čtvrtek 20. prosince 2012

Hobit: Čeho jsem se dočkal

Po nedávném příspěvku, v němž jsem se ptal, co můžeme od Hobita očekávat, bylo nasnadě, že bych si měl odpovědět, čeho jsem se dočkal. Co ve stručnosti říci o první třetině Hobita s podtitulem Neočekávaná cesta? Ačkoliv nenastalo obdobné ohromení, jako v případě Společenstva prstenu, odcházel jsem z kina se dvěma podobnými pocity - film chci vidět přinejmenším ještě jednou (dvakrát, třikrát...), ale hlavně - jak mám sakra vydržet čekání do 12. 12. 2013, kdy bude mít premiéru Šmakova dračí spoušť?

Jak jsem se zde vyznával minule, jsem velký příznivec díla páně Tolkiena, stejně tak jako Jacksonovy zdařilé adaptace Pána prstenů. Bylo pro mě proto poměrně těžké hodit za hlavu desítky hodin strávených nad stránkami knih a další desítky hodin proseděné v kině nebo před obrazovkou a podívat se na Neočekávanou cestu nezaujatýma a čerstvýma očima. Navíc s přístupem Petera Jacksona to jde dost těžko. Kladl jsem si otázku, zda je možné vstoupit do téže Středozemě a hned v úvodu se Jackson snaží diváka přesvědčit, že to lze.

Úvod Společenstva prstenu
Je to jako stroj času - starý Bilbo sedí ve své pracovně obklopen mapami a sepisuje Červenou knihu Západní marky (tedy knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky). Je den oslavy jeho 111. narozenin a synovec Frodo mu zvědavě nakukuje přes rameno. Poněkud popuzený Bilbo jej se slovy „Ještě to není hotové“ vyžene a vyšle ho přibít na vrátka ceduli „Vstup povolen jen za účelem oslavy“. Mladý Frodo odchází překvapit přijíždějícího čaroděje...

Úvod Neočekávané cesty
Jako bychom sledovali alternativní verzi úvodu Společenstva prstenu, přičemž Jackson se tímto úvodem obrací zejména na diváky rozšířené verze. Záběry na Bilba se zdají být věrnou rekonstrukcí toho, co jsme již jednou viděli, avšak tentokrát sledujeme trochu jinou pasáž. Bilbo s otázkou „kde začít“ píše: „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra...“

Při těchto slovech mi vytanula výtka na Jacksonovu snahu převést na plátno každou čárku a tečku knihy. Popravdě - tento dojem se během filmu párkrát vrátil, avšak je třeba dodat, že Jackson vždy přidá něco navíc. A tak se skrze Bilbovo vyprávění přeneseme do prologu, v němž proletíme městem Dol do Osamělé hory, Ereboru, v němž se nachází vpravdě opulentní trpasličí Království pod horou. Zde se Jackson vypravil do dodatků Pána prstenů (ale i jinam) a letmo nám představuje krále lesních elfů Thranduila (otce starého známého Legolase, který se má objevit ve třetím filmu). Přílet draka Šmaka je pojat spíše náznaky, respektive z draka toho za celý film uvidíme jen naprosté minimum. Odhalena je nám i příčina nenávisti trpaslíků vůči elfům.

Zpátky v Hobitíně starý Bilbo vzpomíná, jak jej jednoho dne navštívil čaroděj Gandalf, kterého po krátkém rozhovoru vydobrýtruje jako nějakého cesťáka s knoflíky. Gandalf se však nedá, vyryje mu na dveře runu a může začít neočekávaný dýchánek.

Pán prstenů to není, ale...

... ale vyčítat Hobitovi, že není Pán prstenů, je poněkud scestné. Jak jsem zde psal minule - již předlohy jsou podstatně rozdílné knihy vznikající v dosti rozdílných časových obdobích. Peter Jackson při realizaci filmů stál před dosti ošemetným problémem - adaptovat knihu, která se odehrává 60 let před pánem prstenů deset let po realizaci filmové trilogie. Očekávání byla proto mnohá a po prvním zhlédnutí musím konstatovat, že se čtveřici scenáristů podařilo s tímto problémem popasovat velmi dobře. Je zde sice zachována zábavnější atmosféra Hobita (takřka celou neočekávanou návštěvu trpaslíků ve Dně pytle jsem se smál), kterou však míchá s temnějšími tóny věcí budoucích. Trpaslíci se sice chovají v určitých chvílích jako banda nevycválaných individuí, která vyplení Bilbovi jeho spižírnu, aby se při následujícím obžerství předháněla v krkání, avšak po chvíli zvážní, aby si uvědomili pravou podstatu své návštěvy.

Trpaslíci, kam se podíváš...

Dvalin
Balin
Kili
Bofur
A propos - trpaslíci. Rozhodně se o nich nedá říct, že by to byla nějaká anonymní stafáž. Tedy ne o všech. Do Dna pytle vstupuje se slovy, „... k Vašim službám“, které následně variují při vstupu další trpaslíci, jako první plešatý hromotluk Dvalin. Následuje jej jeho starší bratr a nejstarší člen výpravy, Balin. Ten se stává chvilkami vypravěčem, který například zhruba po 45 minutách filmu přibližuje Thorinovu minulost po vyhnání z Ereboru. Kromě těchto bratrů se blíže seznámíme ještě s benjamínky výpravy, synovci Thorina Pavézy, Filim a zejména nejmladším Kilim. Tento, na trpasličí měřítka, mladíček (pouhých 77 let) si k Thorinově zlosti dělá nepatřičnou legraci a "neví nic o světě", podobně jako Bilbo, který má teprve zjistit, jaká nebezpečí leží před jejich výpravou. Velké sympatie získává Bofur, jehož James Nesbitt ztvárnil jako usměvavého trpaslíka, který snad jako jediný již od začátku nepochybuje o Bilbových kvalitách. Kromě nich si postačíme snad jen už všimnout poněkud jemnocitného Doriho či odhodlaného mladíka Oriho. Zbytek trpaslíků zůstává prozatím poměrně anonymním davem, který je možné rozlišit jen podle drobností - Oin je nahluchlý, Gloin připomíná svého syna Gimliho, Bombur je tlustý žrout... Někteří trpaslíci ve filmu ani nepromluví, ale jak trefně poznamenal Radomír D. Kokeš, je možné (nikoliv však nutné) očekávat, že v dalším filmu budeme seznámeni podobně jako zde s dalšími čtyřmi trpaslíky.

Thorin
Zcela nezapomenutelný a nezaměnitelný je vůdce výpravy, Thorin Pavéza, kterému Richard Armitage vtiskl takové charisma, že na jakékoliv reminiscence Aragorna zcela zapomenete. Vynikající volbou pak bylo obsazení Martina Freemana do role Bilba. Nejen, že je Freeman herecky mnohem vyzrálejší než Eliah Wood v roli Froda, ale jeho Bilbo není jen nadbytečným přívažkem celé výpravy, ale pomalu se rozvíjející hrdina. Ani ze Společenstva prstenu přenesený Radagast Hnědý nedopadl tak, jak naznačovaly některé kritiky - tedy jako jarjarbinksovská komická kreatura. Přestože jde o postavu poněkud potrhlou, podařilo se Sylvesteru McCoyovi na malém prostoru, který má ve filmu k dispozici, ztvárnit svébytnou postavu. Není jen žertovným uživatelem houbiček, ale prvním zvěstovatelem toho, že něco není v pořádku. Ostatně je to on, kdo jako první uvidí obrys Nekromanta a v souboji s Černokněžným králem Angmaru získá morgulskou dýku.

Vrcholem filmu jsou, při uvážení množství bojových scén, poněkud paradoxně Hádanky ve tmě. Ztracený Bilbo se snaží odztratit, v čemž mu má pomoci starý dobrý Glum - který je však de facto mladší a technicky mnohem lepší verzí sebe sama z Pána prstenů. A je třeba dodat, že Andy Serkis, v Hobitovi také režisér druhého štábu, těch pár minut na plátně využil měrou vrchovatou.

Přestože je v Neočekávané cestě několik humorných momentů, oprostil Jackson se svými spoluscenáristy film o většinu pohádkových přívlastků (nejvíc za hranu tak jde poznámka o vynálezu golfu) a posunul tak celý příběh notně směrem k fantasy. První Hobit rozhodně není rozverná pohádka, neboť se zde poměrně hojně utínají končetiny a hlavy a likvidují se skřeti, goblini... Navíc, jak jsem již vzpomněl, propojuje Neočekávanou cestu velmi dobře s Pánem prstenů prostřednictvím několika náznaků budoucích (temných) událostí. Naopak poněkud nadbytečně působí souboj skalních obrů, zde spíše kamenných transformerů. Nesedl mi ani hypertrofovaný albín Azog, vůdce morijských skřetů, který vypadá, jako by sem zabloudil z jiného filmu.

Dlouhé? Nezdálo se mi...

Častým terčem kritiky byla délka filmu, respektive už samotný nápad rozvést poměrně útlou knihu do filmové trilogie. Popravdě tato obava byla jistě na místě, ale poněkud nerozumím kalkulacím zahraničních kritiků. Takřka všichni píší o tříhodinovém filmu - film má (bez závěrečných titulků) 158 minut, tedy něco přes dvě a půl hodiny. Další výtka směřovala na úvod, neboť má trvat hodinu, než Bilbo vyrazí na cestu. Opět nevím, s jakou časomírou kritik pracoval - Bilbo vyráží zhruba v 38. minutě a do té doby film stihne odvyprávět úvod se starým Bilbem a příběh Ereboru, příchod Gandalfa a neočekávaný dýchánek včetně dvou písní (přičemž ta opravdu humorná část končí příchodem Thorina Pavézy v 25. minutě). Ostatně vynikající analýzu rytmu filmu obsahuje již zmíněný text Radomíra D. Kokeše.

Gandalf v Dol Guldur
Bylo-li rozdělení na tři filmy považováno za největší chybu a ve výsledku slabinu Hobita, je třeba po zhlédnutí první části říci, že se vyprávění nerozmělňuje tak, jak naznačovaly některé kritiky. Akce následuje akci, občas proloženou delší a klidnější pasáží - z nichž nejdelší je návštěva Roklinky a střetnutí Bílé rady. A aby snad Jackson rozehnal dohady o tom, že do filmu nacpal vše, co šlo, připravuje se na podzim 2013 (tedy do doby před premiérou druhého filmu) vydání rozšířené verze Neočekávané cesty. Zdá se vám to nemožné? Při pohled na trailer je patrné, že jsme neviděli vše - kde a jak získal Gandalf klíč? Pro zasvěcené stačí asi říci Thráin a Dol Guldur.

Z deště pod okap

Je název šesté kapitoly knižního Hobita a také závěrečná část filmu. Přestože se zdá nějakých 98 stran na 158 minut filmu málo, Jackson je využil velmi účelně. Ubral pohádkových prvků a posunul rétoriku předlohy směrem k fantasy. Logicky tak odpadlo oslovování čtenáře - tedy když je například popisována hobití vlastnost tiše a rychle zmizet, když se „hřmotně blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů...“. Pryč jsou také nepatřičné obraty vycházející z obecné mluvy a nehodící se do fikčního světa Středozemě. Bilbo tak už není perplex a v šoku nevydává vřísknutí jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu. Trpaslíci už nejsou (jen) pošťuchujících se partičkou, ale spíše těmi zarputilými bojovnými Khazad.

To, že Jackson využívá dodatky z Pána prstenů, ale nejen je (pro inspiraci sáhl zjevně i do Silmarillionu a Nedokončených příběhů), nevnímám jako nějaký prohřešek, pro který by měla být Neočekávaná cesta označována přízvisky jako „Zásoby z Pána prstenů“, ale jako vynikající krok, který posouvá pohádkového Hobita k fantasy a propojuje jej se světem pozdějšího Pána prstenů. To se daří i díky hudbě Howarda Shorea, který umně využívá známých motivů Kraje, ale i trpasličích temných tónů, které upomínají na Khazad-dûm. Trochu rušivě a možná zbytečně působily momenty, kde Jackson cituje sám sebe - Gandalf v předsíni Dna pytle naráží na lustr, o něco později hrozivě roste do výšky, až jeho stín vyplní celou místnost (podobně jako se ve Společenstvu rozlítí kvůli Bilbově posedlosti Prstenem) a Bilbo v útěku před Glumem upadne po zádech na zem, z ruky mu vyklouzne Prsten, aby se mu následně navlékl na prst stejně, jako o šedesát let později Frodovi U Skákajícího poníka.

Přesto mě ale Peter Jackson přesvědčil, že i po deseti letech umí znovu příslovečně vstoupit do téže řeky, v tomto případě do stejné Středozemě. A stejně jako v lednu 2001 mi připravil dlouhých dvanáct měsíců čekání na to, jak to bude dál. Už aby byly za námi...

P.S.

Film jsem viděl v klasické 2D verzi a s klasickou rychlostí 24fps. Nemohu tak posoudit ani technologii HFR, která se má podle některých stát budoucností kinematografie (ostatně James Cameron slibuje svého natáčet Avatara 2 a 3 dokonce rychlostí 60 fps). Od 3D mě pak odradil fakt, že je film uváděn v dabované verzi. Ti, kteří se odhodlají toto překousnout, čekají hlasy Jana "Prima Cool" Dolanského (Bilbo Pytlík), Petra Pelzera (stejně jako v Pánovi prstenů Gandalf), Davida Suchařípy (Thorin Pavéza), Vojtěcha "vozíčkáře z Glee" Hájka (Fili), Michala Holána (Kili), Bohuslava Kalvy (Oin), Tomáše "Duffmana" Borůvky (Gloin), Tomáše Kargera (Dwalin), Oldřicha Vlacha (Balin), Vladimíra Kudly (Bifur), Libora Boučka (Bofur), Milana "Bartyho Skrka" Slepičky (Bombur / král Thror), Jiřího Hromady (Dori), Ladislava "Muldera" Cigánka (Nori), Radka Hoppeho (Ori), Vladimíra Brabce (opět jako starý Bilbo), Martina Zahálky (opět Glum), Jana Maxiána (znova Frodo), Simony Postlerové (Cate Blanchett dabovala přinejmenším v osmi dalších filmech a vrací se tak ke Galadriel), Vladislava Beneše (opět Elrond), Pavla Rímského, který podědil Sarumana po zesnulém Borisi Rösnerovi, Václava "Franka Burnse" Knopa (Radagast), Karla Gulta (král skřetů), Marcela Vašinky (trol Tom), Petra "Bodieho" Olivy (trol Berta) či Zdeňka "Optima Prime" Maryšky (trol Vilda).

Čtěte více:

úterý 18. prosince 2012

Jak jsem poznal Havla...

V době po úmrtí Václava Havla se média hemžila vzpomínkami a články, které se týkaly jeho osobnosti. Se stejnou pravidelností přibývaly i nenávistné komentáře. Oboje mi bylo zřejmé již v momentě, kdy mi kolega v práci přinesl tuto zprávu, kterou zaslechl z rádia během oběda. Na jedné straně se vyrojí desítky lidí, kteří budou mít potřebu přidat svoji vzpomínku na to, jak si "kdysi kdesi dali s Vaškem pivo" nebo jak měli možnost jej potkat na procházce tu či onde. Na straně druhé se vyrojí hordy bijců právdoláskařů a bolševické hyeny, které se nebudou tajit upřímnou radostí.

Moravské náměstí, Brno
Foto: Autor
Vše se splnilo a korunu tomu dodal megalomansky pojatý státní pohřeb, který jednu část společnosti namíchl, ale druhou naopak upřímně dojal. Ať patříte do prvního či druhého tábora, jedno je nutné uznat - vše bylo perfektně zorganizováno, což vzhledem k minimu času, zaslouží uznání. Letadla zahraničních delegací dosedala na ruzyňské letiště (dnes již Letiště Václava Havla), zatímco o dva dny před tím smuteční průvod s šestispřežím a rakví na lafetě kráčel směrem na Pražský hrad. Co na tom, že občas zazněl "neprotokolární" potlesk či zvonění klíči. K Václavu Havlovi, který vyznával (přinejmenším v 90. letech) poněkud ležérní styl to tak nějak patřilo. Do svatovítské katedrály dorazili všichni včas, aby byli účastni prvnímu státnímu pohřbu v těchto místech od roku 1875. I tato časová prodleva dělala z celé akce unikátní událost. "Zkušenost pro příště," zaznívalo z úst některých komentátorů a odborníků. Otázka je, bude-li nějaké příště, respektive stane-li se tak spontánně podporovanou akcí. Odpovězte si každý po svém.

Ačkoliv mě osobnost Václava Havla provázela svým způsobem většinou mého života, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Poprvé jsem jeho jméno zaregistroval v listopadu 1989. Chodil jsem tehdy do druhé třídy a soudružka učitelka začala být trochu nervózní. Už jsem tu vzpomínal, že u nás doma se v té době začal malovat obývák. Práce na pár dní, řeknete si, jenomže dějiny tomu chtěly jinak. Z pár dní se stalo pár týdnů, neboť do práce vstoupila sametová revoluce a nebyl čas pokračovat. Namísto toho jsme sedávali u televize a sledovali události v Praze, ale i dalších městech. Když vystoupil z emigrace navrátivší se Jaroslav Hutka, aby zazpíval mj. Havlíčku, Havle, pobavilo mě to. Když se na veřejnosti začal objevovat ten nepříliš pohledný a ráčkující malý muž jménem Havel, začal jsem přemýšlet o svém příjmení. Stejně tak moje okolí. Kdykoliv při docházce ve škole zaznělo, třídou to zašumělo a všichni se na mě podívali. Dokonce i učitelka se z bázní musela zeptat, zda nejsme spřízněni s Václavem Havlem. Časem jsem si na to zvykl a s úsměvem dodával "Ano, jistě, je to můj vzdálený strýc".

Nastala doba euforie. Rodiče nás vybavovali trikolorami a plackami OF a my takto ozdobeni chodili do školy, aniž bychom chápali důvody, které vedou naše učitele bezmála k nepříčetnosti. Jméno Havel v té chvíli bylo všude. Nebylo divu, že táta dostal v práci balíček plakátů s nápisem Havel na hrad, které jsme pak po večerech společně s plakáty zástupců Občanského fóra vylepovali po Jablonci. Ačkoliv v té době jsme žili v relativní svobodě, mělo to stále ještě jistý nádech ilegální činnosti. Když se k nám jednoho večera přitočil lehce podroušený chodec, táta mě chránil tělem a nebylo zřejmé, na kterou "stranu" kolemjdoucí patří. "Co to tady děláte,"obořil se lihovým témbrem a koukl se přes naše ramena na výlohu pokrytou plakáty zástupců OF. 
„Šéfe, dejte mi jeden plagát, já ho pověsim ve fabrice,“ dodal a největší zájem měl o Petra Millera, kováře z ČKD, tedy "člověka z lidu", který se později stal prvním porevolučním ministrem práce a sociálních věcí.

Když jsem se po Vánocích vrátil do školy, byl už Václav Havel na hradě. Zanedlouho nahradil jeho portrét obrýleného Gustáva Husáka a nyní už paní učitelka za spolupráce pana ředitele obcházeli třídy a s hnědou lepící páskou v ruce nás instruovali, které pasáže v určitých učebnicích máme přelepit. Taková cenzura ve službách demokracie. Nastaly drobné změny - kromě oslovování se z paní učitelky stala ze dne na den pamětnice Tomáše Garrigua Masaryka a s pohnutím v hlase vzpomínala, jak jej zahlédla na projížďce na koni v Lánech. Měl jsem z toho radost, protože jsem nedlouho poté, na procházce z družinou, viděl Václava Havla na cestě do Jablonce. Nebyl sice na koni, ale ve voze, tuším své oblíbené značky Mercedes. Byla to 
středa 23. května 1990 a odpoledne jsem ho zahlédl na bývalém Rudém náměstí, kde promluvil k davům...

O tři roky později jsem nastoupil na víceleté gymnázium a situace s docházkou se opakovala. "Vy jste Havel?" zeptala se profesorka a pokynula hlavou k oficiálnímu portrétu na zdi. Když jsem začal časem vynikat ve slohu, ponoukal mě učitel s humorem, že bych měl následovat svého slavnějšího jmenovce. Zkrátka a dobře, jmenovat se Havel bylo docela zvláštní. Časem jsem si na tyto narážky zvykl a ony postupem let mizely. Po odchodu Václava Havla z funkce prezidenta skoro ustaly.

Až teprve nyní, po jeho úmrtí, jsem měl možnost opět zažít pár zvláštních momentů. Když jsem se v brněnské fakultní nemocnici domáhal receptu pro moji manželku a hlesl, že jsem Havel, jdoucí pro recept pro paní Havlovou, několik lidí z čekárny se po mně významně ohlédlo. Když jsem pak na brněnském Moravském náměstí zapaloval pozdě večer svíčku, přitočil se ke mně nějaký bezdomovec s otázku "Vy jste ho znal?" "Já jsem taky Havel," odpověděl jsem. "A nemáte nějaký drobný, pane Havel?" dodal obligátně. Nemohl jsem říci ne.
Náměstí Svobody, Brno
Foto: Autor

S Václavem Havlem odešel člověk, díky kterému jsem byl hrdý na to, že jsem Čech. Zároveň odešel člověk, který mě někdy až dojímal svojí plachostí a svým zvláštním, nesmělým úsměvem. Myslím si, že by mu všechny ty akce okolo jeho úmrtí a snahy přejmenovávat vše po něm, 
přišly poněkud přehnané (Někdo mi poslal vtip zhruba tohoto znění: "- Prosím vás, jak se dostanu na náměstí Václava Havla? - No, to musíte metrem na stanici Václava Havla, pak vystoupíte, přejdete Třídu Václava Havla, dáte se doprava skrz park Václava Havla, za muzeem Václava Havla odbočíte doprava a jak uvidíte Divadlo Václava Havla, dáte se první doprava. A tam je náměstí Václava Havla.") Na Facebooku jsem během smutečního obřadu napsal: "... někde z výšky to sleduje Václav Havel, zase spokojeně pokuřuje cigaretu s Jiřím Dienstbierem, popíjí pivo s Ivanem Magorem Jirousem a směje se nám tím svým typickým plachým úsměvem..." a kolega to lehce neuctivě, ale dost možná trefně okomentoval: "Podle mě koukaj na hokej".

pondělí 10. prosince 2012

Hobit: Co můžeme očekávat?

Fanoušci filmového Pána prstenů se tetelí blahem - dlouhé čekání je u konce a za pár dní se konečně budou moci poprvé po osmi letech vrátit do Středozemě. Je však ono nekritické očekávání na místě?
Na úvod mi dovolte malou vsuvku - abych se vyhnul nenávistným reakcím, ujasněme si jednu věc - jsem VELKÝ fanoušek Pána prstenů. Knihami počínaje a tím posledním kratičkým bonusem na vydání rozšířené verze konče. Knihy v polici jsou značně ohmatané z častého čtení. Vedle nich je rozečtený originál a několik knih o Johnu Ronaldu Reuelu Tolkienovi a jeho fantaskním světě. Filmy Petera Jacksona jsem viděl mnohokrát. A tím nemyslím čtyřikrát pětkrát. Mluvím v desítkách. V případě přinejmenším prvního filmu je to rozhodně přes stovku. Rozšířenou verzi považuji za jedinou možnou včetně všech výtečných bonusů. Žena se odmítá se mnou dívat třeba na Společenstvo prstenu, protože předříkávám repliky... Zkrátka a dobře - Pána prstenů miluji, obdivuji a považuji ho za geniální dílo - a to jak Tolkienovo knižní, tak Jacksonovo filmové.

J. R. R. Tolkien: Od Hobita k Pánovi prstenů

J, R. R. Tolkien
http://thefilmstage.com
Všimněte si, že jsem dosud nejmenoval Hobita. K tomuto příběhu, prvně vydanému v roce 1937, jsem se shodou okolností dostal bohužel až po přečtení Pána prstenů. A abych byl upřímný - byl jsem poprvé poněkud zklamán. Očekávaje hrdinné trpaslíky a elfy, na které jsem byl zvyklý, jsem sledoval příběh poněkud poťouchlé bandy s pestrobarevnými kapucemi, kteří na cestě potkají vysmátá elfská zpívající stvoření, která vykřikují nadšením "To je rozkošné! Úžasné! Báječné" a při pijatice varují Thorina slovy "Nenamočte si vousy v pěně, tatíku". Jsou zkrátka poněkud... ehm... gay. A tím nemyslím jenom elfy, ale i trpaslíky, z nichž se ti zádumčiví Khazad stali až mnohem později. Posléze jsem si však uvědomil, že jde o dvě dosti nesrovnatelná díla.

První vydání Hobita
Když si někdy mezi lety 1930 a 1935 zapsal, opravováním studentských prací poněkud znuděný, profesor Tolkien na okraj papíru myšlenku, která mu prolétla hlavou, nejspíš ani netušil, co tím způsobí. Věta "V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit", stála na začátku obrovského fenoménu. Příběh se rodil pozvolna, údajně nejčastěji díky večernímu vyprávění dětem. A právě dítě rozhodlo o vydání knihy - desetiletý syn nakladatele Stanleyho Unwina si přečetl rukopis a dodal otci krátkou "recenzi" se závěrem, že kniha je "dobrá a bude se líbit všem dětem od 5 do 9 let". Když pak nakonec 21. září 1937 vyšla, stala se poměrně záhy hitem nejen u dětí, ale i u dospělých.

Čtenářská obec byla natolik nadšena, že žádala víc. Když však Tolkien dodal Unwinovi několik kratších povídek a rozsáhlou sbírku Silmarillion, byl odmítnut s vysvětlením, že čtenáři chtějí něco dalšího o hobitech. Jenomže co? Bilbo se na konci knihy vrátí ke spokojenému životu ve Dně pytle a zdá se, že ho žádné dobrodružství už nepotká. A tak se rodí synovec Frodo a začíná vznikat další kniha. Tolkien však nebyl žádný spisovatel na plný úvazek, ale univerzitní profesor. A tak dílo, započaté koncem 30. let, dokončil po dlouhých dvanácti letech, během nichž se košatilo a rozšiřovalo. Když v září 1952 dostal do ruky nakladatel masivní rukopis, přišel s nápadem knihu vydat ve třech částech. Proto o Pánovi prstenů mluvím jako o jedné knize, která byla rozdělena do tří svazků rozhodnutím nakladatele - ostatně i on přišel s názvy Dvě věže, přičemž ani Tolkien sám nevěděl, které dvě věže to jsou a Návrat krále, kterýžto Tolkiena popuzoval, jako zbytečně vyzrazující závěr.

Pán prstenů (1968)
21. července 1954 vyšel první svazek - Společenstvo prstenu - a podobně jako Hobit, se stal obrovským hitem. Další dva svazky, Dvě věže a závěrečný Návrat krále, vyšly 11. listopadu 1954 a 20. října 1955. Kompletní kniha vyšla pohromadě až v roce 1968, kdy byla její popularita již nezměrná. Kromě stále početnějších překladů se kniha stala součástí popkultury - zejména díky studentům a stoupencům hippie se v 60. letech na zdech kampusů a domů začaly objevovat nápisy "Frodo žije!" Pán prstenů se pozvolna stal údajně druhou nejčtenější knihou hned po Bibli. Lidé na celé planetě se rozdělili do dvou skupin - na ty, kteří Pána prstenů četli a na ty, kteří ho budou číst.

Při srovnání obou knih je však patrný značný rozdíl. Na jedné straně Hobit - zhruba třísetstránková dětská knížka. Na druhé straně Pán prstenů - propracovaná kniha olbřímích rozměrů, čítající například v paperbackovém vydání k 50. výročí nějakých 1031 stran a dalších 105 stran dodatků. Změnilo se však zejména ladění textu - zatímco Hobita psal Tolkien v relativně idylických 30. letech, inspirován příběhem pro děti, vznikal Pán prstenů v předvečer a během druhé světové války - přesto však Tolkien rezolutně odmítal jakoukoliv inspiraci a chápání Pána prstenů jako alegorie, jej uráželo. A přitom by to bylo tak (s)prosté - Kraj je pochopitelně Anglie, Mordor je Německo a Sauron je Hitler, Železný pas musí být Itálie, Saruman je tím pádem Mussolini a Harad je Španělsko; naopak je-li Rohan Francií musí Roklinka a Lórien symbolizovat Švýcarsko, silný Gondor pak můžeme chápat jako Rusko... A Prsten pane, Prsten, to je ďábel atomová bomba. Ne, tak to opravdu není a Tolkien musel až do své smrti, tato chápání svého díla vyvracet
Silmarillion, 1977

Přesto je však patrné, že Pán prstenů je mnohem temnější a veselých pasáží, kterými je celý Hobit protkán, je zde pomálu. Tolkien jistě nepsal alegorii, ale dle mého skromného názoru okolním děním ovlivněn být musel. Anebo zkrátka jenom mohl. Značný vliv na tom jistě měl i odmítnutý Silmarillion - rozsáhlé dějiny Středozemě, které se začaly rodit v Tolkienově mysli již během první světové války, a které do své smrti v roce 1973 vlastně nikdy nedokončil. K vydání v roce 1977 knihu připravil z Tolkienových poznámek a črt až jeho nejmladší syn Christopher.

Tolkien na stříbrném plátně


To by byl film!
Plány na zfilmování Hobita a Pána prstenů začaly vznikat krátce po jejich publikování. Ostatně při tak masivní odezvě to bylo jen logické. Dlouho však k nedošlo k žádné realizaci, ačkoliv několik nápadů se zrodilo. Mezi neuskutečněné projekty patří i jeden poměrně bizarní, ale zároveň více než... jak to říci? Lákavý? Dovedete si představit Paula McCartneyho jako Froda, Ringo Starra jako jeho oddaného Sama, George Harrisona v roli moudrého Gandalfa a Johna Lennona v roli Gluma? Že nedovedete? John Lennon tyto plány skutečně měl - ostatně proč po trhácích Perný den a Help! nezfilmovat jednu z nejpopulárnějších knih všech dob? A to vše v režii Stanleye Kubricka! Nápad se však příliš nezamlouval samotnému Tolkienovi a než došlo k realizaci, projekt zařízl. Filmová práva pak v roce 1968 prodal United Artists s dodatkem, že s Hobitem ani Pánem prstenů nesmí mít nikdy nic společného Disney. Škoda. Tím nemyslím Disneyho, ale Beatles. Ta představa je opravdu lákavá...
Hobit (1978)
United Artist však také v realizaci neuspěl a v roce 1976 prodal práva Tolkien Enterprises, společnosti vlastněné Saulem Zaentzem (mj. producent filmů Miloše Formana Přeletu nad kukaččím hnízdem, Amadeus a Goyovy přízraky). Až teprve jemu se podařilo v roce 1978 vyprodukovat v režii Ralpha Bakshiho animovaného Pána prstenů. Adaptace - taktéž animovaná - Hobita, si odbyla svojí premiéru o rok dříve na televizních obrazovkách. Nešlo však o první adaptaci. Ta vznikla v roce 1966, a to v Československu. Výtvarně se na ní podílel Adolf Born, hudbu obstaral Václav Lidl a komentář načetl Herb Lass, hlasatel anglických přenosů pro Československý rozhlas. Režijně film zaštítil Gene Deitch. A šlo o počin snad ještě šílenější, než plánovaný film Beatles. Je tu Bilbo, Gandalf i drak (sice se nejmenuje Šmak)... ale kde jsou sakra trpaslíci? A od kdy je Thorin generál? A kdo je proboha princezna Mika Milovana? I když po výtvarné stránce jde o poměrně zajímavý počin...
Zdá se vám to zajímavé nebo spíš bizarní? A co pak teprve sovětská televizní verze z roku 1985?

Peter Jackson: Od Pána prstenů k Hobitovi

Peter Jackson: Bad Taste
Ale pojďme zpět k Peteru Jacksonovi. Když se na konci minulého století začalo šuškat, že se konečně připravuje hraný Pán prstenů, začali se mnozí bát. Když bylo ohlášeno jméno režiséra, možná si další začali ťukat na čelo. Peter Jackson? Ten sice originální, ale patrně i poněkud šílený režisér z Nového Zélandu, který má na triku filmy jako Bad Taste - Vesmírní kanibalové, kde si kromě režie, scénáře, produkce, kamery, střihu, masek a speciálních efektů střihl i dvojroli mimozemšťana Roberta a nerdoidního nezničitelného Dereka? Ten tvůrce nemilosrdné loutkové satiry Meet the Feebles nebo komediálně-hororového Braindead - Živí mrtví? Snad jen fantazie dvou hlavních hrdinek z Nebeských stvoření mohly dát tušit, že by to snad, snad mohl zvládnout. Jak to dopadlo, všichni víme.

Do stejné Středozemě nevstoupíš

Podobně jako u Tolkiena po vydání Hobita visela po dovršení Pána prstenů ve vzduchu otázka - bude se pokračovat - tedy spíše - bude se "předkračovat"? Natočí Jackson i Hobita? Ponechme nyní stranou průtahy způsobené spory o práva, Jacksonovo hraní si na uraženého a tvrzení, že po jistých neshodách se studiem už s Hobitem nechce mít nic společného, pozvolnou změnu názoru na "O.K., budu ale jen producentem" až po Guilermo Del Toro nemá čas, režírovat bude PJ.

V tu chvíli si jistě mnozí oddechli. Starý dobrý Peter Jackson se vrací do Staré dobré Středozemě. Jenomže už zde narážíme na jeden problém - Peter Jackson točící Hobita už dávno není tím nepříliš známým režisérem, který si dovolil začít pracovat na Pánovi prstenů. Kromě mnoha cenami ověnčené trilogie má za sebou ne zcela úspěšné splnění svého snu o remaku King Konga. Stal se producentem, který pracoval na filmech jako District 9 nebo Tintinova dobrodružství. A podobně jako James Cameron se stal fanouškem nových filmových technologií. Změnila se i doba, změnili se diváci. Vnímat Hobita v přímé návaznosti na Pána prstenů by tak bylo poněkud ošidné.

Čeho se bát (snad) nemusíme...

Zatímco první teaser mi přivodil takové to příjemné mrazení, nechal mě trailer až mrazivě chladným. Snažil jsem se analyzovat, co je špatně? Měl jsem velká očekávání? Nebo jsem snad jednoduše o pár let zestárl a už se poněkud vymykám cílové skupině? Mám se Hobita bát anebo se bezmezně těšit? Pojďme si to tedy shrnout.

Jako jisté pozitivum lze brát realizační tým - ten je takřka totožný s Pánem prstenů, resp. přinejmenším 20 klíčových členů štábu jsou veteráni. Scenáristické trio Fran Walsh, Philippa Boyens a Peter Jackson obohatil Guillermo del Toro. O hudbu se postaral opět Howard Shore a soudě dle soundtracku, opět skvěle. Zůstaly zde některé tradiční a známé motivy, které jsou však často rozvedeny a doplněny o nové, temnější "trpasličí" melodie. Ostatně to bylo zřejmé již z prvního teaseru:
Za kamerou stál Andrew Lesnie, který však měl nyní na 48 kamer Red Epic, o nichž jsem tu již psal. To, že natáčel ve 3D a především rychlostí 48 snímků za vteřinu, nechme nyní stranou. O kostýmy, rekvizity, a bůh ví, co ještě se zase staral Richard Taylor, spoluzakladatel společnosti Weta, která stála za výpravou a efekty i u Pána prstenů. Tím pádem nás čeká svým způsobem návrat - přinejmenším co se kostýmů týče - do té staré dobré Středozemě. Nečekají nás tedy trpaslíci v pestrobarevných kapucích, neboť tvůrci zpánoprstenovatěli Hobita, což beru jako výrazné pozitivum.
Pro diváky jsou však nejpatrnější herci - kromě Gandalfa, kterého opět ztvárňuje Ian McKellen, se filmy mihnou i Ian Holm jako starý Bilbo, Eliah Wood jako Frodo, Hugo Weaving v roli Elronda, Cate Blanchett jako Galadriel a letos devadesátiletý Christopher Lee v roli Sarumana. Gluma nemohl ztvárnit nikdo jiný, než Andy Serkis, který se stal i režisérem druhého štábu. A ve třetím díle nás čeká ještě Orlando Bloom jako Legolas. Kritiku, že jsou herci starší, přestože de facto hrají svá o 60 let mladší já, neberu v potaz - ostatně například  Brent Spiner hrál (nestárnoucího) androida 15 let... Pochopitelnou novinkou jsou trpaslíci, do jejichž rolí byla obsazena poměrně pestrá směsice herců. Většina recenzentů velmi oceňuje Martina Freemana, jehož volba pro roli Bilba, se zdá více než šťastná

Co není až tak zřejmé...

Výše jsem se zmiňoval o natáčení ve 3D. Inu doba je taková, že trhák musí být ve 3D. I Jackson přiznal, že kdyby měl možnost natočit už trojrozměrného Pána prstenů, udělal by to. Drobnou vadou na kráse 3D verze pak je snad jen to, že patrně všechny trojrozměrné kopie uvedené do našich kin, budou dabované.


Co však je mnohem důležitější a pro film - a možná i pro dějiny kinematografie - přelomové, je natáčení rychlostí 48 snímků za vteřinu. Po celou dobu (zvukového) filmu se natáčí standardně rychlostí 24 políček za vteřinu. Natáčení dvojnásobnou rychlostí - tedy 48 frames per second (fps), nebo high frame rate (HFR) - přináší jeden podstatný rozdíl - během vteřiny se zaznamená a následně promítne dvojnásobný počet obrázků. Nejde jen tak o nějaký technický výstřelek - lidské oko vnímá 60 "obrázků" za vteřinu. Od takto natočeného filmu si pak tvůrci slibují větší realističnost, a jak dodal Peter Jackson po projekci kousku filmu, lidé měli pocit, jako kdyby se plátno kina otevřelo do skutečného světa. A zdá se, že recenzenti jim dávají zapravdu. Například David Germain ze StarTribune připomněl Avatara - byl-li ten pohledem skrz okno do fantaskního světa, je Hobit s 48fps odstraněním skla a zdá se vám, že do toho světa můžete vstoupit. Díky dvojnásobné frekvenci je obraz ostřejší, švenky kamery nejsou rozmazané a údajně to i méně namáhá oči dívající se na film skrz polarizační 3D brýle. To je vše krásné, jenomže...

Quid pro quo

... jenomže je tu i odvrácená strana mince. Zvyk je zkrátka železná košile a i když máte před očima možná největší technologickou změnu od 30. let, nemusí vám zkrátka sedět. Ostatně ani nástup zvuku na přelomu 20. a 30. let nebyl až tak jednoduchý a bez výhrad přijímaný. Jeden z problémů je totiž v tom, že takto natočený obraz je ostrý. Velmi ostrý. Zatímco televizní produkce se snaží vypadat co nejvíc "filmově", zdá se, že Peter Jackson jde opačným směrem. To tvrdí přinejmenším Scott Foundas z LA Weekly. Sice uznává, že snaha přiblížit se k realističnosti je jistě úctyhodná, avšak výsledek je poněkud sporný. Namísto pocitu, že jsme se přenesly do Středozemě, jsme hozeni na Jacksonův novozélandský plac a chyceni v nekonečném "making of" dokumentu, čekáme, až začne skutečný film. Ostatně tuto daň za ostřejší záběry, považuje za příliš vysokou i Peter Debruge z Variety. Vše na plátně vypadá díky tomu přehnaně a uměle. Ostatně každá změna nemusí být skutečně k lepšímu - schválně - máte doma LCD televizi s funkcí jako např. truemotion, nazývané také např. anti-judder nebo de-judder? A máte tuto funkci zapnutou? Má sice zajistit plynulejší obraz, ale oku navyklému na klasickou televizi nebo film, se zdá výsledný obraz jakoby lehce zrychlený.  A to má být další daň za vyšší frekvenci. Máme se tedy 48fps u Hobita bát? Vzhledem k tomu, že možnost vidět film v této verzi, bude u nás asi minimální, nepřeháněl bych to. Zdá se totiž, že drtivá většina českých kin promítne klasickou "downgradeovanou" verzi s 24fps.

Co (lehké) obavy vyvolává...

Čáryfuk? Radagast!
Po pročtení asi dvou desítek recenzí je zřejmé, že některá témata se v nich až podezřele často opakují. Někteří recenzenti si neodpustili hledat v Hobitovi paralelu s novou trilogií Star Wars. Naštěstí údajně Hobit nedopadl (zatím) až tak špatně, ačkoliv postava čaroděje Radagasta Hnědého vyvolávala v některých nepříjemnou vzpomínku na Jar Jar Binkse. Je pravda, že postava s ptačím hnízdem ve vlasech a ptačím trusem na vousech, se může jevit poněkud prostoduše. Sám Ian McKellen ji však popisuje jako někoho, kdo má víc v srdci, než v hlavě a zdá se, že i tak ji skotský komik Sylvester McCoy pojal. Osobně mi lehce trošku připomíná čaroděje Čáryfuka, ale ten dojem snad po zhlédnutí filmu pomine.


Přestože se kostyméři vyřádili a na rozdíl od knižní předlohy nevyužili rozlišení trpaslíků barevnými kapucemi, nezdá se, že by byl výsledek uspokojující. Každý z družiny třinácti trpaslíků sice vypadá velmi specificky, ale nakonec je údajně největší pozornost věnována především vůdci družiny, Thorinu Pavézovi, zatímco zbytek tvoří spíše anonymní stafáž. Ale to se třeba s dalšími díly změní... Ostatně tohoto jsem se obával od začátku. Schválně - zkuste vyjmenovat sedm trpaslíků od Sněhurky. Kolik jste dali dohromady? Tři? Přinejlepším čtyři? Jenomže v Hobitovi je jich ještě o šest navrch a navíc se jejich jména dost podobají. I když si to shrnete po příbuzenstvu, máte v tom zkrátka hokej. Jsou tu bratři Nori, Ori a Dori, sourozenci Óin a Glóin (ten má snad šanci uvíznout v paměti díky podobnosti se svým synem Gimlim), jejich bratranci Dvalin (plešatý bijec) a Balin (nejstarší člen výpravy a také ten, jehož vy-víte-co, najde mnohem později společenstvo v Morii). Nepřehlédnutelný je nejtlustější Bombur, jehož  bratr Bofur a bratranec Bifur uměli hrát na klarinet. Tedy alespoň v knize. Nu a pak tu jsou benjamínci - bratři Fili a Kili, synovci Thorina Pavézy. Ten některým zase připomíná Sandokana, já v něm vidím až podezřele odraz Aragorna.

Pán prstenů má sice také figur jako na orloji, ale jsou zkrátka lépe zapamatovatelní. Ve společenstvu máte čtyři hobity, dva lidi, jednoho čaroděje, elfa a trpaslíka. Každý z nich má poměrně jasně dané vlastnosti a svůj příběh. 
Přestože potkávají další postavy, jsou zde vztahy poměrně jasné a asi nikomu se nestane, že by si postavy pletl. V Hobitovi to tak zřejmé není ani v knížce a ve filmu se tvůrci rozhodli ještě některé postavy přidat.

Strach mám i ze stylu vyprávění - těžko od Hobita očekávat stejnou nebo podobnou atmosféru, jako od Pána prstenů. Je sice patrné, že se Jackson a spol. rozhodli jít cestou co možná největšího přiblížení se k poetice filmového Pána prstenů, ale podle prvních reakcí, se jim to nepovedlo zcela. Hobit je totiž při srovnání s pozdější trilogií až redundantně vtipná záležitost. Ve filmu sice trpaslíci již nenosí pestrobarevné kapuce, ale bude se zde zpívat, pošťuchovat a bůh ví co ještě. Někteří byli zaraženi často až hloupými vtipy a humornými scénami. Můžeme jen litovat, že knihy nebyly adaptovány v takovém pořadí, v jakém byly napsány. Na druhou stranu by to však možná také nedopadlo příliš dobře.
Nebude to dloouhéééé?
Co se však po pročtení reakcí jeví jako problém největší, je délka filmu, respektive filmů. Už Neočekávaná cesta má 166 minut (dobře, 16 minut z toho jsou titulky) a jde vlastně jen o třetinu. Jackson se ze začátku netajil myšlenkou natočit Hobita jako dvoudílný film, kde by druhá část měla být jakýmsi dějovým propojením s Pánem prstenů. Dočkat jsme se tak měli například rozvedení příběhu Aragorna a dalších postav. Od těchto plánů však nakonec upustil a dva hobití filmy se následně rozrostly na trilogii, která bude adaptací původní knihy s přidáním několika málo linií z dodatků Pána prstenů. "A není to málo, Antone Pavloviči?" napadlo mě hned po této zprávě. Inu zdá se, že je.

Zatímco Pán prstenů je silná a příběhově hutná kniha, je Hobit zkrátka mnohem jednodušší a přímočařejší příběh. Když uvedl Jackson extended cut své trilogie, uspokojil snad i ty největší škarohlídy, neboť vyždímal z předlohy takřka vše, co šlo a stejně na některé postavy nedošlo. Dobře, přijměme fakt, že Tom Bombadil je postava sice možná zajímavá, ale s výpravou společenstva za zničením prstenu až ne tak související.

Často zmiňovaný problém u Hobita je právě to, že již tato verze vypadá jako extended cut, respektive jako hrubý střihačův sestřih, který se pak ukáže režisérovi se slovy - a teď z toho udělejme film. Po prologu, ve kterém budeme svědky vpádu draka Šmaka do Ereboru, nás čeká neočekávaný dýchánek ve Dně pytle. A tak než vůbec Bilbo vyrazí na cestu, uplyne celá hodina, během níž dojde i na dvě pěvecká vystoupení (kromě temné a jímavé písně o Mlžných horách nás čeká - soudě dle trailerů a spotů - trpasličí odrhovačka Rozbij talíř, třískni flaší! Zlámej rukojeti lžic! To pan Pytlík těžko snáší - sklenkou křápni ještě víc!).

Peter Jackson v jakémsi opojení působí dojmem, že se snaží na plátno přenést každou tečku a čárku z literární předlohy a přidat něco navíc. Richard Corliss z Time Entertainment dokonce prohlásil, že by se film měl jmenovat The Hoard of the Rings, tedy cosi jako zásoby nebo co zbylo z Pána prstenů. První část trilogie je také přirovnávána ke konci Návratu krále, který svým koncem (nebo mnoha konci), vyvolával lehkou nevoli. Tak nějak má však působit celá Neočekávaná cestaA abychom to natahování podložili čísly - zdá se, že film končí kapitolou šest, tedy po 98 stranách knihy (bráno podle českého vydání).  Todd McCarthy z The Hollywood Reporter to připodobnil tomu, jako kdyby v Čaroději ze země Oz trvalo hodinu, než bychom se dostali do Kansasu.

Shrňme si to...

Pokud vám snad bude vadit podivně pestrobarevnější výprava, zkuste si to omluvit jako já tím, že se děj odehrává 60 let před Pánem prstenů, tedy v relativně poetičtější době. Těšit se  jistě můžeme i na Gandalfa a mladšího Bilba, jehož hádankový duel s Glumem má patřit k vrcholům filmu.

Je tedy na místě mít z prvního Hobita obavy? Při pohledu na Rotten Tomatoes shrnující (v tuto chvíli) 34 recenzí je patrné, že převažují ty kladné - hodnocení filmu je tak 25 kladných proti 9 negativním, což činí hodnocení 74%. Server Metacritic nabízí prozatím 9 recenzí s celkovým výsledkem 61%, přičemž čtyři recenze jsou pozitivní, pět smíšených a žádná vyloženě negativní. Na druhou stranu - vždy je nejlepší zajít do kina, přesvědčit se na vlastní oči a udělat si tak svůj názor. Premiéra nás čeká z noci 12. 12. na středu 13. 12.

Čtěte více: