sobota 31. prosince 2011

Konec dobrý, všechno dobré...

Někdy to je dřina...
A máme tady konec roku, v němž jsem trošku zvýšil aktivitu na tomto blogu. Považte sami - ze sedmi příspěvků v roce 2008 a celkem dvaceti v následujících dvou letech, jsem letošní slovní průjem dotáhl na neuvěřitelných 106 příspěvků (včetně tohoto). Kdybych sečetl jejich celkovou délku, vydalo by to možná na solidní bichli, což rozhodně nepotěší mého školitele, neboť práce na disertační práci se nevyvíjí ani desetinovým tempem, ve srovnání s mojí grafomanskou kadibudkou.

Na druhou stranu vím, že 
méně, je někdy více a disertačku nelze napsat jen tak od boku. Takže se příští rok polepším. Tady si sice pohorším, ale jak se to vezme. Ustane (nebo se přinejmenším zmírní) mé spamování tématem Queen (ano, přiznávám, že díky mezerám v paměti a neschopnosti počítat, na některé fláky letos nedošlo, a tak si občas zaplevelím tématem Queen i v roce 2012). Pokud tím někoho otrávím, omlouvám se. Pokud potěším, děkuji. Reakcí minulý rok nebylo mnoho, ale když byly, tak potěšily. A potěšila i návštěvnost, která se ve srovnání s předešlými roky během některých měsíců bezmála zesedminásobila. I za to všem děkuji. Sice to není tolik, jako blogy některých renomovaných známých, ale jsem skromný chlapec a mé ambice byly cíleny na užší publikum.

Takže díky všem a v novém roce se na vás budu opět těšit!

neděle 18. prosince 2011

Děkuji Vám za vše, Václave Havle...

Václav Havel
1936-2011
Revoluci jsem prožíval jako malý chlapec ve druhé třídě základní školy.

Když jsem v listopadu přišel s trikolorou na klopě, soudružky učitelky to braly jako provokaci. Poučen tátou, odkázal jsem na "strejdu Václava", který ji nosí taky...

Jméno Havel bylo tenkrát všude. Znělo z rádia, z televize, bylo na plakátech, plackách... Učitelky i spolužáci zpozorněli. Jedna se dokonce, s jistou bázní, zcela vážně zeptala rodičů na třídních schůzkách, zda jsme opravdu příbuzní. Postupem let jsem si na tuto otázku zvykl. Podobně, jako na zvláštní pocit smutku, že tomu tak (asi) opravdu není. Být příbuzným člověka, jakým byl Václav Havel, by byla obrovská čest. Alespoň mu můžu poděkovat, že můžu být hrdý na své příjmení...

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVIII -
A Winter's Tale

Zima začne (tedy alespoň kalendářně) za čtyři dny. Přesto si ji připomeneme již dnes singlem s poetickým názvem A Winter's Tale, který dnes slaví šestnáct let od svého vydání.

Britské vydání
Ten, kdo ovládá matematiku lépe než já (což je prakticky každý) si rychle spočítal, že jde o jeden z posmrtných singlů skupiny Queen, který vyšel čtyři roky po smrti Freddieho Mercuryho. A právě on byl autorem skladby, která byla nahrána během ledna až června 1991 a patří mezi zcela poslední, které nahrál. Zároveň je zcela poslední, kterou složil výhradně sám (hudbu k poslední nazpívané skladbě Mother Love složil Brian May). Skladbu, která byla nedlouho po svém vydání označena jako vánoční, nazpíval za pomoci klavíru ve studiu sám a skupina k ní nahrála hudbu až posléze. Inspirací mu měl být výhled na Ženevské jezero z jeho apartmá v Montreux. Nerad bych sklouzl (opět) k zbytečnému patosu, ale při poslechu se nechce věřit, že píseň napsal člověk, kterému bylo jasné, že zde již dlouho nebude. Poetické líčení scenérie za okny, v níž poletují racci, plují labutě a kouřící komíny se tyčí proti nebi se sametovým Měsícem... Na podobnou scenérii nyní shlíží jeho socha zachycená v klasickém teatrálním a triumfálním gestu. Poslední Mercuryho skladbu následně zbylí členové Queen "zabalili" do takřka snového hudebního hávu a Brian May ji opatřil nádherným kytarovým sólem.

Britské "vánoční" vydání
Singl vyšel na dvou CD, z nichž jedno bylo vloženo v obalu navazujícím na náladu přebalu alba Made In Heaven, zatímco druhé bylo stylizované jako vánoční dárek, na nějž jste mohli vepsat věnování. Poněkud laciné a možná i dětinské, ale Vánoce jsou jednou do roka, takže nakonec proč ne. Singl dosáhl relativního úspěchu (dost možná i díky faktu, že na dvou CD bylo celkem šest skladeb), ovšem nejúspěšnější byl ve Velké Británii, kde dosáhl na šestou příčku hitparády, v jejíž top desítce se držel týden. Jeho úspěch měl podpořit i videoklip, který vytvořili Hannes Rossacher a Rudi Dolezal (tedy The Torpedo Twins) a to rovnou ve dvou verzích. Kolážovitý klip ilustrující (doslova) píseň, byl uveden v jednoduché verzi...
Zatímco druhá verze byla doprovozena trochou počítačové grafiky, která vytváří efekt textu, jako by jej psal Mercury vlastní rukou... 
Vedle těchto klipů vznikl ještě jeden. Již v době, kdy začali pracovat na budoucím albu Made In Heaven bylo všem jasné, že natáčení videoklipů bude poněkud obtížné. V té době se BFI potýkal s nedostatkem financí pro začínající režiséry. Slovo dalo slovo, Queen poskytli peníze a  v rámci projektu  Made In Heaven: The Films vzniklo osm "kraťasů-klipů". Jeden z nich, Outside-In režíroval Chris Rodley a inspirován posledními dny Freddieho Mercuryho jej koncipoval jako sérii horečnatých snů umírajícího muže...
Abych ale nekončil tak smutně, je tu ještě B-strana, respektive B-strany, neboť singl A Winter's Tale doprovázelo skladeb hned několik. Jak jsem již zmínil, skladba je chápána jako vánoční a není proto divu, že na sedmipalcovém vydání byla zařazena spolu s explicitně vánoční písní Thank God It's Christmas. Ta se ostatně dostala i na CD, kde jí společnost dělaly Now I'm Here (o té tu bude ještě řeč), zamilovaná klasika Johna Deacona You're My Best Friend, Mercuryho bělošský gospel Somebody To Love a singl uzavírala Rock In Rio Blues. A touto zvláštní improvizací nahranou na prvním festivalu Rock In Rio v lednu 1985 (kde byli Queen hlavními hvězdami společně s Iron Maiden) se pro dnešek rozloučím. A předem: Šťastné a veselé!

pondělí 12. prosince 2011

Queen našli talenty...

V nedávných dnech finišoval projekt, který si vysloužil značně rozporuplné reakce - pod názvem Queen Extravaganza se skrývala série nejprve internetových a následně i faktických konkurzů na hudebníky, kteří mají vytvořit kapelu pod vedením Rogera Taylora pro americkém turné v roce 2012.
www.queenonline.com
Ona rozporuplná reakce měla hned z několik důvodů. Britským Queen trvalo velmi dlouho, než Ameriku získali. Svůj triumf slavili singlem Another One Bitest The Dust, který hrála snad všechna americká rádia (dokonce i ty country). To byl rok 1980. Od jejich zrodu tedy trvalo devět let, než je fanoušci v zemi netušených možností vzali za své. O pouhé čtyři roky později však přišel další zlom - I Want To Break Free. Jeden z nejpopulárnějších singlů doprovozený videem mimo jiné parodujícím britský seriál Coronation Street. Čtyři dospělí chlapi v ženských šatech? To bylo trochu moc. A tak ve jménu americké prudérie (ale i faktu, že jednoduše nepochopili o co jde) MTV odmítla klip vysílat. Byl to pozvolný začátek konce americké kariéry, kterou svým způsobem uzavřel již koncert v kalifornském Ingelwoodu v září 1982. K návratu do Severní Ameriky došlo až v roce 2006 na šňůře s Paulem Rodgersem.

And the winners are...
www.queenonline.com
Je tedy zvláštní, že tato "talentová revival show" proběhne v USA. Nebo je to naopak právě důvod - Amerika nemá tak pevnou vazbu ke Queen s Freddiem Mercurym v čele a staří (a jak patrně Taylor doufá i mladí) fanoušci přijmou tuto novou "kapelu", v níž si plní sny mladé Američanky a mladí Američani (nebo Kanaďani). Abyste rozuměli - celá akce je jakýmsi hledáním talentů. Jen s tím rozdílem, že vítěze neodveze Jaro Slávik jako cvičené medvědy do Mekky zábavy Los Angeles, ale že budou moci stanout na pódiu (možná i vedle prošedivělého a nahluchlého rockera a kytaristy-doktora). Hlavní organizátor Roger Taylor si totiž letitým mlácením do bubnů natolik odpravil bubínky, že musí nosit naslouchátka. A Brian May se má přidat až v další fázi. Ale zpět k Extravaganze...
Jako součást oslav 40 let skupiny Queen rozjel sice nahluchlý, ale stále sakra charismatický bubeník talentovou šou, která hledá "zas*aně dobrý zpěváky a muzikanty", kteří se stanou součástí Queen Extravaganza Live Tour. Akce začala 19.září tohoto roku a jejím mottem bylo umožnit samotným fanouškům oslavit hudbu Queen. Zdá-li se vám to poněkud perverzní, či nikoliv, ponechávám na vás. Na oficiálním webu akce se zájemci mohli přihlásit, stáhnout si hudební základy pro svůj part (záleželo na tom, zda šlo o klávesáky, basáky, bubeníky, kytaristy či zpěváky) a následně svůj výstup natočit. Výsledná videa byla ke zhlédnutí na kanálu YouTube.

A na začátku prosince byli nejlepší vybraní pozváni na konkurz, na který dohlížel mimo jiné Spike Edney (klávesák spolupracující s Queen od poloviny 80. let), 
Trip Khalaf (zvukový mistr Queen) a pochopitelně Roger Taylor. Z výběru pětadvaceti muzikantů pak bylo sestaveno několik kapel - a uvážíme-li, že spolu nikdy před tím nehráli, museli se opravdu snažit. Každá z nich musela zahrát tři písně. První dvě byly jejich výběrem, povinná byla Crazy Little Thing Called Love. Konkurz můžete sledovat od jeho začátku, přes první (dle mého dost slabou) sestavu s Davidem Martelem (u něj úplně vidím, jak si doma hraje na Freddieho) po druhou, malinko lepší sestavu. Jako třetí na řadu přišel favorit celé soutěže, Marc Martel (ne, nejde o shodu příjmení, jde o Davidova bratra). Další sestavou pak byla kapela s Jennifer Espinozou za mikrofonem. A jak to celé napínavé klání dopadlo? (já vím, nemůžete se dočkat).

Z nejasného důvodu nebyl vybrán klávesák. A nebo je důvod zřejmý - Spike Edney nemá zrovna do čeho píchnout a tak vyjede na turné s omladinou. Za basu se postaví 
Francois-Olivier Doyon z Québecku, který se předvedl ve třetí sestavě. Za bicími bude o sluch přicházet pětadvacetiletý Tyler Warren z Camdenu v Tennessee:
Nutno dodat, že jde o chlapce nejen talentovaného, ale také  všestranného - do konkurzu se přihlásil nejen jako bubeník, ale také jako kytarista a zpěvák. Sladké dřevo však nakonec do ruky vezme Tristan Avakian z Toronta:
O kytarové party se bude dělit s Brianem Greshem z oklahomské Tulsy:
A na koho zbyla ona nevděčná pozice zpěváka? Tedy toho, kdo chtě nechtě bude srovnáván s nedostižným Mercurym? Za mikrofon se postaví dva vokalisté - jedním z nich bude i žena, již zmiňovaná Jennifer Espinoza ze San Antonio v Texasu:
Což o to, Jennifer nezpívá nejhůř, ale ženy to měly s písněmi Queen vždy o něco lehčí. Kdo bude tedy oním mužným hlasem, který si troufne na Mercuryho party? Myslím si, že od chvíle, co se na YouTube objevilo 22. září video Marca Martela, bylo všem jasné, kdo je tu vítěz. Kanadský zpěvák nejen že si píseň zazpíval jakoby nic, ale vyvolal obdivné reakce zahrnující zmínky o "ztraceném synu Freddieho Mercuryho" nebo jeho nové reinkarnaci. Považte sami:
Co dodat? Marc Martel má hlas jak zvon, ale chybí mu charisma, které má třeba jeho bratr David. Tak či tak, zdá se, že na kariéru má chlapec zaděláno, ať už Queen Extravaganza dopadne jakkoliv. Z českých médií se to ale nedozvíme. Ta se rozhodla Queen patrně jednoduše ignorovat.

čtvrtek 1. prosince 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVII -
Say It's Not True

Před čtyřmi lety, v den, který byl prohlášen za World Aids Day, tedy 1. prosince, byl nabídnut ke stažení nový singl Queen a Paula Rodgerse z chytaného alba Cosmos Rocks pod názvem Say It's Not True.

www.queenpedia.com
Poté, co se zbylí členové Queen (tedy Brian May a Roger Taylor) vydali za vydatné podpory Paula Rodgerse v letech 2005 a 2006 na turné (v jehož rámci navštívili i Prahu), jehož záznam vyšel pod ne právě skromným názvem Return Of The Champions, začalo se šuškat o možné další spolupráci. A první vlaštovkou byla starší skladba Rogera Taylora Say It's Not True. Tedy starší - posluchači měli možnost ji poprvé slyšet 29. listopadu 2003, kdy ji Taylor věnoval Nelsonu Mandelovi na začátku kapaně 46664. Neznalí, nechte se mýlit třemi šestkami. Neskrývá se pod nimi žádná neosatanská sekta, nýbrž jde o dvě čísla - 466, což bylo pořadové číslo, pod kterým byl na Robben Island uvězněn Nelson Mandela roku 1964. Pod číslem 46664 pak trávil ve vězení čas až do roku 1990. Hlavním cílem kampaně pak bylo jednak varovat před nebezpečím AIDS a jeho šířením v Jižní Africe. Poselství písně je prosté - HIV a AIDS je něco, co se týká nás všech, nehledě na barvu pleti, národnost, či sexuální orientaci. Roger Taylor a Brian May vystoupili s dalšími hvězdami (namátkou Anastacia, Beyoncé Knowles, Robert Plant, chybět nesměl klasik charitativních akcí Bob Geldof, Peter Gabriel, Bono a The Edge z U2The CorrsEurythmics...) a uvedli tuto píseň...
Nebylo se čemu divit, že se skladba ukázala i na repertoáru jejich turné s Paulem Rodgersem, které odstartovalo 19. března 2005 dalším koncertem 46664 ve Fancourt Country Club and Golfing Estate v jihoafrickém městě George, aby pokračoval dalšími jednačtyřiceti koncerty v Británii, Francii, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Německu, Česku, Belgii, Maďarsku, Nizozemí, Irsku, Portugalsku, USA, na Arubě až do Japonska. Následující rok pak s čtyřiadvaceti vystoupeními procestovali USA. Ačkoliv se většiny pěveckých partů ujal Paul Rodgers, píseň Say It's Not True zůstala v režii Rogera Taylora. Nutno podotknout, že se mu vydařila lépe, než o dva roky dříve.
Po úspěšném turné s Paulem Rodgersem, které vyvolalo na jedné straně nadšení a na straně druhé rozpaky (doprovázené články o oživování mrtvol, vlastním revivalu či nekrofilních duetech) se vrhli do studia, kde také vznikla verze písně, o které je dnes řeč. O pěvecký part se v ní podělili Roger Taylor, Brian May a především Paul Rodgers, který zde dokazuje, že sice nemá pěvecké kvality Freddieho Mercuryho, ale jeho bluesrockový hlas rozhodně není k zahození. Jako B-strana singlu, který byl fyzicky vydán 31. prosince 2007, byl přiložen i tento videoklip:
A že to Paulu Rodgersovi zpívá nejen ve studiu, ale i naživo, dokázal na následujícím turné, při němž roku 2008 odehráli celkem 41 koncertů. Po krátkém promu pro londýnské žurnalisty se  vydali do ukrajinského Charkova, kde jejich bezplatný koncert navštívilo těžko uvěřitelných 350 tisíc posluchačů. Na rockové dinosaury to není vůbec špatný výkon...

neděle 27. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLVI -
The Miracle

Dvaadvacet let žasneme nad zázraky kolem nás - ať už jde o kapky deště na Sahaře, most Golden Gate, Tádž Mahal, Visuté zahrady babylónské, nebo děti ze zkumavky. O tom všem zpívali Queen v singlu, který vyšel 27. 11. 1989.

Britské vydání
www.queenvinyls.com
Když Freddie od ledna 1988 do února 1989 nahrával album The Miracle, bylo mu již asi zřejmé, že bude jedním z jeho posledních počinů. Snad i kvůli jeho zdravotnímu stavu, nebo ve snaze zamezit sporům o autorství, se skupina semkla obrazně i doslova - ostatně toto semknutí symbolizuje nejlépe i přebal alba The Miracle, na němž se propojily tváře všech čtyř členů na fotografiích Simona Fowlera. To, co dnes spíchne průměrně zdatný uživatel Photoshopu za pár minut, bylo tenkrát nejmodernějším výstřelkem techniky a bylo to poprvé, kdy byla na výrobu přebalu alba využita počítačová grafika stroje Quantel Paintbox. Jiným projevem semknutí bylo autorství písní - dříve platilo nepsané pravidlo, že ten, kdo přijde s nápadem, je uveden jako autor. Jak to však bývá ve skupině - tu se do tvorby přidá kytarista, něco vymyslí bubeník a basák pak přijde s geniální basovou linkou a z původního nápadu zbudou ve výsledné skladbě jen útržky. Aby Queen zamezili sporům o honoráře, byli na albu The Miracle podepsáni jako autoři všichni, tedy "Queen". Výsledné honoráře pak dělili rovným dílem. Jak později připustil Brian May, škoda, že je to nenapadlo už dřív.

Queen v Montreux, 1988
To, co se stalo předposledním studiovým albem za Mercuryho života, lze jen těžko shrnout do několika slov. Zatímco část kritiků a fanoušků album miluje, druhá část v něm vidí bezmála stejný krok mimo, jako bylo Hot Space. Sám mám k albu zvláštní vztah. Přestože jej otvírají (dle mého) nepříliš vydařené skladby Party Khashoggi's Ship, napraví dojem následující baladická The Miracle, rocková I Want It All, nadupaná The Invisible Man (jak měl ostatně znít ještě tři týdny před vydáním původní název alba), rytmem jedoucího vlaku dunící Breakthru, reakce na bulvár Scandal a hymnická a poněkud neprávem  opomíjená Was It All Worth It. Pominu-li poněkud hotspaceovsky soulové My Baby Does Me a calypso Rain Must Fall, přihodila skupina na CD vydání bonusy v podobě prodloužené The Invisible Man, a libůstky Hang on in There Chinese Torture, čímž vytvořila pestré album. Tedy přesně to, co byste od Queen čekali. Podle některých informací toho během nahrávání vzniklo mnohem víc, než se dostalo na výsledné album. Zdá se tedy, že se možná máme ještě na co těšit.

Rubová strana CD
Skladba The Miracle je sice na albu podepsaná stejně jako všechny ostatní skladby celou skupinou, je ale známo, že iniciátorem byl Freddie Mercury a hlavním spolupracovníkem John Deacon. Píseň vyšla šest měsíců po albu jako (v dějinách skupiny první) pátý a poslední singl. Název "Zázrak" se odrážel i v textu, který popisoval několik božských výtvorů (viz výše) a zmiňoval se i o několika známých postavách dějin (kapitán Cook, Kain a Ábel, Jimi Hendrix). Záhy po vydání alba se očekávalo další turné. Dokonce se vyrojily drby o přesnějších plánech, ale ty brzy vyvrátil sám Mercury. V rozhovoru pro BBC Radio One to vysvětlil snahou vypadnout z neustálé rutiny "album, turné, album, turné". Také dodal, že už si připadá poněkud starý na to, aby pobíhal po pódiu v trikotu. Později měl, již soukromě, žertovně prohlásit, že byl rád, kdyby na turné vyjeli místo nich protagonisté klipu. V něm totiž nevystupovali Queen. Tedy vystupovali, ale...

Všech pět videoklipů, vzniklých pro titulní skladby vydaných singů, patří k těm nejzajímavějším, které Queen kdy natočili. Pro pátý singl The Miracle přišel Mercury s nápadem obsadit mladé "dvojníky" sebe sama. Během konkurzů na londýnských školách se o role hudebníků ucházely stovky chlapců, ale vybráni mohli být logicky jen čtyři. Těmi šťastlivci byli Paul Howard (jako Brian May), James Currie (John Deacon), Adam Gladdish (Roger Taylor) a Ross McCall (Freddie Mercury). Ten jediný měl dřívější zkušenosti s herectvím a i později se vydal touto cestou - objevil se například jako kapitán Joseph Liebgott v minisérii Bratrstvo neohrožených. Pod režijní taktovkou Torpedo Twins se 23.listopadu 1989 sešli v londýnských Elstree Studios nejen čtyři mladíci, ale na konci klipu se k nim připojili i jejich předobrazy. Freddie, respektive Ross, se objeví hned ve čtyřech podobách - jako dlouhovlasý Freddie ze začátků kariéry, sado-maso kožený look z počátku 80. let, v nátělníku a s náramkem z Live Aid a nakonec i v klasické žluté bundě z Magic Tour '86.
Singl se probojoval v britské hitparádě na jednadvacáté místo a udržel se v ní po pět týdnů. Snad se na tom odrazil fakt, že šlo již o pátý singl z alba, které bylo na pultech už června, nebo dost možná i B-strany. Pro ní byla vybrána živá nahrávka první "autorsky kolektivní" skladby Stone Cold Crazy. Ta byla pořízená v londýnském Rainbow Theatre v listopadu 1974.
Na dvanáctipalcovém vydání přibyla ještě jedna živá nahrávka - tentokrát z amerického Houstonu, kde vystoupili 11. prosince v rámci turné News Of The World '77. Tam zazpíval Freddie Mercury mimo jiné i svoje skvělé My Melancholy Blues.

sobota 26. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLV -
Thank God It's Christmas

Vánoce se blíží a s nimi i každoroční nálet vánočních písní, které na nás útočí z rádií i reproduktorů v přeplněných nákupních centrech. Jeden z nich mají na svědomí i Queen. Před sedmadvaceti lety, přesně 26. listopadu 1984, totiž vydali svůj první (a zároveň poslední) ryze vánoční singl.

Irské vydání
www.queenvinyls.com
Píseň je to více než zvláštní, či spíše její osud je zajímavý. Skladba vyšla jako pátý singl z alba The Works a předcházely jej hity Radio Ga Ga, I Want To Break Free, It's A Hard Life Hammer To Fall. Na rozdíl od svých slavných kolegyň se však na album nedostala. Tedy až na dvě výjimky. Tou první bylo Complete Vision, bonusová součást boxu The Complete Works, což byla série třinácti alb Queen od roku 1973 do roku 1984, doplněná bonusovým LP. To obsahovalo do té doby na albech nevydané singly. Druhá výjimka byla výběrovka Greatest Hits III z roku 1999. Ani jedno však nelze považovat za řadové album. I tak se z písně stal solidní hit. Při svém prvním vydání, v roce 1984, strávil v britském žebříčku šest týdnů a vyšplhal na jednadvacáté místo. Podruhé, v roce 1995 jako B-strana singlu A Winter's Tale dosáhl na šestou příčku. Autory skladby byli Brian May a Roger Taylor, kteří s Johnem Deaconem nahráli hudbu v Londýně, zatímco zpěv obstaral  Freddie v mnichovském studiu Musicland, kde pracoval na svém prvním sólovém albu Mr. Bad Guy. Ačkoliv šlo o skladbu vánoční, vznikla (logicky) v létě. Jak k tomu dodal Brian May, je zřejmé, že nemůžete vánoční skladbu natáčet o Vánocích. Než by vyšla, bylo by už po nich. Velká škoda, že pro ní nevznikl videoklip. Patrně by se stala ještě větším hitem...
O videoklipy byly ochuzeny i obě písně z B-strany, poslední dvě skladby z alba The Works, které doposud nevyšly na singlu. První byl Mercuryho potomkem starší Crazy Little Thing Called Love. Nejen že to je rockabilly jako vyšité, ale May zde opět hrábl do strun Telecasteru...
Druhá skladba na B-straně byla opět z Mercuryho hlavy. Keep Passing the Open Windows se stala jedinou realizovanou skladbou pro plánovaný soundtrack k adaptaci Irvingova The Hotel New Hampshire, od kterého však (údajně kvůli nedostatku peněz) sešlo. Nahrána byla pouze tato píseň, jejíž název byl inspirovaný větou z filmu. Vznikla tak další, poněkud (dovolím si říci neprávem) zapadlá, perla. Nejen pro krásné piano Freddieho Mercuryho, ale i kvůli basové lince Johna Deacona, jejíž variaci použil později ve skladbě A Kind Of Magic. Sečteno a podtrženo - byl to nepříliš známý, ale rozhodně zajímavý singl.

pátek 25. listopadu 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity XLIV - Flash

Flash - A-Ah - Saviour of the universe! Flash - A-Ah - He'll save every one of us! Kdo by neznal tento singl, který 24. 11. oslavil své jednatřicátiny.

Americké vydání
www.queenvinyls.com
Dnešní příspěvek jsem záměrně opozdil, vzhledem ke smutnému výročí, se kterým se datum vydání singlu krylo. "Mateřskou" desku dnešního singlu jsem již několikrát nazval "žlutou ovcí" diskografie Queen, neboť jde v mnoha ohledech o velmi zvláštní počin. Nahrávání probíhalo souběžně s tvorbou alba The Game a trvalo pouze od října do listopadu. I tak však zvládli Queen využít pět studií. Výsledný počin byl jejich první prací pro film a nakonec se stal jejich jediným "pravým" soundtrackem. Vyšel 8. prosince 1980, v den, kdy před newyorským hotelem Dakota ukončily výstřely ze zbraně Marka Chapmana život Johna Lennona...

Soundtrack k filmu Flash Gordon má kořeny již na konci 70. let. Manažer Queen se tehdy setkal s italským producentským mogulem Dinem De Laurentiisem, aby mu nabídl možnost spolupracovat s Queen. Zlí jazykové tvrdí, že producentova reakce byla "Kdo jsou Queen?". Nakonec se však stali první rockovou kapelou, kterou si tehdy šedesátiletý producent poslechl. A rozhodl se je pro připravovaný film oslovit. Dokonce jim dal takovou volnost, že si mohli skládat dle vlastní libosti. Stejně jako na albu The Game se do hudby Queen vloudily syntezátory. Tedy vloudily... u některých skladeb se na první poslech zdá, že to jsou jenom synťáky. Jinde však vypomohl skladatel Howard Blake, který doplnil soundtrack orchestrální hudbou.

Sam J. Jones a Melody Anderson
Film, založený na komiksu vycházejícím od roku 1934, sledoval dobrodružství Flashe Gordona, quarterbacka New York Jets. Ten se shodou okolností dostane díky lodi lehce šíleného doktora Hanse Zarkova do vesmíru, odkud Zemi likviduje démonický císař Ming. Díky pomoci doktora, krásné Dale Ardenové, ještě lepější Mingovy dcery, princezny Aury, jejího milence prince Barina a letky jestřábích mužů pod vedením prince Vultana, se mu však podaří hrozbu likvidace země odvrátit a stát se hrdinou. Zní to šíleně? Pro ty, kteří film dosud neviděli dodám, že si musíte představit ještě víc - Flashe hraje svalnatý, 191 cm vysoký  blonďák a bývalý mariňák Sam J. Jones.
Ornella Muti a Max von Sydow
Doktora Zarkova neztvárnil nikdo menší než Topol, který se v roce 1971 nesmazatelně zapsal do dějin filmu svojí rolí v Šumaři na střeše. Půvaby ve filmu zaručovaly dvě pětadvacetileté herečky - Melody Anderson v roli Dale a Ornella Muti jako Aura. Jejího milence (vlastně jednoho z mnoha, protože princezna je mrcha neváhající svými půvaby získávat přízeň a následně i služby mužů) si zahrál Timothy Dalton, který se o sedm let později stal čtvrtým představitelem Jamese Bonda. Bandu motorkářů... tedy pardon, jestřábích mužů, vedl hřmotný Brian Blessed, jinak též velký fanoušek Queen. A aby toho nebylo málo, na Mingovi si zgustl Max von Sydow, dříve dvorní herec Ingmara Bergmana (filmy jako Sedmá pečeť, Lesní jahody, Hodina vlků...) a později herec z klasik jako Vymítač ďábla nebo Tři dny Kondora. Vedle těchto hlavních hvězd se ve filmu mihl (asi na 5 vteřin) i Robbie "Hagrid" Coltrane a stodvaatřicet centimetrů vysoký Deep Roy, nejznámější asi jako Umpalumpové z Burtonova Karlíka a továrny na čokoládu. Zde si zahrál Auřiného mazlíčka jménem, ehm... Fellini. To vše v technicolorově barevných kulisách a šílených  kostýmech. Děsivé? Ani ne. Osobně považuji Flashe Gordona za nejkomiksovější komiksový film, který kdy byl natočen. Pro jiné to je však typický příklad guilty pleasure. Posuďte sami z následujícího traileru (a nebo upoutávky na nádherně vyčištěné Blu-Ray vydání).
Od filmu ale zpět k albu s řvavým přebalem, vzniklým na základě Mercuryho návrhu. Na něm jsou vlastně pouze dvě písně - tedy zpívané skladby, obě od Briana Maye - úvodní Flash's Theme a závěrečné The Hero. Všechny, ať již instrumentální, tak zpívané, pak doprovázejí úryvky z filmových dialogů, což je skutečnost, která mě vždy poněkud iritovala. Singl Flash je navíc upravenou verzí Flash's Theme - o něco kratší, ale obohacena o více dialogů z filmu, které tak měly pomoci dodat singlu něco nálady z filmu. Režisérem videoklipu, stejně jako filmu, byl Mike Hodges. Zachycuje skupinu Queen v  londýnských Advision Studios, kde právě "nahrávají" hudbu k filmu. 
Singl se umisťoval na čelních příčkách hitparád po celém světě. Zda za jeho přitažlivostí stojí bijící rytmus, Mercuryho zpěv nebo hlášky z filmu, těžko říci. Každopádně si Queen zařádili a na albu je znát jejich neustálá snaha se někam posunout a experimentovat. Přemíra syntezátorů nevycházela z nějaké snahy exhibovat, ale zkrátka jim přišlo dobré, je zapojit do hudby ke sci-fi filmu. A jak jsem se snažil naznačit - ne k filmu ledajakému. A rozloučíme se B-stranou, kterou je Mercuryho skladba Football Fight, která bez synťáků zněla takto...
... a ve filmu nakonec takto... Nemůžu si pomoci, ale zase jsem dostal chuť se na Flashe Gordona znovu podívat.

neděle 20. listopadu 2011

Ani k stáru nemá o životě páru

Aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení, zní slogan českého filmu Vratné lahve otce a syna Zdeňka a Jana Svěrákových. Citátem ústřední postavy filmu by se dal popsat i jeho nelehký vznik.

Český plakát
budapest.czechcentres.cz
Když je vám pětašedesát a ve své stávající práci učitele už nejste rád, máte na několika možností. Můžete se připojit ke skupině svých vrstevníků, šourat se s nimi po smíchovském parku a glosovat okolní dění. Lze také usednou na lavičku a krmit holuby a nebo se pustit do četby knih, které jste si šetřili na důchod. Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) se však necítí na sklonku života, nýbrž v jeho podzimu a ani chlapské touhy mu stále nejsou cizí. Proto přijme po odchodu ze své práce nejprve, na svůj věk poněkud nepřiměřené, zaměstnání rychlého posla. Po nevyhnutelné kolizi nakonec zakotví v samoobsluze za okénkem pro výkup vratných lahví. A právě mikrosvět za okénkem a krásy před ním vdechnou do umdlévajícího stereotypu Tkalounova života novou mízu.

Když je vám sedmašedesát a svoji práci scenáristy máte stále rád, napíšete další scénář. Poté co vám ho váš syn/režisér vrátí, máte na výběr opět z několika možností. Můžete syna přeneseně označit za kreténa, zahořknout a jít se šourat do libovolného parku, a nebo dostát závazku, k látce se vrátit a přepracovat ji do podoby zfilmovatelného scénáře.

Když je vám jednačtyřicet a svoji práci režiséra děláte také rád a dobře (pětatřicet cen – včetně pěti Českých lvů, jednoho Křišťálového glóbu a Oscara mluví za sebe), a zjistíte, že nová verze scénáře se vám líbí a chcete ji točit, nestojí vám v cestě snad už nic, než jen obrovská očekávání diváků

A ta byla v případě tohoto filmu opravdu veliká. Nejen, že jsme měli možnost pozorovat celou nesnadnou genezi filmu v dokumentu Jana Svěráka a Martina Dostála Tatínek, ale o vzniku často informovala média. Dostalo se tedy divákovi důstojného završení volné trilogie o dětství, dospělosti a stáří? Ano i ne. Vratné lahve jsou jednoznačně prvotřídní filmařinou (věčný hračička Jan Svěrák to snad ani jinak neumí). Oporou mu jsou jeho stálí spolupracovníci jako kameraman Vladimír Smutný, střihač Alois Fišárek a hudební skladatel Ondřej Soukup. U posledně jmenovaného je třeba poznamenat, že nám v uších nejvíce uvízne chytlavá píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, která má šanci stát se klasikou podobně jako jejich Severní vítr z filmu Vrchní, prchni.



Největší slabinou filmu je však i přes výše uvedené komplikace právě scénář Zdeňka Svěráka. Jednomu z předních českých cimrmanologů nelze upřít výjimečný talent při práci s českým jazykem a tvorbě jemných, někdy až takřka nepostřehnutelných laskavých žertíků. Ale právě tato laskavost je Achillovou patou celého filmu. Je jí totiž tolik, že divák toužebně očekává nějaký dramatický zvrat, kterého se však nedočká ani v závěrečné katarzi, která vlastně katarzí ani není. Lehký pocit trapnosti pak vyvolávají takřka všechny železničně-erotické sny hlavního hrdiny. Navíc je-li stáří ve filmu o stáří tematizované jen několika málo epizodami, které „korunuje“ alzheimeroidní scénka s rychlovarnou konvicí, je asi někde chyba.

Scénář má však zároveň  své nezpochybnitelné kvality. Jedna ze změn ke které došlo při jeho psaní bylo posílení ženských postav, což filmu jednoznačně prospělo. Snad poprvé ve filmu rodinného tandemu Svěrák-Svěrák mají stejně důležitou pozici jako jejich mužské protějšky. Ať to jsou jen epizodní postavy jako paní Lamková (Věra Tichánková) či Kvardová (Božidara Turzonovová) nebo dcera hlavního hrdiny Helenka (tradičně dobrá Tatiana Vilhelmová). Vrcholem filmu je však jednoznačně manželka Eliška Tkalounová (Daniela Kolářová), která Svěrákovu ženu hraje již potřetí a opět naprosto výborně. Hlavně díky ní se ze slovních přestřelek s jejím manželem stávají tyto scény nejlepšími částmi celého filmu.

Zatímco Tmavomodrý svět byl velkorysým projektem s ambicemi v zahraničí, jsou Vratné lahve příjemným návratem k tomu, co jde Svěrákům nejlépe. K vlídnému tuzemskému produktu, který možná neuchvátí, ale zaručeně potěší.



Text vznikl v rámci kurzu FAV126 Metody praktické filmové kritiky - seminář
Kamil Fila, Filozofická fakulta MU, jaro 2008

sobota 19. listopadu 2011

Trojrozměrný Hobit

Angus Ward vítá v dokumento o 3D
Peter Jackson v nedávných dnech uvedl na blogu filmu Hobit již čtvrtý videoblog, v němž nám dovolil nahlédnout na natáčení filmů Hobit (nenechte se plést tím dlouhým ů - pokud to ještě nevíte, Hobit bude mít dva díly, ale o tom jsem tu už letos psal). Co se z tohoto bezmála jedenáctiminutového dokumentu dozvíme? Hlavním tématem je 3D...

Jste už trochu otrávení tím, jak vše musí být ve 3D, vše musí být "3D podívaná"? Nevím, možná se pletu, ale zdá se mi, že 3D šílenství začíná poněkud opadat. Takže proč se Peter Jackson rozhodl točit
Hobita ve 3D? Hned v úvodu diváky přesvědčuje, že je to jeho splněný sen a kdyby to bylo možné, točil by ve 3D i Pána prstenů. Jako důkaz dodá trojrozměrné fotografie z natáčení, které by se časem snad mohly objevit na Blu-Ray vydání (cože, další vydání?).
3D foto z natáčení Pána prstenů
Takže jak to vypadá se 3D v případě Hobita? Jackson se dušuje, že v této době už není nijak složité či omezující natáčet ve 3D. Natáčí se stejným tempem jako ve 2D. Hlavním trumfem mu je kamera RED Epic. Tedy trumf... trumfy, neboť natáčení Hobita probíhá se 48 kamerami (přičemž cena jedné - tedy pouze těla kamery - je bezmála 40 tisíc $).
Peter Jackson a jedna z kamer RED Epic (konkrétně Ronald)
Počet si ale musíme vydělit dvěma, neboť na záběr ve 3D jsou třeba dvě kamery. Aby objektivy co nejpřesněji kopírovaly vzdálenost lidských očí, natáčí se přes zrcadlo. Díky tomu se mohou objektivy i překrývat a kopírovat tak pohyb očí, které se na něco zaměřují (znáte to - sledujte prst při natažené paži a potom ho přibližujte k obličeji - vaše oči se budou zaměřovat stále na něj - a všimněte si, co dělá okolní prostor).
Dvě kamery po 40 tisících, objektivy, zrcadla... Takový malý skromný filmeček...
A protože jsou kamery RED Epic digitální, mohou si filmaři hned prohlédnout vzniklé záběry. A zdá se, že budou stát za to. Kameramani mají k dispozici kamery na jeřábech, na rameno, na steadicamu, na vozících... Humorné je, že každá kamera má své jméno. Některé po členech Jacksonovy rodiny - po jeho dědečkovi Walterovi, strýci Rolandovi, otci Billovi, babičce jeho ženy Emilly; ale jsou tam i John, Paul, George a Ringo. Ti s Jacksonem v ale přízni nejsou.
Kamery, samý kamery!
Gareth Daley, vedoucí 3D kamer, dodává, že se nenatáčí na film, ale na paměťové karty - konkrétně jde o SSD karty (tedy přesněji pevné "Solid State Disk", hardisky bez pohyblivých součástí, jaké můžete najít například v některých netboocích) s kapacitou 128GB (jeden vás vyjde na solidních 1.800 $).
Tohle šoupnu sem a jde se točit.
A na ně se pak natáčí v rozlišení 5K. Pokud nevíte, co zkratka znamená, jde o rozlišení 5120 × 2700 pixelů. Pyšníte-li se doma Full HD televizí, vězte, že ta má ubohých 1920 x 1080 pixelů (a to si představte, že novější typy kamery RED Epic zvládají i 28K, tedy 28000 × 9334 pixelů).
Gareth Daley demonstruje rozdíl mezi 5K a Full HD
Co je však ještě důležitější a pro přetrvání systému 3D patrně klíčové, je framerate, tedy snímková frekvence nebo též snímková rychlost. Ta je ve srovnání s běžnými filmy dvojnásobná. Ale pozor, nejde jen o nějaký technický výstřelek - lidské oko vnímá 60 "obrázků" za vteřinu a takto natočený film se tím přiblíží běžnému lidskému vnímání. Jak dodává Peter Jackson, lidé, kteří už viděli kousky Hobita měli pocit, jako kdyby se plátno kina otevřelo do skutečného světa.
Temný hvozd
A že ten svět bude stát za to ukazují záběry z Temného hvozdu, který však ve videoblogu působí nezvykle pestrobarevně. Jak dodává Jackson: "Když se podíváte na záběry bez barevných korekcí, vypadá les velmi psychedelicky. Jako namalovaný v roce 1967." Jak ale upřesní  výtvarník Dan Hennah, barvy lesa byly přehnané, aby na záběrech digitálních kamer vynikly. Jackson vysvětlí, že budou následně korekcemi staženy do požadovaných tónů.

Vysoké rozlišení, digitální kamery a třetí rozměr však znamenal novou výzvu i pro maskéry. Jejich vedoucí (respektive vedoucí prostetiky) Tami Lane hovoří ve videoblogu i o změnách líčení, neboť trpaslíci musejí být až přehnaně rudí, aby na filmu vypadali normálně. A jako příklad použije Grahama McTavishe v roli Dvalina.
Graham McTavish (Dvalin) a Tami Lane
Peter King, maskér a kadeřník, zmíní i problém paruk.  Jen ty vyrobené z pravých lidských vlasů, totiž budou vypadat na plátně přirozeně.
Návrhářka kostýmů Ann Maskrey promluví (jak jinak) o kostýmech, které jsou opět vyšperkovány do posledního detailu. I ty si vyžádaly vzhledem k technologii natáčení ještě preciznější přístup. Znáte-li dokumenty z natáčení Pána prstenů, říkáte si, je-li to vůbec ještě možné...
Vzorky různých (patrně hobitích) látek
Následuje pohled na práci výtvarníků Alana Leeho a Johna Howa, kteří doslova ruku v ruce připravují umělecké návrhy pro koncepci filmu. Na Pánovi prstenů odvedli skvělou práci, proto bylo logické spolupracovat s nimi dál. Zašli dokonce tak daleko, že se rozhodli tyto návrhy kreslit třírozměrně!
John Howe a Alan Lee tvoří 3D koncept...
Všimněte si rozmazaných návrhů na zdech. Videoblog navnadí, ale neukáže vše. Lee červenou pastelkou, Howe modrou, bok po boku, vytváří trojrozměrný návrh Středozemě:
A nyní mě omluvte. Nechci nikomu brát iluze, ale tato část dokumentu je krásný důkaz toho, že člověk nesmí nic brát vážně. Od Petera Jacksona, člověka, kterého jsme v dokumentu King Kong: Deník režiséra mohli vidět, jak si v naprosto vyčerpaném stavu zve na plac jiné režiséry, aby za něj film dotočili, nemůžeme nečekat nějaký podobný žertík. A tato 3D kresba je jistě jedním z nich. Ale i tak pánové, krásná práce.

Mezi technickými záležitostmi je možné během videoblogu zahlédnout i několik záběrů z natáčení. Ať už jde o vpád trpaslíků do Dna pytle, na jehož dveře vyryl Gandalf runu jako znamení, 
trpaslíky v pavoučím zajetí, Roklinku či dalších pár drobností (například zde je vysoký dabl Gandalfa), vše vypadá, jako bychom se vrátili o pár let nazpátek do staré dobré Středozemě.
Gandalf vyrývá na dveře Dna pytle runu
Trpaslíci v zajetí pavouků v Temném hvozdu
Odmyslete si zelené pozadí a jste ve staré dobré Středozemi
Na závěr se s námi Peter Jackson rozloučí slovy: "Doufám, že vám přišel tento videoblog zajímavý. Vím, že je asi dost frustrující, protože vše, o čem jsme mluvili, nemůžete zatím vidět. Nemůžete vidět 3D, nemůžete vidět 48 snímků za vteřinu, nemůžete vidět 5K. Ale uvidíte..." Nevím jak vy, ale já se nemůžu dočkat.
Musíme si počkat ještě rok...
Takže máme se těšit na 3D Hobita? Možná se vám stalo, že jste byli v kině na 3D filmu a po pár desítkách minut jste zjistili, že vás začíná bolet hlava a oči poněkud trpí. A možná vás to odradilo od dalších 3D filmů. Hobita by jste se v tomto ohledu ale bát nemuseli. Vysoké rozlišení 5K a zejména frekvence 48fps by měly přispět k tomu, abyste nic takového nepociťovali. Tedy pokud do kin nepůjde "downgradovaná" verze. Tak či onak, otravné brýle na očích (zatím) zůstanou nezbytnou pomůckou...