čtvrtek 29. září 2011

Freddie Doesn't Live Here Anymore

Nedávno jsem psal o Freddieho narozeninách, o jeho narození na Zanzibaru, studiu... a pak mě napadlo, kde všude ten člověk vlastně žil? Narozen na Zanzibaru, studoval v Indii, pak útěk s rodinou do Velké Británie, nejprve chudé začátky, pak hvězdná kariéra, apartmán v New Yorku, Mnichově, vybavování luxusního domu na Logan Place, "exil" v Montreux... Pojďme se prstem po mapě (nebo spíš kurzorem po Google Maps) vydat za Mercuryho bydlišti.

To, že se Mercury, respektive Bulsara, narodil na Zanzibaru, ví dnes snad už každý, kdo kdy jeho jméno slyšel. To, že jde o ostrov dlouhý 85 a široký 30 km, ví už lidí méně. Je tedy zhruba stejně velký, jako Fuerteventura (jeden z Kanárských ostrovů), skotský Skye nebo řecký Lesbos. Pokud máte obsesi ještě větší než já, a chcete navštívit místa jeho dětství, budete se tam muset vydat letecky. Ideálně je směřovat do Tanzánie, konkrétně do Dáresalámu (Dar es Salaam - třeba z Heathrow to není ani 10 hodin). Nemusíte nutně do Londýna - dostat se tam dá i přes Istanbul, odkud létají pravidelné linky Turkish Airlines. Z Dáresalámu se na ostrov dostanete lodí či letadlem (rozdíl v ceně je cca 5$). Nesmíte ale zapomenout, že celé cesta je poměrně dlouhá nákladná (proto jsem ji osobně neabsolvoval a dost pochybuji, že se mi to někdy povede). Průvodci také varují - nezapomeňte se nechat očkovat proti žluté zimnici (pro nakažené cizince je z 50% smrtelná) a pozor si dejte i na malárii. Ale jinak - ráj na zemi...

Zvětšit mapu
Teplota sleze málokdy pod 18°, většinu roku se spíše pohybuje nad 30°C (což je možná jeden z důvodů, proč se biografie věnující se Mercurymu shodují na jeho zimomřivosti...). Podle dostupných pramenů (a toho, co se mi podařilo vygooglit), žila rodina Bulsarových ve Stone Town, staré části Zanzibar City, konkrétně na Kenyatta Road. Žádné vzpomínkové desky tu nehledejte, neboť Mercury jako homosexuál (který navíc zemřel na AIDS), zde nebyl příliš připomínaný (ačkoliv nedávno se zde objevila vývěsní skříňka). V domě v současnosti sídlí Camlur's Restaurant. Podle jiných zdrojů však bydleli o kousek severněji. Ať tak či tak, prostředí Stone Town a pobřeží Indického oceánu je skutečně malebné...
Rodiče Farrokha Bulsary byli z Indie a právě tam jej v roce 1955 poslali studovat. Jen pro představu, co to pro mladého chlapce muselo být - tato cesta trvala 8 týdnů. St. Peter’s School v západoindickém Panchgani, byla založena v roce 1904. Tato internátní škola se rozkládá na 58 akrech nějakých 1300 metrů nad mořem.
Gladstone Avenue 22
V roce 1963 se vrátil za rodinou na Zanzibar. Zanzibarská revoluce však přinutila rodinu odstěhovat se do Británie, kde se usídlili v řadovém viktoriánském domku ve Felthamu v Middlesexu. Město v západní části Londýna leží zhruba 3 km od letiště Heathrow, kde si mladý Freddie začal přivydělávat. Bydlel tenkrát se svými rodiči Bomi a Jer a sestrou Kašmírou na Gladstone Avenue 22. Spolupracovníci na letišti se mu posmívali pro jeho útlé, takřka ženské ruce. Většinou je prý odbyl tím, že to nevadí, protože jednou z něj bude hvězda...

V roce 1966 se Freddie rozhodl udělat zásadní změnu - odstěhovat se od rodičů. Z relativně nudného předměstí se přesunul do Kensingtonu - čtvrti, kde to žilo. Jeho první byt bychom našli v domě č. 12 na Stafford Terrace. V té době studoval na Ealingu, což měl sice trochu z ruky, ale bohatě mu to vynahradila lákadla Kensingtonu. O tři roky později, když odešel z Ealing College, si pronajal společně s Rogerem Taylorem za deset liber týdně nedaleko odsud (asi deset minut chůze), na Kensington High Street 49, butik.

Na začátku 70. let, když se dali dohromady Freddie a zbytek kapely Smile (tedy Brian May a Roger Taylor), hledali nějaký čas stálého baskytaristu. Stal se jím John Deacon. V té době neměla začínající kapela moc peněz a proto žili pohromadě na adrese Sinclair Road 36. 
První Freddieho velkou (a dá se říci že i osudovou) láskou byla Mary Austin. Společně měli byt v domě na Holland Road č. 100. Nepodařilo se mi (zatím) nikde zjistit, zda Mercury bydlel dříve na Sinclair Road či na Holland Road. Tím pádem není ani zřejmé, kde (a zda) bydlel John Deacon. Každopádně v bytě na Holland Road vznikly jedny z prvních oficiálních fotografií skupiny, které byly později použity na zadní stranu jejich prvního eponymního alba. Jejich autorem byl Douglas Puddifoot, starý Rogerův kamarád z Trura. Na rozdíl od pozdějšího častého fotografa, Micka Rocka, měl Puddiffot to štěstí, že zažil kapelu ještě s Mikem Grosem. Což by mohlo znamenat, že pořadí těchto bytů je obrácené...
Udělejme skok do doby, když byl Farrokh Bulsara minulostí a jméno Freddie Mercury znal snad celý svět. Na začátku 80. let objevili Queen Ameriku (nebo Amerika Queen?). Skupina tam vystupovala poměrně často, a tak se brzy jevilo neustálé bydlení po drahých hotelech jako zbytečný luxus. Užitečnějším řešením se jevilo pořídit si vlastní bydlení. A nebyl by to asi Mercury, kdyby jeho hledání nebylo poněkud velikášské. Peter Freestone vzpomínal, že makléřka vybrala 100 nemovitostí po celém New Yorku. Freestone viděl pětadvacet a sám Mercury navštívil deset. Vítězem se stal apartmán v budově Sovereign Buildings na 425 East 58th Street
Konkrétně v předposledním, 43. patře této budovy. Hlavním lákadlem byl krásný výhled a fakt, že z něj je vidět celkem sedm newyorských mostů přes East River. "Skromný" apartmán skýtal mimo jiné menší terasu a kromě několika pokojů i čtyři a půl koupelny. Byt byl po jeho smrti prodán a jeho dosavadní majitel se ho zbavovali loni. Pořizovací cena? Pouhých 4,35 milionů dolarů. K tomu připočítejte měsíční náklady 5 802 dolarů. A to se vyplatí, nemyslíte? Ačkoliv podle dostupných informací je patrné, že apartmán už zdaleka nevypadá tak, jak jej ponechal Mercury. Takže jsem se rozhodl, že do koupě nejdu...
Barbara Valentin
80. léta byla doba, kdy se Freddie naplno věnoval objevování své sexuality. A vedle New Yorku trávil spoustu času v Německém Mnichově. Kromě nahrávání ve studiích Musicland prožíval vášnivý vztah s Winnie Kirchbergerem, rakouským restauratérem, jehož způsoby nebyly právě gentlemanské. Většina pramenů se o něm zmiňuje jako o nevzdělaném hulvátovi. V tu dobu jej Freddie provokoval k záchvatům žárlivosti svým dalším milencem, Jimem Huttonem. A aby toho nebylo málo, jeho třetí láskou se stala o šest let starší herečka Barbara Valentin. To, že se tato rodilá Rakušanka, "německá Jane Mansfield", zamilovala do gaye, nebylo nic tak  nelogického - kromě hraní v lehce erotických filmech často spolupracovala s režisérem, ke kterému vzhlížela. A nebyl jím nikdo jiný, než Rainer Werner Fassbinder... A právě s ní si později koupil mnichovský byt. Po troše pátrání jsem došel k závěru, že se jejich apartmán nalézal na Hans-Sachs-Straße 22. Mapy na Googlu však v tomto případě poněkud mlží, zatímco Bing je o něco sdílnější.

Queen na břehu Ženevského jezera
1988
A jsme-li u německy mluvících sousedů, nedá mi to a musím zaskočit do Švýcarska. Tam se Queen poprvé uchýlili v roce 1978, aby tam v Montreux v Mountain Studios (které později koupili) nahrávali materiál pro další album. A toto městečko se později stalo i Mercuryho útočištěm. Na sklonku svého života, kdy bylo jeho londýnské sídlo (o něm záhy) obleženo paparazzi, číhajícími na chřadnoucí star, se tam skupina často uchylovala. Městečko, jehož počet obyvatel je srovnatelný s Litoměřicemi (tzn. ani ne 25 tisíc) se nachází na  severovýchodním pobřeží Ženevského jezera (což je mimochodem ta voda, nad níž se vznáší kouř v klasice Deep Purple). Oblíbeným místem byl domek na břehu, s výhledem na celé jezero. V Montreux si Mercury pořídil vlastní byt až v roce 1991. Nikdy si jej však již neužil. Přesto v Montreux byly natočeny i zcela poslední skladby, mezi něž patří i Mother Love, nahrávaná na začátku listopadu 1991. Montreux je také doposud jediné místo, kde má Mercury svoji sochu. Původně měla stát v Londýně, ale úřady to nepovolily. A tak plastika Ireny Sedlecké shlíží na Ženevské jezero. A památných míst v Montreux je víc.

Mary Austin v Garden Lodge, 2000
Ani jedno z výše uvedených sídel (snad s výjimkou sochy ve Švýcarsku) však nemá status onoho poutního místa, kam se čas od času (tedy zejména v době jeho nedožitých narozenin a výročí jeho úmrtí) schází fanoušci, aby tam položili květinu, napsali vzkaz, či jenom tak tiše zavzpomínali (najdou se však i tací, kteří se na tom místě nechovají právě pietně - pro fotku či pár rozmazaných záběrů jsou schopni lézt na zeď obklopující Mercuryho poslední bydliště a obtěžovat současnou nájemnici, kterou není nikdo jiný, než Mary Austin, "vdova" po Freddiem Mercurym). Jeho dům, Garden Lodge, se nachází na Logan Place 1. Za vysokou zdí, jejíž celistvost narušují jen dvoje zelené dveře (ty pro personál vidíme níže vpravo, vchod pro obyvatele domu skrývá lampa).

Stačí kousek popojít a vidíme je. Ač návštěvy fanoušků nemají již dávno tu sílu, jako v době těsně po jeho smrti, dodnes jsou tyto dveře pokryty vzkazy. Tedy dodnes - Mary Austin je čas od času nechá vyčistit, opravit a přetřít, ale zanedlouho je pokrývá další várka. Často je jich tolik, že se překrývají a nejsou už ani čitelné. A ty co jsou, opakují podobné věty v různých jazycích: Freddie, chybíš  nám; Stále tě milujeme, Show Must Go On!

Garden Lodge
Dům našla Freddiemu Mary Austin. Koupil jej dům v roce 1980, avšak přestěhoval se do něj až krátce po vystoupení na Live Aid v roce 1985. Do té doby zde probíhaly stavební změny, a to jak v interiéru, tak na zahradě. Peter Freestone, Mercuryho osobní asistent, který spolupracoval s kapelou od roku 1979 a u Mercuryho byl v době jeho smrti, ve své knize vzpomíná velmi detailně (dalo by se říci, že možná až příliš detailně) na podrobnosti Garden Lodge. Dům byl dříve ve špatném stavu, přestavěn na bydlení pro dvě rodiny. Během rekonstrukcí byl dům také zdoben výsledky Mercuryho nákupů - a to zejména z Japonska (ale byly tu i obrazy od Louise Icarta, Salvatora Dalího, Marca Chagalla či Jamese Tissota).
Postavíme-li se proti zdi čelem a podíváme-li se doleva, uvidíme vjezd do Logan Mews, slepé vedlejší uličky. To, že Mercury vlastnil nemovitosti i tam zas není tak známé (rozhodně ne tak, jako v případě Garden Lodge).

Logan Place z ptačí prespektivy
Nahlédneme-li do uličky, uvidíme nízké bílé domky, nalepené na zeď, obestírající jako hradbu jeho hlavní sídlo. Domy na Logan Mews koupil až o něco později a nebyla to náhoda - dům č.  5 & 6 navazuje dveřmi na zahradu Garden Lodge. Přesněji - z přízemí domu vedou dveře skrz zeď obestírající Garden Lodge. Mercury nechal i tuto nemovitost zrekonstruovat a poněkud přestavět. Jak dodává Freestone - ač to tak nevypadá, šlo o poměrně prostorný dům. Pro představu - ač to na Google Maps vypadá malebně, je z fotografie (převzaté z Bing Maps) zřejmé, že zahrada kolem Garden Lodge (a rozloze asi 1/3 akru) byla doslova zelenou oázou uprostřed rušné části Londýna. Což byl ostatně také důvod, proč i zahrada procházela značnými změnami.
V přízemí jsou garážová vrata, zabírající téměř polovinu celého domu číslo 6. Za garáží bylo (slovy Petera Freestonea) "malé Freddieho království" - malé soukromé lázněMálokdo chápal, proč trval Freddie při přestavbě Garden Lodge na tom, aby dveře na zahradu přímo navazovaly na cestu vedoucí do Logan Mews. Těžko říct, zda v předtuše budoucnosti, ale Peter Freestone tuto vynalézavost ocenil po jeho smrti. Zpěvákovo tělo v rakvi, zapnuté v igelitovém pytli (ano, není to příliš pietní, ale takový je postup při smrti na nakažlivou chorobu) bylo vyneseno z Garden Lodge přes zahradu do garáže v Logan Mews, odkud vyjížděl černý pohřební Rolls Royce. Freddie Mercury naposledy opustil svůj dům.

neděle 18. září 2011

Na obědě s The Rutles...

The Rutles jsou legenda. Živoucí legenda. Legenda, která bude žít ještě dlouho poté, co ostatní žijící legendy zemřou.

Stig, Dirk, Leppo, Ron a Barry v Hamburku
Dovolím si předpokládat, že takovou legendu, jakou jsou The Rutles zná snad každý. Pro ty, kdo ne, velmi stručně*): Snad nejslavnější kapela světa vznikla koncem 50. let, kdy se 21. ledna 1959 srazili na Egg Lane v Liverpoolu Ron Nasty a Dirk McQuickly. Ron požádal Dirka, aby mu pomohl vstát. Dirk, pouhý amatérský pijan, souhlasil. A tak vznikla legenda. Legenda, která přečkala oběd. Brzy se k nim přidal Stig O'Hara, kytarista s nevyhraněným účesem. Trvalo ale další dva roky, než našli stálého bubeníka, Barringtona Wombla, skrývajícího se v dodávce. Aby ušetřili čas a brilantinu, přesvědčili ho, aby si zkrátil jméno a vlasy. Stal se z něj Barry Wom.

Jejich první manažer (kterého získali díky sázce) byl jejich hudbou nadšen natolik, že je okamžitě poslal do Hamburku. Měli za to, že je to kousek od Liverpoolu, a tak nabídku přijali. Jak se však ukázalo, nejen, že to bylo až v Německu, ale dokonce v jeho nejhorší části, na Reeperbahn, nejoplzlejší ulici světa (nedávno jsem tam sám byl a je to stále síla).


V té době měla kapela pět členů. Pátý Rutle, Leppo, neuměl hrát na kytaru, ale zato si uměl užívat. Po 15 měsíců hráli noc co noc v Krysím sklepě, než se jim konečně podařilo uniknout zpět do Liverpoolu. Na útěku však Leppa 
ztratili (ve zmatku se schoval v kufru s mladou Němkou a již nebyl nikdy spatřen).
The Rutles v klubu Cavern
Plni hladu po slávě a vystupování se rozhodli přemluvit manažera liverpoolského klubu Cavern. Tak dlouho mu drželi hlavu pod vodou, až souhlasil. Jejich kariéra se však naplno rozjela až v roce 1961, kdy do jejich osudů vstoupil Leggy Mountbatten, maloobchodní drogista z Boltonu. Náhodou vrazil do námořníka, který mu o nich řekl. Leggy Rutles nesnášel. Nesnášel jejich hudbu, jejich vlasy, jejich hluk. Ale zamiloval si jejich kalhoty, které, jak později upřesnila jeho žena, byly tak úzké, že nenechávaly místo pro fantazii. Leggy navlékl Rutles do obleků a podařilo se mu je procpat do studia. První album Please Rut Me nahrávali dvacet minut. Druhé, With The Rutles, o něco déle. Rok 1963 znamenal začátek Rutlemánie. O rok později dobyli Ameriku. Na Kennedyho letišti na ně čekalo 10 tisíc vřeštících fanoušků. Rutles bohužel přistáli na La Guardia. Nicméně již druhý den (9. února 1964) sledovalo jejich živé vystoupení v show Eda Sullivana přes 73 milionů diváků...
V roce 1966 se zdálo, že jejich kariéru již nemůže nic ohrozit. Dobyli nejen hudební trh, ale i film - jejich A Hard Day's Rut následoval barevný film Ouch!
Ouch! (1965)
Na obzoru však byly problémy. V roce 1966 došlo ke skandálu, když Nasty v jednom z amerických rozhovorů řekl, že jsou větší než God, tedy Bůh. A narovnal to tím, že dodal, že on nevydal žádný hit. Zpráva se šířila jako požár. Američané pálili jejich alba. Mnozí si při to spálili prsty. Prodej desek The Rutles vyletěl raketově nahoru. Lidé je kupovali, jen aby je pálili. Přítrž tomu udělal až Nasty, který vysvětlil celý incident - mluvil s nedoslýchavým reportérem a doopravdy řekl, že Rutles jsou větší než Rod (Steward). Nasty se omluvil bohu, Rodovi, tisku a jejich americké turné pokračovalo. Nikdo netušil, že bude jejich poslední. 
Sgt. Rutter's Only Darts Club Band
(1967)
Rok nato Rutles čelili dalšímu skandálu. V polovině 60. let, v opojné atmosféře San Francisca, narazili na Boba Dylana, jenž jim nabídl substanci, která je velmi ovlivnila: čaj. Hlavním důsledkem tohoto vlivu bylo jejich mistrovské dílo: Sgt. Rutter's Only Darts Club Band. Vydání tohoto hudebního milníku doprovázela kontroverze poté, co se Dirk přiznal k experimentování s čajem (a připustil i konzumaci sušenek). V následující náladě bylo persekuováno několik hudebníků za držení čaje. Nasty byl po šťáře zatčen inspektorem Brianem Plantem, který si přinesl pro jistotu pytlík čaje s sebou. V té době vystoupili The Rutles v televizním přenosu s písní Love Life. Na rtech všech bylo jedno slovo: čaj...
The Tragical History Tour (1967)
Od té doby to však s The Rutles šlo z kopce. Stig byl značně ovlivněn Arthurem Sultanem, mystikem ze Surrey. Ten pozval celou kapelu k sobě do Bognoru, kde strávili víkend poklidným sťukem o stůl. Tedy poklidným - v té době se k nim donesla tragická zpráva - jejich manažer Leggy Mountbatten, zkroušený faktem, že jeho svěřenci přestali veřejně vystupovat a ovlivněn neúspěchem svých dalších kapel (mj. Les Garcons de La Plage, francouzské obdoby Beach Boys), šel domů a tragicky přijal místo učitele v Austrálii. The Rutles byli ohromeni a šokováni. Následující The Tragical History Tour byl jejich první propadák. Film o čtyřech oxfordských profesorech objíždějících anglické čajovny byl kritikou rozcupován.

Nasty a Dirk oznamují založení Rutles Corps
Film byl začátkem jejich konce. V roce 1968 odletěli Dirk a Nasty do New Yorku, kde oznámili založení Rutles Corps, společnosti, která měla "pomáhat lidem, aby si pomohli sami". Lidé si však pomáhali tak dobře, že společnost ztrácela peníze rychleji, než britská vláda. V nastalé náladě se začala kapela rozpadat. Nemluvili spolu, ale zpívali. Později ani to. A jak se říká - kam čert nemůže, nastrčí ženu. Situace eskalovala v březnu 1969. Dirk si vzal Martini, francouzskou herečku, která neuměla anglicky a velmi málo francouzsky. Obřad byl proto pro jistotu veden ve španělštině, italštině a čínštině.

Nasty a Chastity na tiskovce ve sprše.
Nasty mezitím navštívil výstavu rozbitého umění, které bylo shazováno z vysokých budov a následně vystavováno. Narazil tam na autorku výstavy - Chastity, prostou německou dívku, jejíž otec vynalezl druhou světovou válku. Zamiloval si ji na první pohled, stejně jako její koncepci destrukto-artu, kdy chtěla shazovat z letadla nejen umělecké artefakty, ale rovnou umělce. Své zasnoubení oznámili den na to na tiskové konferenci ve sprše. Začali spolu žít a tvořit - mj. natočili snímky Tři sta metrů filmu a Nohy. Stig se v té době vytratil natolik, že se začaly šířit klepy o jeho smrti (což podporovala mnohá fakta). Pravda byla taková, že v tom byla také žena - přírodou obdařená Američanka Gertrude Strange, jejíž otec vynalezl přílipkovou minu. Byl to chtíč na první pohled, avšak nevydržel na dlouho. Gertrude jej po vyčerpávajícím roce opustila. Barry v té době trávil rok v posteli. Snad kvůli daním, snad proto, aby se i o něm začalo tvrdit, že zemřel. Když začal konečně komunikovat, potácela se Rutles Corps ve vážných problémech. Nasty přispěchal z líbánkového srazu v Norimberku a pro záchranu společnosti najal tvrdého, ale neférového spekulanta Rona Declina. Souběžně s tím však Stig přijímal rady od Billa Kodaka, Dirk přizval Arnolda Schwartzenweisengrünenblauenbrauenburgera a Barry se radil každé tři a půl minuty s Knihou proměn.
Let It Rot (1970)
Během bouřlivých jednání si Rutles najímali stále nové poradce. Ti stávající si najali ihned právníky. Na závěr jednání bylo v místnosti 2,5 x 3 metry celkem 134 právníků. Pouze 87 jednání přežilo. V této náladě vydali Let It Rot - jako film, desku a soudní při. V prosinci 1970 zažaloval Dirk Stiga, Nastyho a Barryho. Barry zažaloval Dirka, Nastyho a Stiga. Nasty zažaloval Dirka, Stiga a Barryho. A Stig omylem zažaloval sám sebe. Tím skončila zlatá éra Rutles a nastala zlatá éra právníků. The Rutles naposledy vystoupili spolu na střeše, ale to byl skutečně již jen epilog. Po rozpadu kapely si každý z členů šel svojí vlastní cestou.
Dirk, Nasty, Barry a Stig
Dirk založil se svojí ženou punk-rockovou kapelu Punk Floyd. On zpívá, ona ne. Nasty se otočil zády ke světu a věnoval se svým myšlenkám. Barry se stal kadeřníkem a měl dva kadeřnické salony pro sebe. A Stig se stal letuškou pro Air India. Jak to ale s legendami bývá - nikdy neříkej nikdy. Ron Nasty se nakonec obrátil ke světu čelem, což bylo odměněno mohutným potleskem. Nebylo jej ale slyšet, neboť jej přepadly náhlé obavy. Dirk McQuickly koncertoval s Punk Floyd až do začátku 80. let, kdy se rozhodl pro sólovou kariéru. Jeho krátkodobé přátelství a spolupráce s bývalou dětskou hvězdou a režisérem Ronem Howardem se pokazila poté, co Howard nakoupil práva na všechny filmy The Rutles. Koncem 90. let Dirkovy potíže prohloubil další sňatek s nepříliš chytrou modelkou. V roce 1996 se však sešel se Stigem a Barrym a natočili spolu album ArcheologyBarrymu Womovi se daří velmi dobře - vlastní již čtyři kadeřnické salóny a každé léto vytváří fanouškům a zákazníkům mop-top účesyStig O'Hara nadále působil u Air India a létal po celém světě, ačkoliv v průběhu roků stále méně. Díky přátelství s leteckými kolegy založil společnost Travelways Buslines. V Kanadě vytvořili autobusovou firmu Travelways, ale podnikání opustili po dvou charterových cestách. V roce 2001 byl nucen odejít do předčasného důchodu.

Během jednoho přistání v roce 2000 se Stig spřátelil se zakladatelem proslulé pouliční taneční skupiny Circle of Hay. Po několika pivech se začali bavit o nápadu na nové vystoupení - na hudbu Rutles. Po Stigově odchodu do důchodu se s požehnáním Dirka a Barryho rozjela práce na mixování skladeb Rutles do tvaru, který by vyhovoval vystoupení a díky němuž by Rutles přečkali další oběd. Nahrávka vznikla díky přispění Stumpyho Mountbattena, syna bývalého manažera Rutles Leggyho. Projekt nazvaný Oběd - Lunch si nyní můžeme poslechnout celý.

The Rutles udělali ze šedesátých let to, čím jsou dnes... a tvůrci "Oběda" doufají, že se jim to podařilo znova...
*) Tedy ono to nakonec moc stručné nebylo. Ačkoliv to tak možná nevypadá, hlavní část text je napsaná z paměti. Zdrojem informací byl zejména film Rutles: All You Need Is Cash a také webové stránky The Rutles Tragical History Tour a české The Rutles.

pátek 16. září 2011

Freddie slavil... a my s ním!

Kdo by si před 11 dny, tedy 5. září, nevzpomněl na Freddieho Mercuryho? Dovolím si předpokládat, že skoro všichni (přinejmenším ti, používající internet), a to i ti, kteří jeho hudbu moc nemusí. Jeho nedožité 65. narozeniny připomněl totiž všem vyhledávač Google, když svoje logo (vyjma USA) upravil pro tuto příležitost, čímž jej pomyslně zařadil po bok takových umělců, jako byl Charlie Chaplin nebo John Lennon. V animaci, kterou dávala autorka Jennifer Hom (a její tým) dohromady tři měsíce, nalezneme narážky na začátky kapely, živá vystoupení, písně Bicycle Race, I Want to Break Free, poetiku osmdesátkových videoher a pestré barvy. Pestré, jako byla Mercuryho kariéra...
Na oficiálním blogu Googlu na Mercuryho zavzpomínal Brian May. Kromě toho, že jste mohli na Mercuryho a Queen narazit na internetu, byly tu i hmatatelnější záležitosti. 5. září totiž vyšel závěrečný balík pěti alb, doplněný výběrem Deep Cuts 3. A aby toho nebylo málo, Queen vydali i novou verzi koncertu Live At Wembley, a to prosím rovnou čtyřdiskovou - dvě DVD a dvě CD skýtají oba koncerty, tedy nejen ten doposud známý sobotní, ale i páteční. A nechybí ani řada bonusů... A když už je řeč o Wembley, oficiální kanál Queen na YouTube uvedl k narozeninám celý koncert (zdá se, že však jen na daný den). Záznam asi jejich nejznámějšího a možná i nejslavnějšího koncertu (ačkoliv osobně mám možná pro jeho technickou kvalitu radši záznam z Montrealu z roku 1981) ukazuje skupinu v jejich snad největší formě... tedy vyjma vystoupení na Live Aid.

V pravém dolním rohu (nyní již bohužel nefunkčního) videa bylo logo Freddie For A Day . O této akci jsem již mluvil. Hlavním cílem je získat peníze pro The Mercury Phoenix Trust, organizaci podílející se na podpoře boje proti AIDS. Zároveň si u toho můžete užít trochu
srandy, když se obléknete jako Freddie. A pokud se vám nechce oblékat, můžete ze sebe alespoň na chvíli udělat Freddieho alespoň virtuálně.

Již zmiňovaný kanál na YouTube uveřejnil mimo koncertu ve Wembley i řadu gratulací a osobních vzkazů od umělců, kteří se otevřeně hlásí k odkazu Freddieho Mercuryho a Queen. Byli mezi nimi Billy Corgan, frontman Smashing PumpkinsTaylor Hawkins, bubeník Foo FightersGerard Way, zpěvák My Chemical Romance; americká zpěvačka a herečka Katy Perry; americký zpěvák Patrick StumpPat Monahan ze skupiny Train; kalifornská partička Young The Giant a Miss Piggy z The Muppets. A nechyběl ani půvabný sestřih mnohdy nepříliš známých záběrů s Freddiem... Inu 65 je vám jen jednou... ehm... za život. A to, i když se toho nedožijete ;)

čtvrtek 15. září 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XXVIII - Who Wants To Live Forever

Víte na co myslí nesmrtelný, když mu všichni blízcí umírají? Kdo by chtěl žít navždy? A proto dnes slaví půlkulaté pětadvacátiny jeden z nejznámějších singlů skupiny Queen, Who Wants To Live Forever?

Přesně 15. 9. 1986 vyšel singl z alba A Kind Of Magic, které je nedílně spojeno s filmem Highlander. Skladba Who Wants To Live Forever (o níž už byla řeč) sice žádnou díru do světa neudělala (7 týdnů v hitparádách a nejvýš na 24 příčce je dost slabota), ale po právu patří k nejlepším skladbám. A také k těm častěji předělávaným  a interpretovaným - namátkou Shirley BasseySarah Brightman, britský tenorista Russell Watson, ale i neměčtí Dune či dokonce (a bohužel) E-Rotic. Dosti ale eurotucáren a zpět k originálu...

V polovině 80. let se australský (zejména klipový) režisér Russell Mulcahy, který mj. spáchal i video k písni od The Buggles, Video Killed The Radio Star (první videoklip vysílaný na MTV),  založil kult - tedy on asi netušil, že se mu vydaří kultovní záležitost, ale nakonec se tak stalo. Tedy dokud nebyl Highlander rozmělněn v pokračováních, televizním seriálu, částečně zapomenut a nedávno vyhrabán zoufalými hollywoodskými producenty pro připravovaný remake. A protože nebyl Mulcahy troškař, rozhodl se požádat Queen o píseň pro film (nezapomínejte, že to bylo v době, kdy kapela doslova dobyla nejen Evropu, ale i Jižní Ameriku, Afriku a Austrálii). Zaslal jim 20 minut materiálu a čekal. Kapele se však to, co viděli, líbilo natolik, že se rozhodli natočit ne jednu, ale hned šest, které se později objevily na albu A Kind Of Magic
.

Christopher Lambert - Connor MacLeod
Hlavní hrdina, skotský horal Connor MacLeod, je v bitvě s nepřátelským klanem roku 1536 smrtelně zraněn démonickým Kurganem, avšak zázračně se uzdraví. To se vesničanům pochopitelně nezdá, a proto je obviněn ze spolčení s ďáblem a vyhnán z vesnice. Jeho osud mu osvětlí až šlechtic Juan Sanchez Villa-Lobos Ramirez (Sean Connery). Connor patří mezi nesmrtelné, kteří proti sobě bojují, díky čemuž vstřebávají energii poražených (respektive sťatých), stávají se tak silnějšími a postupně se přibližují vytouženému cíli - zlomit kletbu nesmrtelnosti. O 450 let později nastala doba finálního souboje. Moment... Kletbu? To, že není nesmrtelnost žádná sranda, dojde Connorovi v momentě, kdy se i přes Ramirezovo varování před láskou, rozhodne zůstat s milovanou Heather. Musí tak sledovat její stárnutí a nakonec i smrt. A tehdy si řekne: Who Wants To Live Forever (When Love Must Die).


Na dojemnosti skladby měl zásluhu nejen Mulcahyho film, ale i Mayova osobní situace - v té době mu zemřel otec, rozpadalo se mu manželství. měl pocit, že selhal jako otec... To u něj vyústilo do depresí, kdy občas koketoval s myšlenkou na sebevraždu. A Mercuryho smrt v roce 1991 mu moc nepřidala...

David Mallett režíroval den po vydání singlu videoklip za účasti National Philhamonic Orchestra a čtyřicetičlenného chlapeckého sboru. Brian May později dodal, že se mu klip líbí zejména pro Freddieho formální oblečení. Osobně mě spíš baví John Deacon s bílým kontrabasem. Všimněte si poněkud nepatřičně oblečeného Rogera Taylora - podle jeho komentáře ho nebavilo to přespříliš vážné natáčení, a tak prý natáčel klip strašně opilý. A kontrolní otázka - kdo diriguje? Nikdo jiný, než Michael Kamen, spoluautor hudby k filmu Highlander (a autor hudby k filmům jako BrazilJames Bond: Povolení zabíjetRobin Hood: Král zbojníkůPoslední skautHudson HawkPoslední akční hrdinaHorizont událostiX-Men, pro Smrtonosnou past 1-3 a pro všechny Smrtonosné zbraně). Vedle tohoto klipu vznikla i alternativní verze, s obligátními úryvky z filmu. A když už jsme u obligátních záležitostí - co B-strana singlu?

S druhou stranou singlu to je poměrně zvláštní. Většina singlů totiž vyšla s písní Killer Queen, z roku 1974 (na ní dojde řada později). Na dvanáctipalcovém vydání přibyla ještě skladba Forever, což je Who Wants To Live Forever v klavírním provedení Briana Maye. A tou se pro dnešek rozloučíme...

    úterý 13. září 2011

    Už jdi s těma Queenama do prd***...!

    Nedávno se mi ozval jeden známý a po pochvale blogu se mě zeptal, zda už nechci jít s těmi Queeny do... ehm... však vy víte kam. Přišlo mi to jako zvláštní protimluv. Na jedné straně mi chválil blog a na straně druhé se mu nelíbil jeho (alespoň letos) majoritní obsah.

    "Queeny", kalhoty,
    které toho zažily už hodně
    Inu to je tak. Kdo mě zná, ví, že láska ke kapele Queen je v mém případě věčná. Vzato kolem a kolem - je to jediná láska, která mě zaručeně nikdy nezradí. Manželka promine, ale snad už si zvykla. Ačkoliv tvrdí, že v mém případě to je spíš posedlost a obsese. No, při pohledu na starší a již notně potrhaný kus mého šatníku, na tom něco pravdy možná bude...

    Ale když je navíc letos rok kulatého výročí, které mě podnítilo k tomuto trojčení. Jednak to je jistý druh prokrastinace a jednak doufám, že alespoň několika lidem přiblížím genialitu této hudby. Třeba i těm, kteří mají podobný názor jako jeden bývalý spolužák z gymnázia. "Queen mi nevadí. Jen nesnáším ty jejich sbory." Opět zvláštní protimluv...

    Ale zpět na začátek - ano, jednoho dne se známý dočká a já už nebudu tapetovat příspěvky o jednotlivých singlech. Bojím se však toho, že to tu ustrne, zamrzne a periodicita přispívání se sníží na jeden cint měsíčně... Ale nebudou tu už Queen... I když...

    pondělí 12. září 2011

    Trocha etymologie Brňáka nezabije...

    Dnešní cint si dovolím si začít takříkajíc od lesa, menším etymologickým exkurzem. Vezměme si slovo chůze - tedy lokomoci, druh mechanického pohybu využívající dolní končetiny, pro přesun z místa A do místa B (nebo C... to je jedno). Vykonáváme ji všichni. Někteří rádi a s chutí, jiní s obtížemi a nechutí. To jsou pak tací, kteří si do schránky či obchodu za rohem raději zajedou autem. Chůzi vykonáváme (nejdeme-li na výlet do přírody) většinou ve městě, skrz které můžeme poměrně pohodlně chodit. Tím se z prostého občana stává chodec.

    Abychom měli chůzi chodících chodců ulehčenou a pokud možno bezpečnou, snaží se příslušná opatření oddělit chodce od silničního provozu. A proto jsou ve městě chodníky (vidíte - chodec vykonává chůzi či chodí po chodníku). Jak prosté.

    Většina měst naší republiky to má jednoduše oddělené - pro pěší provoz je vyhrazen chodník a pro silniční provoz silnice. Některá města mají dokonce trojí dělení - chodníky pro chodce, cyklostezky pro cyklisty a silnice pro silniční provoz. Jste-li zvyklí na toto logické dělení, budete překvapeni, až dorazíte na jih Moravy, do největšího města naší republiky, do Brna (ano, vždyť Praha je kraj). Nedávno mi zde na chodníku vrazil berany do žaludku nerudný cyklista, o něco později mi přejel nohu dvoukolák připojený k bicyklu a při venčení mi psy málem zabil přiopilý Indočech na ukrajině. Je to tu běžné. Jinde hrozí za jízdu po chodníku či po přechodu pro chodce až 2000 korun, neboť podle zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích cyklis té na kole po chodnících jet nesmí, mohou jej tam  jedině vést. Zde však nikoliv. Tím, že by se jedoucí cyklisté uchýlili na silnici a dodržovali zákon, přiznávaje že kolo nemá na chodníku co dělat, neboť je dopravní prostředek, by se vzpříčili rozhodnutí nejskvělejšího a nejlepšího primátora. Jízdní kolo dopravní prostředek totiž není.

    sobota 10. září 2011

    Hity oblíbené (nejen) Brity XXVII - Hammer To Fall

    Krásných sedmadvacet let dnes slaví čtvrtý singl z alba The Works, vypalovačka Briana Maye Hammer To Fall, která je o... studené válce?

    Již několikrát jsem se během letoška zmínil, že členové Queen neradi pitvali své skladby a jakkoliv je vysvětlovali. To měl být úkol posluchačů a fanoušků, přežvýkat si píseň po svém. Takže proč by měl být singl z alba plného hitů, které se v britských žebříčcích uderželo přes dva roky (a nejznámější byly singly byly Radio Ga Ga, I  Want  To Break Free a It's A Hard Life) o studené válce? Snad proto, že v něm zazní i věta "Pro nás, kteří vyrostli ve stínu atomového hřibu", či proto že ono "čekání na dopad kladiva" může evokovat čekání na proměnu studené války do války faktické - a nebo snad dokonce opravdu  kladivo (bez srpu)? Hezké, ale (lehce) mimo. Queen nebyli nikdy politická kapela (což byl jeden z důvodů, proč třeba nemuseli U2 s jejich angažovaností) a jak vysvětlil sám její autor, Brian May, píseň je spíš o životě a smrti. A dopad kladiva je jen Chmurný žnec vykonávající svoji práci. Ale atomový hřib, je atomový hřib - nezapomeňme, že May byl z generace vyrůstající mj. v průběhu kubánské krize, kdy tato hrozba nebyla tak nereálná...

    Každopádně, ačkoliv se singl pohyboval v britské hitparádě pouze osm týdnů a nejvýše se dostal na 13. místo, stala se z písně jedna z nejpopulárnějších součástí The Works Tour (od 24. srpna 1984 do 15. května 1985, celkem 48 koncertů v Evropě, Africe, Jižní Americe, Austrálii, Japonsku a na Novém Zélandě) a posledního Magic Tour (7. června -  9. srpna 1986 na 26 místech včetně Maďarska). Chybět nesměla ani na vystoupení na Live Aid. Přímočará kytarová záležitost, tak příznačná pro jeho autora, byla skvělým návratem k rockovým kořenům a na těchto vystoupeních (z toho bruselského je i podklad pro videoklip Davida Malleta) byla hrána o něco rychleji, než singlová verze. Bohužel videoklip je (a to i na originálním vydání Greatest Video Hits II) má nekorektní poměr stran (de facto je točený v širokoúhlé verzi 2,35:1):
    Jako B-strana singlu byla vybrána taktéž skladba Briana Maye, která v mnohém připomínala stadionovou halekačku ze 70. let We Will Rock You, ačkoliv nikdy nedosáhla její popularity.
    Titulní skladba Hammer To Fall byla oprášena jejím autorem v roce 1998 na jeho sólovém turné a později uvedena ve stejné úpravě na turné s Paulem Rodgersem. Začátek zpomalil natolik, že se na jeho sólovém turné ozývaly od fanoušku výkřiky It's Late! Ale It's Late to nebyla... (všimněte si potlesku po první sloce, kdy většině dojde, co se děje).

    pondělí 5. září 2011

    Hity oblíbené (nejen) Brity XXVI - These Are The Days Of Our Lives

    Je až symbolické, že před 20 lety, v den 45. a zároveň posledních narozenin Freddie Mercuryho vyšel v USA singl These Are the Days of Our Lives. Doprovázel ji poslední videoklip, v němž se objevil.

    Vydání z 9. 12. 1991
    V roce 1991 bylo již více než zřejmé, že se s kapelou něco děje. Naposledy vyjela na turné roku 1986 a jejich veřejná vystoupení při různých příležitostech byla stále sporadičtější. Ačkoliv bulvár čmuchal jak mohl, oficiální stanovisko znělo - nic se neděje. Freddie je v dobré kondici, má jen novou dietu a tak trochu pohubl. Jak nedávno dodal Brian May - všem okolo lhali. Lhali, aby se snažili uchránit chřadnoucího Freddieho před tlakem okolí.

    Přestože je skladba These Are The Days Of Our Lives dílem především Rogera Taylora a byla psána jako vzpomínka na dětství, získala zejména díky kontextu a videoklipu zcela jiný smysl. Klip byl natáčen 30. května 1991 v Limestone Studios.   Tehdy nepřítomný Brian May byl natočen o pár dní později a jeho pasáže byly zařazeny do klipu, aby nikdo nic nepoznal. V podstatě vznikly dva videoklipy - řekněme britský a americký, do nějž byly vloženy studiem Disney animované pasáže, které dokreslovaly původní smysl písně. Díky tomu, že vydání Hollywood Records propadlo, stala se z této verze raritní záležitost. Singl vyšel znovu, dva týdny po Freddieho smrti, společně s jeho nejslavnější skladbou Bohemian Rhapsody, jako charitativní vydání na oslavu jeho života a zároveň zdroj peněz pro Terrence Higgins Trust.

    Dochované barevné záběry z natáčení dokládají špatný zpěvákův stav. Proto byla zvolena pro vydání černobílá verze. Klip vznikl i přesto, že Freddie v tu dobu trpěl silnými bolestmi a díky velkému kaposhiho sarkomu na noze skoro nemohl chodit. Pod silným nánosem make-upu zbyl z dříve svalnatého zpěváka jenom stín. I přesto se statečně postavil tváří v tvář kameře a rozloučil se svými fanoušky vzkazem: I still love you. Do konce života mu zbývalo 178 dní...

    Lover of Life, Singer of Songs


    Freddie Mercury
    Foto: Mick Rock
    Začínat dnešní příspěvek epitafem, jehož autorem je Brian May, není možná zcela vhodné. Málokdo však tak dobře shrnul do několika slov život a kariéru Freddie Mercuryho. Možná bych také mohl použít jeho citát "Nečekám až zestárnu. Co bude dál to mě opravdu nezajímá. Žít do sedmdesáti by byla nuda." Dnes by mu bylo 65 let... 

    Zpěvák, který o sobě na samotném počátku své kariéry neskromně prohlásil "Nebudu popová hvězda. Budu... legenda" (čehož nakonec dosáhl) se narodil jako ફારોખ બલ્સારા‌ (neovládáte-li gudžarátštinu, což byl patrně jeden z jazyků, který uměl - a nesmějte se, mluví jí 46 milionů lidí - tak Farrokh Bulsara) v úterý 5. září 1946 na ostrově Zanzibar u pobřeží Tanzánie. Jméno Farrokh (tedy nikoliv Farookh, jak je občas uváděno a jak je zapsán i ve školním výkazu v Indii) je oblíbené chlapecké jméno, ale i příjmení v Íránu, Střední Asii a mezi muslimy a Pársy v jižní Asii. Vždy mě trochu mrzelo, že se Freddie tak trochu za svůj etnický původ styděl a nevyužil ho (až na drobnou výjimku) v hudební tvorbě. Tedy tak trochu... své skutečné jméno neprozradil ani zástupci kapely pro tisk.

    Malý Farrokh s mladší sestrou
    Kašmírou (*1952)
    Oba rodiče byli Pársové. Jer Bulsarová se narodila v Indii a její manžel Bomi pracoval pro britskou vládu. Kvůli tomu často cestovat po Indii, kam začal jeho syn chodit v roce 1955 do školy St. Peter's v Panchgani, což byla typicky anglická škola. A tak jej čekala anglická sportovní průprava - nejvíc ho nebavil kriket, ale oproti tomu měl být docela dobrý v boxu. Tedy do té doby, než mu to matka zakázala. Projevoval výtvarné nadání, ale ze všeho nejvíc tíhl k hudbě. Začal se učit na klavír, což později vyústilo v kapelu Hectics, která hrála při mnoha příležitostech. Freddie si užíval místa v pozadí, kde hrál na klavír. V roce 1963 se, aniž by školu dodělal, vrátil za rodinou na Zanzibar. Přesto se v některých textech dočtete, že školu dokončil. Mlžilo se nejen o jeho původu, ale i vzdělání - které si měl později "upravit" proto, aby mezi ostatními členy kapely nepůsobil jako nedovzdělanec. Ostrov Zanzibar byl tehdy ještě stále britskou kolonií, ale to trvalo jen do zanzibarské revoluce. Nemá cenu zabíhat do detailů, ale vše vyústilo v to, že rodina, žijící v luxusu, musela jen s několika kufry utíkat do Británie. Tam se nejprve usídlili u příbuzných ve Felthamu v Middlesexu, tolik vzdáleném dosavadnímu luxusu. Freddie, jak už si v té době říkal (a jak ho měli překřtít spolužáci ze St. Peter's, kde mu však spíš říkali Bucky - zkráceninou od Bucktooth, tedy něco jako "trčící zub"), si začal vydělávat brigádami.

    Freddieho skica
    Jimiho Hendrixe
    V roce 1966 si dodělal vzdělání na Isleworth College aby následovalo studium na Ealing College of Art, kde se věnoval grafickému designu a ilustraci. Zásadní změnou pro něj bylo i to, že se odstěhoval od rodičů a pronajal si byt v londýnské čtvrti Kensington. Často kreslil portréty Jimiho Hendrixe, jehož skowmanství jej do značné míry ovlivnilo. V té době začal taky objevovat sílu svého hlasu, když si začal prozpěvoval. Buď sám, nebo se svým spolužákem Timem Staffellem. Pomalu mu již bylo patrně jasné, že u grafiky nezůstane a vrhne se do muziky. V poměrně krátkém časovém období prošel třemi skupinami, jejichž názvy dnes zná asi jen málokdo. Zároveň se stal oddaným fanouškem začínající kapely Smile, v níž zpíval jeho spolužák Tim Staffell. Bubeníkem byl Roger Talor, s nímž si později Freddie založil vlastní butik.

    Těsně po škole se v srpnu 1969 Freddie setkal s liverpoolskou partičkou Ibex. Od prvních návštěv jejich zkoušek nebyla cesta k  mikrofonu nijak dlouhá. Přestože byla kapela nadšená jeho hlasem, bylo zřejmé, že na něm musí ještě zapracovat. Kapela přesto projezdila kus Anglie, ale když se jim nedařilo v Londýně sehnat smlouvu, rozhodli se vrátit do Liverpoolu. V jejich repertoáru byly v té době především coververze písní Roda Stewarta, Yes či Beatles...
    Kapela také na chvíli pod Freddieho vlivem změnila název na Wreckage, ale pořádný úspěch byl stále v nedohlednu. Ani kapela Ibex ani Wreckage však neměla to štěstí, aby se dostala do nahrávacího studia, a tak všechny dochované nahrávky jsou spíše náhodné neprofesionální záznamy. Stejně jako tomu je s písní Green, která zní lehce jako pozdější skladba Queen Mad The Swine.

    Přesto z té doby vzešlo něco, co se stalo pro Freddieho příznačné. Stalo se to údajně na vánočním koncertu, kde Freddie, zvyklý se pohybovat po pódiu, utrhl horní část starého stojanu s mikrofonem a ta mu zůstala v ruce. Podle jiných se to stávalo poměrně často. Staré stojany na mikrofony byly těžké a neohrabané, a bylo tak praktičtější odšroubovat a vyjmout jejich horní část. Vánoční koncert měl být jedním z posledních, po němž se kapela rozpadla.

    Sour Milk Sea
    Oxford Mail, 1969
    Počátkem roku 1970 se Freddie přimotal ke konkurzu na zpěváka do bluesové kapely Sour Milk Sea. Kapela v té době hrála dva až tři koncerty týdně. S Freddieho příchodem však získaly zpěváka, který tyto koncerty okořenil. Přesto jich nebylo mnoho. Jedním z důvodů byla patrně Freddieho snaha posunout kapelu jiným směrem, poněkud dál od blues. Neshody a hádky vedly k rozpadu. Během sedmi měsíců to byla již třetí kapela, v níž se objevil Freddie. A co dál? K jeho (a dá se říci že i našemu) štěstí se v té době rozpadla skupina Smile. Freddie nahradil Tima Staffella a navrhl nový název - Queen. Rozhodl se také změnit jméno, neboť Bulsara neznělo nijak hvězdně. Podle jedné z verzí si zvolil jméno Merucry proto, že byl narozen ve znamení panny, jehož vládnoucí planetou je Merkur. Podle jiné verze se tak stalo až po složení písně My Fairy King, v níž je verš "Mother Mercury, Look what they've done to me". Ať tak či tak, zrodil se Freddie Mercury. Nomen omen, říká se. Merkur byl posel bohů, ale slovo mercury lze také překládat jako rtuť či s trochou fantazie rtuťovitý. Myslím si, že to docela sedí...
    Nerad bych použil větu, která se nabízí - a zbytek je (rocková) historie - ale skutečně tomu tak bylo. Následujících 20 let se stal Freddie Mercury jedním z nejnápadnějších frontmanů v historii rocku a autorem hitů jako Seven Seas Of RhyeKiller QueenLove Of My LifeBohemian RhapsodySomebody To LoveWe Are The ChampionsBicycle RaceDon't Stop Me NowPlay The GameCrazy Little Thing Called LoveStaying PowerBody LanguageLife Is Real (Song For Lennon)Cool CatIt's A Hard LifeIs This The World We Created...?Friends Will Be FriendsPrinces Of The UniverseMade In HeavenMother Love, či I Was Born To Love You.

    Live Aid, 1985
    I kdyby složil jen Bohemian Rhapsody, zapsal by se do dějin. Kapela se stala celosvětovými hvězdami. Dobývala Evropu, Severní i Jižní Ameriku, Japonsko... Staly se průkopníky stadionového rocku ve všech (tedy špatných i dobrých) smyslech toho slova. To vše trvalo až do poloviny 80. let. Co následovalo, si nechám na příště...

    Stejně jako ostatní členové kapely, i Freddie se v 80. letech na chvíli věnoval sólovým projektům. V jeho případě však nakonec zůstalo u pouhých dvou alb a několika málo singlů. Zatímco album Mr. Bad Guy nebylo až tak velké zklamání (v Británii vydrželo v žebříčcích 23 týdnů), následující Barcelona se vyjma titulní skladby stala záležitostí spíše fajnšmekrů. Obě alba ale dobře ilustrují šíři Mercuryho talentu - od hudby taneční až po operu. A to ani nezmiňuji, že v průběhu své kariéry koketoval i s baletem.

    Když v roce 1985 slavil své 39. narozeniny, pronajal si mnichovský Henderson's Club a uspořádal v něm velikou party, jejíž účastníci museli povinně přijít v černobílých kostýmech. Nedávno mi jeden známí řekl, že nesnáší ten dekadentní a úchylný videoklip k písni Living On My Own. Inu, řekl jsem, to není videoklip. To je vlastně dokument z Freddieho narozenin, kterou natočili Rudi Dolezal a Hannes Rossacher (vy ale budete patrně znát remix z 90. let).
    O dva roky později nazpíval Mercury cover verzi písně The Great Pretender, kterou můžeme chápat až symbolicky - pretender je ten, kdo předstírá, chameleon. Jak krásně to sedí na skromného a v soukromí prý velmi plachého a tichého chlapce ze Zanzibaru, který se stal jednou z nejteatrálnějších rockových hvězd.

    Pojďme si ho tedy na závěr připomenout klipem, v němž krásně paroduje sám sebe a svojí dosavadní kariéru... Tak tedy - všechno nejlepší, Farrokhu!

    P.S. Pro všechny, kteří by chtěli oslavit život a dílo Freddieho Mercuryho poněkud neobvykle, tu je zkratka FFAD - Freddie For A Day. Každoroční akce (založená v roce 1992 Lizou Swantonovou, editorkou webu The Mercury Phoenix Trust) se postupem času rozrostla ve velkou charitativní událost, kdy se díky nákupu kostýmů (ale i jinak) můžete finančně spolupodílet na The Mercury Phoenix Trust. Mrkněte na Freddie For A Day, kde si můžete objednat od knírku, až po kompletní kostým z turné Magic a přispět na dobrou věc...