sobota 28. listopadu 2009

A to víte...?

A to víte, že v roce 1966 se od Filmového festivalu pracujících, akce pořádané především v letních kinech, vyčlenila akce druhá, podzimní, která se vracela dramaturgicky k začátkům a divákům přinášela spíše vážnější filmy, přičemž již v roce 1967 tuto akci pořádala Bánská Bystrica, Boskovice, Bratislava, Brezno nad Hronom, Brezová pod Bradlom, Brno, Bruntál, Česká Lípa, České Budějovice, České Velenice, Český Těšín, Děčín, Galanta, Gottwaldov, Havířov, Hlohovec, Horní Bříza, Horšovský Týn, Hradec Králové, Hrádek u Rokycan, Hranice na Moravě, Hronov, Humenné, Chabařovice, Cheb, Chomutov, Jihlava, Jindřichův Hradec, Kadaň, Karlovy Vary, Karviná, Kežmarok, Kladno, Klatovy, Komárno, Kralupy nad Vltavou, Krnov, Kroměříž, Ledeč nad Sázavou, Levice, Liberec, Liptovský Mikuláš, Litoměřice, Litvínov, Lučenec, Malacky, Mariánské Lázně, Martin, Mimoň, Místek, Mladá Boleslav, Most, Náchod, Neštěmice, Nitra, Nové mesto nad Váhom, Nové Zámky, Nový Bor, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Ostrov nad Oslavou, Pardubice, Partyzánské, Písek, Plzeň, Podbořany, Podbrezová, Poděbrady, Police nad Moravou, Poprad, Poruba, Povážská Bystrica, Praha, Prešov, Prievidza, Prostějov, Přelouč, Přerov, Příbram, Rokycany, Rožňava, Rumburk, Ružomberok, Rybárpole, Sečovce, Semily, Senica, Skuteč, Slaný, Snína, Sokolov, Spišská Nová Ves, Strážské, Sušice, Svit, Svitavy, Šamorín, Špindlerův Mlýn, Štúrovo, Šumperk, Tábor, Tachov, Telčice, Teplice, Topolčany, Trebišov, Trenčianské Teplice, Trenčín, Trnava, Trutnov, Třebíč, Třinec, Turnov, Ústí nad Labem, Vejprty, Velký Krtíš, Zábřeh na Moravě, Znojmo, Žacléř, Železný Brod, Žiar nad Hronom, Žilina, Šala, Zvolen a pochopitelně také Košice?

Tak teď už to víte!

pátek 20. listopadu 2009

Byla to zvláštní doba II aneb Příspěvek polistopadový

Klika cvakla, dveře letí, táta přijde z roboty… Dneska byla výplata, tak ani moc nekomentuje bordel v mým pokoji. V kuchyni si sedne a kouká na výplatní pásku. Pak šáhne do peněženky, vytáhne štůsek bankovek a než se nadějeme, několik brčálově zelených zmačká a zahodí do rohu. „Tímhle hnusem já platit nebudu“, ještě řekne a kroutí hlavou. Nakonec je ale zvedne, narovná a strčí zpátky do peněženky. Nevím proč, ale tyhle stokoruny se mi nelíbí. Ta stará, s tou paní co jde z pole a pánem co má ten velikej kšilt se mi líbila víc… Tenhle pán je divnej. Tlustej a zelenej. A prej byl zlej. Hajzl, říkal táta.

A prej si budu muset nějak přestěhovat pokoj, protože se bude malovat. Táta to mámě slibuje už dlouho a prej že když se blíží ten rok 1990, mohli bychom mít zase hezkej obývák. Tak se to snad do Vánoc stihne…

Protože si chlapi musej pomáhat, začal sem pomáhat. Skoro celej obejvák se přestěhoval do mýho pokojíčku. Skoro se tam nedalo hnout, ale zase bylo dobrý, že hned u postele byl gauč, takže stačilo se ráno překulit přes čelo postele do gauče a mohl sem hned koukat na v neděli na Studio kamarád, v úterý Vegu, nebo ve čtvrtek na Magion.

Ale pak se začalo něco dít. Táta přišel z práce a hned zapnul televizi. A pak na ni pořád koukal a vůbec nemaloval. Máma se rozčilovala, že ten obývák do Vánoc nestihne vymalovat, ale tátovi se nechtělo. Pořád koukal na televizi a že prej to konečně prasklo a v televizi bylo pořád moc lidí a pořád tam někdo zpíval a taky se mi líbilo, že tam zpíval jeden fousatej a vlasatej pán písničku Havlíčku, Havle. Tak ta se mi líbila, protože se jmenovala jako já.

Pak si taky pamatuju, jak táta rozstříhal šňůrku od nějaký požárnický medaile, na takový malý kousky, dal k tomu sichrhajcku a dal si to na bundu a já chtěl taky, tak jsem ji dostal, ale ve škole byl potom velkej malér, protože si nás zavolala soudružka učitelka a vedla nás k soudruhu ředitelovi a ten se nás ptal, jestli nás někdo navedl, nebo nám to tam dali rodiče a já tam byl s tím kamarádem, co si na slib Jiskřiček vzal tu kostkovanou košili a teď měl na bundě taky tu trikolóru, tak se tomu prej řikalo, a já řikal, že se mi to líbí, protože to je hezky barevný.

Potom se to už nějak neřešilo, dokonce pak přišla i soudružka učitelka a říkala nám, že teď už ji nemusíme říkat soudružko učitelko, ale jenom paní učitelko a když jsem se těšil, že nám bude zase číst z Rudýho práva, tak nám začala vyprávět, jak jako malá holka byla s rodiči v Lánech a že tam byli v lese na houbách a pak tam viděli na koni Tomáše Masaryka Garyka, prej prezidenta osvoboditele a když to říkala, tak byla moc smutná, nebo zaražená, já nevim. A když jsem ji náhodou řekl souškou učitelko, tak se moc zlobila, že není souška, ale paní.

Za pár dní přišel do třídy soudruh ředitel, teď už vlastně pan ředitel, v ruce měl kotouček takový tý papírový lepenky, co je z jedný strany hnědá jako krabice a z druhý strany ji musíte olíznout a chutná to skoro jako známky a pak nám každýmu dal kousek a řekl nám, ať si otevřeme žákovský knížky a přelepíme tam vlevo dole to psaní co tam je, a tak jsme to přelepili. A pak jsme si měli otevřít učebnici vlastivědy a tam jsme taky něco přelepili. A doma se táta zlobil, že prej je to na hovno a že bychom prej měli dostat nový učebnice. A pak táta vzal učebnici vlastivědy a četl z ní nahlas a moc se mu to nelíbilo.

Moc se mi líbilo, když jsem dostal fixy a vybarvoval plakátky, na kterých byly třešínky s červíkem a tak jsem to vybarvoval, aby ten červík byl hodně hnusnej. A doma jsme měli hodně plakátů s nápisem Havel na hrad a byl tam Václav Havel a já měl dědu Václava, ale ne Havla, ale Kováře, ale stejně jsem ve škole říkal, že to je strejda. A pak jsme s tátou chodili večer lepit plakáty. To mě bavilo, bylo to takový dobrodružný, ale máma se zlobila, že prej mě má nechat doma a že budeme mít malér. A jednou večer jsme lepili takový veliký plakáty, seděli na nich třeba Petr Miller, Jiří Dienstbier a nebo Vladimír Dlouhý. A najednou se za náma objevil nějakej pán a smrděl pivem a táta se lek a nevěděl, co má dělat, ale pán říká „Šéfe, dejte mi jedek plagát, já ho pověsim ve fabrice“ a tak mu ho dal a plán měl radost a odešel.

To všechno bylo dobrý, ale pak mě docela naštvalo, že mě řekli, že už nebudu chodit do Jiskřiček. A tak sem pochopil, že už se asi pionýrem nestanu… Ale zase bylo dobrý, že sem po nějaký době dostal novou bundu, barevnou, a tak sem nemusel už nosti ten hnusnej hnědozelenej kabátek, co se mi vůbec nelíbil…

úterý 17. listopadu 2009

Byla to zvláštní doba aneb Příspěvek předlistopadový

Slibuji dnes přede všemi,
jako jiskra jasná,
chci žít pro svou krásnou zemi,
aby byla šťastná.
Stál sem v kině Radnice, ale vůbec sem nešel jsem na film. Těšil sem se, až budu moc říct nahlas to, co sem se teda jako dost dlouho učil. Měl sem modrou košili. To jsme si měli vzít. Asi aby nám to slušelo…

Jeden kamarád přišel v košili, co vůbec modrá nebyla, ale měla na sobě červený kostičky a proužky. Soudružka učitelka se dost rozčilovala a křičela, že to prej udělal naschvál a že je to provokace. Dokonce mu říkala, že má smůlu a že má jít domů, ale myslím, že nakonec to dopadlo dobře, zalezl někam dozadu a mohl jít s náma.

Vyšli jsme před hlediště, kde sedělo strašně moc lidí. Některý vypadali, že mají radost, jiný zase, že radost vůbec nemají. Já ji teda měl! Pak to přišlo a mohli jsme to konečně říct nahlas: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“

Přišel nějaký soudruh, každému připíchnul na košili odznak a bylo to. Sice mě naštvalo, že mi udělal díru do košile, ale to neva, byl jsem konečně Jiskra! A moc dobře jsem věděl, že Jiskra mluví pravdu, že je zvídavá, ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si, že je pracovitá a pomáhá rodičům. A hlavně jsem věděl, že Jiskra chce být pionýrem. Moc jsem se těšil, až budu mít svůj vlastní rudý šátek a docela mě štvalo, že už taky takovej nemám. To vám byl den!

Pak jsme s mámou šli za odměnu kouknout do hračkářství. Koukal sem na plechový autíčka, Člověče nezlob se, domino a Hejrupáčky. … ale víc se mi líbili Igráčci, protože Hejrupáčky jsem hned poztrácel, ale Igráčci se tak snadno nerozpadali. Myslím, že mi máma jednoho koupila. Docela bych byl radši, kdyby mi koupila třeba další auťák od Monti-systemu, ale to možná až k narozeninám. Doma jsem měl už auťák ze safari a dakarskou Liazku! Si nemyslete, sem byl už velkej kluk! Dokonce jsem měl i vlastní rubikovku z Tuzexu! Sice se mi nedařilo ji složit, takže jsem zkoušel přelepit barevný samolepky, ale nepovedlo se mi to, bylo to vidět, tak jsem ji radši schoval, aby na to nikdo nepřišel.

Ve škole nám pak soudružka učitelka četla články Rudého práva. Moc jsem jí neposlouchal, protože jsem se těšil, jak půjdu odpoledne do družiny na Jiskřičky. Bylo to super. Malovali jsme tam a učili se, jak máme pomáhat rodičům. Ta paní, co vedla jiskřičky, byla velká a asi děsně stará. Myslím, že jí už bylo přes dvacet! Měli jsme ji rádi. Určitě víc, než jednu paní vychovatelku, co byla malá, tlustá a smrděla. A když jsme někam šli, tak ona nešla, ale tak jako se kolíbala ze strany na stranu, byla rudá a funěla. Ale to nevadilo, protože sem byl Jiskra a těšil jsem se, jak budu velkej a stanu se pionýrem.

čtvrtek 12. listopadu 2009

A to víte…?

Vítám vás do nové rubriky, kam jsem se rozhodl házet humorné perly z FFP. Možná se zeptáte, proč to? Inu jsou věci, které by asi disertační práce neunesla, a tak je budu házet sem…

Tak třeba: V roce 1950 bylo v Hradci Králové, na krásném místě na pravém břehu Orlice u Moravského mostu, vybudováno letní kino Mír, s kapacitou cca 5.000 diváků. Na představení však občas přišlo i dvakrát tolik diváků, mnohdy několik hodin před promítáním (a kulturními akcemi, které ho předcházely) a volné chvíle tak trávili koupáním v Orlici.
"Dokonce i při promítání bylo v řece spousta 'černých' diváků, kteří už lístky nedostali a proto trpělivě dvě hodiny šlapali vodu, aby viděli film"

Nevěříte? Přečtěte si časopis Kino, který vyšel 31. 8. 1950. Stojí to tam černé na bílém...

středa 11. listopadu 2009

Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid...

Však to znáte – člověk míní a okolnosti mění.

Měl jsem plán – alespoň dva příspěvky do měsíce. Nějak se vypsat, vyřešit sem tam nějaký můj problém, postěžovat si… ale nejni čas, přátelé.

Tedy prvně není čas a díky nedostatku času není ani o čem dumat a co psát. Takřka pravidelně se vracím z ranní procházky se psy vytočen na maximum vzhledem k vysokému počtu primitivních pejskařů v našem okolí. Ale uznejte – psát blogový příspěvek o tom, že se díky těmto inteligentům mění přilehlý park v solidní minové pole a je skoro nemožné se tam projít, aniž byste si neodnesli kus čehosi voňavého v podrážce… no nezlobte se na mě, ale psát o hov*ě, to už raději o ničem…

Raději bych pojednal pár vět o svých zkušenostech z dalšího působiště – z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde působím shodou (příznivých) okolností jako externí pedagog. Nejzvláštnější na tom všem je, jak velký rozdíl je mezi filmaři-praktiky a „filmaři“-teoretiky… Ale o tom snad někdy příště. Chtěl jsem vložit jen pár řádek a utvrdit tím svoji virtuální existenci. Tak pokud jste dočetli až sem, díky vám. A za eventuální komentáře (a třeba náměty k příspěvkům) budu vděčný.