pondělí 24. ledna 2011

A co bude dál...?


Po předešlém příspěvku mě tak napadlo, že letos je asi nejlepší příležitost pozastavit se nad skladbami a alby mé nejoblíbenější skupiny Queen. Slovo "nejoblíbenější" však ani zdaleka nevystihuje můj vztah k hudbě, která mě asi do značné míry ovlivnila a je se mnou již 20 let. A tak jsem si připravil několik příspěvků na téma Queen. Týkat by se měly jejich alb, videoklipů a také singlů, na jejichž B-stranách se nalézaly skladby, které nepatří k tomu "profláknutému" - tedy takové, které se většinou dostaly jen na singl a nikoliv na řadové album, čímž do značné míry ušly masové známosti.
Podmiňovací způsob "by se měly" je odvozen od faktu, že se mnou aplikace od včerejška nekamarádí a při každém pokusu o uložení nebo náhledu hlásí "Příspěvek nebyl uložen kvůli chybám ve formuláři". Zdá se, že možné je hned publikovat, ale vzhledem k tomu, že bych si rád pohrál s formátováním příspěvků, nechci riskovat, že zde budou nějaké paskvily. Progooglil jsem všechny možnosti, varianty a rady a zatím nic nepomáhá. Dám tomu pár dní, třeba se to zpraví tak nějak samo... do té doby zdar...

P.S. Tak je to ještě zajímavější. Příspěvek lze publikovat a po publikování ho ještě jednou upravit, ale vždy jen jednou. Po opětovném uložení zase vyskočí ona podivná hláška. Asi to je rozbitý...

neděle 23. ledna 2011

Hity, oblíbené (nejen) Brity I - Radio Ga Ga


Poslouchal jsem si zase své oblíbené Queen a nějak mi to nedalo a musel jsem zavzpomínat...
Když 22. února 1994 přijel do Prahy bubeník skupiny Queen Roger Taylor, bylo z toho (alespoň mězi fanoušky) menší pozdvižení. A to i přesto, že si přijel "jenom" převzít od společnosti Monitor EMI Zlatou desku za prodej výběru hitů Greatest Hits II. Kromě tiskové konference, předávání a několika rozhovorů pro různé deníky se Roger Taylor objevil i v televizi – vedle Baga to bylo i v Esu (s Terezou "Čágo belo šílenci" Pergnerovou v době její největší popularity). Pominu nyní fakt, že vše bylo poněkud bizarní – Reflexu si Taylor posteskl, jak hloupé dovedou být otázky (na tiskovce se ho ptali, jak se vyspal, kde a zda s někým), na předávání desky, které uváděl Martin Hrdinka, se mimo jiné křtila nová deska skupiny Shalom, která si přišla pro Platinovou desku a Petr Muk pro Taylorův podpis) a tak dále.

Našlo se jen málo reportérů, kteří by položili inteligentní otázku (tedy jinou než "Jaký byl Freddie Mercury" nebo "Jaké to je být bez něj" apod.), ale našlo se i několik výjimek, které se Taylora zeptali na, v té době u nás nejpopulárnější a nejhranější song od Queen, Radio Ga Ga.


Dnes je tomu právě 27 let co tento hit vyšel poprvé na singlu.
Byl prvním z jedenáctého studiového alba The Works, kterým si Queen dost možná usmířili své fanoušky po předešlém počinu, mnohými proklínaném funky-disco pokusu Hot Space (i když nebýt jeho, neměli bychom Under Pressure a Thriller Michaela Jacksona by zněl dost možná jinak). The Works bylo nejen nejkratší album skupiny, ale také první, které vyšlo na CD. Ačkoliv šlo o návrat k rockovým kořenům, v mnoha skladbách to stále elektronicky dusá, avšak i přesto si album našlo své fanoušky (a často je chápáno jako vrchol tvorby skupiny v 80. letech).


R
oger Taylor se při zmínkách o popularitě Radia Ga Ga u nás upřímně podivil – nechápal, jak to, že to není Bohemian Rhapsody či, v Americe nejpopulárnější, Another One Bitest The Dust. Na druhou stranu ho to jistě potěšilo - je to ostatně jeho skladba. Na nápad přišel Taylor při poslechu rádia, které se nezamlouvalo jeho synovi, což komentoval hlasitým "radio ka ka". Píseň o tom, jak doba videa ničí hudbu a vzpomínka na ty staré dobré časy, kdy jediným společníkem puberťáků bylo rádio, které dávalo hvězdy, rozesmávalo i umělo rozplakat, je tak trochu ironickým paradoxem. Tento manifest proti době ovládané MTV byl doprovázen opulentním videoklipem Davida Malleta, který využívá nejen záběry z Langovy Metropolis, ale i úryvky z předešlých klipů skupiny a stal se de facto jedním z nejpopulárnějších klipů (nejen) na MTV...
Jako B-strana singlu vyšel song I Go Crazy Briana Maye, který měl tu smůlu, že zbylým členům kapely přišel až příliš syrový a na album se proto nedostal. Při jejím poslechu to zamrzí o to víc, neboť jde o poctivou rockovou pecku s výraznou Mayovou kytarou. Dost možná dostala přednost stadiónová halekačka Tear It Up a zatímco Radio Ga Ga si prozpěvuje snad i ten, kdo Queen nezná (a dost možná při tom má nutkání zvedat ruce nad hlavu a tleskat do rytmu), druhou stranu singlu zná asi jen málokdo...

sobota 8. ledna 2011

Hluchý jsem a neslyším (a nebo slyším kraviny)

V čase vánočních svátků proběhl skrze naše televize již notoricky známý muzikál Noc na Karlštejně, který byl natočen na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. To, že se již původní látka nezakládá na pravdě (na Karlštejn ženy mohly, jen nesměly souložit ve Velké věži, a to ani se svými manželi) není tak důležité. Spíš mě po letech zase pobavilo, jak dokážu sem tam něco přeslechnout. V jednom textu se zpívá (alespoň dle mých uší) "Kdypak Tetřevi Honzlovci prohrají" a já už od mládí dumal, co je to za zvláštní druh tetřeva, ten "Honzlovec". A dumal jsem a dumal, až jsem se jednou konečně zaposlouchal pozorně a došlo mi, že nejde žádné "Honzlovce", ale jednoduchou otázku "Kdypak tetřevi hon s lovci prohrají?" (na mou omluvu - s tímto "problémem" jsem si lámal hlavu asi kolem svých deseti let, teď se mi to jen zpětně vybavilo). Podobně jsem v mládí tápal v původu hry Barvami - dle zvláštního názvu jsem usuzoval na nějakou japonskou deskovou hru, kterou zpěvák vyhrává ("I když ten tralalák padá mi, hlavně že vyhrávám Barvami"). Po seznámení s gramatikou českou mi došlo, že Bolek Polívka vyhrává ne "koho, co", ale "kým, čím".

Takže pro příště se budu snažit lépe poslouchat, abych slyšel jen to, co v textu je a neslyšel tam to, co v něm není... Jako třeba zde, kde kolem 40s určitě nedochází k sebekritickému zpěvákovu výlevu...

pátek 7. ledna 2011

Queen – Největší ilustrovaná historie králů rocku

V roce 2011 se odehrají mimo jiné dvě výročí, jedno veselé, druhé smutné. Uplyne jednak 40 let od oficiálního vzniku skupiny Queen (resp. roku, kdy sestavu doplnil John Deacon), ale taktéž 20 let od smrti jejich frontmana Freddieho Mercuryho. O to víc mě potěšil vánoční dar v podobě knihy Phila Sutcliffa Queen – Největší ilustrovaná historie králů rocku (Queen: The Ultimate Illustrated History of the Crown Kings of Rock). 

Jakožto dlouholetý fanoušek Queen (poprvé jsem se k nim dostal na podzim roku 1991 prostřednictvím polské pirátské kazety s albem Innuendo a postupně se seznamoval s jejich starší tvorbou), jsem se do knihy začetl a doslova ji zhltnul za pár dní. Co do výpravnosti, jde o počin skutečně ultimativní. Vedle bohatého fotografického materiálu (jak se ostatně kniha sama chlubí – mnohdy publikovaného zcela prvně) je textová část doprovázena reprodukcemi plakátů, přebalů SP, EP a LP desek (z celého světa), visaček, štítků na zavazadla, vstupenek, komiksů, triček, placek, nášivek, časopisů, dotazníků, backstage pasů… a dalších… zkrátka a dobře něco, jako návštěva ve sbírkách šílenců jako je například Martin Skála. Právě od něj čerpá jedna složka textové části knihy – informace o termínech jednotlivých koncertů.

Hlavní osou knihy je text Phila Sutcliffa,  hudebního publicisty píšícího od poloviny 70. let. Stručná historie mapuje osudy skupiny od jejího zrodu až po (pro mnohé kontroverzní) znovuzrození Queen s Paulem Rodgersem na postu zpěváka (kniha končí optimistickým výrokem kytaristy Maye, který vkládal do této spolupráce zdá se větší naděje, než jaké pak přinesla – k rozpadnutí nového uskupení došlo v průběhu roku 2009). Vedle historické části je kniha prokládána recenzemi na jednotlivá alba. Různí jsou jejich autoři i jejich kvalita.  Vedle nich je pak text prokládán krátkými vzpomínkami od Billyho Squiera, Slashe, Roba Halorda, Kida Rocka, Neila Diamonda a dalších. Kouzelná jsou vzpomínky Petera Hince (pro Queen pracoval do posledního turné) s názvem „Když Fred potkal Sida“ (o setkání odpůrce punku Freddieho a Sida Viciouse) a „Pravda o bláznivém vzniku Crazy Little Think…“.

Ve výsledku jde tedy o pestrou mozaiku materiálů, byť Sutcliffův text nepřináší pro skalní fanoušky skupiny Queen mnoho nového. Často si půjčuje výroky z médií, internetu a dalších knih, z nichž mnohé vyšli i v češtině…
Jedna z prvních vyšla ještě v Československu - Rick Sky: The Show must go on. Život Freddie Mercuryho (1992) a zaměřovala se zejména na skandální život zpěváka. Tentýž rok vyšla i kniha z edice „Jejich vlastními slovy“ - Mick St. Michael: Queen. Jejich vlastními slovy (1992). Co do celistvosti a pravdivosti (neboť byla oficiální biografií autorizovanou kapelou) dlouhou dobu vedla kniha Jacky Gunnové a Jim Jenkins Queen. Jak to začalo (1993). Mnoho fotografického materiálu nabídl Ken Dean a kniha Queen. Nový obrazový dokument (1994). Po několikaleté pauze se v knihkupectvích (a v až smutně krátké době v Levných knihách) objevila biografie Lesley-Ann Jonesové Freddie Mercury - Bohémská rapsodie jednoho života (2001), která na bezmála 430 stránkách odhalovala do té doby nepříliš známé aspekty zpěvákova života (mj. vztah s druhou osudovou ženou po Mary Austin). V Levných knihách se na krátkou dobu objevila fotografická publikace Micka Rocka Classic Queen (ovšem v anglickém originále z roku 2007) a knížka Grega Brookse Queen Live: koncertní dokument (2008), která mapuje všechny koncerty skupiny včetně známých bootlegů. V roce 2008 se českého vydání dočkala biografie Brian May od Laury Jackson a vydání Sutcliffovy pestré sbírky vzpomínek a suvenýrů následovala intimní kniha Mercuryho asistenta a komorníka Peter Freestona (již několik let žijícího v Praze) Freddie Mercury: důvěrné vzpomínky člověka, který ho znal nejlépe (2010).
Přestože lze tuto obsáhlou knihu brát jako důstojné shrnutí kariéry čtyř vynikajících muzikantů, sráží její kvalitu zejména český překlad (ostatně i „Jejich vlastními slovy“ mě ve své době rozesmívalo stížnostmi Rogera Taylora na jednoho jeho syna, který běhá po domě „namalovaný jako Alice Cooperová“). Bohužel jsem si při čtení nedělal podrobné poznámky, ale míst, kde Patricie Frecerová selhává, je v knize požehnaně. Na několika místech se patrně snažila držet lehčího Sutcliffova tónu, ale vylézá jí z toho lehká křeč (“veterán rockovýho psaní vzpomíná, jak potkal Queen ještě jako mladý ucha“ nebo šroubované věty jako „Stěží uvěřitelná hostina hudební fantazie, neřekli byste?“). Na jednom místě dokonce nepřekládá, a tak se dozvíme, že „Among rock fans, Billy Squier (…) nepatří k těm, které je nutno představovat.“

I přes často dosti zvláštní překlad patří kniha k povinným součástem knihovničky správného fandy skupiny Queen. Tedy i takového, který s nadějí vzhlíží do roku 2011, kdy by měly postupně vyjít nové reedice jejich alb, v Londýně proběhne výstava Stormtroopers in Stilettos, BBC připraví nový dokument a Sacha Baron Cohen si oblékne upnutý overal, aby se po Alim G., Boratovi a Brunovi převtělil do bisexuálního pársko-indického zanzibarského rodáka jménem Farrohk Bulsara. Nevím čím to je, ale při čtení Sutcliffovy knihy, mi Cohen začal připadat jako dokonalá volba…

úterý 4. ledna 2011

Zatmění...

... se zase nekonalo. Tedy konalo, ale nebylo moc vidět, protože jako takřka vždy, kdy k němu došlo (a já si na to včas vzpomněl), byla obloha pokryta mraky. A to jsem doufal, že to letos vyjde. Po 8 hodině to začalo. Krásná obloha mě potěšila. Začátek zatmění byl v 8:05. Ještě před devátou hodinou to vypadalo nadějně, ovšem nedlouho po ní (a tím pádem nedlouho před maximální fází zakrytí slunce, tedy necelých 80% v 9hod 26 min 04 s) se zatáhlo. A tak ani mé fotografické pokusy nevyšly nejlépe. Nutno přiznat, že bych byl blázen, kdybych čekal nějaké zázraky od levné Pixmy (zakoupené zejména za účelem focení archiválií a novin), parodie na stativ a improvizovaného filtru... ale i tak...

Je 8:53 a mraky se blíží
9:05 - škvírou v mracích je trochu vidět...
9:20 - Měsíc překrývá Slunce z necelých 80% (v Brně bylo maximum 78.9 %)
9:21 - mraky moc nepomáhají...
9:28 - tam někde je zatmění

Tak snad budu mít 20. března 2015 větší štěstí. Těsně před 11. hodinou by mělo být Slunce zakryto o něco méně než dnes (cca 74%). A nebo si počkat na své pětačtyřicátiny, kdy Měsíc "ukrojí" 89% Slunce.  Budu-li chtít vidět zatmění úplné a nebudu-li za ním chtít cestovat po světě, dočkám se v roce 2135. To mi ovšem bude 154 a bude mi to dávno šumák...