úterý 18. prosince 2012

Jak jsem poznal Havla...

V době po úmrtí Václava Havla se média hemžila vzpomínkami a články, které se týkaly jeho osobnosti. Se stejnou pravidelností přibývaly i nenávistné komentáře. Oboje mi bylo zřejmé již v momentě, kdy mi kolega v práci přinesl tuto zprávu, kterou zaslechl z rádia během oběda. Na jedné straně se vyrojí desítky lidí, kteří budou mít potřebu přidat svoji vzpomínku na to, jak si "kdysi kdesi dali s Vaškem pivo" nebo jak měli možnost jej potkat na procházce tu či onde. Na straně druhé se vyrojí hordy bijců právdoláskařů a bolševické hyeny, které se nebudou tajit upřímnou radostí.

Moravské náměstí, Brno
Foto: Autor
Vše se splnilo a korunu tomu dodal megalomansky pojatý státní pohřeb, který jednu část společnosti namíchl, ale druhou naopak upřímně dojal. Ať patříte do prvního či druhého tábora, jedno je nutné uznat - vše bylo perfektně zorganizováno, což vzhledem k minimu času, zaslouží uznání. Letadla zahraničních delegací dosedala na ruzyňské letiště (dnes již Letiště Václava Havla), zatímco o dva dny před tím smuteční průvod s šestispřežím a rakví na lafetě kráčel směrem na Pražský hrad. Co na tom, že občas zazněl "neprotokolární" potlesk či zvonění klíči. K Václavu Havlovi, který vyznával (přinejmenším v 90. letech) poněkud ležérní styl to tak nějak patřilo. Do svatovítské katedrály dorazili všichni včas, aby byli účastni prvnímu státnímu pohřbu v těchto místech od roku 1875. I tato časová prodleva dělala z celé akce unikátní událost. "Zkušenost pro příště," zaznívalo z úst některých komentátorů a odborníků. Otázka je - bude-li nějaké příště, respektive stane-li se tak spontánně podporovanou akcí. Odpovězte si každý po svém.

Ačkoliv mě osobnost Václava Havla provázela svým způsobem většinou mého života, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Poprvé jsem jeho jméno zaregistroval v listopadu 1989. Chodil jsem tehdy do druhé třídy a soudružka učitelka začala být trochu nervózní. Už jsem tu vzpomínal, že u nás doma se v té době začal malovat obývák. Práce na pár dní, řeknete si, jenomže dějiny tomu chtěly jinak. Z pár dní se stalo pár týdnů, neboť do práce vstoupila sametová revoluce a nebyl čas pokračovat. Namísto toho jsme sedávali u televize a sledovali události v Praze, ale i dalších městech. Když vystoupil z emigrace navrátivší se Jaroslav Hutka, aby zazpíval mj. Havlíčku, Havle, pobavilo mě to. Když se na veřejnosti začal objevovat ten nepříliš pohledný a ráčkující malý muž jménem Havel, začal jsem přemýšlet o svém příjmení. Stejně tak moje okolí. Kdykoliv při docházce ve škole zaznělo, třídou to zašumělo a všichni se na mě podívali. Dokonce i učitelka se z bázní musela zeptat, zda nejsme spřízněni s Václavem Havlem. Časem jsem si na to zvykl a s úsměvem dodával "Ano, jistě, je to můj vzdálený strýc".

Nastala doba euforie. Rodiče nás vybavovali trikolorami a plackami OF a my takto ozdobeni chodili do školy, aniž bychom chápali důvody, které vedou naše učitele bezmála k nepříčetnosti. Jméno Havel v té chvíli bylo všude. Nebylo divu, že táta dostal v práci balíček plakátů s nápisem Havel na hrad, které jsme pak po večerech společně s plakáty zástupců Občanského fóra vylepovali po Jablonci. Ačkoliv v té době jsme žili v relativní svobodě, mělo to stále ještě jistý nádech ilegální činnosti. Když se k nám jednoho večera přitočil lehce podroušený chodec, táta mě chránil tělem a nebylo zřejmé, na kterou "stranu" kolemjdoucí patří. "Co to tady děláte?"obořil se lihovým témbrem a koukl se přes naše ramena ba výlohu pokrytou plakáty zástupců OF. 
„Šéfe, dejte mi jeden plagát, já ho pověsim ve fabrice,“ dodal a největší zájem měl o Petra Millera, kováře z ČKD, tedy "člověka z lidu", který se později stal prvním porevolučním ministrem práce a sociálních věcí.

Když jsem se po Vánocích vrátil do školy, byl už Václav Havel na hradě. Zanedlouho nahradil jeho portrét obrýleného Gustáva Husáka a nyní už paní učitelka za spolupráce pana ředitele obcházeli třídy a s hnědou lepící páskou v ruce nás instruovali, které pasáže v určitých učebnicích máme přelepit. Taková cenzura ve službách demokracie. Nastaly drobné změny - kromě oslovování se z paní učitelky stala ze dne na den pamětnice Tomáše Garrigua Masaryka a s pohnutím v hlase vzpomínala, jak jej zahlédla na projížďce na koni v Lánech. Měl jsem z toho radost, protože jsem nedlouho poté, na procházce z družinou, viděl Václava Havla na cestě do Jablonce. Nebyl sice na koni, ale ve voze, tuším své oblíbené značky Mercedes. Byla to 
středa 23. května 1990 a odpoledne jsem ho zahlédl na bývalém Rudém náměstí, kde promluvil k davům...

O tři roky později jsem nastoupil na víceleté gymnázium a situace s docházkou se opakovala. "Vy jste Havel?" zeptala se profesorka a pokynula hlavou k oficiálnímu portrétu na zdi. Když jsem začal časem vynikat ve slohu, ponoukal mě učitel s humorem, že bych měl následovat svého slavnějšího jmenovce. Zkrátka a dobře, jmenovat se Havel bylo docela zvláštní. Časem jsem si na tyto narážky zvykl a ony postupem let mizely. Po odchodu Václava Havla z funkce prezidenta skoro ustaly.

Až teprve nyní, po jeho úmrtí, jsem měl možnost opět zažít pár zvláštních momentů. Když jsem se v brněnské fakultní nemocnici domáhal receptu pro moji manželku a hlesl, že jsem Havel, jdoucí pro recept pro paní Havlovou, několik lidí z čekárny se po mně významně ohlédlo. Když jsem pak na brněnském Moravském náměstí zapaloval pozdě večer svíčku, přitočil se ke mně nějaký bezdomovec s otázku "Vy jste ho znal?" "Já jsem taky Havel," odpověděl jsem. "A nemáte nějaký drobný, pane Havel?" dodal obligátně. Nemohl jsem říci ne.
Náměstí Svobody, Brno
Foto: Autor

S Václavem Havlem odešel člověk, díky kterému jsem byl hrdý na to, že jsem Čech. Zároveň odešel člověk, který mě někdy až dojímal svojí plachostí a svým zvláštním, nesmělým úsměvem. Myslím si, že by mu všechny ty akce okolo jeho úmrtí a snahy přejmenovávat vše po něm, 
přišly poněkud přehnané (Někdo mi poslal vtip zhruba tohoto znění: "- Prosím vás, jak se dostanu na náměstí Václava Havla? - No, to musíte metrem na stanici Václava Havla, pak vystoupíte, přejdete Třídu Václava Havla, dáte se doprava skrz park Václava Havla, za divadlem Václava Havla odbočíte doprava a jak uvidíte Divadlo Václava Havla, dáte se první doprava. A tam je nádraží Václava Havla.") Na Facebooku jsem během smutečního obřadu napsal: "... někde z výšky to sleduje Václav Havel, zase spokojeně pokuřuje cigaretu s Jiřím Dienstbierem, popíjí pivo s Ivanem Magorem Jirousem a směje se nám tím svým typickým plachým úsměvem..." a kolega to lehce neuctivě, ale dost možná trefně okomentoval: "Podle mě koukaj na hokej".

Žádné komentáře: