Producent aneb Cesta vzhůru a zase dolů

Řeč není o ledajakém producentovi, ale o jednom z největších a nejúspěšnějších. Tedy do jisté doby. Jerry Bruckheimer, označovaný jako "Titán akčních filmů“, „akční mogul“, „über-producent“ nebo dokonce „hollywoodský Midas“, patrně pomalu ztrácí své kouzlo. Vše, na co sáhne, se již, velmi lehce řečeno, nezmění automaticky ve zlato. Ale pojďme na to od začátku...

Z Detroitu do Hollywoodu

Jerry Bruckheimer
Foto: Huffington Post

Cesta tohoto detroitského rodáka (*1945) na vrchol byla pozvolná. Rozhodně nejde o žádnou rychlokvašku, jehož hvězda náhle zaplála, aby stejně rychle zhasla. Absolvent psychologie a vášnivý fotograf se k filmovému průmyslu propracovával pomalu - přes reklamu. Tu na Pontiac GTO z roku 1968, natočenou ve stylu Bonnie a Clyde, pochválil magazín Time. Díky tomu si jej všimla věhlasná newyorská reklamní agentura BBDO, pro níž následující čtyři roky pracoval. Tvorba reklam však byla jen příslovečným odrazovým můstkem - z New Yorku se přesunul do Los Angeles, kde se v roce 1972 podílel jako associate producer na filmu Křest ohněm. K opravdovému zlomu v jeho kariéře však došlo až o devět filmů a deset let později...

Ve dvou se to lépe táhne

Jennifer Beals je maniak!

V roce 1982 potkal o dva roky staršího Dona Simpsona. Tento bývalý vedoucího výroby studií Paramount, divoch a bonviván (čtěte: alkoholik, feťák, sexuální maniak a závislák na plastických operacích) vytvořil s Bruckheimerem produkční duo Don Simpson/Jerry Bruckheimer Films. Debut Flashdance (1983) sice nebyl žádný Bergman, ale sexy svářečka  (tedy žena, která přes den sváří, nikoli svářecí nástroj sám) svíjející se maniakálně do rytmů taneční hudby v 95 minut dlouhém videoklipu, nalákala do kin obrovské množství diváků. Film s odhadovaným rozpočtem 7 milionů dolarů tak v pokladnách utržil 93 milionů.

Top Cruise

A pak už to šlo bez větších problémů v podobném stylu dál - Policajt v Beverly Hills (1984) - s náklady 15 milionů vydělal celosvětově 316 milionů. Druhý díl (1987) byl o něco dražší a utržil o něco méně (necelých 300 milionů), ale ještě před ním vyprodukovali pánové za spolupráce s Tony Scottem legendární Top Gun (1986), který se stal jejich vůbec nejúspěšnější produkcí (a de facto odstartoval kariéru Toma Cruise) - za 15 milionů dolarů přinesl do pokladen kin bezmála 356 milionů. Se stejným týmem - tedy Simpson/Bruckheimer/Scott/Cruise - se pokusili vyždímat z kasiček dychtivých puberťaček, topících se v Cruisových modrých očích, a chlapců, toužících po kariéře pilota (či závodníka), ještě nějaký ten dolar. Nu, nevyšlo to úplně dle očekávání. Film Bouřlivé dny (1990), odehrávající se na závodní dráze vozů Nascar, utržil necelých 158 milionů při nákladech 60 milionů dolarů. A tak patrně jediným úspěchem bylo seznámení Toma Cruise s Nicole Kidman...

Zde si dovolím drobnou vsuvku - tržby z kin jsou hrubý výdělek - v průměru něco nad polovinu této částky připadne distributorovi a zbytek samotným provozovatelům kin. Dělení peněz závisí na smlouvách a liší se film od filmu. Pravidlem bývá, že v prvních týdnech jsou více zohledněni distributoři, posléze provozovatelé. Zaplatí-li diváci za lístky v kinech řekněme 100 míčů, tak například 55 shrábnou provozovatelé kin a 45 jde distributorovi. Ten si vezme svůj díl, část si vezme studio, koproducenti... čili jde jen o dosti orientační číslo...

Nová doba, nová krev...

Don't be alarmed, we're negros!

V 90. letech si dalo producentské duo nejprve krátkou pauzu, aby se oklepalo z neúspěchu Bouřlivých dní. Zapomenout na první botu jim měl pomoci šílený režisér Michael Bay, který, stejně jako Tony Scott (a později Michael West nebo  Antoine Fuqua), začínal natáčením reklam a videoklipů. Film Mizerové (1995) očividně navazoval na úspěch Policajta v Beverly Hills (tedy přinejmenším prvních dvou, nikoliv třetího, s nímž neměli Simpson a Bruckheimer nic společného). Komediální afroamerický herec v roli trochu ujetého policajta - a to celé dvakrát. Will Smith a Martin Lawrence navíc byli ještě nekorektnější než Eddie Murphy a peníze z kin se jen hrnuly - celosvětová tržba 141 milionů sice nebyla úplné terno, ale při nákladech 19 milionů jde o výsledek docela solidní. S tržbami 179 milionů si solidně vedla i Michelle Pfeiffer v roli bývalé mariňačky, která musí zvládnout nezvladatelnou třídu. V tomto případě to však byla sázka (skoro) na jistotu, či spíše na dvě jistoty - solidní variace na Džungli před tabulí a navíc Coolio a jeho Gangsta's Paradise, která se stala v té době neuvěřitelným hitem.

Jerry, I think this is the beginning
of a beautiful friendship.

Ansámbl oblíbených herců obohatili v 90. letech ještě Denzel Washington (Krvavý příliv, Vzpomínka na Titány, Déjà Vu) a Nicolas "hraju-všechno-hraju-rád" Cage (Skála, Con Air, 60 sekund, Lovci pokladů, Lovci pokladů: Kniha tajemství, G-FORCE, Čarodějův učeň). Zatímco Washington zůstává stále ceněným hercem, z Nicolase Cage,  držitele Oscara za Leaving Las Vegas, se stal... inu Nicolas Cage, jak jej známe dnes. A dle zlých jazyků za to může právě Bruckheimer a jeho parta. A přitom to zprvu vypadalo jako dobrý nápad - Skála (1996) utržila 335 milionů, Con Air (1997) solidních 224 milionů a věřte nevěřte, 60 sekund dokonce 237 milionů dolarů. Na druhou stranu - zatímco Skála i Con Air měly odhadovaný rozpočet 75 milionů, tak nepříliš zdařilý remake 60 sekund přišel producenty na 90 milionů a dalších bezmála 27 zaplatili za propagaci.

Sám doma...

To jsme se však již přesunuli do doby, kdy produkční značka Don Simpson/Jerry Bruckheimer Films byla minulostí. Don Simpson, který byl schopen utratit měsíčně 60 tisíc za drogy, začal být poněkud nezvladatelný a tak koncem roku 1995 ukončují partnerství. Film Skála tak už produkčně de facto kočíruje jen Bruckheimer. Poté, co je 19. 1. 1996 Don Simpson nalezen na podlaze koupelny svého bytu, kde podlehl selhání srdce (v ruce měl biografii Olivera Stonea a v žilách bezmála 30 různých návykových látek), byla mu Skála věnována. A jeho bývalý šéf z Paramountu Michal Eisner to okomentoval slovy „Čekal jsem to už 20 let.“

Vzniká společnost Jerry Bruckheimer Films, jejíž typické okázalé logo a znělka se stanou značkou, za níž se skrývá určitý druh produktu. Dobře namíchaná směsice akce, zábavy, akce, humoru, akce... Mnozí tvrdili, že Bruckheimer se celá léta jen vezl na Simpsonově kreativním fluidu. Snad aby Bruckheimer dokázal, že tomu tak nebylo, v rychlém sledu vychrlil trháky Con Air (1997), Nepřítel státu (1998) a zejména Armageddon (1998). Tedy zejména - nikdo asi nepochybuje, že Nepřítel státu, v němž se sešli Gene Hackman (již před tím obsazený do Krvavého přílivu) a "Mizera" Will Smith, je kvalitativně lepší film, než Armageddon - ale zatímco Nepřítel utržil 250 milionů (při nákladech 90 za produkci a 20 za propagaci), tak za Armageddon zaplatili diváci v kinech bezmála 554 milionů dolarů (při nákladech 140)! Tedy až do konce století se dalo mluvit o tom, že se Bruchkeimerovi docela daří.

Přežijeme rok 2000?

Jerry a jeho Divoké kočky

Tázaly se mnohé články snad už od poloviny 20. století. Pro Jerryho Bruckheimera to nebylo tak jednoznačné. Snaha zopakovat úspěch filmu Flashdance vedla k parafrázi Divoké kočky (2000) - Piper Perabo má sen být textařkou, stěhuje se do velkoměsta a na cestě za úspěchem si sežene práci ve svérázném baru Coyote Ugly (kde se tančí neméně vášnivě než ve Flashdance). Toliko synopse. A co na to diváci? Film s náklady 80 milionů měl hrubé tržby necelých 114 milionů. A kritika film rozcupovala...

Zde opět odskočím - tahat sem kritiku není úplně fér - zatímco diváci se na většinu Bruckheimerových filmů jen hrnuli, kritika plakala a cupovala jeden film za druhým. Při letmém pohledu na Rotten Tomatoes je zřejmé, že v éře od Flashdance po současnost dostalo z 39 filmů "čerstvé rajčátko" jen osm titulů. (Pro úplnost doplním - Rotten Tomatoes je metakritický server, který shromažďuje recenze - v případě, že kladná hodnocení tvoří 60% nebo více, je film považován za "čerstvý" V případě, že počet kladných recenzí je nižší než 60%, pak je film považován za "shnilý". V případě produkce pánů Simpsona a Bruckheimera dosáhl nejlepšího hodnocení film Krvavý příliv (87%), zatímco na opačné straně stojí Klokan Jack s 8% pozitivních recenzí.

Makej, makej...

Vedle toho spojil Bruckheimer své síly podruhé s Denzelem Washingtonem, když šel "píchnout" studiu Disney s námětem, se kterým si nevěděli moc rady. Ze Vzpomínky na Titány se vyklubala zdařilá sportovní podívaná, v níž se černošský trenér amerického fotbalu Herman Boon musí popasovat s nenávistí a rasovými předsudky v jižanském městě Alexandria na počátku 70. let. Stmelí hráče obou barev pleti a tým Titánů vede za vítězstvím. Ano, zní to poněkud pateticky a ono to i trochu patetické je. Přesto se Boazi Yakinovi za vydatného přispění Denzela Washingtona podařilo udržet patos na zdravé úrovni. Film nebyl ani vysokorozpočtový, ani příliš široce distribuovaný, a patrně i proto byly tržby 136 milionů při rozpočtu 30 milionů velkým překvapení. Bez uzardění mohu film doporučit. Nudit se nebudete.

Láska, válka, letadla... je tam všechno

Vypadalo to, že i v 21. století se bude Bruckheimerovi dařit. V roce 2001 uvedl dva válečné, přesto však diametrálně odlišné, velkofilmy. První měl premiéru Pearl Harbor v režii (a koprodukci) Michale Baye, uvedený do kin v květnu 2001. Obrovský, dlooouhý, drahý, patetický. A s dějovou linkou, která není vůbec, ale vůbec podobná Tmavomodrému světu (tu historku asi znáte, ale ona sem vlastně nepatří) - tedy - 2. světová válka, dva váleční piloti, jedna žena. Love story jak prase... Uvážíme-li, že rozpočet filmu byl 140 milionů a propagace spolkla dalších 70 milionů (v té době se člověk bál otevřít i konzervu, aby na něj nevyskočila reklama na Pearl Harbor), nešlo s tržbami 449 milionů dolarů o očekávaný kasaštyk (a kritika si na filmu také smlsla). Oproti tomu koncem roku uvedený snímek Ridleyho Scotta Černý jestřáb sestřelen dokázal, že Bruckheimer za správné konstelace umí vyprodukovat i solidní film, jakým toto "ryanovsky" laděné syrové válečné drama bezesporu je. Kritika jásala, lidé se ale do kin tolik nehrnuli. S náklady 92 milionů byly tržby necelých 173 milionů dosti neuspokojivé.

Sejmuli jsme klokana!
To bude ale řachanda!

To však nebylo nic proti dalším rokům - tehdy se patrně stalo v mysli Jerryho Bruckheimera něco opravdu nehezkého. Zatímco u České spojky (2002) Joela Schumachera mohli naši diváci ocenit alespoň fakt, že film se částečně natáčel v Praze (za obligátní účasti Marka Vašuta), tak u Klokana Jacka nešlo ocenit snad nic. Ani půvabů Estelly Warren si divák kvůli ratingu PG moc neužil. V režii Davida McNallyho (spáchal už Divoké kočky) sledujeme veselé a dobrodružné putování dvou kamarádů po Austrálii, kde mají předat 50.000 dolarů, přičemž je dají do bundy, kterou shodou okolností obléknou klokanovi, kterého srazí autem, ale on nabude vědomí a odskáče… A diváci se za břicha popadali! Tedy oni se popadali spíše kritici a majitelé studia Warner Bros., a to za hlavy. Film je přišel na 60 milionů a 25 narvali do propagace. Hrubé tržby? 88,9 milionů...

Why is the Rum Gone?

Já se vrátím! A se mnou přijde rum!

Člověk by si řekl, že s Jerry Bruckheimerem je amen. Jenomže spása přišla do kin půl roku po Klokanu Jackovi. Když mnohem dřív prosákla informace, že Bruckheimer se chystá produkovat film na námět zábavné jízdy v Disneylandu, klepali si mnozí na čelo. Jenomže Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly ukázali všem pochybovačům, že to vůbec nebyl špatný nápad. Kritika oceňovala skvělý návrat k pirátským dobrodružstvím a hlavní pozornost přinesla (vedlejší) postava Jacka Sparrowa v podání neodolatelného Johnnyho Deppa. Náklady 140 milionů na produkci a 40 na propagaci rozhodně nejsou malé peníze, ale celosvětové tržby bezmála 654 milionů dolarů ukázaly, že se vyplatily. Jenomže zde vidím začátek konce, nebo spíš pozvolného sestupu. Bylo jen otázkou času, kdy vznikne pokračování (ostatně i podtitul tomu napovídal). Než se k nim však dostaneme, podívejme se na další... no, ne snad propadáky, ale řekněme nepříliš úspěšné počiny.

 We ride together, we die together.
Bad boys for life.

Snaha navázat na úspěch z roku 1995 vedla k druhému dílu Mizerů (2003), avšak ti byli natáčeni s rozpočtem 130 milionů (+ 40 milionů na propagaci!) a tržbami 273 milionů. Takže ani to moc nevyšlo. Snaha o (solidní) drama se silnou ženskou hrdinkou, Veronica Guerin (2003), nezachránila ani Cate Blanchett, hrající jako o život. Stručně - náklady 14 milionů, celosvětové tržby: 9,4 miliony. Král Artuš (2004) v podání Clive Owena, se snažil podívat se na legendu očima reality, tedy jako na skutečného a žijícího hrdinu. Režisér Antoine Fuqua patrně nebyl dobrou volbou a filmu nepomohla ani Keira Knightley, které na plakátech zvětšili prsa. Hordy divých a nemytých Sasů, jejichž verbální projev se často omezuje jen na křik "Schlachtung führung!", to celé završil. Tržby 203 milionů dolarů při nákladech 120 milionů nebyly nic moc.

A tu flašku použiju jako lupu? Hustý!

Druzí Piráti byli zatím v nedohlednu, ale upadající úspěch Bruckheimerovy produkce lehce zbrzdil v roce 2004 film Lovci pokladů. Práva na megapopulární knihu Šifra mistra Leonarda měl již Brian Grazer, a tak Bruckheimer přispěchal (dva roky před filmem Rona Howarda s Tomem Hanksem) se svojí variací na podobné téma. Připustíme-li, že samotná Šifra mistra Leonarda je film dosti pitomý, zde se setkáváme s jakousi lobotomizovanou variací, v níž navíc hraje Nicolas Cage. A já netuším proč, ale pořád ho mám rád... A stejně tak i diváci, kteří za lístky zaplatili 347 milionů dolarů. Na film s rozpočtem 100 milionů to nebylo až tak světoborné, ale jistý úspěch to byl. A přestože se v bonusech na DVD dušoval režisér Jon Turteltaub, že rozhodně nikdy nepomýšleli na pokračování, měl film Lovci pokladů: Kniha tajemství premiéru již v roce 2007. A světe div se - o co pitomější je to film, o to víc v kinech vydělal - něco přes 457 milionů dolarů (s náklday 130 milionů). A není pro to divu, že se chystá i třetí díl. Zda k němu ještě někdy dojde, se však uvidí, neboť vyjma Pirátů a Lovců pokladů, se Bruckheimerovi ve filmu už tolik nedaří...

No, já takhle stojím dole,
a zavolám na něj nahoru: HÁZEJ!!!!

Cesta za vítězstvím (2006) je očividná variace na Vzpomínku na Titány, jenom s tím rozdílem, že se odehrává asi o pět let dříve (tedy v roce 1966) a v prostředí basketballu. Linie je ovšem podobná - trenér dovede texaské basketballové družstvo bez jediného bělocha k vítězství. Ale Josh Lucas není Denzel Washington a celkově film prošumí takovým tím zvláštním stylem - "jako dobrý, ale zítra si nebudu pamatovat, že jsem to viděl". Snad proto (a také z důvodu minimální distribuce mimo USA) tržby 42 milionů.

Zase spolu? Tak trochu déjà vu.

V roce 2006 spojil Bruckheimer své síly opět (a žel bohu naposledy) s Tony Scottem a vznikla svěží kriminální sci-fi Déjà Vu. Žánrový kříženec mezi Timecopem a Dvanácti opicemi drží pohromadě tradičně skvělý Denzel Washington a po 20 letech se vrací i Val "Iceman" Kilmer. Ale i tak - s náklady 75 milionů nejsou tržby 180,5 milionů žádný zázrak.
Další pokus o snímek s ženskou hrdinkou opět nedopadl dle očekávání - film na motivy první knihy Sophie Kinselly o shopaholičce Becky Bloomwoodové šel do českých kin pod názvem Báječný svět shopaholiků (2009), zatímco slovenský distributor zvolil krásný název Spoveď nákupnej maniačky. Avšak filmu se nedařilo ani v pokladnách (108 milionů), ani u kritiků.

Ano, vážně jsem to já, Nick Cage...

První desetiletí 21. století se chýlilo ke konci a bylo zřejmé, že je třeba přijít s nějakou peckou - ano, jedině 3D nás zachrání, řekli si asi u Jerryho a začali kreslit návrhy na superšpionský tým morčat a přidružených zvířátek. Režie prvního Bruckheimerova 3D filmu G-Force (2009) se ujal supervizor vizuálních efektů z filmů Krvavý příliv, Skála, Con Air, Armageddon a Klokan Jack Hoyt Yeatman. Rodinná dobrodružná komedie měla přilákat do kin zejména děti, což se jí soudě dle tržby 292 milionů dolarů povedlo. Na druhou stranu náklady byly 150 milionů dolarů...

Já kouzlím!

Pojďme odstartovat novou franšízu - a ze zábavního parku se Bruckheimer a spol. začali rozhlížet v prostředí počítačových her. Film Princ z Persie: Písky času (2010), měl být zahájením nové série, která bude přinejmenším stejně úspěšná, jako Piráti z Karibiku. Ačkoliv jde o nejvýdělečnější filmovou adaptaci počítačové hry (v závěsu je s celosvětovými tržbami 274 703 340 - Lara Croft: Tomb Raider), byl film s tržbami 335 milionů (avšak náklady 200 mil.) zklamáním. S nadějemi se proto hledělo na další produkci s názvem Čarodějův učeň s nikým jiným než Nicolasem Cagem v hlavní roli. Kouzelnický mistr Balthazar Blake hledá pomocníka v boji proti svému úhlavnímu nepříteli Maximu Horvathovi... Ani tentokrát to nevyšlo. Náklady 150 milionů, tržby 215.

Zpátky do Karibiku...

No teď mám, pane inspektore, pocit,
že mi teče do bot...

Zdá se tedy, že jednoznačným úspěchem po roce 2000 byli jenom Piráti z Karibiku. Druhý díl, Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže, sice překonala s tržbami 1 066 milionů (tedy 1 miliarda a nějaké drobné) snad všechna očekávání, ale diváci a kritici už tolik nadšeni nebyli. To se patrně projevilo v lehce nižších tržbách třetího dílu Piráti z Karibiku: Na konci světa, které se zastavily na 960 milionech dolarech. Z Jacka Sparowa se postupem času stala prakticky ústřední postava a nejinak tomu bylo i ve čtvrtém filmu Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna. Režisér trilogie Gore Verbinski šel přes palubu a na jeho místo nastoupil Rob Marshall. Přestože kritika film hodnotila ještě hůř, diváci nasypali do pokladen kin 1 043 milionů dolarů. Sečteno a podtrženo - tržby všech čtyř pirátských filmů dohromady je 3.727.735.967, a to při celkových nákladech 915 milionů dolarů (tedy nákladech na produkci, které byly v případě čtyř filmů 140, 225, 300 a 250 milionů dolarů). Je však třeba vzít v úvahu i enormní náklady na propagaci, které jen u prvního filmu stály 40 milionů.

... oklikou přes Divoký západ

Fakt nemám nic ve vlasech?

Než se však dočkáme pátých Pirátů z Karibiku, odskočil si tým první třech filmů - tedy kromě producenta Jerryho Bruckheimera také režisér Gore Verbinski, scenáristé Ted Elliott a Terry Rossio (posíleni o Justina Haytha), skladatel Hans Zimmer a hlavní hvězda Johnny Depp na Divoký západ. Americká legenda Lone Ranger, tedy v češtině Osamělý jezdec, je natolik zakořeněná v popkultuře, že její adaptace se zdála být sázkou na jistotu. Bohužel to opět nevyšlo. Armie Hammer se v titulní roli činí, Johnny Depp vytváří další podivnou kreaci, která žel bohu vypadá jako lehce přibarvený Jack Sparow s mrtvým ptákem na hlavě a navíc je tu i Helena Bonham Carter a nerežíruje to Tim Burton! Nu, nezdařilo se. Studio Disney bylo poněkud vyděšeno již při produkci a poté, co v kinech propadli Kovbojové a vetřelci, chtěli celý projekt dokonce zastavit. Podle všeho dokonce na chvíli stopli natáčení a přiměli tvůrce ke změnám. Přesto (nebo možná právě proto) rozpočet filmu stále bobtnal. Nakonec si dokonce studio přivlastnilo právo posledního střihu. Přesto je současný výsledek v kinech více než tristní. Pro ilustraci - při premiérovém víkendu utržil loňský hit Avengers v amerických kinech 207 milionů dolarů. Osamělý jezdec vydělal při své letošní premiéře od pátku do neděle pouhých 29 milionů. Což v podstatě není až tak špatné... Tedy na western. Ovšem na film, který měl být obrovským letním hitem a měl ambice nakopnout další sérii, to je katastrofa. Podobný premiérový víkend měl i komediální steam-punkový western Wild Wild West, jenomže to bylo před 14 lety! Kritici cupují film na kousíčky a Johnny Depp a Jerry Bruckheimer je obviňují jako hlavní viník neúspěchu, neboť si dle nich udělali na film názor půl roku před jeho premiérou a tvorbou falešného očekávání odradili mnoho diváků. Za počin s rozpočtem 250 milionů dolarů (a v případě propagace a dalších výdajů se mluví navíc až o 160 až 185 milionech!) zaplatili diváci za dosavadních 40 dní od premiéry pouhých 196 milionů. Ale aby se film zaplatil, musel by jen v kinech vydělat přes 800 milionů. Jak to vypadá, máme tu prvenství - největší komerční průšvih tohoto léta. Podle odborníků se dost možná zařadí dokonce mezi největší propadáky všech dob...

Bruckheimer!?! Na kobereček!!!

A právě dosti ubohé tržby Osamělého jezdce byly příslovečnou poslední kapkou. Nevyšlo to s G-Force? Tak snad to vyjde s Pricem s Persie. Nic? No tak do třetice zkusíme Čarodějova učně. Zase nic? Tak hele, Osamělý jezdec je tutovka! Asi tak nějak musel smlouvat Jerry Bruckheimer s vedením studia Disney, jemuž se před mnoha lety upsal a jehož smlouva končí následující rok. Jenomže jak se zdá, studiu po sérii maléru došla trpělivost a musí se najít viník.
Jerry Bruckheimer navíc patří mezi producenty, kteří jsou rádi u filmu od začátku až do konce. Tím je myšleno, že často je to právě on, kdo přichází s námětem, aktivně se podílí na výběru režisérů, o nichž tvrdí, že: “Režisér je váš partner a chcete si být jistí, že jeho vize je stejná jako vaše, ale často se stává, že jejich vize jsou lepší, než by ty vaše kdy mohly být. “ Podílí se na výběru herců a mluví i do výběru hudby. Co je ovšem nejdůležitější, Jerry Bruckheimer si rád nechává právo mluvit do výsledného střihu.

„U každého filmu, na kterém jsem pracoval, jsme měli mnoho materiálu. Sednete si ve střižně, podíváte se na něj a začnete filmu dávat tvar. Každý film musí dostat tvar. Střihač nejdřív vystřihne všechno, co je moc dlouhé, protože chce do filmu dát všechny scény, které režisér natočil. Pak přijde režisér a řekne: ’Tenhle záběr nepotřebuji. Ta scéna musí být rychlejší. Chci se zaměřit na tohle.’ Takový je to proces. A nakonec, když režisér a střihač skončí, přidám se já a podívám se, jestli bych chtěl něco změnit. Prodiskutujeme můj názor a znovu se na film podíváme.“

Johnny, oni mě
nechtějí pustit do střižny!

Jenomže se zdá, že s tím je konec. Vedení studia Disney se rozhodlo, že jednak utáhne kohouty a poté také přehodnotí dosavadní smlouvu s Jerry Bruckheimerem. Plánovaní pátí Piráti z Karibiku se tak budou muset spokojit s nižším rozpočtem - studio by se rádo vešlo do 200 milionů (přestože původní plány počítali s 250 miliony). Z režisérské pozice byli odstaveni jak zamýšlený Gore Verbinski, tak i režisér čtvrtého dílu Rob Marshall. Namísto těchto veteránů mají čerstvou krev (nebo příznačněji - čerstvý vítr do plachet) přinést norští režiséři Joachim Rønning a Espen Sandberg. Jejich životopisný snímek o norském mořeplavci Thoru Heyerdahlovi Kon-Tiki s úspěchem reprezentoval Norsko na mnoha filmových festivalech, byl nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film, ale především působí jako velkofilm, jehož rozpočet zkrátka nemohl být oněch odhadovaných 16 milionů dolarů. Pro Jerryho Bruckheimera to však bude mít ještě jeden důsledek, se kterým se bude muset potýkat patrně poprvé za svůj život - chtějí jej zbavit práva finálního střihu. Jinými slovy - Bruckheimer bude produkovat, Rønning a Sandberg režírovat a studio si pak s filmem ve střižně naloží dle svého. Dost zvláštní, uvážíme-li, že pátí Piráti nemají ještě ani hotový scénář. Na druhou stranu se ale není čemu divit. Bruckheimerovi a Verbinskému se natáčení Osamělého jezdce poněkud vymklo z rukou a výsledek se rozpadá v žánrově dosti nespojitý útvar. Podobně se jim vymkl z rukou Andrew Stanton, jehož loňská fantasy John Carter: Mezi dvěma světy spolkla přes 250 milionů a v kinech utržila pouze 282 milionů. Zároveň jsme však možná svědky zásadní změny v uvažování hollywoodských tvůrců - postupné navyšování rozpočtů se jednou muselo zastavit. Neexistuje totiž žádná záruka ani přímá úměra mezi výší rozpočtu a výší příjmů. A jak se zdá, ani jméno Jerry Bruckheimer už není zárukou vysokých tržeb. Nu, Jerry, držím palce...

Bilanční... (už zase)

Uplynulý měsíc byl na tomto blogu nejnavštěvovanější, a to i přesto, že je poslední dobou poněkud... inu, monotematický. Přesto (nebo možná právě proto?) je jeho čtenost mnohonásobně vyšší, než před čtyřmi lety. Návštěvnost, ale i výhrada monotematičnosti, za kterou jsem byl nedávno osočen, mě přiměly k malému bilancování...

2008: Rok první

Když jsem v září 2008 založil tento blog, pořádně jsem ani nevěděl, co se tu bude dít. První měsíc tak byl ve znamení tápání - cosi jako nekrolog vystřídaly mé žurnalistické pokusy, a to jak nepublikované, tak i ty otištěné (jeden na téma "svátky u hasičů, lékařů a policie" a druhý na podobné téma "svátky a zvířata"). Protože šlo o značně letité výškrabky, skryl jsem je pod tagem "ze šuplíku" (po něj se schoval i můj literární poklesek z doby, kdy mi bylo třináct - tehdy mi to přišlo děsně vtipné, s odstupem let to je ale trapas). Pár archivních tajemství ještě někde mám a snad na ně časem dojde řada. Rok 2008 jsem tak ukončil se sedmi příspěvky a s velkými plány jsem hleděl do roku 2009.

2009: Rok stagnace

Starý známý Jerry

Začátek roku přinesl poprvé potřebu bilancovat a nebylo to příliš potěšující. Bylo totiž zřejmé, že předsevzetí týkající se přinejmenším třech smysluplných příspěvků do měsíce, vzala brzy za své. Navíc jsem v té době již byl aktivně jeden semestr interním doktorandem, takže na nějaké rozsáhlejší snahy nebylo moc času. Dokonce se mi začalo stýskat po časech bakalářského studia, které jsem završil prací o svém oblíbeném producentovi - a proto jsem se k němu v únoru poprvé vrátil. 

Netbook - rozborka (a sborka)

Začátek roku přinesl také povánoční dar - netbook, od kterého jsem si (poněkud naivně) sliboval nárůst četnosti příspěvků. K němu sice nedošlo, ale musím uznat, že pořízený stroj je skutečně odolný. Nejen že vydržel kompletní prolití horkým čajem, ale i čistící extempore po zásahu syrovým kuřecím masem, kdy jsem si odpravil touchpad a klávesnici. Avšak stále pracuje a zdá se, že ještě nějaký ten pátek vydrží.

V březnu jsem konečně absolvoval promoci, a to i přesto, že studium jsem měl už dávno ukončené. Následoval dlouhá odmlka až do začátku června, kdy jsem musel doznat, že mé prvotní iluze o doktorandském studiu, doznávají značných trhlin. Přesto jsem se v následujících měsících pustil do práce a litoval jsem, že tak šťavnaté téma, jako je mé pedagogické účinkování, zde nemůžu s ohledem  na pedagogický kodex patřičně vytěžit.  Listopad mě svým dvacetiletým výročím tzv. Sametové revoluce inspiroval k dalším dvěma literárním pokleskům - oba pohledem dítěte vzpomínaly na dobu před listopadem a po něm. Zvláštní, že stokoruna s Klementem Gottwaldem stojí patrně za úspěchem druhého nejčtenějšího příspěvku.

2010: Od dvanácti k osmi

Včil jsme v řiti...

Zatímco za předešlý rok jsem vypotil dvanáct umrněných cintů, stal se rok 2010 vyloženě nejslabším - dokonce jsem v jeho průběhu uvažoval o zrušení tohoto chabého pokusu o blog, jehož stav byl více než tristní - první příspěvek až v březnu, ale na druhou stranu to byl skoro zázrak. V červnu jsem se rozhorlil nad děsivým mobilem, který mě docela zavařil. V září tu byl nový semestr - který mi přinesl infarktovou chvíli, když mi den před mojí přednáškou zkolaboval externí harddisk se všemi prezentacemi a podklady... Ne nadarmo říkal už V. I. Lenin: "Zálohovat, zálohovat, zálohovat!" Nakonec to ale dopadlo dobře a já jsem mohl oblažovat studenty i místní čtenáře příspěvkem o Jerry Bruckheimerovi. Než jsem se nadál, byl tu konec roku a mé další bilancování.

2011: Rok Queen & hypergrafie

Když mě koncem roku jeden student (nebudu ho jmenovat, však Karel ví) upozornil, že je škoda, že na mém blogu toho stále moc není, zamyslel jsem se a rozhodl se konat. Úvod roku byl ještě poměrně nevinný - po snaze přispět k tehdy probíhajícímu zatmění Slunce (za pomoci nejlevnějšího foťáku a "filtru" zbastleného z několika slunečních brýlí) jsem do toho šlápl poprvé - ano, poprvé se tu objevila skupina Queen, slavící toho roku 40. výročí. Nejdříve v knižní podobě a 23. ledna poprvé v podobě textu o singlu v cyklu, který jsem nazval (inspirován pořadem z počátku 90. let)  Hity oblíbené (nejen) Brity. Netušil jsem, že jejich počet dosáhne (prozatím) 59 textů. A aby toho nebylo málo, mezi těchto devětapadesát textů o singlech se vměstnalo i několik textů o jejich začátcích, novém webu, návrhářce kostýmů, hledání basáka, pořádané výstavě, pražském koncertu z roku 2005, projektu Queen Extravaganza, pogratuloval jsem postupně kytaristovi Brianu Mayovi, bubeníkovi Rogeru Taylorovi (řada přišla i na sólové projekty jak jeho, tak kapely The Cross), basákovi Johnu Deaconovi a pochopitelně i Freddie Mercurymu (a následným reakcím). Vedle toho jsem se pozastavil i u prznění skladeb Queen v další Česko Slovenské Superstar, druhé pětici alb vydané v nové edici a dobové kritice Jana Rejžka na koncert Queen v Budapešti. Velmi jsem se vyřádil na textu, který prstem po mapě hledal bydliště Freddieho Mercuryho a s obavami jsem zavzpomínal i na den jeho smrti - obavy byly ale neopodstatněné, neboť jde o dlouhodobě nejčtenější text na blogu.

Pro své studenty se rozkrájím...

Ano, byl to rok, kdy jsem našel jistý tematický rámec, který udal blogu směr, ale na druhou stranu jsem se snažil vměstnat mezi tyto texty i něco trochu jiného. Jedním z témat byla pochopitelně (i když v menším množství, než by se čekalo) škola - postěžoval jsem si na jazykovou úroveň bakalářských prací, připravoval jsem se na pedagogické působení na již třetí škole, kam jsem stále nějak nemohl sestavit program výuky; sebekriticky jsem shrnul svojí první přednášku, která se změnila ve slovní průjem a nakonec jsem uznal, že učit 12 kurzů během 4 semestrů, je poněkud moc a budu se muset rozkrájet. Chmurnou náladu mi opět přinesly přijímačky, na nichž se ukázalo, že na středních školách je asi něco špatně.

Sem už opravdu ne...

Vzhledem k tomu, že jsem ještě během roku stihl (opět) pracovat na Špilberku, neodpustil jsem si menší popíchnutí (to větší mám někde v záloze) tamních poměrů. Na druhou stranu jsem tam zažil zajímavé setkání, ale o dosti podivné výstavy. Z oblasti každodenních problémů a mezilidských vztahů jsem si zanadával na sousedy, na stav naší ulice, dementní cyklisty, kteří neumí dodržovat pravidla (a já neumím česky, neboť jsem si díky již opravenému překlepu vysloužil na Facebooku opakované výkřiky "Bňááák!") a zcela zásadním, ale patrně nijak objevným, příspěvkem, byl text o zkušenosti s věhlasným autobazarem. Koncem roku jsem krátce vzpomněl na zesnulého Václava Havla.

Nemáte při ruce fotku?
Nakreslete si ho...

Kupodivu zbyl čas i na příspěvky z ranku mého studia - tedy z oblasti filmu. Ze šuplíku jsem vylovil text o Janu Werichovi, který později vyšel v CVmag a i zde patří k nejnavštěvovanějším. Dvakrát jsem, spíše v žertu, zabrousil k Jerry Brucheimerovi - poprvé, když mi přišlo, že Rob Marshall je zombifikovaný Don Simpson (což mi bylo jinde vytknuto slovy, že si mám pořídit silnější brýle) a podruhé jsem společně s dvěma videi poukázal na lehkou vyčerpanost páně producenta. Do Ameriky mířily i další příspěvky - v jednom jsem se zaměřil na film Tonyho Scotta o splašené lokomotivě, ve druhém jsem vyštrachal ze šuplíku textík o zvláštní epizodě oblíbeného seriálu M*A*S*H. Společné téma války a zdravotníků měl i šuplikoidní text o filmu Kippur izraelského režiséra Amose Gitaie.

Nemohl jsem odolat a několikrát jsem se zaměřil i na vznikajícího Hobita (jak de nedávno ukázalo, těšit se můžeme ne na dva, ale rovnou tři filmy). Nejprve jsem přiblížil jednotlivé trpaslíky, poté jsem shrnul postřehy a záběry z třetího videoblogu a nakonec jsem se zaměřil i na faktor, který je ve spojitosti s Hobitem očekávaný s lehkou skepsí - 3D. Vzhledem k tomu, že nejlepší a nejslavnější skupina všech dob - ano, nikdo menší než The Rutles - vydali nové album Lunch, musel jsem zkrátka zavzpomínat na tuto živoucí legenda. Legendu, která bude žít ještě dlouho poté, co ostatní žijící legendy zemřou. Ale zpět k filmu - opět ze šuplíku se vyvalil pokus o recenzi na Svěrákovic Vratné lahve a spíše sám pro sebe jsem si shrnul konec seriálu Comeback.

Kino Oko... Bylo a není...

Tři příspěvky, které jsem si nechal na duben roku 2011, patří sice k těm "šuplíkovým", ale zároveň mým velmi oblíbeným - a podle statistik přístupů na stránky také k těm čtenějším. Ostatně odkazovaly na ně i oficiální facebookové stránky Kina Jablonec nad Nisou. Text rozdělený pro svoji délku na tři díly, se věnoval právě jim - kinům v mém rodišti. První díl velmi stručně seznámil s jejich historií - když jsem si ještě ověřoval některá data, fošel jsem k závěru, že bude ještě o čem psát - kina na Jablonecku a Liberecku totiž zejména díky podnikatelskému duchu německých provozovatelů patřila k nejstarším. Ve druhém díle jsem popsal jednotlivá kina a zavzpomínal jednak na Otto Vejnara, člověka, který byl s jabloneckými kiny spjat od začátku 60. let a od roku 1972 až do své smrti v roce 2007 je vedl a také na Kino Oko, které již vzalo za své. Poslední díl se věnoval programování kin a zaměřil se také na již neexistující 70mm projekce.

Shrnu-li to - i když to na první pohled tak mohlo vypadat, nešlo rozhodně o monotematický rok. Byť se to Queen jen hemžilo, objevilo se zde několik příspěvků, kterých si ve vší skromnosti vážím a jsem rád, že i jejich čtenost nebyla zanedbatelná. To pravé monotematické běsnění nastalo až následující rok, ačkoliv jsem ve svém bilancování koncem roku slíbil, že zmírním spamování tímto tématem.

Rok 2012 doposud: Queen kam se podíváš...

May & May

Ze závěrečného předsevzetí se vyplnila jen část - poklesl počet příspěvků. Na druhou stranu však zesílila jejich monotematičnost. Seriál Hity oblíbené (nejen) Brity dostal během půlky roku dalších deset částí a aby toho nebylo málo, v květnu jsem vymyslel další seriál, pojmenovaný Král je mrtev, Královna žije dál? Queen po roce 1991, který měl poukázat také na to, že Queen nebyli jen Mercury. Doposud má jen první dvě části - rok 1991 a rok 1992. Zda budu pokračovat, se teprve uvidí. Drobnou vtipnou výjimkou byl lednový příspěvek pohrávající si s myšlenkou, zda moderátoři Top Gearu nepřipomínají členy Queen. Přijde vám to jako blbost? Posuďte sami.

Bri & Adam & Rog

Ryze monotematický se pak stal - s drobnou výjimkou - měsíc červenec. Kupodivu ale právě díky této monotematičnosti se rapidně zvýšila jeho čtenost. A čím to bylo? V osmidílném cyklu Show must go on regardless of haters? (tedy on byl číslovaný i po půlkách a 1/4, ale ve výsledku je jich osm) jsem se zaměřil na spolupráci Queen s Adamem Lambertem, Americkým mládencem, který na sebe upozornil především v osmé řadě American Idol, kde obsadil druhé místo. Hned první pošťouchnutí přineslo neobvyklou řadu reakcí - většinou negativních - vždyť jak si můžu dovolit kritizovat zpěváka, když sám nezpívám, že? První ukrajinský koncert bohužel nepatřil k nejvydařenějším a podobně tomu bylo i v případě druhého, moskevského. Když jsem se v "půlkovém" příspěvku rozezlených příznivců Adama Lamberta zeptal, kdo podle nich zpívá modelovou skladbu Under Pressure nejlépe, kupodivu jsem žádnou odezvu již nedostal. Sám sobě jsem si srovnal v následujícím příspěvku své postoje k "postmercuryovským" aktivitám, abych však následně konstatoval, že Przedstawienie musi trwać!, ale že ani třetí koncert v řadě nepatřil k příliš vydařeným.

S jistým očekáváním jsem hleděl vstříc třem posledním koncertům, které proběhly v londýnském Hammersmith Appolo - původně kině a od 60. let víceúčelovém sále (kéž by podobný osud měla kina i u nás), kde Queen za svojí kariéru vystoupili celkem osmkrát a kde na Vánoce 1975 triumfovali. Prostředí o hodně intimnější, než jsou stadiony, jim vyloženě svědčilo - a tak se postupem času i účast Adama Lamberta stávala snesitelnější a on sám byl pěvecky jistější.  Na prvním londýnském koncertě ještě bylo dost chyb, ale při poslechu předposledního a posledního vystoupení, jsem poněkud zalitoval, že jsem do Londýna nevyrazil...

Inu bylo to zajímavých pět let a já jsem neskonale vděčný všem, kteří nade mnou ještě nezlomili hůl a občas sem zabrousí, počtou si a snad se někdy i něco dozví nebo se pobaví. Skutečně bych se nerad dušoval, že konečně půjdu s těma Queenama do prd***, protože je to zkrátka téma, které mě baví. Na druhou stranu bych byl ale rád, kdyby se mi dařilo sem tu a tam vpašovat o něco jiného. A s tímto závazkem končím svůj prozatím 158. příspěvek...

10 minut u Jerry Bruckeimera...

Tak nám do kin připluli další Piráti z Karibiku. V pořadí již čtvrtí a zdá se, že ani náhodou poslední... Jakoby se nám megaproducent Jerry Bruckheimer poněkud vyčerpal a sází již jen na jistoty - v roce 2013 tak mají mít premiéru pátí a v roce 2014 šestí Piráti. Mezitím nás čeká Top Gun 2, Lovci pokladů 3 a snad i Mizerové 3. Až se objeví drby o G-Force 2 nebo Čarodějovu učni 2, začnu asi panikařit...

Ale do té doby je tu vtipálek Nathan Gotsch (mimo jiné začínající scenárista, režisér a student filmové školy na University of Southern California v Los Angeles) a jeho krátký (ačkoliv mohl být ještě kratší, protože lehce ztrácí tempo) film Bruckheimer Pitch Meeting. Tento "pohled do společnosti Jerry Bruckheimer Films" nás zavádí na tradiční schůzku kreativců, kteří nadhazují nové nápady... a "odhalují" zákulisí vzniku čtvrtých Pirátů. (jen poznámka - video je v angličtině)

Partička Totally Sketch se zase zaměřila na dobu po čtvrtých Pirátech. Jak možná víte, v předešlých filmech si zahrála Keira Knightley. Ve čtvrtém se však neobjevila a je z toho poněkud... zmatená... V roli Jerryho Bruckheimera, který nakonec opět zaboduje a přijde s novým filmem, hlasově naprosto přesný Beck Bennett...

Návrat oživlých mrtvol?

Nedávno jsem na Facebooku narazil na oficiálním profilu Jerry Bruckheimer Films na něco, co mě zarazilo. Fotky z 1. dubna 2011, kdy Penélope Cruz získala svoji hvězdu slávy na chodníku v Hollywoodu. Na fotce je Penélope Cruz, Johnny Depp, režisér Rob Marshall a producent Jerry Bruckheimer... Pořád nic. Chvilku se zahleďte na Roba Marshalla... a pak na další fotku...

...

Jasně, chce to trochu fantazie, ale nezdá se vám, že Marshall až podezřele připomíná Bruckheimerova kolegu Dona Simpsona, který se v roce 1996 zdatně ufetoval k smrti? Zvláštní... ale třeba se to zdá jenom mně...

Quo vadis Jerry Bruckheimer...? II

Když jsem 2. února 2009 psal krátké zamyšlení o Jerry Bruckhemerovi, nekončil jsem právě pozitivně. „V poslední době se nám však Jerry poněkud vytrácí. Tím nechci říci, že by nějak výrazně sešel (…), ale spíš to, že jeho filmy a hlavně jeho značka už tak nějak netáhnout.“ Co se tedy stalo? Jerry Bruckheimer se stal takřka výhradním producentem velkorozpočtové zábavy pro studio Disney. A to je právě kámen úrazu. Nejen, že studio Disney za každou cenu drží nad filmem ochrannou ruku a označuje jej jako svojí produkci, ale problém lze spatřovat i v ratingu, tedy přístupnosti doporučené MPAA. Disney, jakožto studio zaměřené primárně na děti, mládež a pubescenty, se snaží svými filmy vychovávat (což o to, Bruckheimerova produkce je bezmála celá složená z pajánů na to, co je dobré), ale dělá to poněkud bezzubým způsobem (uvědomme si, že z této „továrny na zábavu“ vzešly takové „hvězdy“ jako Hannah Montana, Zack Afton nebo Jonas Brothers – i s jejich prsteny čistoty, tedy prsteny slibující, že do svatby nebudou mít sex… Stejně jako jejich hrdinové a hrdinové ostatní mládežnické produkce studia Disney. Mládež zde nekouří, nepije, nefetuje, ale mluví slušně a je vysoce cílevědomá.

Filmy Jerryho Bruckheimera se (skoro se mi chce napsat zatím) zatím do této kategorie zařadit nedají. Minule jsem zmiňoval romantickou komedie Báječný svět shopaholiků (Confessions of a Shopaholic, r. P.J. Hogan), která byla natočena podle jedné knih ze série o shopaholičce (ve slovenštině nazvali film krásně jako Zpoveď nákupnej maniačky) Sophie Kinselly. Dobře, kniha se možná v USA prodává, vyšla i u nás, ale proboha proč právě tato látka? Opět zde sledujeme vyždímaný koncept – dívka/žena na cestě za svým snem. Nejprve to byla svářečka toužící stát se profesionální tanečnicí (Flashdance), o něco později nesmělá textařka z New Yersey, která se chce prosadit na poli showbyznysu v New Yorku (Divoké kočky) a teď je to mladá Rebeka,žena posedlá nakupováním a snem stát se redaktorkou módního časopisu. Takže nejen ždímání předešlých dvou filmů, ale také odvar ze Sexu ve městě a (zejména) Ďábel nocí Pradu. Jenže Isla Fisher není Sarah Jessica Parker a Kristin Scott Thomas (ať se snaží, seč jí to film dovoluje) není Meryl Streep. Zkrátka a dobře – sečteno a podtrženo – celosvětové tržby, jen něco málo přes 100 milionů, neřadí shopaholičku k právě zdařeným počinům.

O něco lépe si – jistě zejména díky dětem – vedlo komando morčat z G-Force. Ačkoliv nápad vytvořit speciální komando z morčat (a jednoho krtka a mouchy) může znít poněkud šíleně, ale film zas tak šílený není. Tedy jste-li schopni se na něj dívat očima asi sedmiletého dítěte… nebo možná šestiletého… Pokud ne, čeká vás spíš hromada provařených klišé, prazvláštní obrat padoucha zpět k dobru a celý film vám pak přijde jako podivný kříženec Chipmunků a Transformerů… i když je třeba uznat, že animace se povedla.

Bláhově jsem také předpokládal, že „Trochu klidu (a doufejme i filmové zábavy) snad může přinést herní adaptace Prince of Persia: The Sands of Time“ a poněkud nelogicky jsem dodal i jméno režiséra Mika Newella (tedy režiséra čtvrtého a nejzmatenějšího Harryho Pottera). Z filmu je na jednu stranu jasně znát snaha vytvořit novou franšízu, další Piráty z Karibiku (ostatně i proto ten dlouhý název, který evokuje že za dvojtečkou bude příště něco jiného), ale na druhou stranu také fakt, že Mike Newell není Gore Verbinski a Jake Gyllenhaal ani náhodou není Johnny Depp. Zkrátka a dobře, ani tentokrát to nevyšlo a film působí dost zdlouhavě (a to i přestože byl na základě zkušebních projekcí zkrácen o více jak půlhodinu) a chaoticky.

Pokračování (někdy) příště