středa 20. dubna 2011

M*A*S*H: Na vlastní oči aneb Point of view v epizodě seriálu...

Nedávno jsem narazil v televizi na svůj oblíbený seriál M*A*S*H... tedy oblíbený je slabé slovo. Řekl bych nejoblíbenější. Seriál mě dodnes dokáže pobavit, a to i přesto, že mnohé epizody jsem viděl tolikrát, že je znám skoro nazpaměť. Přesto že většina epizod je spíše klasický sitcom s trochou hořkosti, objevilo se během sedmé sezóny několik vizuálně patrně nejzajímavějších epizod (a tím nemyslím jen to, že si Mike Farrell alias B.J. nechal narůst knír). jedna z nich se jmenovala Z jiného pohledu. A právě jí jsme se věnoval v jednom krátkém textu z roku 2005...

Úvod

Filmový teoretik Murray Smith se ve své studii Imaging from the Inside zabývá mimo jiné pojmem point of view. Toto slovní spojení je do češtiny obecně překládáno jako hledisko, ačkoliv tento překlad nevystihuje původní význam zcela přesně.

Konceptu point of view se věnuje jako jednomu z nejnápadnějších prvků, který má za úkol vtáhnout diváka do děje. Jako další jmenuje náhlé a rychlé pohyby kamery či atakující hlasitou hudbu. Asi každý z nás někdy zažil v kině (tato reakce se s převodem na menší ekran značně snižuje, neřku-li zaniká) pocit úleku. Jako příklad uveďme trailer na speciální edici Hvězdných válek z roku 1997, kdy byla do kin uvedena původní (ač digitálně upravená, vyčištěná a vylepšená) trilogie George Lucase. Na velkém plátně je vidět malá televize a v ní v ořezu do akademického formátu 1.33:1 (4:3) záběry z filmu. Stejně "nedokonale" zní i doprovodný komentář. Říká nám cosi ve smyslu, že uplynulé generace měly možnost Hvězdné války vidět pouze takto, v televizi. Pokud jsme je ovšem viděli takto, tak jsme je neviděli vůbec. Při těchto slovech vyletí proti divákům z televize bojový X-wing a obsáhne tak plátno v celé jeho šířce. Stejně tak se i náhle zesílí zvuk. Reakcí celého kina byl úlek a náhlé ucuknutí před přilétávajícím strojem.

Tato nevolní spontánní odezva je jedním z důkazů, že film je schopen vytvořit svět, jehož se stáváme součástí. To jsem však odbočil. Vraťme se k samotnému point of view.

Hledisko


Jak Smith shrnuje, umožňuje point of view divákovi vidět to, co vidí ze své spaciální pozice samotná postava. Zároveň však dodává, že point of view funguje jako struktura dvou částí. Jinými slovy, dokazuje to, co dávno před ním předvedl Lev Kulešov. Takzvaný kulešovův efekt, jeden z pilířů sovětské školy montáže, dává do juxtapozice dva záběry. Dokázal tím, že význam záběru není dán jím samotným, ale dotváří se na základě spojení s následujícím záběrem. Ten v tomto spojení dostává vždy jiný, mnohdy zcela protichůdný význam. Tím také uvádí myšlenku, že point of view funguje pouze v kontextu a jeho vytržení ze souvislostí může vést k omylu a špatnému pochopení.


Murray Smith chápe tento princip podobně jako Kulešov - point of view funguje jen díky reaction shot, tedy reakčnímu záběru. Vidíme nahlížené a následně nahlížejícího, což zesiluje význam záběru, dodává mu psychologickou hloubku a mnohdy ho mění. Nevidíme tak jen to, co postava vidí, ale i to, co cítí a smysl toho, co si myslí. O to se stará nejenom reakční záběr, ale také střih či juxtapozice hudby.


Smith to shrnuje do myšlenky, že point of view nám umožňuje zažívat subjektivní stav hledícího, a to tak, jak to jiný prostředek nedokáže, protože poskytuje přesný aspekt vizuálního zážitku.


Hledisko a subjektivní kamera


Touto kapitolkou se dostávám k patrně nejextrémnějšímu a nejzřetelnějšímu použití point of view a tím je subjektivní kamera. Poprvé ji patrně využil tehdy pětadvacetiletý Orson Welles v geniálním snímku Občan Kane (Citizen Kane, 1941). Nejdůsledněji ji pak předvedl film Roberta Montgomeryho Dáma v jezeře (The Lady in the Lake, 1946). Tato noirová adaptace stejnojmenného románu Raymonda Chadlera je celá (na několik krátkých výjimek, kdy spatříme Marlowa v zrcadle) viděna právě pohledem detektiva. Film díky této zvláštnosti vzbudil sice pozornost, ale velkého úspěchu nedosáhl. Dalo by se říci, že publikum tuto metodu odmítlo, protože chtělo vidět své hvězdy.


M*A*S*H


Když v šedesátých letech napsal válečný chirurg Richard Horenberger pod pseudonymem Richard Hooker svoji fiktivní výpověď o době strávené u mobilní armádní chirurgické nemocnice, trvalo mu ještě dlouho, než rukopis udal společnosti Williama Morrowa, která v roce 1968 knihu vydala. Nikdo nečekal velký úspěch, ale poté, co se látky ujal scénárista Ring Lardner a režisér Robert Altman, vznikla veleúspěšná protiválečná satira M*A*S*H (1970), která zpětně ovlivnila prodej knihy. Ač byl rozpočet filmu na svoji dobu směšně nízký (25 tisíc dolarů), výdělky dosáhly takřka 40 miliónů.

Po natáčení zůstaly na ranči 20th Century Fox stále ještě kulisy kompletního tábora M*A*S*H 4077, a tak napadlo šéfa studií Willima Selfa dát filmu seriálovou podobu. Tématu se ujal producent studií Fox Gene Reynolds a scénář zadal Larry Gelbartovi. Netrvalo to dlouho a na podzim roku 1972 (tedy 2 roky po premiéře filmu) byl uveden pilotní díl seriálu. Ač byla první epizoda označena za největší zklamání televizní sezóny 1972-73, natáčelo se dál...
www.allposters.cz
Na rozdíl od jiných soudobých seriálů měli herci víc času na zkoušky, nenatáčelo se na videopás, ale na film, využívalo se jak studio, tak exteriéry a při natáčení bylo použito několik helikoptér, sanitek a džípů. Seriál si možná právě i pro tuto svoji preciznost získal miliony příznivců a na obrazovkách vydržel dlouhých jedenáct let. Když byl 28. února 1983 po 251 epizodách (Seriál se skládá z 251 epizod, přičemž některé byly dvoudílné – má tedy 255 epizod po zhruba 25 minutách) uveden závěrečný dvouhodinový film, sledovalo jej zhruba sto dvacet pět milionů Američanů (Pro srovnání – Superpohár v roce 1982 sledovalo sto deset milionů diváků.)

Seriál se postupem času vyvíjel a měnil. Nejen že vystřídal sedmnáct autorů, ale na režisérskou stoličku usedli i někteří herečtí představitelé (vedle Alana Aldy jmenujme Harryho Morgana, Mika Farrella, Davida Ogdena Stierse). Za jedenáct let se také lehce pozměňovala nálada a struktura seriálu, ale to by byl materiál na sáhodlouhou práci. Rád bych se věnoval sedmé sezóně (1978 – 1979), kterou David Isaacs a Ken Levine, působící u seriálu jako konzultanti a scénáristé, popisují jako sezónu plnou změn. Ve Velké knize o seriálu M*A*S*H sami říkají: "Naším cílem v sedmém roce bylo učinit epizody vizuálně tak zajímavými, jak jen to bude možné, protože doposud se opakovaly stále stejné staré scény." Dále následuje výčet vizuálně poutavých epizod (mj. epizoda C*A*V*E, ve které se byl nucen tábor přesunout do jeskyně, či epizoda podle skutečného příběhu, kdy si osazenstvo tábora nabarvilo šaty a vlasy načerveno).


Na vlastní oči


Nyní bych se rád pozastavil nad zajímavou epizodou z výše jmenované sezóny. Na závěr svého příspěvku si pánové Isaacs s Levinem vzpomněli na poutavý díl: "Také jsme subjektivní kamerou natočili epizodu Z jiného pohledu (aka Na vlastní oči, orig. Point of View – pozn. autora) - na obrazovce vidíte jen to, co hlavní postava epizody. Mysleli jsme na to už dva roky, ale potřebovali jsme jistotu, že to bude fungovat. Tuto techniku použili v několika filmech a moc se jim to nepodařilo - napadá mě například The Lady in the Lake. Potřebovali jsme přesně vědět, čí pohled budeme divákům prezentovat. Byl to příběh od jednoho lékaře z Phoenixu, který působil u jednotky MASH v Koreji. Právě on nám pověděl o pacientovi, který nemohl mluvit kvůli zranění na krku. Mluvit sice nemohl, ale všechno viděl. Na závěr pacient říká: ,Děkuji vám.' Je to působivá epizoda…"


Jak víme, tak expozice filmu je jakýmsi klíčem, pomocí kterého budeme dekódovat následující text. A stejně tak začíná i tato epizoda - po klasické znělce seriálu nám již první záběr napoví, že tento díl bude čímsi zvláštním. Vidíme přesunující se jednotku vojáků, přičemž dva okřikne velící důstojník.: „Fergusone, Richi, jděte od sebe dál“. Jeden z nich se přes rameno ohlédne do kamery a osloví „ji“ „Víš, Richi, kdybysme byli v telefonní budce, seržant by nám stejně řek, aby sme se roztáhli.“ Zpod kamery, tedy tam, kde tušíme Richovi ústa se ozve: „Tak udělej pár velkejch kroků Benji.“ Víc už však neřekne, protože jejich jednotku začnou ostřelovat. Kousek od něj dojde k výbuchu a voják se s chroptěním kácí na zem.

Do jeho zorného pole přibíhá voják, kleká si k němu a volá zdravotníka. Ten mu řekne, že má v krku šrapnel a pomůže ho naložit na nosítka. Voják upadá do bezvědomí (zobrazeno rozostřením obrazu a zatmívačkou)

(roztmívačka) Skrze prach vidíme přistávací prostor pro vrtulníky, které odlítají se zraněnými do nedalekého MASHe. Zraněného vojína Riche nakládají a skrze prach vidíme vzdalující se zemi.

Následující záběr však doposud takřka dokonalou subjektivitu narušuje – vidíme přibližující se tábor z ptačí perspektivy. Voják by se k tomuto pohledu musel otočit na břicho, což by vzhledem k tomu (pomiňme zranění), že je připoutaný, šlo jen stěží. Tento záběr tak odpovídá spíše point of view pilota, což v celkové koncepci působí trochu rušivě.
Dokonalou subjektivitu nastoluje další záběr, kdy se nad vojákovou hlavou odklopí ochranný kryt a do obličeje (objektivu) mu nahlídne vousatá hlava kapitána Hunniccutta: „Jak je, parťáku? Máš tu rezervaci?“. Konec nosítek, kde má nohy (a kam vidí) bere Radar. Vojín Rich je patrně těžký (a kamera něco váží) a proto přibíhá na pomoc Klinger.
Tento chronický kandidát na paragraf osm (mimochodem - v sedmé sezoně již naposledy, od osmé sezony přebírá uvolněnou pozici úředníka jednotky) má na sobě bílý kožich, což zraněného a zmateného vojáka upoutá (a kamera ho proto sleduje). Při převozu mu Radar vezme do úschovy cenné věci a v táboře ho začne prohlížet sestra (zatmívačka).
Vojín je odnesen na předoperační, kde probíhá další selekce pacientů. Tam upoutá jeho pozornost jeden z dalších pacientů - Benji z jeho jednotky Poněkud ho udiví ošuntělý muž v červeném županu. „Ahoj, jsem kapitán Pierce. Co si o mě myslíš?“ Dobře podívám se jenom pod ten obvaz. To víš, předpisy. Mohl by si tam pašovat džíp…“ Volá na poradu B.J. a poodstoupí opodál, tak aby je vojín neslyšel. Pierce mu vysvětlí zákrok. Jako další utěšitel přichází otec Mulcahy, duchovní jednotky: „Jen zavřete oči, uklidněte se a nezapomeňte, on nad vámi bdí.“ (zatmívačka)

(roztmívačka) Po rentgenu ho zřízenec odveze na operační sál, kde mu Pierce představí zbytek „orchestru“. Když ho chce sestra umrtvit, začne se bránit (vidíme jeho ruku – zatmívačka)

(roztmívačka) Na pooperačním vedle něj leží příliš upovídaný voják, snažící se o to, aby zůstal v nemocnici a tak od něj Rich odvrátí tvář. Do místnosti přichází Pierce, Winchester a major Houlihanová a řeší problém s plukovníkem Potterem, který je v poslední době poněkud nervózní. Rich to vše vyslechne.

Poté zaměří svoji pozornost na Pierce, který studuje nad jeho lůžkem chorobopis. Na chvíli mu ucpe trubičku, kterou mu zavedli do hrtanu, aby zjistil, zda splaskl otok. Jako odpověď slyšíme vojákovo chroptění. Pierce ho sice utěšuje, ale z jeho utrápeného výrazu tušíme něco jiného (zatmívačka).
(roztmívačka) Ze spánku ho probere hlas major Houlihanové, která ho přišla omýt a vyměnit mu obvazy. (vidíme jak mokrou žínkou umývá jeho ruce a tělo, které tušíme pod spodním okrajem ekranu) „No, nebylo to tak zlé, Usuzuji podle vašeho úsměvu.“ Přichází rozmrzelý plukovník Potter a přisedá k vojínovi, kterému by se zjevně rád vypovídal, ale vyruší ho desátník Klinger v dámských šatech, aby mu řekl, že má telefon. Rich si ho prohlédne od nohou k hlavě. Klinger mu navrhne projížďku po táboře. Vojín souhlasí (obraz se zakývá ze shora dolů).

(prolínačka) V jídelně řeší doktoři nevysvětlitelný stav plukovníka Pottera. Rich kývne na Klingera, že už mu vyjížďka stačila a ten ho odveze zpátky (zatmívačka).

Vidíme desky s papírem a píšící ruku. Opět přichází Potter. Rich na papír napíše "Jste O.K.?“ Potter mu vypoví, že zapomněl zavolat své ženě k 35. výročí. Přijde Pierce, což Pottera odradí a odejde. Rich mu napíše, co je příčinou starostí jejich plukovníka. Po chvíli se přiřítí major Winchester a začnou se s Piercem hádat. V tom se však Rich začne dávit a Pierce s Winchesterem se rychle rozhodnou k rentgenu a operaci.
(roztmívačka) Rich se probírá na pooperačním, což s radostí kvitují Pierce, Winchester i Potter. K němu přistupuje Radar s tím, že má telefon. Potter s nikým mluvit nechce. Je to, ale jeho žena, které Radar zavolal a vše vysvětlil. Dojatý Potter odchází. Pierce usedá do nohou postele a dívá se na Riche. „Richi, něco ti řeknu. Ta tvoje operace byla dost obtížná a já sem se trochu bál. Když jsme tě nesli na těch nosítkách, tak ses na mě podíval tak přesvědčivě. Chci abys věděl, že mi to pomohlo“ a má se k odchodu. Zarazí ho však vojínova ruka a ukáže na svoji trubičku. Doktor ji ucpe a voják přidušeným hlasem řekne „Děkuju!“

(roztmívačka) Rich odchází po svých do nočního evakuačního autobusu. Trojice lékařů se s ním přijde rozloučit. Naposledy se podívá okénkem ve dveřích a vidí jak se mávající trojice vzdaluje.

Co vojín Rich neviděl…


Ač je tato epizoda něčím výjimečným (alespoň v celkovém pojetí celého seriálu), musím dojít k závěru, že ani zde není jako point of view využita dokonalá a výhradně subjektivní kamera. Pomineme-li výpustky v ději (některé motivované hrdinovým bezvědomím či spánkem, jiné z důvodu únosnosti délky), je patrně nejvýraznějším narušením výše uvedený letecký záběr. Škoda, že si tvůrci nedali více záležet. Další chybou je několikrát opakovaná chyba ve střihu. Jako příklad nám může posloužit scéna s Piercem a zapisováním do bloku. Poté, co se Pierce zajímá o důvod Potterova stavu, je scéna střižena na bližší záběr, aby bylo vidět co Ritch zapisuje do bloku – což je opět zbytečné narušení, především vzhledem k tomu, že to v zápětí Pierce přečte nahlas. Kromě těchto několika chyb je však epizoda poutavým dílem.


Závěr


Co je na subjektivní kameře nevyvratitelné je její poutavost a zajímavost. Zároveň je to však její nevýhoda. Poutavá je proto, že na sebe zjevně upozorňuje, neboť je nezažitá a divák se s ní setkává jen zřídka. Její využití jako zpestření či vcítění do akce filmu je většinou omezeno svoji délkou (subjektivní kamera při vylodění v Normandii ve filmu Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana).


Výše zmíněný nejzásadnější příklad jejího využití, film Dáma v jezeře, je percepčně dosti náročný, což si lze dobře představit po zhlédnutí pětadvacetiminutové epizody seriálu M*A*S*H. Ve filmu 
Marlowe sice mluví a s postavami více reaguje, ale přesto je zřejmé, že tento postup je natolik nezažitý, že patří pouze ke zpestření a ne k prostředku, jak natočit celý film.

Nakonec snad jen dodám, že 7. sezóna patří k mým nejoblíbenějším. Na jednu stranu můžeme podezírat tvůrce, že jejich experimentování mělo co dělat s docházejícími nápady, ale na stranu druhou jim musíme nechat, že jejich pokusy o zpestření skoro vždy vyšly perfektně.


Použitá literatura:

  • HOOKER, Richard (1995): M*A*S*H; přel.: PELLAR, Šimon (MASH, 1968). Praha: Ivo Železný, s. 192. 
  • KALTEROVÁ, Suzy (1995): Velká kniha o seriálu M*A*S*H; přel. COUFALOVÁ, Zuzana & BŘEZÁKOVÁ, Hana (The Complete Book of M*A*S*H, 1988) Praha: Talpress, s. 240. 
  • Kronika Filmu; přel. BARTOŠEK, Tomáš & MÁLEK, Michal & MERHAUT, Václav & ŠVÁB, Ludvík (Die Chronik des Films, 1994). Praha: Fortuna Print, s. 609. 
  • SMITH, Murray: Imaging from the inside in ROBERT, Allen & SMITH, Murray (eds.): Film Theory nad Philosophy
Filmografie

Z jiného pohledu aka Na vlastní oči (Point of View)
Epizoda č. 157 (v českých TV jako 162) ze 7. sezóny (1978-1979), epizoda T-415, © 1978Režie: Charles S. DubinScénář: Ken Levine, David IsaacProdukce: Burt MetcalfeKamera: Dominic R. Palmer Jr.Střih: Larry BalmagiaLékařský poradce: Walter D. Dishell, M.D.Odborný poradce: Ronny GrahamHrají: Alan Alda (kpt. Benjamin Franklin „Hawkeye“ Pierce), Mike Farrell (kpt. B.J. Hunniccutt), Harry Morgan (plk. Sherman T. Potter), Loretta Switt (mjr. Margaret „Šťabajzna“ Holihanová), David Ogden Stiers (mjr. Charles Emerson Winchester III.), Gary Burghoff (des. Eugene „Radar“ O’Reilly), Jamie Farr (des. Maxwell Q. Klinger), William Christopher (otec kpt. John Patrick Francis Mulcahy), Hank Ross (vojín Ferguson), Brad Gorman (vojín Russell), Marc Baxley (seržant), Jan Jorden (sestra Bakerová), Edward Gallardo (medik), David Stafford (voják), Paul Tuerpe (medik)4:3, cca 25 min

Ocenění

  • Cena akademie televizních umění a věd Emmy 
    • Vynikající scénář v komediálním, estrádním nebo seriálu (Ken Levine, David Isaac) 
    • Vynikající režie v komediálním, estrádním nebo seriálu (Charles S. Dubin) 
  • Cena Amerického svazu spisovatelů 
    • scénář: Ken Levine, David Isaac 
  • Cena sdružení amerických režisérů 
    • Charles S. Dubin
Poznámka
Přepisy dialogů jsou založeny na českém znění seriálu v překladu Zuzany Coufalové.

Text vznikl v roce 2005 v rámci kurzu Mgr. Jakuba Kučery Film, kognice, emoce.

úterý 19. dubna 2011

Hity oblíbené (trochu) Brity XI (ale zase ne Američany) - Body Language

Milované i nenáviděné (ale ve své době spíš nenáviděné) album Hot Space. Podle jedněch bezprecedentní úlet kapely Queen, podle druhých album, které předběhlo dobu a přímo ovlivnilo Michaela Jacksona a jeho album Thriller. Je fakt, že hudbu říznutou funkem a disco by od kapely, která na předešlých albech vydupávala We Will Rock You, řítila se během Bicycle Race a nebo pěla ódy na Flashe Gordona (Flash - a-aaaah - saviour of the universe!), čekal jen málokdo... I pro mě to byl šok. Šlo o druhé album, které jsem od kapely slyšel a tehdy jsem ho poněkud nechápal. Dnes ho ale miluji. A taky proto se podíváme na druhý singl z alba, který vyšel 19. 4. 1982 a jehož videoklip byl v USA zakázaný (ach ta americká prudérie...).
SP Body Language
www.queenvinyls.com
Na singl byly vybrány skladby Fredieho Mercuryho Body LanguageLife Is Real (Song For Lennon) zatímco na italské vydání byla na B stranu se dostala Back Chat Johna Deacona.

Z
ačnu odzadu, protože basa(k) tvrdí muziku. Když v jednom z interview došla řada na Back Chat, podivoval se reportér, že kytara v té skladbě zní jinak než většina Mayových věcí. May odvětil: "To je proto, že na ní hraje John." Nechtěl ho tím nijak pohanět, ale je fakt, že kolem alba Hot Space bylo prý dost hádek. Brian May s ním nebyl právě spokojený a mnohem víc se mu líbily živé verze písní, které vracely rockový základ. Ve studiu byl ale John Deacon zcela nekompromisní a dělal prý mnohem "černější" muziku než ostatní. Stačí si poslechnout jeho starší Another One Bitest The Dust. V písni Back Chat původně nebylo žádné kytarové sólo a May měl pocit, že skladbě chybí trochu tvrdosti, trochu rockového spodku. A tak nakonec sólíčko do skladby vecpal. Na druhou stranu u jiné skladby, Cool Cat, se mu to už nepodařilo. Patrně proto, že nemusel přemlouvat jen Johna Deacona, ale i spoluatora skladby, Freddieho Mercuryho (nebo do toho možná kecal i David Bowie, který se v té době motal v tom samém studiu a vedle více méně náhodně vzniklé geniální Under Pressure, se podepsal i na jedné verzi této písně).
Oproti tomu klasická B strana, tedy Life Is Real (Song For Lennon), byla dílem Freddieho Mercuryho a člověk nemusí ani znát podtitul písně, aby mu bylo zřejmé, že jde o poctu Johnu Lennonovi, který zemřel 8. prosince 1980. A jak sám řekl Mercury, napsal nejprve hudbu a pak jej začaly napadat slova. A cítil, že je to taková lennonovská věc. Musím mu dát zapravdu... (a vy můžete taky, v neoficiálním klipu).
A konečně... Body Language! Podle Briana Maye asi nejvíc gay skladba. Snažil se Freddieho přemluvit, aby se něco upravilo a skladba tak přitáhla víc lidí, ale jak to dopadlo, uslyšíte (a uvidíte) za chvilku. Roger Taylor diplomaticky poznamenal, "Nejsme to tak úplně my, ale není to špatná skladba." Dost to ovlivnil fakt, že skladbu nahrávali v období, kdy byli často ve studiích Musicland v německém Mnichově (později tam Mercury nahrával svoje sólové album Mr. Bad Guy a videoklip Living On My Own... a ten si myslím hovoří za vše). V době, kdy skladba vyšla, to musel být pro fanoušky šok. Kapela, která se na mnoha předešlých albech holedbala upozorněním "bez syntezátorů" a jejichž skladby byly postavené často na řízné Mayově kytaře, se najednou utápěla v čemsi, co bylo na hony vzdáleno jejich rockovým kořenům.
SP Body Language, cenzurovaný obal
www.queenvinyls.com
Videoklip režíroval Mike Hodges (režisér filmů jako Chyťte Cartera, The Terminal Man nebo Flash Gordon). Vznikal v kanadském Torontu a je údajně celý Freddieho nápadem, a to včetně výběru tanečníků a tanečnic. Vzniklé dílko však nesmělo být uvedeno nejen v americké MTV, ale dokonce ani v britských televizích. Kontroverzi ostatně vyvolával i přebal singlu (viz výše), který připadal americkým obchodníkům až příliš explicitní. A tak byla část nákladu přebalena do nového, pro Američany mnohem přijatelnějšího (viz zde). A aby toho nebylo málo, Rolling Stone o skladbě napsal, že je to "a piece of funk that isn't fun".  Ať už to je či není zábava, pusťme se to toho...

sobota 16. dubna 2011

Jak jsem viděl Queen aneb Legenda poprvé v Praze!

Předkládám vám jen lehce upravený text, který je osobní vzpomínkou na mé první "osobní setkání" se skupinou Queen. Dnes je tomu 6 let a já se tehdy rozhodl podělit o své zážitky s kolegy ze serveru student.muni.cz. Ten již několik let neexistuje, stejně jako formace, kterou jsem měl možnost vidět v Praze jako Queen + Paul Rodgers. Turné se jmenovalo poněkud nabubřele: Return of The Champions...

16. 4. 2005 navštívila pražskou Sazka Arenu (již pár let O2 Arena) legendární britská kapela Queen, tentokrát však pod hlavičkou Queen + Paul Rodgers. Důvody jsou zjevné - frontman kapely Freddie Mercury naposledy vydechl 24. 11. 1991 a kapela tak byla odkázána na (mnohdy sporné) projekty a vystoupení. Naposledy si tak kompletní zbytek kapely zahrál živě za podpory množství dalších umělců (mj. Guns'n'Roses, Mettalica, Extreme, Elton John, David Bowie, Georgie Michael....) 4. dubna 1992 na stadionu ve Wembley v akci nazvané Freddie Mercury Tribute Concert.

Poté se na sólové koncerty vydali Roger Taylor i Brian May (v roce 1998 vystoupil mj. v Praze) a chvílemi to vypadalo, že se oba spolu moc nebaví. Vše se ale vyřešilo a 11. listopadu 2004 v Hackney Empire vstupovali Queen do síně slávy. A s nimi i britský zpěvák skupin Bad Company a Free Paul Rodgers. A při té příležitosti vystoupili společně (ačkoliv Brian May s Rodgersem spolupracoval již dříve, během oslav padesátin kytary Fender Stratocaster). Shodli se, že to mezi nimi funguje a Brian May přehodnotil své názory na to, nahradit zpěváka a vyrazit na turné (a časem možná i víc). N
ejprve 19. března 2005 na koncertu 46664 v Jižní Africe a poté 28. března v londýnské Brixton Academy vystoupili Queen znovu. Koncertní šňůra končila pěticí open air koncertů v Norsku, Portugalsku, Německu, Británii a na závěr (10. července) v Holandsku. Skupina tak odehrála celkem 32 koncertů..

Z původní sestavy tak zbyl fenomenální kytarista Brian May a bubeník (a multiinstrumentalista) Roger Taylor. Baskytaristu Johna Deacona, který si (podle mnohých velmi prozřetelně) užívá muzikantského důchodu, nahradil Danny Miranda. Kompletní sestavu ještě doplnil klávesista Spike Edney, který se skupinou Queen hrál na živých vystoupeních v letech 1984-86 a s Rogerem Taylorem zakládal jeho skupinu Cross, a kytarista Jamie Moses. Patrně nejnevděčnější a mnohdy nejodsuzovanější role zbyla na Paulu Rodgersovi, starém rockovém harcovníkovi. Ctí mu budiž to, že jak sám řekl, nesnaží se Freddieho napodobovat a písně zpívá skutečně po svém.

Pojďme se však již přenést do pražského odpoledne, do soboty 16.4.2005...

Sazka Arena, podle mnohých nevyprodatelná monstrhala, byla na ten den vyprodána. Údaje o počtu lístku se liší, ale čísla se pohybují nejčastěji kolem 16.000. Mnoho fanoušků postávalo před halou již od předpoledních hodin a netrpělivě čekali na vypuknutí celé akce. Kolem 17. hodiny se skrze lidmi již notně obsazené prostranství začali prodírat pracovníci Sazka Areny ve slušivých žluto-modrých stejnokrojích. Nálada se dala krájet. Před 18. hodinou se snažil jeden z vedoucích překřičet dav a sdělit nám, že brány se sice otevřou v 18 hodin, ale samotná hala o půlhodinu později. Ač se snažil uklidnit lidi co to dalo, nepodařilo se mu to, a po otevření bran a nezbytném projití bezpečnostními rámy a zběžnou prohlídkou nastalo peklo. Lidi se začali drát doslova jak šílení (nehledě na to, že v tom draní některým často pomáhala jejich notná nadranost). U vstupu do haly se vytvořila neprostupná masa lidí, která se hlava nehlava rvala do úzkého průvodu. V 18:30 se brány otevřeli a měli-li jste štěstí a nebyli umačkáni či ušlapáni (chvílemi šlo vážně o hubu), dostali jste se dovnitř a byli rozstrkáni dle svých lístků. Zamířil jsem tedy co nejblíže k pódiu a nehodlal ze svého místa ustoupit. Celé pódium by šlo přirovnat k písmenu "T", přičemž na "molo" se v následujících minutách měli vydat všichni protagonisté tohoto mohutně očekávaného večera.

Nastalo předlouhé čekání, přičemž deklarovaný začátek koncertu (20:00) se blížil. Skrze černou oponu šlo chvilkami zahlédnout pobíhající techniky. V jedné chvíli prošel kdosi, v jehož rukách bylo něco, co mohlo být bubenickými paličkami. Roger!!! Celý kotel zajásal. Po chvilce se ozvalo brnknutí na strunu. Brian!!! Začátek však v nedohlednu...

Pře půl devátou se z reprodukovaná hudba ustálila na temném hučivém zvuku, z něhož se po chvíli vyloupl nezaměnitelný Freddieho hlas a remix písně It's A Beautiful Day. Lidé začali bouřit. Následující Lose Yourself od Eminema dokonale diváky nažhavila - nejen svým textem, který mj. nabádá, ať se ztratíme v hudbě a nepropásneme svoji šanci, ale zejména tím, že k jejímu konci se ozvalo mocné hrábnutí do strun... 
Setmělo se, dav bouřil stále víc a náhle se odhrnula opona a technik tak vpustil na jeviště skvostného Paula Rodgerse, který zapěl úvodní Reaching Out. Kužel reflektoru se opřel do jeho bílého saka a Rodgers zapěl z plných plic... Opona se poodhrnula podruhé, víc, ještě víc a na pódium se již sune krk kytary. Hala křičí, mnozí pláčou dojetím. Jakmile hrábl do strun a rozjela se jeho řízná skladba Tie Your Mother Down. Opona padla a výbuch světel oslnil diváky... Cirkus rockových dinosaurů začíná!
Rodgers začal od této skladby pobíhat jako správný showman po pódiu, pohazovat si stojanem od mikrofonu nad hlavou a strhl si celé publikum na svoji stranu (málokdo by mu asi v tu chvíli typoval šestapadesát let...)

"Thank you, děkuji, děkuji... thank you... and dobrý večer, Praha!" uvítal Brian May a pokračoval již v angličtině - "Dobrý večer, lidi. Musím říct, že je skvělé být poprvé v Praze. Milujeme vás! Chcete zpívat? Tak jdeme na to!" Spike Edney se opřel do kláves a všem to bylo jasné... I Want To Break Free baskytaristy Johna Deacona.
Bez varování se Brian May opřel do Rudého speciálu a pár lidí na chvíli znejistělo... do Prahy přijeli i Prdelatý holky... Fat Bottomed Girls, další klasika z pera Briana Maye.
"Jste užasný, děkuji," uzavřel Rodgers. Brian May dodal (česky): "Ahoj Česko!" a dodal, že chce představit člověka, který je opravdovým důvodem, že tady mohou dnes večer být: pan Paul Rogers, na kytaru... Mezitím se jí Paul Rodgers chytil, aby tak vzdal hold Freddiemu v jeho rockabilly skladbě Crazy Little Thing Called Love. Zpíval skvěle a čistě a publikum se místy přidávalo.
Jelikož Brian v Praze již hrál, stále častěji bylo slyšet vykřikovat Rogerovo jméno. V následující chvíli si ho diváci užili víc než dosti. Chopil se mikrofonu a za doprovodu Briana a Jamieho zazpíval svoji jímavou Say Its Not True. "Tohle je píseň složená pro Nelsona Mandelu a boj proti AIDS." Halou se rozezněl jeho nakřáplý hlas, připomínající Roda Stewarda a vytvořil tak jednu z nejdojemnějších chvil koncertu.
Roger představil jednotlivé členy kapely popořadě a končil "... a nyní, můj velký přítel, Brian May." Přišel za skandování na konec mola a nad hlavami nejbližších fanoušků se objevily balónky ve tvaru srdce. Dojatý kytarista jen prohlásil: "Jsem šokovaný... Tohle je neuvěřitelné... to je úžasné... díky, že jste přišly! Tak... i v angličtině je těžné nalézt slova... Bylo to tolik let a já vím, že vy jste byli s námi... a teď je poprvé vidět, že ten duch Queen v nás je nějak pořád živý. A vidět,že je živý i s vámi, ne neuvěřitelné... Tak... Chete zpívat? Tak to nahžhavíme..." Z hlubin svého autorského "archivu" pak vynesl takřka třicet let starou skladbu `39.
"To je party! Miluju to tady... O.K. Bez dalších slov... Chtěl bych zahrát píseň pro Freddieho. Zazpíváme ji společně, O.K.?" Po prvních tónech Love Of My Life začalo natěšené publikum zpívat mnohem dřív, což Brian z úsměvem komentoval lakonickým "Not yet!" Hala se proměnila v mohutný sbor a dojemný moment vyždímal sem tam nějakou tu slzu a nad hlavami některých se také objevily obligátní zapalovače.
Poté Brian navázal svojí skladbou Hammer To Fall, v bezmála sedmiminutové verzi zvané slow/fast. První, pomalou a baladicky skvěle předělanou pasáž zazpíval sám, zatímco po rozjetí řízných kytar ho vystřídal Paul Rodgers.
Následovala chvíle Rogera Taylora a skladba Sandyho Nelsona - Let There Be Drums, což bylo úžasné Rogerovo sólo na bicí, při němž rozduněl halu a předvedl vše, co pod jeho paličkami mohlo ten večer znít (pražské sólo bylo o něco kratší než zde přiložené "ilustrativní" video. A to jsem ani netušil, co předvede na turné za tři roky, kde hrál i na basu...
Pozornost tím získanou zúročil v následující I’m In Love With My Car, kterou také  ukojil hlad po jeho zpěvu. Jedna z jeho autorských prací patří ke zlatému fondu skladeb Queen a líbila se i zde.
Poté vyklidili muzikanti pódium a nechali na něm kralovat Briana Maye a jeho kytarové sólo, při němž předvedl, že se mu prsty po strunách míhají stejně jako za mlada. Výstup byl doprovozen projekcí z jízdy londýnskými ulicemi a záběry skupiny v jejich prvopočátcích.
Po (podle některých až příliš dlouhém) sólu se navrátila část kapely, aby navázali kouskem z jeho sólové tvorby, instrumentální skladbou Last Horizon. Pomocí svého umění a roztočené obří diskotékové koule se celá Arena stala vesmírem plných rotujících hvězd. Jedním slovem nádhera.
Přiznám se bez mučení - řval jsem jako želva. A to jsem netušil, že pánové v tomto směru ještě přitvrdí... Následovala These Are The Days Of Our Lives, nádherná skladba z alba Innuendo, která byla zároveň posledním videoklipem s již notně zuboženým Freddiem (patrně si uvědomíte závěr písně, kdy se jeho vyzáblá tvář skloní, aby se vzápětí podíval do kamery a zašeptal "I still love you"). Tentokrát se vokálním tahounem stal Roger Taylor, přičemž si zavtipkoval a pozměnil text. Namísto "when I look and I find, no chance" zazpíval "when I look and I find, Brian May", čímž uvedl jeho krátké sólo.
Tepající automatické bicí jasně prozradili, že se blíží vály největší... Roger Taylor zůstal u mikrofonu při (své) klasické skladbě Radio Ga Ga. Když se k němu připojil i Paul Rodgers, zpívající hala připojila, stejně jako v notoricky známém videoklipu, les tleskajících rukou nad hlavou. 
A aby měli radost také fanoušci Paula Rodgersa, následovala skladba z éry jeho skupiny Bad Company Can’t Get Enough Of Your Love.
Následovalo z počátku poněkud rozpačité podání Taylorovy skladby A Kind Of MagicPaul Rodgers se lehce ztratil a začal zpívat dřív, s čímž mu pomohl Spike Edney a nakonec na něj v pravý moment kývnul (na oficiálním videu nic takového pochopitelně není).
Po These Are The Days Of Our Lives se další dosud živě nehranou (pod hlavičkou Queen) skladbou stala I Want It All. Hlasy Rodgerse, Taylora i Maye k sobě sedly a vznikla skvěle podaná skladba...
Zůstalo-li do té doby jediné oko suché, měl to překonat následující moment, nesmrtelný Mercuryho opus magnum Bohemian Rhapsody v nejspornějším momentu večera. Na plátno byl do levého rohu promítnut Freddie Mercury hrající na piáno (záznam z koncertu ve Wembley z roku 1986), což vyvolalo až mrazivý dojem, že tam skutečně sedí. Navíc zbylé party obstarali muzikanti naživo, což přineslo jeden z nejzvláštnějších zážitků večera (tiskem pak odsuzovaný jako nekrofilní duet). Ve druhé, rockové půlce se zpěvem připojil Rodgers a skladbu dotáhl do konce.
Poté se kapela odebrala do zákulisí a nechala tak nažhavené diváky pár minut ještě více znervóznět. Po chvilce se skupina vrátila aby přidala několik skladeb na závěr. Několik největších pecek... První byl Mercuryho epitaf The Show Must Go On, který Rodgers sice zvládl na jedničku, ale chyběla mu (ostatně jako komukoliv, kdo ji zpíval po Mercurym) ona potřebná naléhavost...
Následně navázal asi nejslavnější skladbou skupiny Free All Right Nowkterá strhla celou halu do spontánního sborového zpěvu. Na konci skladby se podruhé ozvaly problémy s kytarou Briana Maye. Poprvé (nevím přesně v které chvíli to bylo) to vyřešil briskní výměnou během skladby. V tuto chvíli hluché místo zachraňoval Rodgers rozespíváváním davu (za což se do něj v jednom z celostátních deníků obuli).
Následovaly patrně nejprofláklejší vypalovačky z pera pánů Maye a následně Mercuryho We Will Rock You a We Are The Champions - nebylo již takřka slyšet, kdo a zda zpívá, protože zpívala zkrátka celá hala. A ve stoje! Lepší závěr si asi nikdo nedokázal představit.
Při tónech  God Save the Queen, britské hymny v aranžmá Briana Maye, která se stala neomylným "zavírákem" koncertu, bylo všem jasné, že je definitivní konec. Přes molo se prošli všichni hudebníci a mnohokrát poděkovali aplaudující publiku. Byl to nádherný večer...

Celý koncert byl odehrán s obrovskou energií a chutí všech zúčastněných, takže lze pominout i drobné chyby (zejména ty s kytarou, ale byly vyřešeny rychle, tak co). Celkově se koncert vydařil a já si vzpomínám, že první SMS odeslaná po koncertě zněla "Svými křídly se mě dotkl bájný pták Fénix". Skutečně dotkl a pro mnohé to byl patrně jeden z nejsilnějších hudebních zážitků celého jejich života. Paul Rodgers není Freddie Mercury, ale je to obrovský showman, který vytváří svoji show jinak a nesnažil se nijak svého předchůdce napodobovat. Přesto následovala vyjádření tisku o nejdražším revivalu všech dob... (prý, kdyby se aspoň přejmenovali... čili někomu uteklo, že nebyli na vystoupení "Queen" ale "Queen + Paul Rodgers"). K čertu s nimi. Pro mnohé z nás byla spolupráce Q+PR dost možná poslední šancí, jak vidět alespoň část skupiny naživo. A já mě do dalšího koncertu v roce 2008 na co vzpomínat...

(a pro zájemce ještě jednou a popořadě):

sobota 9. dubna 2011

Tony Scott: Pohádka o mašinkách

Znáte to. Sednete do potemnělého kinosálu (nebo před LCD/televizi/počítač... to je celkem jedno) a před filmem se objeví magická formulka "Based on a true story". Takovéto příběhy nás nějakým způsobem osloví víc, protože víme, že se to někdy a někde doopravdy stalo. Tedy zhruba tak nějak...

Původní lokomotiva 8888
foto z vyšetřovací zprávy
V roce 2001 se v americkém Toledu stala jednomu starému a zkušenému (na dráze byl 35 let) mašinfírovi nepříjemná věc. Při pojíždění po nádraží musel vyskočil z pomalu jedoucí lokomotivy, aby přehodil výhybku. Nic neobvyklého. Problém byl ale s brzdami, neboť ačkoliv si myslel, že má nastavenou dynamickou brzdu, byl plyn na mašině na 100%. Ta zpomalovala jen pomocí pneumatických brzd (což samo o sobě vyřadilo "živák"... tedy ten čudl, který musí mačkat strojvedoucí v pravidelných intervalech, aby tak prokázal svoji přítomnost). Když se snažil zrychlující mašinu doběhnout, nepovedlo se mu to a ačkoliv se snažil udržet mokrých madel mašiny tak pevně, že jej vláčela 24 metrů, do kabiny se nedostal. Vlak tak brzdila jen lokomotiva, neboť brzdy vlaku nebyly připojené (což při pojíždění není také nika neobvyklé). Vlak o 47 vagónech, z nichž 22 bylo naloženo a ve dvou byla toxická kapalina (fenol), se vydal na svoji pouť Ohiem. A protože měl vlak číslo 8888, začalo se mu později přezdívat "Šílené osmičky". Osmičky si to hasily krajinou, nepomohly mobilní vykolejovače, ani střelba na spínač nouzového odpojení paliva (ačkoliv to by stejně nemělo efekt, ten je potřeba držet delší dobu). Nakonec si na vlak počkala jiná lokomotiva řízená strojvedoucím s 31 praxe a jeho mladým kolegou, který byl na dráze pouze rok. Dojeli vlak zezadu, připojili se a začali brzdit. Na trase čekala pro jistotu ještě jedna lokomotiva, aby když tak brzdila zepředu. Jakmile se Osmičky podařilo zpomalit na necelých 18 km (11 mil) jeden ze zaměstnanců doběhl k mašině a zastavil ji.

Všichni zúčastnění se později velmi divili, že podle události, kterou sami popisovali jako „velmi antiklimatickou“ bude natočen film. Ostatně byla to taková banální historka, která se ani nehodí do televizního cyklu Vteřiny před katastrofou. A přístup Tonyho Scotta je tím pádem moc nepotěšil...
Abych byl upřímný – Tonyho Scotta mám rád. Velmi rád. Skoro bych řekl, že jeho filmy miluji, protože mě vždy baví. A je jedno, zda jsou o afroamerickém poldovi v Beverly Hills, pilotech stíhaček, řidičích závodních automobilů (pravda, to mě moc nebavilo), soukromém detektivovi, vojácích na jaderné ponorce, washingtonském právníkovi, který se stane obětí NSA, veteránovi CIA, sexy lovkyni lidí, vládním agentovi hledícím a cestujícím do minulosti, nebo dokonce o únosci metra. Přišlo mi docela zvláštní, že si Tony Scott právě po Únosu vlaku 1 2 3 (o únosu metra!) vybral právě Osmičky. Třeba časem natočí i něco o splašené tramvaji… (pozn: tak bohužel nenatočí, Tony Scott si 19. 8. 2012 vzal život, takže film Nezastavitelný je jeho posledním počinem). Ale zpátky k Tonymu – jeho filmy baví – akce střídá akci, nájezd kamery střídá ve frenetickém střihu jiný záběr, přefiltrovaný natolik, že to vypadá, že sledujete videoklip mladého tvůrce na drogách. Je fakt, že ani Únos vlaku 1 2 3, ani Nezastavitelný (jak zní český název filmu Unstoppable) nejsou tak šílené jako třeba Domino (tzn. klidně jej můžete takřka bez obav pouštět kamarádovi s epilepsií). Přesto se i na nich Scott a jeho parta vyřádili. A aby to šlapalo, je to potřeba trošičku poupravit…

To, že má vlak číslo 777 a že ujede mladému joudoidnímu mašinfírovi (hraje ho Ethan Suplee, nejznámější asi jako přihlouplý Earlův bratr ze seriálu Jmenuju se Earl) lze ještě brát. Stejně i to, že vlak nedoběhne díky své fyziognomii. Že se ale páka v mašině přehodí tak nějak sama, čímž vlak začne zrychlovat… ehm… já sice taky nechápu, jak fungují brzdy na vlaku (což je asi patrné), ale taky mi je jasné, že páky se samy nepřehazují… To je asi jako kdyby vám samo řadilo auto… tedy s manuální převodovkou, samozřejmě.

Rozbíhá se záchranná akce. Na trati jsou v tu dobu mj. i starý zkušený mazák (Denzel Washington) a nováček (Chris Pine). A pak už to jede. Ne dosti na tom, že vlak projede mobilními vykolejovači jako nůž máslem, ale musí po cestě sejmou nějaké to auto, které mu nestihne uhnout. To ale Tonymu nestačí! Následuje šílená akce, kdy se z v reálu zcela posledního nápadu, stává ten zásadní - před soupravu předjedou dvě spřažené mašiny, začnou jej brzdit, a přitom se do splašené mašiny spouští maník z vrtulníhu! Ehm… asi i děcko napadne, že by stačilo prostě přelézt z lokomotivy na lokomotivu. Ale to by nebyl Scott. Poryv větru a visatec na laně je v bezvědomí. Brzdy se taví, jiskry létají, lokomotiva sjíždí z kolejí, detonace, exploze, výbuch, výfuk, sání, stlačení… pardon…

To vše slyší ve vysílačce mazák s nováčkem a rozhodnou se jednat – počkat si na vlak a brzdit ho zezadu. Šéf zuří, hrozí vyhazovem. Mazák nedbá (mimo jiné proto, že dopis s výpovědí už dostal). Času je málo. Vlak se řítí k prudké zatáčce. V reálu byl zastaven v klidu, před zatáčkou, která byla navíc v docela normálním terénu. Zde je však na vysunutém mostu, v obydlené oblasti a v jejím záhybu je několik obrovských tanků s palivem (kam jinam dát nebezpečné látky, než do podobných míst, že?). Pronásledování pokračuje. Mazák pozpátku(!) dojede vlak s cílem připojit se k němu. Na splašeném vlaku praskne nárazem plomba a z vagónu začne doslova pršet obilí. Nováček v cereální smršti se snaží mašiny spojit. Je bolestivě zraněn, ale souprava je spojena. S krvácející nohou se vrací do kabiny. Vlak ovšem stále zrychluje. Do akce vyráží mazák. Jako laňka skáče po střechách vagónů, aby na každém zatáhl ruční brzdu. Rychlost klesá. Tedy do té doby, než mašina přijde o brzdy, vlak zase zrychluje a nebezpečná zákruta se blíží…

Přesto přese všechno nelze ten film nemilovat. Scott zkrátka umí. Odpustíme mu všechny tyto lapsy, stejně jako patrně největší nesmysl, a to nereálnou rychlost, se kterou o nehodě informují média (krátce po ujetí vlaku již probíhá zpravodajství v přímém přenosu, vlak doprovází vrtulník televize a ta má už připravenou počítačovou animaci, co se stane, až vlak vykolejí). Film má nějakých 98 minut a vše se řítí vpřed, na nějaké hlubokomyslné promluvy zde není čas (přesto je překvapivé, kolik se toho o hrdinech filmu dozvíme). Za co si ale film zaslouží kupu bodů navíc, je jeho reálnost – tím nemyslím věrnost „předloze“, ale skutečnou hmatatelnou reálnost. Je jasné, že tady se neprohání žádný vláček Piko za pomocí CGI efektů. Když má vlak projet přívěsem, projede reálný vlak přívěsem. Když má jiná mašina vykolejit, vykolejí. Doslova cítíte ty stovky tun železa řítící se krajinou. A to v dnešní době už není tak obvyklé.

Zkrátka a dobře – máte-li rádi například Končalovského Splašený vlak, Denzela Washingtona, Chrise Pina nebo Rosario Dawsonovou a nenechává-li vás klidným styl Tonyho Scotta, je to film pro vás. Zamrzí, že nebyl uveden do našich kin. Alespoň je od začátku dubna k dostání na DVD a Blu-Ray.
P.S. Poděkování Michalu Novotnému, který se mi, zdá se marně, snažil vysvětlit fungování brzdových systému na lokomotivách.

středa 6. dubna 2011

Fun in Space má tři křížky na krku...

Před 30 lety jsme si já i Roger Taylor odbyli svůj debut. Pravda, já svůj první výkřik vydal až v květnu, Taylor své sólové album již v dubnu, konkrétně 6. dubna. A byla to sranda přímo vesmírná...

Obal Fun in Space
www.queenpedia.com
Ve skupině Queen byl Roger Taylor třetí nejproduktivnější tvůrce a zůstává otázkou, čím to bylo. Uvážíme-li jeho sólovou činnost, mohl být takřka tím nejproduktivnějším - nejen, že nahrál několik desek sám, ale založil si také vlastní skupinu, se kterou vydal další. Je sice pravda, že sólová alba Rogera Taylora nikdy nedosáhly úspěchu věcí skupiny Queen, ale i tak je mám moc rád a přijdou mi zbytečně podceněná. A abych byl k Taylorovi spravedlivý - svůj zcela první sólový debut si odbyl již v roce 1977, kdy vydal singl s písněmi I Wanna Testify a Turn On The TV. Zvlášť první píseň mě baví, protože se v ní Taylor představuje nejen jako sólový zpěvák, ale také jako kytarista ve videoklipu.


Zadní strana přebalu
www.queenpedia.com
Během natáčení sedmého studiového alba Queen Jazz (na které napsal disko-funky píseň Fun It ve které jej poprvé zastoupily elektronické bicí) si Roger předpřipravoval materiál pro své sólové album Fun In Space, jehož nahrávání nakonec zabralo přes tři roky. Není ostatně divu - nahrávalo se při různých přestávkách, v nichž Queen stihli nahrát a vydat dvě studiová alba (již jmenovaný Jazz a The Game), jeden živák (Live Killers) a jeden soundtrack (Flash Gordon). A podle slov Rogera Taylora - spousta materiálu se tam přesto nevešla (The Game tak mohlo klidně být dvojalbem), a tak si ho Taylor ponechal pro své album. Své zvýrazňuji proto, že jej Taylor nahrál takřka sám (vyjma zhruba poloviny klávesových partů Davida Richardse má Taylor na triku veškeré skladby, aranže, nástroje a také zpěv). A vliv "okolních" alb Queen je zde patrný. A popravdě - není to na škodu. A aby bylo jasné, že si to Taylor užil nehledě na reakce kritiky či posluchačů, mohli jste se na přebalu mj. dočíst "P.S. Nazdar posluchači. Doufám, že jste si užili a pobavili se u mého vlastního alba. Mně se líbí. Pokud vám ne, jděte do prdele." a dodal "P.P.S. 157 syntezátorů" (čímž narážel na klasický vzkaz na albech Queen "bez syntezátorů").

V
 rozhovoru pro časopis Popcorn v roce 1981, se Taylor zmínil, že nápad na sólové album se ostatním členům líbil natolik, že se sami rozhodli časem něco vytvořit (a jak víme, vytvořili). V tomtéž rozhovoru vysvětlil i důvod, proč si takřka vše na albu nahrával sám: "Existují různé důvody. Prvně mám své vlastní představy, jak by měly písně znít. Je mnohem důležitější ukázat několik mých schopností. Nakonec nechci strávit celý svůj život za bicí. Je mnoho dalších bubeníků, kteří ukazují, že sólová alba nejsou jen záležitostí kytaristů, zpěváků či klávesáků." O rozmanitosti alba se vyjádřil jako o jediném slabém místě s tím, že další album bude kompaktnější.

Ale pojďme na Fun In Space. Než dojde přímo na muziku, ještě jednu zajímavost - o přebal alba se postarala britská designérská skupina Hipgnosis, která stojí za přebaly alb skupin jako 
Led Zeppelin, AC/DC, Scorpions, Yes, Pink Floyd nebo Genesis. Vycházel z komiksu Creepy Magazine (konkrétně čísla 119 z července 1980). Taylor přezdíval mimozemšťanovy Ernie a v té době ještě vůbec netušil, že za jeho původním designem stojí Tim Staffell.

Pojďme tedy na pestrou sbírku Taylorových kousků, které v porovnání se skladbami Queen znějí mnohem méně pompézněji. Album startuje rock'n'rollově nadupaná "
No Violins". Následující "Laugh or Cry" dokazuje, že autor jinak poměrně divokých skladem je zběhlý i v psaní pomalých balad. Ve "Future Management" si Taylor trochu zařve, aby se v další "Let's Get Crazy" takřka proměnil v Elvise (tu skladbu si dovedu představit na The Game hned vedle Merucryho Crazy Little Thing Called Love). Vrcholem alba je bezmála sedmiminutová hymnická  "My Country I & II". Druhou stranu alba (jo, to byly časy, když se musela deska nebo kazeta obracet...) startuje bicími hnanou "Good Times Are Now". Další skladba "Magic is Loose" natáhne Taylorovy hlasivky bezmála k prasknutí, a tak si jdeme odpočinout do  velmi zvláštně znějící "Interlude in Constantinople". Člověk má pocit, že sem skladba zabloudila ze "žluté ovce" diskografie Queen, z Flashe Gordona. A tak zpět k nadupané "Airheads" a nakonec k mé oblíbené šesti a půl minutové titulní skladbě "Fun in Space", která by klidně mohla být soundtrackem nějakého sci-fi filmu. Však si poslechněte sami - prohledal jsem YouTube, a tu to je. Rok 1981 a Fun in Space. Užijte si ho.