pondělí 10. prosince 2012

Hobit: Co můžeme očekávat?

Fanoušci filmového Pána prstenů se tetelí blahem - dlouhé čekání je u konce a za pár dní se konečně budou moci poprvé po osmi letech vrátit do Středozemě. Je však ono nekritické očekávání na místě?
Na úvod mi dovolte malou vsuvku - abych se vyhnul nenávistným reakcím, ujasněme si jednu věc - jsem VELKÝ fanoušek Pána prstenů. Knihami počínaje a tím posledním kratičkým bonusem na vydání rozšířené verze konče. Knihy v polici jsou značně ohmatané z častého čtení. Vedle nich je rozečtený originál a několik knih o Johnu Ronaldu Reuelu Tolkienovi a jeho fantaskním světě. Filmy Petera Jacksona jsem viděl mnohokrát. A tím nemyslím čtyřikrát pětkrát. Mluvím v desítkách. V případě přinejmenším prvního filmu je to rozhodně přes stovku. Rozšířenou verzi považuji za jedinou možnou včetně všech výtečných bonusů. Žena se odmítá se mnou dívat třeba na Společenstvo prstenu, protože předříkávám repliky... Zkrátka a dobře - Pána prstenů miluji, obdivuji a považuji ho za geniální dílo - a to jak Tolkienovo knižní, tak Jacksonovo filmové.

J. R. R. Tolkien: Od Hobita k Pánovi prstenů

J, R. R. Tolkien
http://thefilmstage.com
Všimněte si, že jsem dosud nejmenoval Hobita. K tomuto příběhu, prvně vydanému v roce 1937, jsem se shodou okolností dostal bohužel až po přečtení Pána prstenů. A abych byl upřímný - byl jsem poprvé poněkud zklamán. Očekávaje hrdinné trpaslíky a elfy, na které jsem byl zvyklý, jsem sledoval příběh poněkud poťouchlé bandy s pestrobarevnými kapucemi, kteří na cestě potkají vysmátá elfská zpívající stvoření, která vykřikují nadšením "To je rozkošné! Úžasné! Báječné" a při pijatice varují Thorina slovy "Nenamočte si vousy v pěně, tatíku". Jsou zkrátka poněkud... ehm... gay. A tím nemyslím jenom elfy, ale i trpaslíky, z nichž se ti zádumčiví Khazad stali až mnohem později. Posléze jsem si však uvědomil, že jde o dvě dosti nesrovnatelná díla.

První vydání Hobita
Když si někdy mezi lety 1930 a 1935 zapsal, opravováním studentských prací poněkud znuděný, profesor Tolkien na okraj papíru myšlenku, která mu prolétla hlavou, nejspíš ani netušil, co tím způsobí. Věta "V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit", stála na začátku obrovského fenoménu. Příběh se rodil pozvolna, údajně nejčastěji díky večernímu vyprávění dětem. A právě dítě rozhodlo o vydání knihy - desetiletý syn nakladatele Stanleyho Unwina si přečetl rukopis a dodal otci krátkou "recenzi" se závěrem, že kniha je "dobrá a bude se líbit všem dětem od 5 do 9 let". Když pak nakonec 21. září 1937 vyšla, stala se poměrně záhy hitem nejen u dětí, ale i u dospělých.

Čtenářská obec byla natolik nadšena, že žádala víc. Když však Tolkien dodal Unwinovi několik kratších povídek a rozsáhlou sbírku Silmarillion, byl odmítnut s vysvětlením, že čtenáři chtějí něco dalšího o hobitech. Jenomže co? Bilbo se na konci knihy vrátí ke spokojenému životu ve Dně pytle a zdá se, že ho žádné dobrodružství už nepotká. A tak se rodí synovec Frodo a začíná vznikat další kniha. Tolkien však nebyl žádný spisovatel na plný úvazek, ale univerzitní profesor. A tak dílo, započaté koncem 30. let, dokončil po dlouhých dvanácti letech, během nichž se košatilo a rozšiřovalo. Když v září 1952 dostal do ruky nakladatel masivní rukopis, přišel s nápadem knihu vydat ve třech částech. Proto o Pánovi prstenů mluvím jako o jedné knize, která byla rozdělena do tří svazků rozhodnutím nakladatele - ostatně i on přišel s názvy Dvě věže, přičemž ani Tolkien sám nevěděl, které dvě věže to jsou a Návrat krále, kterýžto Tolkiena popuzoval, jako zbytečně vyzrazující závěr.

Pán prstenů (1968)
21. července 1954 vyšel první svazek - Společenstvo prstenu - a podobně jako Hobit, se stal obrovským hitem. Další dva svazky, Dvě věže a závěrečný Návrat krále, vyšly 11. listopadu 1954 a 20. října 1955. Kompletní kniha vyšla pohromadě až v roce 1968, kdy byla její popularita již nezměrná. Kromě stále početnějších překladů se kniha stala součástí popkultury - zejména díky studentům a stoupencům hippie se v 60. letech na zdech kampusů a domů začaly objevovat nápisy "Frodo žije!" Pán prstenů se pozvolna stal údajně druhou nejčtenější knihou hned po Bibli. Lidé na celé planetě se rozdělili do dvou skupin - na ty, kteří Pána prstenů četli a na ty, kteří ho budou číst.

Při srovnání obou knih je však patrný značný rozdíl. Na jedné straně Hobit - zhruba třísetstránková dětská knížka. Na druhé straně Pán prstenů - propracovaná kniha olbřímích rozměrů, čítající například v paperbackovém vydání k 50. výročí nějakých 1031 stran a dalších 105 stran dodatků. Změnilo se však zejména ladění textu - zatímco Hobita psal Tolkien v relativně idylických 30. letech, inspirován příběhem pro děti, vznikal Pán prstenů v předvečer a během druhé světové války - přesto však Tolkien rezolutně odmítal jakoukoliv inspiraci a chápání Pána prstenů jako alegorie, jej uráželo. A přitom by to bylo tak (s)prosté - Kraj je pochopitelně Anglie, Mordor je Německo a Sauron je Hitler, Železný pas musí být Itálie, Saruman je tím pádem Mussolini a Harad je Španělsko; naopak je-li Rohan Francií musí Roklinka a Lórien symbolizovat Švýcarsko, silný Gondor pak můžeme chápat jako Rusko... A Prsten pane, Prsten, to je ďábel atomová bomba. Ne, tak to opravdu není a Tolkien musel až do své smrti, tato chápání svého díla vyvracet
Silmarillion, 1977

Přesto je však patrné, že Pán prstenů je mnohem temnější a veselých pasáží, kterými je celý Hobit protkán, je zde pomálu. Tolkien jistě nepsal alegorii, ale dle mého skromného názoru okolním děním ovlivněn být musel. Anebo zkrátka jenom mohl. Značný vliv na tom jistě měl i odmítnutý Silmarillion - rozsáhlé dějiny Středozemě, které se začaly rodit v Tolkienově mysli již během první světové války, a které do své smrti v roce 1973 vlastně nikdy nedokončil. K vydání v roce 1977 knihu připravil z Tolkienových poznámek a črt až jeho nejmladší syn Christopher.

Tolkien na stříbrném plátně


To by byl film!
Plány na zfilmování Hobita a Pána prstenů začaly vznikat krátce po jejich publikování. Ostatně při tak masivní odezvě to bylo jen logické. Dlouho však k nedošlo k žádné realizaci, ačkoliv několik nápadů se zrodilo. Mezi neuskutečněné projekty patří i jeden poměrně bizarní, ale zároveň více než... jak to říci? Lákavý? Dovedete si představit Paula McCartneyho jako Froda, Ringo Starra jako jeho oddaného Sama, George Harrisona v roli moudrého Gandalfa a Johna Lennona v roli Gluma? Že nedovedete? John Lennon tyto plány skutečně měl - ostatně proč po trhácích Perný den a Help! nezfilmovat jednu z nejpopulárnějších knih všech dob? A to vše v režii Stanleye Kubricka! Nápad se však příliš nezamlouval samotnému Tolkienovi a než došlo k realizaci, projekt zařízl. Filmová práva pak v roce 1968 prodal United Artists s dodatkem, že s Hobitem ani Pánem prstenů nesmí mít nikdy nic společného Disney. Škoda. Tím nemyslím Disneyho, ale Beatles. Ta představa je opravdu lákavá...
Hobit (1978)
United Artist však také v realizaci neuspěl a v roce 1976 prodal práva Tolkien Enterprises, společnosti vlastněné Saulem Zaentzem (mj. producent filmů Miloše Formana Přeletu nad kukaččím hnízdem, Amadeus a Goyovy přízraky). Až teprve jemu se podařilo v roce 1978 vyprodukovat v režii Ralpha Bakshiho animovaného Pána prstenů. Adaptace - taktéž animovaná - Hobita, si odbyla svojí premiéru o rok dříve na televizních obrazovkách. Nešlo však o první adaptaci. Ta vznikla v roce 1966, a to v Československu. Výtvarně se na ní podílel Adolf Born, hudbu obstaral Václav Lidl a komentář načetl Herb Lass, hlasatel anglických přenosů pro Československý rozhlas. Režijně film zaštítil Gene Deitch. A šlo o počin snad ještě šílenější, než plánovaný film Beatles. Je tu Bilbo, Gandalf i drak (sice se nejmenuje Šmak)... ale kde jsou sakra trpaslíci? A od kdy je Thorin generál? A kdo je proboha princezna Mika Milovana? I když po výtvarné stránce jde o poměrně zajímavý počin...
Zdá se vám to zajímavé nebo spíš bizarní? A co pak teprve sovětská televizní verze z roku 1985?


Peter Jackson: Od Pána prstenů k Hobitovi

Peter Jackson: Bad Taste
Ale pojďme zpět k Peteru Jacksonovi. Když se na konci minulého století začalo šuškat, že se konečně připravuje hraný Pán prstenů, začali se mnozí bát. Když bylo ohlášeno jméno režiséra, možná si další začali ťukat na čelo. Peter Jackson? Ten sice originální, ale patrně i poněkud šílený režisér z Nového Zélandu, který má na triku filmy jako Bad Taste - Vesmírní kanibalové, kde si kromě režie, scénáře, produkce, kamery, střihu, masek a speciálních efektů střihl i dvojroli mimozemšťana Roberta a nerdoidního nezničitelného Dereka? Ten tvůrce nemilosrdné loutkové satiry Meet the Feebles nebo komediálně-hororového Braindead - Živí mrtví? Snad jen fantazie dvou hlavních hrdinek z Nebeských stvoření mohly dát tušit, že by to snad, snad mohl zvládnout. Jak to dopadlo, všichni víme.

Do stejné Středozemě nevstoupíš

Podobně jako u Tolkiena po vydání Hobita visela po dovršení Pána prstenů ve vzduchu otázka - bude se pokračovat - tedy spíše - bude se "předkračovat"? Natočí Jackson i Hobita? Ponechme nyní stranou průtahy způsobené spory o práva, Jacksonovo hraní si na uraženého a tvrzení, že po jistých neshodách se studiem už s Hobitem nechce mít nic společného, pozvolnou změnu názoru na "O.K., budu ale jen producentem" až po Guilermo Del Toro nemá čas, režírovat bude PJ.

V tu chvíli si jistě mnozí oddechli. Starý dobrý Peter Jackson se vrací do Staré dobré Středozemě. Jenomže už zde narážíme na jeden problém - Peter Jackson točící Hobita už dávno není tím nepříliš známým režisérem, který si dovolil začít pracovat na Pánovi prstenů. Kromě mnoha cenami ověnčené trilogie má za sebou ne zcela úspěšné splnění svého snu o remaku King Konga. Stal se producentem, který pracoval na filmech jako District 9 nebo Tintinova dobrodružství. A podobně jako James Cameron se stal fanouškem nových filmových technologií. Změnila se i doba, změnili se diváci. Vnímat Hobita v přímé návaznosti na Pána prstenů by tak bylo poněkud ošidné.

Čeho se bát (snad) nemusíme...

Zatímco první teaser mi přivodil takové to příjemné mrazení, nechal mě trailer až mrazivě chladným. Snažil jsem se analyzovat, co je špatně? Měl jsem velká očekávání? Nebo jsem snad jednoduše o pár let zestárl a už se poněkud vymykám cílové skupině? Mám se Hobita bát anebo se bezmezně těšit? Pojďme si to tedy shrnout.

Jako jisté pozitivum lze brát realizační tým - ten je takřka totožný s Pánem prstenů, resp. přinejmenším 20 klíčových členů štábu jsou veteráni. Scenáristické trio Fran Walsh, Philippa Boyens a Peter Jackson obohatil Guillermo del Toro. O hudbu se postaral opět Howard Shore a soudě dle soundtracku, opět skvěle. Zůstaly zde některé tradiční a známé motivy, které jsou však často rozvedeny a doplněny o nové, temnější "trpasličí" melodie. Ostatně to bylo zřejmé již z prvního teaseru:
Za kamerou stál Andrew Lesnie, který však měl nyní na 48 kamer Red Epic, o nichž jsem tu již psal. To, že natáčel ve 3D a především rychlostí 48 snímků za vteřinu, nechme nyní stranou. O kostýmy, rekvizity, a bůh ví, co ještě se zase staral Richard Taylor, spoluzakladatel společnosti Weta, která stála za výpravou a efekty i u Pána prstenů. Tím pádem nás čeká svým způsobem návrat - přinejmenším co se kostýmů týče - do té staré dobré Středozemě. Nečekají nás tedy trpaslíci v pestrobarevných kapucích, neboť tvůrci zpánoprstenovatěli Hobita, což beru jako výrazné pozitivum.
Pro diváky jsou však nejpatrnější herci - kromě Gandalfa, kterého opět ztvárňuje Ian McKellen, se filmy mihnou i Ian Holm jako starý Bilbo, Eliah Wood jako Frodo, Hugo Weaving v roli Elronda, Cate Blanchett jako Galadriel a letos devadesátiletý Christopher Lee v roli Sarumana. Gluma nemohl ztvárnit nikdo jiný, než Andy Serkis, který se stal i režisérem druhého štábu. A ve třetím díle nás čeká ještě Orlando Bloom jako Legolas. Kritiku, že jsou herci starší, přestože de facto hrají svá o 60 let mladší já, neberu v potaz - ostatně například  Brent Spiner hrál (nestárnoucího) androida 15 let... Pochopitelnou novinkou jsou trpaslíci, do jejichž rolí byla obsazena poměrně pestrá směsice herců. Většina recenzentů velmi oceňuje Martina Freemana, jehož volba pro roli Bilba, se zdá více než šťastná

Co není až tak zřejmé...

Výše jsem se zmiňoval o natáčení ve 3D. Inu doba je taková, že trhák musí být ve 3D. I Jackson přiznal, že kdyby měl možnost natočit už trojrozměrného Pána prstenů, udělal by to. Drobnou vadou na kráse 3D verze pak je snad jen to, že patrně všechny trojrozměrné kopie uvedené do našich kin, budou dabované.
Co však je mnohem důležitější a pro film - a možná i pro dějiny kinematografie - přelomové, je natáčení rychlostí 48 snímků za vteřinu. Po celou dobu (zvukového) filmu se natáčí standardně rychlostí 24 políček za vteřinu. Natáčení dvojnásobnou rychlostí - tedy 48 frames per second (fps), nebo high frame rate (HFR) - přináší jeden podstatný rozdíl - během vteřiny se zaznamená a následně promítne dvojnásobný počet obrázků. Nejde jen tak o nějaký technický výstřelek - lidské oko vnímá 60 "obrázků" za vteřinu. Od takto natočeného filmu si pak tvůrci slibují větší realističnost, a jak dodal Peter Jackson po projekci kousku filmu, lidé měli pocit, jako kdyby se plátno kina otevřelo do skutečného světa. A zdá se, že recenzenti jim dávají zapravdu. Například David Germain ze StarTribune připomněl Avatara - byl-li ten pohledem skrz okno do fantaskního světa, je Hobit s 48fps odstraněním skla a zdá se vám, že do toho světa můžete vstoupit. Díky dvojnásobné frekvenci je obraz ostřejší, švenky kamery nejsou rozmazané a údajně to i méně namáhá oči dívající se na film skrz polarizační 3D brýle. To je vše krásné, jenomže...

Quid pro quo

... jenomže je tu i odvrácená strana mince. Zvyk je zkrátka železná košile a i když máte před očima možná největší technologickou změnu od 30. let, nemusí vám zkrátka sedět. Ostatně ani nástup zvuku na přelomu 20. a 30. let nebyl až tak jednoduchý a bez výhrad přijímaný. Jeden z problémů je totiž v tom, že takto natočený obraz je ostrý. Velmi ostrý. Zatímco televizní produkce se snaží vypadat co nejvíc "filmově", zdá se, že Peter Jackson jde opačným směrem. To tvrdí přinejmenším Scott Foundas z LA Weekly. Sice uznává, že snaha přiblížit se k realističnosti je jistě úctyhodná, avšak výsledek je poněkud sporný. Namísto pocitu, že jsme se přenesly do Středozemě, jsme hozeni na Jacksonův novozélandský plac a chyceni v nekonečném "making of" dokumentu, čekáme, až začne skutečný film. Ostatně tuto daň za ostřejší záběry, považuje za příliš vysokou i Peter Debruge z Variety. Vše na plátně vypadá díky tomu přehnaně a uměle. Ostatně každá změna nemusí být skutečně k lepšímu - schválně - máte doma LCD televizi s funkcí jako např. truemotion, nazývané také např. anti-judder nebo de-judder? A máte tuto funkci zapnutou? Má sice zajistit plynulejší obraz, ale oku navyklému na klasickou televizi nebo film, se zdá výsledný obraz jakoby lehce zrychlený.  A to má být další daň za vyšší frekvenci. Máme se tedy 48fps u Hobita bát? Vzhledem k tomu, že možnost vidět film v této verzi, bude u nás asi minimální, nepřeháněl bych to. Zdá se totiž, že drtivá většina českých kin promítne klasickou "downgradeovanou" verzi s 24fps.

Co (lehké) obavy vyvolává...

Čáryfuk? Radagast!
Po pročtení asi dvou desítek recenzí je zřejmé, že některá témata se v nich až podezřele často opakují. Někteří recenzenti si neodpustili hledat v Hobitovi paralelu s novou trilogií Star Wars. Naštěstí údajně Hobit nedopadl (zatím) až tak špatně, ačkoliv postava čaroděje Radagasta Hnědého vyvolávala v některých nepříjemnou vzpomínku na Jar Jar Binkse. Je pravda, že postava s ptačím hnízdem ve vlasech a ptačím trusem na vousech, se může jevit poněkud prostoduše. Sám Ian McKellen ji však popisuje jako někoho, kdo má víc v srdci, než v hlavě a zdá se, že i tak ji skotský komik Sylvester McCoy pojal. Osobně mi lehce trošku připomíná čaroděje Čáryfuka, ale ten dojem snad po zhlédnutí filmu pomine.
Přestože se kostyméři vyřádili a na rozdíl od knižní předlohy nevyužili rozlišení trpaslíků barevnými kapucemi, nezdá se, že by byl výsledek uspokojující. Každý z družiny třinácti trpaslíků sice vypadá velmi specificky, ale nakonec je údajně největší pozornost věnována především vůdci družiny, Thorinu Pavézovi, zatímco zbytek tvoří spíše anonymní stafáž. Ale to se třeba s dalšími díly změní... Ostatně tohoto jsem se obával od začátku. Schválně - zkuste vyjmenovat sedm trpaslíků od Sněhurky. Kolik jste dali dohromady? Tři? Přinejlepším čtyři? Jenomže v Hobitovi je jich ještě o šest navrch a navíc se jejich jména dost podobají. I když si to shrnete po příbuzenstvu, máte v tom zkrátka hokej. Jsou tu bratři Nori, Ori a Dori, sourozenci Óin a Glóin (ten má snad šanci uvíznout v paměti díky podobnosti se svým synem Gimlim), jejich bratranci Dvalin (plešatý bijec) a Balin (nejstarší člen výpravy a také ten, jehož vy-víte-co, najde mnohem později společenstvo v Morii). Nepřehlédnutelný je nejtlustější Bombur, jehož  bratr Bofur a bratranec Bifur uměli hrát na klarinet. Tedy alespoň v knize. Nu a pak tu jsou benjamínci - bratři Fili a Kili, synovci Thorina Pavézy. Ten některým zase připomíná Sandokana, já v něm vidím až podezřele odraz Aragorna.

Pán prstenů má sice také figur jako na orloji, ale jsou zkrátka lépe zapamatovatelní. Ve společenstvu máte čtyři hobity, dva lidi, jednoho čaroděje, elfa a trpaslíka. Každý z nich má poměrně jasně dané vlastnosti a svůj příběh. 
Přestože potkávají další postavy, jsou zde vztahy poměrně jasné a asi nikomu se nestane, že by si postavy pletl. V Hobitovi to tak zřejmé není ani v knížce a ve filmu se tvůrci rozhodli ještě některé postavy přidat.

Strach mám i ze stylu vyprávění - těžko od Hobita očekávat stejnou nebo podobnou atmosféru, jako od Pána prstenů. Je sice patrné, že se Jackson a spol. rozhodli jít cestou co možná největšího přiblížení se k poetice filmového Pána prstenů, ale podle prvních reakcí, se jim to nepovedlo zcela. Hobit je totiž při srovnání s pozdější trilogií až redundantně vtipná záležitost. Ve filmu sice trpaslíci již nenosí pestrobarevné kapuce, ale bude se zde zpívat, pošťuchovat a bůh ví co ještě. Někteří byli zaraženi často až hloupými vtipy a humornými scénami. Můžeme jen litovat, že knihy nebyly adaptovány v takovém pořadí, v jakém byly napsány. Na druhou stranu by to však možná také nedopadlo příliš dobře.
Nebude to dloouhéééé?
Co se však po pročtení reakcí jeví jako problém největší, je délka filmu, respektive filmů. Už Neočekávaná cesta má 166 minut (dobře, 16 minut z toho jsou titulky) a jde vlastně jen o třetinu. Jackson se ze začátku netajil myšlenkou natočit Hobita jako dvoudílný film, kde by druhá část měla být jakýmsi dějovým propojením s Pánem prstenů. Dočkat jsme se tak měli například rozvedení příběhu Aragorna a dalších postav. Od těchto plánů však nakonec upustil a dva hobití filmy se následně rozrostly na trilogii, která bude adaptací původní knihy s přidáním několika málo linií z dodatků Pána prstenů. "A není to málo, Antone Pavloviči?" napadlo mě hned po této zprávě. Inu zdá se, že je.

Zatímco Pán prstenů je silná a příběhově hutná kniha, je Hobit zkrátka mnohem jednodušší a přímočařejší příběh. Když uvedl Jackson extended cut své trilogie, uspokojil snad i ty největší škarohlídy, neboť vyždímal z předlohy takřka vše, co šlo a stejně na některé postavy nedošlo. Dobře, přijměme fakt, že Tom Bombadil je postava sice možná zajímavá, ale s výpravou společenstva za zničením prstenu až ne tak související.

Často zmiňovaný problém u Hobita je právě to, že již tato verze vypadá jako extended cut, respektive jako hrubý střihačův sestřih, který se pak ukáže režisérovi se slovy - a teď z toho udělejme film. Po prologu, ve kterém budeme svědky vpádu draka Šmaka do Ereboru, nás čeká neočekávaný dýchánek ve Dně pytle. A tak než vůbec Bilbo vyrazí na cestu, uplyne celá hodina, během níž dojde i na dvě pěvecká vystoupení (kromě temné a jímavé písně o Mlžných horách nás čeká - soudě dle trailerů a spotů - trpasličí odrhovačka Rozbij talíř, třískni flaší! Zlámej rukojeti lžic! To pan Pytlík těžko snáší - sklenkou křápni ještě víc!).

Peter Jackson v jakémsi opojení působí dojmem, že se snaží na plátno přenést každou tečku a čárku z literární předlohy a přidat něco navíc. Richard Corliss z Time Entertainment dokonce prohlásil, že by se film měl jmenovat The Hoard of the Rings, tedy cosi jako zásoby nebo co zbylo z Pána prstenů. První část trilogie je také přirovnávána ke konci Návratu krále, který svým koncem (nebo mnoha konci), vyvolával lehkou nevoli. Tak nějak má však působit celá Neočekávaná cestaA abychom to natahování podložili čísly - zdá se, že film končí kapitolou šest, tedy po 98 stranách knihy (bráno podle českého vydání).  Todd McCarthy z The Hollywood Reporter to připodobnil tomu, jako kdyby v Čaroději ze země Oz trvalo hodinu, než bychom se dostali do Kansasu.

Shrňme si to...

Pokud vám snad bude vadit podivně pestrobarevnější výprava, zkuste si to omluvit jako já tím, že se děj odehrává 60 let před Pánem prstenů, tedy v relativně poetičtější době. Těšit se  jistě můžeme i na Gandalfa a mladšího Bilba, jehož hádankový duel s Glumem má patřit k vrcholům filmu.

Je tedy na místě mít z prvního Hobita obavy? Při pohledu na Rotten Tomatoes shrnující (v tuto chvíli) 34 recenzí je patrné, že převažují ty kladné - hodnocení filmu je tak 25 kladných proti 9 negativním, což činí hodnocení 74%. Server Metacritic nabízí prozatím 9 recenzí s celkovým výsledkem 61%, přičemž čtyři recenze jsou pozitivní, pět smíšených a žádná vyloženě negativní. Na druhou stranu - vždy je nejlepší zajít do kina, přesvědčit se na vlastní oči a udělat si tak svůj názor. Premiéra nás čeká z noci 12. 12. na středu 13. 12.

Čtěte více:

Žádné komentáře: