Hity, oblíbené (nejen) Brity III - EP Barcelona

Přesně před 22 lety se na pultech britských obchodů objevila videokazeta Barcelona EP. Jde sice o sólový projekt Freddieho Mercuryho, ale proč si jej nepřipomenout...

Název EP, tedy Extended Play, byl odjakživa přiřazován deskám, které obsahovaly víc písní než singl (SP), ale rozhodně méně než celé album (LP). Tato videokazeta (milé děti, to byla taková černá krabička o rozměrech 187mm x 103mm x 25mm a v ní byl magnetický pásek, který se rád zamotával) obsahovala celkem tři "videoklipy". Uvozovky jsou na místě, protože videoklip byla pouze skladba Barcelona, natočená ve studiích Pinewood, zatímco další dvě, The Golden Boy a How Can I Go On, byly natočeny 8. října 1987 na barcelonském hradu Montjuïc, kde oba vystoupili na playback (a také šlo bohužel o poslední vystoupení Freddieho Mercuryho).

Autorem všech skladeb byl Freddie Mercury a Mike Moran, na The Golden Boy spolupracoval Sir Tim Rice, slavný textař muzikálů jako Jesus Chist Superstar, Evita, Chess, ale i filmů jako Aladdin nebo Lví král).

Režisér David Mallet využil do videoklipu Barcelona několik stovek fanoušků (což nebyla v případě skupiny Queen praxe nijak neobvyklá) a vytvořil slušný, i když na dnešní dobu nijak oslnivý klip.

Zbylé dva "klipy" režíroval další matador hudební scény, Gavin Taylor, a šlo de facto o záznamy z oslav pořádaných poté, co bylo oznámeno konání olympijských her 1992 v Barceloně, kam následně dorazila olympijská vlajka ze Soulu. The Golden Boy vždy patřil k mým nejoblíbenějším songům, zvlášť pro tu gospelovou část, na které se podílel mj. Peter Straker, hudebník a dlouholetý blízký Mercuryho přítel.

How Can I Go On je na albu nedílně spojená s předešlou Guide Me Home, ale v Barceloně ji "odzpívaly" samotnou. Krásu obou hlasů dokresluje basová kytara Johna Deacona, což je další důkaz toho, že i když se členové Queen rozcházeli na sólové projekty (což v médiích vyvolávalo dohady o jejich rozpadu), nebyl pro ně problém spolupracovat i tak...

A na závěr jedna zajímavost. V roce 2001 vydal své debutové album The Voice tenor Russell Watson (kdo zná Star Trek: Enterprise, ví o kom mluvím). Čtrnáctou skladbou na albu pak byla cover verze Barcelony, ke které přizval britského hudebníka Shaun Rydera. Výsledek posuďte sami...

Freddie bude zase slavit. A co my?

Důvod k oslavě se vždycky najde. Prakticky každodenně. A tak ve druhé polovině tohoto roku budou snad opět slavit fanoušci Freddieho Mercuryho a snad si i trochu utiší nervy rozdrásané současnými aktivitami skupiny Queen.

www.freddiemercury.com

5. září to bude 66 let od dne, kdy se Jer Bulsarové a jejímu manželovi Bomimu narodil syn Farrokh, později světoznámá hudební hvězda Freddie Mercury. Nenapsal jsem "rocková" zcela záměrně, neboť v osobě Freddieho Mercuryho se prolínaly všemožné i nemožné hudební žánry a zaškatulkovat ho jen do jednoho, by bylo vůči němu nespravedlivé. Kromě všemožných výletů do žánrů jako byl ragtime, vaudeville, rockabilly, disco, či funk, prohlásil v roce 1987 "Odcházím k opeře. Zapomeňte na rock'roll." A začala jeho spolupráce se španělskou operní divou, sopranistkou Montserrat Caballé.

A právě u příležitosti Mercuryho nedožitých narozenin a blížícího se 25. výročí alba Barcelona bylo včera ohlášeno na 3. září vydání nové speciální edice. Pro ty, kdo tápají - Barcelona není jenom jedna píseň, ale celé album, které, jakkoliv to bude znít lacině, zbořilo bariéry mezi rockem a operou (ostatně přinejmenším jednou jsem tu už o něm psal). Mercury si splnil sen a posluchači jej v září budou moci konečně slyšet v naprosté dokonalosti. V době jeho vzniku totiž bezmála celé album vzniklo na klávesách - Mercury a jeho spoluautor a klavírista Mike Moran nahráli takřka všechny party na klávesy.

Tomuto "náhradnímu" řešení je však konec.Hudební režisér muzikálu We Will Rock You Stuart Morley poslouchal původní nahrávky neustále dokola, aby po krátkých úsecích přepisoval harmonické struktury, které následně "staromódní" metodou - pomocí tužky, pravítka a gumy - přepsal do kompletní partitury pro osmdesátičlenný orchestr. A nás může těšit, že ne ledajaký orchestr. Po měsících přepisování přivezl Morley partituru do Prahy, kde ji nahrál FILMharmonic Orchestra - těleso sestavené z členů Pražského symfonického orchestru FOK a České filharmonie, které se zaměřuje především na nahrávky pro zahraniční filmové a herní společnosti. Pod taktovkou Adama Klemense, syna Maria Klemense (pokud jste někdy viděli pár českých filmů, jeho jméno se v titulcích určitě zahlédli) a Stuarta Morleyho nahrával nejen orchestr, ale i speciální hosté - Naoko Kikuchi, hráčka na Koto; houslista David Garrett a Rufus Taylor, syn Rogera Taylora, za bicími.

Nové vydání alba Barcelona půjde na pulty buď jako klasické CD, nebo jako čtyřdisková speciální edice. Ta bude obsahovat kromě nových nahrávek další dvě CD a jedno DVD. Na druhém CD nalezneme The Best of the Rarities & Session Out-takes - rané verze skladeb, z nichž většina již vyšla v rámci Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000. Třetí disk nabídne orchestrální verze nových nahrávek a přiložené DVD pak "živá" vystoupení Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé a nový sestřih klipu. Podle slov tvůrců tak má dojít Barcelona nejen kýžené dokonalosti, ale měla by oslovit další posluchače, kteří by o tento počin neměli být ochuzeni.

A aby toho nebylo málo, na 24. září bylo ohlášeno vydání DVD a Blu-ray s novým dokumentem The Great Pretender, který tvůrci nedávného dvoudílného dokumentu BBC Queen: Days of Our Lives koncipovali podobně, ovšem se zaměřením na Mercuryho život a jeho sólovou tvorbu. Není divu, že lákadlem mají být raritní a někdy dosud nezveřejněné (je to vůbec možné?) záběry ze zpěvákova života. Kromě nepoužitých záběrů z videoklipů tím mají být například i mnou nedávno zmiňovaná demonahrávka Freddieho Mercuryho a Roda Stewarta Take Another Piece of My Heart, objevit se má i dosud (oficiálně) nepublikovaná spolupráce s Michaelem Jacksonem There Must Be More To Life Than This a snad konečně i kvalitní záznam Freddieho s Královským baletem, se kterým vystoupil v roce 1979. Vydání má obsahovat i bonusy, jež se neobjeví ve verzi, která bude odvysílaná na BBC.

A do třetice - jako podpora výše uvedených vydání, ale i jako pocta Mercuryho života a díla, byl spuštěn nový oficiální web FredieMercury.com. Kromě novinek - kterými jsou vydání těchto dvou nosičů - najdeme na stránkách relativně vkusně zpracovanou biografii, časovou osu, "klasické výroky" a to jak Freddieho tak o Freddiem, obligátní odkazy na charitní činnosti The Mercury Phoenix Trust a Freddie For a Day a sekci "Zeptejte se Phoebe" - přičemž znalci ví, že pod ženským jménem Phoebe se skrývá Peter Freestone, Mercuryho osobní asistent. A kromě jeho blogu se jej můžete na něco zeptat. Třeba na Melinu...

Co k tomu dodat? Popravdě jsem z toho poněkud rozčarován. Jistě, na Barcelonu s osmdesátičlenným orchestrem se velice těším. Zajímavé bude poslechnout si i orchestrální verze. Ovšem bonusy v podobě skladeb, z nichž většina v rámci Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000 již vyšla a kolekce jich nabízela ještě víc? A nebo nahrávky klipů, které jsme už viděli? A co proboha ten obal? To samé se týká i přebalu DVD a Blu-ray vydání. Přeci jen bych čekal, že Freddie Mercury, člověk mimo jiné i výtvarně nadaný, by si zasloužil trochu reprezentativnější vzhled nosičů. Ale třeba jde jen o "pracovní verze" a ve výsledku to bude vypadat lépe. Ostatně ani web mě příliš nenadchl. Sice si můžu myslet, že jde o strohou ale účelnou grafiku, ale vypadá to spíše... promiňte mi to, ale... odflákle. Stránky mají chyby, odkazy na YouTube nebo Facebook nikam neodkazují a taky mě trochu jímá obava, že je čeká stejný osud jako web www.loveroflifesingerofsongs.com, který v roce 2006 podporoval vydání 2 CD a 2 DVD Lover of Life, Singer of Songs (The Very Best of Freddie Mercury Solo), ale po pár letech byl zrušen. Takovéto "polovičaté" aktivity mi opravdu moc radosti nedělají...

Hity oblíbené (nejen) Brity XIII - Headlong

13.května 1991 vyšel v Británii singl skupiny Queen, který obsahoval dva songy, které původně pod hlavičkou Queen vůbec vzniknout neměly.

Obě písně však nakonec vyšly na albu Innuendo. Poslední řadovka, které vyšla za života Freddieho Mercuryho. A snad i proto, že s vidinou blížícího se konce hnal celou kapelu do dalšího nahrávání, vzniklo album, které má takovou sílu, že i po letech posadí posluchače na zadek. V době, kdy jej dokončovali, měl před sebou Mercury necelý rok života. Práce ve studiu přesto pokračovala a tak od ledna do června 1991 vznikl materiál, který se později objevil na posmrtném albu Made In Heaven. Ale to jsem poněkud odbočil...

Třetí skladba na albu Innuendo patří k jedněm z nejnadupanějších songů skupiny Queen. A přitom ji její autor, Brian May, plánoval pro své sólové album Back To The Light (které vyšlo 21. září 1992). Když její hrubou verzi zaslechl Mercury, nemohl si pomoci a přemluvil Maye, aby se jí vzdal ve prospěch alba Queen. Skladba se nakonec dostala nejen na album, ale v lednu 1991 vyšla v USA jako první singl na labelu Hollywood Records. V Británii (kde vyšla až s několikaměsíčním odstupem) se píseň vyšplhala nejvýš na 14. příčku a v žebříčku setrvala pouhé čtyři týdny.

Pro singl vznikl také videoklip, který patří k posledním počinům Freddieho Mercuryho před kamerou. Tedy posledním barevným. Další dva videoklipy byly natáčeny již černobíle. V režii Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera vznikl klip, který se snaží sršet energií. Kapela byla na turné naposledy v roce 1986, ale přesto chtěla budit dojem, že mohou kdykoliv vyrazit na další. Mercury se tak i navzdory svému stavu snaží působit jako v době největší pódiové slávy. Natáčení probíhalo v několika fázích, a proto jej kamera zachytila na podzim 1990 (když má na sobě modrou košili a kravatu - v tomto segmentu je vidět i pogující Brian May v tričku s Bartem Simpsonem), v listopadu 1990 (košile a vesta) a v únoru 1991 (žlutá mikina).

B-strana tohoto singlu vzešla zase z tvůrčí dílny Freddieho Mercuryho, respektive jeho a Mika Morana. Skladba All God's People vznikla původně pro album Barcelona (pod názvem Africa By Night), ale poté, co si Mercury přizval ke spolupráci postupně zbytek kapely, stala se z toho skladba Queen (přesto je zde patrný jistý feeling podobný skladbám z alba Barcelona.

Vyšla i dvanáctipalcová verze singlu, která obsahovala navíc třetí skladbu, mnohem starší počin Mad The Swine. Skladba totiž vznikla někdy mezi nahráváním skladeb Great King Rat a My Fairy King pro debutové eponymní album, ale z ne zcela jasných důvodů na něm nikdy nevyšla (jedna z variant hovoří o nespokojenosti producenta Roye Thomase Bakera se zvukem bicích a perkusí). A tak song vyšel až v roce 1991 v úpravě Davida Richardse.

Jeden z posledních singlů (za života Mercuryho) je díky tomu zvláštním hudebním mixem, který však podle mého nestárne...

Král je mrtev, Královna žije dál?Queen po roce 1991 - 2. část

Je možné nahradit Freddieho Mercuryho? Ano, již minule jsem odpovídal, že nikoliv. Ale Show Must Go On a jsou tu stále tři členové kapely Queen. Co dělali po smrti nezapomenutelného frontmana? Dnes se podíváme na...

Rok  loučení i shledávání (1992)

Začátkem roku 1992 dobývala hitparády Bohemian Rhapsody, skladba zesnulého zpěváka  z roku 1975. Bylo to patrně poprvé, co si znovuvydaný singl (navíc takového stáří) vedl tak úspěšně. 12. února pak byla druhá skladba singlu, These Are The Days Of Our Lives, oceněna British Phonographic Industry Awards (tedy BRIT Awards) jako nejlepší singl roku. Na ceremoniálu v londýnském Hammersmith Odeonu si cenu převzali Brian May a Roger Taylor. První poděkoval a dodal: "Roger hodně dřel a má pro vás zvláštní oznámení:"

Vstupenka na The Freddie Mercury Tribute Concert
Zdroj: www.QueenConcerts.com

A nezůstalo jen u oznámení. Hned následujícího dne šly lístky na vzpomínkový koncert, naplánovaný na velikonoční pondělí, do prodeje. Ačkoliv veřejnost nevěděla, jací že to kamarádi přijdou, bylo všech 72.000 vstupenek po 25 librách rozprodáno za tři hodiny! Místo konání bylo jednoznačné: stadion ve Wembley, kde zažili Queen zejména zásluhou Freddieho Mercuryho svůj největší triumf. Uplynulo necelých devět týdnů a kapela v pronajatých studiích Bray v Berkshire (natáčel se tam mj. The Rocky Horror Picture Show a ještě dříve v nich sídlila společnost Hammer Film Production) začala 27. března zkoušet na dubnový koncert. A že bylo co zkoušet. Po boku zbylých členů Queen se vystřídali například Joe Elliott a Phil Collen z Def Leppard, Axl Rose a Slash z Guns N' Roses, Roger Daltrey z The Who, Tony Iommi z Black Sabbath, Zucchero, Gary Cherone z kapely Extreme, James Hetfield (Metallica), Robert Plant (Led Zeppelin), Paul Young, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John, Liza Minnelli, Mick Ronson či Ian Hunter z Mott the Hoople, kterým dělali Queen ve svých začátcích předkapelu. Neuvěřitelná koncentrace mnoha osobností na jednom místě. A vypadalo to třeba takto:

Hard Rock Concert, 19. 10. 1991

Během zkoušení si mohli zúčastnění pustit BBC, kde 29. března běžel záznam jednoho z koncertů Guitar Legends. Série pěti vystoupení se konala 15. až 19. října 1991 ve španělské Seville a jedním z jeho cílů bylo přitáhnout pozornost k městu, kde od dubna následujícího roku probíhalo Expo '92. A rozhodně se bylo na co dívat - pět 90 minut dlouhých záznamů (a hodinový dokument navrch) nabídl celkem 27 nejlepších kytaristů - v rámci pátého Hard Rock koncertu (jemuž předcházela bluesová noc, pocta Milesu Davisovi, experimentální koncert a folk-rocková noc) vystoupili kytaristé Joe Satriani, jeho žák Steve Vai, Nuno Bettencourt z Extreme, Joe Walsh z Ringo Starr & His All-Starr Band, basáci Nathan East (hraje s Fourplay, Toto či Ericem Claptonem) a Neil Murray (mj. Whitesnake a Black Sabbath), bubeníci Steve Ferrone (spolupracuje mj. s Ericem Claptonem) a Cozy Powell (tady by to bylo na dlouho... namátkou Youngblood, The Jeff Beck Group, Rainbow, Whitesnake či Black Sabbath). A jako zpěváci Gary Cherone (Extreme) a Paul Rodgers (Free, Bad Company, The Firm, The Law). Ach ano - a pochopitelně Brian May - poslední dva si spolu zahráli (někdy kolem času 1:07:59) skladbu All Right Now. Těžko říct, zda alespoň jeden z nich tušil, že ji za 14 let budou zpívat na společném turné...

Pět dní před chystaným vzpomínkovým koncertem si přišli Brian May a Roger Taylor převzít cenu Ivora Novella za píseň These Are The Days Of Our Lives. Brian dostal navíc ocenění za nejlepší píseň k reklamě (minule vzpomínaná Driven By You) a při té příležitosti předali organizaci Terrence Higgins Trust přislíbený výtěžek z prodeje singlu Bohemian Rhapsody / These Are The Days Of Our Lives. Šek byl na částku jeden milion liber.

A 20. dubna 1992 to vypuklo. 72.000 diváků sledovalo dvoudílný koncert, v jehož první části vystoupili na stadionu ve Wembley Metallica,  Extreme, Def Leppard, Bob Geldof, Spinal Tap nebo Guns N' Roses (ještě v době, kdy se na Axla nemuselo hodiny čekat). Elizabeth Taylor pronesla řeč za prevenci AIDS (poté, co rozvášněné publikum uklidnila slovy "Nebojte, já nebudu zpívat") a pak už to mohlo začít naplno. Na projekční stěně se objevil Freddie a zazpíval své typické "É-do" a celé Wembley s ním. Na pódiu vtrhli Queen, Joe Elliott a Slash, aby odstartovali se skladbou Tie Your Mother Down. A pak už to šlo jeden hit za druhým. I Want It All, Las Palabras de Amor, Hammer To Fall, Stone Cold Crazy, Innuendo, Crazy Little Thing Called Love, Too Much Love Will Kill You, Radio Ga Ga, Who Wants To Live Forever, I Want To Break Free, Under Pressure, All The Young Dudes, Heroes...

George Michael a Freddie Mercury
Brit Awards, 18. 2. 1990

Ačkoliv šlo o nezapomenutelný koncert (mimochodem jeho víceméně kompletní verzi - tedy včetně odpolední části - najdete zde), bylo všem zřejmé jedno - tak, jako to uměl zazpívat Mercury, to zkrátka nezvládne nikdo. A někteří se se svými party skutečně moc nepopasovali (za asi nejtragičtější považuji Sealovo Who Wants To Live Forever). Zároveň se však objevili první dohady o "nástupnictví" za zesnulého zpěváka. Příčinu jim zavdal George Michael a jeho vystoupení. Někde bych snad ještě vyhrabal články, které se těmito spekulacemi zabývaly. A považte sami - o sedmnáct let mladší pěvec je také gay (což otevřeně přiznal až v roce 1998 - tedy až... Mercury to nepřiznal nikdy, ale všem to bylo jasné) a má také "exotické" kořeny. Jistě, Řecko není Zanzibar a navíc se Michael narodil již v Británii jako poloviční Kypřan, ale charisma a skvělý hlas mu upřít nelze. K některými (snad) vytoužené spolupráci však s výjimkou onoho koncertu a následně vydaného EP již nedošlo.

Britské vydání Box Of Tricks
www.queenvinyls.com

Celá akce posloužila dobré věci a vedla k založení The Mercury Phoenix Trust - doposud fungující charitativní organizace věnující se podpoře boje proti AIDS. Do dnešního dne rozdala přes 15 milionů dolarů a při tom v počátku byla zamýšlena "jen" pro rozumné rozdělení výtěžku z koncertu ve Wembley. A propos - aby Wembley nebylo dost, 26. května 1992 vyšel živák Live At Wembley '86, který byl jen lehce pokrácenou verzí slavného koncertu z 12. července 1986. Současně s ním na pulty šel v limitovaném vydání i Box Of Tricks - v červeném saténu zahalené dárkové balení  obsahující CD s některými 12" (tedy prodlouženými) verzemi písní, VHS se záznamem koncertu Live at the Rainbow z 20. listopadu 1974, plakátem tvořeným přebaly singlů, odznakem, nášivkou, tričkem a dvaatřicetistránkovou fotoknihou. To vše bratru za 50 liber. Zkrátka taková sběratelská úchylárnička, kterou se tahají z kapes závisláků peníze. Ačkoliv být tehdy u toho a mít na to, mám ji doma... Na začátku června vstoupilo Live At Wembley '86 do britských hitparád a vyšplhalo se takřka na příčku nejvyšší. Přesto druhé místo je pro nahrávku šest let starého koncertu úctyhodný výkon. O necelé dva týdny později, přesněji 13. června, vystupovali ve Wembley Guns N' Roses a v rámci jejich turné Use Your Illusion World Tour 1992 vystoupil jako host Brian May, aby si s "Gánama" zahrál Tie Your Mother Down a We Will Rock You. Hostoval pak i 23. černa na vzpomínkovém koncertu  na Sammy Davis Juniora v Royal Albert Hall a 28. června na koncertu Eltona Johna. A nezahálel ani Roger Taylor, jehož kapela The Cross, založená v roce 1987, vystoupila 30. července v gosportském parku Walpole, kde probíhal Gosport festival. Nezahálel dokonce ani Freddie Mercury, který, ač již nebyl mezi námi, vstoupil v srpnu 1992 opět do hitparád, neboť jeho skladba Barcelona doprovázela 25. letní olympijské hry v Barceloně.

Brian May
www.queenpedia.com

24. srpna 1992 vydává Brian May třetí sólový singl - Too Much Love Will Kill You, o kterém jsem tu již psal. Výsledek byl velmi solidní - devět týdnu v hitparádě a nejvýše na páté příčce. 10. září pak v doprovodu Rogera Taylora zaletěl do Los Angeles, neboť na MTW Awards měli "své" želízko v ohni (fuj, to je ale floskule) - v kategorii "nejlepší video z filmu" byly nominovány Claptonova Tears in Heaven z dramatu Opojení, soulová skupina The Commitments za skladbu Try a Little Tenderness z filmu The Commitments, MC Hammer  za Addams Groove z Addamsovy rodiny a vítězná Bohemian Rhapsody z Waynova světa, veleúspěšné komedie Mika Meyerse.

15. září 1992 vyšla v USA americká verze Greatest Hits, která se od britské z roku 1981 v ledasčem lišila. Hollywood Records ve své podstatě vybral některé singly vydané v Americe v letech 1974-1984 a doplnil je několika dalšími skladbami. 16. září vystoupil Brian May v Amsterdamu na benefičním večeru UNICEF, zahrál Too Much Love Will Kill You a do aukce věnoval Fender Telecaster, kytaru,  na kterou hrál Crazy Little Thing Called Love. Zajímavostí je, že podle dostupných informací, patřil tento Fender Rogeru Taylorovi. Ale ten mu ho třeba věnoval. Nedlouho na to, přesně 27. září, probíhal první ze série koncertů Pavarotti & Friends, kam si slavný italský tenor zval hudební hosty a spojoval tak dva rozdílné světy - podobně, jako před lety Mercury a Montserrat Caballé. Zazněla skladba Too Much Love Will Kill You, kterou si po letech Pavarotti s Mayem zopakoval v duetu.

Back To The Light
www.queenpedia.com

21. září vyšlo Back To The Light, druhé sólové album Briana Maye, na kterém pracoval průběžně už od začátku 80. let. Některé skladby byly materiálem, který se nedostal (z různých důvodů) na alba Queen. Jmenovitě úvodní skladba The Dark, která pochází z dob nahrávání Flashe Gordona (a nezapře to). Hlavní práce ale začala někdy v roce 1988, kdy bylo na práci víc času - Freddie usilovně pracoval na Barceloně a Roger Taylor s kapelou The Cross na albu Shove It. Navíc nebyl ničím tlačen - bez smlouvy mu na záda nedýchal žádný termín a nahrával povětšinou ve svém vlastním studiu. Půlka písní tak vznikla někdy v roce 1988 a dalších pět pak v letech 1991-1992. Většinu nástrojů a partů hrál sám May, ale v některých skladbách mu vypomohli přátelé a kamarádi - bubeníci Cozy Powell a Geoff Dugmore, basáci Gary Tibbs, Neil Murray a v neposlední řadě John Deacon, za pianem občas seděl Mike Moran (který má velkou zásluhu na Barceloně) a Don Airey a sbory zpívalo pět dam - Miriam Stockley, Maggie Ryder, Suzie O'List, Gill O'Donovan a Chris Thompson. Zatímco v Americe se album dostalo na 159. místo, v Británii vystoupalo až na místo šesté a v hitparádě se drželo po 14 týdnů. Kritici byli k albu velmi vstřícní - museli sice dodat, že May není bůhví jaký vokalista, ale za to zpívá srdcem. A co mu chybí na hlase, to dožene říznými kytarami. A skutečně - některé skladby stojí opravdu za to  a rozhodně se vedle hitů Queen nemají za co stydět. Z alba vyšli i čtyři singly - minule zmiňovaný Driven By You,  Too Much Love Will Kill You, titulní Back To The Light, čtyřminutové kytarové sólo Last Horizont a řízné Resurrection s Cozzy Powellem za bicími.

Vanilla Ice,
muž co si půjčuje basové linky

Říjen 1992 byl na akce klidnější, ačkoliv jedna zajímavá proběhla. Na slavnostní recepci Broadcast Music, Inc. (BMI) v londýnském hotelu Dorchester, převzali Brian May, Roger Taylor a John Deacon cenu za skladbu Ice Ice Baby, ve své době obrovský hit. Rapper Vanilla Ice si "vypůjčil" basovou linku Under Pressure a asi by se nic nedělo, kdyby se ze skladby nestal takový hit a do celé situace se nevložilo hudební vydavatelství. V rámci mimosoudního vyrovnání musel jednak uznat spoluautorství a byla mu odebrána dříve udělená cena. Docela by mě zajímalo, co si o tom všem myslel basák John Deacon. Ale možná mnohem potěšující závěr večera přineslo předání šeku, který byl výnosem prodaných triček s motivem alba Innuendo v síti restaurací Hard Rock Café. Částka 450 tisíc liber putovala na konto The Mercury Phoenix Trust.

Na začátku listopadu odstartovalo turné Briana Maye Back To The Light 1992, které zahájilo pět koncertů po Jižní Americe - dvakrát v Buenos Aires v Argentině, v Santiago De Chile v Chile, v Montevideu v Uruguaji a Riu De Janeiru v Brazílii. Pět koncertů bylo bráno jako generálka na následující rok, kdy May odehrál celkem 88 koncertů v USA, Kanadě, Evropě a Japonsku. V Santiagu De Chile, Montevideu a při druhém koncertu v Buenos Aires s ním vystupoval Joe Cocker a skupina B-52's. Z celého turné, provázeného neobvykle velkým množstvím technických problémů, existuje dokument, který však nebyl doposud zveřejněn.

Podíly autorství do r. 1986

Při pohledu na typický setlist Mayových koncertů, je patrné, že vedle skladeb z alba Back To The Light zazněly na koncertech i skladby skupiny Queen. Namátkou Tie Your Mother Down, Now I'm Here, Love Of My Life nebo Hammer To Fall. To nesl zprvu poněkud nelibě Roger Taylor - když byl v roce 1994 v Praze tázán na Mayovo album a jeho koncertování, odpověděl: "To je těžká otázka. Ta deska je jeho, ale jinak mi to přijde trochu zvláštní, že využívá tolik skladeb z repertoáru Queen." Inu výtka zajímavá, ale uvážíme-li, že na tuto praxi přešel postupně i Taylor, poněkud zvláštní. Navíc v prospěch Briana Maye hovoří i to, že skladatelské síly mezi ním a Mercurym byly takřka vyrovnané. Důkazem budiž i výše uvedený "horký koláč".

The Freddie Mercury Album
www.queenpedia.com

A na hudební scénu se vrátil i Freddie Mercury! Pochopitelně nikoliv osobně, ale prostřednictvím kompilačního alba The Freddie Mercury Album, které vyšlo 16. listopadu ve Velké Británii a 24. listopadu ho následovalo v USA vydané The Great Pretender. Kompilace vytvořená v produkci Queen Productions nabízela skladby staršího data někdy v tanečnější úpravě, jindy ponechané v originále. Zejména kvůli nedávnému úmrtí, ale i faktu, že první Mercuryho sólovka Mr. Bad Guy byla v té době rozprodaná, se po albu jen zaprášilo. V Britských žebříčcích vystoupalo až na čtvrté místo a v top 10 se udrželo po 10 týdnů. Ať jsem pátral, jak jsem mohl, důvod, proč byly vydány dvě kompilace, jsem nenašel. Americká verze se navíc v několika drobnostech od té britské lišila - úvodní The Great Pretender a závěrečná Love Kills dostaly rockovější háv, chyběla zde Barcelona, ale namísto ní zde byla také "zrockovaná" My Love Is Dangerous. Hlavní zásluhu na popularitě však měl singl Living On My Own, který v remixu od No More Brothers stal prvním (a doposud jediným) singlem Freddieho Mercuryho, který dosáhl první příčky. Kdo v roce 1992 žil, vzpomíná si, že před tou písní nebylo úniku...

V době mezi vydáním obou kompilací vystoupili Brian May a Roger Taylor ve Vídni. Nešlo však o žádný koncert, nýbrž o (patrně soukromou) DoRo Party, tedy oslavu pro režiséry Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera, kteří mají na svém kontě mj. klipy pro Falca (Rock Me Amadeus, Jeanny, Out Of The Dark), Lou Bega jeho Mambo #5, Rammstein (Sonne) a pro Queen natočili 14 videoklipů a podíleli se na několika dokumentech a vydání Greatest Video Hist 1 & 2. Ve vídeňské restauraci Walfisch (tím, že to je restaurace si na 100% jistý nejsem, ale bylo to někde u Prátru) tak 19. listopadu vystoupili Brian May a Roger Taylor, aby po boku Campina z Die Toten Hosen, Klause Meineho ze Scorpions a Niny Hagen (zajímavá sestava, že?) zazpívali směsku písní Money, Twist & Shout, Lucille a Long Tall Sally.

30. listopadu byl vydán singl In My Defence, který složili  Dave Clark, David Soames a Jeff Daniels pro muzikál Time. Při zvláštním dobročinném představení 14. dubna 1988 vystoupili na pódiu i Cliff Richard a Freddie Mercury, aby zazpívali čtyři skladby, mezi nimiž byla i tato. Šlo mimochodem o zcela poslední Mercuryho živé vystoupení, neboť na tom dalším, 8. října 1988 v Barceloně, zpíval již na playback. Skladba In My Defece, nahraná v roce 1985 během práce na albu A Kind Of Magic, vyšla poprvé na nahrávce muzikálu Time následující rok. Později se objevila i na obou výše jmenovaných kompilacích. Můj oblíbený videoklip Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera (zde "verze 2000") shrnuje archivní záběry z Mercuryho života - v soukromí, na koncertech, s Mary Austin, s Kenny Everettem, v Budapešti, s Královským baletem...

A máme tu poslední měsíc. Hned z jeho kraje, konkrétně 5. prosince, se John Deacon stal popáté rodičem, když se jemu a jeho manželce Veronice narodil již čtvrtý syn Luke. Dva dny na to vystoupil Brian May na televizní stanici ITV v pořadu This Is Your Life. Mnohem kurióznější však bylo jeho vystoupení 19. prosince v legendárním (dříve východo)německém televizním pořadu Ein Kessel Buntes. A nebyl by to Brian, kdyby si pro nás nepřichystal eine kleine überraschung.

Předvánoční čas je určen klidu, pohodě a přípravě dárků. Dovolím si vynechat koncert skupiny Extreme z 23. prosince, kde vystoupil Brian May, aby si s nimi zahrál skladby I Want To Break Free a Tie Your Mother Down a vrátím se do 21. a 22. prosince, kdy takový veliký dárek dostali členové oficiální fanklub Queen - mimochodem podle Guinessovy knihy rekordů jde o nejdéle fungující fanklubu na světě - založený byl již v roce 1973. Na "vánoční party se zvláštními hosty" vystoupil v londýnském klubu Marquee Roger Taylor a jeho kapela The Cross a první večer, 21. prosince, uvítali na pódiu Rogera Daltreyho z The Who. Daltrey zazpíval hity The Who I Can't Explain, I'm A Man, Born On A Bayou a Substitute. Ještě před tím však Roger Taylor řekl: "Rád bych vám představil... a je to  pro mě skutečně zážitek... Asi znáte historii Queen... a před úžasným Freddiem Mercurym jsem já a Brian hrávali s chlapíkem jménem Tim Staffell. A víte co? Dnes večer je tu! Tim Staffell!" Na pódiu přišel Tim Staffell a s The Cross zahrál skladbu Earth, kterou pro skupina Smile, předcházející Queen, napsal někdy v létě 1968. Následovala skladba Tima Hardina If I Were A Carpenter, kterou mnozí u nás znají spíš v podání Petra Spáleného jako Kdybych byl kovářem. Tim Staffell ji však předvedl v rockovější úpravě, jak ji hrávali za dob Smile. Mimochodem - tato píseň má cca 70 cover verzí - nazpívali ji tací jako Joan Baez, Johnny Cash a June Carter, Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, Bob Seger, již zmiňovaný Robert Plant nebo dokonce Leonard "Spock" Nimoy.

Tim, Brian, Roger

Den na to, 22. prosince, hráli The Cross druhý koncert, na kterém sice chyběl Roger Daltrey, ale za to dorazil jiný host. Roger Taylor je uvedl podobně, jako předešlou noc: "Teď bychom chtěli... dávno, dávno tomu, před Freddiem, Brian a já jsme hrávali s chlapem jménem Tim Staffell ve skupině Smile. A ten člověk je dneska tu...  a je tu taky jeden kudrnatý kytarista!" Za bouřlivého potlesku vystoupili Tim Staffell a Brian May. Na jednom pódiu tak po 22 letech stanula kompletní kapela Smile a není proto divu, že toto jejich vystoupení bylo záhy překřtěno na "Smile reunion". Zazněly písně Earth a If I Were A Carpenter a koncert The Cross pokračoval. Začátkem roku se s jedním zpěvákem rozloučili, na jeho konci se s tím prvním shledali. Posuďte sami, jak to vypadalo:

Ačkoliv jde o nekvalitní záznam, vyvstává při jeho poslechu otázka, proč Brian May a Roger Taylor nerozhodli jít touto cestou - vrátit se k názvu Smile a "povolat do služby" Tima Staffella, který v mnohém upomíná na starou dobu, ale zároveň je pěvecky velmi dobře obdařen - jistě, není to Mercury, ale Smile nebyli Queen. Mnohem blíž měli k blues-rocku, který byl výsledkem mnohem pozdější spolupráce s Paulem Rodgersem. Tak tedy proč ne Staffell? Možná je to napadlo, ale on to odmítl. Kdo ví.

Pokračování příště...

Hity oblíbené (nejen) Brity XXXVIII -Heaven For Everyone

Psal se rok 1995 a do hitparád vstoupil před několika dny vydaný singl skupiny Queen, aby se poměrně záhy vyhoupl na druhou příčku a po tři týdny se držel v top 10. Ačkoliv skupiny Queen... Freddie byl již bezmála čtyři roky po smrti a píseň vlastně nebyla tak úplně jejich...

Britské vydání
www.queenpedia.com

Autorem skladby je Roger Taylor, ale napsal ji již o několik let dříve a nikoliv pro kapelu Queen. Tento energií sršící blonďák se v Queen sice jakoby skrýval za masivními bicími, ale jak zpoza nich vylezl, objevil se sebevědomý zpěvák, který se vydal na sólovou dráhu jako první (již v roce 1977) a také na ní působil nejčastěji - do dnešní doby nejen že vydal čtyři sólová alba, ale stihl i založit vlastní skupinu The Cross (o ní jsem již letos psal), se kterou dal dohromady další tři desky. Jejich debut Shove It vyšel začátkem roku 1988 (v říjnu téhož roku vydává Freddie Mercury společné album s Montserrat Caballé Barcelona). Kapela vznikla de facto zejména proto, že se Taylor rozhodl s materiálem z připravovaného sólového alba vyrazit mezi lidi - což by se mu samotnému dělalo asi dost špatně. A tak vznikla doprovodná kapela, později pojmenovaná The Cross, v níž se Roger Taylor postavil na místo zpěváka a kytaristy. Takže se nedá ani tak mluvit o jejich debutu, protože kvůli přísně daným smlouvám vzniklo nejprve album (nebo jeho značná část) a až později kapela. Většinu nástrojů na debutu The Cross nahrál sám Taylor... Jeho první sólová alba (a Shove It nevyjímaje) jsou pro mě tak trochu záhadou. Muzikant, který se vždy projevoval spíše tvrdšími skladbami a stavěl se na zadní, když vznikalo taneční album Hot Space, se najednou rozhodl nahrávat cosi, jako taneční rock (spíše dance než rock). Kritika jej za album moc nepochválila, ale i tak se na něm objevilo pár slibných skladeb - vedle nadupanější Rough Justice, rock'n'rollové Stand Up For Love a mé oblíbené Cowboys And Indians to byla patrně zejména Heavens For Everyone, která vyšla na každé straně oceánu v jiné podobě. Zatímco verzi pro americké vydání nazpíval Roger Taylor,...

... na britském a evropském vydání se pěvecky projevil jeho kolega z Queen, Freddie Mercury a Taylor se postaral o sbory...

Album Made In Heaven, vydané v listopadu 1995, obsahovalo skladby několikerého druhu (nebo původu). Hlavním důvodem pro jeho vydání byl zejména materiál, který nahrál již značně zesláblý a nemocný Mercury vzápětí po albu Innuendo. Nahrávky z ledna až června 1991 jsou tím zcela posledním, co Mercury nahrál. Svým kolegům řekl: "Pište mi věci. Vím, že nemám moc času. Pište slova, dávejte mi je. Já je nazpívám a vy si s tím pak dělejte, co chcete." Často nazpíval jednu sloku, někdy dvě. Producent David Richards vzpomínal: "Umíral a nahrával. Věděl, že bude mrtvý, až je dokončí. Říkal mi: Nazpívám to teď, protože nemůžu čekat, až dokončí hudbu. Pusť mi automatické bicí... a oni to pak dokončí." Sem spadají skladby You Don't Fool Me, A Winter's Tale a zejména až drtivě dojemná Mother Love. Když došlo na poslední sloku, řekl  "Nemám na to, potřebuji si odpočinout. Dodělám to, až se vrátím." Do studia se však již nikdy nevrátil... Album pak obsahovalo několik skladeb z Mercuryho sólové kariéry, nově upravených zbylými členy kapely - It's a Beautiful Day (vznikla v 80. letech v Mnichově), Made in Heaven a I Was Born to Love You (původně Mercuryho skladby z alba Mr. Bad Guy). Rockově gospelová balada Let Me Live, spojující zpěv Mercuryho, Taylora a Maye, vznikla v 80. letech v době nahrávání alba The Works a původně v ní měl snad zpívat Rod Steward. My Life Has Been Saved byla skladba Johna Deacona z konce 80. let (tedy z doby alba The Miracle) a původně vyšla jako B-strana singlu Scandal. A Too Much Love Will Kill You přišla zase od Briana Maye (spoluautory jsou Frank Musker a Elizabeth Lamers) a na album The Miracle se nedostala kvůli tahanicím o práva dvou spoluautorů. Poprvé proto zazněla živě až na vzpomínkovém koncertu, následně putovala na Mayovo sólové album Back to the Light (1992) a s novým aranžmá pak na Made in Heaven. Sečteno a podtrženo - docela zajímavý pelmel. A jak se zdá, Queen plánují v nejbližší době něco podobného - prohrábnout své archivy a vytáhnout z nich nevydané kusy s Mercuryho zpěvem. A vydat další album. Co k tomu dodat? Hudební kritici si rvou vlasy, hovoří o probouzení mrtvol a ždímání peněz. Na druhou stranu - když Beatles vydali v roce 1995 skladby Free as a Bird a Real Love, nebylo nadšení kritiků také valné. Ale radost fanoušků veliká. Třeba se to povede i Queen. Když to udělali v roce 1995, uspěli. Album se drželo v žebříčcích přes půl roku. A Heaven for Everyone na tom měla jistě taky zásluhu... A my si dáme na závěr jednu z verzí videoklipů. David Mallet vytvořil s využitím Cesty na Měsíc Georges Meliés střihový klip, zatímco Simon Pummell, inspirovaný písní, natočil klip Evoluce.

Hity, oblíbené (nejen) Brity II - Innuendo

Dnes uplynulo přesně 20 let od vydání čtrnáctého (a za života Mercuryho posledního) studiového alba Queen Innuendo.

Ačkoliv jde o album čtrnácté, pro mě je albem prvním - to jsem už tady ostatně psal. Ve svých deseti letech jsem se rozhodl skoncovat s poslechem hitů Jana Rosáka a Písniček z Rosy a vydat se nějakým jiným směrem. Od bratrance jsem dostal půjčené tehdy velmi populární kazety z Polska - na nepříliš kvalitních nahrávkách se k nám v době rozpuku kapitalismu dostávaly světové skupiny jako New Kids on the Block, Roxette a nebo právě Queen. Tyto tři kapely se mi dostaly díky bratranci do ruky a zatímco NKOTB mě pustili poměrně záhy a Roxette se chvíli drželi, Queen mě svým Innuendem uchvátili.

Album pro mě bylo vždy typické svým hutným soundem, říznými kytarami, dunivými bubny a nad tím vším se klene hlas, který dovede jak sametově hladit, tak být ostrý jako motorová pila. Až po letech, když jsem si doplnil vzdělání (a diskografii), jsem začal chápat, v jaké atmosféře asi album vznikalo. Poslední kritikou chválené studiové album The Works bylo kdesi v 80. letech, cosi jako soundtrack A Kind Of Magic oslovil jen několika skladbami a The Miracle bylo některými proklínáno stejně jako Hot Space. A právě po něm, v době, kdy už Mercury věděl, že mu moc času nezbývá, začal tlačit na své spoluhráče, aby se vrhli do práce na dalším albu.

Poté co nahráli The Miracle během ledna a února 1989 (vyšlo pak až v červnu téhož roku), začal Mercury pracovat na Innuendu s přestávkami již od března 1989. Poté co se Brian May s Rogerem Taylorem v listopadu vrátili z propagační šňůry k albu The Miracle, začali nahrávat v plném složení. Materiálu bylo nakonec tolik, že 4. února 1991 vyšlo jejich nejdelší (bezmála 54 min) studiové album a něco materiálu zbylo na další, jehož vydání se Mercury již nedožil (nahrával však dál až do června 1991).

Stejně jako na předešlém albu jsou i zde podepsány všechny písně jménem Queen (vyřešili tak spory o peníze, které tak dělili rovným dílem), ale dá se říci, že autorsky se nejméně zapojil John Deacon (spoustu času trávil na lyžích, ale rozhodně nápadem přispěl ke skladbě Hitman).

Pro dnešek vynechám čtyři skladby, kterým se budu věnovat někdy příště (I'm Going Slightly Mad, Headlong, These Are The Days Of Our Lives a The Show Must Go On) a podívám se na otvírák alba, titulní Innuendo.

První singl z alba vyšel 14. 1. 1991 (s B-stranou Bijou) a ihned se vyšvihl na první místo hitparády. Není se čemu divit, protože Innuendo svojí mohutností i délkou připomíná Bohemian Rhapsody, i když v poněkud syrovější podobě. Hostem byl Steve Howe, od roku 1970 kytarista skupiny Yes, který do skladby nahrál nezapomenutelnou pasáž na španělskou kytaru. Videoklip režisérů Jerryho Hibberta a Rudiho Dolezala kombinoval stop-motion animaci s kreslenou animací, kde každého člen kapely "ztvárnil" jiný slavný umělec. A celé to rámovaly obrazy francouzského karikaturisty 19. století Grandvilla, které tvořily výtvarnou podobu celého alba. Ostatně... podívejte se sami...

Podle mého naprostá pecka a jedinečný skvost. Není divu, že k natočení (vůbec ne špatné) cover verze se v roce 1997 odhodlala německá powermetalová partička Scanner. A světe div se, zadařilo se jim víc, než o deset let později americkým Queensrÿche.

O emotivní skladbě I Can't Live With You mluví Brian May jako o velmi osobní písni, jejíž text ze sebe dostal, když mu bylo hodně mizerně. O šest let později vyšla v nové, rockovější úpravě, na výběru Queen Rocks.

Song Ride The Wild Wind nezapře automobilového fanouška Rogera Taylora a lehce připomíná jeho o šestnáct let starší I'm In Love With My Car.

Když Freddie Mercury pracoval na přelomu let 1987 a 1988 s Montserrat Caballé na sólovém albu Barcelona, složil s Mikem Moranem skladbu Africa by Night. Ta se však nakonec na album nedostala a byla přepracována do All God's People, kterou jsem vždycky měl moc rád pro její proměnlivou náladu, která i přes zapojení ostatních členů kapely hodně připomíná náladu Barcelony.

V době, kdy Deacon lyžoval a May s Taylorem propagovali The Miracle, složil Mercury skladbu Delilah, která pro mě byla vždy dost zvláštním úkazem. Rockeři zpívající o perské kočce? Mercury byl jejich velký milovník, několik jich choval a Delilah byla jeho oblíbenkyně. Údajně ale musel hodně bojovat, aby se skladba na album dostala, protože zejména Roger Taylor ji neměl právě v lásce (tu píseň, o vztahu ke kočce nevím). S odstupem času však musím uznat, že to, co předvádí May na kytaru (poprvé s talkboxem - "Jo. Je to poprvé. Nakonec jsem podlehl a jeden použil. Tlačili na mě a já řekl: 'No, myslím, že neexistuje žádný jiný způsob, jak udělat ty "mňau" zvuky") stojí za to.

Zvláštní skladbou je dozajista Don't Try So Hard, která nepatří ke známým ani populárním skladbám. Zvláštní, až melancholická nálada je doprovozena Mercuryho falzetem... Tak trochu chmurka.

Oproti tomu The Hitman je skoro grunge. Mercuryho skladbu upravil Brian Maye, nahrál demo verzi, která zněla slibně, ale teprve Mercuryho hlas jí dodal řádný říz. Asi nejtvrdší skladba Queen (i když o tom lze polemizovat... taková Sheer Heart Attack nebo Stone Cold Crazy také nejsou žádné baladky).

Další skladba je jakýmsi experimentem. Inspirováni Jeffem Beckem a jeho Where Were You, chtěli May s Mercurym udělat píseň naruby (podobně jako před mnoha lety skupina Yes s jejich Soon), tedy obrátit klasický model - zpěv, kytarový part, zpěv. Výsledkem byla skladba Bijou, kterou Brian May později hrával na koncertech živě.

Album Innuendo vznikalo ve vypůjčeném čase, jak se občas píše. Přesto na něj zbylí členové kapely (vyjma Johna Deacona, který si užívá hudebního důchodu) vzpomínají jako na šťastné období, kdy se jim v studiu dařilo a sám Taylor to připodobnil k dobám A Night At The Opera. Nemůžu než souhlasit...