čtvrtek 30. září 2010

Quo vadis Jerry Bruckheimer...? II

Když jsem 2. února 2009 psal krátké zamyšlení o Jerry Bruckhemerovi, nekončil jsem právě pozitivně. „V poslední době se nám však Jerry poněkud vytrácí. Tím nechci říci, že by nějak výrazně sešel (…), ale spíš to, že jeho filmy a hlavně jeho značka už tak nějak netáhnout.“ Co se tedy stalo? Jerry Bruckheimer se stal takřka výhradním producentem velkorozpočtové zábavy pro studio Disney. A to je právě kámen úrazu. Nejen, že studio Disney za každou cenu drží nad filmem ochrannou ruku a označuje jej jako svojí produkci, ale problém lze spatřovat i v ratingu, tedy přístupnosti doporučené MPAA. Disney, jakožto studio zaměřené primárně na děti, mládež a pubescenty, se snaží svými filmy vychovávat (což o to, Bruckheimerova produkce je bezmála celá složená z pajánů na to, co je dobré), ale dělá to poněkud bezzubým způsobem (uvědomme si, že z této „továrny na zábavu“ vzešly takové „hvězdy“ jako Hannah Montana, Zack Afton nebo Jonas Brothers – i s jejich prsteny čistoty, tedy prsteny slibující, že do svatby nebudou mít sex… Stejně jako jejich hrdinové a hrdinové ostatní mládežnické produkce studia Disney. Mládež zde nekouří, nepije, nefetuje, ale mluví slušně a je vysoce cílevědomá.

Filmy Jerryho Bruckheimera se (skoro se mi chce napsat zatím) zatím do této kategorie zařadit nedají. Minule jsem zmiňoval romantickou komedie Báječný svět shopaholiků (Confessions of a Shopaholic, r. P.J. Hogan), která byla natočena podle jedné knih ze série o shopaholičce (ve slovenštině nazvali film krásně jako Zpoveď nákupnej maniačky) Sophie Kinselly. Dobře, kniha se možná v USA prodává, vyšla i u nás, ale proboha proč právě tato látka? Opět zde sledujeme vyždímaný koncept – dívka/žena na cestě za svým snem. Nejprve to byla svářečka toužící stát se profesionální tanečnicí (Flashdance), o něco později nesmělá textařka z New Yersey, která se chce prosadit na poli showbyznysu v New Yorku (Divoké kočky) a teď je to mladá Rebeka,žena posedlá nakupováním a snem stát se redaktorkou módního časopisu. Takže nejen ždímání předešlých dvou filmů, ale také odvar ze Sexu ve městě a (zejména) Ďábel nocí Pradu. Jenže Isla Fisher není Sarah Jessica Parker a Kristin Scott Thomas (ať se snaží, seč jí to film dovoluje) není Meryl Streep. Zkrátka a dobře – sečteno a podtrženo – celosvětové tržby, jen něco málo přes 100 milionů, neřadí shopaholičku k právě zdařeným počinům.

O něco lépe si – jistě zejména díky dětem – vedlo komando morčat z G-Force. Ačkoliv nápad vytvořit speciální komando z morčat (a jednoho krtka a mouchy) může znít poněkud šíleně, ale film zas tak šílený není. Tedy jste-li schopni se na něj dívat očima asi sedmiletého dítěte… nebo možná šestiletého… Pokud ne, čeká vás spíš hromada provařených klišé, prazvláštní obrat padoucha zpět k dobru a celý film vám pak přijde jako podivný kříženec Chipmunků a Transformerů… i když je třeba uznat, že animace se povedla.

Bláhově jsem také předpokládal, že „Trochu klidu (a doufejme i filmové zábavy) snad může přinést herní adaptace Prince of Persia: The Sands of Time“ a poněkud nelogicky jsem dodal i jméno režiséra Mika Newella (tedy režiséra čtvrtého a nejzmatenějšího Harryho Pottera). Z filmu je na jednu stranu jasně znát snaha vytvořit novou franšízu, další Piráty z Karibiku (ostatně i proto ten dlouhý název, který evokuje že za dvojtečkou bude příště něco jiného), ale na druhou stranu také fakt, že Mike Newell není Gore Verbinski a Jake Gyllenhaal ani náhodou není Johnny Depp. Zkrátka a dobře, ani tentokrát to nevyšlo a film působí dost zdlouhavě (a to i přestože byl na základě zkušebních projekcí zkrácen o více jak půlhodinu) a chaoticky.

Pokračování (někdy) příště

úterý 28. září 2010

Novosemestrální

Tak už je zase tady... Nový semestr. A s ním i klasické starosti, resty, termíny, stresy... Hned dva první jsem si svojí šikovností uštědřil z kraje. Nejprve jsem si při klasické snídaňové scéně (tzn. sedíc "baru" na lince, snídaje něco sladkého a čaj z velkého hrnku) nechtěně nalil asi 2dcl horkého Earl Greye do netbooku. Tušíte správně - nadšený z toho nebyl...
S pocitem, že stačí počítač vypnout a nechat odkapat jsem dosnídal, ale červ pochybnosti hlodal a hlodal, až vyhlodal na Googlu informace o tom, že vlhkost v útrobách počítače je cosi jako rakovina... koroze a rozklad bují a bují, až jednoho dne dosáhne terminálního stádia a milovaný notebook odejde do křemíkového nebe.

Neváhal jsem tedy a pustil se do okamžitého rozebrání...

Takto rozebraný netbook jsem nechal schnout s tím, že jej večer (dokud si pamatuji kam co patří) dám dohromady. Večerní pohled mě ale přesvědčil, že vlhkost stále putuje skrze LCD a sborku jsem nechal na další den. To už byla má paměť oslabena a tak po prvním složení zbylo asi 12 šroubků... Při druhém pokusu už jen 4 a na jednom místě plasty ne tak úplně lícují... Jo a nepřejde do spánku po zavření... a možná se i víc hřeje...

No zkrátka - abych měl klid v duši, nakopíroval jsem (a bohužel často rovnou přesunul s tím, že si v netbooku udělám pořádek) data na externí harddisk. Z radosti nad novým projektorem na fakultě jsem začal upravovat prezentaci do širokoúhlého formátu. Těsně před tím, než jsem si její poznámky převedl do pdf (večer před první přednáškou) jsem šel vařit... A ejhle. Po večeři mi ale harddisk oznámil:

Nemusím asi dodávat, že v tu chvíli mi nebylo do smíchu... zkrátka, to cut a long story short, když se daří, tak se daří. Jenom doufám, že to byl jen dílčí neúspěch v jinak úspěšném semestru. Ale skoro si říkám: už aby byly Vánoce...
***
Dodám, že recovery program běžící na mém HDD zhruba 14 hodin se zasekl na 40% a vypadá to, že dál se už nic konat nebude... Tak snad příště...