Snažil jsem se, snažil, ale nacpat českou kinematografii od počátků až do současnosti do nějakých třinácti lekcí je zkrátka nemožné. Přesvědčila mě o tom již 30. léta, kde jsem se zasekl u Karla Lamače a Martina Friče. Kdyby ty filmy (zejména ten druhý) nebušili jak Baťa cvičky, bylo by to jistě snazší. Chápu, že pro mnohé může být spousta Fričových filmů jen dobový průměr, o němž nemá cenu vůbec mluvit, ale já mám mínění jiné. Mnoho filmů (zejména ty s Hugo Haasem) patří do dnešní doby k těm, které spolehlivě pobaví. Ale nejde jen o zábavu ve smyslu komedií. Fričovy filmy s Voskovcem a Werichem prokázaly, že se český film nebrání světovým vlivům a jeho dramata i to, že zručně zvládal nejen komedie.
Řekl bych, že spoustu filmům uškodilo uvádění v cyklech filmů "pro pamětníky". Na jednu stranu díky nim zůstávaly v rotacích českých televizí, ale na stranu druhou mohou být vnímány jako takřka archeologické artefakty, na něž se dívají jen přestárlí senioři v papučkách s žebříčkem. A přitom ty filmy jsou dodnes živé a vtipné. Ať už je to Kristian, nebo Eva tropí hlouposti či Mazlíček a Život je pes... A napadá mě, že postupem času už nebude možné tyto filmy cejchovat označením "pro pamětníky", protože tu nebude nikdo, kdo by si je pamatoval. A do sekce "pro pamětníky" se začnou přesouvat snímky, které si pamatuje naše generace. Což s uvážením faktu, že mnozí dnešní studenti neznají třeba ani Svěrákovu Jízdu (1994), půjde rychleji, než by se mi líbilo...
P.S. Omlouvám se za sníženou kvalitu příspěvku, ale byl psán v průběhu pouštění filmu Doktor od jezera hrochů, který mě naopak přesvědčil o tom, že filmů, na které se dostat vůbec nemusí, bude nakonec víc než dost...
Žádné komentáře:
Okomentovat