pondělí 1. prosince 2008

Svátky a zvířata

Ze šuplíku… prosinec 2001
Ač je to k nevíře, máme tady už prosinec. A právě to mě přimělo zahrabat opět v hlubinách mého archívku a vylovit další "perlu". Opět se jedná o článěk určený pro Deník Jablonecka, který vyšel zřejmě 29. 12. 2001. I jako v předešlém případě jde o původní, redakčně neupravenou verzi - opět plnou "svátečního" nadšení, včetně přání na závěr textu...

Vánoce a Silvestr jsou sváteční dny, které přicházejí vždy na závěr roku a přinášejí klid a pohodu. Doma si lidé snaží vytvořit slavnostní atmosféru a všude je cítit přátelská nálada. Avšak ani v těchto dnech, stejně jako jindy, bychom neměli zapomínat na tvory, které nás provází životem, na zvířata.

Útulek Dášenka

Prvním zastavením je lučanský útulek Dášenka, o němž jsem se bavil s paní Dagmar Holanovou, místní předsedkyní Ligy na ochranu zvířat, zakladatelkou a majitelkou této instituce. První otázka se týkala nejčastějších důvodů, kvůli kterým se sem zvířata dostávají. „Hlavním důvodem je vždy lidská nezodpovědnost a krutost. Lidé si o sobě dost myslí, ale pak zjistí, že to nezvládnou.“ Dozvídám se o krutých praktikách některých majitelů, kteří, než aby zajistili starému, či vážně nemocnému psovi slušnou smrt, hodí ho radši do popelnice. „Naším hlavním úkolem je zaručit zvířatům důstojný život nebo důstojnou smrt. Jsou-li zranění, asistujeme u jejich operace na veterině a zajišťujeme následnou rehabilitaci.“ Po malé odmlce paní Holanová pokračuje o poznání veseleji: „Jsou však i tací, kteří nemohou mít psy doma, a tak chodí k nám do útulku a půjčují si je na procházku. Někteří psi jsou od lidí, kteří jdou do domova důchodců či do nemocnice, ale pokud jim to zdravotní stav dovoluje, chodí se na své miláčky pravidelně dívat a chodí je venčit.“
Zimní období se ve zdejším útulku moc neliší od zbytku roku. V současné době je zde na čtyřicet psů a stejně tolik koček. Všichni tito chovanci dostávají v zimě větší porce potravy. Ta se jim míchá z několika druhů granulí, aby se zajistila co největší pestrost. Zajímám se, co jiného přinášejí Vánoce, a sdílná Dagmar Holanová se nadechuje k delšímu vyprávění. „V podstatě na jednu stranu radost a na stranu druhou starost. Pár psů sice ubude, ale po Vánocích snad ještě větší množství přibude. Jako jsou psi „prázdninoví“, jsou také psi „vánoční“. Zvíře je krásný dárek, ale po několika dnech majitelé zjistí, že ono to taky žere, čůrá …, a tak to dají pryč.“ A jak budou vypadat vánoční svátky v útulku? „Ještě před Štědrým dnem jsme pořádali mikulášskou nadílku, na kterou každoročně přijíždí kolem stovky lidí. Moc nám pomáhají, protože přivezou granule, konzervy, vodítka či misky. Malé děti pak dostanou od Mikuláše za básničku malý dáreček a vládne zde krásná atmosféra.“ Po chvilce ticha vyprávění pokračuje: „V podstatě máme normální Vánoce. Dřív než zasedneme ke štědrovečernímu stolu, dostanou pár pamlsků zvířátka, která tam mají mimo jiné též malý stromeček. Celý večer máme samozřejmě jako v jiné dny pohotovost, což v praxi znamená, že zavolá-li Městská policie či kdokoliv jiný, že je někde zaběhlý pes, musíme vyjet. Ještě musím dodat, že poštou nám chodí třeba i padesát přáníček, ale jen pár je pro nás.“
Další otázka směřuje na poslední den v roce, na Silvestr. Výraz Dagmar Holanové značně zvážní a zesmutní. „To je katastrofa. Vyjíždíme až dvanáctkrát za noc. Pes je díky svému dokonalému sluchu šokován množstvím hluku z každoročních ohňostrojů a utíká. V panice však neutíká domů, ale co nejdál od hluku. Stává se pak, že když na jaře roztaje sníh, nalézají lidé po lese mrtvé psi, kteří doplatili na lidskou zábavu.“ Paní Holanová ve smutném vzpomínání ještě pokračuje, a tak se dozvídám o konkrétních případech, které jsou smutné a tragické. V útulku však podle jejích slov žádné problémy nejsou. Zvířata jsou v místnosti a za klid vděčí též výhodné poloze tohoto útočiště. Majitelům psů, kteří bydlí v centru, radí paní Holanová zakoupit u veterinárního lékaře tablety na uklidnění, ale především zavřít psa doma a zajistit všechny dveře. „Díky smlouvě s městem o odchytu a sběru kadávrů (uhynulých zvířat) musím být vždy připravena vyjet. Silvestr slavím tedy bez alkoholu, ale nijak mě to neomezuje. Vyrovná to radost z přání, se kterými k nám lidé přicházejí po celý den.“
Starat se o zatoulaná či opuštěná zvířata je práce velice náročná. Jak po stránce finanční, tak i fyzické a psychické. Podle slov paní Holanové se za osudem každého chovance skrývá leckdy velice smutný příběh a člověk si i díky tomu jen těžko uchová odstup. Stává se pak, že rozloučit se se zvířetem přináší radost a slzy. „Je to takový rozjetý vlak, ze kterého už nelze vyskočit. Starosti vyváží pocit zadostiučinění a radosti na tím, když se k vám po čase přijde podívat někdo s pejskem, který prošel naším útulkem a vy vidíte, že je čistý, dobře krmený a hlavně spokojený.“
A co popřát lučanskému útulku do nového tisíciletí? Mnohem více lidí, kteří si sem přijdou pro psa nebo kočku a ještě více zodpovědnosti mezi lidmi. Díky ní si snad již nebudou pořizovat zvíře ti, kteří nejsou odhodláni se o něj za každých okolností starat.

Zoologická zahrada Liberec

Dalším místem, které nabízí zvířatům útočiště, je nejstarší zoologická zahrada u nás (zal. r. 1919) v blízkém Liberci. Ta se již pomalu připravuje na zimní období, jehož příchod je však zatím v nedohlednu. „Letos je teplo, což znamená, že většina zvířat je ve venkovních výbězích.“ informuje mě Lada Sedláčková z oddělení propagace a ekologické výchovy. „Jsme však připraveni na náhlou změnu počasí, což v praxi znamená, že máme v pohotovosti čerpadla v bazénech lachtanů a tučňáků. Nesmí se stát, že by jim voda zamrzla.“ Dozvídám se také, že již v říjnu byla zazimována většina teplomilných ptáků z venkovní voliéry nového pavilonu tropů a po přesunu zbytku zůstávají venku už jen racci. Nastane-li však opravdová zima a napadne-li sníh, přibudou pracovníkům zoo další starosti. „Zvířata jsou vždy s ohledem na jejich zdravotní stav vypouštěna do venkovních výběhů. Mrzne-li, hrozí jim uklouznutí a zlomenina u žirafy či nosorožce není nic příjemného. Myslím tím ani pro zvíře, ani pro ošetřovatele a veterinárního lékaře. Už jenom uspání takového pacienta je velice složitá procedura. Předcházíme tomu tedy sypáním písku či štěrku a když nepomáhá ani to, nezbývá nám než ponechat zvířata ve vnitřních pavilonech.“
Co se týče režimu zahrady v zimním období, zůstává prakticky stejný. Pouze se více dbá o zdraví zvířecích chovanců. Nastydne-li třeba šimpanz,je léčen obdobně jako stejně nemocný člověk. Jeho pohyb venku se omezí či úplně vyloučí a jsou mu podávány vitamíny, sirupy proti kašli, heřmánkové čaje či v nejhorším případě i antibiotika. Podle slov Lady Sedláčkové snášejí zdejší zástupci fauny zimu poměrně dobře. „Změní se jim samozřejmě trochu strava, protože ve vnitřních prostorách nespotřebují tolik energie na pohyb. Porce jsou tedy menší, ale o to bohatší na vitamíny.“ Dále však připouští, že stejně jako u lidí, i zde se objevuje při delší zimě určitá nervozita, která však s nástupem jara rychle zmizí. Člověk by si mohl myslet, že návštěvník zahrady musí být v zimním období ošizen o spoustu věcí, ale vše zlé je k něčemu dobré, a tak můžeme obdivovat žirafy v jejich pavilonu a hledět jim z očí do očí, či stejně tak můžeme dlouhé minuty pozorovat jedenáctičlennou skupinu šimpanzů.
A jak zde budou vypadat Vánoce a Silvestr? „Nijak zvláštně. Zoo má otevřeno po celý rok, což znamená i v tyto dny. Pokladna bude v provozu od osmi do patnácti hodin třiceti minut. Samotná zahrada se uzavře ve čtyři hodiny a o hodinu později opustí areál i ošetřovatelé. Zahradu pak spravuje noční hlídač, který kdykoliv se něco stane, kontaktuje ředitele či veterináře. Ti se pak dohodnou, bude-li se volat ošetřovatel z toho úseku, kde problém nastal.“ Po krátké odmlce jsem však paní Sedláčkovou ujištěn, že za dobu jejího působení k ničemu výjimečnému nedošlo. Zvířatům se v rámci možností přidá nějaký ten pamlsek v podobě mandarinky či banánu, ale provoz se nijak neliší. Jsem ještě upozorněn na strom za oknem, který je stejně jako spousta dalších v areálu ozdoben ve vánočním duchu. Když už ne počasí, tak alespoň to zde připomíná blížící se Vánoce.
Se silvestrovskými radovánkami máme už nedílně spojen hluk způsobený stále četnějšími ohňostroji, ale na rozdíl od jiných částí města panuje zde v Lidových sadech klid. Jako by zakladatelé areálu mysleli na budoucnost a umístili tento liberecký skvost do tohoto, byť územně značně okleštěného, tichého místa. Zvířata tedy neprožijí chvíle hrůzy, ale takřka obyčejnou zimní noc.
A co popřát zoologické zahradě do nového roku a nového tisíciletí? Mnoho návštěvníků, hodně chovných úspěchů a především velkou dávku trpělivosti, která pomáhá překonat případné problémy.

čtvrtek 13. listopadu 2008

Sváteční dny IZS

Ze šuplíku… prosinec 2001
Pomalu ale jistě se blíží Vánoce a zatímco prodejci a obchodníci vyhrabávají ze skladů své zásoby vánočních ozdob, vyhrabal jsem já reportáž, která vznikala koncem roku 2001. V té době jsem studoval na Státní jazykové škole v Liberci, jejíž docházka nepatřila k mým prioritám, a ve volném čase jsem se snažil navázat spolupráci s Deníkem Jablonecka. Zůstalo bohužel jen u tohoto výtvoru a ještě u jedné reportáže. Tento text vyšel jako celostránkový článek, patrně 22. 12. 2001 (originální výtisk mám schovaný někde v Jablonci...). Zde předkládám původní, redakčně neupravenou verzi (ta novinová se lišila prakticky jen několika úpravami a odebráním naprosto irelevantního přání na konci textu).


Většina z nás se již chystá na vánoční svátky a Silvestra v rodinném kruhu. Jsou však mezi námi i tací, kteří tyto svátky budou trávit v zaměstnání. Jsou to členové budoucího IZS, nebo chcete-li Integrovaného záchranného systému.


Hasičský záchranný sbor


„Služba je jako každá jiná. Jen nálada je slavnostnější,“ zahajuje náš rozhovor velitel jednotek HZSO Jablonec nad Nisou, mjr. Jan Šefr. Letošní Vánoce (resp. Štědrý den) bude sloužit směna „B“, jejíž velitel, npor. Luboš Vojtíšek, dodává: „K celkové atmosféře přispívá hlavně televize. Není to tady jako v rodině, ale dá se to vydržet.“


Hasiči patří k těm, jejichž pracovní doba se nemění a zůstává stejná, i když jsou svátky. Stabilní směny, které jsou zde v Jablonci tři, se po čtyřiadvacetihodinových cyklech střídají. Patnáct až deset lidí, což je povinné minimum, plní své povinnosti podle předem stanoveného rozvrhu. „Štědrý den připadá na neděli,“ pokračuje s pohledem do kalendáře mjr. Šefr, „což je den kdy provádíme kondiční jízdy a údržbu techniky. Na veliteli směny záleží, zda jízdy odpadnou či ne. Svátek však nemůže sloužit jako výmluva pro nefunkční zařízení. Akceschopnost musí být zajištěna vždy.“ Napadá mě, že časový limit dvě minuty, daný pro výjezd ze stanice je velice krátká doba a musím hasiče obdivovat. Mjr. Šefr neopomene dodat, že stejně jako kdekoliv, tak i zde předchází Štědrému dnu velký úklid.


Lidé jsou zde různí. Někteří zasvětili této těžké práci již několik desítek let, jiní jsou tu nováčci. Zejména u mladých hasičů se hledí na jejich rodinné zázemí a na Štědrý den se je velitel jednotek snaží uvolnit. „To se řeší dovolenou, či prohozením hasičů z jiných směn. Ta kolegialita zde je a starší vycházejí s pochopením mladším vstříc.“ Rozvrh směn je však předem dán, a tak na jednu směnu připadá Štědrý den vždy po třech letech. „Není to tak úplně pravda,“ opravuje mě npor. Vojtíšek, „neplatí to, je-li přestupný rok, a navíc se týmy po třech letech promíchávají. Může se tedy stát, že Štědrý den prožijete na stanici častěji.“


A jak to bere jediná žena na stanici, pprap. Alena Voplakalová, spojařka směny „B“? „Mě je to už celkem jedno. Člověk si za ta léta zvykne a hlavně děti už odrostly. Mám to snad ještě lepší, protože slavím Štědrý den dvakrát. Dvacátého třetího u dcery a dvacátého pátého s tatínkem.“ Samotný sváteční den nebývá ničím zvláštní. Zásahy nijak nevybočují z průměru a „klasické“ požáry vánočních stromků si nikdo za posledních deset let nepamatuje. Na stanici se ozdobí malý smrček, a jak s úsměvem dodává mjr. Šefr: „Chlapi přinesou z domova cukroví, bramborové saláty, řízky či ryby, a předhání se, čí manželka je lepší kuchařka.“ Mladý hasič, který nechce být jmenován, poznamenává: „Máte to tady jako na vojně. Lepší je to však v tom, že druhý den můžete jít domů.“.


Silvestr (slouží směna „C“), byť pro mnohé velevýznamný den, zde nemá ten lesk. Oproti Štědrému dnu mírně naroste počet výjezdů, ale požárů jakoby ubývalo. „To je celostátní trend.“ upřesňuje mjr. Šefr. „Procentuálně jsou tzv. technické zásahy asi na 60%, jejich počet však stále roste. Jde zejména o likvidaci škod po automobilových haváriích, ale spadá sem i sundávání koček ze stromů.“ Npor. Vojtíšek pro zajímavost dodává: „Otvírání bytů a jednou jsme po kuchyni honili leguána,“. Zajímám se, zda na Silvestra roste díky alkoholu nehodovost, ale jsem ujištěn, že počet není nijak vyjímečný a lehký nárůst nastane až po novém roce, kdy se lidé vrací z míst, kde slavili. „Samozřejmě i my si přejeme vše nejlepší do nového roku,“ ujišťuje mě mjr. Šefr, „ale někdy, jako asi před třemi lety, se musíme spokojit s přáním po vysílačkách.“


Jaká jsou tedy specifika štědrovečerní a silvestrovské služby? „Snažíme se, aby i zde na nás dýchla sváteční atmosféra. Co se však ani o svátcích nemění je absolutní zákaz alkoholu,“ dodává striktně mjr. Šefr


Zdravotnická záchranná služba a Nemocnice Jablonec nad Nisou


Po hasičích je druhou složkou IZS zdravotnická záchranná služba. Ta v Jablonci ještě stále spadá pod místní nemocnici, kterou, byť přímo do IZS nepatří, jsem do tohoto materiálu zařadil pro určitou úplnost také. Nemocniční personál musí být pacientům k dispozici vždy podle potřeby, což nijak nevyjímá ani svátky vánoční, ani Silvestr.


V jedné z nemnoha místností dispečinku Rychlé lékařské pomoci mě uvítal mladý a sympatický muž jménem Peter Záruba, který má u „červených mravenců“, jak sám zdejší personál nazývá, funkci zástupce vedoucího lékaře RLP. Na začátek pokládám otázku na téma „zimní období“. „Zimní období s sebou přináší nárůst dopravních nehod, fraktur způsobených zimními sporty, ale také epidemie virových onemocnění. Ta se však vztahuje na počátek zimy, kdy dochází k určitému teplotnímu přechodu.“ Během našeho rozhovoru jsou mi ujasněny rozdíly mezi třemi posádkami, které v sanitních vozech vyjíždějí do terénu, či občasné problémy při spolupráci s Horskou službou. „Čas od času narážíme na silné problémy se silničním provozem. Lékaři Horské služby jsou schopni ošetřit různá zranění, ale je-li třeba hospitalizace, jsme přivoláni my a musíme pacienta dopravit sem. Někdy se pak stává, že sanitka nemůže dojet z důvodu ucpané komunikace, což lze řešit přivoláním vrtulníku z Liberce. Ještě horší situace nastává, je li špatné počasí.“ Pro úplnost dodávám, že zmiňované posádky se dělí na rychlou lékařskou pomoc, což je tým s lékařem, který je vybaven na jakýkoliv druh zásahu, dále pak rychlou zdravotní službu (RZS), která v Jablonci zatím chybí, ale v praxi jde o tým vycvičený obdobně jako členové RLP, chybí v něm však lékař, a konečně lékařská služba první pomoci (LSPP) se kterou vyjíždí lékař k pacientům domů.


Abychom se odpoutali od témat ponurých a smutných, pokračujeme již ve vánočním duchu. „Vždy záleží na jednotlivých lidech, jakou si sami vytvoří atmosféru. Koupíme si sem malý stromeček, který ozdobíme. Každý přinese něco málo z domova a občas si i dáváme malé dárky.“ I zde funguje kolegialita a těm, kteří mají rodinu s malými dětmi, se snaží jít vstříc přeložením služby na jiný den. Kromě sváteční nálady, dárečků či sledování každoroční nadílky televizních pořadů, se nic nemění na faktu, že i zde, stejně jako u hasičů platí dvouminutový limit daný k výjezdu.


Silvestr se podle slov doktora Záruby již tolik neslaví, protože zde chybí zakořeněná tradice. „Není tady už ten slavnostní duch Vánoc a navíc každý chce tento den slavit jinak. I v tuto dobu se sleduje televize, ale jinak je to normální služba.“ I zde se zajímám, zda díky bujarým oslavám s nezbytným alkoholem nepřibývá počet dopravních nehod. Odpověď je však jednoznačná: „Dopravních nehod je stále více i bez přičinění alkoholu, ale problémy s alkoholem jsou po celý rok. V Jablonci totiž není vyřešena péče o opilce, a přestože případný odvoz na libereckou záchytku spadá do kompetence Městské policie, jsme voláni takřka vždy my. Pak máme zbytečně vytěsněnu sanitku, a to si můžeme jen těžko dovolit.“ Doktor Záruba se na chvíli zamyslí a pak dodá: „Když už mluvím o tom alkoholu, musím poznamenat, že zdejší svátky se bez něj pochopitelně musí obejít.“


S poděkováním za trpělivost a přáním krásných a hlavně klidných svátků opouštím dispečink záchranné služby a vydávám se do hlavní budovy jablonecké nemocnice. Jedna z pracovnic nemocničního personálu mě ujišťuje, že služba v nemocnici na Štědrý den není až tak špatná, protože i zde to má svoji atmosféru. Nasaji typickou vůni nemocničního prostředí a snažím se jí uvěřit. O pár chvil později vstupuji do kanceláře vrchní sestry Mgr. Radmily Antonové, která, ačkoliv pracovně vytížená, mi věnuje pár minut. „O Vánocích chtějí být pacienti se svými rodinami, a proto zde pokračuje trend v jejich propouštění do domácího léčení. Jsou samozřejmě případy, kterým to buď zdravotní stav či rodinné zázemí nedovolují.“ Podle slov Mgr. Antonové jsou již od začátku prosince ozdobena jednotlivá oddělení a i díky osobnímu přístupu sester zde zavládla vánoční atmosféra. „Ta bude ještě podpořena v samotný Štědrý den tradičním jídelníčkem. Pacienti s dietním omezením dostanou rybí filé s bramborovou kaší či bramborovým salát. Záleží na stupni diety.“ Poté, co vrchní sestra dodá, že k obědu budou klobásky a na nový rok vepřové maso s knedlíkem, začínám takřka litovat, že jsem zdravý.


V době svátků se budou uzavírat některá oddělení (jmenovitě to jsou ortopedie, rehabilitace a urologie) a díky tomu budou moci uvolněné sestry pomoci na zbylých odděleních. Je to opět projev soudržnosti a profesionality, který umožňuje vzít si dovolenou určité části personálu. „V nemocnici je o svátcích relativní klid, který občas přeruší nějaký akutní zákrok. Myslím tím zimní úrazy či dopravní nehody.“ doplňuje vrchní sestra. Vzpomínám si na slova Petera Záruby, který zmiňoval též žlučníkové záchvaty těch, kteří neodolali a nezvládli pokušení vánočních pochoutek.


„Silvestr probíhá obdobně. Pacienti mají možnost sledovat televizní program a těm, kteří jsou upoutáni na lůžko, sestry alespoň připomenou, co je za den a popřejí jim hodně zdraví do nového roku.“ Přemýšlím o tom, co na závěr našeho rozhovoru ještě chybí, ale Mgr. Radmila Antonová mě nezklamala a po chvilce ticha dodává: „To vše samozřejmě s přísným zákazem alkoholu.“


Poslední zastavení v jablonecké nemocnici mě zavedlo na lůžkové oddělení pediatrie, která se sem přestěhovala na počátku roku 2000. Zatímco dospělý člověk se s hospitalizací vyrovná poměrně dobře, u dítěte to může vyvolat psychické problémy. S těmito myšlenkami jsem prošel spojovací chodbou, ale jako bych najednou vstoupil do jiného světa. Oddělení působí velice svěžím a veselým dojmem a připomíná spíš velikou mateřskou školku. Pokoje jsou označeny plastikami postaviček a všude převažují pestré barvy. Vrchní sestra tohoto oddělení, Mgr. Jana Jírů jakoby navazuje na Mgr. Antonovou: „I zde se snažíme co nejvíce dětí poslat do domácího léčení a rodičům těch, kteří zde musí zůstat, vycházíme vstříct volnějšími návštěvními hodinami. Maminky i tatínkové tu díky tomu mohou být déle, což na děti působí pozitivně.“ Na otázku výzdoby mi již odpovídala Blanka Koutová, příjemná a sympatická učitelka zdejší základní školy. „Máme zde vyhrazenou jednu místnost, která slouží střídavě jako učebna a herna. Děti zde už od poloviny listopadu vyrábějí vánoční ozdoby na dveře a na okna a atmosféru udržujeme též zpíváním koled za doprovodu kytary či kláves.“ Snaha o co největší ulehčení pobytu je cítit z každého zaměstnance. Do společenské místnosti se již připravuje starý sádrový betlém a oddělení již navštívil Mikuláš s malými balíčky, které zajistila firma dodávající do nemocnice jídlo. Poté, co mě paní učitelka Koutová zavedla do zmiňované herny, která ze všeho nejvíce připomíná velký dětský pokoj, jsem byl ještě upozorněn, že v každém pokoji je barevná televize a u starších dětí i radiomagnetofon. Svátky zde nebudou zřejmě tak krásné jako s rodiči, ale určitě nebudou špatné.


Policie ČR


Třetí a poslední zastavení se odehrálo na stanici Policie ČR v ulici 5. května, kde mě uvítali praporčík Luboš Bařtipán a tisková mluvčí Policie ČR Ludmila Knopová. Podle jejich informací je služba ve sváteční dny takřka úplně stejná jako ve dny ostatní. „Většinou tu jsou lidé, kteří slouží už déle a těm to už nevadí,“ informuje mě pprap. Bařtipán. Dozvídám se též, že policisté nemají víkendovou službu čtyřiadvacetihodinovou nýbrž dvanáctihodinovou. Díky tomu můžou ti, kteří slouží na Štědrý den od sedmi do devatenácti hodin prožít poměrně normální sváteční večer. Naopak ti co nastupují do služby v devatenáct hodin, si můžou dárky rozdat již dříve. Co se týče prožití svátku zde, záleží vždy na jednotlivcích, jestli si z domovů přinesou něco málo ze slavnostní večeře, či si sami vyzdobí kancelář. „Je to vždy na každém. Ono se to tady nijak svátečně nezdobí ani nezdobilo. Slouží tady buď staří matadoři, nebo lidé bez rodinného zázemí a těm to nijak nechybí.“ Tisková mluvčí doplňuje, že v průběhu svátků, stejně jako o víkendech, zde slouží optimální počet policistů, což umožňuje mladým rodičům vzít si dovolenou a strávit svátky v kruhu rodinném.


Ani Silvestr zde nemá svoje zvláštní kouzlo. „Normální víkendová služba,“ dodává pprap. Bařtipán. Bujaré silvestrovské oslavy prý nijak nevybočují s celoročního průměru a určité problémy s opilými občany nastávají až v ranních hodinách nového roku. „Vždy záleží na lidech,“ pokračuje pprap. Bařtipán, „někteří to slaví doma, jiní v restauracích. Málokdo jde do společnosti sám, a tak je-li jeho stav špatný, mohou ho odvést domů přátelé.“ Mladý podpraporčík si však v zápětí vzpomíná na loňský případ, kdy byl dotyčný občan ve společnosti sám a po přehnání množství alkoholu musel být policií odvezen. „Takovéto lidi vozíme v lepším případě domů a v případě horším na záchytku.“ upřesňuje pprap. Bařtipán a jakoby výhrůžně dodává: „Noc na záchytce teď už stojí 2.200 Kč.“


Zajímám se, zda si policisté při takovémto stylu služby vůbec popřejí vše nejlepší do nového roku. „Ani ne. To spíš když služba skončí, protože každý si ve spěchu za svou rodinou uvědomí, že je vlastně svátek.“ Na závěr nesmím zapomenout na pochopitelnou poznámku paní Ludmily Knopové, „Pití zde nepřipadá v úvahu,“ bez které by snad nebyl náš rozhovor kompletní.


Na závěr mi dovolte popřát krásné prožití svátků vánočních a posledního dne v roku. Jeho datem končí jedna historická éra, jedno století, jedno tisíciletí. Vzpomeňme si proto v tyto dny na ty, kteří nemohou být se svými rodinami, ať již z důvodu nemoci, pracovní služby či jiných důvodů, a alespoň v duchu jim popřejme vše nejlepší.

neděle 9. listopadu 2008

(Zatím) nesplněný plán

Lidí, kteří navštíví tento blog je asi minimum. Přesto je malá šance, že pár takových možná existuje. Připusťme tedy, že někdo takový skutečně je. Takovému návštěvníkovi bych se tedy měl nyní omluvit a pokusit se vysvětlit, proč tento pokus o rádoby intelektuální výplody zůstal v troskách již ve stádiu zrodu.

Důvodů je hned několik. Pominu ty nedůležité, jako že jsem byl příliš "zaměstnán" brouzdáním po stránkách typu Facebook a podobně a rozvedu zde tu hlavní...


V první polovině měsíce října jsem se doma plácal v jakési neodbytné a nezničitelné viróze, což by nebylo to nejhorší. Horší bylo, že jsem v tu samou dobu měl věnovat veškeré své úsilí tvorbě projektu disertační práce. Dobrá věc se nakonec podařila, a tak jsem 31. 10. 2008 odevzdal na katedru tento soupis plánů do mého budoucího studia. Soupis říkám proto, že takový projet je jednak nástinem samotné práce, pokusem o vytvoření alespoň rámcových tezí, ale také příslibem studijním - jeho součástí je i plán individuálního studia, kde se člověk během několika hodin snaží vymyslet, co bude dělat za rok, dva, tři...


Dovedete si asi představit, že takto vytvořený dokument lze asi jen těžko brát jako "jízdní řád" studia. I když možná to jde, ale asi jako jízdní řád Českých drah na lokální trati - málokdy to přijede přesně, ale většinou to přijede. Takže sám uvidím, jak to pofrčí.


Co je však již jasnější, je téma disertační práce. Je jím FFP. Zkratka ukrývající Filmový festival pracujících, akci, která z mnoha důvodů vznikla v roce 1948 a z mnoha jiných důvodů v roce 1990 zanikla. Byl to filmový svátek, jak tvrdila dobová média, který měl zprvu zprostředkovávat širší divácké obci výběr z festivalových filmů z MFF v Karlových Varech (zprvu konaném v Mariánských Lázních). Akce samotná začala jako jednorázový počin ve Zlíně (o rok později již Gottwaldově) a postupem let se nafukovala, nafukovala... až praskla (jak poznamenal ve Zpravodaji ÚPF její redaktor Richard Fiala).


J
en sami považte - první ročník se konal v již zmiňovaném Zlíně, druhý již v šesti, třetí v deseti, desátý dvaadvaceti, dvacátý v devětatřiceti, třicátý v dvaašedesáti a poslední ve sto deseti městech po celém Československu. Takřka každý rok v létě (vyjma let 1953 a 1955, kdy se FFP nekonal) se tak zaplnili amfiteátry letních kin dělným lidem, který snímky nejen sledoval, ale také hodnotil. Od roku 1966 se z této akce vyčlenil tzv. Podzimní FFP (od roku 1972 pak zimní), který žánrově rozdělil celou přehlídku na dva póly - na zábavnější (a možná i divácky atraktivnější) tvorbu do letní části a vážnější (ve smyslu "artovější) filmy do (pod)zimní části. Celkem tedy proběhlo 41. ročníků FFP, který navštívili miliony diváků...

Sečteno a podtrženo, mám před sebou obrovské kvantum informací a materiálu, které je třeba zpracovat a vytvořit práci hodnou akademické úrovně. Je totiž s podivem, že ač šlo o akci vpravdě gigantickou, nebyla dosud nijak komplexně zpracována. Uvidíme tedy, kam se má práce vydá...

středa 24. září 2008

Jak jsem chtěl létat

Ze šuplíku… rok 1994
Následující "povídku" jsem napsal kdysi v roce 1994 a je na ni patrná moje pubertální záliba v povídkách Šimka a Grossmanna, kterým jsem se chtěl tímto výtvorem přiblížit. Roky ukázaly, jak jsem byl bláhový...


Ve svých třinácti letech jsem uviděl něco velice zajímavého… Jednou jsem pozoroval z okna našeho domu zdevastované okolí, když v tom proletěl kolem soused Kvapil z desátého patra. Jeho let se mi tak zalíbil, že jsem se to chtěl naučit také. Skočil jsem do výtahu a sjel do přízemí, abych se zeptal, jak se létá. Vyběhl jsem před dům a začal jsem se vyptávat. Po deseti minutách mi došlo, že pan Kvapil na lavinu mých otázek neodpovídá. Byl mrtev. Málo mával rukama.


Ihned druhý den jsem si potajmu půjčil maminčino zánovní paraple a běžel jsem do lomu. Po cestě jsem se stavil ještě v naší garáži, kde jsem vzal tatínkovi jezdecké brýle. V lomu na mě čekal kamarád Teodor, který moje počínání se zájmem sledoval. Nasadil jsem si brýle, rozevřel paraple a připravil se na krásnou vyhlídku. Teodor stísněným hlasem pravil „Start“, a já se rozeběhl a odrazil od okraje skály. Při krásném, ale podivně krátkém letu mi bylo divné, proč se ty špičaté kameny na dně lomu přibližují tak rychle.


Po návratu z nemocnice jsem nejprve obdržel pořádný výprask. Ten mě měl odradit od dalšího létání, ale neodradil. Na jedné z mých četných vycházek jsem našel něco, co mi vyrazilo dech… ale od začátku. Jako každý den jsem se blížil k našemu obecnímu smetišti, když v tom jsem uviděl obrovitý kus balonového plátna. Poznal jsem to, protože maminka nosila takový kabát… ten ale nebyl tak velký. Hned mi bleskl v hlavě nápad: co takhle létat za pomoci balonu? Rychle, aby mě nepředběhl bezdomovec Kryšánek, jsem vytáhl zpod haldy smetí plátno. Bylo sice na mnoha místech děravé, ale ani to mě neodradilo od činu. Odtáhl jsem ho do naší garáže a započal dílo.


Díry jsem zalepil speciální hmotou na zpravování pneumatik. Našel jsem dlouhé lano a balon jsem připoutal lany k tatínkovu kolu. Pár převodů, ventilátor z auta a za sedadlem byla krásná vrtule. Poté jsem chopil hadici od kompresoru, kterou hustíme pneumatiky, a zarazil jsem ji do vyrobeného otvoru v bublině, kterou jsem z plátna ušil. Vzduch začal syčet a já si v duchu představoval pestrobarevné balóny všech druhů a velikostí. Když jsem se probral ze snění, spatřil jsem před sebou neforemnou hnusnou hroudu, která se stále zvětšovala. Když jsem usoudil, že už by to stačilo, ucpal jsem díru a hodlal se kochat svým dílem. Obludné monstrum podivného tvaru vůbec nepřipomínalo balon a už vůbec ne pestrobarevný. Smrdutá asfaltová hmota se střídala s fleky od barev a zbytků jídla, které každý den vyhazují na skládku bohatí manželé Košvancovi. Jediné, co mi bylo divné, byl fakt, že balon ještě neletí. Pak jsem si vzpomněl na hodiny fyziky a na výklad o tom, že teplý vzduch je lehčí než studený. Musím ho ohřát! Na hromadu jsem naházel různé hadry a tatínkovi staré pneumatiky. Trošku jsem to polil benzínem a škrtl sirkou. Blaf! Přede mnou se objevil pětimetrový sloupec ohně a dýmu. Lekl jsem se, ale horší bylo, že začal hořet i můj balon. Hořící cáry plátna začaly okamžitě létat po okolí a jeden klidně dosedl vedle plechového tácu pod naším autem. Vzpomněl jsem si, že tatínek říkal něco o děravé nádrži, ale dříve, než jsem mohl cokoliv udělat, obsah tácu vzplál a z vnitřku garáže se v několika sekundách stalo peklo. Moje snaha uhasit oheň pliváním a močením byla marná. V tom jsem si uvědomil, že tatínek si v autě přivezl dvě tlakové láhve na sváření. Chtěl jsem něco udělat, Bůh ví, že jo, ale bylo už pozdě. V garáži to zasyčelo a pak se ozvala ohlušující detonace. Krčil jsem se za hromadou pytlů se zatvrdlým cementem a v duchu děkoval zedníkům, kteří ho tady před pěti lety nechali. Když hukot a žár ustaly, vstal jsem a podíval se před pytle. Místo garáže jsem uviděl asi tři metry hluboký kráter v zemi. Nikde nic nehořelo, protože okolí kropil gejzír vody z proraženého potrubí, které bylo pod naší garáží.


K díře se začali sbíhat lidé a mezi nimi jsem uviděl i tatínka. Nevím jak se mu to povedlo, ale za chvíli byl u mě. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo a jestli mi nic není. Vše jsem mu tedy barvitě vylíčil a v okamžiku, když jsem předváděl svůj skok za pytle, něco za mnou zašramotilo. Když jsem se otočil, uviděl jsem tatínka, jak celý brunátný a s prapodivným výrazem v krví podlitých očích svírá v ruce cihlu. Poté si pamatuji jen velkou ránu a tmu.


Když jsem se probral, nevěděl jsem, jestli žiji nebo ne. Rozkoukal jsem se a uvědomil si, že ležím v malé tmavé místnosti. To mě ani tak nezarazilo, jako moje tělo. Bylo strašně slabé, že jsem ani ruku nemohl zvednout, ale když se mi to podařilo, nahmatal jsem na tváři obličeji něco drsného. Lekl jsem se. Byly to vousy! V tom do místnosti nahlédla zdravotní sestra a s údivem v očích zase dveře zabouchla. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale neuplynuly ani dvě minuty, dveře se otevřely podruhé a do malého pokoje vstoupil snad celý personál nemocnice. To že jsem v nemocnici, jsem usoudil podle toho, že všechno bylo bílé. Všichni na mě koukali jako na strašidlo. Poté se ke mně přiblížil jeden z doktorů, zřejmě primář, a začal povídat podivné věci. Mluvil o tom, jak mě před deseti lety přivezli do nemocnice s těžkým poraněním na hlavě, o tom jak jsem se po náročné operaci neprobral a o tom jak mě po třech letech v komatu přemístili do vedlejšího pokoje jako beznadějný případ. Ihned jsem se zeptal na tatínka, jestli se mu něco nestalo, protože vím, že je moc nešikovný a tou cihlou si mohl ublížit. Doktor zakroutil hlavou a vysvětlil mi, že za můj stav může právě můj otec, protože to byl on, kdo mi otevřel cihlou lebku. Prý byl poté souzen a uvězněn. Byl jsem šokován. Můj hodný tatínek, který mi k mým třináctým narozeninám koupil kolo s přehazovačkou, ten tatínek který mi četl pohádky na dobrou noc, ten tatínek, který pro mě skočil do vody, když jsem se topil a zapomněl při tom, že sám neumí plavat… chtělo se mi plakat, ale přemohl to takový pocit, který jsem znal jen z knížek. Nenávist. Poprosil jsem proto doktora, aby mým rodičům nic nesděloval.


Po půl roce rehabilitace jsem již mohl obstojně chodit a při jedné z vycházek jsem se rozhodl navštívit svého otce. Stavěl totiž poblíž nemocnice nový dům. Otec, který sice zestárl, ale v podstatě se nezměnil, právě vyprošťoval nohu z tvrdnoucího betonu. Pozdravil jsem ho a on, aniž by mě poznal, odpověděl. A hned se ptal, co si přeji. Řekl jsem jen dvě slova: „Ahoj tati,“ a otec beze slova padl na kolena. Prosil a omlouval se, ale já už držel v ruce cihlu…


Ve svých třiadvaceti letech jsem pozoroval z okna dvorek ruzyňské věznice a přemýšlel o životě. Chtěl bych být pilot, ale se svým vzděláním to dotáhnu maximálně na popeláře… i když, až se odsud dostanu, budu už zralý na důchod…

středa 10. září 2008

Co jste hasiči, co jste dělali aneb Hoří (stále méně), má panenko!

Ze šuplíku (květen 1999)
Následující text je částečně fiktivní reportáž psaná v roce 1999 jako slohový útvar pro hodinu českého jazyka na Gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Byla to doba bláhového oslnění investigativními reportážemi Jiřího X. Doležala (konkrétně reportáží z kafilérie). Do výsledného útvaru již nebylo dále zasahováno, omluvte proto prosím sníženou kvalitu;-)


Krásné ráno
Je krásné sobotní ráno a po celém městě se pomalu probouzejí lidé, kteří se těší na den odpočinku nebo na práci na zahrádce, chatě či chalupě. Jiní se těší, až vyjedou někam do přírody a užijí si dne pracovního klidu.
Na jednom místě se však děje opak: Sjíždějí se zde lidé, a to i přes brzkou ranní hodinu. Jsou tři čtvrtě na sedm a oni se jeden po druhém začínají soukat do svých stejnokrojů. Mají ještě pár minut – vždyť nástup začíná až v 7 hodin.
Úderem této hodiny stojí všichni na předání služby. Nastupující směna tváří tvář směně končící. Na jedné straně můžeme vidět pohodu a sílu, na straně druhé skleslost a únavu. Velitel nastupující směny rozděluje úkoly a poté se jednotliví lidé rozcházejí za svými povinnostmi.
Jsme na centrální stanici Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou a čeká nás 24 hodin služby.

Ranní povinnosti
Řidiči směny končící i nastupující společně projdou vozidla, zkontrolují výzbroj, zjistí nedostatky a sdělí si vše, co je v následujícím dnu nutné udělat. Také další příslušníci směny kontrolují svoji výzbroj a výstroj. Po této prohlídce pode-píšou velitelé směn knihu služby s jednoduchými kolonkami „Předal“, „Převzal“. Je víkend a tak se vše obejde bez velitele jednotek či jeho zástupce. Končící směna „A“ (která běžně čítá 15 mužů a jednu ženu) se jde převléknout a prchá domů, zatímco nová směna „B“ (ta je o pouhého jednoho hasiče menší) začíná plnit stanovené úkoly.
Energická npor. Hana Posltová, která zde pracuje jako spojařka, čili mozek celé základny, předává službu drobné a o tři roky mladší usměvavé pprap. Aleně Voplakalové, která zanedlouho poté, co usedne za svůj rozložitý ovládací pult, zahájí zkoušku spojení„ „PJN 101, 102, 103, 104, 105 ...“ a pokračuje ve výčtu mobilních stanic dál, „...zde PJN 100. Zkouška spojení, jak mě slyšíte?“ A z reproduktoru řídící stanice se ozve: „PJN 100, zde PJN 101, slyším vás dobře, přepínám“, a po něm následuje takřka totožná odpověď a za ní další a další. Jen číslo a hlas se mění. Vše je v pořádku, radiostanice fungují, jak mají. Následuje i kontrola přenosných stanic, kterou řídí velitel směny nadporučík Vojtíšek a i ta dopadá skvěle.

... a den ubíhá
Je sobota, čili hospodářský den. To v lidském jazyce znamená, že se v hasičárně uklízí. Ptám se podporučíka Miloše Jakubíka, jak zde vypadá všední den. Dostávám poměrně strohou, ale jasnou odpověď: „To by papír asi nesnes’, kdy-byste to psal po pravdě“. Dovídám se však, že ve skutečnosti je takřka každý den stejný jako ostatní. Po předání služby, doplnění pohonných hmot a Vapexu (což je sypká směs používaná na zachycení a neutralizaci ropných látek) následuje školení, údržba požární techniky a pauzy na jídlo. Podporučík Jakubík to vše na závěr shrnuje slovy: „Hasiči prostě pro-jdou budovou a zjistí, co kdo ukrad“, a téměř jedním dechem dodává: „… třeba traktor…“. Ten byl totiž v lednu ukraden ze zamčeného dvora stanice a tak hasiči museli odklízet sníh před výjezdy z garáží ručně. Ale i takové věci se stávají.
Sobotní úklid probíhá celkem klidně, i když práce jako by neubývalo a slovník hasičů nepatří k nejjemnějším. Jsem stále více napnutý, kdy poprvé zazvoní onen magický telefon.

„Hasiči - 150“
Nečekám dlouho. Jakmile podpraporčík Voplakalová zvedá sluchátko, zapíná se automaticky nahrávání. „150 Jablonec“, opakuje za svou kariéru snad už po milionté a na druhé straně se ozve dětský hlas: „Hoří! Hoří!“, chvíle ticha, smích a dodatek: „… u nás v kamnech“ a dotyčný zavěsí. Jsem překvapen, ale spojařka mě ihned vrací do reality – není to nic neobvyklého, ba spíše naopak. O skutečný požár jde přibližně v jednom případě z padesáti. Ve většině jde o zábavu dětí a pubescentních nudících se výrostků, kteří jsou často až nechutně sprostí.
Procházím stanicí, občas se pozastavím, popovídám a den ubíhá poměrně rychle. Dopoledne je poprvé vyhlášen ostrý po-plach, ale jedná se pouze o uniklý olej, čili jak mě ujišťuje kapitán inženýr Bohumil Bičiště, nic zajímavého. Stejný případ nastal i odpoledne a tak jsem měl dost času na rozhovory s některými hasiči.

Tak pravil Jakubík
„Lidi, co si myslí, že tady v noci chrápem“, zahajuje náš rozhovor podporučík Jakubík, „maj pravdu“. Byl ze všech, se kterými jsem se setkal, asi nejsdílnější, a tak se naše posezení protáhlo do večerních hodin.
Miloš Jakubík mě brzy vyvedl z omylu, že služba hasičů se zdá jakoby „nalajnována“. Může se to tak jevit, ale jakmile zazní poplach, vše ostatní jako by ztrácelo svůj význam. „Teď nemám na mysli zásahy jako minulý týden, kdy hasič Bedřich Kocourek sundával kocoura Mikeše paní Mikšíčkové ze stromu, ale skutečnou „ekšn“. V poslední době jde většinou o zásahy technického rázu, jako je dopravní nehoda, vyteklý olej či benzín anebo otevírání bytů. Klasických požárů ubylo pod 43 procent.

Unikl jen o vlásek
Vyzvídám a chci slyšet nějaký intenzivní zážitek a na oplátku se pan Jakubík rozhovoří: „Naposledy jsem si zahasil.... U Zelenýho stromu – to byl pěknej ekšn“, nadechne se, popřemýšlí a pokračuje: „Ještě teď mi naskakuje husí kůže. Měl jsem tam totiž zajímavej zážitek „z natáčení“. Hořelo tam na půdě domu s hernou – zaplaťpánbůh po zavírací době, a když jsme tam přijeli, byl už oheň střechou venku. To si popravdě všichni hasiči oddechnou – není tam už co zkazit, ale hlavně požářiště se odvětrává a není to tak o hubu… No, nejdřív jsme nevěděli jak se tam dostat, až pak jsme objevili vchod ze dvora. Vyběhli jsme po schodech – já jako druhý, což znamená, že tahám hadici a David Patrman jako černič první (t. j. hasič, který drží proudnici a dostává se tím pádem nejblíže žáru). Když jsme byli na konci schodiště, bylo vidět jen třicet centimetrů nad zemí, všude černo a před náma velký žár, dostal jsem takovej divnej pocit. Něco mi tam neštymovalo. Dvoje dveře vedly do vybydlených podkrovních bytečků a třetí na hořící půdu. No a já se kvůli tomu blbýmu pocitu rval do futer – to si totiž pamatujte,“ odbočuje Jakubík, „třeba i při zemětřesení jsou futra jedním z nejbezpečnějších míst, on vás totiž chrání ten překlad nad nimi… A jak jsem se tam rval a cpal tak Davida do toho žáru, uslyšel jsem za sebou strašnou ránu. Nad námi totiž byla ještě taková malá půdička a ta prohořela. No a stropem propadla expanzní nádrž na vodu. Spadla mi asi 30 centimetrů za záda a až později při jejím úklidu, jsem zjistil, že mohla mít tak 60 kilo…“. Nastává hrobové ticho a podporučík s úsměvem dodává: „To pak padlo fernetů“ a rozhovor dostává zas veselejší ráz.

Rychlost je povinností
Vždy, když zazvoní telefon na ústředně stanice a jde o skutečný poplach, mají hasiči pouhé dvě minuty na to, aby vyjeli. Vždy znamená kdykoliv, třeba i ve dvě v noci, což si málokdo z nás dovede představit. Jakmile je ohlášen požár či jiná událost, startuje řetězec různých úkonů, které mají všichni již takřka zautomatizované. Jde-li o nehodu, volá spojařka ihned rychlou záchrannou službu a policii, čímž jsou všechny složky koordinovány. Eventuelně jsou zalarmovány sbory dobrovolných hasičů obcí, které jsou k místu události nejblíže. Velitel směny mezitím rozhodne, která technika bude zasahovat, a ta také ve stanoveném limitu opouští garáže.
„K ohni vyjíždí jako první výjezd CAS 25, tedy cisterna - LIAZka, abysme si rozuměli“, informuje mě stále sdílný podporučík Jakubík, „pak další cisterna, většinou Tatra CAS 32 a eventuálně výšková technika – žebřík nebo vysokozdvižná plošina. Když jde o havárii, tak TA 1 (malý technický automobil, Opel Frontera) a první výjezd, aby byli lidi třeba na pře-vrácení auta. To všechno je ale příklad – to má spoustu různých variant.“
Dále se dozvídám bližší okolnosti k ranním výjezdům. Vše údajně zařídí adrenalin, a tak je hasič i ve dvě v noci schopen vystartovat za ony neuvěřitelné dvě minuty. „Prostě vyletíte nebo odhodíte, co děláte a jedete. Horší je, když máte ve sprše namydlenou hlavu nebo jste na záchodě,“ dodává Jakubík. Hasič se v rychlosti obleče a obuje, ale většinou se doobléká až v autě. Pak je ovšem horší, když je požár blízko. Hlavní, co žádný hasič nezapomíná, je přilba nasazená už v autě. Podporučík Jakubík to vysvětluje slovy: „Někteří řidiči nám nedávají přednost a tak je to občas jak jízda na horské dráze.“
Dozvídám se též o tom, že různé případy převažují v různou roční dobu. V zimě to jsou pochopitelně dopravní nehody nebo požáry od topidel, na jaře začíná přibývat vypalovaných luk či olejových skvrn z vyplachovaných kanálů. Hasiči se pak musí dostat k požáru nebo nehodě co nejrychleji, ale také bezpečně. Stále totiž platí, že přesto že má řidič hasičského automobilu zapnutý maják a sirénu, zodpovídá vždy za bezpečnou jízdu. Často se ale přihodilo, že některý řidič nedal přednost a hasič již nebyl s to rozjetý stroj ubrzdit ...

.... ?
Den utekl a přišla neděle, do které jsem společně se svým hostitelem podporučíkem Jakubíkem vplul na stránkách Internetu. Ten se totiž již dávno stal nedílnou součástí a pomocníkem celého jabloneckého HZSO. Pár okamžiků poté, co jsme počítač vypnuli a chystali se k spánku, přesně ve 2:17 se rozdrnčel telefon. Dopravní nehoda mezi Zásadou a Držkovem. Bude stačit, když vyjede jen technické vozidlo. Společně s Milošem Jakubíkem a nadpraporčíkem Jindřichem Zajícem rychle nasedáme do zánovního Opelu Frontera a přesně ve 2:19 vyjíždíme. Současně je případ ohlášen na pobočnou stanici ve Velkých Hamrech, která je blíže k místu případu. Za čtrnáct minut jízdy jsme na místě. Vzhledem k problémům s radiostanicí, která nebyla vzhledem k neznámému rušení schopna vysílat, jsme po dojetí na místo hledali nějaký havarovaný automobil. Kromě hasičské Tatry z Velkých Hamrů zde však nebyl žádný.
Pár metrů od Masarykovy výroční školy ležel v příkopě po levé straně silnice muž středních let. Jeho tělo, celé pokryté neuvěřitelným množstvím krve svědčilo o tvrdé srážce s automobilem ve veliké rychlosti. Řidič z místa činu pochopitelně ujel a sraženému neposkytl žádnou pomoc.
Nadrotmistr David Patrman ze stanice Velké Hamry se snažil společně se svým kolegou obnovit základní životní pochody těžce raněného muže pomocí nepřímé masáže srdce a dýcháním křísícím přístrojem. Na dýchání z úst do úst neměl v té chvíli nikdo žaludek.
Reflektor z hasičské Tatry osvětloval děsivou scénu. Marný boj hasičů o přežití onoho muže, jehož jedna bota se později našla o několik desítek metrů dál, plačící dívku, pár zoufalých přátel. Každá minuta čekání na sanitku se zdála být věčností. Ta přijíždí až třiadvacátou minutu po ohlášení případu a přichvátavší doktorka prohlašuje, že muži již není pomoci. Poté, co mí průvodci pomohli nadzvednout tělo, zjišťujeme, že tam kde kdysi byla zadní část lebky je beztvará krvavá hmota. Chce se mi zvracet.
Pocit sklíčenosti dorůstá vrcholu, když se dozvídáme víc. Muž se jmenuje Miloš Ř., bylo mu 39 let a doma v Zásadě na něj čekaly dvě děti. Vracel se z držkovské zábavy, odkud zřejmě jel i řidič, který ho usmrtil.
Vracíme se na základnu s trvalým pocitem sklíčenosti při představě, jak málo stačí, aby se člověku obrátil život zcela naruby. Děsný obraz mrtvého těla mi zůstane dlouho vryt do paměti.
Po návratu na stanici nastal klid a i když tu noc nezvonil telefon ani jednou a přestože mi byla zapůjčena odlehlá postel, nebyl jsem schopen zahmouřit oka. V sedm hodin došlo k vystřídání směny „B“ směnou „C“ a vše začalo nanovo.
Poděkoval jsem a se stálým podivným pocitem jsem se vydal ke klidnému domovu.

Není to jen senzace
Hasič je pro nás synonymem toho, kdo likviduje požáry a vysvobozuje mladé ženy z hořících domů stejně tak, jak to vidíme v některých filmech. Nejen že požárů v poslední době ubylo a technických zásahů naopak přibylo, ale přesto není toto zaměstnání jen atraktivním dobrodružstvím. Je to především těžká dřina a zátěž, a to jak fyzická, tak i psychická.
A pro to všechno, až zase někdy uvidíte vyjíždějící hasiče se zapnutou sirénou a majákem, uvědomte si, že mohou právě někomu zachránit život, zpomalte a dejte jim přednost i tam kde ji máte. Nejen že uděláte dobrý skutek, ale hlavně jim ulehčíte jejich práci.

P.S.
Z nejmenovaného zdroje blízkého Policii ČR jsem se ještě téhož dne dozvěděl, že řidič, který způsobil smrt Miloše Ř. se v odpoledních nedělních hodinách pod tíhou svědomí a kocoviny přišel sám přiznat na polici. Dvaačtyřicetiletý, již párkrát trestaný muž posílený alkoholem v hospodě v Plavech se rozhodl, že se projede. Ukradl starší škodověnku a vydal se na spanilou jízdu. Jeho zpomalené reflexy však bohužel nebyly schopné vyhnout se postavě, která se před ním náhle objevila ...
I když se muž přiznal, což lze brát za polehčující okolnost, je vyšetřován na svobodě ve věci ublížení na zdraví s následkem smrti, neposkytnutí pomoci, krádeže automobilu a řízení vozidla pod vlivem alkoholu. I když bude spravedlivě odsouzen, dvou zásadským klukům to už tatínka nevrátí…

________________________________________________________

Veškeré osoby, místa, děje a některé situace jsou zcela reálné a s fikcí mají společného jen minimum. Jakákoliv podobnost s realitou je zcela záměrná. Autor se snažil o autentické zaznamenání služby směny „B“ Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou z 22. na 23. května 1999.

________________________________________________________

čtvrtek 4. září 2008

Zemřel Don LaFontaine


Ti, kdo mě znají, ví, že jsem rád při různých pijatikách napodoboval nenapodobitelné voice-over umělce, kteří oblažují naše uši zcela jedinečnými hlasy.
Jsou to lidé, které málokdo zná, ale jejichž hlasy nám způsobí v kinech to vzrušující mrazení v zádech. Jsou to lidé, kteří k nám promlouvají skrze teasery a trailery, nebo chcete-li skrze dráždiče a foršpany. Zkrátka a dobře lidé, jejichž hlas hřímá z plátna a upozorňuje nás, že film se odehrává IN THE WORLD… nebo že hrdinou filmu bude ONE MAN…

A jak to bývá, v každé branži se najde mnoho „řemeslníků“, kteří poctivě vykonávají svoji práci, menší skupina opravdových mistrů a třeba jen jeden velmistr. Takový, co zvládá svoji práci s obdivuhodnou bravurou a všichni z jeho „cechu“ k němu vzhlíží.

Takovým mistrem tohoto oboru byl právě Donald LaFontaine, známý pod familiérním jménem „Don“. Narodil se 26. srpna 1940 v Minesotském Duluthu a jak sám v jednom z rozhovoru říká, jeho hlas se proměnil ve třinácti letech…

Nechci tu ale vytvářet jeho curriculum vitae a oslňovat znalostmi vyčtenými z Wikipedie a jiných stránek. Chtěl bych se jen podělit o několik útržkovitých postřehů.

Stačí snad jen zmínit, že právě Don LaFontaine měl být oním vynálezcem okřídleného „in the world“, které spatřilo světlo světa již v roce 1963. Již o rok později začal LaFontaine spolupracovat s MGM…

Tak začala jeho kariéra voice-over umělce, kterého si najímala studia pro namlouvání jejich trailerů. Zprvu si tak Don LaFontaine užil luxusních služeb a byl vozen ze studia do studia, kde nahrával jeden spot za druhým. S rozvojem technologie umožňující i objemnější datové přenosy si nechal zbudovat studia u sebe doma, aby „na stará kolena“ nemusel tak často cestovat…

Pracoval tak dál na tisícovkách trailerů a spotů, aniž by běžní diváci znali jeho jméno a natož jeho tvář. To změnil až spot na pojišťovnu Geico, kde se objevil jako celebrita pomáhající lidem převyprávět jejich opravdové příběhy zajímavěji. Svět poznal jeho jméno i jeho tvář…

Před pár lety (tuším že to byl podzimní semestr 2003) jsem měl unikátní možnost navštěvovat přednášku s názvem „Trailer a prolog v dějinách americké kinematografie“. Její autor, švýcarský filmový vědec Vinzenz Hediger z Universität Zürich, nám mezi řečí a mnoha audiovizuálními ukázkami prozradil i jméno člověka, jehož hlas na nás nejčastěji a nejpůsobivěji hřímal z trailerů – Don LaFontaine…

Po nějaké době jsem se s jedním kolegou a jedním pedagogem dostal do zvláštního sporu. Oba byli skálopevně přesvědčeni, že Don LaFontaine zemřel a do debaty se mísily i prvky sci-fi (jeho hlas byl digitalizován a v trailerech nyní slyšíme tuto virtuální verzi). Několika příklady jsem je přesvědčil, že Don žije.

Po několika letech se i na našem území začal prosazovat Facebook a jedním z jeho uživatelů byl právě i Don LaFontaine. Bývalý kolega z ročníku ho požádal o přátelství a netrpělivě čekal na jeho potvrzení. Toho se však již nedočkal.

Don LaFontaine byl v pátek 22. srpna 2008 přijat do Cedars-Sinai Medical Center v Los Angeles s krevní sraženinou v plicích. Následující úterý byl jeho stav označen za kritický. Nepomohly asi ani modlitby, o které prosila v dopise jeho žena, a tak 2. 9. krátce po půlnoci vydechli jeho plíce naposledy. Plíce, které rozechvívaly ony nenahraditelné hlasivky a dávaly světu jeho úžasný baryton. Svět filmu přišel o dalšího talentovaného člověka.

A je to tady...

Dlouhá léta jsem uvažoval o tom, jakým způsobem se zapojit do internetové komunity.

Začalo to příspěvky na různých chatech, zakládáním profilů na nejrůznějších webech, hlasování v mnoha anketách, ale fenomén zvaný blog mi stále unikal. Nedokázal jsem pochopit, co může lidi pudit k tomu, že usednout před monitor počítače a mají potřebu vyklepat do klávesnice své starosti a radosti, kritické odezvy a zkrátka vše co je v tu chvíli žere.

Ani nevím proč, ale do určité doby jsem tato hnutí mysli nechápal. Možná i proto, že jsem sám doma neměl přístup na síť a tak v těch několika málo chvílích strávených u veřejných (nebo spíše univerzitních) počítačů jsem tuto potřebu nepociťoval…

Nikdy neříkej nikdy, a tak tu sedím a přemýšlím, co bude dál.

Snad se najde čas na psaní.

Uvidíme…