čtvrtek 10. listopadu 2011

Hity ani oblíbené ani příliš známé Brity XL -
Jealousy & Mustapha

Čtyřicátý příspěvek na téma singlů skupiny Queen je tak trochu zvláštní. Nejde o přesné datum vydání singlu, navíc jde o singly dva a navrch o písně nepříliš známé ani populární. Kristova léta slaví skladby Jealousy a Mustapha, které vyšly na albu Jazz a samostatně na SP v několika zemích...

Ruské vydání
www.queenvinyls.com
Proč tedy psát o skladbách, které nejsou žádné hity. No, právě proto - takové Radio Ga Ga nebo Bohemian Rhapsody zná skoro každý a psát o nich je jako nosit sovy do Athén. Vedle nich však jsou skladby méně známé nebo takřka neznámé. A mezi ně patří dnešní první skladba, baladická Jealousy. Třetí singl z alba Jazz vyšel na Novém Zélandu, v USA a v Rusku (nebo spíše SSSR) až 27. dubna 1979, tedy v době, kdy Queen objížděli s turné Live Killers Evropu a Japonsko (ten den hráli v Kobe). Vzhledem k tomu, že píseň nedoprovázel videoklip, nedostalo se jí valné pozornosti. Při jejím poslechu mi to skoro přijde až líto. Balada Freddieho Mercuryho začíná pianem (za nímž sedí autor skladby), na nějž naváže Brian May s akustickou kytarou (stejnou jako u starších skladeb White Queen a The Prophet's Song), pod jejíž pražce byly vloženy kusy strun z klavíru a tím byl dosažen kýžený sitárový zvuk. Výsledná skladba poněkud zapadla (nedávno se stala součástí výběru Deep Cuts 2), patrně i pro absenci videoklipu. A tak alespoň video s textem:
Druhou stranu obstaral Roger Taylor, který byl nejen autorem, ale s Mercurym i zpěvákem skladby Fun It. Skladba je další zvláštností - kapela se zde vůbec poprvé vydala směrem k disco a funku - a nejpodivnější na tom je právě autor skladby, který později tak neměl rád disco/funky album Hot Space. Roger Taylor zde poprvé užil automatické bicí a zároveň řešil autorský přetlak. Spousta skladeb, které napsal pro The Game se na album nevešla, a tak si je schoval pro své sólové album Fun in Space.

Druhý singl, který se váže k albu Jazz je jeho otvírák, který vyšel na SP v Bolívii, Německu, Španělsku, Jugoslávii a SSSR. Queen při nahrávání spojili opět své síly s  Royem Thomasem Bakerem (produkoval jejich první čtyři alba) a po klasičtějším News Of The World začali zase více experimentovat.

Jugoslávské vydání
www.queenvinyls.com
Podstatný vliv na album Jazz mělo i prostředí, v němž vznikalo - kvůli daním odjeli natáčet do Francie a Švýcarska a jak později řekl Brian May, na album se díky tomu dostalo "spoustu místních nálad" - Tour de France inspirovaný singl Fat Bottomed Girls / Bicycle Race patří mezi nejznámější. Co však inspirovalo Mercuryho k napsání úvodní skladby Mustapha, ví Bůh (nebo spíš Alláh). Píseň mnohými nenáviděná, jinými doslova adorovaná. Když jsem ji slyšel poprvé, což bylo ve fonotéce jablonecké knihovny, kde jste si vybrali desku - a tím myslím desku jako LP - kterou vám pustili do sluchátek, říkal jsem si, že pán asi udělal chybu a vložil tam jakési muezinské kvílení. A ono to bylo muezinské queenění... Ale co to má znamenat? Při poslechu skladby a snaze rozklíčovat text zarazí, že jde o směsici několika jazyků.  Arabština, angličtina a farsí, nebol-li perština, tedy patrně Mercuryho rodný jazyk. Tuto směsici se můžeme snažit luštit různě. Je to snad nějaká proarabská píseň? To bych neřekl. Mercury a Queen obecně (snad vyjma Rogera Taylora) se snažili být vždy apolitičtí a variantu, že jde o oslavu Islámu bych zcela zavrhl. Navíc Mercury nebyl Muslim, ale Zoroastrián. Naopak si myslím, že píseň je svým způsobem rouhačská - zpívá se v ní, že Alláh se bude modlit za Mustafu Ibrahima (tedy nikoliv naopak). Mustapha Ibrahim je poměrně běžné jméno na Středním východě. Zatímco Mustapha je přívlastek Mohammeda, proroka Islámu, Ibrahim je arabská varianta jména Abrahám, židovského patriarchy. Píseň zahajuje adhan, tedy muezinské svolávání k modlitbě.  "Mustapha Ibrahim, al havra kris vanin" je podle jednoho izraelského rodáka "Svolej přátele a křič". "Achtar es na sholei" je asi "Už je čas" a "Mochamut dei ya low eshelei" je patrně část modlitby za Mohammeda. Suma sumárum, "achbar ish navin", tedy "moudrý to pochopí".
Na druhou stranu - podle jednoho z mála rozhovorů, který Mercury za svého života poskytl, nemá píseň vůbec žádný smysl. Freddie se patrně bavil a skládal k sobě arabsky znějící nesmysly, které však patrně mají základ v jeho exotickém původu - Perští rodiče se narodili v Indii, žili na Zanzibaru, do školy chodil zase v Indii... Nejvíc se mi líbilo "vysvětlení" uživatelky Sandwich-Masta na SongMeanigs:
Lidi, copak to nevidíte? Freddie sedí u klavíru, v ruce tužku a čeká na inspiraci. "Hm, jak ještě můžu oblbnout lidi? Vím! Napíšu skladbu z nesmyslných slov. Ne, ještě líp - napíšu píseň v arabsky znějících nesmyslech, mrsknu do toho pár skutečných arabských slov, aby to vypadalo, že to dává smysl. Jo, jsem tak skvělý!!! A možná ještě šestnáct let po mé smrti bude každý debatovat nejen o tom, co to znamená, ale také o mém vyznání, původu, vzdělání, vlasti, a hele, možná i sexuální orientaci... A nikdo nebude vědět, že ta píseň je absolutně o ničem!!!! Mwuhahahahahahahahahahaha!!!
Druhou stranu singlu opanovala Dead On Time, další energická skladba Briana Maye. To, že nebyla nikdy hrána naživo a že nebyla ani vybrána na kompilaci "toho nejtvrdšího" Queen Rocks, je zcela nepochopitelné. Agresivní Mercuryho zpěv, řízná kytara a zběsilé bicí Rogera Taylora ženou skladbu až do závěrečné bouře - a to doslova, neboť během nahrávání ve švýcarském Montreux udeřila na město bouře a přerušila dodávku proudu v celém městě (tedy i ve studiu, kde Queen právě byli). Brian vzal přenosný magneťák a vyšel před studio, aby bouři nahrál. Obal alba proto obsahuje poděkování "Bouře s božím svolením".
Jugoslávské posluchače však na B-straně singlu čekala baladická In Only Seven Days z pera Johna Deacona, pro něhož se podobně laděné nahrávky stávaly stále typičtější. Skladba, která se také nikdy neobjevila na žádném živém koncertu, je prostým příběhem letní romance. John Deacon v ní hraje nejen na basu, ale i na akustickou a elektrickou kytaru a to vše dobarvuje Mercury za piánem. Album Jazz si našlo své fanoušky a odpůrce ("Na jazz nemají Queen dost fantazie, ostatně Queen nemají dost fantazie ani na rock," psalo Rolling Stone), stejně jako tyto singly. Queen na něm ukázali takovou šíři talentu a hudební variabilitu, že to možná mnohé kritiky popudilo, ale jiné naopak nadchlo. Jim DeRogatis, americký hudební kritik, označil Jazz za "nejzábavnější a nejvíc sexy desku Queen".

Žádné komentáře: