Jak doktorandům chutná život

Tak to dobře dopadlo. Tím myslím tu vodu. Nebylo to zase tak hrozné, protože nakonec jsme se jí dočkali už v průběhu nedělního odpoledne, takže jsem se mohl v klidu zrekultivovat. Pravda, bojler nestihl ohřát vodu na nějakou "lepší" teplotu, ale i tak lepší nějaká voda, než žádná.

Nechtěl bych tu ale plkat o vodě, ale o něčem jiném. Nečekejte nic hlubokomyslného, jen mě na tu myšlenku přivedlo pár známých a kolegů v práci, kteří se ptali, jaké to je. Tím "to" bylo myšleno být na postu doktoranda.

Těžko se na to odpovídá, protože mám za sebou teprve první semestr, který je tzv. "volný", což v praxi znamená, že člověk nemusí být časově vázán na školu. Netřeba sedět na konzultačních hodinách (kdo by se mnou také co konzultoval, že?), nemusí se učit, spíš jde o to, se poněkud v "novém" prostředí a roli rozkoukat. Neznamená to, že by si takový "volnosemestrální" doktorand hodil kopyta na stůl a celý semestr si v klidu a spokojenosti prokrastinoval. To by bylo velice zavádějící.

Vypadá to asi tak, že zhruba první měsíc je takový člověk zmítán pochybnostmi, co že to vlastně učinil. Toto období se může střídat se záchvaty jisté pýchy, která je hned střídána pádem do sebemrskačství, pramenící z faktu, že není zatím být na co pyšný.

Druhým, velmi závažným, faktorem v tomto období je otázka, jak vyžít. Sice vám na účet přibude doktorandské stipendium, což rozhodně potěší, ale na stranu druhou nejde o žádný zázrak a platit se musí. Takže se přemýšlí o práci a brigádách. Pokud tedy nejste zodpovědní studenti, kteří už mají svůj flek jistý a ne tací, kteří se, jako já, posledních osm měsíců, zabývali sběrem posledních dat a pramenů k magisterské práci, čímž trápíte svoji přítelkyni (promiň, Kačko). Někdy to může dopadnout až tak, že se člověk vrhne na nejdostupnější a časově nejflexibilnější variantu přivýdělku, což může být třeba i... řekněme práce v callcentru. To je ale zase jiná kapitola...

Během roku nastane několik událostí, kdy si vás škola vyžádá. To se může stát například v době návštěv zahraničních hostů, o které se musí někdo starat. Nejde snad o to, že by nás navštěvovali nesvéprávní a nesamostatní jedinci, vyžadující nepřetržitý dozor. Právě naopak. Vysoce vzdělaní a inteligentní učitelé, magistři, doktoři, či profesoři, si vyžadují i inteligentní doprovod a program. Čeká vás střetnutí s vlastní průměrností a podprůměrností vašeho jazykového vybavení, chvíle, kdy sedíc v restauraci už druhou hodinu nevíte, zda není čas se již uchýlit k nejzoufalejšímu konverzačnímu tématu (Dneska bylo hezky, že?), návštěvy muzeí, galerií, ale i bazarů se starší foto-technikou, celosvětově uznávaných památek a podobně.

Zkrátka a dobře, k životu doktoranda patří spousta radostí i starostí. Jen vás občas napadne, zda to při svém věku (zas tak hrozné to není) a svém dosavadním vzdělání (vysoká škola hotová, tak na co doktorát?) a svých zkušenostech (prakticky žádné), máte všechno zapotřebí. Zvláštní je, že si skoro vždy odpovíte:

nakonec,…

… proč ne?

Nový rok...?

Tak nám zase uplynulo 365 dní roku starého a z toho nového jsme začali teprve ukrajovat.

Při pohledu na můj „blog“ jsem doznal, že jeho stav je více než tristní. Důvodů je hned několik – málo času, nedostatek nových nápadů, lenost a mnohé další projevy prokrastinace. Chtěl jsem si dát nyní nějaké smělé předsevzetí, třeba co měsíc, to pět příspěvků... no, řekněme čtyři... i když tři (jako jeden za deset dnů) by mohly stačit, ne... nebo dva... tak jo, jeden příspěvek za měsíc. Možná. Snad...

Doufejme, že k tomuto rozhodnutí přispěje i má snaha zvýšit svoji schopnost komunikovat přes net, která vedla k rozhodnutí, pořídit si v nejbližších dnech netbook. Neříkám, že díky němu, se zde sem tam objeví nějaký briskní postřeh, vtipná glosa nebo cokoliv, co by svědčilo o mé snaze jakkoliv blog rozvinout.

Předně musím poznamenat, že to byl docela porod. Tím míním výběr netbooku. Po prvotním zasvěcení do problematiky těchto mini notebooků jsem vybral tři favority a následně byl na základě různých chatů, diskuzí a rad od známých odrazován tu od jednoho, tu od druhého, či třetího...
....
11. 1. 2009

Předešlé řádky jsem psal před několika dny. Již nyní je zjevné, že veškerá předsevzetí vzala za své. Netbook zatím není (čeká se na dodávky), čas také ne (zkouškové už není to co bývalo - napsat si pár testů a jít domů byla brnkačka, ale pročíst si jich pár desítek a opravovat je, to je o něčem jiném), do toho práce... No, nebudu skuhrat, jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, že?

Raději si půjdu otevřít další lahev balené vody, abych si mohl umýt ruce a uvařit si kávu. Tuhé mrazy udeřily i na vodovodní potrubí a po lakonickém konstatování majitele domu "To je v prdeli" čekáme celý víkend, až se situace napraví. Snad se brzo ozvu, pokud si neuženu žloutenku...