úterý 17. listopadu 2009

Byla to zvláštní doba aneb Příspěvek předlistopadový

Slibuji dnes přede všemi,
jako jiskra jasná,
chci žít pro svou krásnou zemi,
aby byla šťastná.
Stál sem v kině Radnice, ale vůbec sem nešel jsem na film. Těšil sem se, až budu moc říct nahlas to, co sem se teda jako dost dlouho učil. Měl sem modrou košili. To jsme si měli vzít. Asi aby nám to slušelo…

Jeden kamarád přišel v košili, co vůbec modrá nebyla, ale měla na sobě červený kostičky a proužky. Soudružka učitelka se dost rozčilovala a křičela, že to prej udělal naschvál a že je to provokace. Dokonce mu říkala, že má smůlu a že má jít domů, ale myslím, že nakonec to dopadlo dobře, zalezl někam dozadu a mohl jít s náma.

Vyšli jsme před hlediště, kde sedělo strašně moc lidí. Některý vypadali, že mají radost, jiný zase, že radost vůbec nemají. Já ji teda měl! Pak to přišlo a mohli jsme to konečně říct nahlas: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“

Přišel nějaký soudruh, každému připíchnul na košili odznak a bylo to. Sice mě naštvalo, že mi udělal díru do košile, ale to neva, byl jsem konečně Jiskra! A moc dobře jsem věděl, že Jiskra mluví pravdu, že je zvídavá, ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si, že je pracovitá a pomáhá rodičům. A hlavně jsem věděl, že Jiskra chce být pionýrem. Moc jsem se těšil, až budu mít svůj vlastní rudý šátek a docela mě štvalo, že už taky takovej nemám. To vám byl den!

Pak jsme s mámou šli za odměnu kouknout do hračkářství. Koukal sem na plechový autíčka, Člověče nezlob se, domino a Hejrupáčky. … ale víc se mi líbili Igráčci, protože Hejrupáčky jsem hned poztrácel, ale Igráčci se tak snadno nerozpadali. Myslím, že mi máma jednoho koupila. Docela bych byl radši, kdyby mi koupila třeba další auťák od Monti-systemu, ale to možná až k narozeninám. Doma jsem měl už auťák ze safari a dakarskou Liazku! Si nemyslete, sem byl už velkej kluk! Dokonce jsem měl i vlastní rubikovku z Tuzexu! Sice se mi nedařilo ji složit, takže jsem zkoušel přelepit barevný samolepky, ale nepovedlo se mi to, bylo to vidět, tak jsem ji radši schoval, aby na to nikdo nepřišel.

Ve škole nám pak paní učitelka četla články Rudého práva. Moc jsem jí neposlouchal, protože jsem se těšil, jak půjdu odpoledne do družiny na Jiskřičky. Bylo to super. Malovali jsme tam a učili se, jak máme pomáhat rodičům. Ta paní, co vedla jiskřičky, byla velká a asi děsně stará. Myslím, že jí už bylo přes dvacet! Měli jsme ji rádi. Určitě víc, než jednu paní vychovatelku, co byla malá, tlustá a smrděla. A když jsme někam šli, tak ona nešla, ale tak jako se kolíbala ze strany na stranu, byla rudá a funěla. Ale to nevadilo, protože sem byl Jiskra a těšil jsem se, jak budu velkej a stanu se pionýrem.

Žádné komentáře: