neděle 27. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVI -
The Miracle

Dvaadvacet let žasneme nad zázraky kolem nás - ať už jde o kapky deště na Sahaře, most Golden Gate, Tádž Mahal, Visuté zahrady babylónské, nebo děti ze zkumavky. O tom všem zpívali Queen v singlu, který vyšel 27. 11. 1989.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Když Freddie od ledna 1988 do února 1989 nahrával album The Miracle, bylo mu již asi zřejmé, že bude jedním z jeho posledních počinů. Snad i kvůli jeho zdravotnímu stavu, nebo ve snaze zamezit sporům o autorství, se skupina semkla obrazně i doslova - ostatně toto semknutí symbolizuje nejlépe i přebal alba The Miracle, na němž se propojily tváře všech čtyř členů na fotografiích Simona Fowlera. To, co dnes spíchne průměrně zdatný uživatel Photoshopu za pár minut, bylo tenkrát nejmodernějším výstřelkem techniky a bylo to poprvé, kdy byla na výrobu přebalu alba využita počítačová grafika stroje Quantel Paintbox. Jiným projevem semknutí bylo autorství písní - dříve platilo nepsané pravidlo, že ten, kdo přijde s nápadem, je uveden jako autor. Jak to však bývá ve skupině - tu se do tvorby přidá kytarista, něco vymyslí bubeník a basák pak přijde s geniální basovou linkou a z původního nápadu zbudou ve výsledné skladbě jen útržky. Aby Queen zamezili sporům o honoráře, byli na albu The Miracle podepsáni jako autoři všichni, tedy "Queen". Výsledné honoráře pak dělili rovným dílem. Jak později připustil Brian May, škoda, že je to nenapadlo už dřív.

Queen v Montreux, 1988
To, co se stalo předposledním studiovým albem za Mercuryho života, lze jen těžko shrnout do několika slov. Zatímco část kritiků a fanoušků album miluje, druhá část v něm vidí bezmála stejný krok mimo, jako bylo Hot Space. Sám mám k albu zvláštní vztah. Přestože jej otvírají (dle mého) nepříliš vydařené skladby Party Khashoggi's Ship, napraví dojem následující baladická The Miracle, rocková I Want It All, nadupaná The Invisible Man (jak měl ostatně znít ještě tři týdny před vydáním původní název alba), rytmem jedoucího vlaku dunící Breakthru, reakce na bulvár Scandal a hymnická a poněkud neprávem  opomíjená Was It All Worth It. Pominu-li poněkud hotspaceovsky soulové My Baby Does Me a calypso Rain Must Fall, přihodila skupina na CD vydání bonusy v podobě prodloužené The Invisible Man, a libůstky Hang on in There Chinese Torture, čímž vytvořila pestré album. Tedy přesně to, co byste od Queen čekali. Podle některých informací toho během nahrávání vzniklo mnohem víc, než se dostalo na výsledné album. Zdá se tedy, že se možná máme ještě na co těšit.

Rubová strana CD
Skladba The Miracle je sice na albu podepsaná stejně jako všechny ostatní skladby celou skupinou, je ale známo, že iniciátorem byl Freddie Mercury a hlavním spolupracovníkem John Deacon. Píseň vyšla šest měsíců po albu jako (v dějinách skupiny první) pátý a poslední singl. Název "Zázrak" se odrážel i v textu, který popisoval několik božských výtvorů (viz výše) a zmiňoval se i o několika známých postavách dějin (kapitán Cook, Kain a Ábel, Jimi Hendrix). Záhy po vydání alba se očekávalo další turné. Dokonce se vyrojily drby o přesnějších plánech, ale ty brzy vyvrátil sám Mercury. V rozhovoru pro BBC Radio One to vysvětlil snahou vypadnout z neustálé rutiny "album, turné, album, turné". Také dodal, že už si připadá poněkud starý na to, aby pobíhal po pódiu v trikotu. Později měl, již soukromě, žertovně prohlásit, že byl rád, kdyby na turné vyjeli místo nich protagonisté klipu. V něm totiž nevystupovali Queen. Tedy vystupovali, ale...

Všech pět videoklipů, vzniklých pro titulní skladby vydaných singů, patří k těm nejzajímavějším, které Queen kdy natočili. Pro pátý singl The Miracle přišel Mercury s nápadem obsadit mladé "dvojníky" sebe sama. Během konkurzů na londýnských školách se o role hudebníků ucházely stovky chlapců, ale vybráni mohli být logicky jen čtyři. Těmi šťastlivci byli Paul Howard (jako Brian May), James Currie (John Deacon), Adam Gladdish (Roger Taylor) a Ross McCall (Freddie Mercury). Ten jediný měl dřívější zkušenosti s herectvím a i později se vydal touto cestou - objevil se například jako kapitán Joseph Liebgott v minisérii Bratrstvo neohrožených. Pod režijní taktovkou Torpedo Twins se 23.listopadu 1989 sešli v londýnských Elstree Studios nejen čtyři mladíci, ale na konci klipu se k nim připojili i jejich předobrazy. Freddie, respektive Ross, se objeví hned ve čtyřech podobách - jako dlouhovlasý Freddie ze začátků kariéry, sado-maso kožený look z počátku 80. let, v nátělníku a s náramkem z Live Aid a nakonec i v klasické žluté bundě z Magic Tour '86.
Singl se probojoval v britské hitparádě na jednadvacáté místo a udržel se v ní po pět týdnů. Snad se na tom odrazil fakt, že šlo již o pátý singl z alba, které bylo na pultech už června, nebo dost možná i B-strany. Pro ní byla vybrána živá nahrávka první "autorsky kolektivní" skladby Stone Cold Crazy. Ta byla pořízená v londýnském Rainbow Theatre v listopadu 1974.
Na dvanáctipalcovém vydání přibyla ještě jedna živá nahrávka - tentokrát z amerického Houstonu, kde vystoupili 11. prosince v rámci turné News Of The World '77. Tam zazpíval Freddie Mercury mimo jiné i svoje skvělé My Melancholy Blues.

sobota 26. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLV -
Thank God It's Christmas

Vánoce se blíží a s nimi i každoroční nálet vánočních písní, které na nás útočí z rádií i reproduktorů v přeplněných nákupních centrech. Jeden z nich mají na svědomí i Queen. Před sedmadvaceti lety, přesně 26. listopadu 1984, totiž vydali svůj první (a zároveň poslední) ryze vánoční singl.

Irské vydání
www.queenvinyls.com
Píseň je to více než zvláštní, či spíše její osud je zajímavý. Skladba vyšla jako pátý singl z alba The Works a předcházely jej hity Radio Ga Ga, I Want To Break Free, It's A Hard Life Hammer To Fall. Na rozdíl od svých slavných kolegyň se však na album nedostala. Tedy až na dvě výjimky. Tou první bylo Complete Vision, bonusová součást boxu The Complete Works, což byla série třinácti alb Queen od roku 1973 do roku 1984, doplněná bonusovým LP. To obsahovalo do té doby na albech nevydané singly. Druhá výjimka byla výběrovka Greatest Hits III z roku 1999. Ani jedno však nelze považovat za řadové album. I tak se z písně stal solidní hit. Při svém prvním vydání, v roce 1984, strávil v britském žebříčku šest týdnů a vyšplhal na jednadvacáté místo. Podruhé, v roce 1995 jako B-strana singlu A Winter's Tale dosáhl na šestou příčku. Autory skladby byli Brian May a Roger Taylor, kteří s Johnem Deaconem nahráli hudbu v Londýně, zatímco zpěv obstaral  Freddie v mnichovském studiu Musicland, kde pracoval na svém prvním sólovém albu Mr. Bad Guy. Ačkoliv šlo o skladbu vánoční, vznikla (logicky) v létě. Jak k tomu dodal Brian May, je zřejmé, že nemůžete vánoční skladbu natáčet o Vánocích. Než by vyšla, bylo by už po nich. Velká škoda, že pro ní nevznikl videoklip. Patrně by se stala ještě větším hitem...
O videoklipy byly ochuzeny i obě písně z B-strany, poslední dvě skladby z alba The Works, které doposud nevyšly na singlu. První byl Mercuryho potomkem starší Crazy Little Thing Called Love. Nejen že to je rockabilly jako vyšité, ale May zde opět hrábl do strun Telecasteru...
Druhá skladba na B-straně byla opět z Mercuryho hlavy. Keep Passing the Open Windows se stala jedinou realizovanou skladbou pro plánovaný soundtrack k adaptaci Irvingova The Hotel New Hampshire, od kterého však (údajně kvůli nedostatku peněz) sešlo. Nahrána byla pouze tato píseň, jejíž název byl inspirovaný větou z filmu. Vznikla tak další, poněkud (dovolím si říci neprávem) zapadlá, perla. Nejen pro krásné piano Freddieho Mercuryho, ale i kvůli basové lince Johna Deacona, jejíž variaci použil později ve skladbě A Kind Of Magic. Sečteno a podtrženo - byl to nepříliš známý, ale rozhodně zajímavý singl.

pátek 25. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLIV - Flash

Flash - A-Ah - Saviour of the universe! Flash - A-Ah - He'll save every one of us! Kdo by neznal tento singl, který 24. 11. oslavil své jednatřicátiny.

Americké vydání
www.queenvinyls.com
Dnešní příspěvek jsem záměrně opozdil, vzhledem ke smutnému výročí, se kterým se datum vydání singlu krylo. "Mateřskou" desku dnešního singlu jsem již několikrát nazval "žlutou ovcí" diskografie Queen, neboť jde v mnoha ohledech o velmi zvláštní počin. Nahrávání probíhalo souběžně s tvorbou alba The Game a trvalo pouze od října do listopadu. I tak však zvládli Queen využít pět studií. Výsledný počin byl jejich první prací pro film a nakonec se stal jejich jediným "pravým" soundtrackem. Vyšel 8. prosince 1980, v den, kdy před newyorským hotelem Dakota ukončily výstřely ze zbraně Marka Chapmana život Johna Lennona...

Soundtrack k filmu Flash Gordon má kořeny již na konci 70. let. Manažer Queen se tehdy setkal s italským producentským mogulem Dinem De Laurentiisem, aby mu nabídl možnost spolupracovat s Queen. Zlí jazykové tvrdí, že producentova reakce byla "Kdo jsou Queen?". Nakonec se však stali první rockovou kapelou, kterou si tehdy šedesátiletý producent poslechl. A rozhodl se je pro připravovaný film oslovit. Dokonce jim dal takovou volnost, že si mohli skládat dle vlastní libosti. Stejně jako na albu The Game se do hudby Queen vloudily syntezátory. Tedy vloudily... u některých skladeb se na první poslech zdá, že to jsou jenom synťáky. Jinde však vypomohl skladatel Howard Blake, který doplnil soundtrack orchestrální hudbou.

Sam J. Jones a Melody Anderson
Film, založený na komiksu vycházejícím od roku 1934, sledoval dobrodružství Flashe Gordona, quarterbacka New York Jets. Ten se shodou okolností dostane díky lodi lehce šíleného doktora Hanse Zarkova do vesmíru, odkud Zemi likviduje démonický císař Ming. Díky pomoci doktora, krásné Dale Ardenové, ještě lepější Mingovy dcery, princezny Aury, jejího milence prince Barina a letky jestřábích mužů pod vedením prince Vultana, se mu však podaří hrozbu likvidace země odvrátit a stát se hrdinou. Zní to šíleně? Pro ty, kteří film dosud neviděli dodám, že si musíte představit ještě víc - Flashe hraje svalnatý, 191 cm vysoký  blonďák a bývalý mariňák Sam J. Jones.
Ornella Muti a Max von Sydow
Doktora Zarkova neztvárnil nikdo menší než Topol, který se v roce 1971 nesmazatelně zapsal do dějin filmu svojí rolí v Šumaři na střeše. Půvaby ve filmu zaručovaly dvě pětadvacetileté herečky - Melody Anderson v roli Dale a Ornella Muti jako Aura. Jejího milence (vlastně jednoho z mnoha, protože princezna je mrcha neváhající svými půvaby získávat přízeň a následně i služby mužů) si zahrál Timothy Dalton, který se o sedm let později stal čtvrtým představitelem Jamese Bonda. Bandu motorkářů... tedy pardon, jestřábích mužů, vedl hřmotný Brian Blessed, jinak též velký fanoušek Queen. A aby toho nebylo málo, na Mingovi si zgustl Max von Sydow, dříve dvorní herec Ingmara Bergmana (filmy jako Sedmá pečeť, Lesní jahody, Hodina vlků...) a později herec z klasik jako Vymítač ďábla nebo Tři dny Kondora. Vedle těchto hlavních hvězd se ve filmu mihl (asi na 5 vteřin) i Robbie "Hagrid" Coltrane a stodvaatřicet centimetrů vysoký Deep Roy, nejznámější asi jako Umpalumpové z Burtonova Karlíka a továrny na čokoládu. Zde si zahrál Auřiného mazlíčka jménem, ehm... Fellini. To vše v technicolorově barevných kulisách a šílených  kostýmech. Děsivé? Ani ne. Osobně považuji Flashe Gordona za nejkomiksovější komiksový film, který kdy byl natočen. Pro jiné to je však typický příklad guilty pleasure. Posuďte sami z následujícího traileru (a nebo upoutávky na nádherně vyčištěné Blu-Ray vydání).
Od filmu ale zpět k albu s řvavým přebalem, vzniklým na základě Mercuryho návrhu. Na něm jsou vlastně pouze dvě písně - tedy zpívané skladby, obě od Briana Maye - úvodní Flash's Theme a závěrečné The Hero. Všechny, ať již instrumentální, tak zpívané, pak doprovázejí úryvky z filmových dialogů, což je skutečnost, která mě vždy poněkud iritovala. Singl Flash je navíc upravenou verzí Flash's Theme - o něco kratší, ale obohacena o více dialogů z filmu, které tak měly pomoci dodat singlu něco nálady z filmu. Režisérem videoklipu, stejně jako filmu, byl Mike Hodges. Zachycuje skupinu Queen v  londýnských Advision Studios, kde právě "nahrávají" hudbu k filmu. 
Singl se umisťoval na čelních příčkách hitparád po celém světě. Zda za jeho přitažlivostí stojí bijící rytmus, Mercuryho zpěv nebo hlášky z filmu, těžko říci. Každopádně si Queen zařádili a na albu je znát jejich neustálá snaha se někam posunout a experimentovat. Přemíra syntezátorů nevycházela z nějaké snahy exhibovat, ale zkrátka jim přišlo dobré, je zapojit do hudby ke sci-fi filmu. A jak jsem se snažil naznačit - ne k filmu ledajakému. A rozloučíme se B-stranou, kterou je Mercuryho skladba Football Fight, která bez synťáků zněla takto...
... a ve filmu nakonec takto... Nemůžu si pomoci, ale zase jsem dostal chuť se na Flashe Gordona znovu podívat.

neděle 20. listopadu 2011

Ani k stáru nemá o životě páru

Aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení, zní slogan českého filmu Vratné lahve otce a syna Zdeňka a Jana Svěrákových. Citátem ústřední postavy filmu by se dal popsat i jeho nelehký vznik.

Český plakát
budapest.czechcentres.cz
Když je vám pětašedesát a ve své stávající práci učitele už nejste rád, máte na několika možností. Můžete se připojit ke skupině svých vrstevníků, šourat se s nimi po smíchovském parku a glosovat okolní dění. Lze také usednou na lavičku a krmit holuby a nebo se pustit do četby knih, které jste si šetřili na důchod. Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) se však necítí na sklonku života, nýbrž v jeho podzimu a ani chlapské touhy mu stále nejsou cizí. Proto přijme po odchodu ze své práce nejprve, na svůj věk poněkud nepřiměřené, zaměstnání rychlého posla. Po nevyhnutelné kolizi nakonec zakotví v samoobsluze za okénkem pro výkup vratných lahví. A právě mikrosvět za okénkem a krásy před ním vdechnou do umdlévajícího stereotypu Tkalounova života novou mízu.

Když je vám sedmašedesát a svoji práci scenáristy máte stále rád, napíšete další scénář. Poté co vám ho váš syn/režisér vrátí, máte na výběr opět z několika možností. Můžete syna přeneseně označit za kreténa, zahořknout a jít se šourat do libovolného parku, a nebo dostát závazku, k látce se vrátit a přepracovat ji do podoby zfilmovatelného scénáře.

Když je vám jednačtyřicet a svoji práci režiséra děláte také rád a dobře (pětatřicet cen – včetně pěti Českých lvů, jednoho Křišťálového glóbu a Oscara mluví za sebe), a zjistíte, že nová verze scénáře se vám líbí a chcete ji točit, nestojí vám v cestě snad už nic, než jen obrovská očekávání diváků

A ta byla v případě tohoto filmu opravdu veliká. Nejen, že jsme měli možnost pozorovat celou nesnadnou genezi filmu v dokumentu Jana Svěráka a Martina Dostála Tatínek, ale o vzniku často informovala média. Dostalo se tedy divákovi důstojného završení volné trilogie o dětství, dospělosti a stáří? Ano i ne. Vratné lahve jsou jednoznačně prvotřídní filmařinou (věčný hračička Jan Svěrák to snad ani jinak neumí). Oporou mu jsou jeho stálí spolupracovníci jako kameraman Vladimír Smutný, střihač Alois Fišárek a hudební skladatel Ondřej Soukup. U posledně jmenovaného je třeba poznamenat, že nám v uších nejvíce uvízne chytlavá píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, která má šanci stát se klasikou podobně jako jejich Severní vítr z filmu Vrchní, prchni.



Největší slabinou filmu je však i přes výše uvedené komplikace právě scénář Zdeňka Svěráka. Jednomu z předních českých cimrmanologů nelze upřít výjimečný talent při práci s českým jazykem a tvorbě jemných, někdy až takřka nepostřehnutelných laskavých žertíků. Ale právě tato laskavost je Achillovou patou celého filmu. Je jí totiž tolik, že divák toužebně očekává nějaký dramatický zvrat, kterého se však nedočká ani v závěrečné katarzi, která vlastně katarzí ani není. Lehký pocit trapnosti pak vyvolávají takřka všechny železničně-erotické sny hlavního hrdiny. Navíc je-li stáří ve filmu o stáří tematizované jen několika málo epizodami, které „korunuje“ alzheimeroidní scénka s rychlovarnou konvicí, je asi někde chyba.

Scénář má však zároveň  své nezpochybnitelné kvality. Jedna ze změn ke které došlo při jeho psaní bylo posílení ženských postav, což filmu jednoznačně prospělo. Snad poprvé ve filmu rodinného tandemu Svěrák-Svěrák mají stejně důležitou pozici jako jejich mužské protějšky. Ať to jsou jen epizodní postavy jako paní Lamková (Věra Tichánková) či Kvardová (Božidara Turzonovová) nebo dcera hlavního hrdiny Helenka (tradičně dobrá Tatiana Vilhelmová). Vrcholem filmu je však jednoznačně manželka Eliška Tkalounová (Daniela Kolářová), která Svěrákovu ženu hraje již potřetí a opět naprosto výborně. Hlavně díky ní se ze slovních přestřelek s jejím manželem stávají tyto scény nejlepšími částmi celého filmu.

Zatímco Tmavomodrý svět byl velkorysým projektem s ambicemi v zahraničí, jsou Vratné lahve příjemným návratem k tomu, co jde Svěrákům nejlépe. K vlídnému tuzemskému produktu, který možná neuchvátí, ale zaručeně potěší.



Text vznikl v rámci kurzu FAV126 Metody praktické filmové kritiky - seminář
Kamil Fila, Filozofická fakulta MU, jaro 2008

sobota 19. listopadu 2011

Trojrozměrný Hobit

Angus Ward vítá v dokumento o 3D
Peter Jackson v nedávných dnech uvedl na blogu filmu Hobit již čtvrtý videoblog, v němž nám dovolil nahlédnout na natáčení filmů Hobit (nenechte se plést tím dlouhým ů - pokud to ještě nevíte, Hobit bude mít dva díly, ale o tom jsem tu už letos psal). Co se z tohoto bezmála jedenáctiminutového dokumentu dozvíme? Hlavním tématem je 3D...

Jste už trochu otrávení tím, jak vše musí být ve 3D, vše musí být "3D podívaná"? Nevím, možná se pletu, ale zdá se mi, že 3D šílenství začíná poněkud opadat. Takže proč se Peter Jackson rozhodl točit
Hobita ve 3D? Hned v úvodu diváky přesvědčuje, že je to jeho splněný sen a kdyby to bylo možné, točil by ve 3D i Pána prstenů. Jako důkaz dodá trojrozměrné fotografie z natáčení, které by se časem snad mohly objevit na Blu-Ray vydání (cože, další vydání?).
3D foto z natáčení Pána prstenů
Takže jak to vypadá se 3D v případě Hobita? Jackson se dušuje, že v této době už není nijak složité či omezující natáčet ve 3D. Natáčí se stejným tempem jako ve 2D. Hlavním trumfem mu je kamera RED Epic. Tedy trumf... trumfy, neboť natáčení Hobita probíhá se 48 kamerami (přičemž cena jedné - tedy pouze těla kamery - je bezmála 40 tisíc $).
Peter Jackson a jedna z kamer RED Epic (konkrétně Ronald)
Počet si ale musíme vydělit dvěma, neboť na záběr ve 3D jsou třeba dvě kamery. Aby objektivy co nejpřesněji kopírovaly vzdálenost lidských očí, natáčí se přes zrcadlo. Díky tomu se mohou objektivy i překrývat a kopírovat tak pohyb očí, které se na něco zaměřují (znáte to - sledujte prst při natažené paži a potom ho přibližujte k obličeji - vaše oči se budou zaměřovat stále na něj - a všimněte si, co dělá okolní prostor).
Dvě kamery po 40 tisících, objektivy, zrcadla... Takový malý skromný filmeček...
A protože jsou kamery RED Epic digitální, mohou si filmaři hned prohlédnout vzniklé záběry. A zdá se, že budou stát za to. Kameramani mají k dispozici kamery na jeřábech, na rameno, na steadicamu, na vozících... Humorné je, že každá kamera má své jméno. Některé po členech Jacksonovy rodiny - po jeho dědečkovi Walterovi, strýci Rolandovi, otci Billovi, babičce jeho ženy Emilly; ale jsou tam i John, Paul, George a Ringo. Ti s Jacksonem v ale přízni nejsou.
Kamery, samý kamery!
Gareth Daley, vedoucí 3D kamer, dodává, že se nenatáčí na film, ale na paměťové karty - konkrétně jde o SSD karty (tedy přesněji pevné "Solid State Disk", hardisky bez pohyblivých součástí, jaké můžete najít například v některých netboocích) s kapacitou 128GB (jeden vás vyjde na solidních 1.800 $).
Tohle šoupnu sem a jde se točit.
A na ně se pak natáčí v rozlišení 5K. Pokud nevíte, co zkratka znamená, jde o rozlišení 5120 × 2700 pixelů. Pyšníte-li se doma Full HD televizí, vězte, že ta má ubohých 1920 x 1080 pixelů (a to si představte, že novější typy kamery RED Epic zvládají i 28K, tedy 28000 × 9334 pixelů).
Gareth Daley demonstruje rozdíl mezi 5K a Full HD
Co je však ještě důležitější a pro přetrvání systému 3D patrně klíčové, je framerate, tedy snímková frekvence nebo též snímková rychlost. Ta je ve srovnání s běžnými filmy dvojnásobná. Ale pozor, nejde jen o nějaký technický výstřelek - lidské oko vnímá 60 "obrázků" za vteřinu a takto natočený film se tím přiblíží běžnému lidskému vnímání. Jak dodává Peter Jackson, lidé, kteří už viděli kousky Hobita měli pocit, jako kdyby se plátno kina otevřelo do skutečného světa.
Temný hvozd
A že ten svět bude stát za to ukazují záběry z Temného hvozdu, který však ve videoblogu působí nezvykle pestrobarevně. Jak dodává Jackson: "Když se podíváte na záběry bez barevných korekcí, vypadá les velmi psychedelicky. Jako namalovaný v roce 1967." Jak ale upřesní  výtvarník Dan Hennah, barvy lesa byly přehnané, aby na záběrech digitálních kamer vynikly. Jackson vysvětlí, že budou následně korekcemi staženy do požadovaných tónů.

Vysoké rozlišení, digitální kamery a třetí rozměr však znamenal novou výzvu i pro maskéry. Jejich vedoucí (respektive vedoucí prostetiky) Tami Lane hovoří ve videoblogu i o změnách líčení, neboť trpaslíci musejí být až přehnaně rudí, aby na filmu vypadali normálně. A jako příklad použije Grahama McTavishe v roli Dvalina.
Graham McTavish (Dvalin) a Tami Lane
Peter King, maskér a kadeřník, zmíní i problém paruk.  Jen ty vyrobené z pravých lidských vlasů, totiž budou vypadat na plátně přirozeně.
Návrhářka kostýmů Ann Maskrey promluví (jak jinak) o kostýmech, které jsou opět vyšperkovány do posledního detailu. I ty si vyžádaly vzhledem k technologii natáčení ještě preciznější přístup. Znáte-li dokumenty z natáčení Pána prstenů, říkáte si, je-li to vůbec ještě možné...
Vzorky různých (patrně hobitích) látek
Následuje pohled na práci výtvarníků Alana Leeho a Johna Howa, kteří doslova ruku v ruce připravují umělecké návrhy pro koncepci filmu. Na Pánovi prstenů odvedli skvělou práci, proto bylo logické spolupracovat s nimi dál. Zašli dokonce tak daleko, že se rozhodli tyto návrhy kreslit třírozměrně!
John Howe a Alan Lee tvoří 3D koncept...
Všimněte si rozmazaných návrhů na zdech. Videoblog navnadí, ale neukáže vše. Lee červenou pastelkou, Howe modrou, bok po boku, vytváří trojrozměrný návrh Středozemě:
A nyní mě omluvte. Nechci nikomu brát iluze, ale tato část dokumentu je krásný důkaz toho, že člověk nesmí nic brát vážně. Od Petera Jacksona, člověka, kterého jsme v dokumentu King Kong: Deník režiséra mohli vidět, jak si v naprosto vyčerpaném stavu zve na plac jiné režiséry, aby za něj film dotočili, nemůžeme nečekat nějaký podobný žertík. A tato 3D kresba je jistě jedním z nich. Ale i tak pánové, krásná práce.

Mezi technickými záležitostmi je možné během videoblogu zahlédnout i několik záběrů z natáčení. Ať už jde o vpád trpaslíků do Dna pytle, na jehož dveře vyryl Gandalf runu jako znamení, 
trpaslíky v pavoučím zajetí, Roklinku či dalších pár drobností (například zde je vysoký dabl Gandalfa), vše vypadá, jako bychom se vrátili o pár let nazpátek do staré dobré Středozemě.
Gandalf vyrývá na dveře Dna pytle runu
Trpaslíci v zajetí pavouků v Temném hvozdu
Odmyslete si zelené pozadí a jste ve staré dobré Středozemi
Na závěr se s námi Peter Jackson rozloučí slovy: "Doufám, že vám přišel tento videoblog zajímavý. Vím, že je asi dost frustrující, protože vše, o čem jsme mluvili, nemůžete zatím vidět. Nemůžete vidět 3D, nemůžete vidět 48 snímků za vteřinu, nemůžete vidět 5K. Ale uvidíte..." Nevím jak vy, ale já se nemůžu dočkat.
Musíme si počkat ještě rok...
Takže máme se těšit na 3D Hobita? Možná se vám stalo, že jste byli v kině na 3D filmu a po pár desítkách minut jste zjistili, že vás začíná bolet hlava a oči poněkud trpí. A možná vás to odradilo od dalších 3D filmů. Hobita by jste se v tomto ohledu ale bát nemuseli. Vysoké rozlišení 5K a zejména frekvence 48fps by měly přispět k tomu, abyste nic takového nepociťovali. Tedy pokud do kin nepůjde "downgradovaná" verze. Tak či onak, otravné brýle na očích (zatím) zůstanou nezbytnou pomůckou...

pátek 18. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLIII -
You Don't Fool Me

Dnes se ve čtyřicetileté historii skupiny Queen podíváme do té druhé poloviny, tedy do první dekády, kdy se skupina musela vypořádat s odchodem Freddieho Mercuryho. Kdyby dnešní singl byl člověk, dostal by dnes občanku. Patnáct let slaví posmrtný song, který vyšel 18. 11. 1996.

Poslední album Innuendo ještě ani nebylo na pultech a Queen už byli zpět ve studiu a nahrávali. V období od ledna do června 1991 se Mercury snažil natočit tolik písní, kolik mu jeho zdravotní stav dovolil. Měl říci Brianu Mayovi cosi ve smyslu: "Já to teď nazpívám. Až tu už nebudu, vy to doděláte." Ostatně o vzniku (prozatím) posledního alba s Mercurym  Made In Heaven, jsem tu už psal. A právě You Don't Fool Me byla jednou z písní, která vznikla v tomto období. Ačkoliv to také nemusí být pravda, neboť některé zdroje hovoří o tom, že demo této skladby vzniklo v rámci nahrávání disko-funk alba  Hot Space v roce 1981. Uvážíme-li taneční náladu skladby (a to co se s ní dělo následně), mohla by to být pravda. Ať už šlo o nahrávku z roku 1981 nebo 1991, museli ji zbylí členové Queen (tenkrát ještě s Johnem Deaconem) dávat dohromady kousek po kousku. Hlavní impulz vzešel od producenta Davida Richardse, který s nápadem vytvořit z kousků textu komplexní píseň, přišel jako první. Vzniklá skladba pak skutečně připomíná Hot Space, neboť je celá vystavěna okolo basové kytary a kláves, což nebylo pro Queen tak obvyklé.

Singl se těšil po určitou dobu solidnímu úspěchu - vyšplhal se na 17. místo britské hitparády, v níž setrval po čtyři týdny. Vzhledem k tanečnímu charakteru nepřekvapí, že byl singl nejúspěšnější v Itálii. 
Dnešní příspěvek se bude muset obejít bez obligátní B-strany. Nejen, že CD druhou stranu (většinou) nemají, ale na tomto singlu prakticky nebyla jiná skladba. Vedle singlové verze (ta měla cca 3:54) vyšla i albová verze (5:25) a dalších asi třináct verzí, mixů a remixů této skladby (délkou se pohybující od 3:15 do 10:18).
Videoklip You Don't Fool Me reflektoval fakt, že se píseň stala klubovým hitem. Krátký film Marka Szaszyho byl natočený pro Made In Heaven: The Films, na němž byly krátké filmy doprovozeny hudbou Queen. A nebo naopak, jak chcete.

A co ty remixy? Inu, je jich více než dost. Na italském a francouzském vydání singlu byl obsažen
BS Project Remix, jehož autoři byli M. Marcolin a Bob Salton. Ať hledám jak hledám, video ani audio nenalézám, a tak jen informace, že hlavním rozdílem bylo kromě ještě tanečnějšího rytmu více piána a několik dalších nástrojů. 

Pak tu máme tři taneční remixy od Dancing Divaz, z nichž dva vyšly také v Británii - Dancing Divaz Club Mix, začínající kytarou (nikoliv však Brianouvou) a Dancing Divaz Rhythm Mix, podobající se té předchozí (vyjma kytarového intra). Třetí varianta vyšla v Itálii - Dancing Divaz Instrumental club mix a není ničím jiným, než instrumentální verzí prvně zmíněné skladby.

A mixovalo se nejen v Evropě, ale i zámoří. O další čtyři remixy se postaral 
Freddy Bastone, producent a DJ a newyorského Bronxu (spáchal například i poměrně zdařilý remix Seven Seas of Rhye). Z jeho dílny vzešly Freddy's Revenge Dub, v němž si vystačil pouze se zkreslenou větou "You Don't Fool Me" a Mercuryho vokální improvizací z Wembley; Freddy's Club Mix, která je obohacena o více prvků originálu, čemuž se ještě více přiblížila Queen for a Day mix. Poslední Queen Forever Megamix vyšla pouze na dvanáctipalcovém oranžovém vinylu a podle dostupných informací (bohužel jsem ji neslyšel) neobsahuje původní text, ale úryvky ze skladeb jako Under PressureSomebody To Love a The Prophet's Song.

Čtvrtá verze, respektive čtvrtí "remixátoři" byli Rolf Ellmer a Markus Löffel, vystupující v elektronicko-tanečním německém uskupení Jam & Spoon. Jejich Sexy Club Mix patří mezi nejdelší a dá se říci, že i nejotravnější remixy skladby You Don't Fool Me. Zatímco předešlé verze mě svým způsobem i baví, tuhle moc nedávám.

A nakonec tu máme hudebního producenta Davida Richardse, faktického iniciátora vytvoření finální skladby. Rodilý Švýcar pracoval s Queen již na studiových albech A Kind Of Magic (1986), The Miracle (1989) a Innuendo (1991), produkoval některá sólová alba Freddieho Mercuryho, Rogera Taylora a Briana Maye a v Mountains Studios v Montreux spolupracoval i s Davidem Bowiem nebo Iggy Popem. Z jeho ruky vzešla jednak 
Dub Dance Single Mix, která je de facto singlovou verzí obohacenou o perkuse a The Late Mix, do níž také přidal perkuse, Freddieho vokální improvizace a místy dal větší prostor zpěvu Rogera Taylora. A tímto, dle mého nejzdařilejším, remixem se dnes loučím.

středa 16. listopadu 2011

Hity nepříliš oblíbené Brity Američany a Japonci XLII - Need Your Loving Tonight

Dnešní příspěvek se zaměří na další nepříliš známé skladby skupiny Queen. V listopadu 1980 vyšel v Americe a Japonsku singl, který sice neprorazil, ale ukázal hudební talent nejnenápadnějšího člena kapely, baskytaristy Johna Deacona.

Japonské vydání
www.queenvinyls.com
Singl Need Your Loving Tonight vycházel z alba The Game, které Queen vydali koncem června téhož roku. O tomto zvláštním a rozporuplně přijímaném albu jsem se tu již zmiňoval. Dá se říci, že teprve na něm se plně projevil skrytý potenciál benjamínka kapely, který již dříve prokázal, že umí napsat chytlavé melodie (You're My Best FriendYou And ISpread Your Wings či In Only Seven Days) a i později se projevoval jako zdatný přispěvatel do katalogu skupiny (Back Chat, s Mercurym složil Cool Cat, v roce 1984 svůj druhý největší hit I Want To Break Free - ten první si nechám na prosinec, o dva roky později One Year Of Love a opět s Merurym Friends Will Be Friends). S albem The Game a předešlým Jazz jsem měl vždy poněkud problém. Občas se mi pletou skladby a nejsem si jistý, ze kterého alba jsou. Možná je to jen můj problém, ale vždy jsem měl z obou alb vydaných na přelomu 70. a 80. let pocit, že se skupina hledala. Bráno podle úspěchu obou alb lze říci, že se snad i (nakrátko) našla. John Deacon se v Need Your Loving Tonight vydal k rock'n'rollovějšímu zvuku (což ostatně udělal i Mercury v následující Crazy Little Thing Called Love). Žel bohu pro skladbu nevznikl žádný klip, ale i tak se dostala do na jedenáct týdnů do americké hitparády. Nejvýše však pouze na 44. místo, a tak se do živého repertoáru dostala jen během The Game Tour (30. 6. 1980 - 25. 11. 1981)
Na B-stranu tohoto nepříliš populárního singlu byla vybrána skladba Rogera Taylora Rock It (Prime Jive). Je docela vtipné, že na předešlém albu byla Taylorova skladba Fun It, která směřuje lehce k funku, zatímco Rock It jde směrem ke kořenům (pomineme-li synťáky, které do skladby vrazil Reinhold Mac) a ptá se: "Myslíš si, že ve vesmíru mají rádi rock?" Po pozvolném úvodu Freddieho Mercuryho se toho Roger chopí a rozjetou skladbu dovede svým rodstewardovským hlasem až do zdárného konce. Škoda, že ani jedna ze skladeb výrazněji neprorazila. Myslím si, že by si to zasloužily. 

sobota 12. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLI -
Somebody to Love

Pětatřicátiny jsme tu už letos sice měly, ale při vší úctě... Dnešní oslavenec je něco speciálního. Možná o něco více zářivější nebo známější. Půlkulaté narozeniny dnes slaví skladba, která se stala předmětem nejen několika cover verzí, ale s železnou pravidelností zaznívá i v mnohých talentových soutěžích. A je třeba říci, že si na ni zpěváci často vylámou zuby...

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Psal se rok 1976 a Queen v průběhu června až listopadu nahrávali svoje již páté album A Day At The Races. Stejně jako v případě třetího, kritiky obecně nejoceňovanějšího A Night At The Opera, byl jeho název inspirován filmem bratrů Marxů. Ač jsi sou obě alba dost podobná (od přebalu po hudební pestrost), což se stalo terčem kritiky, vznikala ve zcela odlišných podmínkách a náladě. Zatímco čtvrté album bylo "buď a nebo", při pátém byli již pány svého času. Předešlé album A Night At The Opera bylo příslovečnou sázkou do loterie. Z prvních alb díky smlouvě s bratry Sheffieldovými neviděli skoro ani penny. Vydali tři alba, jezdili na turné po světě, ale peníze nikde. Management se zlobil na Rogera Taylora, že příliš často láme paličky, přičemž oni na nové nemají. A sami jezdili v Rolls-Roycu. Někde byla chyba. A z těchto problémů jim pomohl John Reid, manažer Eltona Johna, který je vyvázal ze smluv a dal jim za úkol napsat to nejlepší album. Nejen chudá, ale i zadlužená kapela nahrála v sedmi různých studiích jedno z nejuznávanějších alb rockové historie, čímž si zachránili kariéru. Následující album tak vznikalo v době, kdy kapela už nemusela řešit finanční problémy.

Obě alba jsou si svým způsobem skutečně velmi blízká. To, co byla na
A Night At The Opera legendární Bohemian Rhapsody, to byla pro A Day At The Races skladba Somebody To Love, Mercuryho výlet do vod bělošského gospelu. Sám Freddie Mercury ji považoval za kvalitnější skladbu a svým způsobem měl pravdu, neboť Bohemian Rhapsody vznikla spojením několika písní, zatímco Somebody To Love  je mnohem kompaktnější skladba. Inspirován  Arethou Franklin a zkušenostmi s vícestopým nahráváním, napsal Mercury skladbu kde opět skvěly využil unikátní kombinaci třech hlasů - svého pronikavého hlasu, chraplavého ječáku Rogera Taylora a vřelého hlasu Briana Maye - a jedním overdubem za druhým nahráli několik vrstev sborového zpěvu.

Hyde Park, 18. 9. 1976
www.queenconcerts.com
Singl Somebody To Love vyšel 12. 11. 1976 a v Británii vyletěl na druhou příčku hitparád (na prvním místě trůnilo If You Leave Me Now skupiny Chigago), v nichž se udržel následujících devět týdnů. V Americe vystoupal pouze na místo třinácté, ale za to se v hitparádě držel celých patnáct týdnů. Je sice pravda, že při živých vystoupeních si Mercury upravoval svůj part, který je ve studiové nahrávce ohromující, ale i tak šlo o vynikající pěvecký výkon. Doprovodný videoklip v režii Bruce Gowerse nahlédl do studií ve Wessexu (těch samých, kde později vznikly hity We Are The Champions a We Will Rock You a kde kapelu otravoval zhulený Sid Vicious). Exteriérové záběry vznikaly na jejich "večírku u Serpentine", jak se jmenuje jezero v londýnském Hyde Parku, kam přišlo něco mezi 150 až 200 tisíci diváky. Organizátorem koncertu byl Richard Branson, jehož osobní asistentka Dominique Beyrand padla do oka Rogeru Taylorovi a později se stala jeho první manželkou.
Singl měl celkem tři různé B-strany. Tou první byla Mayova hutná píseň White Man, která patří k vůbec těm nejtvrdším kouskům z tvůrčí díly Queen. Úvodní rif odvolává na jejich první desky a celková nálada písně je neobvykle rázná - ostatně i její náplň - de facto obžaloba bílého muže utlačujícího původní obyvatelstvo Ameriky. Druhou variantou B-strany byla taktéž Mayova skladba Long Away, kterou nejen složil, ale také nazpíval a vzal pro ní do ruky jinou kytaru, než své tradiční červené sladké dřevo - Burns Double Six, tedy dvanáctistrunnou elektrickou kytaru. Hlavní důvod byla snaha přiblížit se zvuku Johna Lennona, ale s jeho obvyklou kytarou Rickenbacker se Brian nesžil. Vznikla tak půvabná skladba, která lehce připomíná skladbu '39 z předešlého alba. A třetí variantou (vzhledem k tomu, že šlo o CD z roku 1988, nelze mluvit o B-straně) byla opět Mayova skladba Tie Your Mother Down.

Na začátku jsem se zmínil o vylamování zubů zpěváků, kteří se o Somebody To Love pokusili. Abych zachoval často užívaná klišé - bez ztráty kytičky se jako jeden z mála s písní popral George Michael, který s ní vystoupil na vzpomínkovém koncertu ve Wembley roku 1992 a vytvořil tak patrně vrcholný okamžik celé akce...


K poměrně zdařilým cover verzím se řadí i verze z Glee...


Když jsme u seriálů, dovolím si uzavřít dnešní příspěvek filmovými předělávkami. A začnu novější - z roku 2006 - animovaným hudebním filmem Happy Feet o tučňákovi, který neumí zpívat. To se naštěstí netýkalo  Brittany Murphy, která se s písní popasovala navýsost dobře. Nedávno jsem měl sen, v němž jsem viděl v nebi Freddieho a Brittany, jak si spolu zpívají právě Somebody To Love. To by byl myslím solidní duet...

O dva roky dříve byl uveden do kin pohádkový příběh Zakletá Ella, jehož titulní hrdinka dostala do vínku poslušnost. Což o to, poslouchat se musí, ale když to funguje tak, že musíte udělat cokoliv, co vám vaše okolí přikáže, není divu, že se rozhodne vyhledat sudičku a zbavit se tohoto "daru". Po cestě zavítá i do krajiny obrů, kteří ji během večera řeknou "Zpívej" a tak Ella v podání půvabné Anne Hathaway zpívá...


P.S. Myslíte si, že to nic není? Tak si to zkuste...