středa 24. září 2008

Jak jsem chtěl létat

Ze šuplíku… rok 1994
Následující "povídku" jsem napsal kdysi v roce 1994 a je na ni patrná moje pubertální záliba v povídkách Šimka a Grossmanna, kterým jsem se chtěl tímto výtvorem přiblížit. Roky ukázaly, jak jsem byl bláhový...


Ve svých třinácti letech jsem uviděl něco velice zajímavého… Jednou jsem pozoroval z okna našeho domu zdevastované okolí, když v tom proletěl kolem soused Kvapil z desátého patra. Jeho let se mi tak zalíbil, že jsem se to chtěl naučit také. Skočil jsem do výtahu a sjel do přízemí, abych se zeptal, jak se létá. Vyběhl jsem před dům a začal jsem se vyptávat. Po deseti minutách mi došlo, že pan Kvapil na lavinu mých otázek neodpovídá. Byl mrtev. Málo mával rukama.


Ihned druhý den jsem si potajmu půjčil maminčino zánovní paraple a běžel jsem do lomu. Po cestě jsem se stavil ještě v naší garáži, kde jsem vzal tatínkovi jezdecké brýle. V lomu na mě čekal kamarád Teodor, který moje počínání se zájmem sledoval. Nasadil jsem si brýle, rozevřel paraple a připravil se na krásnou vyhlídku. Teodor stísněným hlasem pravil „Start“, a já se rozeběhl a odrazil od okraje skály. Při krásném, ale podivně krátkém letu mi bylo divné, proč se ty špičaté kameny na dně lomu přibližují tak rychle.


Po návratu z nemocnice jsem nejprve obdržel pořádný výprask. Ten mě měl odradit od dalšího létání, ale neodradil. Na jedné z mých četných vycházek jsem našel něco, co mi vyrazilo dech… ale od začátku. Jako každý den jsem se blížil k našemu obecnímu smetišti, když v tom jsem uviděl obrovitý kus balonového plátna. Poznal jsem to, protože maminka nosila takový kabát… ten ale nebyl tak velký. Hned mi bleskl v hlavě nápad: co takhle létat za pomoci balonu? Rychle, aby mě nepředběhl bezdomovec Kryšánek, jsem vytáhl zpod haldy smetí plátno. Bylo sice na mnoha místech děravé, ale ani to mě neodradilo od činu. Odtáhl jsem ho do naší garáže a započal dílo.


Díry jsem zalepil speciální hmotou na zpravování pneumatik. Našel jsem dlouhé lano a balon jsem připoutal lany k tatínkovu kolu. Pár převodů, ventilátor z auta a za sedadlem byla krásná vrtule. Poté jsem chopil hadici od kompresoru, kterou hustíme pneumatiky, a zarazil jsem ji do vyrobeného otvoru v bublině, kterou jsem z plátna ušil. Vzduch začal syčet a já si v duchu představoval pestrobarevné balóny všech druhů a velikostí. Když jsem se probral ze snění, spatřil jsem před sebou neforemnou hnusnou hroudu, která se stále zvětšovala. Když jsem usoudil, že už by to stačilo, ucpal jsem díru a hodlal se kochat svým dílem. Obludné monstrum podivného tvaru vůbec nepřipomínalo balon a už vůbec ne pestrobarevný. Smrdutá asfaltová hmota se střídala s fleky od barev a zbytků jídla, které každý den vyhazují na skládku bohatí manželé Košvancovi. Jediné, co mi bylo divné, byl fakt, že balon ještě neletí. Pak jsem si vzpomněl na hodiny fyziky a na výklad o tom, že teplý vzduch je lehčí než studený. Musím ho ohřát! Na hromadu jsem naházel různé hadry a tatínkovi staré pneumatiky. Trošku jsem to polil benzínem a škrtl sirkou. Blaf! Přede mnou se objevil pětimetrový sloupec ohně a dýmu. Lekl jsem se, ale horší bylo, že začal hořet i můj balon. Hořící cáry plátna začaly okamžitě létat po okolí a jeden klidně dosedl vedle plechového tácu pod naším autem. Vzpomněl jsem si, že tatínek říkal něco o děravé nádrži, ale dříve, než jsem mohl cokoliv udělat, obsah tácu vzplál a z vnitřku garáže se v několika sekundách stalo peklo. Moje snaha uhasit oheň pliváním a močením byla marná. V tom jsem si uvědomil, že tatínek si v autě přivezl dvě tlakové láhve na sváření. Chtěl jsem něco udělat, Bůh ví, že jo, ale bylo už pozdě. V garáži to zasyčelo a pak se ozvala ohlušující detonace. Krčil jsem se za hromadou pytlů se zatvrdlým cementem a v duchu děkoval zedníkům, kteří ho tady před pěti lety nechali. Když hukot a žár ustaly, vstal jsem a podíval se před pytle. Místo garáže jsem uviděl asi tři metry hluboký kráter v zemi. Nikde nic nehořelo, protože okolí kropil gejzír vody z proraženého potrubí, které bylo pod naší garáží.


K díře se začali sbíhat lidé a mezi nimi jsem uviděl i tatínka. Nevím jak se mu to povedlo, ale za chvíli byl u mě. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo a jestli mi nic není. Vše jsem mu tedy barvitě vylíčil a v okamžiku, když jsem předváděl svůj skok za pytle, něco za mnou zašramotilo. Když jsem se otočil, uviděl jsem tatínka, jak celý brunátný a s prapodivným výrazem v krví podlitých očích svírá v ruce cihlu. Poté si pamatuji jen velkou ránu a tmu.


Když jsem se probral, nevěděl jsem, jestli žiji nebo ne. Rozkoukal jsem se a uvědomil si, že ležím v malé tmavé místnosti. To mě ani tak nezarazilo, jako moje tělo. Bylo strašně slabé, že jsem ani ruku nemohl zvednout, ale když se mi to podařilo, nahmatal jsem na tváři obličeji něco drsného. Lekl jsem se. Byly to vousy! V tom do místnosti nahlédla zdravotní sestra a s údivem v očích zase dveře zabouchla. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale neuplynuly ani dvě minuty, dveře se otevřely podruhé a do malého pokoje vstoupil snad celý personál nemocnice. To že jsem v nemocnici, jsem usoudil podle toho, že všechno bylo bílé. Všichni na mě koukali jako na strašidlo. Poté se ke mně přiblížil jeden z doktorů, zřejmě primář, a začal povídat podivné věci. Mluvil o tom, jak mě před deseti lety přivezli do nemocnice s těžkým poraněním na hlavě, o tom jak jsem se po náročné operaci neprobral a o tom jak mě po třech letech v komatu přemístili do vedlejšího pokoje jako beznadějný případ. Ihned jsem se zeptal na tatínka, jestli se mu něco nestalo, protože vím, že je moc nešikovný a tou cihlou si mohl ublížit. Doktor zakroutil hlavou a vysvětlil mi, že za můj stav může právě můj otec, protože to byl on, kdo mi otevřel cihlou lebku. Prý byl poté souzen a uvězněn. Byl jsem šokován. Můj hodný tatínek, který mi k mým třináctým narozeninám koupil kolo s přehazovačkou, ten tatínek který mi četl pohádky na dobrou noc, ten tatínek, který pro mě skočil do vody, když jsem se topil a zapomněl při tom, že sám neumí plavat… chtělo se mi plakat, ale přemohl to takový pocit, který jsem znal jen z knížek. Nenávist. Poprosil jsem proto doktora, aby mým rodičům nic nesděloval.


Po půl roce rehabilitace jsem již mohl obstojně chodit a při jedné z vycházek jsem se rozhodl navštívit svého otce. Stavěl totiž poblíž nemocnice nový dům. Otec, který sice zestárl, ale v podstatě se nezměnil, právě vyprošťoval nohu z tvrdnoucího betonu. Pozdravil jsem ho a on, aniž by mě poznal, odpověděl. A hned se ptal, co si přeji. Řekl jsem jen dvě slova: „Ahoj tati,“ a otec beze slova padl na kolena. Prosil a omlouval se, ale já už držel v ruce cihlu…


Ve svých třiadvaceti letech jsem pozoroval z okna dvorek ruzyňské věznice a přemýšlel o životě. Chtěl bych být pilot, ale se svým vzděláním to dotáhnu maximálně na popeláře… i když, až se odsud dostanu, budu už zralý na důchod…

středa 10. září 2008

Co jste hasiči, co jste dělali aneb Hoří (stále méně), má panenko!

Ze šuplíku (květen 1999)
Následující text je částečně fiktivní reportáž psaná v roce 1999 jako slohový útvar pro hodinu českého jazyka na Gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Byla to doba bláhového oslnění investigativními reportážemi Jiřího X. Doležala (konkrétně reportáží z kafilérie). Do výsledného útvaru již nebylo dále zasahováno, omluvte proto prosím sníženou kvalitu;-)


Krásné ráno
Je krásné sobotní ráno a po celém městě se pomalu probouzejí lidé, kteří se těší na den odpočinku nebo na práci na zahrádce, chatě či chalupě. Jiní se těší, až vyjedou někam do přírody a užijí si dne pracovního klidu.
Na jednom místě se však děje opak: Sjíždějí se zde lidé, a to i přes brzkou ranní hodinu. Jsou tři čtvrtě na sedm a oni se jeden po druhém začínají soukat do svých stejnokrojů. Mají ještě pár minut – vždyť nástup začíná až v 7 hodin.
Úderem této hodiny stojí všichni na předání služby. Nastupující směna tváří tvář směně končící. Na jedné straně můžeme vidět pohodu a sílu, na straně druhé skleslost a únavu. Velitel nastupující směny rozděluje úkoly a poté se jednotliví lidé rozcházejí za svými povinnostmi.
Jsme na centrální stanici Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou a čeká nás 24 hodin služby.

Ranní povinnosti
Řidiči směny končící i nastupující společně projdou vozidla, zkontrolují výzbroj, zjistí nedostatky a sdělí si vše, co je v následujícím dnu nutné udělat. Také další příslušníci směny kontrolují svoji výzbroj a výstroj. Po této prohlídce pode-píšou velitelé směn knihu služby s jednoduchými kolonkami „Předal“, „Převzal“. Je víkend a tak se vše obejde bez velitele jednotek či jeho zástupce. Končící směna „A“ (která běžně čítá 15 mužů a jednu ženu) se jde převléknout a prchá domů, zatímco nová směna „B“ (ta je o pouhého jednoho hasiče menší) začíná plnit stanovené úkoly.
Energická npor. Hana Posltová, která zde pracuje jako spojařka, čili mozek celé základny, předává službu drobné a o tři roky mladší usměvavé pprap. Aleně Voplakalové, která zanedlouho poté, co usedne za svůj rozložitý ovládací pult, zahájí zkoušku spojení„ „PJN 101, 102, 103, 104, 105 ...“ a pokračuje ve výčtu mobilních stanic dál, „...zde PJN 100. Zkouška spojení, jak mě slyšíte?“ A z reproduktoru řídící stanice se ozve: „PJN 100, zde PJN 101, slyším vás dobře, přepínám“, a po něm následuje takřka totožná odpověď a za ní další a další. Jen číslo a hlas se mění. Vše je v pořádku, radiostanice fungují, jak mají. Následuje i kontrola přenosných stanic, kterou řídí velitel směny nadporučík Vojtíšek a i ta dopadá skvěle.

... a den ubíhá
Je sobota, čili hospodářský den. To v lidském jazyce znamená, že se v hasičárně uklízí. Ptám se podporučíka Miloše Jakubíka, jak zde vypadá všední den. Dostávám poměrně strohou, ale jasnou odpověď: „To by papír asi nesnes’, kdy-byste to psal po pravdě“. Dovídám se však, že ve skutečnosti je takřka každý den stejný jako ostatní. Po předání služby, doplnění pohonných hmot a Vapexu (což je sypká směs používaná na zachycení a neutralizaci ropných látek) následuje školení, údržba požární techniky a pauzy na jídlo. Podporučík Jakubík to vše na závěr shrnuje slovy: „Hasiči prostě pro-jdou budovou a zjistí, co kdo ukrad“, a téměř jedním dechem dodává: „… třeba traktor…“. Ten byl totiž v lednu ukraden ze zamčeného dvora stanice a tak hasiči museli odklízet sníh před výjezdy z garáží ručně. Ale i takové věci se stávají.
Sobotní úklid probíhá celkem klidně, i když práce jako by neubývalo a slovník hasičů nepatří k nejjemnějším. Jsem stále více napnutý, kdy poprvé zazvoní onen magický telefon.

„Hasiči - 150“
Nečekám dlouho. Jakmile podpraporčík Voplakalová zvedá sluchátko, zapíná se automaticky nahrávání. „150 Jablonec“, opakuje za svou kariéru snad už po milionté a na druhé straně se ozve dětský hlas: „Hoří! Hoří!“, chvíle ticha, smích a dodatek: „… u nás v kamnech“ a dotyčný zavěsí. Jsem překvapen, ale spojařka mě ihned vrací do reality – není to nic neobvyklého, ba spíše naopak. O skutečný požár jde přibližně v jednom případě z padesáti. Ve většině jde o zábavu dětí a pubescentních nudících se výrostků, kteří jsou často až nechutně sprostí.
Procházím stanicí, občas se pozastavím, popovídám a den ubíhá poměrně rychle. Dopoledne je poprvé vyhlášen ostrý po-plach, ale jedná se pouze o uniklý olej, čili jak mě ujišťuje kapitán inženýr Bohumil Bičiště, nic zajímavého. Stejný případ nastal i odpoledne a tak jsem měl dost času na rozhovory s některými hasiči.

Tak pravil Jakubík
„Lidi, co si myslí, že tady v noci chrápem“, zahajuje náš rozhovor podporučík Jakubík, „maj pravdu“. Byl ze všech, se kterými jsem se setkal, asi nejsdílnější, a tak se naše posezení protáhlo do večerních hodin.
Miloš Jakubík mě brzy vyvedl z omylu, že služba hasičů se zdá jakoby „nalajnována“. Může se to tak jevit, ale jakmile zazní poplach, vše ostatní jako by ztrácelo svůj význam. „Teď nemám na mysli zásahy jako minulý týden, kdy hasič Bedřich Kocourek sundával kocoura Mikeše paní Mikšíčkové ze stromu, ale skutečnou „ekšn“. V poslední době jde většinou o zásahy technického rázu, jako je dopravní nehoda, vyteklý olej či benzín anebo otevírání bytů. Klasických požárů ubylo pod 43 procent.

Unikl jen o vlásek
Vyzvídám a chci slyšet nějaký intenzivní zážitek a na oplátku se pan Jakubík rozhovoří: „Naposledy jsem si zahasil.... U Zelenýho stromu – to byl pěknej ekšn“, nadechne se, popřemýšlí a pokračuje: „Ještě teď mi naskakuje husí kůže. Měl jsem tam totiž zajímavej zážitek „z natáčení“. Hořelo tam na půdě domu s hernou – zaplaťpánbůh po zavírací době, a když jsme tam přijeli, byl už oheň střechou venku. To si popravdě všichni hasiči oddechnou – není tam už co zkazit, ale hlavně požářiště se odvětrává a není to tak o hubu… No, nejdřív jsme nevěděli jak se tam dostat, až pak jsme objevili vchod ze dvora. Vyběhli jsme po schodech – já jako druhý, což znamená, že tahám hadici a David Patrman jako černič první (t. j. hasič, který drží proudnici a dostává se tím pádem nejblíže žáru). Když jsme byli na konci schodiště, bylo vidět jen třicet centimetrů nad zemí, všude černo a před náma velký žár, dostal jsem takovej divnej pocit. Něco mi tam neštymovalo. Dvoje dveře vedly do vybydlených podkrovních bytečků a třetí na hořící půdu. No a já se kvůli tomu blbýmu pocitu rval do futer – to si totiž pamatujte,“ odbočuje Jakubík, „třeba i při zemětřesení jsou futra jedním z nejbezpečnějších míst, on vás totiž chrání ten překlad nad nimi… A jak jsem se tam rval a cpal tak Davida do toho žáru, uslyšel jsem za sebou strašnou ránu. Nad námi totiž byla ještě taková malá půdička a ta prohořela. No a stropem propadla expanzní nádrž na vodu. Spadla mi asi 30 centimetrů za záda a až později při jejím úklidu, jsem zjistil, že mohla mít tak 60 kilo…“. Nastává hrobové ticho a podporučík s úsměvem dodává: „To pak padlo fernetů“ a rozhovor dostává zas veselejší ráz.

Rychlost je povinností
Vždy, když zazvoní telefon na ústředně stanice a jde o skutečný poplach, mají hasiči pouhé dvě minuty na to, aby vyjeli. Vždy znamená kdykoliv, třeba i ve dvě v noci, což si málokdo z nás dovede představit. Jakmile je ohlášen požár či jiná událost, startuje řetězec různých úkonů, které mají všichni již takřka zautomatizované. Jde-li o nehodu, volá spojařka ihned rychlou záchrannou službu a policii, čímž jsou všechny složky koordinovány. Eventuelně jsou zalarmovány sbory dobrovolných hasičů obcí, které jsou k místu události nejblíže. Velitel směny mezitím rozhodne, která technika bude zasahovat, a ta také ve stanoveném limitu opouští garáže.
„K ohni vyjíždí jako první výjezd CAS 25, tedy cisterna - LIAZka, abysme si rozuměli“, informuje mě stále sdílný podporučík Jakubík, „pak další cisterna, většinou Tatra CAS 32 a eventuálně výšková technika – žebřík nebo vysokozdvižná plošina. Když jde o havárii, tak TA 1 (malý technický automobil, Opel Frontera) a první výjezd, aby byli lidi třeba na pře-vrácení auta. To všechno je ale příklad – to má spoustu různých variant.“
Dále se dozvídám bližší okolnosti k ranním výjezdům. Vše údajně zařídí adrenalin, a tak je hasič i ve dvě v noci schopen vystartovat za ony neuvěřitelné dvě minuty. „Prostě vyletíte nebo odhodíte, co děláte a jedete. Horší je, když máte ve sprše namydlenou hlavu nebo jste na záchodě,“ dodává Jakubík. Hasič se v rychlosti obleče a obuje, ale většinou se doobléká až v autě. Pak je ovšem horší, když je požár blízko. Hlavní, co žádný hasič nezapomíná, je přilba nasazená už v autě. Podporučík Jakubík to vysvětluje slovy: „Někteří řidiči nám nedávají přednost a tak je to občas jak jízda na horské dráze.“
Dozvídám se též o tom, že různé případy převažují v různou roční dobu. V zimě to jsou pochopitelně dopravní nehody nebo požáry od topidel, na jaře začíná přibývat vypalovaných luk či olejových skvrn z vyplachovaných kanálů. Hasiči se pak musí dostat k požáru nebo nehodě co nejrychleji, ale také bezpečně. Stále totiž platí, že přesto že má řidič hasičského automobilu zapnutý maják a sirénu, zodpovídá vždy za bezpečnou jízdu. Často se ale přihodilo, že některý řidič nedal přednost a hasič již nebyl s to rozjetý stroj ubrzdit ...

.... ?
Den utekl a přišla neděle, do které jsem společně se svým hostitelem podporučíkem Jakubíkem vplul na stránkách Internetu. Ten se totiž již dávno stal nedílnou součástí a pomocníkem celého jabloneckého HZSO. Pár okamžiků poté, co jsme počítač vypnuli a chystali se k spánku, přesně ve 2:17 se rozdrnčel telefon. Dopravní nehoda mezi Zásadou a Držkovem. Bude stačit, když vyjede jen technické vozidlo. Společně s Milošem Jakubíkem a nadpraporčíkem Jindřichem Zajícem rychle nasedáme do zánovního Opelu Frontera a přesně ve 2:19 vyjíždíme. Současně je případ ohlášen na pobočnou stanici ve Velkých Hamrech, která je blíže k místu případu. Za čtrnáct minut jízdy jsme na místě. Vzhledem k problémům s radiostanicí, která nebyla vzhledem k neznámému rušení schopna vysílat, jsme po dojetí na místo hledali nějaký havarovaný automobil. Kromě hasičské Tatry z Velkých Hamrů zde však nebyl žádný.
Pár metrů od Masarykovy výroční školy ležel v příkopě po levé straně silnice muž středních let. Jeho tělo, celé pokryté neuvěřitelným množstvím krve svědčilo o tvrdé srážce s automobilem ve veliké rychlosti. Řidič z místa činu pochopitelně ujel a sraženému neposkytl žádnou pomoc.
Nadrotmistr David Patrman ze stanice Velké Hamry se snažil společně se svým kolegou obnovit základní životní pochody těžce raněného muže pomocí nepřímé masáže srdce a dýcháním křísícím přístrojem. Na dýchání z úst do úst neměl v té chvíli nikdo žaludek.
Reflektor z hasičské Tatry osvětloval děsivou scénu. Marný boj hasičů o přežití onoho muže, jehož jedna bota se později našla o několik desítek metrů dál, plačící dívku, pár zoufalých přátel. Každá minuta čekání na sanitku se zdála být věčností. Ta přijíždí až třiadvacátou minutu po ohlášení případu a přichvátavší doktorka prohlašuje, že muži již není pomoci. Poté, co mí průvodci pomohli nadzvednout tělo, zjišťujeme, že tam kde kdysi byla zadní část lebky je beztvará krvavá hmota. Chce se mi zvracet.
Pocit sklíčenosti dorůstá vrcholu, když se dozvídáme víc. Muž se jmenuje Miloš Ř., bylo mu 39 let a doma v Zásadě na něj čekaly dvě děti. Vracel se z držkovské zábavy, odkud zřejmě jel i řidič, který ho usmrtil.
Vracíme se na základnu s trvalým pocitem sklíčenosti při představě, jak málo stačí, aby se člověku obrátil život zcela naruby. Děsný obraz mrtvého těla mi zůstane dlouho vryt do paměti.
Po návratu na stanici nastal klid a i když tu noc nezvonil telefon ani jednou a přestože mi byla zapůjčena odlehlá postel, nebyl jsem schopen zahmouřit oka. V sedm hodin došlo k vystřídání směny „B“ směnou „C“ a vše začalo nanovo.
Poděkoval jsem a se stálým podivným pocitem jsem se vydal ke klidnému domovu.

Není to jen senzace
Hasič je pro nás synonymem toho, kdo likviduje požáry a vysvobozuje mladé ženy z hořících domů stejně tak, jak to vidíme v některých filmech. Nejen že požárů v poslední době ubylo a technických zásahů naopak přibylo, ale přesto není toto zaměstnání jen atraktivním dobrodružstvím. Je to především těžká dřina a zátěž, a to jak fyzická, tak i psychická.
A pro to všechno, až zase někdy uvidíte vyjíždějící hasiče se zapnutou sirénou a majákem, uvědomte si, že mohou právě někomu zachránit život, zpomalte a dejte jim přednost i tam kde ji máte. Nejen že uděláte dobrý skutek, ale hlavně jim ulehčíte jejich práci.

P.S.
Z nejmenovaného zdroje blízkého Policii ČR jsem se ještě téhož dne dozvěděl, že řidič, který způsobil smrt Miloše Ř. se v odpoledních nedělních hodinách pod tíhou svědomí a kocoviny přišel sám přiznat na polici. Dvaačtyřicetiletý, již párkrát trestaný muž posílený alkoholem v hospodě v Plavech se rozhodl, že se projede. Ukradl starší škodověnku a vydal se na spanilou jízdu. Jeho zpomalené reflexy však bohužel nebyly schopné vyhnout se postavě, která se před ním náhle objevila ...
I když se muž přiznal, což lze brát za polehčující okolnost, je vyšetřován na svobodě ve věci ublížení na zdraví s následkem smrti, neposkytnutí pomoci, krádeže automobilu a řízení vozidla pod vlivem alkoholu. I když bude spravedlivě odsouzen, dvou zásadským klukům to už tatínka nevrátí…

________________________________________________________

Veškeré osoby, místa, děje a některé situace jsou zcela reálné a s fikcí mají společného jen minimum. Jakákoliv podobnost s realitou je zcela záměrná. Autor se snažil o autentické zaznamenání služby směny „B“ Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou z 22. na 23. května 1999.

________________________________________________________

čtvrtek 4. září 2008

Zemřel Don LaFontaine


Ti, kdo mě znají, ví, že jsem rád při různých pijatikách napodoboval nenapodobitelné voice-over umělce, kteří oblažují naše uši zcela jedinečnými hlasy.
Jsou to lidé, které málokdo zná, ale jejichž hlasy nám způsobí v kinech to vzrušující mrazení v zádech. Jsou to lidé, kteří k nám promlouvají skrze teasery a trailery, nebo chcete-li skrze dráždiče a foršpany. Zkrátka a dobře lidé, jejichž hlas hřímá z plátna a upozorňuje nás, že film se odehrává IN THE WORLD… nebo že hrdinou filmu bude ONE MAN…

A jak to bývá, v každé branži se najde mnoho „řemeslníků“, kteří poctivě vykonávají svoji práci, menší skupina opravdových mistrů a třeba jen jeden velmistr. Takový, co zvládá svoji práci s obdivuhodnou bravurou a všichni z jeho „cechu“ k němu vzhlíží.

Takovým mistrem tohoto oboru byl právě Donald LaFontaine, známý pod familiérním jménem „Don“. Narodil se 26. srpna 1940 v Minesotském Duluthu a jak sám v jednom z rozhovoru říká, jeho hlas se proměnil ve třinácti letech…

Nechci tu ale vytvářet jeho curriculum vitae a oslňovat znalostmi vyčtenými z Wikipedie a jiných stránek. Chtěl bych se jen podělit o několik útržkovitých postřehů.

Stačí snad jen zmínit, že právě Don LaFontaine měl být oním vynálezcem okřídleného „in the world“, které spatřilo světlo světa již v roce 1963. Již o rok později začal LaFontaine spolupracovat s MGM…

Tak začala jeho kariéra voice-over umělce, kterého si najímala studia pro namlouvání jejich trailerů. Zprvu si tak Don LaFontaine užil luxusních služeb a byl vozen ze studia do studia, kde nahrával jeden spot za druhým. S rozvojem technologie umožňující i objemnější datové přenosy si nechal zbudovat studia u sebe doma, aby „na stará kolena“ nemusel tak často cestovat…

Pracoval tak dál na tisícovkách trailerů a spotů, aniž by běžní diváci znali jeho jméno a natož jeho tvář. To změnil až spot na pojišťovnu Geico, kde se objevil jako celebrita pomáhající lidem převyprávět jejich opravdové příběhy zajímavěji. Svět poznal jeho jméno i jeho tvář…

Před pár lety (tuším že to byl podzimní semestr 2003) jsem měl unikátní možnost navštěvovat přednášku s názvem „Trailer a prolog v dějinách americké kinematografie“. Její autor, švýcarský filmový vědec Vinzenz Hediger z Universität Zürich, nám mezi řečí a mnoha audiovizuálními ukázkami prozradil i jméno člověka, jehož hlas na nás nejčastěji a nejpůsobivěji hřímal z trailerů – Don LaFontaine…

Po nějaké době jsem se s jedním kolegou a jedním pedagogem dostal do zvláštního sporu. Oba byli skálopevně přesvědčeni, že Don LaFontaine zemřel a do debaty se mísily i prvky sci-fi (jeho hlas byl digitalizován a v trailerech nyní slyšíme tuto virtuální verzi). Několika příklady jsem je přesvědčil, že Don žije.

Po několika letech se i na našem území začal prosazovat Facebook a jedním z jeho uživatelů byl právě i Don LaFontaine. Bývalý kolega z ročníku ho požádal o přátelství a netrpělivě čekal na jeho potvrzení. Toho se však již nedočkal.

Don LaFontaine byl v pátek 22. srpna 2008 přijat do Cedars-Sinai Medical Center v Los Angeles s krevní sraženinou v plicích. Následující úterý byl jeho stav označen za kritický. Nepomohly asi ani modlitby, o které prosila v dopise jeho žena, a tak 2. 9. krátce po půlnoci vydechli jeho plíce naposledy. Plíce, které rozechvívaly ony nenahraditelné hlasivky a dávaly světu jeho úžasný baryton. Svět filmu přišel o dalšího talentovaného člověka.

A je to tady...

Dlouhá léta jsem uvažoval o tom, jakým způsobem se zapojit do internetové komunity.

Začalo to příspěvky na různých chatech, zakládáním profilů na nejrůznějších webech, hlasování v mnoha anketách, ale fenomén zvaný blog mi stále unikal. Nedokázal jsem pochopit, co může lidi pudit k tomu, že usednout před monitor počítače a mají potřebu vyklepat do klávesnice své starosti a radosti, kritické odezvy a zkrátka vše co je v tu chvíli žere.

Ani nevím proč, ale do určité doby jsem tato hnutí mysli nechápal. Možná i proto, že jsem sám doma neměl přístup na síť a tak v těch několika málo chvílích strávených u veřejných (nebo spíše univerzitních) počítačů jsem tuto potřebu nepociťoval…

Nikdy neříkej nikdy, a tak tu sedím a přemýšlím, co bude dál.

Snad se najde čas na psaní.

Uvidíme…