středa 27. července 2011

Jan Rejžek nemá Queeny rád aneb Varázslat - Queen Budapesten (a Miro Žbirka navrch)

27. července 1986 se na budapešťském Népstadionu psaly dějiny. Tedy alespoň ty hudební. Na prvním stadionovém koncertu za železnou oponou vystoupila poprvé (a naposledy) skupina Queen. V únoru následujícího roku (přesněji 16. 2. 1987) vyšel jeho záznam - na VHS a v Japonsku i na Laserdiscu (de facto prvním diskovém  systém optického záznamu... takové DVD velikosti LP).

Pro mnohé to byla první a zároveň poslední šance vidět skupinu Queen v kompletní sestavě, plné síle a bez větších problémů (pár dní před tím vystoupili sice ve Vídni, ale poté již putovali směr Francie, Španělsko a domů, do Velké Británie). Tato šestnáctá zastávka na mamutím Magic Tour se odehrála v sousedním Maďarsku, a tak není divu, že mezi fanoušky jsou i Čechoslováci. Strašně lituji, že mi tenkrát bylo čerstvě pět roků a nějací Queen mi moc neříkali. Ale i tak si můžu připomenout koncert právě z tohoto záznamu.

Na Népstadionu (od roku 2002 Puskás Ferenc Stadion) předvedli Queen to nejlepší ze svého repertoáru. Po úvodní One Vision následovala vypalovačka Tie Your Mother Down a došlo i na hity nejstarší (Seven Seas of Rhye). Chybět samozřejmě nesměly novinky z posledního alba (vedle úvodní One VisionA Kind Of MagicWho Wants To Live ForeverFriends Will Be Friends) ani osvědčené stadionové pecky (Tear It Up, Radio Ga GaLove Of My LifeWe Will Rock You a We Are The Champions), Freddie si připravil také speciální bonus v podobě písně Jarní vítr nese vodu (Tavaszi szél vizet áraszt) a zdá se, že divákům ani moc nevadilo, že si její text nepamatoval a pomáhal si tahákem na své dlani.
Celé vystoupení včetně pobytu kapely v Maďarsku natáčel filmový štáb pod režií Jánose Zsombolyaie a zlí jazykové (nepravdivě) tvrdí, že využívali všechny kamery, které byly v Maďarsku k dispozici (najato bylo sedmnáct kameramanů). Vzhledem k tomu, že šlo o film uváděný do běžné distribuce, byl zakoupen v polevující atmosféře perestrojky i do československých kin. Zalistujme proto čtrnáctideníkem Kino, konkrétně jeho 18. číslem z roku 1988, na jehož titulní stránce je vysoce aktuální Vlasta Burian. Na jedenácté stránce narazíme na recenzi, jejímž autorem není nikdo menší než kulturní kat Jan Rejžek.

Český filmový plakát
Terryho Ponožky
Jan Rejžek v úvodu svého textu neopomene poukázat na nemohoucnost Pragokoncertu, díky němuž si hudební fanoušci musí nechat zajít chuť a za dobrou hudbou vyrazit doMaďarska. V tomtéž odstavci se dozvíme, že jde o " vůbec první živý snímek v takřka patnáctileté hitorii skupiny". V případě kapely, která má (přinejmenším zvukové) záznamy snad všech svých koncertů a v jejíž videografii můžete najít koncerty od roku 1975 (Live at Hammersmith Odeon) až po současnost (Live In Ukraine), je to tvrzení více než odvážné. A to je teprve začátek.

Jan Rejžek
Dočteme se o vřelém vztahu kapely k filmu, jejíž "kytarista Brian May píše hudbu většinou k druhořadým akčním ,napínákům'". Inu, on není Brian May jako Brian May. Ten první složil hudbu k filmům jako Šílený MaxSilniční hrySouboj o poklad Yankee Zephyru či Freddyho smrt - poslední noční můra (to je vlastně docela vtipné...). Ten druhý složil hudbu pouze pro francouzský snímek Furia a britský televizní film The Stretch. Na druhou stranu - Rejžek psal text v době, kdy internet byl vzdálená budoucnost a toto "matení Brianů" panovalo donedávna i na IMDb, kde byl na místě podobizny již zesnulého Briana Maye nedávno čtyřiašedesátiletý Brian May.

Český filmový plakát
Terryho Ponožky
A mistr Rejžek ve svém textu o "novodobých potulných pop komediantech" pokračuje dál. Kapela měla s obavami hledět do proudících davů, neboť při koncertě v Knebworthu byl v tlačenici ubodán mladík - to je sice možné, ale koncert ve Stevenage proběhl až 14 dní po Budapešti. Rejžkovi také vadilo, že Zsombolyai šel cestou nejmenšího odporu, nevtiskl filmu svůj režijní rukopis a koncert doplnil "obligátními záběry z osobního volna". Jak dodává, "Četným příznivcům Queen ovšem film poskytne, co uši a oči ráčí. A nebude jim možná ani vadit, že tento první maďarský film s dolbystereo systémem se zřejmě nedočká ve většině našich kin zvukového zhodnocení. Dozajista budou hltat každé narcisitické (sic) gesto dokonale pompézního Freddieho Mercuryho (měsíc po budapešťském koncertu čtyřicetiletého...) o nepozastaví se nad poněkud podbízivým gestem, když rozžhaví budapešťskou noc taktickým převlekem do maďarské státní vlajky případně když se vlichotí speciálně secvičenou maďarskou lidovou jarní vítr nese vodu..." Faktem je, že trik s vlajkou předváděli Queen snad v každé zemi, kde vystupovali.

"Queen v Budapešti, toť přede
vším snímek pro oddané členy jejich fan klubu (před premiérou si Mercury o spol. vyžádal zvláštní projekci a s velkolepě reklamním výsledkem filmu byl prý velmi spokojen...) Kdo má radši osobitější hudbu a chce od dvou hodin v kině víc než řemeslo zručného filmaře, asi se tomuto letnímu "trháku" obloukem vyhne." Jan Rejžek promine, ale kdo měl v roce 1988 možnost vidět své hudební idoly na velkém plátně, jistě neodolal. Poznámku o osobitosti hudby snad nemá cenu ani rozebírat. Ostatně, posuďte sami:

Zpravodaj Československého filmu dodal, že "Film je určen převážně mladým divákům a zájemcům o tento druh moderní hudby." Diváci v kině dostali porci hudební zábavy navíc - k filmu byl doplněn i krátký snímek, de facto studentský počin Filipa Renče, šestnáctiminutový kraťas Fanstory. Hudební dokument o Miru Žbirkovi a jeho fanynkách uvedl 24. 7. 2011 kanál Doku CS (v repríze jej máte možnost vidět 30. 7.). Škoda, že mi v roce 1988 nebylo víc let. Jistě bych na Miro Žbiru a Queen do kina zašel...

úterý 26. července 2011

I'm In Love With My Drums!


Roger Taylor
Foto: Mick Rock
Původní titul dnešního příspěvku zněl Let There Be Drummer a byl parafrází na název instrumentální skladby amerického bubeníka Sandy Nelsona a kytaristy Richarda Podolora Let There Be Drums z roku 1961, kterou dnešní oslavenec hrál na turné Return of the Champions v roce 2005. Nakonec jsem se však rozhodl pro jinou parafrázi - a to na skladbu I'm in Love with My Car z roku 1975, která patří k asi nejslavnějším skladbám Rogera Taylora, který dnes slaví své 62. narozeniny.

Přátelé, abychom se dohodli na úrovni, na které se budeme pohybovat: předpokládám, že nemusím vysvětlovat rozdíl mezi britský bubeníkem Rogerem Taylorem a britským bubeníkem Rogerem Taylorem. Neplést si prosím Rogera Meddowse Taylora s o jedenáct let mladším Rogerem Andrewem Taylorem. Jeden bubnoval ve skupině Queen, druhý v Duran Duran... jinak spolu nemají nic společného...

Roger Taylor, cca 1965
Tak tedy - Roger Meddows Taylor se narodil v úterý 26. června 1949 v nemocnici v King's Lynnu v Norfolku, kde také začal chodit do školy. Po třech letech se celá rodina přestěhovala do města Truro v Cornwalu. Tam Taylor nastoupil do školy Bosvigo. Asi v roce 1957 zatoužil, inspirován svým bratrancem, po kytaře. Začal cvičit nejprve na ukulele a nedlouho poté, co se naučil pár základních akordů, se rozhodl založit si první kapelu - Bubblingover Boys. Fakt, že nikdo z členů neuměl pořádně hrát, vedl k brzkému rozpadu. Budoucí rocková hvězda  nastoupila roku 1960 do církevní školy Truro Cathedral, kde se Taylor stal členem chrámového sboru. Současně začal cvičit na svoji první kytaru, ale zájem o ní ho pomalu opouštěl a začaly ho přitahovat bicí. Jako mnozíZačal s hrnci a poklicemi a postupně si vybavil malou bicí soupravu. V roce 1963 si s několika známými založil kapelu The Cousin Jacks, kde nejprve začínal jako kytarista, ale postupem času se přesunul za bicí.
Po jejím rozpadu se stal členem dalšího tělesa zvaného Johny Quale and the Reactions, která v roce 1965 získala čtvrtou pozici v soutěži The Rock and Rhytm Chympionship, čímž na sebe přitáhla jistou pozornost. 
Začali hrát na mnoha místech a když po čase odešel první zpěvák, Johny, zkrátili název na Reaction a pěvecký part převzal Roger - který se v té době usídlil za bicími (schválně, zkuste si bubnovat a zároveň zpívat!). 7. března 1966 se opět zúčastnili téže soutěže a tentokráte vyhráli. Ačkoliv často měnili obsazení, měli úspěch a někdy hrávali i čtyřikrát týdně a předskakovali kapelám jako T-Rex nebo Slade. Jejich styl se posunul a od hudby Jamese Browna přešli k Jimu Hendrixovi. Hudba Rogera bavila, ale bylo mu jasné, že aby prorazil, musí žít v Londýně. Zároveň si však nechával otevřená zadní vrátka a pro případ, že by v hudební branži neuspěl se rozhodl jít studovat. V roce1967 tedy nastoupil do londýnské Hospital Medical School a začal se věnovat stomatologii (což mu však vydrželo něco málo přes rok, po němž pláchl k biologii). Díky jeho odchodu se skupina Reaction rozpadla, ale on se rozhodl založit si novou kapelu.
Brian May, Tim Staffell, Roger Taylor - Smile
Sledoval proto inzeráty a čekal na příležitost. Jeho přítel ho zanedlouho upozornil na inzerát skupiny, hledající bubeníka typu "Ginger Baker/Mitch Mitchell" (tedy něco mezi bubeníkem Cream a Jimi Hendrix Experience). Roger neváhal a na nabídku se ozval. Podavatelem inzerátu nebyl nikdo jiný než Brian May a Tim Staffel. Roger na ně udělal velký dojem, zvlášť když před zkouškou začal ladit bubny (netušili, že se něco takového také dělá). Všem třem bylo jasné, že se k sobě hodí. Začala se psát sice krátká, ale přesto výrazná kapitola se jménem Smile. Její zpěvák posléze odešel a na jeho místo přišel jejich velký fanda, Farrokh Bulsara, v té době si již říkající Freddie...

Roger Taylor, 2003
Foto: James Cumpsty
Pro Rogera Taylora jsem měl vždycky slabost. Dokázal zpívat podobným chraplákem jako Rod Steward a jeho hlas občas stoupal do neuvěřitelných výšek (sám Mercury o něm řekl, že dovede znít jako píšťalka na psy). Pro Queen složil (a taky nazpíval) několik skladeb (prakticky na každém albu je alespoň jedna jeho), z nichž pár se proslavilo - namátkou I'm In Love With My CarSheer Heart AttackRadio Ga GaA Kind Of Magic nebo Heaven For Everyone. Ta poslední byla původně patrně skladbou zamýšlenou pro album A Kind Of Magic, kam se nedostala. Taylor ji proto použil pro svůj sólový projekt, album Shove It skupiny The Cross. Při nahrávání vznikly dvě verze - jedna s Taylorem jako hlavním zpěvákem a hostujícím Mercurym ve sborech, druhá naopak. A ta se pak stala v roce 1995 skladbou z alba Made In Heaven... Cesty některých skladeb jsou zajímavé... Pojďme si dát obě verze...
Což mě přivádí k obecně málo známému faktu - Roger Taylor je největší "sólista" - na sólovou dráhu se vydal nejenom první, ale také nejčastěji. Začalo to už v roce 1977, kdy vydal singl I Wanna Testify, lehce funkovou verzi deset let staré skladby skupiny The Parliaments.
Ač nešlo o žádný úspěch, ukázal Taylor, že není jenom bubeníkem - na všechny nástroje hrál sám. Jeho multiinstrumentální nadání se projevilo na jeho prvním sólovém albu Fun In Space (pro nějž si přizval klávesistu Davida Richardse) i na dalším albu Strange Frontier.
Aby toho nebylo málo, v roce 1987 založil skupinu The Cross, která vydala celkem tři alba -  Shove It (1988), Mad: Bad: And Dangerous To Know (album na YouTube) (1990) a třetí (a asi nejlepší, protože nejrockovější) Blue Rock (1991). V době po smrti Freddieho Mercuryho byl hlavním organizátorem mamutího vzpomínkového koncertu a v pozdějších letech vydal další dvě sólová alba - Happiness? (1994) a Electric Fire (1998).

K tomu všemu stihl mít ještě tři ženy - v roce 1980 si vzal Dominique Beyrandovou, se kterou měl dvě děti (
Felix Luther a Rory Eleanor). Po rozvodu v roce 1987 začal chodit s Debbie Leng (modelkou, která hrála v klipu Breakthru), která se stala matkou třech dětí (Rufus Tiger, Tiger Lily a Lola Daisy May). Po Taylorově úletu se striptérkou následoval v roce 2002 rozvod a o dva roky později se seznámil se Sarinou Potgieter, kterou si v roce 2010 vzal za ženu. Po práci na muzikálu We Will Rock You a dvou koncertních šňůrách (a jednom albu) s Paulem Rodgersem plánuje další sólové projekty (jako předzvěst vydal v roce 2009 singl The Unblinking Eye). Nezbývá nám, než se těšit... a do té doby: Let There Be Drums!!!
A na úplný závěr - sólo a píseň na začátku zmiňovaná skladba I'm In Love With My Car

sobota 23. července 2011

Hobit... a jedeme dál...

V nedávném třetím videoblogu z natáčení Hobita jsme měli možnost nahlédnout trošku víc pod pokličku vznikajícího filmu. Tedy vlastně filmů, neboť Peter Jackson se rozhodl natočit filmy rovnou dva - The Hobbit: An Unexpected Journey tak bude mít premiéru v roce 2012, The Hobbit: There and Back Again o rok později. Ve zmiňovaném videu jsme navštívili Dno pytle, Roklinku, Glumovu jeskyni a měli možnost podívat se na hrdiny filmu.
Ken Stott jako Balin ve Dně pytle. Představitele Balina jsme mohli vidět jako inspektora McCalla v Boylově Mělkém hrobu nebo Maria Honoria z Krále Artuše (toho, jehož rodinu jede Artuš zachránit).
Bifura hraje William Kircher se objevoval zatím většinou v televizi (Divadlo Raye BradburyhoShark in the Park či Silverův návrat na ostrov pokladů, kde Dlouhého Johna Silvera hrál Brian Blessed, princ Vultan z Flashe Gordona).
Bofurův šarm vytváří známý irský herec James Nesbitt, který se po dlouhé televizní kariéře (u nás známý seriál Šest v tom, detektivní Murphyho zákon) začal objevovat ve filmech jako Klikaři či Krvavá neděle. Podle posledních zpráv začal kvůli dlouhým letům mezi Novým Zélandem a Velkou Británií trpět hlubokou žilní trombózou. Všichni doufají, že se během přestávce v natáčení (neboť se Peter Jackson rozhodl rozdělit filmování do několika bloků) dá do pořádku.
Stephen Hunter hraje nejmohutnějšího člena výpravy Bombura. Patří také k nepříliš známým hercům, objevujícím se především v televizi - na kontě má seriály jako lékařské drama All Saints či roličku v Nemocnici Mercy Peak.
Doriho postavu ztvárňuje novozélandský herec a komik Mark Hadlow. Nejznámější (alespoň na Zélandu) je díky televiznímu sitcomu Willy Nilly. S Peterem Jacksonem spolupracoval již na filmu Meet the Feebles a později si zahrál v King Kongovi.
Drsného Dvalina hraje drsný Graham McTavish - mihnul se jako Williem Kirchner v Silverově návratu na ostrov pokladů, v Eriku Vikingovi Terryho Jonese, čeští diváci si jej možná pamatují jako prvního důstojníka Červeného trpaslíka Wardena Ackermana, či z dalších filmů a seriálů, kde ztvárňuje povětšinou hodně drsné postavy (namátkou Lara Croft - Tomb Raider: Kolébka života, Rambo: Do pekla a zpět, či seriály jako 24 hodin nebo Útěk z vězení).
Filiho hraje další Novozélanďan Dean O'Gorman, který se objevuje v novozélandských a australských seriálech, jako byli například Hercules nebo Xena
Gloina hraje Peter Hambleton, novozélandský (zejména) filmový, televizní a divadelní herec a režisér. Jeho dosavadní filmografie je také poněkud stručná.
Rodilý Ir Aidan Turner hraje nejmladšího trpaslíka Kiliho. Doposud je asi nejvíc proslavila role upíra Johna Mitchella v britském seriálu Cena za lidskost.
Noriho ztvárňuje novozélandský herec Jed Brophy spolupracoval s Peterem Jacksonem již na jeho filmech Braindead - Živí mrtví, Nebeská stvoření, King Kong a zahrál si i ve Dvou věžích (jezdce na vrrkovi, který strhne Aragorna ze skály a Snaga, skřeta, který chce sníst Pipina a Smíška).
John Callen (Oin) je novozélandský herec a režisér, který se narodil v Londýně. Kromě několika rolí v televizních seriálech je i zdatným dabérem, divadelním a reklamním režisérem a pedagogem.
Adam Brown (Ori) je britský komik a mim, známý zejména z divadla. Zda z něj udělá Hobit hvězdu, se uvidí.
A nakonec tu máme Thorina II. Pavéza ve Dně pytle. Jeho představitel Richard Armitage, je britský herec, mezi jehož oblíbenou četbu patří údajně zejména knihy J. R. R. Tolkiena. Objevil se v šesti epizodách seriálu Šest v tom a v několika dalších seriálech. Pro svět filmu jej má šanci vedle Hobita objevit Captain America: První Avenger, kde ztvárnil roli německého špiona Heinze Krugera. Vedle něj vidíme Martina Freemana jako Bilba, který se dosavadním dokumentům podivuhodně vyhýbal. Snad si jej více užijeme v dalších videoblozích.

Trpaslíky si snad již budeme pamatovat, nyní několik záběrů z natáčení - scéna z Neočekávaného dýchánku vyvolala v dokumentu otázku - jakého trpaslíka by jste si pozval k sobě domů? Většina zúčastněných však odpověděla, že asi žádného, neboť jejich stolovací návyky nejsou nejlepší (ostatně vzpomeňte si na Gimliho).
Fili a Bombur ve Dně pytle.
Níže máme ve společném záběru Noriho, Gloina a Balina.
Zajímavým momentem natáčení byla návštěva Johna Rhys-Daviese, představitele Gimliho, který se tak mohl setkat nejen se "svým otcem, ale i dalšími členy rozvětvené trpasličí rodiny.
Zatímco John Rhys-Davies se přišel jenom podívat, někteří herci se vrátili ke svým rolím. Jako zde Hugo Weaving v roli Elronda a Ian McKellen jako Gandalf.
Do filmu se vrátila i paní Galadriel v podání Cate Blanchett. Nechci znít neuctivě, ale z produkčních videí se mi zdá, že se na ní uplynulých deset let poněkud podepsalo.
A na konci videa nás čekalo malé překvapení - Saruman v podání devětaosmdesátiletého Christophera Leeho. Inu, máme se opravdu na co těšit...

středa 20. července 2011

Návrat do Středozemě aneb Hobit se nám rýsuje

V minulých týdnech jsme měli možnost se zatajeným dechem (alespoň v mém případě) sledovat postupné odhalování jednotlivých postav z právě vznikajícího filmového zpracování Tolkeinova Hobita. Musím se přiznat - Pána prstenů miluji. Snažím se přečíst si jej alespoň jednou za rok (či dva), již delší dobu se prokousávám originálem a filmovou trilogii jsem viděl tolikrát, že to snad nebudu ani zmiňovat (to, aby si pro mne nepřijeli z blázince). Čtenáře, kteří Hobita neznají, varuji, že by z dalších řádků mohli získat informace, které by před filmem vědět nechtěli...

Není tedy divu, že jsem s velkým napětím očekával, jak se vyvine situace kolem Hobita, o jehož realizaci se začali šířit nepotvrzené drby snad již v průběhu vzniku Pána prstenů. Měnili se producenti, režiséři, hádala se studia, řešila se práva... ale nakonec vše dopadlo tak, jak asi mělo (a nebo jak všichni fanoušci filmů očekávali) - za Hobitem stojí tentýž tým, jako za Pánem prstenů
 - a to režisérem počínaje, přes scenáristy (posílené o "původního" režiséra Guilerma del Tora), kameramana, skladatele, výtvarníky, kostyméry... až po některé herecké představitele a firmu Weta, která umí snad vše, co vás jen napadne (viz následující video). Jinými slovy, čeká nás (snad) návrat do té Středozemě, kterou jsme před osmi lety opustili.

Martin Freeman jako Bilbo
Je však zřejmé, že ne vše zůstalo při starém. Bilba si (alespoň ve většině filmu) nezahraje Ian Holm - přeci jen se Hobit odehrává nějakých 60 let před Pánem prstenů a sir Holm letos oslaví osmdesátku. Do role mladého Bilba tak byl obsazen Martin Freeman (zatím nejznámější asi jako Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii či jako dr. Watson z televizní série Sherlock). Jinými slovy - scénu nalezení prstenu, kterou známe z prologu Společenstva prstenu uvidíme v novém podání (jen doufám, že Jackson po vzoru Lucase nebude v původním filmu nahrazovat Holma Freemanem).

Andy Serkis
Stejný zůstává i představitel Gluma, Andy Serkis, který je také režisérem druhého štábu. V případě Gluma se však obávám vývoje technologie - zatímco ten původní byl natáčen pomocí motion capture, ten nynější je zachycován již pomocí performance capture (tedy dokonalejší metodou, kdy speciální kamera snímá nejen senzory na těle herce, ale i mimiku v jeho tváři). Jinými slovy - poněkud se obávám toho, že "mladší" Glum bude dokonalejší, než jeho o šedesát let starší verze. Ale nechme se překvapit.

Skalní fanoušci knih nemají filmovou trilogii Pána prstenů příliš v lásce. Ani sám Tokien si neuměl moc představit, že by podle jeho knih měl vzniknout film, neboť kniha je nezfilmovatelná. A s tím popravdě souhlasím - sebedokonalejší film nedosahuje kvalit předlohy, ale to v tomto případě není důležité. Důležité je, že Jackson vytvořil skvělou adaptaci. A to se mi zdá v případě Hobita klíčové. Pokud jste totiž knihu četli, víte, jak na hony je vzdálená Pánovi prstenů. Hobit je především pohádka - a tomu je podřízen i styl vyprávění, stejně tak jako vzezření a chování postav. To je vidět na příkladu trpaslíků, kteří svým popisem v knize evokují mnohem víc pestrobarevné sádrové šprtajzlíky na vaší zahradě, než příbuzné Gimliho, jak jej známe z knihy a filmu Pán prstenů.

Nori, Ori, Dori
První, jejichž filmová verze byla fanouškům odhalena, byli Nori, Ori a Dori. V Hobitovi přišli k Bilbovi na Neočekávaný dýchánek (jak zní název první kapitoly - všimněte si, že první kapitola Pána prstenů se jmenuje Dlouho očekávaný dýchánek) společně s Oinem a Gloinem jako čtvrtí.  Zde jsou pospolu  zejména proto, že jsou to bratři. Nejstarší a nejsilnější byl Dori (proto také chudák nesl při útěku před skřety v Mlžných horách Bilba na zádech). Ori se později vydal spolu s Balinem obnovit zašlou slávu zpustlé Morie. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost vidět ho již ve Společenstvu prstenu, víme, že nedopadl nejlépe...
Glóin a Gimli (uprostřed) na Elrondově radě
Óin a Glóin
Dalšími odhalenými trpaslíky byli již zmínění bratři Oin a Gloin. Starší Oin se stejně jako Ori vydal později s Balinem do Morie, kde však byl zabit u západní brány hlídačem ve vodě (ano, tím, se kterým svede Společenstvo prstenu lítý boj). Podobnost mladšího z bratří, Gloina, s Gimlim, není náhodná - je to jeho otec, kterého jsme ostatně měli možnost zahlédnout již na Elrondově radě.

Fili a Kili
Jako třetí nezvaní hosté přišli do Dna pytle nejmladší členové výpravy, bratři Fili a Kili. Podle Hobita byli "oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy." Jak je vidět, filmový Hobit upustil nejen od barevných kapucí (které byly, jak ještě uvidíme, roztodivné), ale i od doslovné přesnosti - a blonďákem tak je jen starší z bratří, Fili. Jejich matkou byla Dís, sestra samotného Thorina Pavézy, která je také jedinou trpaslicí, zmiňovanou v letopisech. Důvodem však je hrdinská smrt jejich synů po boku jejich strýce...

Bombur, Bofur, Bifur
Poslední skupinu, která doslova vpadla do Bilbova obydlí, tvořili mimo jiné bratři Bombur a Bofur a jejich bratranec Bifur. Nejtlustší člen výpravy, Bombur měl zelenou kapuci, zatímco Bofur s Bifurem žlutou. Bombur díky své fyziognomii způsobí mnoho problémů a zdá se, že i filmoví tvůrci jej takto využijí (v době, kdy se odehrává Pán prstenů byl Bombur již tak tlustý, že se nemohl sám hýbat a muselo jej nosit šest trpaslíků). Bifur s Bofurem uměli hrát na klarinet (!) což otevírá otázku, jak se Peter Jackson & spol. vyrovnají s písněmi, kterými je Hobit prošpikován (a občas jde o poněkud infantilní popěvky typu   Rozbij talíř, třískni flaší! Zlámej rukojeti lžic! To pan Pytlík těžko snáší - sklenkou křápni ještě víc!).

Balinův hrob v Morii
Balin a Dvalin
Jako druhý a první přišli k Bilbovi bratři Balin a Dvalin, bratranci Óina a Glóina. Balin je popisován jako "velice staře vypadající trpaslík s bílým plnovousem a v šarlatové kapuci", zatímco Dvalin jako "trpaslík s modrým plnovousem, zastrčeným za zlatý opasek a s velice jasnýma očima pod tmavozelenou kapucí." Osud Balina je nasnadě - vedl výpravu do Morie, kde v Pánovi prstenů nalezne Společenstvo jeho hrob. Dvalin, který uměl hrát na violu, převzal po zesnulém Thorinovi správu nad Ered Luin.

Thorin II. Pavéza
A chybí nám poslední - a nejdůležitější - trpaslík, který vymyslel celou tu cestu pomsty do Ereboru, odkud je v době jeho mládí, vyhnal drak Šmak. V knize vpadl s Bomburem, Bifurem a Bofurem (a za nimi stojícím Gandalfem) do Bilbova příbytku jako poslední.  Podle knihy měl kapuci "blankytně modrou s dlouhým stříbrným střapcem", ale jak je vidět z jeho podoby ve filmu, připomíná (jak trefně poznamenal jeden známý) spíše Sandokana s mečem. Inu, uvidíme, jak si s ním jeho představitel, Richard Armitage, poradí.

Prozatím to vypadá, že se Jackson & spol. rozhodli jít cestou větší realističnosti (ano, chápu, jak to ve spojitosti s Hobitem zní) - tedy řekněme že zpánoprstenovatěli Hobita. A zdá se, že trpaslíkům tento posun prospěl. Teď už nezbývá doufat, že stejný posun nastane i v případě elfů, kteří v Hobitovi nejsou těmi ušlechtilými a moudrými bytostmi, ale spíše poněkud poťouchlými a věčně se hihotajícími tvorečky prozpěvující šlágry jako 
Kampak ty vaše nohy se vlečou? Vaří se kaše, placky se pečou! Dobře je, braši, v roklince naší, haha! a smějící se trpaslíkům pro jejich plnovousy... zkrátka a dobře - čtenář promine - elfové v knižním Hobitovi jsou strašně gay... Doufejme, že i oni budou zpánoprstenováni...

P.S. Kontrolní otázka - schválně, kolik trpaslíků - bez toho, abyste se vraceli výše - se vám podaří dát z hlavy dohromady?

P.P.S. A ještě oficiální kompilace trpaslíků...:

Čtěte více:

úterý 19. července 2011

Happy Birthday, doctor May!


Brian May
Foto: Mick Rock
V sobotu 19. června 1947 se v nemocnici Gloster House v Haptonu v anglickém Middlesexu narodil Ruth Mayové syn, který dostal druhé jméno po svém otci - Brian Harold May. Na svět ta přišel jeden z nejlepších kytaristů všech dob - můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Ruth a Brian Mayovi
Jako pětiletý nastoupil do základní školy ve Felthamu, kde se projevilo jeho hudební nadání, pročeš byl zapsán na hodiny klavíru. Neměl je však příliš v lásce a o rok později uvítal otcovu snahu naučit ho na ukulele. Díky rychlým pokrokům přešel brzy ke hraní na kytaru. Díky kutilství, které zdědil po svém otci si ji upravil a získal tak první elektrickou kytaru. Jeho nezměrný talent ho v dalších letech dovedl mimo jiné ke hře na plechovou píšťalu a židovskou harfu. Dalším z jeho koníčků byla astronomie, a tak nebylo divu, že když se v roce 1958 dostal na gymnázium v Hamptonu, začal si vybírat předměty, které k tomuto oboru směřovaly.

Na škole se také setkal s několika dalšími hudebními nadšenci a začal zjišťovat, že jeho kytara se k hudbě, kterou hrají moc nehodí. A tehdy přišel nápad, který ovlivnil jeho další tvorbu - vyrobit si kytaru vlastní. V srpnu 1963 začal Brian se svým otcem (který z něj ale paradoxně nikdy nechtěl mít muzikanta) vyřezávat krk ze dřeva starého mahagonového krbu. Přes svůj domácký vzhled a cenu 8 liber (a 9,90 za přenosky) se právě tato kytara stala oním proslaveným Rudým speciálem, nástrojem, se kterým Brian později nahrál všechny své hity.

Brian May (zcela vpravo)
Někdy kolem roku 1964, kdy Brian a jeho přátelé navštěvovali různé koncerty, přišel nápad založit si vlastní skupinu. Tak vznikla kapela 1984. Jejich první veřejný koncert se odehrál 28. října 1964 v sále St. Mary Church Hall v Twickenhamu. Souběžně také Brian hrál v hamptonském amatérském divadelním kroužku, povětšinou, protože šlo o chlapeckou školu, v ženských rolích. V roce 1965 tuto školu dokončil a přihlásil se ke studiu astronomie na Imperial College v Londýně. Přestože se členové skupiny rozprchli do různých koutů Anglie, dál hráli spolu, buď na malých koncertech nebo jako předkapely známějších uskupení. Jedním z nejvýraznějších úspěchů byl koncert 13. května 1967, kdy dělali předskokany Jimu Hendrixovi. Přestože nehráli špatně, nedlouho poté došlo k rozpadu kapely. Brian však stále udržoval kontakt s Timem Staffellem a oba uvažovali o založení nové skupiny. Vyvěsili tedy inzerát, ve kterém sháněli bubeníka. Na uspořádaném konkurzu se mezi několika uchazeči objevil i modrooký blonďák, student medicíny, Roger Meddows Taylor. A tehdy vznikla skupina Smile. A jak říká klišovité rčení - zbytek je historie.

Chtěl bych tedy popřát vše nejlepší k narozeninám hudebnímu géniovi, který byl jedním ze zakládajících členů skupiny Queen, dal jí nezaměnitelný zvuk jak svojí kytarou, tak i svým jemným hlasem (který se tak skvěle doplňoval s Taylorovým ječákem a Mercuryho hlasem, který dokázal řezat snad i diamanty), složil pro ní hity jako 
We Will Rock You, I Want It All, Who Wants to Live ForeverLas Palabras De AmorTeo Torriatte (Let Us Cling Together), '39Now I'm HereTie Your Mother DownFat Bottomed GirlsSave MeHammer To Fall nebo Headlong a zároveň se stal i respektovaným sólovým hudebníkem a skladatelem soundtracků (pozor, neplést s Australanem téhož jména), přičemž po bezmála čtyřech desítkách let dodělal svůj doktorát z astrofyziky a stal se spoluautorem knihy Bang! Velký třesk a historie vesmíru... a mezi tím si stihl zahrát s Robbie Williamsem, Foo Fighters, Cliffem Richardem, Guns‘n’Roses, Dianou Ross, Lucianem Pavarottim, nebo s Michaelem Kamenem (s nímž spolupracoval na nahrávce pro zimní olympiádu v Salt Lake City) a zahrál i pro královnu...
V současnosti produkuje muzikál We Will Rock You, koncertuje s Kerry Ellis na turné Anthems a podílí se na přípravách životopisného snímku o Freddiem Mercurym, který by měl spatřit světlo světa (snad) někdy v roce 2014... Vyjmenovat jeho další činnosti a spolupráce by vyneslo na několik dlouhatánských příspěvků, ale pro eventuální zájemce tu jsou jeho oficiální stránky, nebo nedávno (i v češtině) vydaná biografie. Já už jenom popřeji vše nejlepší k narozeninám a (doufejme) ještě mnoho nahrávek!

sobota 16. července 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XXII - It's A Hard Life

Sedmadvacet let dnes slaví třetí singl z alba The Works, který obsahoval Mercuryho skladbu It's A Hard Life a na B-straně společný výtvor Briana Maye a Freddieho Mercuryho Is This The World We Created...? Singl si nevedl v žebříčcích tak dobře, jako jeho předchůdci, Radio Ga Ga a I Want To Break Free, ale přesto se (alespoň v Británii) umístil velmi solidně.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Titulní skladba je podle Briana Maye jeden z nejvydařenějších počinů jejího autora, Freddieho Mercuryho. Začátek skladby je inspirován slovy z árie Vesti la giubba "Ridi, Pagliaccio, sul tuo amore infranto!" - tedy "Směj se paňáco, je konec milování" z opery Ruggera Leoncavalla Pagliacci. Skladba tak mimo jiné odrážela Mercuryho zálibu v klasické hudbě.

Singl se umístil na šestém místě, čímž se společně s dvěma předchůdci z tohoto alba dostal do top ten. Videoklip, který v  mnichovských studiích Arri Film režíroval v červnu 1984 Tim Pope, byl údajně kompletně Mercuryho nápad. Dekadentní maškarní bál obsahující mnoho kostýmů kapelu příliš nenadchl -či spíše je znavovalo dlouhé natáčení, težké kostýmy a make-up (to údajně vysvětluje fakt, proč se Taylor v jednom záběru projde obutý v obyčejných botách a po nějaké době označil videoklip za jejich vůbec nejhorší... ačkoliv o pár let později byl smířlivější). Mercuryv kostýmu, ve kterém (slovy členů kapely) vypadal jako obří kreveta, pobíhá po place plném komparzistů, mezi nimiž byla i jeho pozdější  partnerka, Barbara Valentine. Pro šťourali - všimněte si, jak si Mercury v závěru klipu těžce a opatrně sedá na schody - to proto, že si v jednom mnichovském klubu poškodil vazy v koleni.
Druhá strana singlu obsahovala skladbu, která na albu The Works ani být nemusela. Původně měla album uzavírat skladba There Must Be More To Life Than This, kterou měli nachystanou již pro album Hot Space, ale která se nakonec nikdy na alba Queen nedostala. Skladba  nakonec vyšla na prvním sólovém albu Freddie Mercuryho Mr. Bad Guy a byla jednou z písní, na které spolupracoval s Michaelem Jacksonem.

Mercury, údajně inspirován dokumentem o chudobě v Africe, napsal s Mayovou spolupráci na poslední chvíli skladbu Is This The World We Created...?  Zároveň ale chtěl navázat na tradici písně Love Of My Life a vytvořit další akustickou skladbu. Podle Mercuryho to bylo poprvé, co si sedl s Brianem a společně napsali skladbu. Ta se později stala oblíbenou i na živých koncertech, jako bylo například veleslavné Live Aid...

P.S. V roce 2001 proběhl v Rudolfinu vzpomínkový koncert na Freddieho Mercuryho a píseň Is This The World We Created v podání Michala Pavlíčka, Taduna Věrčáka, Stanislava Jelínka, Fredyho Bittnera, Terezy Nekudové, Markéty Foukalové, Olgy Škrancové a Českého národního symfonického orchestru s Českými komorními zpěváky (uff...) patřila ke světlejším momentům večera.

středa 6. července 2011

Hity neoblíbené (ve své době) ani Brity XXI - Keep Yourself Alive

Před 38 lety vyšel zcela první singl tehdy prakticky neznámé skupiny Queen, obsahující písně Keep Yourself Alive  a Son and Daughter. Jak se říká - začátky bývají těžké - a v tomto případě se to vyplnilo. Singl se do žebříčků vůbec nedostal a drtivě propadl...

Dá se ale říci, že postupem času získal první singl z prvního eponymního alba zasloužené uznání. Kořeny skladby sahají do samých počátků, kdy Queen ještě neměli ani stálého basáka. První verzi titulní skladby nahráli v prosinci 1971 ve studiích De Lane Lea v Soho. Ačkoliv nedosahuje technické kvality pozdější singlové verze, pro jejího autora, Briana Maye, je tato verze tou nejlepší.

Singlová byla nahrána později ve studiích Trident. Pro začínající kapelu to byla krušná léta. Nahrávali v době, kdy nikdo jiný studio nevyužíval. Ve dvě ráno, v šest ráno... Není divu, že album nahrávali tímto způsobem rok. Inspirováni tvrdým rockem, ale i art rockem, vytvářeli album, které jim vyneslo označení "noví Led Zeppelin". Týden před albem vyšel jejich první singl obsahující na A straně Mayovu skladbu Keep Yourself Alive. Jedna dobová kritika se zmínila, že píseň je moc dlouhá, než se začne něco dít, narážeje na kytarové intro. Rádia ji moc nehrála, posluchači nekupovali a singl se tak jako jediný singl skupiny Queen
 nedostal do hitparád. V srpnu roku 1973 vzniklo v lndýnském studiu Brewer Street první propagační video, které však skupinu neuspokojilo...
Na začátku října tak vznikla pod taktovkou Queen a Barryho Sheffielda nová, temnější verze, tentokrát ve St Johns Woods Studios. Ani ta však singlu nepomohla (dodejme, že tentýž den se natáčel i videoklip k písni Liar). V roce 1975 byla nahrána ještě třetí verze písně, později známá jako "Long-Lost Retake", zamýšlená pro americké vydání singlu. Nakonec však oficiálně spatřila světlo světa až v roce 1991. Všechny verze však mají společný překrývající se Mercuryho zpěv a říznou Mayovu kytaru. A refrén, který dle mé ženy zní jako kdyby zpívali "Kiefer Sutherland"...
Na B-stranu singlu byla vybrána opět Mayova skladba - rocková vypalovačka Son and Daughter. Je asi zbytečné dodávat, že ani ona singlu nepomohla... Trvalo nějaký čas, než si kapela vydobyla pozornost a respekt. Během toho času mimo jiné vydali album Queen II (které lze s jistou rezervou chápat jako výlet směrem k progresivnímu rocku) s prvním hitem Seven Seas Of Rhye, předskakovali skupině Mott The Hoople, natočili třetí album Sheer Heart Attack (s jedním z nejlepších kytarových sól všech dob a skladbou Killer Queen), vyrazili na velké turné po Japonsku a Americe, prodávali kvanta alb... a přesto neměli žádné peníze. Když si všimli, že jeden z manažerů si koupil nový Rolls-Royce, došlo jim, že je něco špatně... Konec smlouvy, "přátelská" píseň na rozloučenou... a John Reid, manažer Eltona Johna, který jim řekl: "Jděte a udělejte tu nejlepší desku, jakou zvládnete. Já se postarám o byznys." Tou deskou byla A Night At The Opera...