Však to znáte – člověk míní a okolnosti mění.
Měl jsem plán – alespoň dva příspěvky do měsíce. Nějak se vypsat, vyřešit sem tam nějaký můj problém, postěžovat si… ale nejni čas, přátelé.
Tedy prvně není čas a díky nedostatku času není ani o čem dumat a co psát. Takřka pravidelně se vracím z ranní procházky se psy vytočen na maximum vzhledem k vysokému počtu primitivních pejskařů v našem okolí. Ale uznejte – psát blogový příspěvek o tom, že se díky těmto inteligentům mění přilehlý park v solidní minové pole a je skoro nemožné se tam projít, aniž byste si neodnesli kus čehosi voňavého v podrážce… no nezlobte se na mě, ale psát o hov*ě, to už raději o ničem…
Raději bych pojednal pár vět o svých zkušenostech z dalšího působiště – z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde působím shodou (příznivých) okolností jako externí pedagog. Nejzvláštnější na tom všem je, jak velký rozdíl je mezi filmaři-praktiky a „filmaři“-teoretiky… Ale o tom snad někdy příště. Chtěl jsem vložit jen pár řádek a utvrdit tím svoji virtuální existenci. Tak pokud jste dočetli až sem, díky vám. A za eventuální komentáře (a třeba náměty k příspěvkům) budu vděčný.
Žádné komentáře:
Okomentovat