od začátku 60. let a od roku 1972 až do své smrti v roce 2007 je vedl a také na Kino Oko, které již vzalo za své. Poslední díl se věnoval programování kin a zaměřil se také na již neexistující 70mm projekce.

Shrnu-li to - i když to na první pohled tak mohlo vypadat, nešlo rozhodně o monotematický rok. Byť se to Queen jen hemžilo, objevilo se zde několik příspěvků, kterých si ve vší skromnosti vážím a jsem rád, že i jejich čtenost nebyla zanedbatelná. To pravé monotematické běsnění nastalo až následující rok, ačkoliv jsem ve svém bilancování koncem roku slíbil, že zmírním spamování tímto tématem.

Rok 2012 doposud: Queen kam se podíváš...

May & May

Ze závěrečného předsevzetí se vyplnila jen část - poklesl počet příspěvků. Na druhou stranu však zesílila jejich monotematičnost. Seriál Hity oblíbené (nejen) Brity dostal během půlky roku dalších deset částí a aby toho nebylo málo, v květnu jsem vymyslel další seriál, pojmenovaný Král je mrtev, Královna žije dál? Queen po roce 1991, který měl poukázat také na to, že Queen nebyli jen Mercury. Doposud má jen první dvě části - rok 1991 a rok 1992. Zda budu pokračovat, se teprve uvidí. Drobnou vtipnou výjimkou byl lednový příspěvek pohrávající si s myšlenkou, zda moderátoři Top Gearu nepřipomínají členy Queen. Přijde vám to jako blbost? Posuďte sami.

Bri & Adam & Rog

Ryze monotematický se pak stal - s drobnou výjimkou - měsíc červenec. Kupodivu ale právě díky této monotematičnosti se rapidně zvýšila jeho čtenost. A čím to bylo? V osmidílném cyklu Show must go on regardless of haters? (tedy on byl číslovaný i po půlkách a 1/4, ale ve výsledku je jich osm) jsem se zaměřil na spolupráci Queen s Adamem Lambertem, Americkým mládencem, který na sebe upozornil především v osmé řadě American Idol, kde obsadil druhé místo. Hned první pošťouchnutí přineslo neobvyklou řadu reakcí - většinou negativních - vždyť jak si můžu dovolit kritizovat zpěváka, když sám nezpívám, že? První ukrajinský koncert bohužel nepatřil k nejvydařenějším a podobně tomu bylo i v případě druhého, moskevského. Když jsem se v "půlkovém" příspěvku rozezlených příznivců Adama Lamberta zeptal, kdo podle nich zpívá modelovou skladbu Under Pressure nejlépe, kupodivu jsem žádnou odezvu již nedostal. Sám sobě jsem si srovnal v následujícím příspěvku své postoje k "postmercuryovským" aktivitám, abych však následně konstatoval, že Przedstawienie musi trwać!, ale že ani třetí koncert v řadě nepatřil k příliš vydařeným.

S jistým očekáváním jsem hleděl vstříc třem posledním koncertům, které proběhly v londýnském Hammersmith Appolo - původně kině a od 60. let víceúčelovém sále (kéž by podobný osud měla kina i u nás), kde Queen za svojí kariéru vystoupili celkem osmkrát a kde na Vánoce 1975 triumfovali. Prostředí o hodně intimnější, než jsou stadiony, jim vyloženě svědčilo - a tak se postupem času i účast Adama Lamberta stávala snesitelnější a on sám byl pěvecky jistější.  Na prvním londýnském koncertě ještě bylo dost chyb, ale při poslechu předposledního a posledního vystoupení, jsem poněkud zalitoval, že jsem do Londýna nevyrazil...

Inu bylo to zajímavých pět let a já jsem neskonale vděčný všem, kteří nade mnou ještě nezlomili hůl a občas sem zabrousí, počtou si a snad se někdy i něco dozví nebo se pobaví. Skutečně bych se nerad dušoval, že konečně půjdu s těma Queenama do prd***, protože je to zkrátka téma, které mě baví. Na druhou stranu bych byl ale rád, kdyby se mi dařilo sem tu a tam vpašovat o něco jiného. A s tímto závazkem končím svůj prozatím 158. příspěvek...

Komu není shůry dáno, ať radši nic nedělá...

Tak se zdá, že jsem si zase vydělal... Po přípravě nedělního oběda jsem zjistil, že díky svému obsedantnímu puzení mít stále něco audiovizuálního v dosahu (v tomto případě několik epizod seriálu Comeback), jsem zaneřádil klávesnici svého netbooku syrovým kuřecím masem. Nu což, řekla jsem si. Není problém, počítač rozeberu a vyčistím. Konečně, není to poprvé, že.

Vše se povedlo k mé maximální radosti. Dokonce se mi podařilo se zbavit čtyř šroubků, které mi zbyly od minula (a odstranit tak nepříjemné kynklání LCD panelu). Potěšen jsem byl o to víc, že se mi tentokrát podařilo slícovat plasty tak, že ani chloupek by neměl proniknout. S pocitem spokojenosti jsem odešel pracovat na stolní počítač.

Ani nevím proč, ale v hlavě mi hlodal červík pochybnosti. Ráno musím na fakultu, co kdyby... a šel jsem to vyzkoušet. Netbook se rozběhl a běžel (výrazně tišeji, protože jsem ho opět zbavil nánosů prachu), avšak touchpad nereagoval. Ve snaze vypnout ho klávesnicí jsem zjistil, že nefunguje ani ta. Že bych na něco zapomněl?

Zkrátím to. Nezapomněl. Slabinou netbooků je jejich velikost a od toho se odvíjející i titěrnost jednotlivých součástek. Koncovka plochého kapelu spojujícího touchpad s deskou nevydržela několikeré odpojení a připojení a odporoučela se do křemíkového nebe. Klávesnice, ačkoliv se zdá i po několikerém vizuálním prozkoumání v pořádku, tam má zdá se nakročeno. Jediné co umí, je po stisknutí několika kláves  a po stisknutí klávesy DEL dokonce otazník ve čtverečku! S tím disertačku asi nedopíšu... A tak mi asi nezbude než začít šetřit a do té doby si k netbooku připojit myš a klávesnici. Nebude to mobilní ani hezké, spíše primitivní, ale za to jistě účinné.

***

Tak možná je to primitivní, ale nikoliv účinné. Netbook se totiž chová úplně stejně i s klávesnicí připojenou přes USB. Takže chyba bude asi někde jinde... Že by ovladače? Ne, ty to nebyly. Popřemýšlel jsem, pogooglil a pak použil selský rozum a odpojil netbookovou klávesnici. Rázem bylo po problému. Zdá se tedy, že viník je odhalen (a tím nemyslím sebe a své neautorizované zásahy do hardwaru). Je to (stejně jako u touchpadu) ten titěrný káblík, který je již původně natřikrát ohnutý. A dalším ohýbáním jsem ho také poslal do křemíkového nebe...

Novosemestrální

Tak už je zase tady... Nový semestr. A s ním i klasické starosti, resty, termíny, stresy... Hned dva první jsem si svojí šikovností uštědřil z kraje. Nejprve jsem si při klasické snídaňové scéně (tzn. sedíc "baru" na lince, snídaje něco sladkého a čaj z velkého hrnku) nechtěně nalil asi 2dcl horkého Earl Greye do netbooku. Tušíte správně - nadšený z toho nebyl...

S pocitem, že stačí počítač vypnout a nechat odkapat jsem dosnídal, ale červ pochybnosti hlodal a hlodal, až vyhlodal na Googlu informace o tom, že vlhkost v útrobách počítače je cosi jako rakovina... koroze a rozklad bují a bují, až jednoho dne dosáhne terminálního stádia a milovaný notebook odejde do křemíkového nebe.

Neváhal jsem tedy a pustil se do okamžitého rozebrání...

Takto rozebraný netbook jsem nechal schnout s tím, že jej večer (dokud si pamatuji kam co patří) dám dohromady. Večerní pohled mě ale přesvědčil, že vlhkost stále putuje skrze LCD a sborku jsem nechal na další den. To už byla má paměť oslabena a tak po prvním složení zbylo asi 12 šroubků... Při druhém pokusu už jen 4 a na jednom místě plasty ne tak úplně lícují... Jo a nepřejde do spánku po zavření... a možná se i víc hřeje...

No zkrátka - abych měl klid v duši, nakopíroval jsem (a bohužel často rovnou přesunul s tím, že si v netbooku udělám pořádek) data na externí harddisk. Z radosti nad novým projektorem na fakultě jsem začal upravovat prezentaci do širokoúhlého formátu. Těsně před tím, než jsem si její poznámky převedl do pdf (večer před první přednáškou) jsem šel vařit... A ejhle. Po večeři mi ale harddisk oznámil:

Nemusím asi dodávat, že v tu chvíli mi nebylo do smíchu... zkrátka, to cut a long story short, když se daří, tak se daří. Jenom doufám, že to byl jen dílčí neúspěch v jinak úspěšném semestru. Ale skoro si říkám: už aby byly Vánoce...

***

Dodám, že recovery program běžící na mém HDD zhruba 14 hodin se zasekl na 40% a vypadá to, že dál se už nic konat nebude... Tak snad příště...

Příspěvek mobilní...

(doplněno II... aneb Nekonečný příběh)

Nikdy jsem neprahnul po mobilu, který je skutečně in. Nikdy jsem netoužil po telefonu s vlastním operačním systémem. Nepotřeboval jsem přístroj nabitý aplikacemi. Nejen, že mi stačí, že telefon telefonuje a posílá SMS (no dobře, pár vychytávek navíc mít může), ale vzhledem k životnosti mobilu v mých rukách mi investice do jakéhokoliv luxusu přišla jako plýtvání. Nevím, čím to je, ale mobil mi vydrží nanejvýš dva roky… Pak se prostě něco stane (vyletí mi z kapsy a dopadne na žulový šutrák, stane se spoluúčastníkem přívalového deště a zbaběle se utopí) a je třeba sáhnout po novém.

Jakožto zákazník s paušálním mobilem (nesmějte se) a našeho modrého okysličeného operátora (nesmějte se ještě víc) jsem sáhl podruhé po dotovaném telefonu (a dost, kdo se bude chechtat, ať jde za dveře). Poprvé jsem takto přišel k mobilu Sony Ericsson K770i, se kterým jsem byl navýsost spokojený. Nejen, že má výdrž a dobrý signál, nejen že jsem s ním, nemaje jinou možnost, nafotil stovky (ne-li tisíce) stránek archivních materiálů, ale velmi mě nadchla možnost upravovat údaje v telefonu pomocí softwaru SE PC Suite. A tak se z obyčejného telefonního seznamu stala má náhradní paměť pro adresy, maily, data narozenin a mnohé další… Když telefon po dvou letech začal po lehkém utopení vypovídat službu (tedy on jde, jen na ne displeji není nic vidět) vyrazil jsem pro jeho nástupce. Nemaje vysoké nároky (ani dostatečné finanční možnosti) a ve snaze mít rychle plně funkční telefon, sáhl jsem po prvním SE, který jsem viděl – S312. A to byla chyba…

Původní bláhový předpoklad, že píchnu mobil na PC a jednoduše překopíruji kontakty, byl poměrně záhy vyvrácen. Nejen že telefon s mým PC Suite nespolupracoval, ale po nahlédnutí na oficiální stránky SE jsem zjistil, že PC Suite pro S312 ani neexistuje. Dobrá, zkusíme jiné programy… MyPhoneExplorer nereagoval, MobilEdit! Několikrát spadl… Asi budu muset aktualizovat… A co na to stránky SE? Telefon aktualizaci nepodporuje… Ehm… tak jo. Klid. Hele, stránky SE nabízejí synchronizaci! Postahoval jsem co třeba, ze „slepého“ K770i natáhnul kontakty a… a nic… Hergot, kde je ta synchronizace v mobilu? Volám na linku do SE

- Tento model synchronizaci nepodporuje

- A to mám podle Vás tu hromadu kontaktů a údajů přepisovat ručně

- Můžete je zkopírovat pomoví Bluetooth!

Jinými slovy – kontakt po kontaktu otevřít, odeslat pomocí modrozubu do druhého telefonu a uložit. Nejen, že na to potřebujete 2 SIM karty, ale také mobil, na jehož displeji je možné alespoň zhruba odhadnout, co to děláte… No, s tím se už nějak vyrovnám…

Pak jsem zjistil, že telefon nemá poznámky (což je pro mojí sklerotickou hlavu velký problém), jen jeden budík (no dobrá, to se dá přežít) a celkově je oproti K770i takový pomalejší. Má sice hezčí přehrávač mp3, ale jakmile chcete poslouchat hudbu a třeba psát SMS, telefon nestíhá. Co mě však velmi zklamalo, byl samotný telefon, tedy jeho prapůvodní funkce. To, že telefon nemá hromadu serepetiček, že je rychlý asi jako můj první Philips před deseti lety, že nepodporuje synchronizaci, aktualizaci… a já nevím co ještě, to bych překousl. Ale že se s ním nedá telefonovat! Nejen, že máte pocit, že mluvíte do kbelíku (v telefonu váš hlas podivně dutě rezonuje), ale zároveň vás úroveň zvuku vrací do mobilového pravěku. Člověku na druhé straně je velmi špatně rozumět, a co víc – signál vypadává, takže špatně rozumíte každé druhé, někdy až třetí, čtvrté slovo. A pozor – SE S312 nabízí ještě víc! Voláte-li delší dobu, tak ten dobrotivý přístroj myslí na vaši peněženku a telefonát utne. Prostě ho přeruší a oznámí to žertovným zvukovým tónem („volané číslo neexistuje“). Pak, asi aby vás odradil od dalšího utrácení, oznámí „Žádný signál sítě“, displej ztmavne a je to. Pro další telefonování musíte telefon vypnout a znovu zapnout… Grrr… Když se to stane jednou, dobrá, je to náhoda. Když podruhé, je to zatracená náhoda. A když potřetí, máte chuť telefonem hodit po nejbližším psovi (což jsme neudělal, neboť mám psy rád).

Nu což… Telefon půjdu s díkem vrátit. Jenže vzhledem ke způsobu jeho nabytí mi jej asi vezmou, pošlou na reklamaci a namísto toho obdržím nějaký fajnový náhradní stroj… Třeba starou Nokii 5110… Asi bych to měl radši nechat tak, jak to je… No řekněte, co jsem to za kafrala, když mi vadí, že telefon netelefonuje…

P.S. Skoro jsem zapomněl dodat, že hlavní problém tohoto telefonu, od kterého se odvíjejí problémy výše popsané je to, že to vlastně není Sony Ericsson... On je to totiž Sagem vyráběný pro SE... Škoda...

P.P.S. Zašel jsem s výše popsanými problémy do prodejny... Ochotně mi mobil vyměnili... kus za kus. A co myslíte? Ano, to samé... Vzhledem k tomu, že problémy s kvalitou hovoru se opakovaly, zašel jsem do prodejny znovu. A tak mi na stole leží již třetí (!) SE S312, který je designově sice moc pěkně provedený, ale jinak je co do kvality hovoru stejně mizerný, jako předešlé exempláře...

P.P.P.S. Ani třetí SE S312 se mi tu neohřál dlouho. Přijali ho jako reklamaci a po cca 14 dnech se mobil vrátil ze servisu s tím, že jsem měl pravdu - signál je mizerný, vypadává a hovor se přerušuje. Jako gesto dobré vůle mi byl nabídnut jakýkoliv jiný telefon v ceně do 4.000 (!). Nyní tu sedím s telefonem Samsung GT-S5620 Monte a připadám si, jako kdyby dali jeskynnímu pračlověku psací stroj... ostatně tak se cítím vždy, když si pořídím nový mobil....

Konečně mobilní!

Tak se nám konečně podařilo získat netbook, o kterém jsem mluvil už od Vánoc.

Máme je doma už několikátý den (v plurálu píšu proto, že jsme ho pořídili i pro Kačku), ale stejně jako většina jiných uživatelů, kteří se na něj těšili a chtěli o něm podávat zprávy na svém blogu, jsem se k tomu nedostal dřív.

Zkrátka a dobře si ho užívám a nemám zatím čas na nějaké plané plkání na blog.

Počítač je to sice malý, ale neuvěřitelně uživatelsky příjemný. To, co je pro někoho nevýhoda - nepřítomnost optické mechaniky - jsem vyřešil dokoupením externí vypalovačky. No a pro maximální pohodlí jsem dokoupil i router. Tím pádem mám přístup na internet po celém bytě. Zkrátka maximální pohoda.

Nyní se už jen sžít s klávesnicí (což nebude těžké, protože ač je menší než klasická, píše se na ní velmi dobře) a naučit se používat všechny vychytávky (třeba včera večer mi došlo, že ntb má i slot pro SD kartu a o možnostech přes funkční klávesu ani nemluvě).

Uvažujete-li tedy o netbooku, rozhodně můžu tento vřele doporučit...

Ještě bych snad dodal, že vlastním verzi se solidním 160GB HDD a RAM jsem si navýšil na 2GB. Používám Win XP (to je ale z lenosti a neochoty se přeučovat na Linux, takže si můžete odpustit poznámky o tom, jak jsou produkty od Mrkvošitu k ničemu etc... Náhodou XP SP3 jsou dle mého velmi dobrý systém a pokud se nepletu, měly by na ntb běhat i nejnovější Win 7, na které jsem upřímně zvědavý).

P.S. Windows 7 tam sice nainstalovat jdou, ale popravdě to moc neběhá. Spíš se to stane dosti dýchavičné a nepoužitelné, takže zase zpět k XP...