?neeuQ íjatsyhc oC aneb Co chystají Queen?

Znáte seriál Fringe? Zvláštní otázka na začátek textu o Queen, že? Jedna z technologií v tomto seriálu ale skutečně existuje – a je jím okno, umožňující nahlédnout do paralelního vesmíru. I přes energetickou náročnost se podařilo získat z druhé strany tento rozhovor z loňského vydání NME:

Oslavy 10. výročí muzikálu We Will Rock You, který má za sebou více jak 4.000 představení, navštívila i skupina Queen. Během jejich nabitého programu se našla chvíle na tento krátký rozhovor.

Poslední doba je ve znamení oslav. Freddie oslavil pětašedesáté narozeniny v loňském roce, Brian je bude slavit letos, John oslavil šedesátku, váš muzikál se hraje už deset let a především - tou hlavní událostí je těžko uvěřitelných 40 let od vašeho založení. Jak vzpomínáte na čtyři dekády na hudební scéně?

14. květen 2012, Dominion Theatre

Freddie Mercury: Koho zajímá minulost, drahoušku?

Brian May: Je to pochopitelně krásné výročí, dočkat se ve zdraví tohoto jubilea. Zároveň to je ale velká zodpovědnost snažit se neustále těšit naše neuvěřitelné fanoušky.

John Deacon: Ano, je to skvělé, ale víte, občas je mi líto, že zanedbávám ženu Veronicu a našich osm dětí.

Roger Taylor: Půl osmé.

(May se nenápadně přitočí k usměvavému bubeníkovi a naznačí mu, ať si zesílí naslouchátka)

Co pro vás bylo za posledních dvacet let největším úspěchem? Kromě Johna Deacona jste se všichni věnovali i sólovým drahám a to nejenom studiovým albům. Jak hodnotíte tuto práci?

BM: Asi narážíte na můj devítidílný cyklus symfonických básní Milky Way. To byl neuvěřitelně obohacující, ale i dost náročný proces. S některými částmi jsem nemohl hnout i několik dlouhých měsíců…

FM: (se smíchem) Nejvíc mu dal zabrat Merkur…

RT: Chystám páté sólové album, ale letošní oslavy asi zase posunou jeho vydání.

A co Freddie? Vaše třetí sólové album Modena, natočené s Lucianem Pavarottim, nedosáhlo úspěchů předešlé Barcelony. Přesto chystáte další album duetů, tentokrát s jakýmsi „all-star“ obsazením.

FM: (mrkne okem) Chcete si zazpívat? Ale ne, vážně, snažím se drahoušku. Ale sejít se ve studiu se všemi těmi lidmi, je náročné. Všichni mají dost nabitý program. Jenom přemluvit Johna Lennona mi trvalo asi čtyři roky. Původní nápad, že bychom nazpívali společné trio s Paulem McCartneyem, zatím nevyšlo.

Paul a John nejsou jediní ex-Beatlové, se kterými spolupracujete, že?

FM: Ano, jednal jsem s Georgem Harrisonem a na desce by mě měl bubnovat Ringo Starr, což trochu rozzlobilo Rogera, ale už jsme si to vyříkali.

A co další spolupracovníci? Jak probíhá nahrávání s Elvisem?

FM: Queen a King, že nás to nenapadlo dřív, že? Ale to víte, Elvis už není nejmladší, nechce se mu moc lítat, takže jeho části budeme muset natočit v USA. Ale zpívá mu to pořád kurevsky dobře.

Ale zpět ke skupině Queen, jaké jsou vaše plány jako skupiny?

BM: No vidíte, to bude naše další výročí, protože právě pracujeme na naší dvacáté studiové desce. Po Innuendu v roce 1991 jsme se chvíli hledali, ale dost nás nakopnul náš moskevský koncert v roce 1993.

RT: To bylo až děsivé. Víte, byli jsme první západní rocková kapela, která kdy hrála na Rudém náměstí. Podle odhadů tam bylo na 600.000 diváků. To bylo ale úžasné, děsivá byla ta bezpečnostní opatření. Bylo to krátce po rozpadu SSSR, ale když nás hlídali vojáci, bylo to jako kdyby Sovětský svaz trval dál.

BM: Ano, když Roger zmiňuje tento koncert, dodám, že v příštím roce, tedy k dvacátému výročí, vyjde v remasterované verzi na CD, DVD, BD a chystáme i distribuci do kin.

A chystáte další velké turné, jako bylo to v roce 2002 k třicátému výročí?

FM: Na tohle jsem už starej, drahoušku.

BM: Turné k třicátému výročí jsme pojali skutečně možná až moc megalomansky. Bylo to něco jako Magic Tour na druhou, protože jsme procestovali nejen celou Evropu, ale i Ameriku a Japonsko. Jistě, další turné bude, ale rozhodně bude o mnoho komornější.

JD: Přemýšleli jsme o jakémsi návratu ke kořenům, víte, objet místa, kde jsme hrávali v našich začátcích, ale zatím je to ve fázi jednání.

Zdá se, že se vám stále daří – jste všude – v loňském roce jste vydali výběr Greatest Hits IV a plánuje se o vás i film. Můžete k tomu něco prozradit?

BM: Ano, film, ale víte, je to zase celé dost na dlouho. Mysleli jsme, že bychom si v něm zahráli i sami sebe, ale zdá se, že to nedopadne.

RT: (se smíchem) Počítačové triky ještě nejsou na takové úrovni, aby nás omladili...

FM: A přitom jsme stále neodolatelní, viď drahoušku?

RT: Takže nakonec budeme na filmu spolupracovat jako koproducenti a něco jako poradci, aby vše vypadalo co nejvěrohodněji.

FM: Chtěl jsem tomu chlápkovi, co mě bude hrát, půjčit nějaký moje starý kostýmy, ale on je tak obrovskej! Vůbec se do nich nevešel!

Takže se máme stále na co těšit. Neuvažujete přesto o odchodu do důchodu, jak to učinil třeba David Bowie?

FM: Ano, čas od času se zase začnou šířit zvěsti, že se rozpadneme, ale víte co? Zapomeňte na tyhle kecy, budeme spolu hrát, dokud nenatáhneme bačkory.

Queen v Budapešti: Maďarská rapsódieRadost nebo zklamání?

Všichni fanoušci Queen jsou od konce června ve velkém očekávání. Poprvé tehdy pronikly na veřejnost informace o tom, že se do kin chystá zremasterovaná verze slavného koncertu Queen v Budapešti. Dosavadní zprávy však nenabízejí mnoho důvodů k optimismu...

Eagle Rock Entertainment ve spolupráci se Sony Digital Cinema a More2Screen, ohlásily koncem června, že do vybraných digitálních kin bude od 20. září 2012 distribuována nová remasterovaná verze koncertu Queen v maďarské Budapešti. Zasvěcení zaplesali o to víc, že vedle montrealského koncertu z roku 1981, jde patrně o jediný další záznam natáčený na klasický film. Pravda, v Montrealu skupinu zabíraly 70mm kamery, zatímco v Budapešti "jenom" 35mm, ale i tak - filmový obraz skýtá zkrátka jiné kvality než video, na které bylo o patnáct dní před budapešťským koncertem nahráváno asi nejznámější vystoupení na londýnském stadionu Wembley. Jednou z výhod, který tento záznam... nu, říkejme restaurátorům, přinesl, byl neskonale lepší výchozí obrazový materiál. Jako bonus film předchází pětadvacetiminutový dokument obsahující dosud nepublikované záběry (podle informací ze zahraničí uvidíme i část vystoupení předkapel - holandských Craaft, a maďarských Z’zi Labor v doprovodu krojovaných sboristek) a to vše má být divákům servírováno ve vysokém rozlišení s 5.1 surroundovým zvukem.

Queen a jejich předkapela. Tváří se poněkud zaraženě...

No netěšte se! Podle určitých "informací" plánovali Queen koncertovat v rámci svého nejvelkolepějšího (a žel bohu i posledního "klasického") turné Magic Tour i v Československu a Sovětském svazu, leč ani jedno nevyšlo. Jejich první koncert za Železnou oponou se tak odehrál v Budapešti, kam se i tak vypravilo mnoho československých fanoušků (kterým neskonale závidím). Mimochodem - výše řečené není tak úplně pravda, protože Queen v Československu skutečně byli (a teď nemyslím jejich koncerty s Paulem Rodgersem v roce 2005 a 2008). Podíváte-li se na itinerář turné, zjistíte, že 22. července 1986 koncertovali ve Vídeňské Stadthalle. A zatímco technika putovala v kamionech, členové kapely s doprovodem se rozhodli dorazit do Budapešti luxusnějším způsobem - v pohodlí osobní mořské rakety prezidenta Michaila Gorbačova. A kudy mohla z Vídně do Budapešti plout loď? Po Dunaji. A ta vede přes...?

Queen na krásném modrém Dunaji

David McIntosh ze Sony Digital Cinema si druhou spolupráci s More2Screen pochvaloval, neboť se jim na plátna podařilo přinést tento "mystický záznam", který přitáhne do kin nové fanoušky. Podobně si po zádech poplácala i Christine Costello z More2Screen. Našince poněkud zarazila kampaň s heslem "Queen Concert Movie ‘Hungarian Rhapsody’ On The Big Screen For The First Time At A Cinema Near You From 20th September 2012". Tak tedy poprvé v kinech? To je u filmu, který byl promítán v kinech Maďarska, NDR, Polska, Číny, Mongolska a Československa (v rámci letního Filmového festivalu pracujících v roce 1988), tvrzení přinejmenším odvážné (ostatně reakci Jana Rejžka jsem tu už řešil). Na druhou stranu je třeba dodat, že západní blok se dočkal jen uvedení na VHS. Návštěvu Queen (tedy nejen koncert, ale i jejich příjezd, pobyt, zkoušení a vše kolem) natáčel maďarský Mafilm na sedmnáct 35mm kamer (zlí jazykové tvrdili, že šlo o veškeré filmařské vybavení maďarského filmu), materiálu bylo tedy natočeno víc než dost. Jenomže zde přišlo další zklamání - značná část se ho "ztratila" a Queen Production nevyvinula ve vhodnou dobu dostatek sil, aby jej získala. Namísto koncertu tedy byl zremasterovaný film patrně tak, jak jej známe, včetně "vsuvek" Freddie okukuje starožitnosti (a parlament, který chce koupit), Brian May v balónu, John Deacon debatuje s malou holčičkou, Roger Taylor drandí na motokáře. Tedy "vypěkněný" tento film (i když některé dosavadní komentáře mluví o nových záběrech).

Další zklamání pak přišlo i v průběhu zveřejňování a doplňování míst, kde bude možné koncertní film vidět. Ano, hádáte správně - Česká republika mezi nimi nebyla. Obrátil jsem se proto s dotazem na distribuční společnost Falcon, takto výhradního distributora filmů Sony. Žel bohu jsem byl odkázán na Unii filmových distributorů. Jinými slovy - u Falcon o něco takového zájem nemají. A v tu dobu natěšení rostla s uveřejněním traileru v HD, obrázkem jako břitva a průzračným zvukem...

Naštěstí jsou i společnosti jako Bio Oko a jejich projekt Živě, díky nímž bude možné na Queen v Budapešti zajít například do Pelhřimova, Blanska, Semil, Hlinska, Boskovic, Karviné, Kolína, Jičína, Loun, Heřmanova Městce, Svitav, Tábora, Náchoda, Třince, Olomouce, Vsetína, či Klatov.  Dalo by se říci, že je to takřka happy end (pominu-li, že chybí třeba Brno, Hradec Králové, Jablonec...), ale protože film, už čtvrtým dnem kolující po světových kinech, vyvolává dosti rozporuplné reakce, je to spíše s velkým otazníkem.

Prvně zamrzí, že jde de facto o původní film Jánose Zsombolyaie, v němž zůstali vsuvky mimo koncert a kde chybí přinejmenším jedna skladba. Dobře, to lze ještě pochopit - film by se neměl přestříhávat. Vedle toho jsem byl poněkud zaražen vizuální podobou plakátu, který se stane i přebalem na plánované DVD a zejména blu-ray. Nevím jak vám, ale přijde mi spíš jako výsledek snahy nezkušeného mladíka ve windowsovském malování, než produkt mající propagovat koncert jedné z největších kapel všech dob. Ostatně ani výše uvedený trailer není třeba volbou písma právě nejzdařilejší. Ale to je možná jenom šťourání. Ačkoliv po zhlédnutí "osobního traileru" pro Severní Ameriku a Kanadu mám dojem, že to je skutečně nemístné. Dělat si legraci ze senilních lidí, kteří jsou schopni bez mrknutí oka říci, že se vrací s koncertem z roku 1986 nahraném na Népstadionu v červenci 1985, je skutečně neslušné...

Co však děsí mnohem víc, než úbytek mozkových buněk Rogera Taylora (dobře, studoval zubařinu, ale vedle sedící doktor astrofyziky by si snad mohl uvědomit, že je někde chyba), jsou reakce z míst, kde film již proběhl kiny. Nerad bych se pouštěl do rozboru všech komentářů, které naleznete zde, ale jejich množství a společné téma je zarážející. Potěšující je prakticky jednohlasná chvála obrazové kvality koncertu. Ten má vypadat podobně jako v traileru - ostrý, správně barevný a vypadající, jako natočený včera. Podle diváků, kteří měli to štěstí koncert zhlédnout, můžete jasně vidět kapičky potu na Mercuryho čele. Zkuste níže uvedenou BohRap porovnat s tímto, a reklamní rétorikou - rozdíl jasně vidíte! Oproti tomu úvodní dokument obsahuje občas starší záběry z jiných koncertů turné a jejich kvalita má být dosti proměnlivá.

Co je však zarážející, je počet stížností na zvuk. Zejména diváci z USA a Velké Británie poukazují na jeho dosti nevyrovnané kvality. Zatímco dokument (na který v jednom kině dokonce zapomněli) má mít silný a kvalitní zvuk, koncert začne mnohem tišeji a podle některým měl být jeho zvuk dokonce tak slabý, že byl slyšet hovor vedle sedících diváků. Někteří z nich vyšli hledat kompetentní pracovníky kina a volali po nápravě. Po pár písních došlo sice ke zvýšení hlasitosti, ale zvuk měl syčet a rozhodně nenabízel slíbený 5.1 mix. Podle některých byli určité pasáže stěží ve stereu, jiné dokonce rovnou v monu. A například baskytara Johna Deacona neměla být skoro vůbec slyšet. Podobnou výtku lze číst i v komentářích, které si na intenzitu zvuku neztěžují. Zvuk sice silný, ale rozhodně ne 5.1. A John není moc slyšet. Vedle toho je však možné najít i opačné reakce, které vychvalují jak obraz tak zvuk (například v Holandsku, Irsku či na Ukrajině). Velmi potěšující jsou pak reakce z Jižní Ameriky, kde například v Argentině záznam koncertu diváky nejen rozezpíval, ale i spontánně roztleskal. Jo, kéž bychom totéž mohli zažít i v České republice. Spíš se obávám poloprázdných sálů... ale třeba se pletu. Uvidíme po prvních projekcích v ČR, které začnou v první půlce října. Třeba bude zřejmé, že výtky přišli od těch, kteří měli třeba jenom smůlu na kino. A nebo třeba taky ne...

P.S. Na 5. listopad 2012 bylo ohlášeno vydání DVD/Blu-ray/CD nosičů, přičemž minimálně na CD se dočkáme konečně kompletního budapešťského koncertu. Tak přinejmenším alespoň to potěší. A kdybyste to chtěli prubnout sami v kině, zatím to bude zde:

Pelhřimov - Vesmír 11.10.2012 
Kino Blansko 11.10.2012
Semily - Jitřenka 12.10.2012
Kino Hlinsko 12.10.2012
Kino Morava 13.10.2012
Kino Boskovice 15.10.2012
Kino Karviná 17.10.2012
Kino 99 Kolín 17.10.2012
Biograf Český Ráj Jičín 19.10.2012
Kino Louny 25.10.2012
Kino Heřmanův Městec 26.10.2012
Svitavy 27.10.2012
Kino Svět - Tábor 27.10.2012
Náchod - Vesmír 30.10.2012
Kino Kosmos - Třinec 2.11.2012
Olomouc - Metropol 4.11.2012
Vatra-Vsetín 9.11.2012
Kino Šumava - Klatovy 28.12.2012

Show must go on regardless of haters II a 3/4aneb Intermezzo druhé: Beat či nebeat?

Ještě než začal třetí společný koncert Queen + Adama Lamberta v polské Wroclawi, dlouze jsem se zamyslel a napadlo mě pár poznámek, kterými bych chtěl objasnit svůj přístup k "postmercuryovským" aktivitám skupiny.

Brian May, Adam Lambert a Roger Taylor
na tiskové konferenci ve Wroclawi

Je zřejmé, že spojení sil Briana Maye a Rogera Taylora s americkým zpěvákem Adamem Lambertem, doslova rozpoltilo fanouškovskou základnu Queen. Sice to zní jako provařené klišé, ale jinak to snad ani nazvat nelze. Letos v lednu třicetiletý Adam Lambert má mnoho fanoušků - tzv. Glamberts - jen na jeho facebookové stránce má zhruba 3,245 milionů "lajků" (počet se stále zvyšuje). Queen, slavící loni 40 let od vzniku, jehož dva činní členové mají dohromady 127 let (koncem července to bude už 129), mají fanoušků nesporně víc - "měřeno" Facebookem o nějakých 12 milionů. Vedle toho jsou ale miliony lidí, kteří modrého velkého bratra k životu nepotřebují a navíc - takový Justin Bieber tam má přes 45 milionů fanoušků - což například při uvážení "pouhých" 28 milionů fanoušků Beatles (!) vede přinejmenším k zamyšlení... ale to by bylo na delší úvahu. Zpět k jádru věci...

Adam Lambert + Queen
MTV EMA

Chtěl jsem tím naznačit, že v rámci šesti vystoupení se spojují dva dosti odlišné světy - na jedné straně to jsou muzikanti, kteří slavili vrchol slávy v polovině osmdesátých let, za svojí "klasickou" existenci vydali 15 studiových alb (které do roku 2005 strávily celkem 1 322 týdnů v britské hitparádě), celou řadu živých nahrávek, výběrů, kompilací a množství singlů, prodali 150-300 milionů desek (ty počty se dost liší)... zkrátka dosáhli úspěchu, o kterém si jiné kapely můžou nechat leda tak zdát a který se dá dost těžko zpochybnit. Na straně druhé stojí (skoro)vítěz tolik odsuzovaných talentových show (8. řada American Idol, která jej však jen dostatečně zviditelnila, neboť hudbě se věnoval již dříve), jenž má za sebou dvě studiová alba (+ jedno demo), pár singlů a pověst nadějného muzikanta, který se nechává inspirovat klasickým rockem, popem a taneční hudbou. Mladý a začínající (ve srovnání s Mayem a Taylorem) muzikant, jehož přijetí posluchači už tak jednoznačné není.

Při první zmínce o možné spolupráci mezi těmito hudebníky, jsem zpozorněl. Po prvním společném vystoupení má zvědavost vzrostla, neboť Lambert je schopen vnést do skladeb potřebnou teatralitu a jeho hlas má nesporný rozsah. Jenomže... Jenomže jedna písnička jaro nedělá a následné první dvouhodinové vystoupení v Kyjevě přineslo značné rozčarování. Připisoval jsem notnou dávku chyb nepřipravenosti a nesehranosti a možná i Lambertově trémě. Ale ani druhý koncert mě příliš nepřesvědčil.

Většina fanouškovské základny Adama Lamberta ale doslova chrochtá blahem, vychvaluje svého miláčka do nebe a snad ani neslyší, že na koncertech není s to nastoupit včas snad ani v jedné skladbě, občas zpívá pod tónem a celé své vystoupení doplňuje (pro ten druhý tábor) nesnesitelnými výkřiky. Přívrženci Queen jsou však na vážkách - Je to špatný vtip? Pomsta viru HIV za ubezdušení Mercuryho?  Nebo se May s Taylorem na stará rockerská kolena docela pomátli na rozumu?

Velmi mě překvapilo, jakou odezvu přinesl příspěvek o koncertu v ukrajinském Kyjevě, ale jen to potvrdilo výše řečené. Zatímco fanoušci Adama Lamberta mě v komentářích (ale i jinde) častovali za to, co jsem si to vůbec dovolil brát si do huby jejich miláčka, druhý tábor, tedy skalní fanoušci Queen, mě zase očerňovali za to, co si vůbec dovoluji s něčím takovým, jako je Lambert, otravovat a proč jsem k němu tak neuvěřitelně vstřícný...

Dovolím si to shrnout do jakéhosi desatera krátkých úvah:

Freddie Mercury a...???

1. Tento blog vyjadřuje čistě můj názor, který se nemusí líbit všem. Proto to ani nedělám - píšu sem pro (svoji) radost a nic z toho nemám.
2. Uznávám, že na Adamu Lambertovi jistě něco je - po poslechnutí jeho alb jsem byl... no, ne snad nadšen, ale rozhodně mě neuráží.
3. Nejradikálnější větev fanoušků Queen chápe kapelu jako uskupení existující do roku 1991, končící Mercuryho smrtí. Ty umírněnější přimhouří oko snad až do roku 1997 kdy skupinu definitivně opouští basák John Deacon. Vše, co je bylo dál, je pro mnohé apriori špatně. Nejen že nejsou ochotni dát komukoliv dalšímu sebemenší šanci. O to víc někomu, jako je Lambert - jeho nahrávky neznají (a znát nechtějí), koncerty Q+AL si ani neposlechli, předem tuto spolupráci odsoudili a buď na ni házejí hnůj, nebo ji hlasitě ignorují. A to jsem si myslel, že vzhledem k velmi těžké žánrové zařaditelnosti kapely, musí mít taková velmi tolerantní fanoušky... (ano, sám jsem si do spolupráce Q+AL párkrát rýpl, ale nemyslím si, že nějak přehnaně zle).
4. Chápání skalních fanoušků toleruji, ale myslím si, že je vlastně urážkou zbylých členů kapely - vždyť kdo víc, než tito znalci, by měl vědět, že John Deacon, Brian May a Roger Taylor nikdy nebyli jen libovolně nahraditelnou doprovodnou kapelou Freddieho Mercuryho. Šlo naopak o nenahraditelné součásti tvůrčí jednotky, které se navzájem prospěšně ovlivňovaly - lidsky, skladatelsky, textařsky, hudebně... Všimněte si ostatně, že na sólové dráze neměl ani jeden z nich takový úspěch, jako když své síly spojili. May s Taylorem měli po Mercuryho smrti přinejmenším dvě možnosti - udělat tlustou čáru a začít znova a nebo navázat a držet to, co tak dlouho budovali, při životě.  Některým fanouškům navzdory...
5. Rozhodnutí angažovat Adama Lamberta vzešlo (nebo si to alespoň máme myslet) z hlavy Briana Maye a sám se o něm po celou dobu vyjadřuje  (až podezřele) velmi pochvalně. Totéž zaznívá z úst Rogera Taylora. Nějaké konspirační teorie si ponechme až na dobu po posledním koncertu (nebo až to praskne... ať je to cokoliv)
6. Nikdo ze zúčastněných to nedělá se záměrem nahradit Freddieho - nejen, že to nelze, ale deklarují to už tím, že vystupují jako Queen + Adam Lambert a také v několika rozhovorech (sám Lambert to chápe jako největší příležitost svého života a chce vzdát poctu Freddiemu a jeho hudbě). Navíc jde jen o těchto šest vystoupení (ačkoliv na otázky typu "co bude dál" Brian May tradičně mlží ve stylu "Kdo ví" nebo "To se uvidí").
7. Přestože May s Taylorem prohlašují, že pro peníze to nedělají, nesmíme si je idealizovat - nejen, že v tom bude jisté muzikantské puzení a musí být jistě osvěžující mít pod pódiem zase mladé fanynky, ale efekt přilákání nových mladých fanoušků, to jistě mít bude. Ostatně i May s Taylorem musí platit složenky a navíc oba mají (byť většinou již dospělé... ale stejně) děti - May má tři a Taylor pět (z nichž ten věkově prostřední - Rufus Tiger - bez problémů zapadl do cirkusu pod hlavičkou Queen).
8. Komu se spolupráce s Adamem Lambertem vysloveně hnusí, ať ji přejde bez povšimnutí (viz bod 3) a zkusí si uvědomit, že ani Queen a jejich členové nedělali v minulých 40 letech výhradně dobrá rozhodnutí.
9. Přesto přese všechno nejsem ze spolupráce s Adamem Lambertem bůh ví jak nadšen. Spíš naopak. Nějak si nedovedu vysvětlit, jak to, že pány z Queen netrkne do uší fakt, že ať má jakkoliv velký rozsah, k notné části písní Queen se jeho hlas žel bohu nehodí. Ani barva jeho hlasu není pro tuto hudbu právě uchu lahodící a to, co dělá ve výškách a s tím, co si myslí, že je vibrato... se tu řešilo již v předešlých komentářích. Jeho hlas zní dobře v muzikálu, v taneční hudbě či popu, ale na rock nemá dostatečnou sílu.
10. Má cenu se kvůli tomu hádat a navzájem se obviňovat? Vždyť je to jen muzika a show-byznys, lidi... 

Ač si to mnozí příznivci Queen nechtějí přiznat, pro většinu z generace dnešních dvacátníků jsou Queen prakticky neznámou kapelou. Současné aktivity tak mohou přitáhnout pozornost nejenom k nim, ale i ke klasickým deskám a udržet tak tuto hudbu v povědomí po další roky. Nebo by snad bylo lepší, kdyby May s Taylorem seděli doma a už přes 20 let plakali, že přišli o zpěváka a žádný takový už nebude? Ne, nebude. Přenesme se přes to jako May s Taylorem a zkusme si užívat to, že je stále máme možnost vidět hrát. A pokud se vám to ekluje... inu, zalezte si do svých pokojíčků, oprašte sbírku a pusťte si třeba A Night At The Opera...

Král je mrtev, Královna žije dál?Queen po roce 1991 - 1. část

Je možné nahradit Freddieho Mercuryho? Hodně hloupá otázka, že? Mercury byl a je nenahraditelný. A právě proto má část skalních fanoušků Queen svým idolům za zlé, že se po jeho smrti vůbec o něco pod hlavičkou Queen snaží... Jenomže jak uvidíme, dělají toho mnohem víc.

Rok ztráty (1991)

Freddie Mercury & John Deacon

Když se 23. listopadu 1991 prostřednictvím tiskové mluvčí svět dozvěděl, že Freddie Mercury onemocněl virem HIV a má AIDS, potvrdilo se to, co díky hyenizmu bulváru tušili mnozí. Zpěvák je na tom špatně. Málokdo ale čekal, že konec přijde tak brzo. Den na to, 24. listopadu, krátce před 19. hodinou londýnského času, vydechl naposledy. Odešel jeden z největších showmanů světa a svět popmusic už nikdy nebude takový. Nebo přeci? Zbylí tři členové kapely stáli před těžkým rozhodnutím. Co dál? Brian May upadl do depresí. John Deacon, který přišel v 11 letech o svého otce, byl touto ztrátou blízkého přítele těžce zdrcen.

Den na to byla média plná jména Freddie Mercury. Rádia vysílala vzpomínkové pořady, na BBC proběhl poprvé poslední Mercuryho videoklip These Are The Days Of Our Lives. Poněkud veselejší záležitostí bylo vydání Mayova druhého singlu (první vyšel v roce 1983) Driven By You, který se vyhoupl až na šesté místo hitparád a setrval v ní po devět týdnů. Příčinou popularity byl nejenom zvýšený zájem o cokoliv ve spojitosti s Queen, ale také fakt, že jinou verze písně nahrál Brian May pro reklamu na Ford.

Hlavní důvod byl verš "everything we do is driven by you", který se stal sloganem reklamní kampaně. Vydaný singl měl ale jiný text a nebyl ani tak o jízdě a řízení, ale o vztazích. Tedy ne "vše, co uděláme, řídíte", ale "vše co dělám, řídíš ty".

V hitparádě nebodoval ale jen Mayův singl, ale vrátila se do něj i skladba The Show Must Go On, která sice vyšla již 14. října, ale po Mercuryho smrti dostala náhle jiný význam a stala se až fanaticky vysvětlovaným zpěvákovým epitafem. A to při tom rozhodně nebyl jejím výhradním autorem... Ještě větší trhák však přišel 2. listopadu, kdy vyšel singl Bohemian Rhapsody / These Are The Days Of Our Lives. Výtěžek z prodeje desky s dvěma A stranami byl přislíben Terence Higgins Trust, nadaci, která byla roku 1982 první v Británii založenou organizací v reakci na virus HIV. O několik dní později vstoupil singl do hitparád jak ve Velké Británii, tak USA. Na jedné straně oceánu opanoval první místo, na kterém se držel pět týdnů (další tři byl stále v top 10) a celkem strávil v hitparádě 14 týdnů. Podobně se mu vedlo v USA, kde se dostal až na druhé místo a v americké hitparádě pak setrval po 17 týdnů.

Pokračování příště...

Top Queen aneb Úplně debilní příspěvek

Předem upozorňuji, že následující text přijde vtipný možná jen několika málo lidem, kteří milují a) skupinu Queen, b) Top Gear c) absurdní (nebo spíš blbý) humor nebo d) vše dohromady. A nebo možná taky nikomu...

Když jsem tu nedávno v souvislosti se singlem Don't Stop Me Now zmiňoval pořad Top Gear, vzpomněl jsem si na jeden svůj zcela pitomý nápad. To mě ani tak nezarazilo, protože pitomé nápady mívám poměrně často. Co bylo však mnohem více zarážející, byl fakt, že jsem se touto pitominou nezabýval sám. Když jsem hledal, v kterém že to přesně dílu Top Gearu proběhla soutěž o nejlepší řidičskou píseň, narazil jsem na post ve fóru, kde uživatel Laba řeší právě tu pitomost. Finský diskutér Laba se zabývá myšlenkou, zda lidé z Top Gearu nepřipomínají členy skupiny Queen... První odpovědí na originální post mu bylo: "Pro tento příspěvek není na internetu dost facepalmů." Český ekvivalent nenalézaje, ilustruji:

Nebo spíš takhle?

A nebo možná dokonce takto:

Tak, ale zpět k této hluboké myšlence. Život by se neměl brát moc vážně a proč se nepobavit i naprostou kravinou. Začnu s tím, o němž mám v této analogii největší pochybnosti. Ano, hlavní showman. Obrovské charizma, silný hlas, velké plány a velké ego!

Jeremy Clarkson & Freddie Mercury

Ano, trochu to pokulhává, neboť o Freddiem Mercurym se tvrdilo, že byl onou teatrální godzillou jenom na jevišti, zatímco v soukromí to byl vlastně tichý a plachý člověk. Laba, autor originálního postu, ale dodává, že ani Jeremy Clarkson neřve "Sííííláááá", když doma používá svůj mixér. Tedy pokud to není osmiválec. Autor dodává, že jsou oba frontmani, kuřáci a milovníci luxusních aut. Mercury vlastnil Rolls-Royce Silver Shadow z roku 1974, u Clarksona to je poněkud komplikovanější. A s knírem by Jeremy vypadal úplně stejně. Dobře, i Laba se smířil s tím, že si podobní moc nejsou. Ačkoliv...

Jerry & Freddie

Pro ty, co se dočetli až sem (děkuji vám za důvěru), pokračujeme: Tak schválně - rozčepýřené vlasy, podezřele bílé zuby, pohled štěněte a přesto jde o bouřliváka s láskou k rychlým automobilům. Koho popisuji? Rogera Taylora nebo Richarda Hammonda? Tady si naopak myslím, že ta podobnost docela sedí:

Roger Taylor a Richard Hammond

Ti, kdo sledují Top Gear vědí, že jedním z moderátorů je James May. Zkuste si dát do Googlu jména James May a Brian May a naleznete několik odkazů na dotazy, zda nejde o bratry. Oba se sice narodili v Anglii, ale nějakých 110 km od sebe. James roku 1963 v Bristolu a Brian roku 1947 v Hamptonu. A navíc - Brian je jedináček. Takže není May jako May (ostatně o tom jsem se už zmiňoval). Brian má sice syna Jimmyho, ale ten se narodil až roku 1978. Takže příbuzní nejsou...

James May a Brian May

Opět nesmysl? Tak jednak vlasy. James sice nemá Brianovy kudrny, ale delší jsou. Všimněte si také podobného úsměvu. Našel jsem i podobnější fotku, ale Brian tam byl v růžové, tak jsem použil tuto. Co je spojuje je i nesporná inteligence. Zatímco James občas udivuje (a občas unavuje) svými znalostmi z fyziky, Brian má doktorát z astrofyziky. Jamesovi přezdívají "Captain Slow", či chcete-li v překladu Primy Cool "kapitán Šnek". Brianovi trvalo dokončení disertační práce 36 let. A oba mají hudební talent! O Brianovi nemá cenu mluvit, ale James May, který má bakalářský titul z hudby (!), hraje na flétnu a klavír...

... ale rozhodně mu není cizí ani - ano, hádáte správně - kytara!

A kdo nám zbývá? Nenápadný, nemluvný, neusmívá se... a spí v lese hlavou dolů (tedy alespoň jeden z nich)...

Stig & John Deacon

Zde si ale s Labou dovolím nesouhlasit, protože ve spojitosti s tajemným Stigem se mi vybavuje spíše Freddie Mercury. U něj, stejně jako u Stiga, nikdo neví, kdo to je (nebo byl). Tedy kdo doopravdy. A je tu navíc zásadní odhalení - Jeremy Clarkson je o devět let mladší bratr Johna Deacona! Důkaz hovoří za vše:

Jezza & Deaky

A s touto bombou na závěr se loučím! :-D

Hity nepříliš oblíbené Brity Američany a Japonci XLII - Need Your Loving Tonight

Dnešní příspěvek se zaměří na další nepříliš známé skladby skupiny Queen. V listopadu 1980 vyšel v Americe a Japonsku singl, který sice neprorazil, ale ukázal hudební talent nejnenápadnějšího člena kapely, baskytaristy Johna Deacona.

Japonské vydání
www.queenvinyls.com

Singl Need Your Loving Tonight vycházel z alba The Game, které Queen vydali koncem června téhož roku. O tomto zvláštním a rozporuplně přijímaném albu jsem se tu již zmiňoval. Dá se říci, že teprve na něm se plně projevil skrytý potenciál benjamínka kapely, který již dříve prokázal, že umí napsat chytlavé melodie (You're My Best Friend, You And I, Spread Your Wings či In Only Seven Days) a i později se projevoval jako zdatný přispěvatel do katalogu skupiny (Back Chat, s Mercurym složil Cool Cat, v roce 1984 svůj druhý největší hit I Want To Break Free - ten první si nechám na prosinec, o dva roky později One Year Of Love a opět s Merurym Friends Will Be Friends). S albem The Game a předešlým Jazz jsem měl vždy poněkud problém. Občas se mi pletou skladby a nejsem si jistý, ze kterého alba jsou. Možná je to jen můj problém, ale vždy jsem měl z obou alb vydaných na přelomu 70. a 80. let pocit, že se skupina hledala. Bráno podle úspěchu obou alb lze říci, že se snad i (nakrátko) našla. John Deacon se v Need Your Loving Tonight vydal k rock'n'rollovějšímu zvuku (což ostatně udělal i Mercury v následující Crazy Little Thing Called Love). Žel bohu pro skladbu nevznikl žádný klip, ale i tak se dostala do na jedenáct týdnů do americké hitparády. Nejvýše však pouze na 44. místo, a tak se do živého repertoáru dostala jen během The Game Tour (30. 6. 1980 - 25. 11. 1981)

Na B-stranu tohoto nepříliš populárního singlu byla vybrána skladba Rogera Taylora Rock It (Prime Jive). Je docela vtipné, že na předešlém albu byla Taylorova skladba Fun It, která směřuje lehce k funku, zatímco Rock It jde směrem ke kořenům (pomineme-li synťáky, které do skladby vrazil Reinhold Mac) a ptá se: "Myslíš si, že ve vesmíru mají rádi rock?" Po pozvolném úvodu Freddieho Mercuryho se toho Roger chopí a rozjetou skladbu dovede svým rodstewardovským hlasem až do zdárného konce. Škoda, že ani jedna ze skladeb výrazněji neprorazila. Myslím si, že by si to zasloužily. 

Hity oblíbené (nejen) Brity (ale hlavně Američany) XXV - Another One Bitest The Dust

Nedávno jsem zde psal o baskytaristovi Johnu Deaconovi. Dnes přijde řada na jeden z jeho největších hitů, který do značné míry pomohl skupině Queen dobýt Ameriku. Dámy a pánové, dovolte mi představit jednatřicetiletý šlágr Another One Bitest The Dust!

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Přesně 22. 8. vyšel ve Velké Británii singl, který se doslova zapsal do historie. U jiných písní by to znělo jako prázdná fráze, ale v případě Deaconovy skladby to naprosto sedí. O několik dní před britským vydáním byl dán do prodeje singl v USA. A začaly se dít věci! V Británii se vyšplhal na solidní sedmou příčku žebříčků, v nichž se udržel 9 týdnů (z toho tři v top 10). Do amerických hitparád se vřítil 16. 8., aby v nich setrval 31 týdnů, z toho 15 v top 10 a tři týdny na prvním místě! A aby toho nebylo málo, tak tento úspěch zopakoval jak v žebříčcích rockových, popových, ale i black-and-soulových. A právě tento úspěch nasměroval kapelu tam, kam se podle mnohých neměla nikdy vydat...

Ale nepředbíhejme. Píseň vznikla pro jejich osmé studiové album The Game, které vzniklo ve dvou fázích v létě 1979 a na jaře 1980. Jak bylo již řečeno, autorem byl baskytarista John Deacon, který se měl během roku 1979 potloukat ve studiu, kde nahrávala afroamerická disko a R&B kapela Chic, která s přestávkami hraje dodnes. A byla to právě jejich skladba Good Times, která Deacona inspirovala...

Nezvyklá, až funková basová linka, byla tím hlavním, co Deacon nosil v hlavě a co ho přimělo píseň napsat. Jak přiznal později v rozhovoru pro Bassist & Bass Techniques, bral to jako písničku k tanci, ale netušil, jak velký hit se z ní může stát. Sám nahrál ve studiu basovou linku, piáno, kytary a tleskání, aby později zbytek kapely dodal svojí trošku do mlýna. Ačkoliv bylo album The Game první, kde se Queen rozhodli používat i synťáky, nebyl to případ této skladby. Po vydání alba (30. června 1980) si ji vybrala některá černošská rádia a začala ji hrát. Nápad vydat skladbu jako singl byl z hlavy Michaela Jacksona, který to poradil v zákulisí losangelské zastávky amerického turné Queen. A tak se zrodil vůbec nejprodávanější singl skupiny - prodalo se ho přes 7 milionů.

Videoklip byl natočený právě během amerického turné, konkrétně v texaském Dallasu. Zvláštností je, že pro největší hit kapely vzniklo jedno z nejlevnějších videí. Nebylo snad země, kde by se singl neumístil na čelních pozicích žebříčků. Vyvolal lehkou kontroverzi, když byla titulní skladba nařčena ze skrytého vzkazu - při přehrání pozpátku má totiž Freddie nabádat k hulení slovy "Je sranda kouřit marihuanu". Píseň se dočkala také několika coververzí, z nichž jedna z nejznámějších byla ta z roku 1998, kterou spáchal Wyclef Jean. Skladba se také dočkala parodie, s níž se ve svém prvním televizním vystoupení předvedl "Weird Al" Yankovic.

A abych nezapomněl - singl má (nebo měl) dvě strany. B-stranou písně Anothe One Bitest The Dust se stala v Británii skladba Briana Maye Dragon Attack. Sám autor ji okomentoval lakonicky: "Napsal jsem ji hodně pozdě večer, spíš k ránu, patrně velmi opilý." Později si vybavil, že skladba se vyloupla z jednoho jamování a zatímco John Deacon si ji obliboval, Roger Taylor si stěžoval, že během ní dostává jeho zápěstí (zvlášť to pravé) zabrat. Pojďme se na to podívat na záznamu z kanadského Montrealu...

Ovšem to by nebyli Queen, kdyby to bylo se singly úplně jednoduché. Americké, japonské, kanadské a australské vydání mělo na B-straně Mercuryho poněkud zvláštní černohumorný počin Don't Try Suicide, který místy zní jako návrat do 50. let...

Pro úplnost dodám, že v roce 1988 vyšla reedice na CD. Vedle Another One Bitest The Dust a Dragon Attack byla na singlu skladba Las Palabras De Amor. Ale o té jsem už letos psal...

Basa tvrdá muzika tvrdí muziku

John Deacon
Foto: Mick Rock

Kulaté 60. narozeniny dnes slaví nejnenápadnější člen skupiny Queen, baskytarista John Deacon, autor hitů jako Spread Your Wings, You're My Best Friend, You and I, Another One Bites The Dust, Cool Cat, I Want To Break Free, či spoluautorem skladby Friends Will Be Friends.

John Richard Deacon (jak zní jeho plné jméno) se narodil v sobotu 19. srpna 1951 v nemocnici St. Francis Private na London Road v Leicesteru. Tento tichý a plachý chlapec začal v roce 1956 chodit do Lindon Junior School v Evingtonu. O dva roky později dostal jako dárek od rodičů svoji první, tenkrát ještě plastikovou a červenou, kytaru. V roce 1960 se celá rodina přestěhovala na leicesterské předměstí a John přešel do Longmoor Junior School.

OppositionJohn Deacon zcela vpravo

Stejně jako jeho otec, tak i John byl fascinován elektronikou. Sám si opravil starý magnetofon a začal si nahrávat oblíbenou hudbu. Mezi jeho favority patřila skupina Beatles, jejíž písně ho inspirovaly ke koupi akustické kytary. V roce 1962 začal hrát s kamarádem Rogerem Splodgem Ogdenem, nastoupil do Gartree High School v Leicesteru a ztratil otce. Byla to pro něj silná citová rána, a tak se odreagovával hudbu. Ve čtrnácti se stal členem skupiny Opposition, kde hrál na rytmickou kytaru. Jejich první vystoupení, konané začátkem roku 1965 v garáži jejich bubeníka Nigela Bullena, bylo složené z převzatých písní, ale objevila se zde již i první vlastní skladba. Téhož roku si zahráli na párty svého baskytaristy Cliva Castledinea a v říjnu poprvé skutečně vystoupili před veřejností na koncertě v aule Gartree School. Uspěli a stali se vyhledávanou večírkovou kapelou. V průběhu doby se měnilo obsazení skupiny a v dubnu 1966 nahradil odcházejícího Cliva John. Kapela se přejmenovala na New Opposition a dále hrála na večírcích a svatbách. John nastoupil toho roku do gymnázia Beauchamp Grammar School v Leicesteru a své studium začal směřovat k hlavnímu zájmu, elektronice.

Skupina se stále vyvíjela, měnila a přejmenovávala, ale zároveň získávala větší a větší úspěch a vydělávala více a více peněz. Přesto v roce 1968 odešel z kapely jeden z jejich zakládajících členů a sám John, který byl rok na to přijat na obor elektronika na londýnskou Chelsea College, byl nahrazen novým baskytaristou. Přesto doufal, že i v tomto svém druhém koníčku najde v Londýně uplatnění. Aby zůstal v obraze, navštěvoval pravidelně kolejní koncerty. V říjnu 1970 tam poprvé uviděl skupinu Queen. Později přiznal, že na něj tenkrát moc velký dojem neudělali.

Ačkoliv byl dobrým studentem, stále více si uvědomoval, jak mu chybí hudba. S několika přáteli, se kterými občas hrával, založili pro jedinou příležitost skupinu Deacon, ale John nebyl moc spokojen. Stále sledoval inzerci, ale obrat nastal až v únoru 1971, kdy se na diskotéce v Maria Assumpta Teacher Training College seznámil s několika studenty, mezi nimiž byl i Brian May a Roger Taylor. Právě sháněli nového baskytaristu a obrátili se i na něj. Po pár dnech proběhla zkouška, která se protáhla v dlouhou jam session. John do kapely skvěle zapadl, a tak se koncem února stal posledním členem skupiny Queen.

Účes Johna Deacona v průběhu let

Ačkoliv byl v kapele nejnápadnější a patrně i zprvu nejméně průrazný (a proto se nechal ukecat a na prvním albu je uveden jako Deacon John - protože to podle ostatních znělo lépe), získal si (dost možná i díky tomu) celou řadu fanoušků. Vedle výše uvedených hitů má na svědomí i Deacy Amp - zesilovač, který používal Brian May a který mu umožňoval vytvářet na kytaře zvuk podobný trumpetám. Na svědomí má i šest potomků (pět synů a jednu dceru), které má s jednou ženou, kterou si vzal v lednu 1975, ale chodil s ní od roku 1971. Na rockového muzikanta poměrně nezvyklé... (a dodám, že této ženě je věnována dnes již takřka klasická skladba You're My Best Friend).

John Deacon byl také jediným členek kapely, který se neprojevil sólově - pomineme-li skrz naskrz osmdesátkový singl kapely The Immortals určený pro film Biggles z roku 1986...

Poté, co v roce 1991 zemřel Freddie Mercury, prohlásil John Deacon: "Co se týká nás, je konec. Není žádný důvod k tomu, abychom pokračovali dál. Freddieho nejde nahradit." Naposledy veřejně vystoupil v roce 1992 na velkolepém koncertě The Freddie Mercury Tribute (kdo si jej pamatuje, ví, že to byla megalomanská oslava jednoho muzikanta - jehož part se pokusily zvládnout tací, jako Metallica, Extreme, Def Leppard, Bob Geldof, Axl Rose a Guns N' Roses, Roger Daltrey, Zucchero, Robert Plant, Seal, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John nebo Liza Minnelli).

Po této akci se John Deacon uchýlil do hudebního důchodu a zpovzdálí sledoval počiny svých kolegů - podle jedné z mnoha nepotvrzených historek stojí za tím, že nevyšel společný projekt s Robbie Williamsem. Po několika letech se John Deacon vrátil ke kytaře, když se v roce 1998 podílel na singlu No One But You (Only The Good Die Young), de facto poslední skladby Queen v nejpůvodnějším složení.

John Deacon na svatbě svého syna, 2009

A po této skladbě již následoval (zdá se definitivní) hudební důchod. Čekal jsem, že se John Deacon zapojí do projektu s Paulem Rodgersem, nebo do letošních oslav 40. výročí kapely, ale jak je už zřejmé, nebude tomu tak. V nedávném dokumentu BBC to Brian May komentoval slovy, že zatímco John se rozhodl jít zcela jinou cestou, pro něj a Rogera Taylora tam je neustálé hledání. Zdá se, že John Deacon svoje místo našel. Popřejme mu tedy proto všechno nejlepší k narozeninám a šťastný a dlouhý hudební důchod... a doufejme, že si to přeci jen časem rozmyslí a k hudbě se vrátí... vždyť basáci jsou velmi vtipní...

Hity (nepříliš) oblíbené (nejen) Brity XXIV - Back Chat

Před 29 lety vyšel ve Velké Británii další singl z nepříliš oblíbeného alba skupiny Queen Hot Space. V žebříčcích se udržel jen čtyři týdny a nejvýš se dostal na 40. místo. To nebyl právě potěšující výsledek...

Americké vydání
www.queenvinyls.com

A-stranu singlu tvořila skladba Back Chat, o které jsem letos už psal. To proto, že se objevila jako B-strana italského vydání singlu Body Language. Netypický (rozumějte "nequeenovský" či ještě lépe "nemayovský" zvuk) skladby je způsoben zejména tím, že na kytaru (s výjimkou sólíčka, které si May vydupal doprostřed skladby) hraje baskytarista  John Deacon. Dá se říci, že výsledná podoba alba Hot Space (či přinejmenším jeho půlka) je zejména dílo Johna Deacona a Freddieho Mercuryho. Druhou polovinu si uhájili Brian May a Roger Taylor a dokázali na toto funky-disko běsnění dodat i něco rockovějších kousků. Videoklip ke skladbě Back Chat režijně zaštítil Brian Grant. Nepříliš úspěšný (a proto také nepříliš známý) singl se odehrává v kulisách jakési bizarní továrny, částečně zaplavené vodou. To je možná jeden z důvodů, proč Brian May hraje ve videu na světlý Fender Telecaster a nikoliv na svůj tradiční nástroj. Poněkud úsměvný je i Roger Taylor, který hraje na klasické bicí, ačkoliv je zřejmé, že zvuk pochází z bicí elektronických.

Jako B-strana singlu byla (alespoň ve většině případů) vybrána Mercuryho skladba Staying Power, která je zvláštní nejen tím, že na kytaru hraje opět John Deacon (a basový part nahradily klávesy), ale také lesními rohy, které do skladby "dodal" turecko-americký hudební producent Arif Mardin.

Když Queen vyjeli v dubnu 1982 na Hot Space Tour (což bylo mimochodem jejich poslední turné v USA), byla skladba Staying Power zařazena do jejich playlistu. K radosti mnoha fanoušků však v živějším a rockovějším aranžmá (podobně jako Back Chat), jak dokumentuje záznam z jejich vystoupení v Milton Keynes z 5. června (i s lehce omluvným Mercuryho úvodem):

A aby toho nebylo málo (a nebylo to příliš jednoduché), tak na B-straně japonského vydání se nalézala skladba Las Palabras De Amor (The Words Of Love), o které tu už byla řeč. V Itálii to byla pro změnu skladba s videoklipem, který byl v USA zakázaný - Body Language. A konečně v Mexiku se na druhé straně singlu ocitla skladba Calling All Girls (která o měsíc dřív vyšla v USA jako A-strana singlu se skladbou Put Out The Fire - jejíž "videoklip" pro fajnšmekry si nemůžu odpustit).

Ale vraťme se k Calling All Girls. Zde se kytary chopil pro změnu autor skladby, bubeník Roger Taylor (byl to de facto jeho první singl na A-straně). Ačkoliv patří skladba k mým nejoblíbenějším, v žebříčcích propadla (respektive potácela se v amerických žebříčcích šest týdnů, ale výš než na 60. místo se nedostala). Přesto by bylo nespravedlivé se nad ní nepozastavit - vznikl pro ni totiž jeden z nejzajímavějších klipů skupiny Queen (ačkoliv se od něj později Taylor s Mayem distancovali se slovy, že píseň nemá nic společného se "zku***nými roboty"). V režii Briana Granta vznikla parafráze na film THX 1138 George Lucase, ale zároveň i na román George Orwella 1984 (což byl mimo jiné název jedné z prvních kapel Briana Maye). Přestože jde o jeden z nejzajímavějších klipů, díky neúspěchu singlu zapadl. A jak sami uznáte, je to škoda... A proto se jím dnes rozloučím...