středa 29. června 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XX - Love Of My Life

Koncem června 1979 vyšel u příležitosti prvního živého alba skupiny Queen Live Killers i živý singl se dvěma staršími skladbami - ta na první straně byla z alba A Night At The Opera (1974) a ta druhá z ještě staršího Sheer Heart Attack (1974). Snad i proto se singl v Británii "vyšplhal" jen na 63. místo hitparády, čímž se stal jejich nejméně úspěšným singlem. Ale i přesto se na něj v rychlosti podíváme...

Japonské vydání
www.queenvinyls.com
Jedním z hlavních důvodů, co mě k tomu vede, je mimo jiné i fakt, že titulní skladba singlu, tedy milostná balada Love Of My Life ukazuje Mercuryho v jeho méně známé podobě - pro mnohé je to ten slavný gay s knírkem, který žil tak promiskuitně, až si z toho uhnal AIDS (Znáte ten hnusný vtip? Proč umřel Freddie na AIDS? Jen tak, z pr****). Love Of My Life však odhaluje jinou, starší tvář Freddieho Mercuryho - toho, který se zakoukal do jedné z prodavaček v módním obchodu Biba. Sice v tu dobu chodila s Brianem Mayem, ale když May vytušil, Freddieho náklonnost, šel mu z cesty. Plachému Mercurymu ale trvalo dalších šest měsíců, než ji pozval na rande. Ta dívka se jmenovala Mary Austin a stala se Mercuryho životní láskou. Jejich vztah trval šest let, než začalo něco skřípat. Freddie si začal uvědomovat, že ho to táhne opačným směrem, k mužům. Pro jeden z budoucích symbolů gayů to nebylo vůbec lehké - narozen na Zanzibaru, vyrůstal v Indii a to vše ve velmi tradičním zoroastrovském prostředí. Nakonec však zvítězila jeho přirozenost a jak sám později řekl: "Náš vztah skončil v slzách, ale zrodil se nový, který nám nikdo nemůže vzít. Všichni mí milenci se mě ptají, proč jí nedokážou nahradit, ale to je nemožné." Mary Austin se stala jeho nejbližší družkou a blízkou spolupracovnicí, která s nimi cestovala i během turné. Po Mercuryho smrti se stala i "vdovou", která po něm zdědila jeho sídlo na Garden Lodge50% veškerého jeho majetku (v roce 1991 cca 10 milionů liber) a budoucí příjmy (ponechme nyní stranou jeho pozdější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin, která tím pádem ostrouhala, i to, jak se po Mercuryho smrti Austinová zachovala k jeho poslednímu partnerovi, Jimu Huttonovi).

Freddie & Mary
Foto: Mick Rock
Skladba Love Of My Life je podle jedné z verzí věnovaná právě Mary - ačkoliv Mercury to nikdy nepotvrdil, ani nevyvrátil. Skladba se stala velmi populární součástí jejich živých vystoupení, kdy strhávala k sborovému zpěvu publikum - a to i po zpěvákově smrti, kdy tuto skladbu zpívá Brian May s věnováním Freddiemu a vytváří tak jednu z nejemotivnějších částí koncertů. Je tedy píseň pro Mary či o Mary? Když si dobře poslechneme text, je zřejmé, že nejde jen o povrchní popík, ale o něco mnohem hlubšího:
Videoklip v režii Dennise De Vallance byl natáčený v průběhu koncertu v Tokyu, ačkoliv - jak jste si možná všimli - zvuk byl nahrávaný jinde, a to konkrétně v německém Frankfurtu. Ještě dodejme, že původní studiová nahrávka obsahuje Mercuryho hru na piano a Mayovu hru na harfu. A dodejme, že skladba se dočkala bezmála dvou desítek coververzí.

Druhá strana singlu obsahovala oproti tomu říznou skladbu Briana Maye - Now I'm Here. Zajímavé je, že ji složil v době, kdy se necítil nejlépe - při prvním americkém turné začal pociťovat slabost, až jednoho dne zjistil, že zežloutl. Podpírán spoluhráči byl protlačen přes celní kontrolu (Roger Taylor dodnes nechápe, jak se jim ho podařilo přepravit zpět do Británie, neboť sotva stál) a nějakou dobu se musel léčit. V rámci živých vystoupení, kde se skladba stála evergreenem, která hráli takřka na všech koncertech, byl v 70. letech několikrát využit dvojník - jejich manažer přepravy - oblečený jako Freddie, aby v úvodním opakujícím se "Now I'm Here" za pomoci světel vyvolali dojem, že Mercury je na obou stranách jeviště. A ještě si všimněte, že v čase zhruba 
2:35 zazní "Down in the city just Hoople and me", což je narážka na americkou šňůru s Mott The Hoople, kterým v té době dělali Queen předskokany.

pondělí 27. června 2011

QUEEN - Druhá pětice alb je tu...

Dnes je ten slavný den, kdy k nám byl zaveden... druhý "balík" alb skupiny Queen! 27. 6. vychází jak ve Velké Británii, tak ve většině světa (tedy i u nás), druhá pětice remasterovaných alb doplněná bonusovým diskem. A co nás čeká? Dvěma slovy: pecky bomby!

Informace pro ty, kteří to snad doposud nepostřehli: letošní rok je výroční - skupiny Queen slaví 40 let od svého vzniku a při té příležitosti vydává remasterované edice svých alb, pro BBC připravila dvouhodinový dokument a údajně stále pracuje na celovečerním filmu. Možná zamrzí, že výročí neoslaví něčím opulentnějším - například vydáním nového alba - není asi žádným velkým tajemstvím, že materiálu, na kterém se podílel Freddie Mercury a který nebyl doposud vydán, je víc než dost. Ale dobrá, spokojme se s reedicí. A je na místě podotknout, že reedicí ne tak ledajakou... 

Po první pětici alb (tedy Queen, Queen II, Sheer Heart Attack, A Night At The OperaA Days At The Races) nás čeká i alba z let 1977 - 1982, tedy z doby, kdy kapela měla za sebou dobu dluhů, chudoby a mizerných manažerů a začala doslova a do písmene dobývat svět...  Čekají nás alba News Of The World, Jazz, The Game, Flash Gordon a
Hot Space.

A co bude ten očekávaný bonus? Pojďme se podívat popořadě na jednotlivá alba... V době, kdy Británií (a světem) cloumal punk (a Freddie Mercury zacloumal se Sidem Viciousem ze Sex Pistols, když ho poté, co je otravoval ve studiu, nazval Simonem Ferociousem, chytil ho za flígr a vyhodil... - Roger Taylor k tomu v nedávném dokumentu dodal - "Sid byl kretén. Víte, byl to idiot"), se zdálo, že monarchii odzvonilo. Nastoupila anarchie. Přestože se skupina nechtěla posunout směrem k punku, rozhodli se k návratu k rockovým a jednodušším kořenům - a tak jsou některé skladby z News Of The World mnohem bližší punku než jejich předešlým dvěma rockově-operně-gospelově-vaudevillovým albům - nejblíž k tomu má Taylorova Sheer Heart Attack, titulní skladba jejich třetího alba, která se shodou mnoha náhod dostala až na album šesté. A ano, byly tady stadiónové halekačky We Will Rock You a We Are The Champions. A kromě nich nabízí bonusový disk skladby Feelings, Feelings a pak velmi ceněné (tedy mezi skalními fanoušky) nahrávky z BBC. Ačkoliv jde o známé songy Spread Your Wings a My Melancholy Blues, jsou zvláštní svými drobnými odlišnostmi od studiových nahrávek. Dva živáky - Sheer Heart Attack z Paříže v únoru 1979 a rychlá verze We Will Rock You z Tokia v listopadu 1982. A navrch - tři videa! My Melancholy Blues natočené v americkém Houstonu v roce 1977 Summit, Sheer Heart Attack z londýnské The Hammersmith Odeon roku 1979 a "nová" verze We Will Rock You - de facto sestřih záběrů z různých živých vystoupení (a že jich bylo) s nepoužitými záběry z původního klipu.


A na řadě je čtveřice alb, jejichž přijetí bylo... inu, řekněme poněkud rozpačité. Už titul toho následujícího - Jazz -byl matoucí, neboť deska neměla s jazzem vůbec nic společného. Změnil se producent (Roy Thomas Baker, který s nimi spáchal A Night At The Opera) a lehce i styl - dost možná se na tom podepsal i fakt, že album bylo nahráno ve švýcarském Montreaux a ve Francii. Otvírákem alba se stala skladba Mustapha (ano, ta, kterou nedávno zprasil v jisté nejmenované soutěži jistý nejmenovaný soutěžící), hlavními hity pak singl Bicycle Race / Fat Bottomed Girls (včetně na svou dobu odvážného klipu s nahými cyklistkami... ehm... nedá mi to a dodám, že firma, která pronajala na natáčení kola odmítla při jejich vrácení jejich sedátka... a na obal singlu se musely dodatečně dotisknout kalhotky). A právě tyto dvě skladby jsou mezi bonusy - jednak singlová  verze Fat Bottomed Girls a pak instrumentální verze Bicycle Race. Navíc je zde i hit Don't Stop Me Now ve verzi "With Long-Lost Guitars" , živák Let Me Entertain You z Live in Montreal (listopad 1981) a raná akustická verze Dreamers Ball. Bonusové EP obsahuje tři videa - Bicycle Race z roku 1978, Fat Bottomed Girls z Milton Keynes (1982) a japonské vystoupení Let Me Entertain You z roku 1979.


Nahrávání dalšího alba - The Game - probíhalo ve studiích Musicland v Mnichově. Ačkoliv na něj Taylor s Mayem nemají nejlepší vzpomínky, Mercury si Mnichov zamiloval - a dá se říci, že doslova - v té době tam rozkvétala celá řady gay klubů. Přesto vzniklo album, které jim pomohlo dobýt Ameriku - zejména hitem Another One Bitest The Dust, což koneckonců později namířilo i jejich album Hot Space. Vedle toho rockabilly Crazy Little Thing Called Love a hity jako Play the Game (jako bonus tu je i druhá strana singlu A Human Body) posunuly Queen ještě blíže k popu. Bonusové EP skýtá vedle živých záznamů písní Save Me (Montreal, listopad 1981) a Dragon Attack (Milton Keynes, červen 1982) první verzi skladby Sail Away Sweet Sister a It's A Beautiful Day - píseň, která otevírala posmrtné album Made In Heaven - zde v originální verzi, posané jako "spontánní nápad" z dubna 1980. Video pak nabízí vokální improvizaci a píseň Dragon Attack ze stadiónu v Morumbi, Save Me nahranou v Japonsku a Crazy Little Thing Called Love z americké Saturday Night Live.


A jsme u "žluté ovce" diskografie, soundtracku Flash Gordon. Neznáte-li ho a přijde-li vám ústřední popěvek ("Flash - a-haa") poněkud podivný, vězte, že patří k tomu nejnormálnějšímu, co tento soundtrack nabízí. A to prosím v době, kdy Freddie už nosil svůj slavný knír... Tedy slavný... Nejslavnější britský knír! V nedávné anketě předběhl i Johna Cleese, Charlieho Chaplina či Petera Sellerse. A co nabízí bonusové EP? Singlovou verzi songu Flash, alternativní verzi finálního songu The Hero, ranou nahrávku skladby The Kiss  stejně jako Football Fight - což v obou případech skýtá příjemné, syntezátory neobalené, zážitky. Video příloha pak obsahuje třikrát skladbu Flash - poprvé živě z Montrealu, podruhé ve verzi videoklipu a potřetí jako Vanguard Remix.


Nepatří-li Flash Gordon k oblíbeným počinům skupiny Queen, je další album takřka nenáviděné. Ačkoliv... Hot Space se snažilo navázat na americký úspěch skladby Another One Bitest The Dust. Bohužel to příliš nevyšlo. Přesto lze na albu najít jeden z největších hitů skupiny - spolupráci s Davidem Bowiem Under Pressure. Vedle ní i další zajímavé počiny - například Las Palabras de Amor a Cool Cat či nejvíc gay skladbu Body LanguageBack Chat nebo podsta Johnu Lennonovi Life Is Real. Přestože album nezaznamenalo kladné ohlasy a ani Roger Taylor s Brianem Mayem jím nebyli nadšeni (dá se říci, že hlavní slovo měli při tvorbě Mercury s Deaconem), některé skladby získaly v rámci živých vystoupení rockovější - a tím pádem kapele bližší - podstatu. Proto jsou zde hned tři - Staying Power  z Milton Keynes a Action This Day a Calling All Girls z Tokia. Navrch pak singlová verze skladby Back Chat a nealbová skladba Soul Brother. A videa? Las Palabras De Amor z Top Of The Pops, Action This Day z Milton Keynes a nová verze Under Pressure (ano, ta, kde to vypadá, že se Bowie s Mercurym sešli na pódiu).


Celou pětici alb pak uzavírá Queen: Deep Cuts 2, který bohužel není ničím míň a ničím víc než výběrem méně známých skladeb z výše uvedených alb... Takže bohužel žádné překvapení na závěr...

Jak tedy zhodnotit tato vydání? Popravdě fyzicky je (zatím) nemám a výše uvedené údaje přebírám jednak z oficiálních stránek a pak také iTunes. Takže se nemohu podělit o ten hmatatelný zážitek. Když se ale zamyslím nad tím, co vše se patrně nalézá v archivech skupiny, která si údajně nechávala nahrávat všechna svá živá vystoupení - to aby po poslechu záznamů měla co zlepšovat - je škoda, že čtyřicáté výročí jedné z největších kapel všech dob nebylo oslaveno něčím mohutnějším... řekněme čímsi ve stylu slavné Antologie Beatles. Ale kdo vím třeba se dočkáme za deset let. Do té doby si užijme to, co nám nabízí tato vydání. Tedy staré známé fláky v technicky vymazleném podání a doplněné několika málo skladbami a videi, z nichž mnohá jsou však bohužel již poněkud profláknutá...

středa 22. června 2011

Těžké pedagogičko...

V únoru tohoto roku, jsem se pozastavoval nad jazykovou úrovní bakalářských prací. Uplynulo pár měsíců a bakalářské práce se vrací, stejně jako chmurná nálada vzniklá jejich úrovní (ano, studenti málo čtou a na textech to je vidět...). Společně s nimi proběhly také přijímací zkoušky, které (dle mého) odhalily mnohé nedostatky na straně (patrně) středních škol. Jak jinak si vysvětlit mezery v pojmech a datech, které jsou (alespoň mnou) chápány jako základ vzdělání.

Abych byl konkrétnější, ale zároveň udržel patřičný odstup a dekórum, uvedu několik obecných příkladů. Tak třeba - předpokládal jsem, že většina lidí ví, kdy (tedy alespoň v jakém roce) vzniklo Československo. Omyl. Pro některé studenty zde existovalo Rakousko-Uhersko bezmála do 40. let 20. století. První světová válka? To samé. Druhá světová válka? Rok (někdy i pět let) sem, tam... jaképak s tím medle sraní, že? Normalizace? Že by 50. léta? Doba po roce 1989? A tak dále...

Netuším, jaké jsou osnovy na dnešních středních školách, ale maně si vzpomínám, že za mého studia jsme neuvěřitelně dlouhou dobu trávili nad francouzskou revolucí, první i druhou internacionálou... a pak najednou ejhle - na dějiny 20. století nám zbývá týden, přinejlepším 14 dní. Pokud probíhá výuka dějepisu i dnes, je zřejmé, že se pak není čemu divit.

Na druhou stranu chápu, že učitel si nemůže učit to, co jej napadne, ale že má dané osnovy a k dispozici určité učebnice. Přestože si vzpomínám, jak jsme v některých učebnicích přelepovali nevhodné pasáže (o vedoucí roli KSČ ve státě a cosi o přátelských svazcích se SSSR apod.), aby se z daných učebnic mohlo ještě nějaký ten pátek učit, předpokládám, že bezmála 22 let po tzv. "Sametové revoluci" již existují učebnice, které reflektují nejen začátek 20. století, ale i dobu po 2. světové válce... Nevím zda to byl jen můj problém, ale vždy mě poněkud děsilo, že gymnaziální student je schopen vyjmenovat Přemyslovce, Lucemburky a Habsburky, ale kdo byli naši prezidenti (a že jich zase tolik nebylo) vůbec netuší, stejně tak jako nechápe události roku 1968, normalizaci, rok 1989 a tak dále.

Letos jsem měl možnost opravovat oborové testy potřetí a mám dojem, že tyto (řekněme obecné) znalosti jsou stále slabší. Ale abych byl spravedlivý - našli se i tací, kteří nejen věděli, například v jakých letech zde byl Protektorát, ale i to, jak se to odrazilo na kinematografii. A to je nakonec potěšující...

neděle 19. června 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XIX - Breakthru

Před 22 lety vyšel singl, který skýtal na jedné straně hit a na straně druhé skladbu, která se nedostala na album The Miracle, první album, na němž se členové kapely Queen dohodli, že se budou pod skladby podepisovat společně (a tím zamezí hádkám o peníze, které budou děleny rovným dílem), ale také předposlední album, které vyšlo za Mercuryho života.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Na dobu kolem alba The Miracle mají zbylí členové kapely poměrně zvláštní vzpomínky. Freddie Mercury v té době už dávno věděl, že je nejen HIV pozitivní, ale že má AIDS a tudíž mu nezbývá mnoho času. Přesto (nebo spíš právě proto) se rozhodl hnát své kolegy k dalšímu nahrávání. V té době sílil tlak médií - May s Taylorem vzpomínali v nedávném dokumentu BBC, že paparazzi rojící se kolem Mercuryho londýnského sídla mu takřka strkali objektivy do okénka v koupelně, jen aby ulovili snímek nemocného zpěváka. The Sun uveřejnilo nekvalitní fotku pohublého zpěváka na cestě od lékaře s palcovým titulkem "Smutná tvář Freddieho Mercuryho" a textem "Umírá tenhle muž?" "Vy zkurvený honibrci," pomyslel si tehdy Roger Taylor a společně se zbytkem kapely začaly stavět kolem chřadnoucího Freddieho pomyslnou ochrannou bariéru. V rámci těchto "opatření" se skupina uchýlila i do švýcarského Montreux, kde v předešlých letech koupili nahrávací studio. A právě tam, na pobřeží Ženevského jezera, vznikal materiál pro alba The Miracle, Innuendo i pro posmrtné Made In Heaven.

A protože díky tomu panoval tvůrčí přetlak, vznikalo údajně tolik materiálu, že jej nebylo možné dostat na jedno album. Sám Mercury v rozhlasovém rozhovoru pro BBC Radio One k tomu dodal, že měli snad 30 skladeb, některé nedodělané, ale přesto zajímavé. A takovým příkladem byla i nevydaná (a patrně i nedodělaná) Mercuryho skladba 
A New Life Is Born...
Její začátek se však natolik zamlouval, že se rozhodli jej připojit před skladbu Rogera Taylora Breaktrhru. Energická a nadupaná skladba připomínala svojí basovou linkou rozjetý vlak. A nápad na videoklip tím pádem nebyl daleko - Hannes Rossacher a Rudi Dolezal režírovali videoklip, v němž kapela vyráží s The Miracle Express na cestu po železnici (s dnešního pohledu to byl dost možná risk, uvážíme-li, že nejde o žádné dvojníky, ani klíčované pozadí, ale skutečné muzikanty na skutečném vlaku... ačkoliv vzhledem k bezpečnosti jel maximálně 50km/h... i když některá interview se zmiňovala i o 100km/h).
Členové skupiny si prý natáčení náramně užívali. Pojištěni na dva miliony liber se mohli na vagonu vyřádit. Celý klip stál ve výsledku 300 tisíc liber a hlavní nespokojenost ze strany kapely mířila na záběr, kdy měl vlak projet "zdí" - tu však neprobořila lokomotiva, ale tlak vzduchu, který před sebou tlačila. Naopak jako důkaz pohody může posloužit i britská modelka Debbie Leng, se kterou chodil v té době o 13 let starší Roger Taylor. Později se stala jeho ženou a matkou tří dětí (Rufus Tiger, Tiger Lily a Lola Daisy May). Dodejme, že poté co Taylor ulítl se striptérkou, se v roce 2002 rozvedli... to je ale jiná kapitola...

Na B-straně se objevila vynikající skladba Stealin', která měla tu smůlu a na album se nedostala.

Dodejme, že singl se v britských hitparádách držel po osm týdnů a nejvýš se dostal na solidní 7. místo a společně například s I Want It All patřila k hlavním hitům alba The Miracle. A komu by se snad líbila nealbová skladba Stealin, zde je její bezmála dvanáctiminutová demoverze...

čtvrtek 9. června 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XVIII - Friends Will Be Friends

Již jedny půlkulaté pětadvacetiny jsem zde připomínal. Ze stejného alba, tedy A Kind Of Magic, pochází i song skupiny Queen, který navazuje na tradici písní jako We Will Rock You a We Are The Champions. Podobně jako ony dvě, stala se i skladba Friends Will Be Friends takřka stadiónovou hymnou.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
A abych to zbytečně neprodlužoval, budu dnes méně psát, ale zato si dáme pořádný nášup muziky... Tak tedy: autory skladby Friends Will Be Friends byli Freddie Mercury a John Deacon. Nahrávání probíhalo v mnichovském studiu Musicland, kde vzniklo již album The Game. Píseň se dostala na singl, který měl několik podob. Ale k tomu za chvilku...

Pro titulní skladbu singlu natočili 
Rudi Dolezal a Hannes Rossacher v londýnském studiu Stone Bridge ve Wembley prostý, ale vlastně velmi milý, videoklip, který se stal dozajista životním zážitkem pro 850 fanoušků z britského fanklubu. Podobně jako v případě skladby Radio Ga Ga byli pozváni, aby vytvořili komparz a dokonce si i zazpívali...
Na B-straně se objevila skladba Seven Seas of Rhye, jejich první singlový hit. Pojďme tedy do hlubin hudebního archivu, o nějakých 37 let zpátky a do poněkud nekvalitní verze jejich vystoupení v Top Of The Pops. Mimochodem - na toto natáčení vzpomínali v novém dokumentu BBC Roger Taylor a Brian May a jejich pocity byly... smíšené. Klíčem k úspěchu  bylo mít singl a dostat ho do Top Of The Pops. Taylor si vzpomíná, že to nebyla právě dobrá zkušenost. Nejen, že to byl podle něj nemožný pořad (ačkoliv jeho dopad byl neoddiskutovatelný) - vystupující hráli na playback (jako příklad největší marnosti si vzpomněl na sadu plastových (!) činelů), do studia nahnali asi 75 puberťáků a celé to uváděla partička stárnoucích dýdžejů. Navíc na BBC probíhala  stávka, a tak se natáčelo ve studiu pro předpověď počasí. Brian May má oproti tomu pozitivnější vzpomínky. Bral to jako zábavu. Hlavně ho zaujaly Pan's People, ve své době velmi populární televizní tanečnice, které byly v komparzu...
Oproti tomu v Brazílii si fanoušci skupiny Queen mohli užít singl s B-stranou  Gimme The Prize (Kurgan's Theme). Tvrdší skladba Briana Maye vycházela z hudebního motivu hlavního záporáka filmu Highlander, Kurgana.
A poslední variantou B-strany pak byla křehká balada Johna Deacona (koho jiného, že...) One Year Of Love. Píseň patří k jedněm z nejméně známých songů, což je dozajista škoda - a to nejen kvůli netradiční pasáži na saxofon (na který hrál anglický jazzman Steve Gregory, který spolupracoval například s Rolling Stones, Fleetwood Mac, Georgem Michaelem a dalšími...). 
Na závěr mi zbývá dodat, že singl se v britských žebříčcích držel sice 12 týdnů, ale nejvýš to dotáhl na 14. příčku. Přesto se stala oblíbenou skladbou jejich posledního turné s příznačným názvem The Magic Tour, které trochu té magie přineslo i za železnou oponu...

úterý 7. června 2011

Hity (ne)oblíbené (ani) Brity XVII - Long Away

Rychle, stručně, jasně - před 34 lety vyšel v USA, Kanadě a na Novém Zélandu singl, který ani neprorazil v žebříčcích, ani nepatří mezi profláklé hity, ale i tak ukazuje další vrstvy hudební produkce skupiny Queen.

Americké vydání
www.queenvinyls.com
Obě skladby na tomto nenápadném singlu pocházely z pátého studiového alba A Day At The Races, kterému bylo často vyčítáno, že se až příliš podobá svému předchůdci, patrně nejlepšímu počinu, albu A Nigt At The Opera. Ačkoliv... ono na tom něco bude. To, co byla na "Opeře" '39, to bylo na "Závodech" Long Away. A to, co bylo You're My Best Friend, to byla zde You And I.

Stejní byli i autoři - za skladbou Long Away stál kytarista Brian May, který si ji i sám nazpíval. Zajímavostí je i to, že jde o jednu z mála skladeb, kde si May vzal do ruky i jinou kytaru, než svůj Rudý speciál - v tomto případě to byla dvanáctistrunná kytara Burns. Zlí jazykové tvrdí, že původně chtěl použít dvanáctistrunnou kytaru 
Rickenbacker (patrně model 325/12), na kterou hrával John Lennon, ale nevyhovoval mu její úzký krk. A tak s kytarou Burns (a výpomocí svého Rudého speciálu), ječákem Rogera Taylora, basou Johna Deacona a doprovodným zpěvem Freddieho Mercuryho, vytvořil lehce melancholickou skladbu, která měla tu smůlu, že nebyla nikdy hrána naživo.
Podobný osud měla i skladba z B-strany singlu. Autorsky se na ní vyřádil John Deacon, který v ní sám hraje na akustickou kytaru a je doprovázen Freddiem Mercurym, který hraje na piáno ve stylu á la Elton John. Podobně jako You're My Best Friend, je i tato skladba půvabnou milostnou písní. Škoda, že se z ní nestal hit, jako z její "předchůdkyně". Jistě by si to zasloužila. Sám Mercury o ní při návštěvě rádiové šou Kennyho Everetta prohlásil, že písně Johna Deacona jsou dobré a stále lepší. "Vlastně se začínám trochu bát..."

středa 1. června 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XVI - Las Palabras De Amor

Minule jsme do 80. let jen tak lehounce vpluli, dnes se do nich ponoříme a zarochňáme, ačkoliv jednou už jsme to udělali. Ano, dnes se opět podíváme na singly z alba Hot Space, aneb co se stane, když rocková kapela zešílí a začne hrát disko říznuté funkem. Ačkoliv...

britské vydání singlu
www.queenvinyls.com
Ačkoliv ono to sledovalo logický vývoj věcí. Singl Another One Bites The Dust se stal v USA absolutní peckou (stejně jako celé album The Game) a bylo by asi nelogické to nezkusit zopakovat. A tak od září 1981 do března 1982 vznikal materiál pro album Hot Space. Ve studiích v Montreaux a Mnichově se rodily skladby pro album, které patří k těm... no řekněme... nejrozporuplněji přijímaným řadovkám skupiny Queen.

Ve stručnosti - příliš to nevyšlo. Album (vyšlo 21. 5. 1982) se dostalo v Británii na čtvrté místo, ale v USA jen na místo 22. Stejně jako při nahrávání alba The Game měli v záloze mnohem víc materiálu, než se na výsledný nosič dostalo, ale některé se po letech objevily na albu Made In Heaven.


Album Hot Space lze poměrně snadno rozdělit na dvě půlky. Tedy nejen na stranu A a B, ale i autorsky. Na jedné (shodou okolností A) straně stojí Freddie Mercury a John Deacon, kteří nejvíc posouvali skupinu směrem k novému stylu. Na straně druhé (fakticky i B) stojí Brian May a Roger Taylor, jejichž hudební feeling se zase tak moc nezměnil. Takže vedle funkově-disko A strany tu je rockovější B-strana. A třetí singl z tohoto alba, který vyšel 1. 6. 1982, má z obou stran něco...

Když během února a března 1981 absolvovali Queen veleúspěšné turné po Jižní Americe (6 koncertů v Argentině a Brazílii), kde opanovali fotbalové stadiony, rozhodl se Brian May složit těmto fanouškům jistou poctu (stejně jako před několika lety těm japonským skladbou Teo Torriatte (Let Us Cling Together)) a složil píseň převážně ve španělštině. Její neobvyklý zvuk je zapříčiněný i tím, že kytarista hraje, pro něj dost neobvykle, na piáno. Pro singl nevznikl videoklip v pravém slova smyslu. Hlavní důvod bylo turné, které odstartovalo 9. dubna 1982 ve Švédsku a po červnovém koncertu v Milton Keynes vyrazili do Severní Ameriky a nakonec do Japonska. Přesto nechtěli, aby na ně televizní diváci zapomněli, a tak vznikl humorně minimalistický "klip" pro Top Of The Pops.

Bohužel v té době zuřila válka o Falklandy, a tak se jihoameričtí fanoušci (alespoň prozatím) o této skladbě nedozvěděli.

Na B-stranu singlu byla vybrána spolupráce Johna Deacona a Freddie Mercuryho, skladba Cool Cat. O ní už jsem se zmiňoval, ale pro jistotu to zopakuji - do některých skladeb se snažil Brian May vecpat nějakou tu kytaru a vrátit je tak do lůna rockových kořenů skupiny. V případě skladby Cool Cat ale narazil na odpor obou výše zmíněných pánů a vznikla tak velmi "nequeenovská" skladba...

Dodejme, že singlu se příliš nedařilo a dostal se "pouze" na 17. příčku britské hitparády. Pro zajímavost dodejme, že obal singlu později (v roce 1991) zrecykloval Roger Taylor na obal singlu jeho skupiny The Cross New Dark Ages.