Ze šuplíku… rok 1994
Následující "povídku" jsem napsal kdysi v roce 1994 a je na ni patrná moje pubertální záliba v povídkách Šimka a Grossmanna, kterým jsem se chtěl tímto výtvorem přiblížit. Roky ukázaly, jak jsem byl bláhový...
Ve svých třinácti letech jsem uviděl něco velice zajímavého… Jednou jsem pozoroval z okna našeho domu zdevastované okolí, když v tom proletěl kolem soused Kvapil z desátého patra. Jeho let se mi tak zalíbil, že jsem se to chtěl naučit také. Skočil jsem do výtahu a sjel do přízemí, abych se zeptal, jak se létá. Vyběhl jsem před dům a začal jsem se vyptávat. Po deseti minutách mi došlo, že pan Kvapil na lavinu mých otázek neodpovídá. Byl mrtev. Málo mával rukama.
Ihned druhý den jsem si potajmu půjčil maminčino zánovní paraple a běžel jsem do lomu. Po cestě jsem se stavil ještě v naší garáži, kde jsem vzal tatínkovi jezdecké brýle. V lomu na mě čekal kamarád Teodor, který moje počínání se zájmem sledoval. Nasadil jsem si brýle, rozevřel paraple a připravil se na krásnou vyhlídku. Teodor stísněným hlasem pravil „Start“, a já se rozeběhl a odrazil od okraje skály. Při krásném, ale podivně krátkém letu mi bylo divné, proč se ty špičaté kameny na dně lomu přibližují tak rychle.
Po návratu z nemocnice jsem nejprve obdržel pořádný výprask. Ten mě měl odradit od dalšího létání, ale neodradil. Na jedné z mých četných vycházek jsem našel něco, co mi vyrazilo dech… ale od začátku. Jako každý den jsem se blížil k našemu obecnímu smetišti, když v tom jsem uviděl obrovitý kus balonového plátna. Poznal jsem to, protože maminka nosila takový kabát… ten ale nebyl tak velký. Hned mi bleskl v hlavě nápad: co takhle létat za pomoci balonu? Rychle, aby mě nepředběhl bezdomovec Kryšánek, jsem vytáhl zpod haldy smetí plátno. Bylo sice na mnoha místech děravé, ale ani to mě neodradilo od činu. Odtáhl jsem ho do naší garáže a započal dílo.
Díry jsem zalepil speciální hmotou na zpravování pneumatik. Našel jsem dlouhé lano a balon jsem připoutal lany k tatínkovu kolu. Pár převodů, ventilátor z auta a za sedadlem byla krásná vrtule. Poté jsem chopil hadici od kompresoru, kterou hustíme pneumatiky, a zarazil jsem ji do vyrobeného otvoru v bublině, kterou jsem z plátna ušil. Vzduch začal syčet a já si v duchu představoval pestrobarevné balóny všech druhů a velikostí. Když jsem se probral ze snění, spatřil jsem před sebou neforemnou hnusnou hroudu, která se stále zvětšovala. Když jsem usoudil, že už by to stačilo, ucpal jsem díru a hodlal se kochat svým dílem. Obludné monstrum podivného tvaru vůbec nepřipomínalo balon a už vůbec ne pestrobarevný. Smrdutá asfaltová hmota se střídala s fleky od barev a zbytků jídla, které každý den vyhazují na skládku bohatí manželé Košvancovi. Jediné, co mi bylo divné, byl fakt, že balon ještě neletí. Pak jsem si vzpomněl na hodiny fyziky a na výklad o tom, že teplý vzduch je lehčí než studený. Musím ho ohřát! Na hromadu jsem naházel různé hadry a tatínkovi staré pneumatiky. Trošku jsem to polil benzínem a škrtl sirkou. Blaf! Přede mnou se objevil pětimetrový sloupec ohně a dýmu. Lekl jsem se, ale horší bylo, že začal hořet i můj balon. Hořící cáry plátna začaly okamžitě létat po okolí a jeden klidně dosedl vedle plechového tácu pod naším autem. Vzpomněl jsem si, že tatínek říkal něco o děravé nádrži, ale dříve, než jsem mohl cokoliv udělat, obsah tácu vzplál a z vnitřku garáže se v několika sekundách stalo peklo. Moje snaha uhasit oheň pliváním a močením byla marná. V tom jsem si uvědomil, že tatínek si v autě přivezl dvě tlakové láhve na sváření. Chtěl jsem něco udělat, Bůh ví, že jo, ale bylo už pozdě. V garáži to zasyčelo a pak se ozvala ohlušující detonace. Krčil jsem se za hromadou pytlů se zatvrdlým cementem a v duchu děkoval zedníkům, kteří ho tady před pěti lety nechali. Když hukot a žár ustaly, vstal jsem a podíval se před pytle. Místo garáže jsem uviděl asi tři metry hluboký kráter v zemi. Nikde nic nehořelo, protože okolí kropil gejzír vody z proraženého potrubí, které bylo pod naší garáží.
K díře se začali sbíhat lidé a mezi nimi jsem uviděl i tatínka. Nevím jak se mu to povedlo, ale za chvíli byl u mě. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo a jestli mi nic není. Vše jsem mu tedy barvitě vylíčil a v okamžiku, když jsem předváděl svůj skok za pytle, něco za mnou zašramotilo. Když jsem se otočil, uviděl jsem tatínka, jak celý brunátný a s prapodivným výrazem v krví podlitých očích svírá v ruce cihlu. Poté si pamatuji jen velkou ránu a tmu.
Když jsem se probral, nevěděl jsem, jestli žiji nebo ne. Rozkoukal jsem se a uvědomil si, že ležím v malé tmavé místnosti. To mě ani tak nezarazilo, jako moje tělo. Bylo strašně slabé, že jsem ani ruku nemohl zvednout, ale když se mi to podařilo, nahmatal jsem na tváři obličeji něco drsného. Lekl jsem se. Byly to vousy! V tom do místnosti nahlédla zdravotní sestra a s údivem v očích zase dveře zabouchla. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale neuplynuly ani dvě minuty, dveře se otevřely podruhé a do malého pokoje vstoupil snad celý personál nemocnice. To že jsem v nemocnici, jsem usoudil podle toho, že všechno bylo bílé. Všichni na mě koukali jako na strašidlo. Poté se ke mně přiblížil jeden z doktorů, zřejmě primář, a začal povídat podivné věci. Mluvil o tom, jak mě před deseti lety přivezli do nemocnice s těžkým poraněním na hlavě, o tom jak jsem se po náročné operaci neprobral a o tom jak mě po třech letech v komatu přemístili do vedlejšího pokoje jako beznadějný případ. Ihned jsem se zeptal na tatínka, jestli se mu něco nestalo, protože vím, že je moc nešikovný a tou cihlou si mohl ublížit. Doktor zakroutil hlavou a vysvětlil mi, že za můj stav může právě můj otec, protože to byl on, kdo mi otevřel cihlou lebku. Prý byl poté souzen a uvězněn. Byl jsem šokován. Můj hodný tatínek, který mi k mým třináctým narozeninám koupil kolo s přehazovačkou, ten tatínek který mi četl pohádky na dobrou noc, ten tatínek, který pro mě skočil do vody, když jsem se topil a zapomněl při tom, že sám neumí plavat… chtělo se mi plakat, ale přemohl to takový pocit, který jsem znal jen z knížek. Nenávist. Poprosil jsem proto doktora, aby mým rodičům nic nesděloval.
Po půl roce rehabilitace jsem již mohl obstojně chodit a při jedné z vycházek jsem se rozhodl navštívit svého otce. Stavěl totiž poblíž nemocnice nový dům. Otec, který sice zestárl, ale v podstatě se nezměnil, právě vyprošťoval nohu z tvrdnoucího betonu. Pozdravil jsem ho a on, aniž by mě poznal, odpověděl. A hned se ptal, co si přeji. Řekl jsem jen dvě slova: „Ahoj tati,“ a otec beze slova padl na kolena. Prosil a omlouval se, ale já už držel v ruce cihlu…
Ve svých třiadvaceti letech jsem pozoroval z okna dvorek ruzyňské věznice a přemýšlel o životě. Chtěl bych být pilot, ale se svým vzděláním to dotáhnu maximálně na popeláře… i když, až se odsud dostanu, budu už zralý na důchod…
Následující "povídku" jsem napsal kdysi v roce 1994 a je na ni patrná moje pubertální záliba v povídkách Šimka a Grossmanna, kterým jsem se chtěl tímto výtvorem přiblížit. Roky ukázaly, jak jsem byl bláhový...
Ve svých třinácti letech jsem uviděl něco velice zajímavého… Jednou jsem pozoroval z okna našeho domu zdevastované okolí, když v tom proletěl kolem soused Kvapil z desátého patra. Jeho let se mi tak zalíbil, že jsem se to chtěl naučit také. Skočil jsem do výtahu a sjel do přízemí, abych se zeptal, jak se létá. Vyběhl jsem před dům a začal jsem se vyptávat. Po deseti minutách mi došlo, že pan Kvapil na lavinu mých otázek neodpovídá. Byl mrtev. Málo mával rukama.
Ihned druhý den jsem si potajmu půjčil maminčino zánovní paraple a běžel jsem do lomu. Po cestě jsem se stavil ještě v naší garáži, kde jsem vzal tatínkovi jezdecké brýle. V lomu na mě čekal kamarád Teodor, který moje počínání se zájmem sledoval. Nasadil jsem si brýle, rozevřel paraple a připravil se na krásnou vyhlídku. Teodor stísněným hlasem pravil „Start“, a já se rozeběhl a odrazil od okraje skály. Při krásném, ale podivně krátkém letu mi bylo divné, proč se ty špičaté kameny na dně lomu přibližují tak rychle.
Po návratu z nemocnice jsem nejprve obdržel pořádný výprask. Ten mě měl odradit od dalšího létání, ale neodradil. Na jedné z mých četných vycházek jsem našel něco, co mi vyrazilo dech… ale od začátku. Jako každý den jsem se blížil k našemu obecnímu smetišti, když v tom jsem uviděl obrovitý kus balonového plátna. Poznal jsem to, protože maminka nosila takový kabát… ten ale nebyl tak velký. Hned mi bleskl v hlavě nápad: co takhle létat za pomoci balonu? Rychle, aby mě nepředběhl bezdomovec Kryšánek, jsem vytáhl zpod haldy smetí plátno. Bylo sice na mnoha místech děravé, ale ani to mě neodradilo od činu. Odtáhl jsem ho do naší garáže a započal dílo.
Díry jsem zalepil speciální hmotou na zpravování pneumatik. Našel jsem dlouhé lano a balon jsem připoutal lany k tatínkovu kolu. Pár převodů, ventilátor z auta a za sedadlem byla krásná vrtule. Poté jsem chopil hadici od kompresoru, kterou hustíme pneumatiky, a zarazil jsem ji do vyrobeného otvoru v bublině, kterou jsem z plátna ušil. Vzduch začal syčet a já si v duchu představoval pestrobarevné balóny všech druhů a velikostí. Když jsem se probral ze snění, spatřil jsem před sebou neforemnou hnusnou hroudu, která se stále zvětšovala. Když jsem usoudil, že už by to stačilo, ucpal jsem díru a hodlal se kochat svým dílem. Obludné monstrum podivného tvaru vůbec nepřipomínalo balon a už vůbec ne pestrobarevný. Smrdutá asfaltová hmota se střídala s fleky od barev a zbytků jídla, které každý den vyhazují na skládku bohatí manželé Košvancovi. Jediné, co mi bylo divné, byl fakt, že balon ještě neletí. Pak jsem si vzpomněl na hodiny fyziky a na výklad o tom, že teplý vzduch je lehčí než studený. Musím ho ohřát! Na hromadu jsem naházel různé hadry a tatínkovi staré pneumatiky. Trošku jsem to polil benzínem a škrtl sirkou. Blaf! Přede mnou se objevil pětimetrový sloupec ohně a dýmu. Lekl jsem se, ale horší bylo, že začal hořet i můj balon. Hořící cáry plátna začaly okamžitě létat po okolí a jeden klidně dosedl vedle plechového tácu pod naším autem. Vzpomněl jsem si, že tatínek říkal něco o děravé nádrži, ale dříve, než jsem mohl cokoliv udělat, obsah tácu vzplál a z vnitřku garáže se v několika sekundách stalo peklo. Moje snaha uhasit oheň pliváním a močením byla marná. V tom jsem si uvědomil, že tatínek si v autě přivezl dvě tlakové láhve na sváření. Chtěl jsem něco udělat, Bůh ví, že jo, ale bylo už pozdě. V garáži to zasyčelo a pak se ozvala ohlušující detonace. Krčil jsem se za hromadou pytlů se zatvrdlým cementem a v duchu děkoval zedníkům, kteří ho tady před pěti lety nechali. Když hukot a žár ustaly, vstal jsem a podíval se před pytle. Místo garáže jsem uviděl asi tři metry hluboký kráter v zemi. Nikde nic nehořelo, protože okolí kropil gejzír vody z proraženého potrubí, které bylo pod naší garáží.
K díře se začali sbíhat lidé a mezi nimi jsem uviděl i tatínka. Nevím jak se mu to povedlo, ale za chvíli byl u mě. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo a jestli mi nic není. Vše jsem mu tedy barvitě vylíčil a v okamžiku, když jsem předváděl svůj skok za pytle, něco za mnou zašramotilo. Když jsem se otočil, uviděl jsem tatínka, jak celý brunátný a s prapodivným výrazem v krví podlitých očích svírá v ruce cihlu. Poté si pamatuji jen velkou ránu a tmu.
Když jsem se probral, nevěděl jsem, jestli žiji nebo ne. Rozkoukal jsem se a uvědomil si, že ležím v malé tmavé místnosti. To mě ani tak nezarazilo, jako moje tělo. Bylo strašně slabé, že jsem ani ruku nemohl zvednout, ale když se mi to podařilo, nahmatal jsem na tváři obličeji něco drsného. Lekl jsem se. Byly to vousy! V tom do místnosti nahlédla zdravotní sestra a s údivem v očích zase dveře zabouchla. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale neuplynuly ani dvě minuty, dveře se otevřely podruhé a do malého pokoje vstoupil snad celý personál nemocnice. To že jsem v nemocnici, jsem usoudil podle toho, že všechno bylo bílé. Všichni na mě koukali jako na strašidlo. Poté se ke mně přiblížil jeden z doktorů, zřejmě primář, a začal povídat podivné věci. Mluvil o tom, jak mě před deseti lety přivezli do nemocnice s těžkým poraněním na hlavě, o tom jak jsem se po náročné operaci neprobral a o tom jak mě po třech letech v komatu přemístili do vedlejšího pokoje jako beznadějný případ. Ihned jsem se zeptal na tatínka, jestli se mu něco nestalo, protože vím, že je moc nešikovný a tou cihlou si mohl ublížit. Doktor zakroutil hlavou a vysvětlil mi, že za můj stav může právě můj otec, protože to byl on, kdo mi otevřel cihlou lebku. Prý byl poté souzen a uvězněn. Byl jsem šokován. Můj hodný tatínek, který mi k mým třináctým narozeninám koupil kolo s přehazovačkou, ten tatínek který mi četl pohádky na dobrou noc, ten tatínek, který pro mě skočil do vody, když jsem se topil a zapomněl při tom, že sám neumí plavat… chtělo se mi plakat, ale přemohl to takový pocit, který jsem znal jen z knížek. Nenávist. Poprosil jsem proto doktora, aby mým rodičům nic nesděloval.
Po půl roce rehabilitace jsem již mohl obstojně chodit a při jedné z vycházek jsem se rozhodl navštívit svého otce. Stavěl totiž poblíž nemocnice nový dům. Otec, který sice zestárl, ale v podstatě se nezměnil, právě vyprošťoval nohu z tvrdnoucího betonu. Pozdravil jsem ho a on, aniž by mě poznal, odpověděl. A hned se ptal, co si přeji. Řekl jsem jen dvě slova: „Ahoj tati,“ a otec beze slova padl na kolena. Prosil a omlouval se, ale já už držel v ruce cihlu…
Ve svých třiadvaceti letech jsem pozoroval z okna dvorek ruzyňské věznice a přemýšlel o životě. Chtěl bych být pilot, ale se svým vzděláním to dotáhnu maximálně na popeláře… i když, až se odsud dostanu, budu už zralý na důchod…
Žádné komentáře:
Okomentovat