Hity oblíbené (nejen) Brity LVII - Five Live

Dnešní desce je krásných devatenáct let. A pokud si pamatujete a počítáte správně, je vám jasné, že se na ji již nemohl podílet Freddie Mercury. Hlavním tahákem tohoto EP byli George Michael, Queen a Lisa Stansfield.

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Pro ty, kteří to nevědí - EP (tedy extended play) je deska, které je delší než SP (tedy singl, ale příliš krátké na to, aby to bylo LP (tedy long play, normální deska). V dnešní době je to už celkem jedno, placka jako placka (tedy pro tradicionalisty, kteří nepropadli stahovací mánii a občas si koupí i nějaký ten disk), ale dříve jste desky poznali i podle velikosti. Toto EP obsahovalo, jak již název napovídá,  celkem 5 skladeb. Tedy ono jich někde bylo šest. A ne všechny byly live. Ale i tak - pro fanoušky Queen to byl takový malý svátek. Považte sami - poslední album Queen vyšlo v únoru 1991. V listopadu téhož roku zemřel Freddie Mercury a všem bylo jasné, že to je konec jedné éry. Už žádné další koncerty, žádné další desky. Konec. Ale nebylo tomu tak, což těm nejskalnějším fanouškům pořád trochu leží v žaludku, ale jiným to dělá radost. Já sám jsem někde mezi - něco stojí za to, něco méně. Přestože kritika tak vstřícná nebyla, u fanoušků se deska setkala s dobrým ohlasem - Američané sice tolik nadšeni nebyli - v hitparádě se držela 15 týdnů, ale výše než na 46. místo se nedostala, avšak ve Velké Británii strávila v hitparádě 12 týdnů a dostala se i na příčku nejvyšší. A některé zdroje uvádějí, že se prodalo přes 5 milionů kopií.

- Somebody to... Come on!
- Loooveee!

Velkou zásluhu na tom měla především nedávná událost - Freddie Mercury Tribute Concert, který proběhl rok před tím (přesně 20. dubna) na stadionu ve Wembley. Mnozí zpěváci tam podávali svůj hold zesnulému zpěvákovi, ale zároveň tím dokazovali smutný fakt - že Freddie Mercury byl jen jeden. Někomu zkrátka jeho pěvecké party sedly, jinému už méně. Kdo ale jasně zazářil nejvíc byl Georgios Kyriacos Panayiotou, známější pod uměleckým jménem George Michael. A byl dokonce tak dobrý, že se začalo šuškat o tom, že Queen našli nového frontmana. Nestalo se tak a někteří fanoušci jim to nedokázali odpustit (a nechápali to hlavně v době, kdy vyjeli na turné s Paulem Rodgersem). Otvírákem EP byla - poněkud nešťastně - skladba Somebody to Love. Nešťastně proto, že šlo o nejzdařilejší kousek celého koncertu a tím pádem i desky. A od toho místa to šlo (alespoň pro fanoušky Queen) z kopce.

Na záznamu z koncertu mám opravdu rád moment, kdy George Michael nechává dozpívat stadion sestupné "l-o-v-e" a následující úsměv Briana Maye. Dost možná si myslel, že to je naposledy, co stojí a hraje před více než 70.000 diváky a proto si to očividně užíval (mimochodem - v září 2008 bylo na jejich koncertě s Paulem Rodgersem v ukrajinském Charkově kolem 350.000 lidí).

Následující "dvojskladba" byla zkrácenou verzí písní Killer a Papa Was a Rollin' Stone, které byly nahrány během jeho Cover to Cover Tour z roku 1991. V některých zemích byly skladby rozděleny a EP se tak stalo krátkým LP.

A následoval návrat k charitativnímu a vzpomínkovému koncertu, kde vystoupil v duetu s britskou zpěvačkou Lisou Stansfield se skladbou These Are the Days of Our Lives. Na sedmipalcovém singlovém vydání šlo o B-stranu, jejíž první stranou bylo Somebody To Love. Proč se rozhodli udělat z této skladby duet, netuším, ačkoliv jim to dohromady zní docela pěkně.

Pomalou a trochu tesknou třetí skladbu následovala čtvrtá, která pocházela opět z turné George Michaela a byla ještě pomalejší a tesknější. Píseň v podání afroamerického gospelového zpěváka Jevetta Steela byla nominovaná na Oscara, neboť se objevila v německém filmu Hotel Bagdad.

A to je konec. Tedy konec živých nahrávek, a to i přestože na vzpomínkovém koncertě zazpíval George Michael jako první ještě skladbu '39. Posledním kouskem EP byla však originální studiová nahrávka z roku 1974. Za piánem Brian May a u mikrofonu Freddie Mercury. And that's all fot today, Dear Friends...