čtvrtek 13. listopadu 2008

Sváteční dny IZS

Ze šuplíku… prosinec 2001
Pomalu ale jistě se blíží Vánoce a zatímco prodejci a obchodníci vyhrabávají ze skladů své zásoby vánočních ozdob, vyhrabal jsem já reportáž, která vznikala koncem roku 2001. V té době jsem studoval na Státní jazykové škole v Liberci, jejíž docházka nepatřila k mým prioritám, a ve volném čase jsem se snažil navázat spolupráci s Deníkem Jablonecka. Zůstalo bohužel jen u tohoto výtvoru a ještě u jedné reportáže. Tento text vyšel jako celostránkový článek, patrně 22. 12. 2001 (originální výtisk mám schovaný někde v Jablonci...). Zde předkládám původní, redakčně neupravenou verzi (ta novinová se lišila prakticky jen několika úpravami a odebráním naprosto irelevantního přání na konci textu).


Většina z nás se již chystá na vánoční svátky a Silvestra v rodinném kruhu. Jsou však mezi námi i tací, kteří tyto svátky budou trávit v zaměstnání. Jsou to členové budoucího IZS, nebo chcete-li Integrovaného záchranného systému.


Hasičský záchranný sbor


„Služba je jako každá jiná. Jen nálada je slavnostnější,“ zahajuje náš rozhovor velitel jednotek HZSO Jablonec nad Nisou, mjr. Jan Šefr. Letošní Vánoce (resp. Štědrý den) bude sloužit směna „B“, jejíž velitel, npor. Luboš Vojtíšek, dodává: „K celkové atmosféře přispívá hlavně televize. Není to tady jako v rodině, ale dá se to vydržet.“


Hasiči patří k těm, jejichž pracovní doba se nemění a zůstává stejná, i když jsou svátky. Stabilní směny, které jsou zde v Jablonci tři, se po čtyřiadvacetihodinových cyklech střídají. Patnáct až deset lidí, což je povinné minimum, plní své povinnosti podle předem stanoveného rozvrhu. „Štědrý den připadá na neděli,“ pokračuje s pohledem do kalendáře mjr. Šefr, „což je den kdy provádíme kondiční jízdy a údržbu techniky. Na veliteli směny záleží, zda jízdy odpadnou či ne. Svátek však nemůže sloužit jako výmluva pro nefunkční zařízení. Akceschopnost musí být zajištěna vždy.“ Napadá mě, že časový limit dvě minuty, daný pro výjezd ze stanice je velice krátká doba a musím hasiče obdivovat. Mjr. Šefr neopomene dodat, že stejně jako kdekoliv, tak i zde předchází Štědrému dnu velký úklid.


Lidé jsou zde různí. Někteří zasvětili této těžké práci již několik desítek let, jiní jsou tu nováčci. Zejména u mladých hasičů se hledí na jejich rodinné zázemí a na Štědrý den se je velitel jednotek snaží uvolnit. „To se řeší dovolenou, či prohozením hasičů z jiných směn. Ta kolegialita zde je a starší vycházejí s pochopením mladším vstříc.“ Rozvrh směn je však předem dán, a tak na jednu směnu připadá Štědrý den vždy po třech letech. „Není to tak úplně pravda,“ opravuje mě npor. Vojtíšek, „neplatí to, je-li přestupný rok, a navíc se týmy po třech letech promíchávají. Může se tedy stát, že Štědrý den prožijete na stanici častěji.“


A jak to bere jediná žena na stanici, pprap. Alena Voplakalová, spojařka směny „B“? „Mě je to už celkem jedno. Člověk si za ta léta zvykne a hlavně děti už odrostly. Mám to snad ještě lepší, protože slavím Štědrý den dvakrát. Dvacátého třetího u dcery a dvacátého pátého s tatínkem.“ Samotný sváteční den nebývá ničím zvláštní. Zásahy nijak nevybočují z průměru a „klasické“ požáry vánočních stromků si nikdo za posledních deset let nepamatuje. Na stanici se ozdobí malý smrček, a jak s úsměvem dodává mjr. Šefr: „Chlapi přinesou z domova cukroví, bramborové saláty, řízky či ryby, a předhání se, čí manželka je lepší kuchařka.“ Mladý hasič, který nechce být jmenován, poznamenává: „Máte to tady jako na vojně. Lepší je to však v tom, že druhý den můžete jít domů.“.


Silvestr (slouží směna „C“), byť pro mnohé velevýznamný den, zde nemá ten lesk. Oproti Štědrému dnu mírně naroste počet výjezdů, ale požárů jakoby ubývalo. „To je celostátní trend.“ upřesňuje mjr. Šefr. „Procentuálně jsou tzv. technické zásahy asi na 60%, jejich počet však stále roste. Jde zejména o likvidaci škod po automobilových haváriích, ale spadá sem i sundávání koček ze stromů.“ Npor. Vojtíšek pro zajímavost dodává: „Otvírání bytů a jednou jsme po kuchyni honili leguána,“. Zajímám se, zda na Silvestra roste díky alkoholu nehodovost, ale jsem ujištěn, že počet není nijak vyjímečný a lehký nárůst nastane až po novém roce, kdy se lidé vrací z míst, kde slavili. „Samozřejmě i my si přejeme vše nejlepší do nového roku,“ ujišťuje mě mjr. Šefr, „ale někdy, jako asi před třemi lety, se musíme spokojit s přáním po vysílačkách.“


Jaká jsou tedy specifika štědrovečerní a silvestrovské služby? „Snažíme se, aby i zde na nás dýchla sváteční atmosféra. Co se však ani o svátcích nemění je absolutní zákaz alkoholu,“ dodává striktně mjr. Šefr


Zdravotnická záchranná služba a Nemocnice Jablonec nad Nisou


Po hasičích je druhou složkou IZS zdravotnická záchranná služba. Ta v Jablonci ještě stále spadá pod místní nemocnici, kterou, byť přímo do IZS nepatří, jsem do tohoto materiálu zařadil pro určitou úplnost také. Nemocniční personál musí být pacientům k dispozici vždy podle potřeby, což nijak nevyjímá ani svátky vánoční, ani Silvestr.


V jedné z nemnoha místností dispečinku Rychlé lékařské pomoci mě uvítal mladý a sympatický muž jménem Peter Záruba, který má u „červených mravenců“, jak sám zdejší personál nazývá, funkci zástupce vedoucího lékaře RLP. Na začátek pokládám otázku na téma „zimní období“. „Zimní období s sebou přináší nárůst dopravních nehod, fraktur způsobených zimními sporty, ale také epidemie virových onemocnění. Ta se však vztahuje na počátek zimy, kdy dochází k určitému teplotnímu přechodu.“ Během našeho rozhovoru jsou mi ujasněny rozdíly mezi třemi posádkami, které v sanitních vozech vyjíždějí do terénu, či občasné problémy při spolupráci s Horskou službou. „Čas od času narážíme na silné problémy se silničním provozem. Lékaři Horské služby jsou schopni ošetřit různá zranění, ale je-li třeba hospitalizace, jsme přivoláni my a musíme pacienta dopravit sem. Někdy se pak stává, že sanitka nemůže dojet z důvodu ucpané komunikace, což lze řešit přivoláním vrtulníku z Liberce. Ještě horší situace nastává, je li špatné počasí.“ Pro úplnost dodávám, že zmiňované posádky se dělí na rychlou lékařskou pomoc, což je tým s lékařem, který je vybaven na jakýkoliv druh zásahu, dále pak rychlou zdravotní službu (RZS), která v Jablonci zatím chybí, ale v praxi jde o tým vycvičený obdobně jako členové RLP, chybí v něm však lékař, a konečně lékařská služba první pomoci (LSPP) se kterou vyjíždí lékař k pacientům domů.


Abychom se odpoutali od témat ponurých a smutných, pokračujeme již ve vánočním duchu. „Vždy záleží na jednotlivých lidech, jakou si sami vytvoří atmosféru. Koupíme si sem malý stromeček, který ozdobíme. Každý přinese něco málo z domova a občas si i dáváme malé dárky.“ I zde funguje kolegialita a těm, kteří mají rodinu s malými dětmi, se snaží jít vstříc přeložením služby na jiný den. Kromě sváteční nálady, dárečků či sledování každoroční nadílky televizních pořadů, se nic nemění na faktu, že i zde, stejně jako u hasičů platí dvouminutový limit daný k výjezdu.


Silvestr se podle slov doktora Záruby již tolik neslaví, protože zde chybí zakořeněná tradice. „Není tady už ten slavnostní duch Vánoc a navíc každý chce tento den slavit jinak. I v tuto dobu se sleduje televize, ale jinak je to normální služba.“ I zde se zajímám, zda díky bujarým oslavám s nezbytným alkoholem nepřibývá počet dopravních nehod. Odpověď je však jednoznačná: „Dopravních nehod je stále více i bez přičinění alkoholu, ale problémy s alkoholem jsou po celý rok. V Jablonci totiž není vyřešena péče o opilce, a přestože případný odvoz na libereckou záchytku spadá do kompetence Městské policie, jsme voláni takřka vždy my. Pak máme zbytečně vytěsněnu sanitku, a to si můžeme jen těžko dovolit.“ Doktor Záruba se na chvíli zamyslí a pak dodá: „Když už mluvím o tom alkoholu, musím poznamenat, že zdejší svátky se bez něj pochopitelně musí obejít.“


S poděkováním za trpělivost a přáním krásných a hlavně klidných svátků opouštím dispečink záchranné služby a vydávám se do hlavní budovy jablonecké nemocnice. Jedna z pracovnic nemocničního personálu mě ujišťuje, že služba v nemocnici na Štědrý den není až tak špatná, protože i zde to má svoji atmosféru. Nasaji typickou vůni nemocničního prostředí a snažím se jí uvěřit. O pár chvil později vstupuji do kanceláře vrchní sestry Mgr. Radmily Antonové, která, ačkoliv pracovně vytížená, mi věnuje pár minut. „O Vánocích chtějí být pacienti se svými rodinami, a proto zde pokračuje trend v jejich propouštění do domácího léčení. Jsou samozřejmě případy, kterým to buď zdravotní stav či rodinné zázemí nedovolují.“ Podle slov Mgr. Antonové jsou již od začátku prosince ozdobena jednotlivá oddělení a i díky osobnímu přístupu sester zde zavládla vánoční atmosféra. „Ta bude ještě podpořena v samotný Štědrý den tradičním jídelníčkem. Pacienti s dietním omezením dostanou rybí filé s bramborovou kaší či bramborovým salát. Záleží na stupni diety.“ Poté, co vrchní sestra dodá, že k obědu budou klobásky a na nový rok vepřové maso s knedlíkem, začínám takřka litovat, že jsem zdravý.


V době svátků se budou uzavírat některá oddělení (jmenovitě to jsou ortopedie, rehabilitace a urologie) a díky tomu budou moci uvolněné sestry pomoci na zbylých odděleních. Je to opět projev soudržnosti a profesionality, který umožňuje vzít si dovolenou určité části personálu. „V nemocnici je o svátcích relativní klid, který občas přeruší nějaký akutní zákrok. Myslím tím zimní úrazy či dopravní nehody.“ doplňuje vrchní sestra. Vzpomínám si na slova Petera Záruby, který zmiňoval též žlučníkové záchvaty těch, kteří neodolali a nezvládli pokušení vánočních pochoutek.


„Silvestr probíhá obdobně. Pacienti mají možnost sledovat televizní program a těm, kteří jsou upoutáni na lůžko, sestry alespoň připomenou, co je za den a popřejí jim hodně zdraví do nového roku.“ Přemýšlím o tom, co na závěr našeho rozhovoru ještě chybí, ale Mgr. Radmila Antonová mě nezklamala a po chvilce ticha dodává: „To vše samozřejmě s přísným zákazem alkoholu.“


Poslední zastavení v jablonecké nemocnici mě zavedlo na lůžkové oddělení pediatrie, která se sem přestěhovala na počátku roku 2000. Zatímco dospělý člověk se s hospitalizací vyrovná poměrně dobře, u dítěte to může vyvolat psychické problémy. S těmito myšlenkami jsem prošel spojovací chodbou, ale jako bych najednou vstoupil do jiného světa. Oddělení působí velice svěžím a veselým dojmem a připomíná spíš velikou mateřskou školku. Pokoje jsou označeny plastikami postaviček a všude převažují pestré barvy. Vrchní sestra tohoto oddělení, Mgr. Jana Jírů jakoby navazuje na Mgr. Antonovou: „I zde se snažíme co nejvíce dětí poslat do domácího léčení a rodičům těch, kteří zde musí zůstat, vycházíme vstříct volnějšími návštěvními hodinami. Maminky i tatínkové tu díky tomu mohou být déle, což na děti působí pozitivně.“ Na otázku výzdoby mi již odpovídala Blanka Koutová, příjemná a sympatická učitelka zdejší základní školy. „Máme zde vyhrazenou jednu místnost, která slouží střídavě jako učebna a herna. Děti zde už od poloviny listopadu vyrábějí vánoční ozdoby na dveře a na okna a atmosféru udržujeme též zpíváním koled za doprovodu kytary či kláves.“ Snaha o co největší ulehčení pobytu je cítit z každého zaměstnance. Do společenské místnosti se již připravuje starý sádrový betlém a oddělení již navštívil Mikuláš s malými balíčky, které zajistila firma dodávající do nemocnice jídlo. Poté, co mě paní učitelka Koutová zavedla do zmiňované herny, která ze všeho nejvíce připomíná velký dětský pokoj, jsem byl ještě upozorněn, že v každém pokoji je barevná televize a u starších dětí i radiomagnetofon. Svátky zde nebudou zřejmě tak krásné jako s rodiči, ale určitě nebudou špatné.


Policie ČR


Třetí a poslední zastavení se odehrálo na stanici Policie ČR v ulici 5. května, kde mě uvítali praporčík Luboš Bařtipán a tisková mluvčí Policie ČR Ludmila Knopová. Podle jejich informací je služba ve sváteční dny takřka úplně stejná jako ve dny ostatní. „Většinou tu jsou lidé, kteří slouží už déle a těm to už nevadí,“ informuje mě pprap. Bařtipán. Dozvídám se též, že policisté nemají víkendovou službu čtyřiadvacetihodinovou nýbrž dvanáctihodinovou. Díky tomu můžou ti, kteří slouží na Štědrý den od sedmi do devatenácti hodin prožít poměrně normální sváteční večer. Naopak ti co nastupují do služby v devatenáct hodin, si můžou dárky rozdat již dříve. Co se týče prožití svátku zde, záleží vždy na jednotlivcích, jestli si z domovů přinesou něco málo ze slavnostní večeře, či si sami vyzdobí kancelář. „Je to vždy na každém. Ono se to tady nijak svátečně nezdobí ani nezdobilo. Slouží tady buď staří matadoři, nebo lidé bez rodinného zázemí a těm to nijak nechybí.“ Tisková mluvčí doplňuje, že v průběhu svátků, stejně jako o víkendech, zde slouží optimální počet policistů, což umožňuje mladým rodičům vzít si dovolenou a strávit svátky v kruhu rodinném.


Ani Silvestr zde nemá svoje zvláštní kouzlo. „Normální víkendová služba,“ dodává pprap. Bařtipán. Bujaré silvestrovské oslavy prý nijak nevybočují s celoročního průměru a určité problémy s opilými občany nastávají až v ranních hodinách nového roku. „Vždy záleží na lidech,“ pokračuje pprap. Bařtipán, „někteří to slaví doma, jiní v restauracích. Málokdo jde do společnosti sám, a tak je-li jeho stav špatný, mohou ho odvést domů přátelé.“ Mladý podpraporčík si však v zápětí vzpomíná na loňský případ, kdy byl dotyčný občan ve společnosti sám a po přehnání množství alkoholu musel být policií odvezen. „Takovéto lidi vozíme v lepším případě domů a v případě horším na záchytku.“ upřesňuje pprap. Bařtipán a jakoby výhrůžně dodává: „Noc na záchytce teď už stojí 2.200 Kč.“


Zajímám se, zda si policisté při takovémto stylu služby vůbec popřejí vše nejlepší do nového roku. „Ani ne. To spíš když služba skončí, protože každý si ve spěchu za svou rodinou uvědomí, že je vlastně svátek.“ Na závěr nesmím zapomenout na pochopitelnou poznámku paní Ludmily Knopové, „Pití zde nepřipadá v úvahu,“ bez které by snad nebyl náš rozhovor kompletní.


Na závěr mi dovolte popřát krásné prožití svátků vánočních a posledního dne v roku. Jeho datem končí jedna historická éra, jedno století, jedno tisíciletí. Vzpomeňme si proto v tyto dny na ty, kteří nemohou být se svými rodinami, ať již z důvodu nemoci, pracovní služby či jiných důvodů, a alespoň v duchu jim popřejme vše nejlepší.

neděle 9. listopadu 2008

(Zatím) nesplněný plán

Lidí, kteří navštíví tento blog je asi minimum. Přesto je malá šance, že pár takových možná existuje. Připusťme tedy, že někdo takový skutečně je. Takovému návštěvníkovi bych se tedy měl nyní omluvit a pokusit se vysvětlit, proč tento pokus o rádoby intelektuální výplody zůstal v troskách již ve stádiu zrodu.

Důvodů je hned několik. Pominu ty nedůležité, jako že jsem byl příliš "zaměstnán" brouzdáním po stránkách typu Facebook a podobně a rozvedu zde tu hlavní...


V první polovině měsíce října jsem se doma plácal v jakési neodbytné a nezničitelné viróze, což by nebylo to nejhorší. Horší bylo, že jsem v tu samou dobu měl věnovat veškeré své úsilí tvorbě projektu disertační práce. Dobrá věc se nakonec podařila, a tak jsem 31. 10. 2008 odevzdal na katedru tento soupis plánů do mého budoucího studia. Soupis říkám proto, že takový projet je jednak nástinem samotné práce, pokusem o vytvoření alespoň rámcových tezí, ale také příslibem studijním - jeho součástí je i plán individuálního studia, kde se člověk během několika hodin snaží vymyslet, co bude dělat za rok, dva, tři...


Dovedete si asi představit, že takto vytvořený dokument lze asi jen těžko brát jako "jízdní řád" studia. I když možná to jde, ale asi jako jízdní řád Českých drah na lokální trati - málokdy to přijede přesně, ale většinou to přijede. Takže sám uvidím, jak to pofrčí.


Co je však již jasnější, je téma disertační práce. Je jím FFP. Zkratka ukrývající Filmový festival pracujících, akci, která z mnoha důvodů vznikla v roce 1948 a z mnoha jiných důvodů v roce 1990 zanikla. Byl to filmový svátek, jak tvrdila dobová média, který měl zprvu zprostředkovávat širší divácké obci výběr z festivalových filmů z MFF v Karlových Varech (zprvu konaném v Mariánských Lázních). Akce samotná začala jako jednorázový počin ve Zlíně (o rok později již Gottwaldově) a postupem let se nafukovala, nafukovala... až praskla (jak poznamenal ve Zpravodaji ÚPF její redaktor Richard Fiala).


J
en sami považte - první ročník se konal v již zmiňovaném Zlíně, druhý již v šesti, třetí v deseti, desátý dvaadvaceti, dvacátý v devětatřiceti, třicátý v dvaašedesáti a poslední ve sto deseti městech po celém Československu. Takřka každý rok v létě (vyjma let 1953 a 1955, kdy se FFP nekonal) se tak zaplnili amfiteátry letních kin dělným lidem, který snímky nejen sledoval, ale také hodnotil. Od roku 1966 se z této akce vyčlenil tzv. Podzimní FFP (od roku 1972 pak zimní), který žánrově rozdělil celou přehlídku na dva póly - na zábavnější (a možná i divácky atraktivnější) tvorbu do letní části a vážnější (ve smyslu "artovější) filmy do (pod)zimní části. Celkem tedy proběhlo 41. ročníků FFP, který navštívili miliony diváků...

Sečteno a podtrženo, mám před sebou obrovské kvantum informací a materiálu, které je třeba zpracovat a vytvořit práci hodnou akademické úrovně. Je totiž s podivem, že ač šlo o akci vpravdě gigantickou, nebyla dosud nijak komplexně zpracována. Uvidíme tedy, kam se má práce vydá...