sobota 14. ledna 2012

Hity oblíbené (nejen) Brity XLIX -
Innuendo

Minulý rok, konkrétně 4. února, jsem zde psal o albu Innuendo. Opakování je matka moudrosti, a proto se dnes vrátím k otvíráku alba, titulní skladbě Innuendo. Singl dnes dosáhl "americké" plnoletosti - od jeho vydání uplynulo 21 let.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
O tom, že Freddie Mercury zemřel v listopadu roku 1991 vědí snad i jeho odpůrci. Ostatně i já sám jsem o tom psal loni poměrně hojně. Album Innuendo a tedy i stejnojmenný singl nahrávali Queen mezi březnem 1989 a listopadem 1990. Tedy necelý rok před Mercuryho smrtí. O tom, že s v těchto posledních letech jeho života skupina semkla jsem již také psal. Podobně jako o tom, že se autorsky vzepjali, aby se jim podařilo dát dohromady album, jehož kvality si takřka v ničem nezadají s jejich patrně nejlepší deskou z roku 1975 A Night At The Opera. Stejně jako ono, je i Innuendo pestré, plné nápadů, ale zároveň je z něj slyšet rocková mohutnost a jakási zralost zestárlých a zmoudřelých rockerů. A stejně jako Bohemian Rhapsody je i skladba Innuendo dlouhou (dokonce ještě delší) monumentální kompozicí, která na sebe vrší hudební nápady, se kterými, jak by mohli říci zlí jazykové, by jiná kapela vystačila na celé album. Nejdelší vydaný singl (o 35 vteřin delší než zmíněná BoRhap) se vyšvihl na první místo britské hitparády a setrval na něm celý týden. Druhý týden postupně sestupoval k desátému místu, ale i tak se v hitparádě udržel šest týdnů. Na kapelu, o které se začalo mluvit jako o poněkud přežitých hudebních dinosaurech, to nebylo špatné.

K albu Innuendo mám zcela specifický vztah. Bylo to poprvé, co jsem slyšel Queen. A bylo to jako s první láskou. Málokdy zůstane láskou poslední, přijdou další a možná zajímavěhší, ale ta první, je jen jedna. A tím je pro mne album Innuendo a titulní skladba, která jej zahajuje. Taylorův virbl, synťák a řízná Mayova kytara. A na scénu přichází pan Mercury... Autorství skladby je kolektivní a vznikalo prý po různých kouscích, které dávala kapela dohromady. Zhruba uprostřed přerušuje rockovou pasáž doslova nebeská flamenková kytara. Vždy mě trošku mrzelo, že do jejích strun nehrábl May, ale Steve Howe (modří už vědí! Ano, mimo jiné kytarista skupiny Yes, ale také vynikající hráč na klasickou a flamenkovou kytaru - sám May v interview pro Guitar Magazine přiznal, že by tuto pasáž jako Howe nezahrál). Zrovna se potloukal po švýcarském Montreux, a protože byli s Mercurym letití přátelé, slovo dalo slovo a sešli se ve studiu. Následuje Mercuryho ekvilibristika podpořená synťáky a flamenkový motiv se vrací v podání sladkého rudého dřeva v rukou Briana Maye, hnané dopředu Taylorovými bicími, které celou pasáž umocňují. A po bezmála pěti minutách se vracíme jakoby na začátek...


Sami Queen měli ke skladbě podobný vztah, jako k BoRhap. Mohl to být úspěch, stejně jako malér. Pro rádia byla příliš dlouhá a komplikovaná. A navíc se nesla v nepříliš typickém bolerovém rytmu. Vzhledem k okolnostem bylo zřejmé, že nevznikne klasický videoklip. Výsledek však patrně předčil všechna očekávání. Bezesporu jde o jeden z nejzajímavějších a zároveň nejtemnějších klipů v dlouhé historii skupiny. Videoklip režisérů Jerryho Hibberta a Rudiho Dolezala kombinoval stop-motion a kreslenou animaci. Jednotliví členové kapely, jejichž záběry byly převzaty ze starších klipů, byli "přetvořeni" do stylizovaných podob - Freddie Mercury jako skici Leonarda da Vinciho, Brian May ve stylu viktoriánských leptů, John Deacon byl "kubizován" Pablem Picassem a Roger Taylor á la Jackson Pollock. Celý klip, odehrávající se většinou jako filmové představení v ponurém sále (ne nepodobném sálu z filmu 1984), rámovaly rozhýbané obrazy francouzského karikaturisty 19. století Grandvilla, které tvořily výtvarnou podobu celého alba.
Dovolím si zopakovat, že byly natočeny i dvě coververze. V roce 1997 se k tomu odhodlala německá powermetalová partička Scanner a musím uznat, že se jim to podařilo víc, než o deset let později americkým Queensrÿche. Ale to je ostatně věc názoru...

B-stranou singlu se stala skladba Bijou, jakýsi experiment inspirovaný Jeffem Beckem a jeho Where Were You. May s Mercurym chtěli složit píseň "naruby" (podobně jako před mnoha lety již zmiňovaná skupina Yes s jejich Soon), tedy obrátit klasický model - zpěv, kytarový part, zpěv. Výsledkem byla nádherná skladba Bijou, kterou Brian May později hrával na koncertech živě.

Žádné komentáře: