pátek 17. srpna 2012

Brno, film a Jára Cimrman

U příležitosti 45. výročí Divadla Járy Cimrmana, si dovoluji předložit přepis svého referátu z nedávné cimrmanovské konference, v němž jsem seznámil posluchače s nedávno započatým výzkumem.

Dámy a pánové, drazí kolegové.

Autor na nedávné konferenci
Jak už tomu u Járy Cimrmana bývá, nezměrnost jeho génia občas vede k tomu, že na jeho stopu narazí badatel náhodou. Nejinak tomu bylo i v případě výzkumu naší katedry. Ačkoliv jsme se Cimrmanovi přímo nevěnovali, bylo jen otázkou času, než se situace změní a my na něj narazíme. A právě to se stalo při nedávných rešerších v brněnském archivu, kde jeden z kolegů v šeru půdy bolestivě narazili na velkou zamčenou dřevěnou jarmaru. Náraz vedl naštěstí nejen k jeho pracovnímu úrazu, ale zapříčinil i její otevření. To, co jsme v jejich útrobách nalezli, nám doslova vyrazilo dech. Doposud prozkoumané dokumenty totiž odhalují další, zatím neznámou část života Járy Cimrmana. Dovolte mi, prosím, abych vás s tímto slibně se rozvíjejícím výzkumem stručně seznámil ve svém následujícím referátu.

Cimrmanolog Z. Svěrák při odhalení cedule 11. 11. 2004
www.idnes.cz
To, že se Mistr nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie, je obecně známo. Již její původní název, cimrmanografie, jasně dokazuje, kdo stojí za jejím zrodem, a to několik let před tím, než došlo ke zkomolení termínu a přivlastnění zásluh dvěma bohatými francouzskými podnikateli. Cimrman však nestál jen u kolébky cimrmanografie, ale byl i praktikujícím filmařem, a to jak u nás, tak i v Novém Yorku. Až do nedávné doby se však takřka nic nevědělo o jeho působení na Moravě, konkrétně v Brně. Prvním náznakem, že se město k Cimrmanovu odkazu hlásí, bylo otevření ulice Járy Cimrmana v roce 2004. Žel bohu je třeba dodat, že je to spíše ulička a navíc slepá, čímž Brno géniovi, díky kterému má přinejmenším jedno prvenství, mnoho vděku neprojevilo. Pevně však věřím, že to se i díky našemu výzkumu zlepší.

Špilberk na začátku 20. stol.
Na přelomu 19. a 20. století se Cimrman se svojí kamerou vydával na cesty křížem krážem celou zemí a navštívil při tom i moravskou metropoli Brno. Fascinován dominantou města – pevností a neblaze proslulým vězením Špilberk – rozhoduje se natočit krátkou esej o nedobrovolných obyvatelích těchto zdí. Jeho zapálení pro věc roste ještě víc, když zjistí, že kromě vrahů, žhářů a notorického mluvky Václava Babinského, svíraly tyto zdi i odpůrce Habsburské monarchie prakticky z celé Evropy.

Protihabsbursky naladěný Cimrman proto mění původní skromné plány a krátkou filmovou eseje začíná přepracovávat na filmovou fresku obřích rozměrů. K pracovnímu názvu Umlč mě, když to dokážeš jej inspirují dopisy italských karbonářů, píšících z nuceného pobytu na Špilberku. Velkolepé plány však před realizací naráží na finanční problémy a nedaří se mu ani sehnat vytoužené mezinárodní obsazení.

Při hledání podkladů pro svůj velkofilm naráží Cimrman i na několik dojemných příběhů žen – vězeňkyň. Rozhoduje se proto natočit nejprve skromnější příběh Já to nebyla, jehož tržby jej mají přiblížit k vytouženému počinu. Hledá představitelku hlavní ženské role a do oka mu padne mladá Olga, asi dvacetiletá rodačka z Vídně, která svojí útlou postavou přesně odpovídá jeho představě zmučené špilberské vězenkyně. Nadšen tímto objevem a přesvědčen o nevyhnutelnosti úspěchu, začíná Cimrman psát libreto k třetímu filmu, Špilberkův seznam, kterým chtěl tzv. Špilberskou trilogii završit.

Opusťme prozatím fakt, že od původně plánované filmové eseje, se Cimrman rozmachuje k trilogii netušených rozměrů. Stopa všech třech chystaných filmů se v doposud probádaných pramenech ztrácí, avšak je patrné, že tehdy k realizaci nedošlo, což Cimrman, opouštějící Moravu, bral jako velký dluh Brnu.

Dismas Šlambor
Foto: NFA
Díky badatelskému zájmu, ke kterému jsme podnítili i pražskou katedru filmové vědy, můžeme Cimrmanovy stopy sledovat dál. Cesty osudu jej vedly do Prahy, kde potkává Dismase Ferdinanda Šlambora, kouzelníka a eskamotérem, vystupujícího pod pseudonymem Viktor Ponrepo. Cimrman je svým vrstevník fascinován. Nejen pro jeho snahu stále zlepšovat eskamotérské programy a rozšiřovat je o nové triky, ale zejména pro neutuchající zájem o film. Viktora Ponrepa pojí s Cimrmanem společný cíl – učinit z něj umění rovné tomu divadelnímu. Status pouťové atrakce, předváděné kočovnými biografy, je oba doslova irituje. Rozhodují se proto otevřít vlastní stálé kino, kterého je film hoden. Pro tyto účely Jára Cimrman hledá vhodné prostory po celé Praze, avšak marně. Snahy o založení stálého biografu podporuje však jen do té chvíle, než zjišťuje, s jak egocentrickým a zároveň pragocentrickým člověkem spolupracuje. Někdy kolem roku 1903 pronáší Ponrepo osudovou řeč: „Kdo, když ne já, kde, když ne zde,“ s vysvětlením „jedině stověžatá matička Praha je hodna biografu,“ a přidává jízlivou poznámku „Snad mě nepředběhnou v té poslední obydlené zatáčce před Vídní“. To se rodilého Vídeňáka muselo dotknout. Navíc se mu vybavil starý dluh vůči městu Brnu, na které Ponrepo tak neurvale narážel. Po následné roztržce Cimrman Ponrepa ve zlém opouští, ten jej zavrhuje a jakýkoliv jeho podíl na přípravách pražského biografu později urputně popírá. Sám Cimrman se ve spěchu balí a odjíždí do Brna.

Vzácný snímek zachycuje Járu Cimrmana
na Velkém náměstí, kde bylo otevřeno první kino u nás.
A zde se na scéně opět objevuje ona mladičká Olga, zamýšlená to představitelka špilberské vězenkyně. Z náznaků v dochovaných zažloutlých stránkách deníku, je patrné, že Cimrman k této dívce pojal jisté sympatie. Proto jej poněkud zarazilo, když ji po svém návratu do Brna nalezl nejen vdanou, ale i těhotnou. Kdokoliv jiný by patrně zahořkl, ale ne tak Cimrman. Hlavní podíl na tom však měl Olžin manžel, majitel reklamní kanceláře Markus Dominik Morgenstern. Jeho plány, ne nepodobné těm Ponrepovým, nadchly Cimrmana natolik, že ho začíná přesvědčovat, aby založil stálé kino. Morgenstern váhá. Putovní biograf mu prosperuje, ale Cimrman na něj tlačí. Nastává nevypsaný závod mezi Prahou a Brnem, aniž by Morgenstern tušil, že Cimrmanův neutuchající zápal pramení z nedávné roztržky s Viktorem Ponrepem.

Kino Central, dříve The Empire Bio Co.
Foto: Židovská obec Brno
Díky liknavým rakousko-uherským úřadům trvá Cimrmanova snaha předběhnout Ponrepa dlouhé čtyři roky. O to víc jej musí výsledek těšit. Velký úspěch bral částečně i jako satisfakci za svojí (patrně) nezrealizovanou Špilberskou trilogii. Poté, co Dominik Morgenster otevřel na brněnském Grosser Platz - Velkém náměstí - dnešním náměstí Svobody, 7. června 1907, své kino The Empire Bio Co., účastní se Cimrman všech premiér jako čestný host. Když se do Brna dostává zpráva, že Ponrepo otevřel své kino až 15. září téhož roku, přeje spokojený Cimrman Morgensternovi hodně zdaru a vydává se natáčet do Spojených států amerických…

Objev brněnské jarmary s poznámkami a dokumenty Járy Cimrmana stojí na počátku nového směru našeho výzkumu. Katedra rozšíří své pole působnosti i o cimrmanologii s cílem prohloubit naše dosavadní bádání a nalézt přesnější doklady nejen o tzv. Špilberské trilogii, ale rozkrýt i poněkud záhadná léta 1903-1907. Tehdy Cimrman podporoval snahy Dominika Morgensterna v Brně, ale zároveň měl podle liptákovské kroniky vysedávat v tamní hospodě a lákat z hospodského pivo za různé úsluhy, mezi něž patřilo i vyzdobení restaurace U Sirotků známými nápisy. Veškeré další badatelské snahy by měla pokrýt dotace z prostředků Evropské unie, v jejíž získání pevně věříme - ostatně kdo jiný, než Jára Cimrman, je dokonalým příkladem evropanství. S výsledky našeho bádání vás seznámím na některém z dalších ročníků konference.

Děkuji vám za pozornost.

Žádné komentáře: