Tak mám za sebou první týden, v němž jsem učil souběžně (tento semestr pouze) na dvou školách a jak se zdá, v době, kdy vzduchem lítá spousta streptokoků mě asi napadl nějaký pedakok. Jinak si nedovedu svůj pondělní výstup vysvětlit.
Ačkoliv ozbrojen několika desítkami slajdů a ještě hustěji popsanými poznámkami tak, že by to vystačilo přinejmenším na půl semestru, jel jsem jako kybernetická myš a pálil do studentů data, tabulky, grafy a data a další grafy hlava nehlava. Ve výsledku jsem si vystřílel takřka veškerý materiál, což mělo na straně jedné za následek mé celkové vyčerpání a ochraptění, a na straně druhé totální otupení studentů, kteří, zahlceni daty a vydýchaným vzduchem v kinosále, jen stěží chápali, co se to tam děje.
A přitom můj vnitřní imperativ mi říká, že by je to mělo bavit. Vždycky chci vyvážit akademičnost a informační hutnost něčím odlehčeným, zábavnou one-man-show, která posluchače strhne, ale nedá jim zapomenout, že důvod našeho shromáždění je transfer informací a myšlenek. Snažím se tedy zapojovat i odlehčovací vsuvky, tu v podobě dokumentu o mandelince bramborové, brouku imperialistovi, tu vlastní akcí (například odkopnutím berlí nebohé slečně s ortézou - za to se omlouvám, mám moc velké nohy a občas o ně sám zakopávám).
Vzhledem ke změně systému se nám ale výuka zcukla do čtrnáctidenních cyklů. To je skvělé kvůli dalším činnostem, kterým se můžeme věnovat v týdnech, kdy neučíme. Naopak to ale přineslo i zdvojnásobení délky přednášky, což při započtení eventuality, že pedagog je trubka, který zapomene na přestávku, je skutečně smrtící kombinace.
Tak snad do příště přeléčím toho pedakoka. Jako lék si předepíšu snahu přibrzdit, třikrát denně invenci a nalačno pak trochu vtipné kaše. A třeba nakonec překvapím i sám sebe. A doufám, že i studenty...
Žádné komentáře:
Okomentovat