středa 30. března 2011

Comeback Comebacku? Spíš labutí píseň...

Foto: TV Nova
Včera se na stránkách TV Nova a prostřednictvím Facebooku dozvěděli příznivci seriálu Comeback, že na ně seriál "útočí 6. dubna s novými díly". Ať si myslíte o Nově cokoliv, nelze ji upřít, že s Comebackem nešlápla vedle. Konečně se u nás podařilo vystavět zdařilý sitcom, který oproti svým starším (nováckým) předchůdcům vypadá jako skvost. Vzpomene si dnes ještě někdo na dvě sady Nováků, kde nás nejprve vítal Ota Jirák a později Pavel Zedníček "v kruhu rodinném, kde vládne pohoda jako řemen"? Já ano, ale snad jen kvůli Jitce Schneiderové a Jitce Ježkové, jiný důvod, proč se na to dívat jsem neshledával. O něco lepší to bylo v Hospodě, kde se však hospodské vtípky poměrně rychle vyčerpaly.

A pak přišel zdatný tým scenáristů, školení o zákonitostech sitcomu americkým expertem a výborně vybrané obsazení (i když je fakt, že jejich výkony značně kolísají a ani scenáristé nedrží jednotnou linii, když uvážíte, jak z otce rodiny Tomáše Pacovského vulgo Tomiho Paciho dělají v dalších dílech stále většího otloukánka) a ono to jde. Jistě, některé díly jsou horší, jiné lepší, ale jednoduše řečeno - ono to není sranda, dělat srandu. A zdá se, že už vůbec není sranda dělat si srandu na Nově...

Jakoby vedení televize nevidělo, co se jim podařilo, začalo se seriálem zacházet zcela macešsky. Po odvysílání 30 dílů první sezóny se ještě sem tam vyřádili mimo (akce typu Ozzák na křtu desky Arakainu, Ozzák a Visací zámek a Známka punku, či dvou silvestrovských "speciálů", kde mě potěšilo, že konečně došlo i na scénku s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem). Následně však začala Nova vysílat i sérii druhou, kterou však po devíti dílech bez vysvětlení ukončili a další díly si až do dnes sušili v archivech. Comeback se tak vracel na obrazovky v podivně nemotivovaných reprízách a tak není divu, že se po ohlášení "nových" dílů na Facebooku objevily komentáře jako "Konečně :)", "No to byla doba!!" nebo i "juchůů" ale i komentáře "někde jsem četl že Ozzák v comebacku končí..........."

Pravda je patrně taková, že Nova odvysílá poslední čtyři díly (možná se pletu a je jich víc), čímž uzavře druhou sérii, ale i celý Comeback. Jeden z důvodů, který koluje na netu, se týká vyčerpanosti scenáristického týmu. Druhý, patrně mnohem pravděpodobnější důvod, jsou peníze, respektive jejich nedostatek. Nova omezuje svojí původní tvorbu, sází na importované zboží, přičemž turecká telenovela Tisíc a jedna noc se ukázala jako dost špatná volba a to co zbývá, nestojí za moc. Ordinace v růžové zahradě se stává parodií sebe sama, když herci pronášejí absurdní dialogy a s vážnou tváří reklamní slogany... Česko-Slovenská Superstar se  natolik vyčerpala, že pobaví snad už jen Rytmusova slovní "ekvilibristika" no 
a Ulice... je zkrátka Ulice)

Sám Martin Dejdar na nedávném chatu musel odpovídat velmi často na otázky týkající se Ozzáka a Comebacku
Baví vás ještě hrát Ozzáka? Ano, baví. Spíš bavilo, protože naposledy jsme točili před rokem.  Baví vás natáčení Comebacku ? Těhle otázek je zatím většina, tak odpovím společně. Moc mě to bavilo a jsem smutný, že už dál netočímePane Dejdar hrajete Ozzáka na jedničku mám Ozzáka fakt ráda a je to prostě můj člověk:-). Chtěla bych se zeptat jestli budete natáčet nějaké nové díly? Předem děkuji za odpověď s pozdravem vaše divačka Monika. Moniko, jak už jsem psal, bohužel, natáčení Comebacku skončilo téměř před rokem a nové díly už se netočí a asi natáčet ANI NEBUDOU.

Takže zazvoní zvonec a Comebacku bude šlus? Možná ne úplně... Martin Dejdar se na chatu zmínil o nápadu vrátit se ke zpěvu - ostatně v 90. letech patřil k jedněm z nejúspěšnějších showmanů u nás, který moderoval, hrál ve filmu, ale také vydával alba jako Sem dej dar nebo Hráč. Tentokrát by však nešlo o hudební comeback Martina Dejdara, ale Ozzáka a jeho Krakatice. Sám Dejdar připustil, že o tom uvažuje - "D
okonce jsem začal dávat dohromady kapelu, pochopitelně pod názvem Krakatice, jen pořád nevím, jak s repertoárem. Musí to mít nějaký fór, nějakou image. A to jsem ještě nedomyslel." Těžko říci, jak by to dopadlo. Sám Dejdar přiznává, že není žádný metalista a poslech jeho dřívějších počinů to potvrzuje.

Druhá možnost by byl útěk na Primu. Je jasné, že by se to asi ne obešlo bez tahanic o práva  a herce (ostatně Martin Dejdar byl - možná na revanš za zrušený Comeback - navrácen do novácké Ulice), ale tato možnost není zcela nepravděpodobná, když uvážíte, kdo všechno již na Primu přešel.


Třetí a poslední možnost je smířit se s faktem, že je konec a možná jej brát i jako výhodu. Druhá série již nebyla zcela to pravé ořechové (nebo v tomto případě chmelové), tak je nakonec možné, že poslední díly prokážou tak silný pokles kvality, že budeme rádi, že jsou jenom čtyři...

úterý 29. března 2011

Úsměv, prosím...

Před 41 lety se rozpadla skupina Smile. Její zpěvák Tim Staffell měl pocit, že jejich snahy nemají valných výsledků a odešel. Zbytek kapely se ale nechtěl vzdát svého snu..
Brian May, Roger Taylor, Tim Staffell
To bylo tak. Studenti umění Tim Staffell a astrofyziky Brian May měli kapelu 1984, která se však rozpadla, ale hoši to nevzdali a vyvěsili si inzerát, v němž hledali bubeníka typu "Ginger Baker/Mitch Mitchell" (tedy něco mezi bubeníkem Cream a Jimi Hendrix Experience). Na konkurz přišel blonďatý student stomatologie Roger Taylor a zcela je dostal nejen svým výkonem, ale i tím, co mu předcházelo - začal si ladit bubny. Vznikla nová skupina Smile, jejíž logo (velká smějící se ústa) vymyslel Tim Staffell. Mimochodem - v roce 1971 vytvořil John Pasche velmi podobné logo pro jinou kapelu... Náhoda?

Celý podzim
 1968 pilně zkoušeli jak věci převzaté, tak i z Timovy a Brianovy autorské dílny. Mezitím složil Brian 24. října 1968 v Royal Albert Hall slavnostní promoci a o dva dny později proběhl v Imperial College jejich první koncert. Šlo o obrovský úspěch, protože vystoupili jako předkapela Pink Floyd. To by samo o sobě byl dobrý start, ale skupina přesto přespávala na podlaze v Rogerově bytě. Vlastně to byl on, kdo jako první projevil víru v budoucnost v hudebním průmyslu, když sekl se studiem stomatologie.

Pseudonym Records, Holandsko 1997
Jako "kolejní" kapela, což může znít poněkud pejorativně, ale v té době šlo o dobrý start, začali hrát s kapelami jako Tyrannosaurus RexFamily nebo Yes. Když vystoupili 27. února 1969 na koncertě v Royal Albert Hall, byli kritikou označeni za "nejhlučnější skupinu v západní civilizaci". Posun k opravdovému úspěchu přišel 19. dubna 1969, kdy se s nimi na londýnském koncertě seznámil Lou Reizner od firmy Mercury Records a nabídl jim podpis smlouvy. V červnu 1969 nahráli v Trident Studios dva demosnímky, což byla pro mladou kapelu nová a úžasná zkušenost. Měli nahrávací studio, ale také získali fanouška číslo jedna - Tim Staffell přivedl na jednu ze zkoušek svého přítele z akademie, snědého studenta (tehdy i zpěváka skupiny Sour Milk Sea) Freddieho Bulsaru. Exotický chlapík oděný v saténu začal kapele radit, jak by měli zlepšit své vystupování, své oblečení a po čase se stal tak blízkým přítelem, že si s Rogerem Taylorem otevřeli stánek s oblečením na tehdy velmi módním trhu v Kensingtonu (dnešní Shoreditch) aby tak financovali své hudební kariéry. V jednom z pozdějších rozhovorů však Roger na otázku, co tam prodávali, se smíchem odvětil - Co jsme měli. Moje oblečení, Freddieho oblečení...

Tim Staffell
V srpnu 1969 vydala firma Mercury Records dvě nahrávky Smile - tklivou Earth Tima Staffella a rychlejší Step On Me od Tima a Briana, což byla původně píseň skupiny 1984. Singl vyšel bez výraznější odezvy v USA, ale firma Mercury se i přesto rozhodla nahrát další snímky a možná i album. Vznikla tak April Lady, kde se na postu zpěváka objevil Brian. Firma však nebyla spokojena, a přestože vzniklo ještě pár nahrávek, nebyly nikdy oficiálně nevyšly  (včetně Doing Alright a "zárodku" Brighton Rock - skladby Blag - k jejich vydání došlo až roku 1997 v Holandsku). Kapela se tak dostala do mrtvého bodu. První, koho to přestalo bavit, byl Tim Staffell. Nejprve se stal zpěvákem skupiny Humpy Bong, ale ani jim se moc nedařilo - vydali jeden singl. Mnohem zajímavější je jeho další práce - skupina Morgan hrající progresivní rock s výraznou inspirací Pink Floyd. Skupina vydala dvě alba - v roce 1972 to byla Nova Solis (na němž zazní i nová verze Earth) a v roce 1973 The Sleeper Wakes. Obě alba se však prodávala velmi bídně, do toho se přidaly problémy s vydavatelstvím a tak si každý šel po svém. Z Tima Staffella se později stal tvůrce modelů, výtvarník, animátor a tvůrce reklam. Podílel se mj. na televizní minisérii BBC Stopařův průvodce po galaxii a byl vedoucím výroby modelů v počátcích dětského seriálu Mašinka Tomáš. K hudbě se vrátil až mnohem později, a nepočítáme-li krátkodobý reunion Smile z roku 1992, vydal své další album aMigo až v roce 2003. Vkrádá se otázka, proč zbylí členové Queen nespojili své síly namísto s Paulem Rodgersem právě se Staffellem...

Tak tedy - Staffell odešel, společnost 
Mercury se skupinou rozvázala smlouvu, ale Roger s Brianem byli i přesto rozhodnuti se prosadit. Nahrávalo jim přátelství s Freddiem, který je podporoval. Rozhodli se spojit své síly a založili novou kapelu. Jak píše Rhys Thomas na přebalu nového vydání alba QueenVše co potřebovali byl basista... a manažer... a nahrávací smlouva... ach ano, a pochopitelně název. Neprošlo The Grand Dance inspirované sci-fi novelou C. S. Lewise z roku 1938 Návštěvníci z Mlčící planety, které navrhoval Brian a Roger, neprošli ani Rogerovi The Rich Kids a na přetřes prý přišel i název Build Your Own Boat! Vítězem byl návrh Freddieho Bulsary - Queen. Znělo to sice trochu staromódně a zároveň dvojsmyslně (je zajímavé, že angličané mají stejné slovo pro královnu i pro teplouše), ale zároveň krátce, úderně, zapamatovatelně a noblesně. Už jenom najít basáka a dořešit další záležitosti... ale jak se říká, to je už jiná kapitola...

sobota 26. března 2011

Šílený a zlý muž, které ho je nebezpečné znát, slaví jednadvacetiny

Mad, Bad, and Dangerous to Know, jak zní fráze užitá v titulu, bylo označení, kterým popisovala lady Caroline Lambová George Gordona Byrona. Je tedy zřejmé, že o jeho jednadvacetiny nepůjde. 26. března 1990 vyšlo druhé album skupiny The Cross Mad: Bad: And Dangerous To Know.

Dovolím si předpokládat, že skupinu Queen znají všichni, nebo o ní alespoň slyšeli. Někteří si možná vybaví, že tam zpíval Freddie Mercury, na kytaru hrál kudrnáč Brian May a za bicími seděl blonďák Roger Taylor. Skalní fanoušci si pak s jistou dávnou nostalgie vzpomenou na baskytaristu Johna Deacona, který si užívá hudebního důchodu. Ale co skupina The Cross?

Její vznik se datuje do roku 1987. Queen měli po náročném (a žel bohu i posledním) turné Magic Tour a členové kapely si dávali zasloužený odpočinek (pohledem tisku se rozpadli, pohledem členů kapely si dali na nějakou dobu oraz). A právě v podobných pauzách vznikaly jejich sólová alba, kterým se, s drobnou výjimkou baskytaristy Johna Deacona, věnovali všichni. A nejaktivnější byl bubeník Roger Taylor, který sólově debutoval v roce 1981 albem Fun In Space a do dnešní doby vydal nejen čtyři sólová alba a jedno živé, ale založil si i vlastní kapelu, The Cross, se kterou vydal tři studiové a dva živáky.

Josh Macrae, Spike Edney, Clayton Moss, Roger Taylor, Peter Noone
Jejich první album, Shove It, bylo do značné míry ovlivněno taneční hudbou (stačí se podívat vpravo na jejich úžasný osmdesátkový look a je to každému jasné) a šlo zejména o Taylorův výtvor s doprovodnou kapelou. Jejími členy byl klávesák Spike Edney, který se stal v 80. letech věrným doprovodným členem skupiny Queen (stejně tak jako později při "revivalu" s Paulem Rodgersem). Na kytaru hrál Clayton Moss, na basu Peter Noone (nikoliv zpěvák skupiny Herman's Hermits z 60. let) a bubeníkem se stal Josh Macrae. Roger Taylor se tím pádem zbavil bicích a naplno se mohl věnovat zpěvu (jak sám říkal v jednom z rozhovorů - jsem zpěvák, NEJSEM bubeník!). Pro zajímavost - na prvním albu vyšla také skladba Heaven For Everyone, kde pěvecky hostoval Freddie Mercury (a která byla později upravena pro "posmrtné" album Queen Made In Heaven), ačkoliv na singlové a americké verzi zpíval Roger Taylor.

Ačkoliv se kapela nikdy moc neproslavila, podařilo se několika skladbám proniknout do britských žebříčků s relativním úspěchem se setkali v Německu. Poté, co Queen dotočili album The Miracle, vyrazili Taylor s Brianem Mayem na propagační cestu k tomuto albu. Skupina Cross tak měla příležitost stvořit skutečně skupinové dílo, na němž se podíleli všichni členové kapely a které do značné míry opustilo taneční prvky z předešlého počinu a vydalo se zpátky k rockovým kořenům.
Společným dílem byla hned úvodní 
On Top Of The World Ma, která se svým rifem naprosto otevřeně odvolávala na zeppelinovskou pecku Whole Lotta Love (podobně, i když vtipněji, ji využívá skupina J.A.R. ve skladbě "Holého band"). Basák Peter Noone se autorsky vyřádil na čtyřech skladbách. První byl Liar, skladba která vyšla také na singlu s nealbovou skladbou Rogera Taylora In Charge Of My Heart, a která je krásným příkladem pop-rocku 80. let. Na skladbě Breakdown mě vždy dostávalo, jak se ve druhé půlce rozvine a končí sborovým I know you know I know we know, Could be a breakdown . Noonova třetí skladba Sister Blue tepe jak dobře naolejovaná mašina a čtvrtým autorským vkladem byla spolupráce s Joshem Macraem a Claytonem Mossem na skladbě Power to Love.
Kytarista Clayton Moss pak složil lehce perverzní song Penetration Guru, ale zejména pak takřka baladickou skladbu Better Things, kterou si také sám nazpíval, čímž jí výrazně odlišil od zbytku alba. Po dvou písních přispěl i kapelmajstr Taylor, jednak zprvu pomalou, ale ve druhé půli až pochodovou Old Men (Lay Down), ze které mám pořád pocit, že si ji sám později vykradl na samostatném albu Happiness? Asi největší peckou alba je pro mě osobně Final Destination, oproti tomu jako zbytečnost se jeví cover verze Hendrixovy Foxy Lady. A abychom to měli kompletní, zbývají dvě skladby - ta od Spikea Edneyho - Closer to You a od Joshe Macrae - Passion for Trash.

Skladby Rogera Taylora a jeho skupiny The Cross mám velmi rád. Je sice fakt, že nejde o nic tak převratného, jako byla hudba skupiny Queen, ale fascinující je na tom onen tvůrčí přetlak - 20 let skládáté, zpíváte a bubnujete s jednou kapelou a přesto chrlíte ještě sólová alba a vedle si založíte vlastní skupinu. Může to být chápáno jako vítězství kvantity nad kvalitou, ale já si to nemyslím. Po několikerém poslechu se mi The Cross dostali pod kůži a jsou mým častým společníkem. Zastřený až stewartovský hlas (vždyť oni si jsou svým způsobem podobní i vizuálně) mě dokáže vždy uklidnit i nabudit... Tak třeba potěší i někoho z vás.

pátek 25. března 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity IX Japonci -
Teo Torriatte (Let Us Cling Together)

Japonské vydání
www.queenvinyls.com
Te o toriatte konomama ikō
Aisuruhito yo
Shizuka na yoi ni
Hikari o tomoshi
Itoshiki oshie o idaki

Beatles jsou minulost, ať žijí Queen - dalo by se říci v souladu s tím, co propuklo kolem skupiny Queen v Japonsku. Zatímco v USA se kapela zapsala do paměti jen několika hity a v Británii jim chvilku trvalo než se prosadili, v Japonsku se stali opravdovými hvězdami hned po prvním turné v roce 1975 (a jejich popularita v Japonsku a reakce tamních fanoušků, byly v tu dobu prý nesrovnatelně větší, něž kdekoliv na světě). Opakovalo se to i další rok, a tak se Brian May jako projev vděku rozhodl napsat píseň pro japonské publikum - částečně v japonštině. A tak vznikla hymnická Teo Torriatte (Let Us Cling Together), která vyšla koncem roku 1976 jako poslední píseň na jejich pátém studiovém albu A Day At The Races. před 34 lety také jako singl v Japonsku. O jejich popularitě v Japonsku svědčí i mnohé revivalové kapely (které jsou pro našince něčím velmi bizarním), nebo to, že tvůrce počítačových her Yasumi Matsuno pojmenoval svoje RPG Tactics Ogre: Let Us Cling Together (hra je mimochodem pokračováním série zahájené hrou s dalším "fanouškovským" názvem Ogre Battle: The March of the Black Queen). Sama píseň se dočkala také své vánoční cover verze v podání japonské zpěvačky jménem Kokia. A nedávno se na ni vrhla americká partička Mêlée. Ale původně to vypadalo asi nějak takhle...
Jako B-strana singlu pak vyšla nepříliš známá skladba Good Old-Fashioned Lover Boy. Rozvernou a hravou skladbu můžeme chápat jako odraz písně Seaside Randezvous z předešlého alba.
Když už nic jiného, nejde na skladbě neocenit Mayovu kytaru, která dělá (zejména na původní studiové nahrávce) opět divy. Když jsem ji slyšel poprvé, vůbec jsem nechápal, co to je (dneska bych asi řekl WTF, ale tenkrát jsem netušil, že časem zdegeneruji a budu používat i takové zkratky), ale dnes ji beru jako další drahokam na korunovačních klenotech skupiny Queen (to zní dost blbě, co?).  Tak to bychom měli Mercuryho zpívajícího japonsky, kabaretní kousek s kytarou kvákající jako dechový nástroj a navrch něco bizarních japonských šílenců... A příště se podíváme na Mercuryho s umělým poprsím. Inu, čím dál tím lépe...

sobota 19. března 2011

Kdo má byt, bude brzo bit aneb Sousedy si nevybereš

Výhled ze starého bytu
Zanedlouho to bude rok, co jsme se nastěhovali do našeho nového bytu. V tom starém (čtyři zastávky od vlakového nádraží) jsme měli k dispozici luxusní společnou pavlač s krásným výhledem na Brno, park vedle domu, jednu místnost a kuchyni, sklepní kóji a zajímavou sousedku.

Výhled z nového bytu
V tom novém (pouhou zastávku za nádražím) máme lodžii jen pro sebe, ale výhled nestojí za moc (na jednu stranu omšelý sklad nejmenované společnosti s nábytkem a vedoucí s chováním řeznického psa, na stranu druhou taktéž omšelá fabrika), široko daleko ani kus travičky, tři místnosti a kuchyni, nedodělaný sklep a zajímavou sousedku. Tak tedy aspoň něco se nemění, i když…

Naše první sousedka pod námi byla postarší… ehm dáma (podle kombinace věku a neumělého tetování bych tipoval, že byla dříve trestána), která nedlouho po našem nastěhování začala nás obtěžovat bušením do stropu a předsedu družstva oblažovat zajímavými historkami. Prý ji sypeme z oken na hlavu prach, šlupky od brambor, po desáté večer stěhujeme nábytek a moc točíme vodu… a kdo ví co ještě. Při jedné intenzivní výměně názorů, do které se z protějšího pavlačáku zapojil i její snědší synovec, jsme se dozvěděli, že bordelem, kterého se zbavujeme oknem (jak jinak, že?), jsme jí měli zničit nejedno oblečení a jejímu spořádanému a slušnému synovci (kterého jsem jaktěživ neviděl dělat něco jiného než se poflakovat s partou kamarádů po okolí, pokuřovat cigarety či požívat THC) mikinu za několik tisíc. Inu, sousedé, že byste pohledali…

Naše druhá sousedka je o poznání mladší, vysokoškolsky vzdělaná a na první pohled osvícená (tuším) slečna. Nedlouho po našem nastěhování si na první schůzi družstva stěžovala, že moc dupeme a nenosíme asi papuče, protože tři měsíce byl nad ní klid a teď se to nedá vydržet. Inu, když v bytě nikdo tři měsíce nebydlel, je to docela logické. Je na místě dodat, že náš dům si před pár lety „sedl“, není nejnovější a dřevěné podlahy tím pádem trochu pruží. A když se v domě nájemníci pustí do úprav ve stylu „kamarád říkal, že tady to můžu probourat“, načež zruší část nosné zdi, je s podivem, že ještě stojí. A tak časem (bez jakéhokoliv dalšího upozornění) přišlo staré dobré bušení. Kdybychom zde dělali pravidelné párty, vybavili si domácí kino sadou reproduktorů B&W Nautilus, nebo zde pravidelně cvičili na nějakých strojích, pochopím to. Neříkám také, že patříme k nejtišším obyvatelům domu - ačkoliv v porovnání se studenty nad námi jsme amatéři a můj hlas je poněkud sytý (tzn. každý ho má hned dost), ale nepochopím, proč se bušení ozývá poté, co se v půl deváté hlasitě zasměji. 

Budeme muset udělat asi nějaká opatření. Ovšem vzhledem k tomu, že k bušení dokážou vyprovokovat pouhé peroucí se čivavy, to bude asi znamenat naučit se levitovat…

sobota 12. března 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity VIII - Princes Of The Universe

Půlkulaté pětadvacátiny slaví dnes "filmový" singl Princes Of The Universe, jehož B-strana měla celkem čtyři varianty...

Australské vydání
www.queenvinyls.com
Píseň Princes Of The Universe byla jednou z alba-nealba skupiny Queen A Kind Of Magic. Přestože byla jejich 12. studiová deska jakýmsi slepencem soundtracků a klasického alba (jedna píseň z filmu Železný orel, dalších šest z filmu Highlander a dvě navrch), byla obrovským úspěchem (v britské hitparádě se udržela 62 týdnů, z toho 16 v Top 10) a zavdala příčinu k jejich nejmegalomanštějšímu turné Magic Tour čítající 26 koncertů na 20 místech (včetně Budapešti... škoda, že jsem tehdy nebyl starší...) s pódiem o ploše 560m2 osvětlovaným rampou o váze 9,5 tuny a 180 reproduktory a další technikou spotřebovávající 254 kW elektřiny... Turné největší a bohužel i poslední.

Skladbě Princes of the Universe (jak měl ostatně znít původní název filmu Higlander) to mohlo být ale jedno - stejně jako další čtyři skladby z alba nikdy naživo nezazněla. Naštěstí k ní ale vznikl videoklip, který režijně zaštítil Rusell Mulcahy, fanoušek Queen a režisér Highlandera (ten, nebo spíš jeho  představitel Christopher Lambert, aby s Mercurym nakrátko zkřížil meče... nebo spíš meč a mikrofon).


Nadupaná skladba, Mercury ve vrcholné formě, nezvykle výpravný klip... a přesto to byl propadák, který se do hitparád vůbec nedostal. A tím pádem se nehrál skoro vůbec ani videoklip.

V Americe a Kanadě byla jako B-strana zvolena A Dozen Red Roses For My Darling, což byla de facto instrumentální (a dle mého ne moc dobrá) verze Taylorovy skladby  Don't Lose Your Head.

Věrní japonští fanoušci se mohli opájet na B-straně Mayovou pomalou baladou Who Wants To Live Forever. May ji sám vysvětlil jako reakci na scénu z filmu, v níž v náručí nesmrtelného Connora MacLeoda umírá jeho zestárlá první láska (a k emotivnosti přispěla i Mayova situace - zemřel mu otec - ten, se kterým postavil svoji slavnou kytaru a rozpadalo se mu manželství). Videoklip k písni se moc nezamlouval ani Mayovi (ocenil ale Mercuryho formální oblečení) ani Taylorovi (ten se prý při dlouhém a nudném natáčení nudil a necítil se dobře v kostýmu, a tak se raději řádně opil).


Pro australské vydání byla na B-stranu vybrána Mayova skoro až heavymetalová skladba Gimme The Prize (Kurgan's Theme), která, jak podtitul napovídá, vychází z hudebního tématu MacLeodova úhlavního nepřítele.

Poslední variantou, na které singl vyšel, bylo holandské CD vydání z roku 2000, kde na B-straně (ano, uvědomuji si, jak to zní absurdně - CD s B-stranou) zazněla skladba Was It All Worth It, kterou pro album The Miracle napsali Mercury a May.

Ať hit či propadák, skladbu Princes of the Universe jsem měl vždykcy rád pro její údernost a mohutnost. A ten klip, to je tak krásná esence "osmdesátek", že ji za to stojí zhlédnout hned několikrát.

úterý 8. března 2011

A na toho se nedostalo...

Snažil jsem se, snažil, ale nacpat českou kinematografii od počátků až do současnosti do nějakých třinácti lekcí je zkrátka nemožné. Přesvědčila mě o tom již 30. léta, kde jsem se zasekl u Karla Lamače a Martina Friče. Kdyby ty filmy (zejména ten druhý) nebušili jak Baťa cvičky, bylo by to jistě snazší. Chápu, že pro mnohé může být spousta Fričových filmů jen dobový průměr, o němž nemá cenu vůbec mluvit, ale já mám mínění jiné. Mnoho filmů (zejména ty s Hugo Haasem) patří do dnešní doby k těm, které spolehlivě pobaví. Ale nejde jen o zábavu ve smyslu komedií. Fričovy filmy s Voskovcem a Werichem prokázaly, že se český film nebrání světovým vlivům a jeho dramata i to, že zručně zvládal nejen komedie. 

Řekl bych, že spoustu filmům uškodilo uvádění v cyklech filmů "pro pamětníky". Na jednu stranu díky nim zůstávaly v rotacích českých televizí, ale na stranu druhou mohou být vnímány jako takřka archeologické artefakty, na něž se dívají jen přestárlí senioři v papučkách s žebříčkem. A přitom ty filmy jsou dodnes živé a vtipné. Ať už je to Kristian, nebo Eva tropí hlouposti či Mazlíček a Život je pes... A napadá mě, že postupem času už nebude možné tyto filmy cejchovat označením "pro pamětníky", protože tu nebude nikdo, kdo by si je pamatoval.  A do sekce "pro pamětníky" se začnou přesouvat snímky, které si pamatuje naše generace. Což s uvážením faktu, že mnozí dnešní studenti neznají třeba ani Svěrákovu Jízdu (1994), půjde rychleji, než by se mi líbilo...


P.S. Omlouvám se za sníženou kvalitu příspěvku, ale byl psán v průběhu pouštění filmu Doktor od jezera hrochů, který mě naopak přesvědčil o tom, že filmů, na které se dostat vůbec nemusí, bude nakonec víc než dost...

pátek 4. března 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity VII - I'm Going Slightly Mad

Komický a groteskní, stejně jako děsivý a tragický. Takový je 38. singl skupiny Queen, který spatřil světlo světa tentýž den jako osmý, jen o 14 let později. Druhá píseň z alba Innuendo - I'm Going Slightly Mad.

Přebal britského vydání
www.queenvinyls.com
Jako B-strana vyšla Mayova skladba Lost Opportunity, která se na album nedostala (na dvanáctipalcové verzi singlu to byl albový The Hitman)

Titulní skladba singlu (já říkal, že na ní dojde řada) je na první pohled poměrně komická, na ten druhý (a s uvážením okolností a doby jejího vzniku) značně děsivá.

Jde vlastně  o odraz pocitů a emocí jejího nemocného a vyděšeného  autora, Freddieho Mercuryho. To umocnil i videoklip, natočený v polovině února 1991, které je de facto posledním, na němž se Freddie tvůrčně podílel.

V režii "Torpedo Twins" (Rudi Dolezal a Hannes Rossacher) vznikla surrealistická ilustrace písně, plná bizarních obrazů. A tak sledujeme Freddieho nejen jako banánovník, ale po celou píseň oblečeného ve společenském obleku (pod níž měl několik vrstev termoprádla, kterého ani tak nedokázalo zahřát), s parukou a lá šílený lord Byron a velmi silným líčením, které mělo také pomoci zakrýt jeho zdravotní stav (stejně jako černobílý obraz klipu). Ten ale nemá cenu dopodrobna rozebírat, podívejte se ostatně sami...



Přesto všechno je patrné, že se tvůrci okolnostem navzdory vyřádili a i notně nemocný Mercury přispěl svými nápady, jak to můžeme vidět v krátkém making of. Vznikl klip, který mám skoro nejraději, i když výše napsané to poněkud kalí. Přesto mě I'm Going Slighly Mad, i po 20 letech dokáže naplnit silnými emocemi...

Hity , oblíbené (nejen) Brity VI - SP Tie Your Mother Down

Solidních 34 let slaví dnes již klasická vypalovačka Tie Your Mother Down

Přebal německého vydání
www.queenvinyls.com
Ve Velké Británii byla jako B strana vybrána pomalejší You and I, na americké placce vyšla ještě pomalejší Drowse. Singl vyšel 4. 3. 1977 a po patnácti dnech se poprvé objevila v žebříčcích jak v zemí jejího Veličenstva, tak v zemi hvězd a pruhů. Ani na jedné straně oceánu se však singlu nevedlo valně a zatímco v Británii vystoupil jen na 31. místo, tak v Americe se musel spokojit jen s 49. příčkou.
Ani jedno ji však nemusí mrzet (jako kdyby skladby něco mrzelo), protože se stala jednou z nejhranějších věcí na živých vystoupeních. A to docela po právu, protože patří k těm nejtvrdším věcem od Queen. Sám Mercury k tomu prozradil Kennu Everettovina to říkal: "No tuhle věc vlastně napsal Brian (May) a ani nevím proč. Možná že měl jednu ze svých špatných nálad. Vlastně si myslím, že se snaží udělat svoji Death On Two Legs
Zatímco Tie Your Mother Down byla otvírákem alba A Day At The Races (podle mě asi druhá nejlepší deska), Death On Two Legs (Dedicated to...) zahajovala tu první nejlepší, A Night At The Opera. Ono "věnováno..." patřilo Normanu Sheffieldovi, bývalému manažerovi skupiny, se kterým... no, nevycházeli právě nejlépe (ostatně text "saješ mi krev jako klíště... bereš mi všechny prachy a chceš víc... ale teď mi na rozloučenou můžeš políbit prdel... prašivej pes, král špinavostí... narvi si peníze do chřtánu, pane všeznáklu... jsi krysa z kanálu rozkládající se v žumpě hrdosti...), no zkrátka taková milá píseň na páteční odpoledne.

Oproti tomu Mayova Tie Your Mother Down není tak jednoduše interpretovatelná (nikdo z členů kapely se nevyžíval v tom osvětlovat obsah písní, neboť to pak - alespoň podle Mercuryho - muselo zákonitě ničit představivost posluchačů). Co se však ví, je to, že její základ vznikl v roce 1968, kdy se May snažil psát svoji disertační práci. Popravdě řečeno, nepodařilo se, alespoň ne do roku 2008, kdy ji dopsal úspěšně obhájil. Kéž by se mi povedlo alespoň jedno (tedy já jsem skromný, stačí mi ji obhájit dřív než za 40 let, o tom, že napíšu něco jako Tie Your Mother Down opravdu ani nesním...).


Přebal japonského vydání
www.queenvinyls.com

Tie Your Mother Down je také poměrně často využívanou skladbou u jiných kapel. O svoji coververzi se pokusili mimo jiné Foo Fighters (s nimi si živě zahráli i Taylor s Mayem), Lemmy Kilmister z Motörhead, americká partička Lynch Mob, Slashova skupina Slash’s Snakepit, američtí metalisti Villain, američtí Warrant nebo W.A.S.P.

Obě B-strany jsou oproti tomu velmi poklidné a ani jednu (možná i proto) nehrála skupina naživo. Ať už je to You and I Johna Deacona, nebo Drowse Rogera Taylora. K You a I řekl Mercury Everettovi poťouchle: "To byla věc Johna Deacona, jeho příspěvek k tomuto albu. Jeho písně jsou dobré a vlastně jsou čím dál tím lepší. Vlastně začínám mít trochu strach." Krásná milostná píseň se, snad jako vše, co napsal Deacon, poslouchá skoro sama.
Taylorova Drowse patří k takovým mým milým podivnostem. Už sám název (něco jako dřímota) vyvolává takovou podivně melancholickou náladu, kterou podtrhuje houpavý rytmus písně a opojný Taylorův chraplák. 
Zkrátka zase důkaz, že jim to klukům psalo a skládalo jedna báseň... ehm, jedna píseň.

čtvrtek 3. března 2011

Chytl jsem pedakoka

Tak mám za sebou první týden, v němž jsem učil souběžně (tento semestr pouze) na dvou školách a jak se zdá, v době, kdy vzduchem lítá spousta streptokoků mě asi napadl nějaký pedakok. Jinak si nedovedu svůj pondělní výstup vysvětlit.

Ačkoliv ozbrojen několika desítkami slajdů a ještě hustěji popsanými poznámkami tak, že by to vystačilo přinejmenším na půl semestru, jel jsem jako kybernetická myš a pálil do studentů data, tabulky, grafy a data a další grafy hlava nehlava. Ve výsledku jsem si vystřílel takřka veškerý materiál, což mělo na straně jedné za následek mé celkové vyčerpání a ochraptění, a na straně druhé totální otupení studentů, kteří, zahlceni daty a vydýchaným vzduchem v kinosále, jen stěží chápali, co se to tam děje.

A přitom můj vnitřní imperativ mi říká, že by je to mělo bavit. Vždycky chci vyvážit akademičnost a informační hutnost něčím odlehčeným, zábavnou one-man-show, která posluchače strhne, ale nedá jim zapomenout, že důvod našeho shromáždění je transfer informací a myšlenek. Snažím se tedy zapojovat i odlehčovací vsuvky, tu v podobě dokumentu o mandelince bramborové, brouku imperialistovi, tu vlastní akcí (například odkopnutím berlí nebohé slečně s ortézou - za to se omlouvám, mám moc velké nohy a občas o ně sám zakopávám).

Vzhledem ke změně systému se nám ale výuka zcukla do čtrnáctidenních cyklů. To je skvělé kvůli dalším činnostem, kterým se můžeme věnovat v týdnech, kdy neučíme. Naopak to ale přineslo i zdvojnásobení délky přednášky, což při započtení eventuality, že pedagog je trubka, který zapomene na přestávku, je skutečně smrtící kombinace.

Tak snad do příště přeléčím toho pedakoka. Jako lék si předepíšu snahu přibrzdit, třikrát denně invenci a nalačno pak trochu vtipné kaše. A třeba nakonec překvapím i sám sebe. A doufám, že i studenty...