úterý 31. ledna 2012

Top Queen aneb Úplně debilní příspěvek

Předem upozorňuji, že následující text přijde vtipný možná jen několika málo lidem, kteří milují a) skupinu Queen, b) Top Gear c) absurdní (nebo spíš blbý) humor nebo d) vše dohromady. A nebo možná taky nikomu...

Když jsem tu nedávno v souvislosti se singlem
Don't Stop Me Now zmiňoval pořad Top Gear, vzpomněl jsem si na jeden svůj zcela pitomý nápad. To mě ani tak nezarazilo, protože pitomé nápady mívám poměrně často. Co bylo však mnohem více zarážející, byl fakt, že jsem se touto pitominou nezabýval sám. Když jsem hledal, v kterém že to přesně dílu Top Gearu proběhla soutěž o nejlepší řidičskou píseň, narazil jsem na post ve fóru, kde uživatel Laba řeší právě tu pitomost. Finský diskutér Laba se zabývá myšlenkou, zda lidé z Top Gearu nepřipomínají členy skupiny Queen... První odpovědí na originální post mu bylo: "Pro tento příspěvek není na internetu dost facepalmů." Český ekvivalent nenalézaje, ilustruji:
Nebo spíš takhle?
A nebo možná dokonce takto:
Tak, ale zpět k této hluboké myšlence. Život by se neměl brát moc vážně a proč se nepobavit i naprostou kravinou. Začnu s tím, o němž mám v této analogii největší pochybnosti. Ano, hlavní showman. Obrovské charizma, silný hlas, velké plány a velké ego!
Jeremy Clarkson & Freddie Mercury
Ano, trochu to pokulhává, neboť o Freddiem Mercurym se tvrdilo, že byl onou teatrální godzillou jenom na jevišti, zatímco v soukromí to byl vlastně tichý a plachý člověk. Laba, autor originálního postu, ale dodává, že ani Jeremy Clarkson neřve "Sííííláááá", když doma používá svůj mixér. Tedy pokud to není osmiválec. Autor dodává, že jsou oba frontmani, kuřáci a milovníci luxusních aut. Mercury vlastnil Rolls-Royce Silver Shadow z roku 1974, u Clarksona to je poněkud komplikovanější. A s knírem by Jeremy vypadal úplně stejně. Dobře, i Laba se smířil s tím, že si podobní moc nejsou. Ačkoliv...
Jerry & Freddie
Pro ty, co se dočetli až sem (děkuji vám za důvěru), pokračujeme: Tak schválně - rozčepýřené vlasy, podezřele bílé zuby, pohled štěněte a přesto jde o bouřliváka s láskou k rychlým automobilům. Koho popisuji? Rogera Taylora nebo Richarda Hammonda? Tady si naopak myslím, že ta podobnost docela sedí:
Roger Taylor a Richard Hammond
Ti, kdo sledují Top Gear vědí, že jedním z moderátorů je James May. Zkuste si dát do Googlu jména James May a Brian May a naleznete několik odkazů na dotazy, zda nejde o bratry. Oba se sice narodili v Anglii, ale nějakých 110 km od sebe. James roku 1963 v Bristolu a Brian roku 1947 v Hamptonu. A navíc - Brian je jedináček. Takže není May jako May (ostatně o tom jsem se už zmiňoval). Brian má sice syna Jimmyho, ale ten se narodil až roku 1978. Takže příbuzní nejsou...
James May a Brian May
Opět nesmysl? Tak jednak vlasy. James sice nemá Brianovy kudrny, ale delší jsou. Všimněte si také podobného úsměvu. Našel jsem i podobnější fotku, ale Brian tam byl v růžové, tak jsem použil tuto. Co je spojuje je i nesporná inteligence. Zatímco James občas udivuje (a občas unavuje) svými znalostmi z fyziky, Brian má doktorát z astrofyziky. Jamesovi přezdívají "Captain Slow", či chcete-li v překladu Primy Cool "kapitán Šnek". Brianovi trvalo dokončení disertační práce 36 let. A oba mají hudební talent! O Brianovi nemá cenu mluvit, ale James May, který má bakalářský titul z hudby (!), hraje na flétnu a klavír...
... ale rozhodně mu není cizí ani - ano, hádáte správně - kytara!
A kdo nám zbývá? Nenápadný, nemluvný, neusmívá se... a spí v lese hlavou dolů (tedy alespoň jeden z nich)...
Stig & John Deacon
Zde si ale s Labou dovolím nesouhlasit, protože ve spojitosti s tajemným Stigem se mi vybavuje spíše Freddie Mercury. U něj, stejně jako u Stiga, nikdo neví, kdo to je (nebo byl). Tedy kdo doopravdy. A je tu navíc zásadní odhalení - Jeremy Clarkson je o devět let mladší bratr Johna Deacona! Důkaz hovoří za vše:
Jezza & Deaky
A s touto bombou na závěr se loučím! :-D

čtvrtek 26. ledna 2012

Hity oblíbené (zejména) Brity LI -
Don't Stop Me Now

Ve včerejším příspěvku jsem citoval Mitchella Cohena z amerického Creem, který ve své (dosti nenávistné) recenzi alba Jazz psal o dnešním oslavenci - singlu, který dospěl do Kristových let - jako o ochablé cock rock skladbě. Čas mu však nedal za pravdu a Don't Stop Me Now patří k nejpopulárnějším skladbám skupiny Queen.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Dnes budu poněkud stručnější, neboť o albu Jazz jsem tu psal včera, ale i dříve. Cohen jeho úvodní skladba označil za nejdivnější otvírák v dějinách rocku, což je, dost možná, pravda. Mustapha opravdu nepatří k typickým výtvorům popmusic. Americkou kritikou byly očerňovány i skladby Fat Bottomed GirlsBicycle Race, o Let Me Entertain You jsem psal včera a ani další skladby ("disko-funébrmarš" Fun It, i "to nejhorší ukradené od Beatles" Dreamer's Ball) se v USA nesetkaly, řekněme, s velkým úspěchem. Osud Don't Stop Me Now byl podobný, ale s jiným koncem. Zatímco v Británii se skladba držela v žebříčcích po 12 týdnů a vyšplhala nejvýše na deváté místo, americká hitparáda ji takřka ignorovala - pouhé čtyři týdny a "nejvyšší" umístění bylo na 86. příčce. Zprvu to tedy vypadalo, že se za Mercuryho skladbou zavře hladina hudebních bažin a časem upadne zcela v zapomnění. Ale opak byl pravdou. Přímočará skladba postavená na klavírní melodii se postupem let stala jednou z nejvysílanějších skladeb Queen, ale také jednou z nejpoužívanějších ve filmech, televizních programech, reklamách a četných cover verzích. Pojďme si dát ale nejprve originál, který doprovází klip režírovaný Jorgenem Kliebenstem. Tedy klip... jde pódiové provedení natočené v bruselské Forrest National, kde skupina koncertovala 26. a 27. ledna 1979. Dosti jednoduché, ale vzhledem k energii písně, to snad ani nevadí.
A nyní k popularitě písně. Loni jsem nezapomněl připomenout Mercuryho nedožité pětašedesáté narozeniny, což bylo výročí, které připomněl i Google - a využil k tomu právě úryvek z této písně. V roce 2005 soutěžila skladba v populárním pořadu Top Gear o nejlepší řidičskou píseň a tuto anketu vyhrála. A protože Brian May píseň nemá rád (dost možná proto, že mu z finální verze vyhodili kytaru), Freddie je jaksi mrtvý a na jméno toho dalšího si nemohli vzpomenout, zbyl na udělení ceny bubeník Roger Taylor. O tři roky později vydal Jeremy Clarkson knihu s názvem Don't Stop Me Now a když jsme u těch pohyblivých vehiklů - skladba je známá i z reklamy na čokoládu Cadbury a pamětihodná je i scéna ze Soumraku mrtvých:
A nyní něco ke cover verzím.  Začněme klasikou od Royal Philharmonic Orchestra, která neurazí, ale popravdě ani nenadchne. Nadupanou verzi pak nabízejí američtí Vandals, jejichž kytarista Warren Fitzgerald pobíhá po Hollywoodském chodníku slávy a paroduje Freddieho. V roce 2006 spáchali patrně nejúspěšnější (ani ne za týden byla v čele hitparády) cover britská poprocková kapela McFly. Jejich verzi vezmu na milost, ale nemohu odpustit Katy Perry. Kukadla má sice krásný, ale tohle se nedělá. Napravme si chuť se švédskými chlapci z Göteborgu - Fibes, Oh Fibes! No a píseň pochopitelně neušla pozornosti v různých talentových show. V šesté sérii britského X Factoru se o interpretaci pokusil tehdy pětadvacetiletý Olly Murs. Nedařilo se mu však tak dobře, jako finalistce druhé série australské mutace téhož pořadu, Sally Chatfield. Oba ale měli tu výhodu, že si skladbu vybrali (patrně) sami. To Kitty Brucknell chtěla zpívat píseň od Lady Ga Ga, ale protože ji vyfoukla jiná soutěžící,  musela se trápila v tuc-tuc verzi písně. Je-li řeč o "tucárnách", existuje i trance/techno/dance mix skladby od MistiqueDon't Stop Me Now byla také jednou z písní, která ovlivnila Queeny zjevně inspirovanou skladbu Ringtone "Weird Ala" Yankovice (klip Joshe Faure-Braca a Dustina McLeana vřele doporučuji). A na závěr kousek z britského pořadu Fast and Loose, v němž britský komik David Armand předváděl píseň pantomimou...
Argentinské vydání
www.queenvinyls.com

A abych byl k singlu spravedlivý - deska - tedy taková ta (většinou) černá kulatá placka, měla dvě strany. A když jste obrátili tento singl, mohli jste slyšet buď 
In Only Seven Days, nebo More Of That Jazz. Záleželo na tom, zda jste si koupili singl v Evropě či Jižní Americe, nebo v USA, Japonsku, Kanadě, Austrálii či na Novém Zélandě. O skladbě In Only Seven Days tu už byla řeč - vyšla totiž také jako B-strana jugoslávského vydání singlu Mustapha. Půvabný kousek od Johna Deacona, autora sice pouze několika, ale většinou zdařilých, skladeb. Zde hraje nejen na basu, ale i na akustickou a elektrickou kytaru. Za piánem pak mistr Mercury. Oproti tomu More of that Jazz je zase typickým příkladem bouřlivácké tvorby Rogera Taylora. Podobně jako Deacon, i on se postaral o většinu nástrojů (proto skladba zní poněkud odlišně), aby se doprovodil v této narážce na tehdejší společnost a její postoj k hudbě.  Závěr skladby obsahuje úryvky z alba Jazz, a protože i já jsem na závěru, pusťme si ji:

středa 25. ledna 2012

Hity oblíbené (nejen) Brity L - Save Me

Kulatým padesátým příspěvkem z řady Hity oblíbené (nejen) Brity bude nádherná a smutná milostná balada z roku 1980 Save Me a divoká a Američany nenáviděná Let Me Entertain You.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Nebudu chodit kolem horké kaše - tuto skladbu mám opravdu rád. Tedy já mám rád skoro všechny písně skupiny Queen (až na drobné výjimky), ale Save Me je skutečným mistrovským kouskem, a nic na tom nemění ani fakt, že si v hitparádách neužila pozornost, kterou by si zasloužila. Autorem je kytarista Brian May a vyšla s bezmála půlročním předstihem před albem The Game. K jeho oblibě jsem si, na rozdíl od této skladby, hledal cestu poněkud obtížněji. Byla to doba zlomu. Ta tam byla doba bez syntezátorů. Ty tam byly dlouhé vlasy. Freddie shodil svojí havraní hřívu (částečně to byla změna image, částečně v tom byla i začínající lysinka - všimněte si Freddieho například na pozdějších koncertech jako byl Live Aid), ale s příznačným knírem (ten měl zase podle jedné verze maskovat jeho tesáky) se objevil až v dalším videoklipu z alba - Play The Game. Zkrátka a dobře - tehdejší tvorba Queen byla dost zvláštní, stejně jako začátek 80. let. A vlastně celá 80. léta. Na druhou stranu - teprve tehdy se do hitparád výrazně prosadila tvorba baskytaristy John Deacona, který pro album The Game napsal vedle skladby Need Your Loving Tonight zejména ultimátní hit dobývající veškerá americká rádia Another One Bitest The Dust, který udal směr pro (přinejmenším) disko-funky album Hot Space. Vedle Need Your Loving Tonight se k rock'n'rollu vrátil i Mercury svým Crazy Little Thing Called Love, Taylor přispěl svojí rockovou vypalovačkou Rock It (Prime Jive) a opilý May složil našlápnutý Dragon Attack, kterým trýznil Rogerova zápěstí... Vzato kolem a kolem, zas tak špatné album to nebylo. Ale zpět k Save Me.
Japonské vydání
www.queenvinyls.com

Skladba se dostala v britské hitparádě na solidní, avšak dle mého dosti nespravedlivé, jedenácté místo. V hitparádě pak setrvala šest týdnů. Chce se napsat - alespoň něco, protože v USA singl ani nevyšel. May píseň nejen složil, ale hrál v ní na synťák, piano a kytary - kromě své klasické i na dvanáctistrunnou akustickou. I přes nevelký úspěch v hitparádách se z písně stala oblíbená a fanoušky vítaná součást živých koncertů v letech 1979-1982, kde jej předcházelo krátké klavírní intro. To si později vypůjčil Brian May pro svojí skladbu My Boy. Co však je na singlu pamětihodné, je fakt, že jej doprovázel videoklip, kde poprvé použili animaci. Dokonce to byl jeden z prvních klipů kombinujících živou akci s animací (zda byl zcela prvním, se mi zjistit nepodařilo, ale rozhodně to bylo o pět let dřív, než v tomto ranku proslavený klip od skupiny A-ha Take On Me). V rámci britského Crazy Tour, na němž poprvé skupinu doprovázel Peter Freestone, který se později stal Mercuryho 
asistentem, natočil režisér Keith McMillan 14. prosince a 22. prosince 1979 v londýnských Rainbow Theatre a Alexandra Palace Theatre záběry, které zkombinoval s rotoskopií. Což byla, milé děti, v době bez počítačů, jedna z možností, jak vytvořit animovaný obraz založený na základě hraného materiálu - princip vynalezený v roce 1915 využíval překreslování živých postav do animované podoby - políčko po políčku. Tuto přenáročnou a především časově zcela  vyčerpávající technologii jste mohli naposledy vidět (byť již s přispěním počítačů) například ve filmu Alois Nebel. A díky této technologii vznikla tato klipová perla...
Robin Smith z britského hudebního týdeníku  Record Mirror zahájil recenzi na albu The Game slovy "Mám rád Queen. Mám rád Queen. Mám rád Queen. Mám rád Queen. Mám rád Queen" a uzavřel ji konstatováním "V Save Me nalézáme Freda ještě těsněji lpícího na rockovém zoufalství. Žalostnější zpěv, zoufalejší zpytování svědomí. No nemilujte to. A v případě, že jste zapomněli, mám rád Queen." O mnoho let později dala píseň název organizaci, založené Brianem Mayem, jejímž cílem je podpořit slušné zacházení se zvířaty. A ano - inspirovala i několik coververzí. Ať už šlo o španělskou (původně powermetalovou) partu Avalanch, kolumbijsko-americkou zpěvačku Sorayu (která roku 2006 podlehla v sedmatřiceti rakovině) či pod producentskými křídly Briana Maye piplanou muzikálovou zpěvačku Kerry Ellis, je opět zřejmé, že Mercury, byl jen jeden. A ano, málem bych zapomněl na českou trošku do mlýna - v roce 2001 se na poněkud zvláštním vzpomínkovém večeru na Mercuryho v Rudolfinu pokusila o Save Me Bára Basiková (která se tam tentýž večer trápila se starší skladbou White Queen).
Let Me Entertain You jako A-strana
japonského vydání
www.queenvinyls.com
B-strana singlu byla v mnohém odlišná. Nebyla z alba The Game ale ze staršího Jazz, autorem byl Freddie Mercury a od baladické A-strany se lišila především svojí náladou - živá nahrávka hřmotné a kytarou hnané Let Me Entertain You byla adresována přímo publiku - "Vítám vás, dámy a pánové, chtěl bych vás pozdravit. Jste připraveni na show? No tak mě dovolte vás pobavit. Přišel jsem prodat své tělo, můžu vám ukázat fakt dobrý zboží... a pro vaše pobavení použiju cokoliv... Našli jsme to správný místo, máme hodně světel, zvuk a zesilovače... Jen se mrkněte do menu, zahrajeme vám rock podle něj, posnídáme u Tiffanyho, zazpíváme vám japonsky, jsme tu jen pro vaši zábavu..." Mercury posluchače dokonce cruelladeviloval! Americký Rolling Stone, který Queen nikdy neměl moc v lásce, napsal: "Když Mercury pokřikuje v Let Me Entertain You o prodávání svého těla a ochotě použít jakékoliv zařízení pro nabuzení publika, nemluví o své oběti umění. Jen přiznává svoji nestoudnost, především proto, že je příliš velký hulvát, než aby se za ni cítil hloupě." No, prosadit se za velkou louží, nebylo nejlehčí. Mitchell Cohen z amerického magazínu Creem se v úvodu otevřeně přiznal ke svému pohrdání touto aristokracií, pompézními a arogantními hudebníky shrnujícími to nejhorší z monarchistického rocku. Album Jazz bylo dle něj nudné a plné pitomých nápadů... Queen se naučili a nakradli z toho nejhoršího od Beatles, stejně jako Cheap Trick vstřebali a adaptovali to nejlepší... Mercury je nudný vřískal, jehož cock-rock skladba Don't Stop Me Now je ochablá (ano, Mitchell si v celé recenzi dost užívá podobných dvojsmyslů) a dost možná je nejhorší z kvarteta - z jeho písní, dominujících na první straně alba, bolí uši. Let Me Entertain You označil za "a pure rocky horrorshow" a napsal: "Queen dělávali příjemně absurdní nahrávky jako Liar a Bohemian Rhapsody a Roy Thomas Baker dodal jejich muzice art-rockové pozlátko... Ale nyní je i jejich nejlepší vtip - Let Me Entertain You - parodií vlastní zbytečnosti." Celou recenzi pak uzavírá slovy: "Nejlepší vtip je na vnitřním obalu: Složili, aranžovali a nahráli výhradně Queen. Jako by se se pod to chtěl podepsat někdo jiný." Inu Amerika, země neomezených možností. Ale vyprdněme se na USA a pojďme se nechat pobavit...

sobota 14. ledna 2012

Hity oblíbené (nejen) Brity XLIX -
Innuendo

Minulý rok, konkrétně 4. února, jsem zde psal o albu Innuendo. Opakování je matka moudrosti, a proto se dnes vrátím k otvíráku alba, titulní skladbě Innuendo. Singl dnes dosáhl "americké" plnoletosti - od jeho vydání uplynulo 21 let.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
O tom, že Freddie Mercury zemřel v listopadu roku 1991 vědí snad i jeho odpůrci. Ostatně i já sám jsem o tom psal loni poměrně hojně. Album Innuendo a tedy i stejnojmenný singl nahrávali Queen mezi březnem 1989 a listopadem 1990. Tedy necelý rok před Mercuryho smrtí. O tom, že s v těchto posledních letech jeho života skupina semkla jsem již také psal. Podobně jako o tom, že se autorsky vzepjali, aby se jim podařilo dát dohromady album, jehož kvality si takřka v ničem nezadají s jejich patrně nejlepší deskou z roku 1975 A Night At The Opera. Stejně jako ono, je i Innuendo pestré, plné nápadů, ale zároveň je z něj slyšet rocková mohutnost a jakási zralost zestárlých a zmoudřelých rockerů. A stejně jako Bohemian Rhapsody je i skladba Innuendo dlouhou (dokonce ještě delší) monumentální kompozicí, která na sebe vrší hudební nápady, se kterými, jak by mohli říci zlí jazykové, by jiná kapela vystačila na celé album. Nejdelší vydaný singl (o 35 vteřin delší než zmíněná BoRhap) se vyšvihl na první místo britské hitparády a setrval na něm celý týden. Druhý týden postupně sestupoval k desátému místu, ale i tak se v hitparádě udržel šest týdnů. Na kapelu, o které se začalo mluvit jako o poněkud přežitých hudebních dinosaurech, to nebylo špatné.

K albu Innuendo mám zcela specifický vztah. Bylo to poprvé, co jsem slyšel Queen. A bylo to jako s první láskou. Málokdy zůstane láskou poslední, přijdou další a možná zajímavější, ale ta první, je jen jedna. A tím je pro mne album Innuendo a titulní skladba, která jej zahajuje. Taylorův virbl, synťák a řízná Mayova kytara. A na scénu přichází pan Mercury... Autorství skladby je kolektivní a vznikalo prý po různých kouscích, které dávala kapela dohromady. Zhruba uprostřed přerušuje rockovou pasáž doslova nebeská flamenková kytara. Vždy mě trošku mrzelo, že do jejích strun nehrábl May, ale Steve Howe (modří už vědí! Ano, mimo jiné kytarista skupiny Yes, ale také vynikající hráč na klasickou a flamenkovou kytaru - sám May v interview pro Guitar Magazine přiznal, že by tuto pasáž jako Howe nezahrál). Zrovna se potloukal po švýcarském Montreux, a protože byli s Mercurym letití přátelé, slovo dalo slovo a sešli se ve studiu. Následuje Mercuryho ekvilibristika podpořená synťáky a flamenkový motiv se vrací v podání sladkého rudého dřeva v rukou Briana Maye, hnané dopředu Taylorovými bicími, které celou pasáž umocňují. A po bezmála pěti minutách se vracíme jakoby na začátek...


Sami Queen měli ke skladbě podobný vztah, jako k BoRhap. Mohl to být úspěch, stejně jako malér. Pro rádia byla příliš dlouhá a komplikovaná. A navíc se nesla v nepříliš typickém bolerovém rytmu. Vzhledem k okolnostem bylo zřejmé, že nevznikne klasický videoklip. Výsledek však patrně předčil všechna očekávání. Bezesporu jde o jeden z nejzajímavějších a zároveň nejtemnějších klipů v dlouhé historii skupiny. Videoklip režisérů Jerryho Hibberta a Rudiho Dolezala kombinoval stop-motion a kreslenou animaci. Jednotliví členové kapely, jejichž záběry byly převzaty ze starších klipů, byli "přetvořeni" do stylizovaných podob - Freddie Mercury jako skici Leonarda da Vinciho, Brian May ve stylu viktoriánských leptů, John Deacon byl "kubizován" Pablem Picassem a Roger Taylor á la Jackson Pollock. Celý klip, odehrávající se většinou jako filmové představení v ponurém sále (ne nepodobném sálu z filmu 1984), rámovaly rozhýbané obrazy francouzského karikaturisty 19. století Grandvilla, které tvořily výtvarnou podobu celého alba.
Dovolím si zopakovat, že byly natočeny i dvě coververze. V roce 1997 se k tomu odhodlala německá powermetalová partička Scanner a musím uznat, že se jim to podařilo víc, než o deset let později americkým Queensrÿche. Ale to je ostatně věc názoru...

B-stranou singlu se stala skladba Bijou, jakýsi experiment inspirovaný Jeffem Beckem a jeho Where Were You. May s Mercurym chtěli složit píseň "naruby" (podobně jako před mnoha lety již zmiňovaná skupina Yes s jejich Soon), tedy obrátit klasický model - zpěv, kytarový part, zpěv. Výsledkem byla nádherná skladba Bijou, kterou Brian May později hrával na koncertech živě.

pondělí 2. ledna 2012

2012: A dál...?

A máme tu nový rok, rok 2012, kdy nás média budou dozajista masírovat skazkami o blížícím se konci světa. Nenechme se ale zbytečně stresovat a s nadějí hleďme do budoucna. Podle jednoho z vysvětlení dojde sice k významnému přelomu, nikoliv však záhubě. Takže slovy Tiny Pletánkové: Vězte, bude líp!

A bude líp i zde? Inu, jak se to vezme. Již v minulém příspěvku jsem varoval, že se letos vrátím k některým singlům skupiny Queen, na které minulý rok nedošlo, ať už z mé nepozornosti, nebo zaneprázdněnosti. Namátkou nás tak čekají písně jako 
LiarNow I'm HereLet Me Live, A Kind Of MagicSave MeDon't Stop Me NowI Was Born To Love You či Too Much Love Will Kill You a další. Občas se možná mrknu i za moře, kde bude probíhat s jistými obavami očekávané turné Queen Extravaganza. Jsem docela zvědavý, jak turné této "tribute" partičky dopadne.

A co dál? To se uvidí v průběhu roku. Letos se chystá několik filmových premiér, díky kterým se po dlouhé době těším do kina. Je tedy možné, že dojde i na ně. A jinak se uvidí. Tak na viděnou!