Lover of Life, Singer of Songs

Freddie MercuryFoto: Mick Rock

Začínat dnešní příspěvek epitafem, jehož autorem je Brian May, není možná zcela vhodné. Málokdo však tak dobře shrnul do několika slov život a kariéru Freddie Mercuryho. Možná bych také mohl použít jeho citát "Nečekám až zestárnu. Co bude dál to mě opravdu nezajímá. Žít do sedmdesáti by byla nuda." Dnes by mu bylo 74 let... 

Zpěvák, který o sobě na samotném počátku své kariéry neskromně prohlásil "Nebudu popová hvězda. Budu... legenda" (čehož nakonec dosáhl) se narodil jako ફારોખ બલ્સારા‌ (neovládáte-li gudžarátštinu, což byl patrně jeden z jazyků, který uměl - a nesmějte se, mluví jí 46 milionů lidí - tak Farrokh Bulsara) v úterý 5. září 1946 na ostrově Zanzibar u pobřeží Tanzánie. Jméno Farrokh (tedy nikoliv Farookh, jak je občas uváděno a jak je zapsán i ve školním výkazu v Indii) je oblíbené chlapecké jméno, ale i příjmení v Íránu, Střední Asii a mezi muslimy a Pársy v jižní Asii. Vždy mě trochu mrzelo, že se Freddie tak trochu za svůj etnický původ styděl a nevyužil ho (až na drobnou výjimku) v hudební tvorbě. Tedy tak trochu... své skutečné jméno neprozradil ani zástupci kapely pro tisk.

Malý Farrokh s mladší sestrou
Kašmírou (*1952)

Oba rodiče byli Pársové. Jer Bulsarová se narodila v Indii a její manžel Bomi pracoval pro britskou vládu. Kvůli tomu často cestoval po Indii, kam začal jeho syn chodit v roce 1955 do školy St. Peter's v Panchgani, což byla typicky anglická škola. A tak jej čekala anglická sportovní průprava - nejvíc ho nebavil kriket, ale oproti tomu měl být docela dobrý v boxu. Tedy do té doby, než mu to matka zakázala. Projevoval výtvarné nadání, ale ze všeho nejvíc tíhl k hudbě. Začal se učit na klavír, což později vyústilo v kapelu Hectics, která hrála při mnoha příležitostech. Freddie si užíval místa v pozadí, kde hrál na klavír. V roce 1963 se, aniž by školu dodělal, vrátil za rodinou na Zanzibar. Přesto se v některých textech dočtete, že školu dokončil. Mlžilo se nejen o jeho původu, ale i vzdělání - které si měl později "upravit" proto, aby mezi ostatními členy kapely nepůsobil jako nedovzdělanec. Ostrov Zanzibar byl tehdy ještě stále britskou kolonií, ale to trvalo jen do zanzibarské revoluce. Nemá cenu zabíhat do detailů, ale vše vyústilo v to, že rodina, žijící v luxusu, musela jen s několika kufry utíkat do Británie. Tam se nejprve usídlili u příbuzných ve Felthamu v Middlesexu, tolik vzdáleném dosavadnímu luxusu. Freddie, jak už si v té době říkal (a jak ho měli překřtít spolužáci ze St. Peter's, kde mu však spíš říkali Bucky - zkráceninou od Bucktooth, tedy něco jako "trčící zub"), si začal vydělávat brigádami.

Freddieho skica
Jimiho Hendrixe

V roce 1966 si dodělal vzdělání na Isleworth College aby následovalo studium na Ealing College of Art, kde se věnoval grafickému designu a ilustraci. Zásadní změnou pro něj bylo i to, že se odstěhoval od rodičů a pronajal si byt v londýnské čtvrti Kensington. Často kreslil portréty Jimiho Hendrixe, jehož showmanství jej do značné míry ovlivnilo. V té době začal taky objevovat sílu svého hlasu, když si začal prozpěvoval. Buď sám, nebo se svým spolužákem Timem Staffellem. Pomalu mu již bylo patrně jasné, že u grafiky nezůstane a vrhne se do muziky. V poměrně krátkém časovém období prošel třemi skupinami, jejichž názvy dnes zná asi jen málokdo. Zároveň se stal oddaným fanouškem začínající kapely Smile, v níž zpíval jeho spolužák Tim Staffell. Bubeníkem byl Roger Talor, s nímž si později Freddie založil vlastní butik.

Těsně po škole se v srpnu 1969 Freddie setkal s liverpoolskou partičkou Ibex. Od prvních návštěv jejich zkoušek nebyla cesta k  mikrofonu nijak dlouhá. Přestože byla kapela nadšená jeho hlasem, bylo zřejmé, že na něm musí ještě zapracovat. Kapela přesto projezdila kus Anglie, ale když se jim nedařilo v Londýně sehnat smlouvu, rozhodli se vrátit do Liverpoolu. V jejich repertoáru byly v té době především coververze písní Roda Stewarta, Yes či Beatles...

Kapela také na chvíli pod Freddieho vlivem změnila název na Wreckage, ale pořádný úspěch byl stále v nedohlednu. Ani kapela Ibex ani Wreckage však neměla to štěstí, aby se dostala do nahrávacího studia, a tak všechny dochované nahrávky jsou spíše náhodné neprofesionální záznamy. Stejně jako tomu je s písní Green, která zní lehce jako pozdější skladba Queen Mad The Swine.

Přesto z té doby vzešlo něco, co se stalo pro Freddieho příznačné. Stalo se to údajně na vánočním koncertu, kde Freddie, zvyklý se pohybovat po pódiu, utrhl horní část starého stojanu s mikrofonem a ta mu zůstala v ruce. Podle jiných se to stávalo poměrně často. Staré stojany na mikrofony byly těžké a neohrabané, a bylo tak praktičtější odšroubovat a vyjmout jejich horní část. Vánoční koncert měl být jedním z posledních, po němž se kapela rozpadla.

Sour Milk Sea
Oxford Mail, 1969

Počátkem roku 1970 se Freddie přimotal ke konkurzu na zpěváka do bluesové kapely Sour Milk Sea (v mnoha pozdějších textech o Freddiem ji najdete jen pod zkratkou SMS). Kapela v té době hrála dva až tři koncerty týdně. S Freddieho příchodem však získaly zpěváka, který tyto koncerty okořenil. Přesto jich nebylo mnoho. Jedním z důvodů byla patrně Freddieho snaha posunout kapelu jiným směrem, poněkud dál od blues. Neshody a hádky vedly k rozpadu. Během sedmi měsíců to byla již třetí kapela, v níž se objevil Freddie. A co dál? K jeho (a dá se říci že i našemu) štěstí se v té době rozpadla skupina Smile. Freddie nahradil Tima Staffella a navrhl nový název - Queen. Rozhodl se také změnit jméno, neboť Bulsara neznělo nijak hvězdně. Podle jedné z verzí si zvolil jméno Mercury proto, že byl narozen ve znamení panny, jehož vládnoucí planetou je Merkur. Podle jiné verze se tak stalo až po složení písně My Fairy King, v níž je verš "Mother Mercury, Look what they've done to me". Ať tak či tak, zrodil se Freddie Mercury. Nomen omen, říká se. Merkur byl posel bohů, ale slovo mercury lze také překládat jako rtuť či s trochou fantazie rtuťovitý. Myslím si, že to docela sedí...

Nerad bych použil větu, která se nabízí - a zbytek je (rocková) historie - ale skutečně tomu tak bylo. Následujících 20 let se stal Freddie Mercury jedním z nejnápadnějších frontmanů v historii rocku a autorem hitů jako Seven Seas Of Rhye, Killer Queen, Love Of My Life, Bohemian Rhapsody, Somebody To Love, We Are The Champions, Bicycle Race, Don't Stop Me Now, Play The Game, Crazy Little Thing Called Love, Staying Power, Body Language, Life Is Real (Song For Lennon), Cool Cat, It's A Hard Life, Is This The World We Created...?, Friends Will Be Friends, Princes Of The Universe, Made In Heaven, Mother Love, či I Was Born To Love You.

Live Aid, 1985

I kdyby složil jen Bohemian Rhapsody, zapsal by se do dějin. Kapela se stala celosvětovými hvězdami. Dobývala Evropu, Severní i Jižní Ameriku, Japonsko... Staly se průkopníky stadionového rocku ve všech (tedy špatných i dobrých) smyslech toho slova. To vše trvalo až do poloviny 80. let. Co následovalo, si nechám na příště...

Stejně jako ostatní členové kapely, i Freddie se v 80. letech na chvíli věnoval sólovým projektům. V jeho případě však nakonec zůstalo u pouhých dvou alb a několika málo singlů. Zatímco album Mr. Bad Guy nebylo až tak velké zklamání (v Británii vydrželo v žebříčcích 23 týdnů), následující Barcelona se vyjma titulní skladby stala záležitostí spíše fajnšmekrů. Obě alba ale dobře ilustrují šíři Mercuryho talentu - od hudby taneční až po operu. A to ani nezmiňuji, že v průběhu své kariéry koketoval i s baletem.

Když v roce 1985 slavil své 39. narozeniny, pronajal si mnichovský Henderson's Club a uspořádal v něm velikou party, jejíž účastníci museli povinně přijít v černobílých kostýmech. Nedávno mi jeden známý řekl, že nesnáší ten dekadentní a úchylný videoklip k písni Living On My Own. Inu, řekl jsem, to není videoklip. To je vlastně dokument z Freddieho narozenin, kterou natočili Rudi Dolezal a Hannes Rossacher (vy ale budete patrně znát remix z 90. let).

O dva roky později nazpíval Mercury cover verzi písně The Great Pretender, kterou můžeme chápat až symbolicky - pretender je ten, kdo předstírá, chameleon. Jak krásně to sedí na skromného a v soukromí prý velmi plachého a tichého chlapce ze Zanzibaru, který se stal jednou z nejteatrálnějších rockových hvězd.

Pojďme si ho tedy na závěr připomenout klipem, v němž krásně paroduje sám sebe a svojí dosavadní kariéru... Tak tedy - všechno nejlepší, Farrokhu!

P.S. Pro všechny, kteří by chtěli oslavit život a dílo Freddieho Mercuryho poněkud neobvykle, tu je zkratka FFAD - Freddie For A Day. Každoroční akce (založená v roce 1992 Lizou Swantonovou, editorkou webu The Mercury Phoenix Trust) se postupem času rozrostla ve velkou charitativní událost, kdy se díky nákupu kostýmů (ale i jinak) můžete finančně spolupodílet na The Mercury Phoenix Trust. Mrkněte na Freddie For A Day, kde můžete přispět na dobrou věc...

P.P.S. Text je lehce upravenou a o funkční odkazy doplněnou verzí textu z roku 2011...

Freddie Mercury: Žít do sedmdesáti by byla nuda

Freddie Mercury
15. 2. 1991

Nechci s tebou spát. Nepotřebuji ani vášeň. Nechci bouřlivé aféry, abych cítil, že můj život někam míří. Všechno co potřebuji, je péče a pohodlí, abych věděl, že má žena mi dává sladkou mateřskou lásku. Už dlouho jsem šel po téhle osamělé cestě. Mám už dost těch starých her. Jsem světák a říkají, že jsem silný. Ale mé srdce je těžké a naděje je pryč. Tam ve městě, v tom chladném světě venku, nehledám soucit, ale bezpečný úkryt. Mami, prosím, vezmi mě zpátky... Nechci dělat rozruch, ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které prahnu. Nemůžu si ji ale vzít, uvidíš-li mě plakat. Toužím po klidu, než zemřu. Vše co chci, je vědět, že tu jsi a že mi dáš všechnu svoji mateřskou lásku. Bolí mě tělo, ale nemohu spát. Mé sny jsou jediná společnost, která mi zbyla. Cítím se jako zapadající slunce. Vracím se domů, za svou sladkou mateřskou láskou...

Psal se rok 1981. Queen zažívali skvělé časy. Koncem předešlého roku vydali album Flash Gordon, začátkem roku se vypravili na krátkou šňůru koncertů po Japonsku, aby následně dobyli Jižní Ameriku - Argentinu, Brazílii, Venezuelu a Mexiko. Roger Taylor vydal své první sólové album, Brian May se stal podruhé otcem, v Montrealu vznikl jejich první film (v roce 2007 vydaný ve skvělé kvalitě na Blu-Ray disku) a v neposlední řadě vydali výběrové album Greatest Hits, které se stalo nejlépe prodávaným albem v britské historii a v žebříčcích se udrželo bezmála 500 týdnů (což je víc než 9,5 roku!). Freddie Mercury si v té době užíval plnými doušky života v rámci sílící gay scény. Ať už to bylo v Mnichově nebo New Yorku, vrhal se do všeho po hlavě.

Freddie Mercury

23. 11. 1983

5. června 1981 vyšel článek amerického lékaře Michaela Gottlieba s názvem Pneumocystová pneumonie, kde popsal onemocnění, které se projevilo vzácnou formou zápalu plic u pěti amerických homosexuálů. Koncem roku bylo nemocných 200. V srpnu 1982 dostala nemoc jméno - syndrom získaného selhání imunity, tedy Acquired Immune Deficiency Syndrome. Jednoduše - AIDS. Američtí a francouzští vědci nezávisle na sobě objevili roku 1983 vir, který nemoc patrně způsobuje. Později byl pojmenován "virus imunitní nedostatečnosti", Human Immunodeficiency Virus, HIV... Téhož roku se v newyorském gay klubu Heaven potkali "profesor popu" Paul Gambaccini a Freddie. Gambaccini se jej zeptal, zda ve světle té nové nemoci změnil své chování. Freddie jen teatrálně rozhodil ruce a řekl: "Drahoušku, můj postoj je srát na to! Dělám cokoliv s kýmkoliv." K září roku 1983 v USA na nemoc zemřelo již 900 lidí.

Freddie Mercury

13. 7. 1985

13. července 1985 se Queen předvedli v tom nejlepším světle - vystoupili na akci Live Aid, kterou zcela opanovali. Freddie Mercury, i přes zákaz lékaře a zánět hrtanu (!), předvedl bezpochyby svůj životní výkon. Již tehdy bylo všem přítomným zřejmé, že Queen si ukradli show pro sebe. Jejich vystoupení je považováno za vůbec nejlepší rockové vystoupení všech dob (dokonce i před Jimem Hendrixem a Sex Pistols). Osmdesát jedna dní po jejich triumfu umírá na AIDS americký herecký idol 50. a 60. let Rock Hudson.

Queen, navnaděni úspěchem ve Wembley, se vrhli do natáčení dalšího alba. Po A Kind Of Magic následovalo jejich největší turné Magic Tour, odehrané výhradně na stadionech. Šestadvacet koncertů, včetně dvou zcela vyprodaných v londýnském Wembley a prvního stadionového vystoupení za železnou oponou, v pro nás nedaleké Budapešti. Turné se uzavřelo 9. srpna 1986 v Knebworth Park nedaleko Stevenage. Bylo to poslední turné Queen. Tehdy bezmála čtyřicetiletý Mercury se loučil z pódia tak, jak to uměl jenom on - okázale a teatrálně - v dlouhém hermelínu a s královskou korunou na hlavě. Tušil už tehdy, že to jsou jeho poslední koncerty? Podle jeho dlouholetého partnera Jima Huttona byl diagnostikován jako HIV pozitivní až po Velikonocích 1987, roku, kdy umírá na AIDS první člověk v Československu. Tehdy také natočil před kamerou poslední interview. Je na něm po letech opět bez kníru a viditelně silnější než dříve. Na radu lékařů přibral, aby jeho tělo mohlo o něco déle vzdorovat nemoci. Ta se již projevovala mimo jiné lézí na jeho tváři...

Svůj stav před okolím tajil. Dozvěděli se to jenom jeho nejbližší. Jedním z nich byl i manažer kapely Jim Beach, kterého však zapřisáhl, aby mlčel i před kapelou. Nakonec však musel s pravdou ven. "Asi víte, jakou nemocí trpím. Dál o tom nechci mluvit. Chci dělat muziku, dokud nezaklepu bačkorama." A jak řekl, tak udělal. V roce 1988 vydal své opus magnum, sólové album Barcelona a v červnu následujícího roku vyšlo album Queen The Miracle. Při vystoupení v Barceloně již kryla jeho tvář silná vrstva make-upu. Když se 18. února 1990 udílely hudební ceny Brit Awards, byli Queen oceněni za mimořádný přínos britské hudbě. Tehdy vystoupil Freddie Mercury na veřejnosti naposledy. Řekl jen: "Díky, dobrou noc."

Dohady a klepy okolo jeho vzhledu, dotírající bulvár (kterému se to snažili oplatit písní Scandal), to vše vedlo k tomu, že se Queen uchýlili do klidu švýcarského Montreux, kde kromě výše uvedených alb vznikalo i následující Innuendo a materiál, který se dostal až na posmrtné album Made In Heaven. Mezi ně patřila i skladba Mother Love, kterou jsem dnešní příspěvek uvedl. Freddie byl tehdy již natolik zesláblý, že nahrával s velkými pauzami. Každá sloka se jela třikrát a pak se šlo na další. Když mělo dojít na tu poslední, řekl: "Už se na to necítím. Půjdu si odpočinout a pak to nahrajeme." Do studia se však již nikdy nevrátil... Poslední sloku pak nazpíval Brian May. Přestože byl Mercuryho zdravotní stav v době nahrávání více než špatný, dokázal ze sebe dostat maximum. Kopl do sebe pár vodek a šel na to. Při poslechu zmíněné písně pak běhá mráz po zádech...

Poté se uchýlil do svého londýnského domu, který kdysi s takovou láskou a nadšením zařizoval, ale který se teď stal jeho vězením. Reportéři slídili doslova za okny. Strkali fotoaparáty do kufrů přijíždějících aut, aby zjistili, zda jsou v nich léky. Kapela kolem něj již dříve postavila hradbu lží. "Freddie je v pohodě, včera byl v tělocvičně." Mlžili a lhali, aby jej ušetřili a uchránili před všetečným okolím. Byli jedni z mála, které si Freddie ponechal ve svém okolí. Mnohé v posledních letech zapudil, aby byl obklopen skutečně jen těmi nejbližšími. Od září 1991 se mu výrazně zhoršil zrak. Kvůli ráně na noze (ulcerovaný Kaposiho sarkom) špatně chodil. Počátkem listopadu se rozhodl přestat brát veškeré léky, vyjma těch proti bolesti. Poslední týdny svého života trávil většinou v posteli a oknem sledoval zahradu. Během listopadu jej navštívili rodiče, sestra Kash, Elton John... a pravidelně doktor Gordon Atkinson. Až 23. listopadu 1991 vydala Roxy Meadeová, tisková mluvčí Queen, prohlášení, v němž Freddie přiznal, že trpí AIDS. V té době již stěží vnímal okolí. Následující den upadl do bezvědomí. Doktor Atkinson ujistil přítomné - v té době to byli zejména Joe Fanelli, bývalý milenec a současný přítel a kuchař Jim Hutton, poslední Freddieho partner a Peter Freestone, osobní asistent - že tento stav může trvat i několik dní, ale nemusí znamenat konec. Odpoledne dorazil hudebník a blízký přítel Dave Clark. Když Joe Fanelli vyprovázel doktora, přiběhl Clark s tím, že Freddie potřebuje pomoci dojít na záchod. Když Freestone a Hutton vešli do pokoje, postel už byla mokrá. "Měli bychom vyměnit prostěradlo," řekl Freestone a Hutton, ve snaze odlehčit situaci dodal "To bychom měli, nebo se strašně nasere, až se zase probudí." Zatímco Freestone měnil prostěradlo, Hutton převlékal Freddieho.

Freddie Mercury
30. 5. 1991

V té době šel na návštěvu Roger Taylor. Od Garden Lodge byl vzdálen nějakých tři sta metrů, když mu zazvonil telefon. Na druhé straně byl Peter Freestone. "Už nemusíš chodit. Umřel." Byl nedělní podvečer, 24. listopadu 1991. V srdcích všech blízkých zavládl smutek smíšený s úlevou. Freddie již nemusel trpět, byl navždy pryč. Zemřel v roce, kdy počet nakažených virem HIV či nemocných AIDS překročil deset milionů. Tak, jako mnoho nemocných, zemřel předčasně. A v paměti mnohých vytanul jeden z jeho výroků: "Nečekám až zestárnu. Co bude dál, to mě opravdu nezajímá. Žít do sedmdesáti by byla nuda."

Nuda byla totiž jedna z věcí, kterou Freddie nesnášel. A rozloučit se s ním tradičním (nebo zoroastrovským) pohřbem by byla asi také nuda. Na dalším udílení Brit Awards, v únoru 1992, oznámili Brian May a Roger Taylor plánovaný vzpomínkový koncert. Aniž byl známý jediný účinkující, byly lístky vyprodány během třech hodin. Za dva měsíce, 20. dubna, sledoval plný stadion ve Wembley "dvojdílný" koncert. V jeho první půli vystoupili (před)kapely jako Metallica, Extreme, Def Leppard nebo Guns N' Roses. Když se setmělo, přišli na pódium zbylí členové Queen a k nim se připojovali hosté - Slash, Roger Daltrey, Tony Iommi, Zucchero, James Hetfield, Robert Plant, Paul Young, Seal, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John, Axl Rose, Liza Minnelli či Mott the Hoople, kterým kdysi dělali Queen předkapelu. Ač se všichni zpěváci snažili, seč jim hlasy stačily, bylo zřejmé, že Freddie byl jen jeden. Vzpomeňme si proto na něj záznamem tohoto nezapomenutelného koncertu. Není tu s námi už dvacet sedm let...

Pozn.: Text je lehce upravenou a o funkční odkazy doplněnou verzí textu z roku 2011...

Freddie bude zase slavit. A co my?

Důvod k oslavě se vždycky najde. Prakticky každodenně. A tak ve druhé polovině tohoto roku budou snad opět slavit fanoušci Freddieho Mercuryho a snad si i trochu utiší nervy rozdrásané současnými aktivitami skupiny Queen.

www.freddiemercury.com

5. září to bude 66 let od dne, kdy se Jer Bulsarové a jejímu manželovi Bomimu narodil syn Farrokh, později světoznámá hudební hvězda Freddie Mercury. Nenapsal jsem "rocková" zcela záměrně, neboť v osobě Freddieho Mercuryho se prolínaly všemožné i nemožné hudební žánry a zaškatulkovat ho jen do jednoho, by bylo vůči němu nespravedlivé. Kromě všemožných výletů do žánrů jako byl ragtime, vaudeville, rockabilly, disco, či funk, prohlásil v roce 1987 "Odcházím k opeře. Zapomeňte na rock'roll." A začala jeho spolupráce se španělskou operní divou, sopranistkou Montserrat Caballé.

A právě u příležitosti Mercuryho nedožitých narozenin a blížícího se 25. výročí alba Barcelona bylo včera ohlášeno na 3. září vydání nové speciální edice. Pro ty, kdo tápají - Barcelona není jenom jedna píseň, ale celé album, které, jakkoliv to bude znít lacině, zbořilo bariéry mezi rockem a operou (ostatně přinejmenším jednou jsem tu už o něm psal). Mercury si splnil sen a posluchači jej v září budou moci konečně slyšet v naprosté dokonalosti. V době jeho vzniku totiž bezmála celé album vzniklo na klávesách - Mercury a jeho spoluautor a klavírista Mike Moran nahráli takřka všechny party na klávesy.

Tomuto "náhradnímu" řešení je však konec.Hudební režisér muzikálu We Will Rock You Stuart Morley poslouchal původní nahrávky neustále dokola, aby po krátkých úsecích přepisoval harmonické struktury, které následně "staromódní" metodou - pomocí tužky, pravítka a gumy - přepsal do kompletní partitury pro osmdesátičlenný orchestr. A nás může těšit, že ne ledajaký orchestr. Po měsících přepisování přivezl Morley partituru do Prahy, kde ji nahrál FILMharmonic Orchestra - těleso sestavené z členů Pražského symfonického orchestru FOK a České filharmonie, které se zaměřuje především na nahrávky pro zahraniční filmové a herní společnosti. Pod taktovkou Adama Klemense, syna Maria Klemense (pokud jste někdy viděli pár českých filmů, jeho jméno se v titulcích určitě zahlédli) a Stuarta Morleyho nahrával nejen orchestr, ale i speciální hosté - Naoko Kikuchi, hráčka na Koto; houslista David Garrett a Rufus Taylor, syn Rogera Taylora, za bicími.

Nové vydání alba Barcelona půjde na pulty buď jako klasické CD, nebo jako čtyřdisková speciální edice. Ta bude obsahovat kromě nových nahrávek další dvě CD a jedno DVD. Na druhém CD nalezneme The Best of the Rarities & Session Out-takes - rané verze skladeb, z nichž většina již vyšla v rámci Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000. Třetí disk nabídne orchestrální verze nových nahrávek a přiložené DVD pak "živá" vystoupení Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé a nový sestřih klipu. Podle slov tvůrců tak má dojít Barcelona nejen kýžené dokonalosti, ale měla by oslovit další posluchače, kteří by o tento počin neměli být ochuzeni.

A aby toho nebylo málo, na 24. září bylo ohlášeno vydání DVD a Blu-ray s novým dokumentem The Great Pretender, který tvůrci nedávného dvoudílného dokumentu BBC Queen: Days of Our Lives koncipovali podobně, ovšem se zaměřením na Mercuryho život a jeho sólovou tvorbu. Není divu, že lákadlem mají být raritní a někdy dosud nezveřejněné (je to vůbec možné?) záběry ze zpěvákova života. Kromě nepoužitých záběrů z videoklipů tím mají být například i mnou nedávno zmiňovaná demonahrávka Freddieho Mercuryho a Roda Stewarta Take Another Piece of My Heart, objevit se má i dosud (oficiálně) nepublikovaná spolupráce s Michaelem Jacksonem There Must Be More To Life Than This a snad konečně i kvalitní záznam Freddieho s Královským baletem, se kterým vystoupil v roce 1979. Vydání má obsahovat i bonusy, jež se neobjeví ve verzi, která bude odvysílaná na BBC.

A do třetice - jako podpora výše uvedených vydání, ale i jako pocta Mercuryho života a díla, byl spuštěn nový oficiální web FredieMercury.com. Kromě novinek - kterými jsou vydání těchto dvou nosičů - najdeme na stránkách relativně vkusně zpracovanou biografii, časovou osu, "klasické výroky" a to jak Freddieho tak o Freddiem, obligátní odkazy na charitní činnosti The Mercury Phoenix Trust a Freddie For a Day a sekci "Zeptejte se Phoebe" - přičemž znalci ví, že pod ženským jménem Phoebe se skrývá Peter Freestone, Mercuryho osobní asistent. A kromě jeho blogu se jej můžete na něco zeptat. Třeba na Melinu...

Co k tomu dodat? Popravdě jsem z toho poněkud rozčarován. Jistě, na Barcelonu s osmdesátičlenným orchestrem se velice těším. Zajímavé bude poslechnout si i orchestrální verze. Ovšem bonusy v podobě skladeb, z nichž většina v rámci Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000 již vyšla a kolekce jich nabízela ještě víc? A nebo nahrávky klipů, které jsme už viděli? A co proboha ten obal? To samé se týká i přebalu DVD a Blu-ray vydání. Přeci jen bych čekal, že Freddie Mercury, člověk mimo jiné i výtvarně nadaný, by si zasloužil trochu reprezentativnější vzhled nosičů. Ale třeba jde jen o "pracovní verze" a ve výsledku to bude vypadat lépe. Ostatně ani web mě příliš nenadchl. Sice si můžu myslet, že jde o strohou ale účelnou grafiku, ale vypadá to spíše... promiňte mi to, ale... odflákle. Stránky mají chyby, odkazy na YouTube nebo Facebook nikam neodkazují a taky mě trochu jímá obava, že je čeká stejný osud jako web www.loveroflifesingerofsongs.com, který v roce 2006 podporoval vydání 2 CD a 2 DVD Lover of Life, Singer of Songs (The Very Best of Freddie Mercury Solo), ale po pár letech byl zrušen. Takovéto "polovičaté" aktivity mi opravdu moc radosti nedělají...

Hity oblíbené (především) Brity LIX -Let Me Live

Byl červenec 1996, bezmála pět let po smrti Freddieho Mercuryho a jeho hlas opět dobýval hitparády - Queen vydali singl ze svého připravovaného alba, které je (alespoň prozatím) posledním albem s Freddiem Mercurym. Všichni se těšili na něco nového a dostali přitom píseň starou bezmála 20 let.

www.discogs.com

Zrod písně Let Me Live spadá do poloviny 70. let, konkrétně do roku 1976. Tehdy se zrodila pod titulem Another Piece Of My Heart, když Queen nahrávali své páté studiové album A Day At The Races a ve studiu je navštívil Rod Steward. K nahrání však došlo až o sedm let později - Queen připravovali své jedenácté studiové album, které dostalo název The Works a vedle hitů jako Radio Ga Ga, It's A Hard Life, I Want To Break Free, Keep Passing The Open Windows, Hammer To Fall nebo Is This The World We Created...? se na albu mohla objevit právě i skladba Another Little Piece Of My Heart a šlo by jistě o zajímavý kousek - na jejím vzniku se podílel opět Rod Stewart a navíc i kytarista Jeff Beck. Nahrávka vznikla v Los Angeles, kde Queen ve studiích The Record Plant tehdy pracovali. Vznikalo tam jejich první a také poslední album v USA. Ale zpět k písni - podle všeho šlo spíš o jakési jamování, ze kterého toho moc použitelného nahráno nebylo - patrně jen nějakých 90 vteřin, kam spadá i sloka nazpívaná Freddiem - což je vzhledem k tomu, jak strašně moc jsem vždycky chtěl slyšet Roda Stewarda a Rogera Taylora pohromadě, trochu škoda.

Její čas tak přišel až v polovině 90. let, kdy se měla stát součástí připravovaného posmrtného alba s příznačným názvem Made In Heaven. Díky výše uvedenému bylo třeba nazpívat další sloky - a vznikla tak první skladba, kde se o zpěv rovným dílem podělili Freddie Mercury, Roger Taylor a Brian May. Výsledná skladba však narazila na menší problém - na promokopiích alba si pozůstalí po Janis Joplin (či spíše právníci) povšimli lehké podobnosti sborů s jejím singlem Piece Of My Heart z roku 1969, v jehož refrénu zpívá "Take another little piece of my heart now, baby..."

Přestože šlo pouze o sbory v úvodu a na konci písně, byli Queen nuceni píseň stáhnout. Díky promokazetám a přátelům na YouTube si ji ale můžeme pustit a posoudit, nakolik měli právníci pravdu.

Pro vydání alba tak musela vzniknout nová, lehce upravená verze, kde museli sboristé nazpívat trošku odlišný text. Dvě z nich - Catherine Porter a Miriam Stockley - byly členkami doprovodného souboru Briana Maye na jeho turné v 90. letech. Na produkci alba se podílela nejen skupina, ale i David Richards, který v Montreaux pracoval na několika předešlých albech Queen (A Kind Of Magic, The Miracle a Innuendo), ale i na sólových projektech - jak Mercuryho (Barcelona), tak Rogera Taylora (Strange Frontier) či jeho kapely The Cross (Shove It). A právě bubeník z The Cross, Joshua J. Macrae, se stal také jedním z producentů. Šlo zkrátka o projekt vznikající v zajímavém přátelském seskupení.

Jak jsem tu už několikrát zmínil - natáčet klip v době po Mercuryho smrti byl tak trochu problém. Jedním z řešení bylo vytvoření střihového klipu, jak tomu bylo například u klipu A Winter's Tale, druhým řešením bylo natočení něčeho zcela nového - jako v případě Heaven For Everyone, Too Much Love Will Kill You, You Don't Fool Me nebo I Was Born To Love You - BFI se v té době potýkal s nedostatkem financí pro začínající režiséry - a tak byla využita tato možnost - Queen poskytli hudbu a peníze, režiséři si mohli natočit film - pro píseň Let Me Live tak natočil Bernard Rudden krátký film Return Trip popisující příběh páru, který se rozpadá kvůli neschopnosti komunikovat...

Jako B-strana tohoto singlu, který se udržel v britské hitparádě po čtyři týdny a nejvýše se dostal na 9. místo byly zvoleny jednak písně Fat Bottomed Girls / Bicycle Race, kdežto na CD vydání byly skladby ještě mnohem starší. První z nich byla My Fairy King ve verzi nahrané ve studiu BBC v roce 1973. Píseň ze skutečně dřevní doby, kterou pro první album Queen složil ještě Freddie Bulsara v době, kdy basákem skupiny byl Barry Mitchell. Pod dojmem ze závěrečných veršů "Mother Mercury Mercury; Look what they've done to me; I cannot run I cannot hide" umírá tehdy ještě neznámý Freddie Bulsara a rodí se Freddie Mercury, muž který bude o pár let později lehkým gestem ruky ovládat desetitisícové davy.

Další dvě skladby tu již byly zmiňované a proto jen stručně - šlo o ještě starší Doin' Alright, kterou pro skupinu Smile složil Brian May a Tim Staffell a její první nahrávka se datuje do června 1969. Později, již pod názvem Doing All Right, byla nahrána pro první album Queen a v té době vznikla i tato verze ve studiích BBC:

A konečně poslední skladba, a tou byla BBC verze písně Liar. Vůbec jedna z nejtvrdších kompozic se při živých vystoupeních protáhla i na osm minut. Zde má necelých sedm, ale i tak stojí za poslech...

Král je mrtev, Královna žije dál?Queen po roce 1991 - 2. část

Je možné nahradit Freddieho Mercuryho? Ano, již minule jsem odpovídal, že nikoliv. Ale Show Must Go On a jsou tu stále tři členové kapely Queen. Co dělali po smrti nezapomenutelného frontmana? Dnes se podíváme na...

Rok  loučení i shledávání (1992)

Začátkem roku 1992 dobývala hitparády Bohemian Rhapsody, skladba zesnulého zpěváka  z roku 1975. Bylo to patrně poprvé, co si znovuvydaný singl (navíc takového stáří) vedl tak úspěšně. 12. února pak byla druhá skladba singlu, These Are The Days Of Our Lives, oceněna British Phonographic Industry Awards (tedy BRIT Awards) jako nejlepší singl roku. Na ceremoniálu v londýnském Hammersmith Odeonu si cenu převzali Brian May a Roger Taylor. První poděkoval a dodal: "Roger hodně dřel a má pro vás zvláštní oznámení:"

Vstupenka na The Freddie Mercury Tribute Concert
Zdroj: www.QueenConcerts.com

A nezůstalo jen u oznámení. Hned následujícího dne šly lístky na vzpomínkový koncert, naplánovaný na velikonoční pondělí, do prodeje. Ačkoliv veřejnost nevěděla, jací že to kamarádi přijdou, bylo všech 72.000 vstupenek po 25 librách rozprodáno za tři hodiny! Místo konání bylo jednoznačné: stadion ve Wembley, kde zažili Queen zejména zásluhou Freddieho Mercuryho svůj největší triumf. Uplynulo necelých devět týdnů a kapela v pronajatých studiích Bray v Berkshire (natáčel se tam mj. The Rocky Horror Picture Show a ještě dříve v nich sídlila společnost Hammer Film Production) začala 27. března zkoušet na dubnový koncert. A že bylo co zkoušet. Po boku zbylých členů Queen se vystřídali například Joe Elliott a Phil Collen z Def Leppard, Axl Rose a Slash z Guns N' Roses, Roger Daltrey z The Who, Tony Iommi z Black Sabbath, Zucchero, Gary Cherone z kapely Extreme, James Hetfield (Metallica), Robert Plant (Led Zeppelin), Paul Young, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John, Liza Minnelli, Mick Ronson či Ian Hunter z Mott the Hoople, kterým dělali Queen ve svých začátcích předkapelu. Neuvěřitelná koncentrace mnoha osobností na jednom místě. A vypadalo to třeba takto:

Hard Rock Concert, 19. 10. 1991

Během zkoušení si mohli zúčastnění pustit BBC, kde 29. března běžel záznam jednoho z koncertů Guitar Legends. Série pěti vystoupení se konala 15. až 19. října 1991 ve španělské Seville a jedním z jeho cílů bylo přitáhnout pozornost k městu, kde od dubna následujícího roku probíhalo Expo '92. A rozhodně se bylo na co dívat - pět 90 minut dlouhých záznamů (a hodinový dokument navrch) nabídl celkem 27 nejlepších kytaristů - v rámci pátého Hard Rock koncertu (jemuž předcházela bluesová noc, pocta Milesu Davisovi, experimentální koncert a folk-rocková noc) vystoupili kytaristé Joe Satriani, jeho žák Steve Vai, Nuno Bettencourt z Extreme, Joe Walsh z Ringo Starr & His All-Starr Band, basáci Nathan East (hraje s Fourplay, Toto či Ericem Claptonem) a Neil Murray (mj. Whitesnake a Black Sabbath), bubeníci Steve Ferrone (spolupracuje mj. s Ericem Claptonem) a Cozy Powell (tady by to bylo na dlouho... namátkou Youngblood, The Jeff Beck Group, Rainbow, Whitesnake či Black Sabbath). A jako zpěváci Gary Cherone (Extreme) a Paul Rodgers (Free, Bad Company, The Firm, The Law). Ach ano - a pochopitelně Brian May - poslední dva si spolu zahráli (někdy kolem času 1:07:59) skladbu All Right Now. Těžko říct, zda alespoň jeden z nich tušil, že ji za 14 let budou zpívat na společném turné...

Pět dní před chystaným vzpomínkovým koncertem si přišli Brian May a Roger Taylor převzít cenu Ivora Novella za píseň These Are The Days Of Our Lives. Brian dostal navíc ocenění za nejlepší píseň k reklamě (minule vzpomínaná Driven By You) a při té příležitosti předali organizaci Terrence Higgins Trust přislíbený výtěžek z prodeje singlu Bohemian Rhapsody / These Are The Days Of Our Lives. Šek byl na částku jeden milion liber.

A 20. dubna 1992 to vypuklo. 72.000 diváků sledovalo dvoudílný koncert, v jehož první části vystoupili na stadionu ve Wembley Metallica,  Extreme, Def Leppard, Bob Geldof, Spinal Tap nebo Guns N' Roses (ještě v době, kdy se na Axla nemuselo hodiny čekat). Elizabeth Taylor pronesla řeč za prevenci AIDS (poté, co rozvášněné publikum uklidnila slovy "Nebojte, já nebudu zpívat") a pak už to mohlo začít naplno. Na projekční stěně se objevil Freddie a zazpíval své typické "É-do" a celé Wembley s ním. Na pódiu vtrhli Queen, Joe Elliott a Slash, aby odstartovali se skladbou Tie Your Mother Down. A pak už to šlo jeden hit za druhým. I Want It All, Las Palabras de Amor, Hammer To Fall, Stone Cold Crazy, Innuendo, Crazy Little Thing Called Love, Too Much Love Will Kill You, Radio Ga Ga, Who Wants To Live Forever, I Want To Break Free, Under Pressure, All The Young Dudes, Heroes...

George Michael a Freddie Mercury
Brit Awards, 18. 2. 1990

Ačkoliv šlo o nezapomenutelný koncert (mimochodem jeho víceméně kompletní verzi - tedy včetně odpolední části - najdete zde), bylo všem zřejmé jedno - tak, jako to uměl zazpívat Mercury, to zkrátka nezvládne nikdo. A někteří se se svými party skutečně moc nepopasovali (za asi nejtragičtější považuji Sealovo Who Wants To Live Forever). Zároveň se však objevili první dohady o "nástupnictví" za zesnulého zpěváka. Příčinu jim zavdal George Michael a jeho vystoupení. Někde bych snad ještě vyhrabal články, které se těmito spekulacemi zabývaly. A považte sami - o sedmnáct let mladší pěvec je také gay (což otevřeně přiznal až v roce 1998 - tedy až... Mercury to nepřiznal nikdy, ale všem to bylo jasné) a má také "exotické" kořeny. Jistě, Řecko není Zanzibar a navíc se Michael narodil již v Británii jako poloviční Kypřan, ale charisma a skvělý hlas mu upřít nelze. K některými (snad) vytoužené spolupráci však s výjimkou onoho koncertu a následně vydaného EP již nedošlo.

Britské vydání Box Of Tricks
www.queenvinyls.com

Celá akce posloužila dobré věci a vedla k založení The Mercury Phoenix Trust - doposud fungující charitativní organizace věnující se podpoře boje proti AIDS. Do dnešního dne rozdala přes 15 milionů dolarů a při tom v počátku byla zamýšlena "jen" pro rozumné rozdělení výtěžku z koncertu ve Wembley. A propos - aby Wembley nebylo dost, 26. května 1992 vyšel živák Live At Wembley '86, který byl jen lehce pokrácenou verzí slavného koncertu z 12. července 1986. Současně s ním na pulty šel v limitovaném vydání i Box Of Tricks - v červeném saténu zahalené dárkové balení  obsahující CD s některými 12" (tedy prodlouženými) verzemi písní, VHS se záznamem koncertu Live at the Rainbow z 20. listopadu 1974, plakátem tvořeným přebaly singlů, odznakem, nášivkou, tričkem a dvaatřicetistránkovou fotoknihou. To vše bratru za 50 liber. Zkrátka taková sběratelská úchylárnička, kterou se tahají z kapes závisláků peníze. Ačkoliv být tehdy u toho a mít na to, mám ji doma... Na začátku června vstoupilo Live At Wembley '86 do britských hitparád a vyšplhalo se takřka na příčku nejvyšší. Přesto druhé místo je pro nahrávku šest let starého koncertu úctyhodný výkon. O necelé dva týdny později, přesněji 13. června, vystupovali ve Wembley Guns N' Roses a v rámci jejich turné Use Your Illusion World Tour 1992 vystoupil jako host Brian May, aby si s "Gánama" zahrál Tie Your Mother Down a We Will Rock You. Hostoval pak i 23. černa na vzpomínkovém koncertu  na Sammy Davis Juniora v Royal Albert Hall a 28. června na koncertu Eltona Johna. A nezahálel ani Roger Taylor, jehož kapela The Cross, založená v roce 1987, vystoupila 30. července v gosportském parku Walpole, kde probíhal Gosport festival. Nezahálel dokonce ani Freddie Mercury, který, ač již nebyl mezi námi, vstoupil v srpnu 1992 opět do hitparád, neboť jeho skladba Barcelona doprovázela 25. letní olympijské hry v Barceloně.

Brian May
www.queenpedia.com

24. srpna 1992 vydává Brian May třetí sólový singl - Too Much Love Will Kill You, o kterém jsem tu již psal. Výsledek byl velmi solidní - devět týdnu v hitparádě a nejvýše na páté příčce. 10. září pak v doprovodu Rogera Taylora zaletěl do Los Angeles, neboť na MTW Awards měli "své" želízko v ohni (fuj, to je ale floskule) - v kategorii "nejlepší video z filmu" byly nominovány Claptonova Tears in Heaven z dramatu Opojení, soulová skupina The Commitments za skladbu Try a Little Tenderness z filmu The Commitments, MC Hammer  za Addams Groove z Addamsovy rodiny a vítězná Bohemian Rhapsody z Waynova světa, veleúspěšné komedie Mika Meyerse.

15. září 1992 vyšla v USA americká verze Greatest Hits, která se od britské z roku 1981 v ledasčem lišila. Hollywood Records ve své podstatě vybral některé singly vydané v Americe v letech 1974-1984 a doplnil je několika dalšími skladbami. 16. září vystoupil Brian May v Amsterdamu na benefičním večeru UNICEF, zahrál Too Much Love Will Kill You a do aukce věnoval Fender Telecaster, kytaru,  na kterou hrál Crazy Little Thing Called Love. Zajímavostí je, že podle dostupných informací, patřil tento Fender Rogeru Taylorovi. Ale ten mu ho třeba věnoval. Nedlouho na to, přesně 27. září, probíhal první ze série koncertů Pavarotti & Friends, kam si slavný italský tenor zval hudební hosty a spojoval tak dva rozdílné světy - podobně, jako před lety Mercury a Montserrat Caballé. Zazněla skladba Too Much Love Will Kill You, kterou si po letech Pavarotti s Mayem zopakoval v duetu.

Back To The Light
www.queenpedia.com

21. září vyšlo Back To The Light, druhé sólové album Briana Maye, na kterém pracoval průběžně už od začátku 80. let. Některé skladby byly materiálem, který se nedostal (z různých důvodů) na alba Queen. Jmenovitě úvodní skladba The Dark, která pochází z dob nahrávání Flashe Gordona (a nezapře to). Hlavní práce ale začala někdy v roce 1988, kdy bylo na práci víc času - Freddie usilovně pracoval na Barceloně a Roger Taylor s kapelou The Cross na albu Shove It. Navíc nebyl ničím tlačen - bez smlouvy mu na záda nedýchal žádný termín a nahrával povětšinou ve svém vlastním studiu. Půlka písní tak vznikla někdy v roce 1988 a dalších pět pak v letech 1991-1992. Většinu nástrojů a partů hrál sám May, ale v některých skladbách mu vypomohli přátelé a kamarádi - bubeníci Cozy Powell a Geoff Dugmore, basáci Gary Tibbs, Neil Murray a v neposlední řadě John Deacon, za pianem občas seděl Mike Moran (který má velkou zásluhu na Barceloně) a Don Airey a sbory zpívalo pět dam - Miriam Stockley, Maggie Ryder, Suzie O'List, Gill O'Donovan a Chris Thompson. Zatímco v Americe se album dostalo na 159. místo, v Británii vystoupalo až na místo šesté a v hitparádě se drželo po 14 týdnů. Kritici byli k albu velmi vstřícní - museli sice dodat, že May není bůhví jaký vokalista, ale za to zpívá srdcem. A co mu chybí na hlase, to dožene říznými kytarami. A skutečně - některé skladby stojí opravdu za to  a rozhodně se vedle hitů Queen nemají za co stydět. Z alba vyšli i čtyři singly - minule zmiňovaný Driven By You,  Too Much Love Will Kill You, titulní Back To The Light, čtyřminutové kytarové sólo Last Horizont a řízné Resurrection s Cozzy Powellem za bicími.

Vanilla Ice,
muž co si půjčuje basové linky

Říjen 1992 byl na akce klidnější, ačkoliv jedna zajímavá proběhla. Na slavnostní recepci Broadcast Music, Inc. (BMI) v londýnském hotelu Dorchester, převzali Brian May, Roger Taylor a John Deacon cenu za skladbu Ice Ice Baby, ve své době obrovský hit. Rapper Vanilla Ice si "vypůjčil" basovou linku Under Pressure a asi by se nic nedělo, kdyby se ze skladby nestal takový hit a do celé situace se nevložilo hudební vydavatelství. V rámci mimosoudního vyrovnání musel jednak uznat spoluautorství a byla mu odebrána dříve udělená cena. Docela by mě zajímalo, co si o tom všem myslel basák John Deacon. Ale možná mnohem potěšující závěr večera přineslo předání šeku, který byl výnosem prodaných triček s motivem alba Innuendo v síti restaurací Hard Rock Café. Částka 450 tisíc liber putovala na konto The Mercury Phoenix Trust.

Na začátku listopadu odstartovalo turné Briana Maye Back To The Light 1992, které zahájilo pět koncertů po Jižní Americe - dvakrát v Buenos Aires v Argentině, v Santiago De Chile v Chile, v Montevideu v Uruguaji a Riu De Janeiru v Brazílii. Pět koncertů bylo bráno jako generálka na následující rok, kdy May odehrál celkem 88 koncertů v USA, Kanadě, Evropě a Japonsku. V Santiagu De Chile, Montevideu a při druhém koncertu v Buenos Aires s ním vystupoval Joe Cocker a skupina B-52's. Z celého turné, provázeného neobvykle velkým množstvím technických problémů, existuje dokument, který však nebyl doposud zveřejněn.

Podíly autorství do r. 1986

Při pohledu na typický setlist Mayových koncertů, je patrné, že vedle skladeb z alba Back To The Light zazněly na koncertech i skladby skupiny Queen. Namátkou Tie Your Mother Down, Now I'm Here, Love Of My Life nebo Hammer To Fall. To nesl zprvu poněkud nelibě Roger Taylor - když byl v roce 1994 v Praze tázán na Mayovo album a jeho koncertování, odpověděl: "To je těžká otázka. Ta deska je jeho, ale jinak mi to přijde trochu zvláštní, že využívá tolik skladeb z repertoáru Queen." Inu výtka zajímavá, ale uvážíme-li, že na tuto praxi přešel postupně i Taylor, poněkud zvláštní. Navíc v prospěch Briana Maye hovoří i to, že skladatelské síly mezi ním a Mercurym byly takřka vyrovnané. Důkazem budiž i výše uvedený "horký koláč".

The Freddie Mercury Album
www.queenpedia.com

A na hudební scénu se vrátil i Freddie Mercury! Pochopitelně nikoliv osobně, ale prostřednictvím kompilačního alba The Freddie Mercury Album, které vyšlo 16. listopadu ve Velké Británii a 24. listopadu ho následovalo v USA vydané The Great Pretender. Kompilace vytvořená v produkci Queen Productions nabízela skladby staršího data někdy v tanečnější úpravě, jindy ponechané v originále. Zejména kvůli nedávnému úmrtí, ale i faktu, že první Mercuryho sólovka Mr. Bad Guy byla v té době rozprodaná, se po albu jen zaprášilo. V Britských žebříčcích vystoupalo až na čtvrté místo a v top 10 se udrželo po 10 týdnů. Ať jsem pátral, jak jsem mohl, důvod, proč byly vydány dvě kompilace, jsem nenašel. Americká verze se navíc v několika drobnostech od té britské lišila - úvodní The Great Pretender a závěrečná Love Kills dostaly rockovější háv, chyběla zde Barcelona, ale namísto ní zde byla také "zrockovaná" My Love Is Dangerous. Hlavní zásluhu na popularitě však měl singl Living On My Own, který v remixu od No More Brothers stal prvním (a doposud jediným) singlem Freddieho Mercuryho, který dosáhl první příčky. Kdo v roce 1992 žil, vzpomíná si, že před tou písní nebylo úniku...

V době mezi vydáním obou kompilací vystoupili Brian May a Roger Taylor ve Vídni. Nešlo však o žádný koncert, nýbrž o (patrně soukromou) DoRo Party, tedy oslavu pro režiséry Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera, kteří mají na svém kontě mj. klipy pro Falca (Rock Me Amadeus, Jeanny, Out Of The Dark), Lou Bega jeho Mambo #5, Rammstein (Sonne) a pro Queen natočili 14 videoklipů a podíleli se na několika dokumentech a vydání Greatest Video Hist 1 & 2. Ve vídeňské restauraci Walfisch (tím, že to je restaurace si na 100% jistý nejsem, ale bylo to někde u Prátru) tak 19. listopadu vystoupili Brian May a Roger Taylor, aby po boku Campina z Die Toten Hosen, Klause Meineho ze Scorpions a Niny Hagen (zajímavá sestava, že?) zazpívali směsku písní Money, Twist & Shout, Lucille a Long Tall Sally.

30. listopadu byl vydán singl In My Defence, který složili  Dave Clark, David Soames a Jeff Daniels pro muzikál Time. Při zvláštním dobročinném představení 14. dubna 1988 vystoupili na pódiu i Cliff Richard a Freddie Mercury, aby zazpívali čtyři skladby, mezi nimiž byla i tato. Šlo mimochodem o zcela poslední Mercuryho živé vystoupení, neboť na tom dalším, 8. října 1988 v Barceloně, zpíval již na playback. Skladba In My Defece, nahraná v roce 1985 během práce na albu A Kind Of Magic, vyšla poprvé na nahrávce muzikálu Time následující rok. Později se objevila i na obou výše jmenovaných kompilacích. Můj oblíbený videoklip Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera (zde "verze 2000") shrnuje archivní záběry z Mercuryho života - v soukromí, na koncertech, s Mary Austin, s Kenny Everettem, v Budapešti, s Královským baletem...

A máme tu poslední měsíc. Hned z jeho kraje, konkrétně 5. prosince, se John Deacon stal popáté rodičem, když se jemu a jeho manželce Veronice narodil již čtvrtý syn Luke. Dva dny na to vystoupil Brian May na televizní stanici ITV v pořadu This Is Your Life. Mnohem kurióznější však bylo jeho vystoupení 19. prosince v legendárním (dříve východo)německém televizním pořadu Ein Kessel Buntes. A nebyl by to Brian, kdyby si pro nás nepřichystal eine kleine überraschung.

Předvánoční čas je určen klidu, pohodě a přípravě dárků. Dovolím si vynechat koncert skupiny Extreme z 23. prosince, kde vystoupil Brian May, aby si s nimi zahrál skladby I Want To Break Free a Tie Your Mother Down a vrátím se do 21. a 22. prosince, kdy takový veliký dárek dostali členové oficiální fanklub Queen - mimochodem podle Guinessovy knihy rekordů jde o nejdéle fungující fanklubu na světě - založený byl již v roce 1973. Na "vánoční party se zvláštními hosty" vystoupil v londýnském klubu Marquee Roger Taylor a jeho kapela The Cross a první večer, 21. prosince, uvítali na pódiu Rogera Daltreyho z The Who. Daltrey zazpíval hity The Who I Can't Explain, I'm A Man, Born On A Bayou a Substitute. Ještě před tím však Roger Taylor řekl: "Rád bych vám představil... a je to  pro mě skutečně zážitek... Asi znáte historii Queen... a před úžasným Freddiem Mercurym jsem já a Brian hrávali s chlapíkem jménem Tim Staffell. A víte co? Dnes večer je tu! Tim Staffell!" Na pódiu přišel Tim Staffell a s The Cross zahrál skladbu Earth, kterou pro skupina Smile, předcházející Queen, napsal někdy v létě 1968. Následovala skladba Tima Hardina If I Were A Carpenter, kterou mnozí u nás znají spíš v podání Petra Spáleného jako Kdybych byl kovářem. Tim Staffell ji však předvedl v rockovější úpravě, jak ji hrávali za dob Smile. Mimochodem - tato píseň má cca 70 cover verzí - nazpívali ji tací jako Joan Baez, Johnny Cash a June Carter, Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, Bob Seger, již zmiňovaný Robert Plant nebo dokonce Leonard "Spock" Nimoy.

Tim, Brian, Roger

Den na to, 22. prosince, hráli The Cross druhý koncert, na kterém sice chyběl Roger Daltrey, ale za to dorazil jiný host. Roger Taylor je uvedl podobně, jako předešlou noc: "Teď bychom chtěli... dávno, dávno tomu, před Freddiem, Brian a já jsme hrávali s chlapem jménem Tim Staffell ve skupině Smile. A ten člověk je dneska tu...  a je tu taky jeden kudrnatý kytarista!" Za bouřlivého potlesku vystoupili Tim Staffell a Brian May. Na jednom pódiu tak po 22 letech stanula kompletní kapela Smile a není proto divu, že toto jejich vystoupení bylo záhy překřtěno na "Smile reunion". Zazněly písně Earth a If I Were A Carpenter a koncert The Cross pokračoval. Začátkem roku se s jedním zpěvákem rozloučili, na jeho konci se s tím prvním shledali. Posuďte sami, jak to vypadalo:

Ačkoliv jde o nekvalitní záznam, vyvstává při jeho poslechu otázka, proč Brian May a Roger Taylor nerozhodli jít touto cestou - vrátit se k názvu Smile a "povolat do služby" Tima Staffella, který v mnohém upomíná na starou dobu, ale zároveň je pěvecky velmi dobře obdařen - jistě, není to Mercury, ale Smile nebyli Queen. Mnohem blíž měli k blues-rocku, který byl výsledkem mnohem pozdější spolupráce s Paulem Rodgersem. Tak tedy proč ne Staffell? Možná je to napadlo, ale on to odmítl. Kdo ví.

Pokračování příště...