čtvrtek 19. dubna 2012

Hity oblíbené (nejen) Brity LVII - Five Live

Dnešní desce je krásných devatenáct let. A pokud si pamatujete a počítáte správně, je vám jasné, že se na ji již nemohl podílet Freddie Mercury. Hlavním tahákem tohoto EP byli George Michael, Queen a Lisa Stansfield.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Pro ty, kteří to nevědí - EP (tedy extended play) je deska, které je delší než SP (tedy singl, ale příliš krátké na to, aby to bylo LP (tedy long play, normální deska). V dnešní době je to už celkem jedno, placka jako placka (tedy pro tradicionalisty, kteří nepropadli stahovací mánii a občas si koupí i nějaký ten disk), ale dříve jste desky poznali i podle velikosti. Toto EP obsahovalo, jak již název napovídá,  celkem 5 skladeb. Tedy ono jich někde bylo šest. A ne všechny byly live. Ale i tak - pro fanoušky Queen to byl takový malý svátek. Považte sami - poslední album Queen vyšlo v únoru 1991. V listopadu téhož roku zemřel Freddie Mercury a všem bylo jasné, že to je konec jedné éry. Už žádné další koncerty, žádné další desky. Konec. Ale nebylo tomu tak, což těm nejskalnějším fanouškům pořád trochu leží v žaludku, ale jiným to dělá radost. Já sám jsem někde mezi - něco stojí za to, něco méně. Přestože kritika tak vstřícná nebyla, u fanoušků se deska setkala s dobrým ohlasem - Američané sice tolik nadšeni nebyli - v hitparádě se držela 15 týdnů, ale výše než na 46. místo se nedostala, avšak ve Velké Británii strávila v hitparádě 12 týdnů a dostala se i na příčku nejvyšší. A některé zdroje uvádějí, že se prodalo přes 5 milionů kopií.
- Somebody to... Come on!
- Loooveee!

Velkou zásluhu na tom měla především nedávná událost - 
Freddie Mercury Tribute Concert, který proběhl rok před tím (přesně 20. dubna) na stadionu ve Wembley. Mnozí zpěváci tam podávali svůj hold zesnulému zpěvákovi, ale zároveň tím dokazovali smutný fakt - že Freddie Mercury byl jen jeden. Někomu zkrátka jeho pěvecké party sedly, jinému už méně. Kdo ale jasně zazářil nejvíc byl Georgios Kyriacos Panayiotou, známější pod uměleckým jménem George Michael. A byl dokonce tak dobrý, že se začalo šuškat o tom, že Queen našli nového frontmana. Nestalo se tak a někteří fanoušci jim to nedokázali odpustit (a nechápali to hlavně v době, kdy vyjeli na turné s Paulem Rodgersem). Otvírákem EP byla - poněkud nešťastně - skladba Somebody to Love. Nešťastně proto, že šlo o nejzdařilejší kousek celého koncertu a tím pádem i desky. A od toho místa to šlo (alespoň pro fanoušky Queen) z kopce.
Na záznamu z koncertu mám opravdu rád moment, kdy George Michael nechává dozpívat stadion sestupné "l-o-v-e" a následující úsměv Briana Maye. Dost možná si myslel, že to je naposledy, co stojí a hraje před více než 70.000 diváky a proto si to očividně užíval (mimochodem - v září 2008 bylo na jejich koncertě s Paulem Rodgersem v ukrajinském Charkově kolem 350.000 lidí).

Následující "dvojskladba" byla zkrácenou verzí písní 
Killer Papa Was a Rollin' Stone, které byly nahrány během jeho Cover to Cover Tour z roku 1991. V některých zemích byly skladby rozděleny a EP se tak stalo krátkým LP.
A následoval návrat k charitativnímu a vzpomínkovému koncertu, kde vystoupil v duetu s britskou zpěvačkou Lisou Stansfield se skladbou These Are the Days of Our Lives. Na sedmipalcovém singlovém vydání šlo o B-stranu, jejíž první stranou bylo Somebody To Love. Proč se rozhodli udělat z této skladby duet, netuším, ačkoliv jim to dohromady zní docela pěkně.
Pomalou a trochu tesknou třetí skladbu následovala čtvrtá, která pocházela opět z turné George Michaela a byla ještě pomalejší a tesknější. Píseň v podání afroamerického gospelového zpěváka Jevetta Steela byla nominovaná na Oscara, neboť se objevila v německém filmu Hotel Bagdad.
A to je konec. Tedy konec živých nahrávek, a to i přestože na vzpomínkovém koncertě zazpíval George Michael jako první ještě skladbu '39. Posledním kouskem EP byla však originální studiová nahrávka z roku 1974. Za piánem Brian May a u mikrofonu Freddie Mercury. And that's all fot today, Dear Friends...

neděle 15. dubna 2012

Hity (nepochopitelně ne)oblíbené Američany LVI -
It's Late

Psal se rok 1977. Británií zněli Sex Pistols, punk a anarchie. Pompa a monarchie nikoho moc nezajímala. A v té době začali Queen natáčet své šesté album News Of The World...

Americké vydání
www.queenvinyls.com
Po pěti předešlých albech, kde se jejich zvuk stále rozvíjel, jim však bylo jasné, že jen těžko mohou zcela obrátit, zbavit se všech vícehlasů a všemožných kudrlinek a začít hrát punk. Zároveň však cítili, že nové album by mělo být mnohem přímočařejší, syrovější. Takové, aby si jeho skladby s nimi mohli zazpívat (nebo zadupat a zatleskat) fanoušci na stále větších koncertech. Skladby proto byly, co do aranží, mnohem jednoduší, chytlavé a jindy až skoro punkově ostré. Píseň It's Late je někde mezi - pomalý, skoro až bluesový rozjezd, který se v tříaktové písni rozjede do nezapomenutelné kompozice. Vážně nechápu, proč z toho nebyl větší hit... (ačkoliv Queen se v USA prosazovali jen velmi pozvolna).

Autor skladby, Brian May, přiznal v jednom interview, že nápad s vyťukáváním na hmatníku ukradl nějakému chlapíkovi z texaského klubu, který to ale prý ukradl 
Billy Gibbonsovi ze ZZ Top. A o něco později to použil i Eddie Van Halen na albu Van Halen. Jak ale May dodal, bylo to dost nezvyklé a hlavně naživo se tak hrálo dost obtížně. Singl vyšel v Americe a Kanadě ve značně zkrácené verzi, s minimální reklamou a nebyl podpořen videoklipem, a proto se v hitparádách pohyboval jen pět týdnů a nejvýše na 74. místě. Pojďme si však nyní užít singlovou verzi, se vším tím klasickým vinylovým praskáním...
Brian May koncipoval skladbu jako tříaktový příběh - jednotlivé sloky jsou v textu ostatně označeny jako "scény". May v ní měl promítnout svojí zkušenost určitého rozervání - muž milující ženu je ve druhé scéně s jinou ženou, o které si myslí, že ji miluje, aby se ve třetí scéně vrátil zpět. Celé to vynikne v úplné, bezmála sedmiminutové, albové verzi. Ta se později po právu objevila v roce 1997 na výběru Queen Rocks a vznikl pro ní tento klip...
A jaká byla B-strana amerického vydání? Inu další poměrně opomíjené pecka - píseň s dosti zvláštním osudem. Queen totiž vydali v roce 1974 své třetí album Sheer Heart Attack, ale píseň téhož jména se najednou objevila o tři roky později na albu News Of The World. "Oficiální" verze zní tak, že Taylor ji v roce 1974 nemohl dokončit a tak se dostala až na šesté album (na předešlé dvě se asi moc nehodila...) v době, kdy se ve velkém prosazoval v Británii punk. A to přitom vznikla o rok dřív, než začali Sex Pistols šířit jeho slávu a tři roky před tím, než Freddie Mercury chytil pindajícího Sida Viciouse za flígr a vyhodil ho z nahrávacího studia...  Ale o tom všem jsem tu už psal.