sobota 16. dubna 2011

Jak jsem viděl Queen aneb Legenda poprvé v Praze!

Předkládám vám jen lehce upravený text, který je osobní vzpomínkou na mé první "osobní setkání" se skupinou Queen. Dnes je tomu 6 let a já se tehdy rozhodl podělit o své zážitky s kolegy ze serveru student.muni.cz. Ten již několik let neexistuje, stejně jako formace, kterou jsem měl možnost vidět v Praze jako Queen + Paul Rodgers. Turné se jmenovalo poněkud nabubřele: Return of The Champions...

16. 4. 2005 navštívila pražskou Sazka Arenu (již pár let O2 Arena) legendární britská kapela Queen, tentokrát však pod hlavičkou Queen + Paul Rodgers. Důvody jsou zjevné - frontman kapely Freddie Mercury naposledy vydechl 24. 11. 1991 a kapela tak byla odkázána na (mnohdy sporné) projekty a vystoupení. Naposledy si tak kompletní zbytek kapely zahrál živě za podpory množství dalších umělců (mj. Guns'n'Roses, Mettalica, Extreme, Elton John, David Bowie, Georgie Michael....) 4. dubna 1992 na stadionu ve Wembley v akci nazvané Freddie Mercury Tribute Concert.

Poté se na sólové koncerty vydali Roger Taylor i Brian May (v roce 1998 vystoupil mj. v Praze) a chvílemi to vypadalo, že se oba spolu moc nebaví. Vše se ale vyřešilo a 11. listopadu 2004 v Hackney Empire vstupovali Queen do síně slávy. A s nimi i britský zpěvák skupin Bad Company a Free Paul Rodgers. A při té příležitosti vystoupili společně (ačkoliv Brian May s Rodgersem spolupracoval již dříve, během oslav padesátin kytary Fender Stratocaster). Shodli se, že to mezi nimi funguje a Brian May přehodnotil své názory na to, nahradit zpěváka a vyrazit na turné (a časem možná i víc). N
ejprve 19. března 2005 na koncertu 46664 v Jižní Africe a poté 28. března v londýnské Brixton Academy vystoupili Queen znovu. Koncertní šňůra končila pěticí open air koncertů v Norsku, Portugalsku, Německu, Británii a na závěr (10. července) v Holandsku. Skupina tak odehrála celkem 32 koncertů..

Z původní sestavy tak zbyl fenomenální kytarista Brian May a bubeník (a multiinstrumentalista) Roger Taylor. Baskytaristu Johna Deacona, který si (podle mnohých velmi prozřetelně) užívá muzikantského důchodu, nahradil Danny Miranda. Kompletní sestavu ještě doplnil klávesista Spike Edney, který se skupinou Queen hrál na živých vystoupeních v letech 1984-86 a s Rogerem Taylorem zakládal jeho skupinu Cross, a kytarista Jamie Moses. Patrně nejnevděčnější a mnohdy nejodsuzovanější role zbyla na Paulu Rodgersovi, starém rockovém harcovníkovi. Ctí mu budiž to, že jak sám řekl, nesnaží se Freddieho napodobovat a písně zpívá skutečně po svém.

Pojďme se však již přenést do pražského odpoledne, do soboty 16.4.2005...

Sazka Arena, podle mnohých nevyprodatelná monstrhala, byla na ten den vyprodána. Údaje o počtu lístku se liší, ale čísla se pohybují nejčastěji kolem 16.000. Mnoho fanoušků postávalo před halou již od předpoledních hodin a netrpělivě čekali na vypuknutí celé akce. Kolem 17. hodiny se skrze lidmi již notně obsazené prostranství začali prodírat pracovníci Sazka Areny ve slušivých žluto-modrých stejnokrojích. Nálada se dala krájet. Před 18. hodinou se snažil jeden z vedoucích překřičet dav a sdělit nám, že brány se sice otevřou v 18 hodin, ale samotná hala o půlhodinu později. Ač se snažil uklidnit lidi co to dalo, nepodařilo se mu to, a po otevření bran a nezbytném projití bezpečnostními rámy a zběžnou prohlídkou nastalo peklo. Lidi se začali drát doslova jak šílení (nehledě na to, že v tom draní některým často pomáhala jejich notná nadranost). U vstupu do haly se vytvořila neprostupná masa lidí, která se hlava nehlava rvala do úzkého průvodu. V 18:30 se brány otevřeli a měli-li jste štěstí a nebyli umačkáni či ušlapáni (chvílemi šlo vážně o hubu), dostali jste se dovnitř a byli rozstrkáni dle svých lístků. Zamířil jsem tedy co nejblíže k pódiu a nehodlal ze svého místa ustoupit. Celé pódium by šlo přirovnat k písmenu "T", přičemž na "molo" se v následujících minutách měli vydat všichni protagonisté tohoto mohutně očekávaného večera.

Nastalo předlouhé čekání, přičemž deklarovaný začátek koncertu (20:00) se blížil. Skrze černou oponu šlo chvilkami zahlédnout pobíhající techniky. V jedné chvíli prošel kdosi, v jehož rukách bylo něco, co mohlo být bubenickými paličkami. Roger!!! Celý kotel zajásal. Po chvilce se ozvalo brnknutí na strunu. Brian!!! Začátek však v nedohlednu...

Pře půl devátou se z reprodukovaná hudba ustálila na temném hučivém zvuku, z něhož se po chvíli vyloupl nezaměnitelný Freddieho hlas a remix písně It's A Beautiful Day. Lidé začali bouřit. Následující Lose Yourself od Eminema dokonale diváky nažhavila - nejen svým textem, který mj. nabádá, ať se ztratíme v hudbě a nepropásneme svoji šanci, ale zejména tím, že k jejímu konci se ozvalo mocné hrábnutí do strun... 
Setmělo se, dav bouřil stále víc a náhle se odhrnula opona a technik tak vpustil na jeviště skvostného Paula Rodgerse, který zapěl úvodní Reaching Out. Kužel reflektoru se opřel do jeho bílého saka a Rodgers zapěl z plných plic... Opona se poodhrnula podruhé, víc, ještě víc a na pódium se již sune krk kytary. Hala křičí, mnozí pláčou dojetím. Jakmile hrábl do strun a rozjela se jeho řízná skladba Tie Your Mother Down. Opona padla a výbuch světel oslnil diváky... Cirkus rockových dinosaurů začíná!
Rodgers začal od této skladby pobíhat jako správný showman po pódiu, pohazovat si stojanem od mikrofonu nad hlavou a strhl si celé publikum na svoji stranu (málokdo by mu asi v tu chvíli typoval šestapadesát let...)

"Thank you, děkuji, děkuji... thank you... and dobrý večer, Praha!" uvítal Brian May a pokračoval již v angličtině - "Dobrý večer, lidi. Musím říct, že je skvělé být poprvé v Praze. Milujeme vás! Chcete zpívat? Tak jdeme na to!" Spike Edney se opřel do kláves a všem to bylo jasné... I Want To Break Free baskytaristy Johna Deacona.
Bez varování se Brian May opřel do Rudého speciálu a pár lidí na chvíli znejistělo... do Prahy přijeli i Prdelatý holky... Fat Bottomed Girls, další klasika z pera Briana Maye.
"Jste užasný, děkuji," uzavřel Rodgers. Brian May dodal (česky): "Ahoj Česko!" a dodal, že chce představit člověka, který je opravdovým důvodem, že tady mohou dnes večer být: pan Paul Rogers, na kytaru... Mezitím se jí Paul Rodgers chytil, aby tak vzdal hold Freddiemu v jeho rockabilly skladbě Crazy Little Thing Called Love. Zpíval skvěle a čistě a publikum se místy přidávalo.
Jelikož Brian v Praze již hrál, stále častěji bylo slyšet vykřikovat Rogerovo jméno. V následující chvíli si ho diváci užili víc než dosti. Chopil se mikrofonu a za doprovodu Briana a Jamieho zazpíval svoji jímavou Say Its Not True. "Tohle je píseň složená pro Nelsona Mandelu a boj proti AIDS." Halou se rozezněl jeho nakřáplý hlas, připomínající Roda Stewarda a vytvořil tak jednu z nejdojemnějších chvil koncertu.
Roger představil jednotlivé členy kapely popořadě a končil "... a nyní, můj velký přítel, Brian May." Přišel za skandování na konec mola a nad hlavami nejbližších fanoušků se objevily balónky ve tvaru srdce. Dojatý kytarista jen prohlásil: "Jsem šokovaný... Tohle je neuvěřitelné... to je úžasné... díky, že jste přišly! Tak... i v angličtině je těžné nalézt slova... Bylo to tolik let a já vím, že vy jste byli s námi... a teď je poprvé vidět, že ten duch Queen v nás je nějak pořád živý. A vidět,že je živý i s vámi, ne neuvěřitelné... Tak... Chete zpívat? Tak to nahžhavíme..." Z hlubin svého autorského "archivu" pak vynesl takřka třicet let starou skladbu `39.
"To je party! Miluju to tady... O.K. Bez dalších slov... Chtěl bych zahrát píseň pro Freddieho. Zazpíváme ji společně, O.K.?" Po prvních tónech Love Of My Life začalo natěšené publikum zpívat mnohem dřív, což Brian z úsměvem komentoval lakonickým "Not yet!" Hala se proměnila v mohutný sbor a dojemný moment vyždímal sem tam nějakou tu slzu a nad hlavami některých se také objevily obligátní zapalovače.
Poté Brian navázal svojí skladbou Hammer To Fall, v bezmála sedmiminutové verzi zvané slow/fast. První, pomalou a baladicky skvěle předělanou pasáž zazpíval sám, zatímco po rozjetí řízných kytar ho vystřídal Paul Rodgers.
Následovala chvíle Rogera Taylora a skladba Sandyho Nelsona - Let There Be Drums, což bylo úžasné Rogerovo sólo na bicí, při němž rozduněl halu a předvedl vše, co pod jeho paličkami mohlo ten večer znít (pražské sólo bylo o něco kratší než zde přiložené "ilustrativní" video. A to jsem ani netušil, co předvede na turné za tři roky, kde hrál i na basu...
Pozornost tím získanou zúročil v následující I’m In Love With My Car, kterou také  ukojil hlad po jeho zpěvu. Jedna z jeho autorských prací patří ke zlatému fondu skladeb Queen a líbila se i zde.
Poté vyklidili muzikanti pódium a nechali na něm kralovat Briana Maye a jeho kytarové sólo, při němž předvedl, že se mu prsty po strunách míhají stejně jako za mlada. Výstup byl doprovozen projekcí z jízdy londýnskými ulicemi a záběry skupiny v jejich prvopočátcích.
Po (podle některých až příliš dlouhém) sólu se navrátila část kapely, aby navázali kouskem z jeho sólové tvorby, instrumentální skladbou Last Horizon. Pomocí svého umění a roztočené obří diskotékové koule se celá Arena stala vesmírem plných rotujících hvězd. Jedním slovem nádhera.
Přiznám se bez mučení - řval jsem jako želva. A to jsem netušil, že pánové v tomto směru ještě přitvrdí... Následovala These Are The Days Of Our Lives, nádherná skladba z alba Innuendo, která byla zároveň posledním videoklipem s již notně zuboženým Freddiem (patrně si uvědomíte závěr písně, kdy se jeho vyzáblá tvář skloní, aby se vzápětí podíval do kamery a zašeptal "I still love you"). Tentokrát se vokálním tahounem stal Roger Taylor, přičemž si zavtipkoval a pozměnil text. Namísto "when I look and I find, no chance" zazpíval "when I look and I find, Brian May", čímž uvedl jeho krátké sólo.
Tepající automatické bicí jasně prozradili, že se blíží vály největší... Roger Taylor zůstal u mikrofonu při (své) klasické skladbě Radio Ga Ga. Když se k němu připojil i Paul Rodgers, zpívající hala připojila, stejně jako v notoricky známém videoklipu, les tleskajících rukou nad hlavou. 
A aby měli radost také fanoušci Paula Rodgersa, následovala skladba z éry jeho skupiny Bad Company Can’t Get Enough Of Your Love.
Následovalo z počátku poněkud rozpačité podání Taylorovy skladby A Kind Of MagicPaul Rodgers se lehce ztratil a začal zpívat dřív, s čímž mu pomohl Spike Edney a nakonec na něj v pravý moment kývnul (na oficiálním videu nic takového pochopitelně není).
Po These Are The Days Of Our Lives se další dosud živě nehranou (pod hlavičkou Queen) skladbou stala I Want It All. Hlasy Rodgerse, Taylora i Maye k sobě sedly a vznikla skvěle podaná skladba...
Zůstalo-li do té doby jediné oko suché, měl to překonat následující moment, nesmrtelný Mercuryho opus magnum Bohemian Rhapsody v nejspornějším momentu večera. Na plátno byl do levého rohu promítnut Freddie Mercury hrající na piáno (záznam z koncertu ve Wembley z roku 1986), což vyvolalo až mrazivý dojem, že tam skutečně sedí. Navíc zbylé party obstarali muzikanti naživo, což přineslo jeden z nejzvláštnějších zážitků večera (tiskem pak odsuzovaný jako nekrofilní duet). Ve druhé, rockové půlce se zpěvem připojil Rodgers a skladbu dotáhl do konce.
Poté se kapela odebrala do zákulisí a nechala tak nažhavené diváky pár minut ještě více znervóznět. Po chvilce se skupina vrátila aby přidala několik skladeb na závěr. Několik největších pecek... První byl Mercuryho epitaf The Show Must Go On, který Rodgers sice zvládl na jedničku, ale chyběla mu (ostatně jako komukoliv, kdo ji zpíval po Mercurym) ona potřebná naléhavost...
Následně navázal asi nejslavnější skladbou skupiny Free All Right Nowkterá strhla celou halu do spontánního sborového zpěvu. Na konci skladby se podruhé ozvaly problémy s kytarou Briana Maye. Poprvé (nevím přesně v které chvíli to bylo) to vyřešil briskní výměnou během skladby. V tuto chvíli hluché místo zachraňoval Rodgers rozespíváváním davu (za což se do něj v jednom z celostátních deníků obuli).
Následovaly patrně nejprofláklejší vypalovačky z pera pánů Maye a následně Mercuryho We Will Rock You a We Are The Champions - nebylo již takřka slyšet, kdo a zda zpívá, protože zpívala zkrátka celá hala. A ve stoje! Lepší závěr si asi nikdo nedokázal představit.
Při tónech  God Save the Queen, britské hymny v aranžmá Briana Maye, která se stala neomylným "zavírákem" koncertu, bylo všem jasné, že je definitivní konec. Přes molo se prošli všichni hudebníci a mnohokrát poděkovali aplaudující publiku. Byl to nádherný večer...

Celý koncert byl odehrán s obrovskou energií a chutí všech zúčastněných, takže lze pominout i drobné chyby (zejména ty s kytarou, ale byly vyřešeny rychle, tak co). Celkově se koncert vydařil a já si vzpomínám, že první SMS odeslaná po koncertě zněla "Svými křídly se mě dotkl bájný pták Fénix". Skutečně dotkl a pro mnohé to byl patrně jeden z nejsilnějších hudebních zážitků celého jejich života. Paul Rodgers není Freddie Mercury, ale je to obrovský showman, který vytváří svoji show jinak a nesnažil se nijak svého předchůdce napodobovat. Přesto následovala vyjádření tisku o nejdražším revivalu všech dob... (prý, kdyby se aspoň přejmenovali... čili někomu uteklo, že nebyli na vystoupení "Queen" ale "Queen + Paul Rodgers"). K čertu s nimi. Pro mnohé z nás byla spolupráce Q+PR dost možná poslední šancí, jak vidět alespoň část skupiny naživo. A já mě do dalšího koncertu v roce 2008 na co vzpomínat...

(a pro zájemce ještě jednou a popořadě):

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

http://en.wikipedia.org/wiki/The_Works_Tour - na anglickej wikipédii sa píše, že 28.IX.1984 koncertovali Queen v Prahe v Tipsport Aréne v rámci The Works Tour... Môže byť takéto tvrdenie založené na pravde??? Mne sa tomu nechce veriť!!!!!

Luděk H. Havel řekl(a)...

To je - s prominutím - absolutní hovadina. 27.9.1984 hráli ve Stuttgartu v Německu a 29. 9. 1984 a 30. 9. ve Vídni. Ale rozhodně nebyli v Československu v roce 1984 :)