pátek 20. listopadu 2009

Byla to zvláštní doba II aneb Příspěvek polistopadový

Klika cvakla, dveře letí, táta přijde z roboty… Dneska byla výplata, tak ani moc nekomentuje bordel v mým pokoji. V kuchyni si sedne a kouká na výplatní pásku. Pak šáhne do peněženky, vytáhne štůsek bankovek a než se nadějeme, několik brčálově zelených zmačká a zahodí do rohu. „Tímhle hnusem já platit nebudu“, ještě řekne a kroutí hlavou. Nakonec je ale zvedne, narovná a strčí zpátky do peněženky. Nevím proč, ale tyhle stokoruny se mi nelíbí. Ta stará, s tou paní co jde z pole a pánem co má ten velikej kšilt se mi líbila víc… Tenhle pán je divnej. Tlustej a zelenej. A prej byl zlej. Hajzl, říkal táta.

A prej si budu muset nějak přestěhovat pokoj, protože se bude malovat. Táta to mámě slibuje už dlouho a prej že když se blíží ten rok 1990, mohli bychom mít zase hezkej obývák. Tak se to snad do Vánoc stihne…

Protože si chlapi musej pomáhat, začal sem pomáhat. Skoro celej obejvák se přestěhoval do mýho pokojíčku. Skoro se tam nedalo hnout, ale zase bylo dobrý, že hned u postele byl gauč, takže stačilo se ráno překulit přes čelo postele do gauče a mohl sem hned koukat na v neděli na Studio kamarád, v úterý Vegu, nebo ve čtvrtek na Magion.

Ale pak se začalo něco dít. Táta přišel z práce a hned zapnul televizi. A pak na ni pořád koukal a vůbec nemaloval. Máma se rozčilovala, že ten obývák do Vánoc nestihne vymalovat, ale tátovi se nechtělo. Pořád koukal na televizi a že prej to konečně prasklo a v televizi bylo pořád moc lidí a pořád tam někdo zpíval a taky se mi líbilo, že tam zpíval jeden fousatej a vlasatej pán písničku Havlíčku, Havle. Tak ta se mi líbila, protože se jmenovala jako já.

Pak si taky pamatuju, jak táta rozstříhal šňůrku od nějaký požárnický medaile, na takový malý kousky, dal k tomu sichrhajcku a dal si to na budu a já chtěl taky, tak jsem ji dostal, ale ve škole byl potom velkej malér, protože si nás zavolala soudružka učitelka a vedla nás k soudruhu ředitelovi a ten se nás ptal, jestli nás někdo navedl, nebo nám to tam dali rodiče a já tam byl s tím kamarádem, co si na slib Jiskřiček vzal tu kostkovanou košili a teď měl na bundě taky tu trikolóru, tak se tomu prej řikalo, a já řikal, že se mi to líbí, protože to je hezky barevný.

Potom se to už nějak neřešilo, dokonce pak přišla i soudružka učitelka a říkala nám, že teď už ji nemusíme říkat soudružko učitelko, ale jenom paní učitelko a když jsem se těšil, že nám bude zase číst z Rudýho práva, tak nám začala vyprávět, jak jako malá holka byla s rodiči v Lánech a že tam byli v lese na houbách a pak tam viděli na koni Tomáše Masaryka Garyka, prej prezidenta osvoboditele a když to říkala, tak byla moc smutná, nebo zaražená, já nevim. A když jsem ji náhodou řekl souškou učitelko, tak se moc zlobila,, že není souška, ale paní.

Za pár dní přišel do třídy soudruh ředitel, teď už vlastně pan ředitel, v ruce měl kotouček takový tý papírový lepenky, co je z jedný strany hnědá jako krabice a z druhý strany ji musíte olíznout a chutná to skoro jako známky a pak nám každýmu dal kousek a řekl nám, ať si otevřeme žákovský knížky a přelepíme tam vlevo dole to psaní co tam je, a tak jsme to přelepili. A pak jsme si měli otevřít učebnici vlastivědy a tam jsme taky něco přelepili. A doma se táta zlobil, že prej je to na hovno a že bychom prej měli dostat nový učebnice. A pak táta vzal učebnici vlastivědy a četl z ní nahlas a moc se mu to nelíbilo.

Moc se mi líbilo, když jsem dostal fixy a vybarvoval plakátky, na kterých byly třešínky s červíkem a tak jsem to vybarvoval, aby ten červík byl hodně hnusnej. A doma jsme měli hodně plakátů s nápisem Havel na hrad a byl tam Václav Havel a já měl dědu Václava, ale ne Havla, ale Kováře, ale stejně jsem ve škole říkal, že to je strejda. A pak jsme s tátou chodili večer lepit plakáty. To mě bavilo, bylo to takový dobrodružný, ale máma se zlobila, že prej mě má nechat doma a že budeme mít malér. A jednou večer jsme lepili takový veliký plakáty, seděli na nich třeba Petr Miller, Jiří Dienstbier a nebo Vladimír Dlouhý. A najednou se za náma objevil nějakej pán a smrděl pivem a táta se lek a nevěděl, co má dělat, ale pán říká „Šéfe, dejte mi jedek plagát, já ho pověsim ve fabrice“ a tak mu ho dal a plán měl radost a odešel.

To všechno bylo dobrý, ale pak mě docela naštvalo, že mě řekli, že už nebudu chodit do Jiskřiček. A tak sem pochopil, že už se asi pionýrem nestanu… Ale zase bylo dobrý, že sem po nějaký době dostal novou bundu, barevnou, a tak sem nemusel už nosti ten hnusnej hnědozelenej kabátek, co se mi vůbec nelíbil…

4 komentáře:

Jan řekl(a)...

Je to prima, ze te listopad takhle navnadil. Pekny, ctivy, lidsky, detsky. Diky, Honza H.

Luděk H. Havel řekl(a)...

Díky moc! Tyhle zážitky z dětství jsem chtěl podobným způsobem ventilovat už dávno a teď nastala víc než vhodná příležitost. Původně to mělo být takové zamyšlení, ale nakonec mi z toho vzešla taková spontánní výpověď pozdního Husákova détěte, napsaná za pár desítek minut...;)

Baris řekl(a)...

A ja si pamatuju jak sme malovali ve skole Auroru a jak nam soudruzka ucitelka zpivala ruskou hymnu. Ja jsem toho pionyra jeste stihla, ale myslim ze to bylo tak tak! :)

Luděk H. Havel řekl(a)...

Jé, na Auroru si taky vzpomínám. Já jsem nad ní v náhlém záchvatu inspirace nakreslil letadlo s hákošem a bublinou "Achtung! Achtung!" a paní učitelka mě strašně seřvala, aniž bych věděl proč...:)