Jan Rejžek nemá Queeny rád aneb Varázslat - Queen Budapesten (a Miro Žbirka navrch)

27. července 1986 se na budapešťském Népstadionu psaly dějiny. Tedy alespoň ty hudební. Na prvním stadionovém koncertu za železnou oponou vystoupila poprvé (a naposledy) skupina Queen. V únoru následujícího roku (přesněji 16. 2. 1987) vyšel jeho záznam - na VHS a v Japonsku i na Laserdiscu (de facto prvním diskovém  systém optického záznamu... takové DVD velikosti LP).

Pro mnohé to byla první a zároveň poslední šance vidět skupinu Queen v kompletní sestavě, plné síle a bez větších problémů (pár dní před tím vystoupili sice ve Vídni, ale poté již putovali směr Francie, Španělsko a domů, do Velké Británie). Tato šestnáctá zastávka na mamutím Magic Tour se odehrála v sousedním Maďarsku, a tak není divu, že mezi fanoušky jsou i Čechoslováci. Strašně lituji, že mi tenkrát bylo čerstvě pět roků a nějací Queen mi moc neříkali. Ale i tak si můžu připomenout koncert právě z tohoto záznamu.

Na Népstadionu (od roku 2002 Puskás Ferenc Stadion) předvedli Queen to nejlepší ze svého repertoáru. Po úvodní One Vision následovala vypalovačka Tie Your Mother Down a došlo i na hity nejstarší (Seven Seas of Rhye). Chybět samozřejmě nesměly novinky z posledního alba (vedle úvodní One Vision i A Kind Of Magic, Who Wants To Live Forever, Friends Will Be Friends) ani osvědčené stadionové pecky (Tear It Up, Radio Ga Ga, Love Of My Life, We Will Rock You a We Are The Champions), Freddie si připravil také speciální bonus v podobě písně Jarní vítr nese vodu (Tavaszi szél vizet áraszt) a zdá se, že divákům ani moc nevadilo, že si její text nepamatoval a pomáhal si tahákem na své dlani.

Celé vystoupení včetně pobytu kapely v Maďarsku natáčel filmový štáb pod režií Jánose Zsombolyaie a zlí jazykové (nepravdivě) tvrdí, že využívali všechny kamery, které byly v Maďarsku k dispozici (najato bylo sedmnáct kameramanů). Vzhledem k tomu, že šlo o film uváděný do běžné distribuce, byl zakoupen v polevující atmosféře perestrojky i do československých kin. Zalistujme proto čtrnáctideníkem Kino, konkrétně jeho 18. číslem z roku 1988, na jehož titulní stránce je vysoce aktuální Vlasta Burian. Na jedenácté stránce narazíme na recenzi, jejímž autorem není nikdo menší než kulturní kat Jan Rejžek.

Český filmový plakát

Terryho Ponožky

Jan Rejžek v úvodu svého textu neopomene poukázat na nemohoucnost Pragokoncertu, díky němuž si hudební fanoušci musí nechat zajít chuť a za dobrou hudbou vyrazit do Maďarska. V tomtéž odstavci se dozvíme, že jde o "vůbec první živý snímek v takřka patnáctileté historii skupiny". V případě kapely, která má (přinejmenším zvukové) záznamy snad všech svých koncertů a v jejíž videografii můžete najít koncerty od roku 1975 (Live at Hammersmith Odeon) až po současnost (Live In Ukraine), je to tvrzení více než odvážné. A to je teprve začátek.

Jan Rejžek

Dočteme se o vřelém vztahu kapely k filmu, jejíž "kytarista Brian May píše hudbu většinou k druhořadým akčním ,napínákům'". Inu, on není Brian May jako Brian May. Ten první složil hudbu k filmům jako Šílený Max, Silniční hry, Souboj o poklad Yankee Zephyru či Freddyho smrt - poslední noční můra (to je vlastně docela vtipné...). Ten druhý složil hudbu pouze pro francouzský snímek Furia a britský televizní film The Stretch. Na druhou stranu - Rejžek psal text v době, kdy internet byl vzdálená budoucnost a toto "matení Brianů" panovalo donedávna i na IMDb, kde byl na místě podobizny již zesnulého Briana Maye nedávno čtyřiašedesátiletý Brian May.

Český filmový plakát

Terryho Ponožky

A mistr Rejžek ve svém textu o "novodobých potulných pop komediantech" pokračuje dál. Kapela měla s obavami hledět do proudících davů, neboť při koncertě v Knebworthu byl v tlačenici ubodán mladík - to je sice možné, ale koncert ve Stevenage proběhl až 14 dní po Budapešti. Rejžkovi také vadilo, že Zsombolyai šel cestou nejmenšího odporu, nevtiskl filmu svůj režijní rukopis a koncert doplnil "obligátními záběry z osobního volna". Jak dodává, "Četným příznivcům Queen ovšem film poskytne, co uši a oči ráčí. A nebude jim možná ani vadit, že tento první maďarský film s dolbystereo systémem se zřejmě nedočká ve většině našich kin zvukového zhodnocení. Dozajista budou hltat každé narcisitické (sic) gesto dokonale pompézního Freddieho Mercuryho (měsíc po budapešťském koncertu čtyřicetiletého...) a nepozastaví se nad poněkud podbízivým gestem, když rozžhaví budapešťskou noc taktickým převlekem do maďarské státní vlajky, případně když se vlichotí speciálně secvičenou maďarskou lidovou jarní vítr nese vodu..." Faktem je, že trik s vlajkou předváděli Queen snad v každé zemi, kde vystupovali.

"Queen v Budapešti, toť především snímek pro oddané členy jejich fan klubu (před premiérou si Mercury o spol. vyžádal zvláštní projekci a s velkolepě reklamním výsledkem filmu byl prý velmi spokojen...) Kdo má radši osobitější hudbu a chce od dvou hodin v kině víc než řemeslo zručného filmaře, asi se tomuto letnímu "trháku" obloukem vyhne." Jan Rejžek promine, ale kdo měl v roce 1988 možnost vidět své hudební idoly na velkém plátně, jistě neodolal. Poznámku o osobitosti hudby snad nemá cenu ani rozebírat. Ostatně, posuďte sami (mimochodem, o nové verzi koncertu více zde):

Zpravodaj Československého filmu dodal, že "Film je určen převážně mladým divákům a zájemcům o tento druh moderní hudby." Diváci v kině dostali porci hudební zábavy navíc - k filmu byl doplněn i krátký snímek, de facto studentský počin Filipa Renče, šestnáctiminutový kraťas Fanstory. Hudební dokument o Miru Žbirkovi a jeho fanynkách uvedl 24. 7. 2011 kanál Doku CS (v repríze jej máte možnost vidět 30. 7.). Škoda, že mi v roce 1988 nebylo víc let. Jistě bych na Miro Žbiru a Queen do kina zašel...