pátek 17. srpna 2012

Brno, film a Jára Cimrman

U příležitosti 45. výročí Divadla Járy Cimrmana, si dovoluji předložit přepis svého referátu z nedávné cimrmanovské konference, v němž jsem seznámil posluchače s nedávno započatým výzkumem.

Dámy a pánové, drazí kolegové.

Autor na nedávné konferenci
Jak už tomu u Járy Cimrmana bývá, nezměrnost jeho génia občas vede k tomu, že na jeho stopu narazí badatel náhodou. Nejinak tomu bylo i v případě výzkumu naší katedry. Ačkoliv jsme se Cimrmanovi přímo nevěnovali, bylo jen otázkou času, než se situace změní a my na něj narazíme. A právě to se stalo při nedávných rešerších v brněnském archivu, kde jeden z kolegů v šeru půdy bolestivě narazili na velkou zamčenou dřevěnou jarmaru. Náraz vedl naštěstí nejen k jeho pracovnímu úrazu, ale zapříčinil i její otevření. To, co jsme v jejich útrobách nalezli, nám doslova vyrazilo dech. Doposud prozkoumané dokumenty totiž odhalují další, zatím neznámou část života Járy Cimrmana. Dovolte mi, prosím, abych vás s tímto slibně se rozvíjejícím výzkumem stručně seznámil ve svém následujícím referátu.

Cimrmanolog Z. Svěrák při odhalení cedule 11. 11. 2004
www.idnes.cz
To, že se Mistr nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie, je obecně známo. Již její původní název, cimrmanografie, jasně dokazuje, kdo stojí za jejím zrodem, a to několik let před tím, než došlo ke zkomolení termínu a přivlastnění zásluh dvěma bohatými francouzskými podnikateli. Cimrman však nestál jen u kolébky cimrmanografie, ale byl i praktikujícím filmařem, a to jak u nás, tak i v Novém Yorku. Až do nedávné doby se však takřka nic nevědělo o jeho působení na Moravě, konkrétně v Brně. Prvním náznakem, že se město k Cimrmanovu odkazu hlásí, bylo otevření ulice Járy Cimrmana v roce 2004. Žel bohu je třeba dodat, že je to spíše ulička a navíc slepá, čímž Brno géniovi, díky kterému má přinejmenším jedno prvenství, mnoho vděku neprojevilo. Pevně však věřím, že to se i díky našemu výzkumu zlepší.

Špilberk na začátku 20. stol.
Na přelomu 19. a 20. století se Cimrman se svojí kamerou vydával na cesty křížem krážem celou zemí a navštívil při tom i moravskou metropoli Brno. Fascinován dominantou města – pevností a neblaze proslulým vězením Špilberk – rozhoduje se natočit krátkou esej o nedobrovolných obyvatelích těchto zdí. Jeho zapálení pro věc roste ještě víc, když zjistí, že kromě vrahů, žhářů a notorického mluvky Václava Babinského, svíraly tyto zdi i odpůrce Habsburské monarchie prakticky z celé Evropy.

Protihabsbursky naladěný Cimrman proto mění původní skromné plány a krátkou filmovou eseje začíná přepracovávat na filmovou fresku obřích rozměrů. K pracovnímu názvu Umlč mě, když to dokážeš jej inspirují dopisy italských karbonářů, píšících z nuceného pobytu na Špilberku. Velkolepé plány však před realizací naráží na finanční problémy a nedaří se mu ani sehnat vytoužené mezinárodní obsazení.

Při hledání podkladů pro svůj velkofilm naráží Cimrman i na několik dojemných příběhů žen – vězeňkyň. Rozhoduje se proto natočit nejprve skromnější příběh Já to nebyla, jehož tržby jej mají přiblížit k vytouženému počinu. Hledá představitelku hlavní ženské role a do oka mu padne mladá Olga, asi dvacetiletá rodačka z Vídně, která svojí útlou postavou přesně odpovídá jeho představě zmučené špilberské vězenkyně. Nadšen tímto objevem a přesvědčen o nevyhnutelnosti úspěchu, začíná Cimrman psát libreto k třetímu filmu, Špilberkův seznam, kterým chtěl tzv. Špilberskou trilogii završit.

Opusťme prozatím fakt, že od původně plánované filmové eseje, se Cimrman rozmachuje k trilogii netušených rozměrů. Stopa všech třech chystaných filmů se v doposud probádaných pramenech ztrácí, avšak je patrné, že tehdy k realizaci nedošlo, což Cimrman, opouštějící Moravu, bral jako velký dluh Brnu.

Dismas Šlambor
Foto: NFA
Díky badatelskému zájmu, ke kterému jsme podnítili i pražskou katedru filmové vědy, můžeme Cimrmanovy stopy sledovat dál. Cesty osudu jej vedly do Prahy, kde potkává Dismase Ferdinanda Šlambora, kouzelníka a eskamotérem, vystupujícího pod pseudonymem Viktor Ponrepo. Cimrman je svým vrstevník fascinován. Nejen pro jeho snahu stále zlepšovat eskamotérské programy a rozšiřovat je o nové triky, ale zejména pro neutuchající zájem o film. Viktora Ponrepa pojí s Cimrmanem společný cíl – učinit z něj umění rovné tomu divadelnímu. Status pouťové atrakce, předváděné kočovnými biografy, je oba doslova irituje. Rozhodují se proto otevřít vlastní stálé kino, kterého je film hoden. Pro tyto účely Jára Cimrman hledá vhodné prostory po celé Praze, avšak marně. Snahy o založení stálého biografu podporuje však jen do té chvíle, než zjišťuje, s jak egocentrickým a zároveň pragocentrickým člověkem spolupracuje. Někdy kolem roku 1903 pronáší Ponrepo osudovou řeč: „Kdo, když ne já, kde, když ne zde,“ s vysvětlením „jedině stověžatá matička Praha je hodna biografu,“ a přidává jízlivou poznámku „Snad mě nepředběhnou v té poslední obydlené zatáčce před Vídní“. To se rodilého Vídeňáka muselo dotknout. Navíc se mu vybavil starý dluh vůči městu Brnu, na které Ponrepo tak neurvale narážel. Po následné roztržce Cimrman Ponrepa ve zlém opouští, ten jej zavrhuje a jakýkoliv jeho podíl na přípravách pražského biografu později urputně popírá. Sám Cimrman se ve spěchu balí a odjíždí do Brna.

Vzácný snímek zachycuje Járu Cimrmana
na Velkém náměstí, kde bylo otevřeno první kino u nás.
A zde se na scéně opět objevuje ona mladičká Olga, zamýšlená to představitelka špilberské vězenkyně. Z náznaků v dochovaných zažloutlých stránkách deníku, je patrné, že Cimrman k této dívce pojal jisté sympatie. Proto jej poněkud zarazilo, když ji po svém návratu do Brna nalezl nejen vdanou, ale i těhotnou. Kdokoliv jiný by patrně zahořkl, ale ne tak Cimrman. Hlavní podíl na tom však měl Olžin manžel, majitel reklamní kanceláře Markus Dominik Morgenstern. Jeho plány, ne nepodobné těm Ponrepovým, nadchly Cimrmana natolik, že ho začíná přesvědčovat, aby založil stálé kino. Morgenstern váhá. Putovní biograf mu prosperuje, ale Cimrman na něj tlačí. Nastává nevypsaný závod mezi Prahou a Brnem, aniž by Morgenstern tušil, že Cimrmanův neutuchající zápal pramení z nedávné roztržky s Viktorem Ponrepem.

Kino Central, dříve The Empire Bio Co.
Foto: Židovská obec Brno
Díky liknavým rakousko-uherským úřadům trvá Cimrmanova snaha předběhnout Ponrepa dlouhé čtyři roky. O to víc jej musí výsledek těšit. Velký úspěch bral částečně i jako satisfakci za svojí (patrně) nezrealizovanou Špilberskou trilogii. Poté, co Dominik Morgenster otevřel na brněnském Grosser Platz - Velkém náměstí - dnešním náměstí Svobody, 7. června 1907, své kino The Empire Bio Co., účastní se Cimrman všech premiér jako čestný host. Když se do Brna dostává zpráva, že Ponrepo otevřel své kino až 15. září téhož roku, přeje spokojený Cimrman Morgensternovi hodně zdaru a vydává se natáčet do Spojených států amerických…

Objev brněnské jarmary s poznámkami a dokumenty Járy Cimrmana stojí na počátku nového směru našeho výzkumu. Katedra rozšíří své pole působnosti i o cimrmanologii s cílem prohloubit naše dosavadní bádání a nalézt přesnější doklady nejen o tzv. Špilberské trilogii, ale rozkrýt i poněkud záhadná léta 1903-1907. Tehdy Cimrman podporoval snahy Dominika Morgensterna v Brně, ale zároveň měl podle liptákovské kroniky vysedávat v tamní hospodě a lákat z hospodského pivo za různé úsluhy, mezi něž patřilo i vyzdobení restaurace U Sirotků známými nápisy. Veškeré další badatelské snahy by měla pokrýt dotace z prostředků Evropské unie, v jejíž získání pevně věříme - ostatně kdo jiný, než Jára Cimrman, je dokonalým příkladem evropanství. S výsledky našeho bádání vás seznámím na některém z dalších ročníků konference.

Děkuji vám za pozornost.

středa 8. srpna 2012

Filmový kvíz

Když jsem v roce 2003 nastoupil na Ústav filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty v Brně, rozhodně jsem netušil, že v roce 2012 budu stále tam. Co jsem ale tak trochu předpokládat mohl, bylo to, že bude sranda. A taky byla. Žel bohu drtivá většina příhod není příliš publikovatelná, co ale publikovatelné snad je, je následující test. V rámci našeho studia jsme pochopitelně nejednou navštívili nějaký oblíbený podnik a prolili našimi hrdly hektolitry všelijakých tekutin. Aby to ale nebylo jenom o bohapustém nasávání, vznikla tradice filmovědných večírků, které zpestřovaly (snad) vtipné testy. Neboť šlo většinou o dílo kolektivní, nebudu se snažit jmenovat autory - abych na někoho nezapomněl - a s jejich laskavým svolením zde uvedu jeden z roku 2007. Schválně, kolik bodů získáte bez nápovědy?

1) Jakou část těla si nechal ve filmu Dannyho parťáci 3 uměle zvětšit Linus Caldwell (Matt Damon)?
a) přirození
b) nos
c) prsa
d) ramena
2) Jak zní nápis na poznávacích značkách automobilů mafie ve filmu Trio z Belleville?
a) memento mori
b) cogito ergo sum
c) in vino veritas
d) veni vidi vici
3) Jak se jmenovala oblíbená kavárna z amerického seriálu Přátelé (Friends)?
a) Hyde Park
b) Central Park
c) Parking Lane
d) Cenral Perk
4) Jaké jídlo zabilo posledního přeživšího ve filmu Velká žranice?
a) želé ve tvaru ňader
b) šlehačkový dort ve tvaru hýždí
c) mátová placička
d) provensálské ratatouille
5) Proč se v roce 1933 údajně neudělovali Oscaři?
a) v čistírně omylem odbarvili červené koberce na žluto
b) nikdo nenatočil dobrý film
c) zemřel hlavní moderátor
d) nebylo dost dřeva
6) Jaké je druhé křestní jméno Milhouse Van Houtena ze seriálu Simpsonovi?
a) Mussolini
b) Castro
c) Franco
d) Guevara
7) Přispěvatelem kterého časopisu byl Dušan Jasánek (Vladimír Javorský) v českém filmu Černí baroni?
a) Rudá Tatra
b) Rudá tretra
c) Rudá vatra
d) Rudá Fatra
8) Jaké okurky shání Alex ve filmu Good-bye Lenin pro svoji matku?
a) Znojemské
b) Spreewaldské
c) Essenské
d) Frankfurtské
9) Jak se jmenovala kapitán Ikara I z filmu Sunshine?
a) Pimbacker
b) Pineapple
c) Pickard
d) Pinnhead
10) Co je poznávacím znakem oceánologa Steva Zissoua (Bill Murray) ve filmu Život pod vodou?
a) žluté sandály
b) pruhovaná trička
c) červené čepice
d) tetování na pravém předloktí
11) Čím zlikvidoval zombie hlavní hrdina Lionel z filmu Petera Jacksona Braindead – Živý mrtvý?
a) drtičem na dřevo
b) motorovou pilou
c) sekačkou na trávu
d) vibrátorem
12) Ve kterém znamení se narodil agent Jason Bourne alias David Webb (Matt Damon)?
a) blíženci
b) štír
c) váhy
d) panna
13) Jaké je křestní jméno doktora House ze seriálu Dr. House?
a) Hugh
b) Gregory
c) Douglas
d) White
14) Na které město dopadne americká jaderná hlavice v maďarském filmu Distrikt!?
a) Budapešť
b) Dubrovník
c) Bukurešť
d) Burgas
15) Z jakého materiálu je měsíc ve filmech Nicka Parka?
a) ze sýra
b) z vosku
c) z tofu a lepku
d) z měsíční horniny
16) Jakým jménem obdařili krávu děti rodiny Lavičkovy ve filmu Na samotě u lesa?
a) Jiřina
b) Jitka
c) Jana
d) Jarka
17) Jaký sport se provozuje ve filmu Taxidermie?
a) sportovní Člověče nezlob se
b) sportovní vrh šavlí
c) sportovní jedení
d) sportovní onanie
18) Na kterou část těla Homerova Simpsona se podepsal jeho tvůrce Matt Groening?
a) na hlavu
b) na pozadí
c) na předloktí
d) na nárt levé nohy
19) Jak se jmenovala postava generála z filmu Mravenec Z?
a) Řezáč
b) Rypadlo
c) Tykadlo
d) Kusadlo
20) Co se narodí Willu Turnerovi (Orlando Bloom) a Elizabeth Swannové (Keira Knightley) v závěru filmu Piráti z Karibiku: Na konci světa?
a) malý Sparow
b) chlapeček
c) dvojčata
d) chobotnička
a bonusová otázka na závěr...

21) Co dělají Berušky v Praze?
a) hady
b) labutě
c) kálí na Karlův most
d) parádu
Nejste si jisti, jak jste dopadli? Odpovědi jdou zde:
1b, 2c, 3d, 4a, 5d, 6a, 7c, 8b, 9a, 10c, 11c, 12d, 13b, 14c, 15a, 16b, 17c, 18a, 19d, 20b, 21b 

pátek 3. srpna 2012

Bilanční... (už zase)

Uplynulý měsíc byl na tomto blogu nejnavštěvovanější, a to i přesto, že je poslední dobou poněkud... inu, monotematický. Přesto (nebo možná právě proto?) je jeho čtenost mnohonásobně vyšší, než před čtyřmi lety. Návštěvnost, ale i výhrada monotematičnosti, za kterou jsem byl nedávno osočen, mě přiměly k malému bilancování...

2008: Rok první

Když jsem v září 2008 založil tento blog, pořádně jsem ani nevěděl, co se tu bude dít. První měsíc tak byl ve znamení tápání - cosi jako nekrolog vystřídaly mé žurnalistické pokusy, a to jak nepublikované, tak i ty otištěné (jeden na téma "svátky u hasičů, lékařů a policie" a druhý na podobné téma "svátky a zvířata"). Protože šlo o značně letité výškrabky, skryl jsem je pod tagem "ze šuplíku" (po něj se schoval i můj literární poklesek z doby, kdy mi bylo třináct - tehdy mi to přišlo děsně vtipné, s odstupem let to je ale trapas). Pár archivních tajemství ještě někde mám a snad na ně časem dojde řada. Rok 2008 jsem tak ukončil se sedmi příspěvky a s velkými plány jsem hleděl do roku 2009.


2009: Rok stagnace

Starý známý Jerry
Začátek roku přinesl poprvé potřebu bilancovat a nebylo to příliš potěšující. Bylo totiž zřejmé, že předsevzetí týkající se přinejmenším třech smysluplných příspěvků do měsíce, vzala brzy za své. Navíc jsem v té době již byl aktivně jeden semestr interním doktorandem, takže na nějaké rozsáhlejší snahy nebylo moc času. Dokonce se mi začalo stýskat po časech bakalářského studia, které jsem završil prací o svém oblíbeném producentovi - a proto jsem se k němu v únoru poprvé vrátil
Netbook - rozborka (a sborka)
Začátek roku přinesl také povánoční dar - netbook, od kterého jsem si (poněkud naivně) sliboval nárůst četnosti příspěvků. K němu sice nedošlo, ale musím uznat, že pořízený stroj je skutečně odolný. Nejen že vydržel kompletní prolití horkým čajem, ale i čistící extempore po zásahu syrovým kuřecím masem, kdy jsem si odpravil touchpad a klávesnici. Avšak stále pracuje a zdá se, že ještě nějaký ten pátek vydrží.

V březnu jsem konečně absolvoval
promoci, a to i přesto, že studium jsem měl už dávno ukončené. Následoval dlouhá odmlka až do začátku června, kdy jsem musel doznat, že mé prvotní iluze o doktorandském studiu, doznávají značných trhlin. Přesto jsem se v následujících měsících pustil do práce a litoval jsem, že tak šťavnaté téma, jako je mé pedagogické účinkování, zde nemůžu s ohledem  na pedagogický kodex patřičně vytěžit.  Listopad mě svým dvacetiletým výročím tzv. Sametové revoluce inspiroval k dalším dvěma literárním pokleskům - oba pohledem dítěte vzpomínaly na dobu před listopadem a po něm. Zvláštní, že stokoruna s Klementem Gottwaldem stojí patrně za úspěchem druhého nejčtenějšího příspěvku.

2010: Od dvanácti k osmi

Včil jsme v řiti...
Zatímco za předešlý rok jsem vypotil dvanáct umrněných cintů, stal se rok 2010 vyloženě nejslabším - dokonce jsem v jeho průběhu uvažoval o zrušení tohoto chabého pokusu o blog, jehož stav byl více než tristní - první příspěvek až v březnu, ale na druhou stranu to byl skoro zázrak. V červnu jsem se rozhorlil nad děsivým mobilem, který mě docela zavařil. V září tu byl nový semestr - který mi přinesl infarktovou chvíli, když mi den před mojí přednáškou zkolaboval externí harddisk se všemi prezentacemi a podklady... Ne nadarmo říkal už V. I. Lenin: "Zálohovat, zálohovat, zálohovat!" Nakonec to ale dopadlo dobře a já jsem mohl oblažovat studenty i místní čtenáře příspěvkem o Jerry Bruckheimerovi. Než jsem se nadál, byl tu konec roku a mé další bilancování.

2011: Rok Queen & hypergrafie
Když mě koncem roku jeden student (nebudu ho jmenovat, však Karel ví) upozornil, že je škoda, že na mém blogu toho stále moc není, zamyslel jsem se a rozhodl se konat. Úvod roku byl ještě poměrně nevinný - po snaze přispět k tehdy probíhajícímu zatmění Slunce (za pomoci nejlevnějšího foťáku a "filtru" zbastleného z několika slunečních brýlí) jsem do toho šlápl poprvé - ano, poprvé se tu objevila skupina Queen, slavící toho roku 40. výročí. Nejdříve v knižní podobě a 23. ledna poprvé v podobě textu o singlu v cyklu, který jsem nazval (inspirován pořadem z počátku 90. let)  Hity oblíbené (nejen) Brity. Netušil jsem, že jejich počet dosáhne (prozatím) 59 textů. A aby toho nebylo málo, mezi těchto devětapadesát textů o singlech se vměstnalo i několik textů o jejich začátcíchnovém webu, návrhářce kostýmů, hledání basáka, pořádané výstavě, pražském koncertu z roku 2005, projektu Queen Extravaganza, pogratuloval jsem postupně kytaristovi Brianu Mayovi, bubeníkovi Rogeru Taylorovi (řada přišla i na sólové projekty jak jeho, tak kapely The Cross), basákovi Johnu Deaconovi a pochopitelně i Freddie Mercurymu (a následným reakcím). Vedle toho jsem se pozastavil i u prznění skladeb Queen v další Česko Slovenské Superstar, druhé pětici alb vydané v nové edici a dobové kritice Jana Rejžka na koncert Queen v Budapešti. Velmi jsem se vyřádil na textu, který prstem po mapě hledal bydliště Freddieho Mercuryho a s obavami jsem zavzpomínal i na den jeho smrti - obavy byly ale neopodstatněné, neboť jde o dlouhodobě nejčtenější text na blogu.
Pro své studenty se rozkrájím...
Ano, byl to rok, kdy jsem našel jistý tematický rámec, který udal blogu směr, ale na druhou stranu jsem se snažil vměstnat mezi tyto texty i něco trochu jiného. Jedním z témat byla pochopitelně (i když v menším množství, než by se čekalo) škola - postěžoval jsem si na jazykovou úroveň bakalářských prací, připravoval jsem se na pedagogické působení na již třetí škole, kam jsem stále nějak nemohl sestavit program výukysebekriticky jsem shrnul svojí první přednášku, která se změnila ve slovní průjem a nakonec jsem uznal, že učit 12 kurzů během 4 semestrů, je poněkud moc a budu se muset rozkrájet. Chmurnou náladu mi opět přinesly přijímačky, na nichž se ukázalo, že na středních školách je asi něco špatně.
Sem už opravdu ne...
Vzhledem k tomu, že jsem ještě během roku stihl (opět) pracovat na Špilberku, neodpustil jsem si menší popíchnutí (to větší mám někde v záloze) tamních poměrů. Na druhou stranu jsem tam zažil zajímavé setkání, ale o dosti podivné výstavy. Z oblasti každodenních problémů a mezilidských vztahů jsem si zanadával na sousedy, na stav naší ulice, dementní cyklisty, kteří neumí dodržovat pravidla (a já neumím česky, neboť jsem si díky již opravenému překlepu vysloužil na Facebooku opakované výkřiky "Bňááák!") a zcela zásadním, ale patrně nijak objevným, příspěvkem, byl text o zkušenosti s věhlasným autobazarem. Koncem roku jsem krátce vzpomněl na zesnulého Václava Havla.
Nemáte při ruce fotku?
Nakreslete si ho...
Kupodivu zbyl čas i na příspěvky z ranku mého studia - tedy z oblasti filmu. Ze šuplíku jsem vylovil text o Janu Werichovi, který později vyšel v CVmag a i zde patří k nejnavštěvovanějším. Dvakrát jsem, spíše v žertu, zabrousil k Jerry Brucheimerovi - poprvé, když mi přišlo, že Rob Marshall je zombifikovaný Don Simpson (což mi bylo jinde vytknuto slovy, že si mám pořídit silnější brýle) a podruhé jsem společně s dvěma videi poukázal na lehkou vyčerpanost páně producenta. Do Ameriky mířily i další příspěvky - v jednom jsem se zaměřil na film Tonyho Scotta o splašené lokomotivě, ve druhém jsem vyštrachal ze šuplíku textík o zvláštní epizodě oblíbeného seriálu M*A*S*H. Společné téma války a zdravotníků měl i šuplikoidní text o filmu Kippur izraelského režiséra Amose Gitaie.
Nemohl jsem odolat a několikrát jsem se zaměřil i na vznikajícího Hobita (jak de nedávno ukázalo, těšit se můžeme ne na dva, ale rovnou tři filmy). Nejprve jsem přiblížil jednotlivé trpaslíky, poté jsem shrnul postřehy a záběry z třetího videoblogu a nakonec jsem se zaměřil i na faktor, který je ve spojitosti s Hobitem očekávaný s lehkou skepsí - 3D. Vzhledem k tomu, že nejlepší a nejslavnější skupina všech dob - ano, nikdo menší než The Rutles - vydali nové album Lunch, musel jsem zkrátka zavzpomínat na tuto živoucí legenda. Legendu, která bude žít ještě dlouho poté, co ostatní žijící legendy zemřou. Ale zpět k filmu - opět ze šuplíku se vyvalil pokus o recenzi na Svěrákovic Vratné lahve a spíše sám pro sebe jsem si shrnul konec seriálu Comeback.
Kino Oko... Bylo a není...

Tři příspěvky, které jsem si nechal na duben roku 2011, patří sice k těm "šuplíkovým", ale zároveň mým velmi oblíbeným - a podle statistik přístupů na stránky také k těm čtenějším. Ostatně odkazovaly na ně i oficiální facebookové stránky Kina Jablonec nad Nisou. Text rozdělený pro svoji délku na tři díly, se věnoval právě jim - kinům v mém rodišti. První díl velmi stručně seznámil s jejich historií - když jsem si ještě ověřoval některá data, fošel jsem k závěru, že bude ještě o čem psát - kina na Jablonecku a Liberecku totiž zejména díky podnikatelskému duchu německých provozovatelů patřila k nejstarším. Ve druhém díle jsem popsal jednotlivá kina a zavzpomínal jednak na Otto Vejnara, člověka, který byl s jabloneckými kiny spjat od začátku 60. let a od roku 1972 až do své smrti v roce 2007 je vedl a také na Kino Oko, které již vzalo za své. Poslední díl se věnoval programování kin a zaměřil se také na již neexistující 70mm projekce.


Shrnu-li to - i když to na první pohled tak mohlo vypadat, nešlo rozhodně o monotematický rok. Byť se to Queen jen hemžilo, objevilo se zde několik příspěvků, kterých si ve vší skromnosti vážím a jsem rád, že i jejich čtenost nebyla zanedbatelná. To pravé monotematické běsnění nastalo až následující rok, ačkoliv jsem ve svém bilancování koncem roku 
slíbil, že zmírním spamování tímto tématem.

Rok 2012 doposud: Queen kam se podíváš...

May & May
Ze závěrečného předsevzetí se vyplnila jen část - poklesl počet příspěvků. Na druhou stranu však zesílila jejich monotematičnost. Seriál Hity oblíbené (nejen) Brity dostal během půlky roku dalších deset částí a aby toho nebylo málo, v květnu jsem vymyslel další seriál, pojmenovaný Král je mrtev, Královna žije dál? Queen po roce 1991, který měl poukázat také na to, že Queen nebyli jen Mercury. Doposud má jen první dvě části - rok 1991 a rok 1992. Zda budu pokračovat, se teprve uvidí. Drobnou vtipnou výjimkou byl lednový příspěvek pohrávající si s myšlenkou, zda moderátoři Top Gearu nepřipomínají členy Queen. Přijde vám to jako blbost? Posuďte sami.
Bri & Adam & Rog

Ryze monotematický se pak stal - s drobnou výjimkou - měsíc červenec. Kupodivu ale právě díky této monotematičnosti se rapidně zvýšila jeho čtenost. A čím to bylo? V osmidílném cyklu 
Show must go on regardless of haters? (tedy on byl číslovaný i po půlkách a 1/4, ale ve výsledku je jich osm) jsem se zaměřil na spolupráci Queen s Adamem Lambertem, Americkým mládencem, který na sebe upozornil především v osmé řadě American Idol, kde obsadil druhé místo. Hned první pošťouchnutí přineslo neobvyklou řadu reakcí - většinou negativních - vždyť jak si můžu dovolit kritizovat zpěváka, když sám nezpívám, že? První ukrajinský koncert bohužel nepatřil k nejvydařenějším a podobně tomu bylo i v případě druhého, moskevského. Když jsem se v "půlkovém" příspěvku rozezlených příznivců Adama Lamberta zeptal, kdo podle nich zpívá modelovou skladbu Under Pressure nejlépe, kupodivu jsem žádnou odezvu již nedostal. Sám sobě jsem si srovnal v následujícím příspěvku své postoje k "postmercuryovským" aktivitám, abych však následně konstatoval, že Przedstawienie musi trwać!, ale že ani třetí koncert v řadě nepatřil k příliš vydařeným.
S jistým očekáváním jsem hleděl vstříc třem posledním koncertům, které proběhly v londýnském Hammersmith Appolo - původně kině a od 60. let víceúčelovém sále (kéž by podobný osud měla kina i u nás), kde Queen za svojí kariéru vystoupili celkem osmkrát a kde na Vánoce 1975 triumfovali. Prostředí o hodně intimnější, než jsou stadiony, jim vyloženě svědčilo - a tak se postupem času i účast Adama Lamberta stávala snesitelnější a on sám byl pěvecky jistější.  Na prvním londýnském koncertě ještě bylo dost chyb, ale při poslechu předposledního a posledního vystoupení, jsem poněkud zalitoval, že jsem do Londýna nevyrazil...

Inu bylo to zajímavých pět let a já jsem neskonale vděčný všem, kteří nade mnou ještě nezlomili hůl a občas sem zabrousí, počtou si a snad se někdy i něco dozví nebo se pobaví. Skutečně bych se nerad dušoval, že konečně půjdu s těma Queenama do prd***, protože je to zkrátka téma, které mě baví. Na druhou stranu bych byl ale rád, kdyby se mi dařilo sem tu a tam vpašovat o něco jiného. A s tímto závazkem končím svůj prozatím 158. příspěvek...