sobota 31. prosince 2011

Konec dobrý, všechno dobré...

Někdy to je dřina...
A máme tady konec roku, v němž jsem trošku zvýšil aktivitu na tomto blogu. Považte sami - ze sedmi příspěvků v roce 2008 a celkem dvaceti v následujících dvou letech, jsem letošní slovní průjem dotáhl na neuvěřitelných 106 příspěvků (včetně tohoto). Kdybych sečetl jejich celkovou délku, vydalo by to možná na solidní bichli, což rozhodně nepotěší mého školitele, neboť práce na disertační práci se nevyvíjí ani desetinovým tempem, ve srovnání s mojí grafomanskou kadibudkou.

Na druhou stranu vím, že 
méně, je někdy více a disertačku nelze napsat jen tak od boku. Takže se příští rok polepším. Tady si sice pohorším, ale jak se to vezme. Ustane (nebo se přinejmenším zmírní) mé spamování tématem Queen (ano, přiznávám, že díky mezerám v paměti a neschopnosti počítat, na některé fláky letos nedošlo, a tak si občas zaplevelím tématem Queen i v roce 2012). Pokud tím někoho otrávím, omlouvám se. Pokud potěším, děkuji. Reakcí minulý rok nebylo mnoho, ale když byly, tak potěšily. A potěšila i návštěvnost, která se ve srovnání s předešlými roky během některých měsíců bezmála zesedminásobila. I za to všem děkuji. Sice to není tolik, jako blogy některých renomovaných známých, ale jsem skromný chlapec a mé ambice byly cíleny na užší publikum.

Takže díky všem a v novém roce se na vás budu opět těšit!

neděle 18. prosince 2011

Děkuji Vám za vše, Václave Havle...

Václav Havel
1936-2011
Revoluci jsem prožíval jako malý chlapec ve druhé třídě základní školy.

Když jsem v listopadu přišel s trikolorou na klopě, soudružky učitelky to braly jako provokaci. Poučen tátou, odkázal jsem na "strejdu Václava", který ji nosí taky...

Jméno Havel bylo tenkrát všude. Znělo z rádia, z televize, bylo na plakátech, plackách... Učitelky i spolužáci zpozorněli. Jedna se dokonce, s jistou bázní, zcela vážně zeptala rodičů na třídních schůzkách, zda jsme opravdu příbuzní. Postupem let jsem si na tuto otázku zvykl. Podobně, jako na zvláštní pocit smutku, že tomu tak (asi) opravdu není. Být příbuzným člověka, jakým byl Václav Havel, by byla obrovská čest. Alespoň mu můžu poděkovat, že můžu být hrdý na své příjmení...

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVIII -
A Winter's Tale

Zima začne (tedy alespoň kalendářně) za čtyři dny. Přesto si ji připomeneme již dnes singlem s poetickým názvem A Winter's Tale, který dnes slaví šestnáct let od svého vydání.

Britské vydání
Ten, kdo ovládá matematiku lépe než já (což je prakticky každý) si rychle spočítal, že jde o jeden z posmrtných singlů skupiny Queen, který vyšel čtyři roky po smrti Freddieho Mercuryho. A právě on byl autorem skladby, která byla nahrána během ledna až června 1991 a patří mezi zcela poslední, které nahrál. Zároveň je zcela poslední, kterou složil výhradně sám (hudbu k poslední nazpívané skladbě Mother Love složil Brian May). Skladbu, která byla nedlouho po svém vydání označena jako vánoční, nazpíval za pomoci klavíru ve studiu sám a skupina k ní nahrála hudbu až posléze. Inspirací mu měl být výhled na Ženevské jezero z jeho apartmá v Montreux. Nerad bych sklouzl (opět) k zbytečnému patosu, ale při poslechu se nechce věřit, že píseň napsal člověk, kterému bylo jasné, že zde již dlouho nebude. Poetické líčení scenérie za okny, v níž poletují racci, plují labutě a kouřící komíny se tyčí proti nebi se sametovým Měsícem... Na podobnou scenérii nyní shlíží jeho socha zachycená v klasickém teatrálním a triumfálním gestu. Poslední Mercuryho skladbu následně zbylí členové Queen "zabalili" do takřka snového hudebního hávu a Brian May ji opatřil nádherným kytarovým sólem.

Britské "vánoční" vydání
Singl vyšel na dvou CD, z nichž jedno bylo vloženo v obalu navazujícím na náladu přebalu alba Made In Heaven, zatímco druhé bylo stylizované jako vánoční dárek, na nějž jste mohli vepsat věnování. Poněkud laciné a možná i dětinské, ale Vánoce jsou jednou do roka, takže nakonec proč ne. Singl dosáhl relativního úspěchu (dost možná i díky faktu, že na dvou CD bylo celkem šest skladeb), ovšem nejúspěšnější byl ve Velké Británii, kde dosáhl na šestou příčku hitparády, v jejíž top desítce se držel týden. Jeho úspěch měl podpořit i videoklip, který vytvořili Hannes Rossacher a Rudi Dolezal (tedy The Torpedo Twins) a to rovnou ve dvou verzích. Kolážovitý klip ilustrující (doslova) píseň, byl uveden v jednoduché verzi...
Zatímco druhá verze byla doprovozena trochou počítačové grafiky, která vytváří efekt textu, jako by jej psal Mercury vlastní rukou... 
Vedle těchto klipů vznikl ještě jeden. Již v době, kdy začali pracovat na budoucím albu Made In Heaven bylo všem jasné, že natáčení videoklipů bude poněkud obtížné. V té době se BFI potýkal s nedostatkem financí pro začínající režiséry. Slovo dalo slovo, Queen poskytli peníze a  v rámci projektu  Made In Heaven: The Films vzniklo osm "kraťasů-klipů". Jeden z nich, Outside-In režíroval Chris Rodley a inspirován posledními dny Freddieho Mercuryho jej koncipoval jako sérii horečnatých snů umírajícího muže...
Abych ale nekončil tak smutně, je tu ještě B-strana, respektive B-strany, neboť singl A Winter's Tale doprovázelo skladeb hned několik. Jak jsem již zmínil, skladba je chápána jako vánoční a není proto divu, že na sedmipalcovém vydání byla zařazena spolu s explicitně vánoční písní Thank God It's Christmas. Ta se ostatně dostala i na CD, kde jí společnost dělaly Now I'm Here (o té tu bude ještě řeč), zamilovaná klasika Johna Deacona You're My Best Friend, Mercuryho bělošský gospel Somebody To Love a singl uzavírala Rock In Rio Blues. A touto zvláštní improvizací nahranou na prvním festivalu Rock In Rio v lednu 1985 (kde byli Queen hlavními hvězdami společně s Iron Maiden) se pro dnešek rozloučím. A předem: Šťastné a veselé!

pondělí 12. prosince 2011

Queen našli talenty...

V nedávných dnech finišoval projekt, který si vysloužil značně rozporuplné reakce - pod názvem Queen Extravaganza se skrývala série nejprve internetových a následně i faktických konkurzů na hudebníky, kteří mají vytvořit kapelu pod vedením Rogera Taylora pro americkém turné v roce 2012.
www.queenonline.com
Ona rozporuplná reakce měla hned z několik důvodů. Britským Queen trvalo velmi dlouho, než Ameriku získali. Svůj triumf slavili singlem Another One Bitest The Dust, který hrála snad všechna americká rádia (dokonce i ty country). To byl rok 1980. Od jejich zrodu tedy trvalo devět let, než je fanoušci v zemi netušených možností vzali za své. O pouhé čtyři roky později však přišel další zlom - I Want To Break Free. Jeden z nejpopulárnějších singlů doprovozený videem mimo jiné parodujícím britský seriál Coronation Street. Čtyři dospělí chlapi v ženských šatech? To bylo trochu moc. A tak ve jménu americké prudérie (ale i faktu, že jednoduše nepochopili o co jde) MTV odmítla klip vysílat. Byl to pozvolný začátek konce americké kariéry, kterou svým způsobem uzavřel již koncert v kalifornském Ingelwoodu v září 1982. K návratu do Severní Ameriky došlo až v roce 2006 na šňůře s Paulem Rodgersem.

And the winners are...
www.queenonline.com
Je tedy zvláštní, že tato "talentová revival show" proběhne v USA. Nebo je to naopak právě důvod - Amerika nemá tak pevnou vazbu ke Queen s Freddiem Mercurym v čele a staří (a jak patrně Taylor doufá i mladí) fanoušci přijmou tuto novou "kapelu", v níž si plní sny mladé Američanky a mladí Američani (nebo Kanaďani). Abyste rozuměli - celá akce je jakýmsi hledáním talentů. Jen s tím rozdílem, že vítěze neodveze Jaro Slávik jako cvičené medvědy do Mekky zábavy Los Angeles, ale že budou moci stanout na pódiu (možná i vedle prošedivělého a nahluchlého rockera a kytaristy-doktora). Hlavní organizátor Roger Taylor si totiž letitým mlácením do bubnů natolik odpravil bubínky, že musí nosit naslouchátka. A Brian May se má přidat až v další fázi. Ale zpět k Extravaganze...
Jako součást oslav 40 let skupiny Queen rozjel sice nahluchlý, ale stále sakra charismatický bubeník talentovou šou, která hledá "zas*aně dobrý zpěváky a muzikanty", kteří se stanou součástí Queen Extravaganza Live Tour. Akce začala 19.září tohoto roku a jejím mottem bylo umožnit samotným fanouškům oslavit hudbu Queen. Zdá-li se vám to poněkud perverzní, či nikoliv, ponechávám na vás. Na oficiálním webu akce se zájemci mohli přihlásit, stáhnout si hudební základy pro svůj part (záleželo na tom, zda šlo o klávesáky, basáky, bubeníky, kytaristy či zpěváky) a následně svůj výstup natočit. Výsledná videa byla ke zhlédnutí na kanálu YouTube.

A na začátku prosince byli nejlepší vybraní pozváni na konkurz, na který dohlížel mimo jiné Spike Edney (klávesák spolupracující s Queen od poloviny 80. let), 
Trip Khalaf (zvukový mistr Queen) a pochopitelně Roger Taylor. Z výběru pětadvaceti muzikantů pak bylo sestaveno několik kapel - a uvážíme-li, že spolu nikdy před tím nehráli, museli se opravdu snažit. Každá z nich musela zahrát tři písně. První dvě byly jejich výběrem, povinná byla Crazy Little Thing Called Love. Konkurz můžete sledovat od jeho začátku, přes první (dle mého dost slabou) sestavu s Davidem Martelem (u něj úplně vidím, jak si doma hraje na Freddieho) po druhou, malinko lepší sestavu. Jako třetí na řadu přišel favorit celé soutěže, Marc Martel (ne, nejde o shodu příjmení, jde o Davidova bratra). Další sestavou pak byla kapela s Jennifer Espinozou za mikrofonem. A jak to celé napínavé klání dopadlo? (já vím, nemůžete se dočkat).

Z nejasného důvodu nebyl vybrán klávesák. A nebo je důvod zřejmý - Spike Edney nemá zrovna do čeho píchnout a tak vyjede na turné s omladinou. Za basu se postaví 
Francois-Olivier Doyon z Québecku, který se předvedl ve třetí sestavě. Za bicími bude o sluch přicházet pětadvacetiletý Tyler Warren z Camdenu v Tennessee:
Nutno dodat, že jde o chlapce nejen talentovaného, ale také  všestranného - do konkurzu se přihlásil nejen jako bubeník, ale také jako kytarista a zpěvák. Sladké dřevo však nakonec do ruky vezme Tristan Avakian z Toronta:
O kytarové party se bude dělit s Brianem Greshem z oklahomské Tulsy:
A na koho zbyla ona nevděčná pozice zpěváka? Tedy toho, kdo chtě nechtě bude srovnáván s nedostižným Mercurym? Za mikrofon se postaví dva vokalisté - jedním z nich bude i žena, již zmiňovaná Jennifer Espinoza ze San Antonio v Texasu:
Což o to, Jennifer nezpívá nejhůř, ale ženy to měly s písněmi Queen vždy o něco lehčí. Kdo bude tedy oním mužným hlasem, který si troufne na Mercuryho party? Myslím si, že od chvíle, co se na YouTube objevilo 22. září video Marca Martela, bylo všem jasné, kdo je tu vítěz. Kanadský zpěvák nejen že si píseň zazpíval jakoby nic, ale vyvolal obdivné reakce zahrnující zmínky o "ztraceném synu Freddieho Mercuryho" nebo jeho nové reinkarnaci. Považte sami:
Co dodat? Marc Martel má hlas jak zvon, ale chybí mu charisma, které má třeba jeho bratr David. Tak či tak, zdá se, že na kariéru má chlapec zaděláno, ať už Queen Extravaganza dopadne jakkoliv. Z českých médií se to ale nedozvíme. Ta se rozhodla Queen patrně jednoduše ignorovat.

čtvrtek 1. prosince 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVII -
Say It's Not True

Před čtyřmi lety, v den, který byl prohlášen za World Aids Day, tedy 1. prosince, byl nabídnut ke stažení nový singl Queen a Paula Rodgerse z chytaného alba Cosmos Rocks pod názvem Say It's Not True.

www.queenpedia.com
Poté, co se zbylí členové Queen (tedy Brian May a Roger Taylor) vydali za vydatné podpory Paula Rodgerse v letech 2005 a 2006 na turné (v jehož rámci navštívili i Prahu), jehož záznam vyšel pod ne právě skromným názvem Return Of The Champions, začalo se šuškat o možné další spolupráci. A první vlaštovkou byla starší skladba Rogera Taylora Say It's Not True. Tedy starší - posluchači měli možnost ji poprvé slyšet 29. listopadu 2003, kdy ji Taylor věnoval Nelsonu Mandelovi na začátku kapaně 46664. Neznalí, nechte se mýlit třemi šestkami. Neskrývá se pod nimi žádná neosatanská sekta, nýbrž jde o dvě čísla - 466, což bylo pořadové číslo, pod kterým byl na Robben Island uvězněn Nelson Mandela roku 1964. Pod číslem 46664 pak trávil ve vězení čas až do roku 1990. Hlavním cílem kampaně pak bylo jednak varovat před nebezpečím AIDS a jeho šířením v Jižní Africe. Poselství písně je prosté - HIV a AIDS je něco, co se týká nás všech, nehledě na barvu pleti, národnost, či sexuální orientaci. Roger Taylor a Brian May vystoupili s dalšími hvězdami (namátkou Anastacia, Beyoncé Knowles, Robert Plant, chybět nesměl klasik charitativních akcí Bob Geldof, Peter Gabriel, Bono a The Edge z U2The CorrsEurythmics...) a uvedli tuto píseň...
Nebylo se čemu divit, že se skladba ukázala i na repertoáru jejich turné s Paulem Rodgersem, které odstartovalo 19. března 2005 dalším koncertem 46664 ve Fancourt Country Club and Golfing Estate v jihoafrickém městě George, aby pokračoval dalšími jednačtyřiceti koncerty v Británii, Francii, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Německu, Česku, Belgii, Maďarsku, Nizozemí, Irsku, Portugalsku, USA, na Arubě až do Japonska. Následující rok pak s čtyřiadvaceti vystoupeními procestovali USA. Ačkoliv se většiny pěveckých partů ujal Paul Rodgers, píseň Say It's Not True zůstala v režii Rogera Taylora. Nutno podotknout, že se mu vydařila lépe, než o dva roky dříve.
Po úspěšném turné s Paulem Rodgersem, které vyvolalo na jedné straně nadšení a na straně druhé rozpaky (doprovázené články o oživování mrtvol, vlastním revivalu či nekrofilních duetech) se vrhli do studia, kde také vznikla verze písně, o které je dnes řeč. O pěvecký part se v ní podělili Roger Taylor, Brian May a především Paul Rodgers, který zde dokazuje, že sice nemá pěvecké kvality Freddieho Mercuryho, ale jeho bluesrockový hlas rozhodně není k zahození. Jako B-strana singlu, který byl fyzicky vydán 31. prosince 2007, byl přiložen i tento videoklip:
A že to Paulu Rodgersovi zpívá nejen ve studiu, ale i naživo, dokázal na následujícím turné, při němž roku 2008 odehráli celkem 41 koncertů. Po krátkém promu pro londýnské žurnalisty se  vydali do ukrajinského Charkova, kde jejich bezplatný koncert navštívilo těžko uvěřitelných 350 tisíc posluchačů. Na rockové dinosaury to není vůbec špatný výkon...