čtvrtek 19. července 2012

Show must go on regardless of haters V aneb
Hammersmith: Den druhý & třetí

Naposledy jsem se zařekl, že poslední dva koncerty Queen a Adama Lamberta ponechám bez komentáře. Ale nějak mi to nedá a mám ještě potřebu se nad nimi pozastavit. Tak tedy: Queen + Adam Lambert, Hammersmith Apollo, 12. a 14. 7. 2012.

Foto: Thilo Rahn
Na úvod chci říci, že při pohledu na set list, jsem byl poněkud zklamán. Stále ten samý globální jukebox shrnující hity od prvního po poslední album. Přesto se ale i tam objevilo několik drobných změn, byť spíše jen kosmetických (tzn. přehozené pořadí písní). Zároveň jsem si taky snažil nějak sám v sobě sesumírovat, co vlastně na této spolupráci těm skalním fanouškům vadí nejvíc (na vysvětlenou - sám jsem skalní fanoušek, ale nikoliv purista či konzervativec, či jak nazvat ty, pro něž Queen zemřeli 24. listopadu 1991). Nakonec mi nahrálo samo prostředí - Hammersmith je totiž pro toto uskupení mnohem lepší, než dosavadní megaprostory. A proč? Jednak mi přijde, že se sem hodí stárnoucí rockové hvězdy a potom i sám Adam Lambert působí v tomto prostředí mnohem lépe. Dobře mu dělá menší prostor, jeho spíše statický projev se sem hodí víc a i jeho hlas dovede naplnit toto intimnější prostředí lépe, než třeba megalomanskou halu v Moskvě. Na stadionový rockový koncert prostě nemá, a to může zpívat sebelíp. Jeho hlas se k tomu prostě už z podstaty nehodí.

Foto: Thilo Rahn
Přemítal jsem proč a zde je můj závěr: Kdybychom to převedli na klasické rozdělení hlasů, tak Adam Lambert má krásný tenor, nebo podle některých dokonce kontratenor. Oproti tomu Mercury (a teď zase nechci srovnávat, ale jde mi o to, jak byly původně skladby interpretovány) měl vlastně lyrický baryton, ale zpíval v rozsahu tenora. Logicky ty skladby museli znít jinak. Jako přirovnání mě napadla česká scéna - je to jako kdyby písně Waldemara Matušky zpíval Karel Gott. Zazpívá to dobře, ale nebude to mít prostě ty "koule". Navíc Queen své skladby pro živá vystoupení hodně měnily, protože nebylo příliš možné je interpretovat ve vrstevnatosti studivých nahrávek, ale také proto, že by to slovy Freddieho Mercuryho byla nuda. Chcete slyšet píseň stejně jako na desce? Tak nechoďte na koncert a pusťte si desku! Výše posazený hlas Adama Lamberta zkrátka nedovede vytvořit ten mocný zvuk, jako když se spojily hlasy Freddieho, Briana a Rogera. Jeho hlas mezi ně prostě nezapadá. Oproti tomu Paul Rodgers má taky spíše baryton, takže k nim seděl prostě líp...

T
oliko úvah a nyní ke koncertům - jak jsem již zmínil, set list doznal pouze minimálních změn. Na druhém koncertu opět následoval po úvodní skladbě Flash výlet do 70. let - Seven Seas Of Rhye a Keep Yourself Alive z druhého a prvního alba a rychlá verze We Will Rock You. Ve Fat Bottomed Girls se dařilo Lambertovi snad poprvé nastupovat skoro správně a Don’t Stop Me Now znělo o trochu dynamičtěji než předešlé koncerty. Na začátek osmdesátých let vrátila diváky skladba Under Pressure opět jako duet Adama Lamberta a Rogera Taylora. A opět mnohem lepší než předešlé koncerty. Na konec let osmdesátých zamířil Lambert v následující I Want It All. A opět s poněkud pomršeným začátkem...
Dvakrát Highlander, to byly skladby Who Wants To Live Forever v podání Adama Lamberta a A Kind Of Magic Rogera Taylora. Zatímco doposud jsem Lamberta za jeho podání Who Wants To Live Forever chválil, nyní mě zklamal. Snad se do toho chtěl víc položit, ale ve výsledku spíš zbytečně ječí. Škoda. Roger Taylor následně zůstal na pódiu, aby za doprovodu dokumentárních záběrů kapely ze 70. let zazpíval píseň nahranou v roce 1990 - These Are Days Of Our Lives. Na scéně jej vystřídal Brian May, aby opět připravil překvapení - a jeden z nejúžasnějších momentů večera. Před tím, než spustil tradičně Love Of My Life, připravil si pro návštěvníky Hammerstmith překvapení - předešlou noc to byla akustická verze The Show Must Go On, nyní přišla řada na Somebody To Love. A ze zpívající haly nabíhá skutečně husí kůže... Po Love Of My Life následovala opět skladba s zpívaná Rogerem Taylorem, 39.
Basová kytara odpálila začátek Dragon Attack a v jejím závěru si přidala sólo - stále delší a úžasnějšího - definitivně proto odvolávám své prvotní pohanění a Neil Fairclough má můj obdiv! Sólová sekce  se přenesla na bicí, za nimiž se opět vyřádili Roger Taylor s Rufus Tiger Taylor. Brian May zahájil své sólo skladbou Last Horizon a po něm již následovaly dva hity Johna Deacona I Want To Break Free a Another One Bites The Dust. Při první skladbě se Lambert vypravil dolů z mola mezi diváky, pročež se mu začaly trochu rozpadat kalhoty. Těžko říct, zda to způsobila tato nehoda, nebo něco jiného, ale v Another One Bitest The Dust začal zpívat úplně mimo, což se následně snažil zakrýt drobnou improvizací.

Zbytek skladby už proběhl poměrně solidně, ale to nejhorší mělo teprve přijít. V Radio Ga Ga se snažil na začátku rozhoupat publikum a sám pak začal zpívat zcela mimo. Zase jsem si vzpomněl na Jiřího Šlitra zpívajícího Klokočí o jednu dobu později. Jenomže on to dělal naschvál. V Crazy Little Thing Called Love už k podobným zádrhelům, nedošlo a přestože opět dokázal, že pro The Show Must Go On sice má hlasový rozsah, není to pro interpretaci této skladby dostačující. Jak napsal jeden z fanoušků (tuším na Facebooku) - tuto skladbu by už po Mercurym nikdy neměl nikdo zpívat...

Dámy a pánové, Freddie Mercury - již podruhé se zpěvák ze záznamu objevuje na projekční stěně, aby společně s Lambertem zazpíval svůj opus magnum, skladbu Bohemian Rhapsody, v jejíž hardrockové pasáži se vrací Lambert oblečen opět o něco civilněji, díky čemuž (alespoň mi to tak přijde) zapadá do skupiny lépe. Pauza na převlečení a na pódium se vrací Brian May, aby zahájil třískladbový přídavek - Tie Your Mother DownWe Will Rock You We Are The Champions. Předposlední koncert je u konce, zní hymna v Mayově úpravě, klanění, potlesk... a jde se domů...
Sobotní koncert, který celou krátkou šňůru uzavřel, byl přinejmenším co do skladeb, velmi podobný. Jen jejich pořadí bylo lehce proházeno a Adam Lambert zpíval asi nejlépe ze všech šesti koncertů. Za povšimnutí stojí mimo jiné Under Pressure, neboť byla ze všech šesti koncertů nejblíž duetu. A Roger Taylor byl se slunečními brýlemi (které měl po většinu večera) velmi uvolněný a usměvavý. Takhle skutečně nevypadá někdo, komu by tato spolupráce vadila (jak naznačovali někteří zlí jazykové).
Příjemné překvapení přišlo opět s nástupem Briana Maye, který nejprve poděkoval divákům za podporu a pak prohlásil - "trochu zariskuju, ale nakonec můžeme dělat cokoliv, můžeme si zahrát cokoliv..." a začal hrát skladbu Johna Deacona You're My Best Friend - opět za obrovského přispění zpívajících diváků. A ještě jednu pro Freddieho... Love of My Life, opět zpívaná celým sálem ("to není nahrávka... poznáte to podle chyb," zavtipkoval May), následovaná '39 za Rogerova přispění.
Sólo v Dragon Attack se protáhlo na bezmála tři minuty, I Want to Break Free zase provázel výlet k publiku (tentokrát bez rozpadajících se kalhot), Another One Bites the Dust bylo opět takřka bezchybné, zatímco Radio Ga Ga bylo opět... no ne snad katastrofální, ale rozhodně nešlo o vrchol večera. Před následující Crazy Little Thing Called Love prohlásil Lambert, že to je poslední koncert. Na nesouhlasný křik dodal "prozatím, prozatím... nic definitivního..." a poděkoval Brianovi a Rogerovi za cenou lekci, kterou mu udělili. Brian poděkoval Spikeovi Edneymu za klávesami, Neilu Faircloughovi s basou a "mladému a krásnému" Rufusu Taylorovi. Po předposlední skladbě The Show Must Go On následovala bouřlivě přijatá Bohemian Rhapsody. Po krátké přestávce se na pódium opět vrátil Brian May vybavený mikroportem, aby při interpretaci své skladby mohl opět využít pódium. Za bicími si Tayloři prohodili místa, takže Roger stál u perkusemi, zatímco Rufus seděl za bicími. Krátce před půl jedenáctou rozezpívaly Hammersmith poslední dvě skladby tohoto miniturné - obligátní We Will Rock You a We Are the Champions. Jak jinak, za bouřlivé podpory obecenstva...
Foto: Thilo Rahn
Co říci závěrem? Řečeno toho bylo už hodně. Spolupráce Queen s Adamem Lambertem hodně lidí doslova odpuzovala. Na druhou stranu to k hudbě Queen jistě díky Adamu Lamvertovi přilákalo nové fanoušky. Ať tak či onak, o Queen se začalo zase mluvit a ostatně - špatná reklama, taky reklama. Adam Lambert prokázal jisté kvality, které se navíc během dalších koncertů zlepšovaly. Škoda jen, že takto nevypadal první koncert (s podobně zlepšující se tendencí při dalších vystoupeních). Myslím, že by si většina libovala. Takto zůstává jen rozporuplný pocit - skutečně se mají Queen spojovat se soutěžícím z americké talentové show? (Ano, jistě dodáte - ale on není jen to...) Adam Lambert má hlas. Má rozsah. Někdy ho umí použít, jindy bohužel ne. Občas zbytečně křičí až ječí. Jeho pódiová prezentace je značně teatrální, což by nemuselo být na závadu - sám Mercury byl králem teatrality - ale v Lambertově případě jde spíše o jakousi "muzikálovou teatralitu". Ostatně již jeho image je pro mnohé poněkud iritující - nechť ji má, ale ve spojení se stárnoucími elitními rockery mohl trochu přibrzdit - ostatně dokáže vypadat i jako člověk. Zkrátka někdy méně je více.
Foto: Thilo Rahn

Poslední tři koncerty ukázaly také to, že Queen již nejsou (přinejmenším v tomto složení) stadiónová kapela a intimnější prostředí jako Hammersmith Apollo jim zkrátka svědčí líp. A zdá se, že i Lambertův projev se v prostředí dvaaosmdesát let starého kina, notně zlepšil. A co bude dál? Když byl Lambert v rozhlasovém interview dotázán, zda by s Queen chtěl nahrát desku, odpověděl, že by jistě tuto nabídku neodmítl, ačkoliv není jisté, zda nějaká přijde. Uvidíme. 
A co Roger Taylor a Brian May (mimochodem dnes slavící 65. narozeniny)? Z jejich strany nebyl eventuální vznik alba potvrzen, ale ani vyvrácen. Spíš se teď asi zaměřují na nadcházející olympijské hry, kde měli podle prvních, poněkud sci-fi zpráv (ačkoliv...) vystoupit s hologramem Freddieho Mercuryho. Podle další verze měli opět spojit své síly s Paulem Rodgersem. Nejpravděpodobnější je (prozatím), že v rámci úvodního ceremoniálu (který začne za 8 dní) zazní Bohemian Rhapsody a že se Queen budou patrně podílet na závěrečném ceremoniálu. Pro tuto chvíli to musím opět uzavřít obligátním - uvidíme.

čtvrtek 12. července 2012

Show must go on regardless of haters IV aneb
Hammersmith: Den první

Čtvrtý koncert na minišňůře Queen s hostujícím vokalistou Adamem Lambertem proběhl ve středu večer v londýnském Hammersmith. Přesvědčil Lambert tentokrát i ty nejzatvrzelejší odpůrce, že Brian May nesáhl vedle?
www.queenonline.com
Stejně jako v případě předešlých dvou koncertů jsou ti, co nebyli u toho, odkázáni na možnosti internetu. A tak je tu další kompilace nahrávek z publika, která v různé kvalitě, mapuje 135 minut dlouhý koncert, na jehož playlistu došlo jen k drobné kosmetické úpravě.

A ještě musím na úvod poznamenat pár problémů - nahrávky z prvního koncertu v Londýně jsou opět zaznamenány z publika a ani jejich kvalita není většinou bůh ví jaká. Druhý problém vidím ve vzrůstající averzi vůči tomu, co Adam Lambert předvádí s Queen na pódiu. Snažil jsem se být vstřícný, trpělivý a neustále jsem si ho různě vnitřně omlouval, ale poté, co jsem slyšel předešlé tři koncerty několikrát, začal pohár mé trpělivosti povážlivě dosahovat svého okraje. Nejen, že Lambert často neumí frázovat (respektive frázuje, ale zhruba
takto) a trefovat se do not, ale zbytečně to pak dohání afektovaným řvaním. Také jeho mluvené vložky nepatří k nejinteligentnějším a hlavně - je to možná hoch pohledný, ale to byl proboha třeba i Zbyněk Drda. Jenomže oběma chybí to, co dělá hvězdu hvězdou - charisma rockové hvězdy. Nemůžu si pomoci, ale podmalovanýma očima, výraznými kostýmy a rádobyexpresivním pódiovým  přednesem (čti: tři kroky doprava, zavrť zadkem, čtyři kroky doleva, podívej se úkosem na toho blonďáka v první řadě, dva kroky k Mayovy a vrť se do toho, co si myslíš že je rytmus...) jej zkrátka nenahradí. Jistě, je to součást jeho image, jeho teatrality, ale ta se ve většině případů zcela rozchází s hudbou Queen. A to je poměrně podstatný problém. Ale třeba mě na čtvrtém koncertu překvapí...

Pódium zahalené oponou se po intru Flash zvedá a na pódiu jsou již všichni připraveni, aby rozjeli úvodní Seven Seas Of Rhye - z dosud jediného záznamu je patrné jen jedno - a to, že diváci byli na začátku natěšeni. Ani následná Keep Yourself Alive není k nalezení v lepší, než zvukově velmi nekvalitní nebo torzální verzi. Docela by mě zajímalo, co si mysleli dva odcházející muži v první verzi (třeba to byli jen pořadatelé, ale třeba to taky byli fanoušci, kterým stačilo pár minut a řekli si, že tohle slyšet a vidět opravdu nemusí...). A tak první reprodukovatelnou částí je až rychlá verze We Will Rock You, v níž si Lambert zkusí zaimprovizovat, ale nedopadne to nejlépe (a zase tam je vidět hlava kohosi odcházejícího...?)
A před následující Fat Bottomed Girls následuje Lambertovo hecování publika (Máme zu někoho s pořádnou prdelí? Někdo s tlustým zadkem v publiku...?) doprovozené již typickým šťouráním se v uchu a upravování odposlechu. V úvodu skladby se ale zdá, že na čtvrtý pokus se Lambertovi podařilo začít zpívat v tu pravou chvíli. A v podobně nadějném duchu se nese i celá skladba, až na její závěr, kde pro změnu zní více než podivně Mayova kytara.
Don’t Stop Me Now to dokonce vypadá, že Lambert tolik nezávodí s kapelou a daří se mu stíhat. Obrazově lepší (leč zvukově slabšíú záznam naleznete zde). Přesto je jeho projev jakoby nejistý - ať už úsporností pohybů, neustálým upravováním odposlechu nebo cupitáním z mola zpět na pódium (což u někoho, kdo pár vteřin před tím zpívá "I am a sex machine ready to reload", vypadá poněkud komicky).
V následujících minutách přichází k mikrofonu Roger Taylor, aby zkusili duet Under Pressure. Ten na předešlých koncertech nepatřil k právě vydařeným skladbám. Duet by měl být přeci jen o tom, že dva zpěváci zpívají spolu a ne proti sobě. V Londýně k nějakým zásadním zádrhelům tohoto druhu nedošlo, jen jsem měl v jedné chvilce pocit, že Taylor snad naznačuje Lambertovi, kdy má začít zpívat.
Nahrávku z publika najdete zde a kousek i zde.
I Want It All ukázala zase dvě věci - Adam Lambert prostě není rocker, který by takový vál zvládl uzpívat a tak místy řve, jinde si pomáhá gesty, které nepůsobí příliš sebevědomě.  Oproti tomu Brian May dokazuje, že lapsy na předešlém koncertu jsou minulostí a Rudý speciál zaplní Hammersmith zvukem, o kterém lze psát vědecké studie...
Další nahrávky jsou zde a zde.
Kdyby Adam Lambert vystoupil jako jeden z mnoha hostujících vokalistů s písní Who Wants To Live Forever, nejen, že bych se na něj nezlobil, ale měl by můj nehynoucí obdiv, neboť v této skladbě, která mu sedne, prokazuje kvality svého hlasu. A navíc se asi již definitivně zbavil potřeby v závěru protrhávat ušní bubínky a musím proto dodat, klobouk dolů.
Další nahrávky jsou třeba tady, tady a nebo tady.
A přichází chvíle pro staré pány a odpůrce Adama Lamberta - ten odchází a na pódium na místo něj vstupuje Roger Taylor, aby zazpíval A Kind Of Magic. A jako vždy, magicky. A člověk se začíná těšit, že snad letos konečně dotáhne do zdárného konce svojí pátou sólovou desku, na kterou čekáme už 14 let. Zábavně pak působí, když během Mayova sóla přechází Roger s tamburínou (klasickým to doplňkem, který má zakrýt to, že v danou chvíli nemá člověk na pódiu co na práci) k bicím a pomáhá Rufusovi údery do činelů.
Další druhy magie jsou zde nebo zde.
Druhým Taylorovým příspěvkem je These Are Days Of Our Lives. Skladba, v níž se vzpomíná na dávné časy. A na projekční stěně se objevují výjevy z historie kapely, které následuje vždy bouřlivý potlesk. Ano, možná je to už trošku kýč, ale proč nezavzpomínat...
Another days of our lives here and here.
A nastává chvíle pro Briana Maye, který se uvede slovy "Víte, teď jsme jezdili po východní Evropě... a já se většinou snažím říct něco v jejich řeči a doufám, že vytvořím důvěrnější atmosféru. A je to trochu zvláštní porozumět těm slovům, co říkám... Ale objevil jsem, že ať přijedete kamkoliv...a můžete použít jedno slovo, a to je na zdrovje! Takže prosím... NA ZDROVJE!" - ...na zdrovje... - "Tak to bylo fakt zatraceně zoufalý... NA ZDROVJE!... To bylo mnohem lepší. A teď můžete vyrazit kamkoliv..." A následuje první sloka The Show Must Go On v "unplugged" verzi a za sborového zpěvu celého sálu. Proč byla tato píseň přesunuta  a nezpívá ji Lambert se však nikde nedozvíme. "Ano, show must go on! A chtěl bych moc moc poděkovat, protože kdyby nebylo úžasného Adama Lamberta, nikdo z nás by tu nebyl... A teď si zazpíváme, O.K.? A tentokrát pro Freddieho." Následuje obligátní Love Of My Life včetně závěrečného duetu s Freddiem.
Obě písně i s úvodem jsou zde, další verze (s duetem ve výborném úhlu) pak zde.
Na pódiu se přidává i Roger, aby s Brianem zazpíval ‘39. Včetně závěrečného (v tomto případě poněkud krkolomného) vtípku.
Další space country je zde nebo zde.
Basová kytara neomylně ohlásí další skladbu - Dragon Attack. Na pódium se vrací Adam Lambert v červené kožešině, aby vdech zase život Mayově skladbě z roku 1980. Opět mi poněkud vadí, že místy řve, ale ve skladbě dostane i prostor Neil Fairclough a jeho čím dál tím zajímavější sólo na basovou kytaru. A po ní opět otec a syn Taylorové a jejich sólo na bicí. Sólovou pasáž uzavírá již tradičně Brian May a jeho kytara (z tohoto sóla jsem však zatím našel jen dva fragmety zde a zde).
Další verze najdete například zde, zde, zde nebo zde.
Intro skladby I Want To Break Free uvádí jeden z nejúspěšnějších popových hitů skupiny Queen. Lambertovo podání je opět docela slušné, jen opět poněkud vadí to jeho zpropadené vibrato.
Další nahrávky jsou zde, zde, zde a s následující skladbou i zde.
Velmi solidní je i jeho verze Another One Bites The Dust, kterou přiznaně oblibuje a do níž si i na předešlých koncertech vkládá vokální improvizace, které mají zapojit publikum - což se mu v tomto případě poměrně daří.
Další verze pak zde, zde nebo zde.
A zpět a albu The Works, pro níž Roger Taylor napsal hitovku Radio Ga Ga, kterou Lambert ozpíval opět na boso. Nehledám v tom nic hlubšího, pouze konstatuji. Jeho provedení tentokrát potěší a nakonec rozbouří celé publikum.
Další nahrávky zde a zde.
Na začátku Somebody To Love mě napadá jedna věc, proč mi taky možná Lambert na pódiu vadí. On je totiž pouze zpěvák, nijak jinak se na průběhu večera nepodílí - nehraje na klavír a jak ukáže následující skladba, tak ani na kytaru. Mnohem víc připomíná muzikálového zpěváka, který se tu posadí, tu udělá nějakou pózu... Nechci říct, že by to dělat musel, ale osobně by mě jej to víc včlenilo do kapely, z níž spíše zbytečně vyčnívá - věkem, zjevem a zpěvem - který se hodí pro trochu jiný žánr. Ale to už se opakuji. Jeho Somebody To Love není špatné, když zpívá svým normálním hlasem. Nevadí mi ani jeho přechody do hlavového rejstříku - dokonce si myslím, že jeho falzet zní velmi dobře. Dokud se nezačne snažit na něj tlačit a nepřechází spíš v bohapustý řev. Pardon, ale tak to slyším já...
Další verze jsou zde a zde, kousek také zde a společně s následující Crazy Little Thing Called Love i zde.
A po představovačce kapely je čas na Crazy Little Thing Called Love, která patří mezi skladby, které Lambertovi na předešlých koncertech sedly a ani londýnský koncert není výjimkou. Navíc to vypadá, že Lambert ožil a začal se o něco víc pohybovat. Škoda jen, že pár skladeb před koncem.
Další nahrávky rockabilly jsou zde, zde a zde.
Na začátku byla Bohemian Rhapsody - tedy na začátku americké talentové soutěže, díky níž se Lambert zviditelnil a dostal se do ní právě zpěvem této nedostižné skladby Freddieho Mercuryho. A její první půlce dělá Lambert čest. A jeho "Dámy a pánové, pan Freddie Mercury," je milým úvodem záběrů Mercuryho z Wembley 1986. Operní pasáž ze záznamu zpívá za doprovodu pyrotechnických efektů celá aréna. A nakonec přichází hardrocková pasáž, která mě konečně baví. Těžko říct, zda je to zlepšujícím se zpěvem, světelnou show a nebo možná i tím, že Lambert přichází v poněkud "civilnějším" a ke zbytku kapely více pasujícím oblečení.
Další BohRap je zde, zde a kousek i zde.
A po krátké přestávce je tu již klasický přídavek trojicí skladeb Tie Your Mother DownWe Will Rock YouWe Are The Champions. Hned v té první odpadá autorovi jeden problém - jak poznamenali někteří fanoušci - Brian May se neumí k mikrofonu postavit "rockově" - to není díky mikroportu potřeba a může se tak s kytarou lépe pohybovat. Naschvál vkládám video přímo z publika, aby bylo ještě patrnější, že Hammersmith skýtá v podstatě velmi intimní prostředí.
Další nahrávky tutajtak, támhle nebo onde. A kousek ještě tuhle.
A poslední dva kousky - takřka nerozdělitelná dvojka sportovních hymen We Will Rock You We Are The Champions, by byla jistě skvělá, kdyby druhou sloku WWRY nezačal Lambert zpívat úplně mimo. Ale stane se, že? On za to přeci nemůže, to bude... ehm... odposlechy... nebo krátkým spojením dvou drátů, při němž dochází k takzvanému zkratu? Nebo chtěl jít prostě o trochu dřív domů? Nevím... A WATCh je pak už dovršením večera, kdy zpívají i ti největší škarohlídi a je vlastně už celkem jedno, kdo a jak jim předzpívává. A nakonec přichází i ze záznamu God Save The Queen, v rockové úpravě Briana Maye z roku 1975, která se stala klasickým závěrem koncertů Queen. A během ní klanění, objímání a potom je konec...
Samostatné We Will Rock You je pak zde a zdeWe Are The Champions pak zde a zde. Obě skladby natočené jinou rukou pak zde.
Co říci závěrem? V době, kdy tento text dopisuji, se bude pomalu chýlit k závěru již pátý a předposlední koncert spojení Queen s Adamem Lambertem. Já jsem však tímto patrně dovršil svojí snahu o to, přijít této aktivitě skutečně na chuť. Na záznamy z dalších dvou vystoupení se jistě podívám, ale nenastane-li skutečně nějaká zásadní změna či překvapení (například nečekaný host), ponechám to raději bez komentáře. Přesto přese všechno, co zde bylo řečeno, Adam Lambert dokázal, že když chce, tak to jde - a jde to koncert od koncertu o kousíček lépe. Ale třeba je to také tím, že jsem si na jeho projev již zvykl. Stále tam jsou znát chyby, někdy zbytečně řve a hlas se mu klepe a navíc je také poměrně zvláštní, že na začátku koncertu je jakoby toporný, a až teprve s dalšími skladbami se dostává do "tempa". Přestože si jedna má část myslí, že by nebylo špatné angažovat Lamberta jen jako jednoho z vokalistů - pro skladby které mu sednou, druhá má část si tak v duchu říká, že na tom prvním londýnském koncertě nebylo nic až tak strašně tragického, aby bylo na místě jej celý zatratit. A hlavně - show díky Lambertovi pokračuje (i když asi ne tak, jak by se všem líbilo) a o to nakonec jde. Ale ještě dvakrát a pak prosím dost, ano pánové?

Show must go on regardless of haters III a 1/2 aneb
Intermezzo třetí: Going back...

"I think I'm going back, to the things I learnt so well in my youth," zpívali Dusty Springfield a The Byrds v písni Goin' Back Carola Kinga a Gerryho Goffina. V roce 1972 singl nazpíval i Larry Lurex, což bylo umělecké jméno projektu na němž se podíleli Freddie Mercury, Roger Taylor a Brian May. Ne, že by se další koncert Queen s Adamem Lambertem šel až tak hluboko do historie, ale přinejmenším místem to návrat ke kořenům byl...

Dá asi rozum, že skupina Queen nebyla hned od začátku dobyvatelem fotbalových stadionů. Začali hrát na kolejích, v hospodách, klubech... a místa jejich koncertů se pomalu, ale jistě zvětšovala. A jejich první velké turné začalo 12. listopadu 1973, kdy vyjeli poprvé jako předkapela Mott The Hoople, kteří se stali jedinou skupinou, které kdy Queen předskakovali. Ke konci tohoto turné, konkrétně 14. 12., vystupovali Queen poprvé v Hammersmith Odeon, kde během dne odehráli dva koncerty. Bylo to mimochodem poprvé, kdy je naživo viděli i Brianovi rodiče (jeden z fanoušků se obrátil na věkově nepatřičně působícího Harolda May s otázkou "A čí otec jste?", načež se mu musel podepsat do programu a do závorky dopsat "otec Briana Maye"). Nejen pro Mayovi rodiče, ale i pro kapelu to byla další meta - do té doby největší koncert, neboť do Hammersmith se vejde bezmála 3.500 lidí. A navíc nejde o ledajaké místo...
Hlediště v r. 2007
Na Queen Caroline Street 45 byl 28. března 1932 otevřen The Gaumont Palace, velkolepé kino ve stylu art deco, které uchvacovalo už svým 57,9 metrů širokým průčelím s devíti dvoukřídlými vstupy, stejně jako 51,8 metrů širokým hledištěm s balkonem (jehož váhu nese několik ocelových nosníků, z nichž nejtěžší váží 56 tun), 3.487 sedadly obrácenými do 19,21 metrů širokého a 9,41 metrů hlubokého hlediště. Zkrátka a dobře - The Gaumont Pallace bylo jedno z nejkrásnějších a největších kin v Londýně. Jen pro srovnání - největší kino u nás bylo shodou okolností otevřeno taktéž v roce 1932, konkrétně šlo o Velké kino ve Zlíně, které mělo původně 2.580 míst. Jeho nynější kapacita je 1010 sedadel, což bylo zapříčiněno stavebními změnami v průběhu let. Ty se nevyhnuly ani tomuto kinu, které postupně několikrát změnilo název, ale i svoji funkci. Jeho nynější dispozice pojme 3.632 lidí (dnešní hlediště lze navštívit zde) a od 60. let je sál využíván  i pro představení baletů, muzikálů, oper, ale i pro koncerty. Za ta léta tu vystupovali například Louis Armstrong, Beatles, Johnny Cash, The Who, Ziggy Stardust, Bruce Springsteen, KISS, Sweet, Whitesnake, Franka Zappa, Blondie, Motörhead, Iron Maiden, Duran Duran, Depeche Mode, Elton John, Metallicu, Erasure nebo Kylie Minogue či Avril Lavigne... Kompletní přehled můžete najít na stránkách HMV Hammersmith Apollo. A mezi těmito hvězdami byli i Queen, kteří zde hráli celkem osmkrát. 

Kromě dvou zmíněných vystoupení zde 29. 11. až 3. 12. 1975 odehráli již samostatně pět koncertům v rámci turné A Night At The Opera a sklidili chválu publika i tisku. Koncem roku se sem vrátili ještě jednou na netrpělivě očekávanou akci - již v polovině prosince ohlásila periodika jako Record Mirror & Disc nebo Melody Maker, že Queen přijeli do Londýna odehrát speciální štědrovečerní koncert, který bude živě vysílat Radio One a v rámci The Old Grey Whistle Test  i BBC2. Koncert je považován za první velký triumf kapely, a to i přesto, že Freddie a zejména Brian trpěli dost těžkou chřipkou...
Takřka přesně po čtyřech letech, 26. 12. 1979, zde Queen vystoupili ještě jednou a - alespoň prozatím - naposledy (pomineme-li koncert Briana Maye v červnu 1993 a jeho hostování u The Darkness v roce 2011). V rámci série benefičních koncertů na podporu válkou zničené Kambodže zahráli například The Clash, The Pretenders, The Who, Elvis Costello  & The Attractions a Paul McCartnes se svými Wings. Jediní, kteří měli celý večer jen pro sebe, byli právě Queen, jejichž frontman byl právě v "přechodném" období - dlouhé vlasy byly minulostí, ale ještě chyběl typický knír.
Je tedy zřejmé, že tři vystoupení, naplánované do tohoto místa, mají v sobě několik specifik. Jednak jde ve srovnání s předešlými koncerty o relativně intimní prostředí - proto také tři koncerty. Potom jde o jakýsi symbolický návrat domů, do míst, kde slavili svůj triumf. A do třetice - Hammersmith je známý svojí ne zcela přívětivou akustikou. Jak se s těmito nástrahami poprali Queen a Adam Lambert 11. 7. 2012, kdy proběhl první koncert? Uvidíme...

středa 11. července 2012

Freddie bude zase slavit. A co my?

Důvod k oslavě se vždycky najde. Prakticky každodenně. A tak ve druhé polovině tohoto roku budou snad opět slavit fanoušci Freddieho Mercuryho a snad si i trochu utiší nervy rozdrásané současnými aktivitami skupiny Queen.

www.freddiemercury.com
5. září to bude 66 let od dne, kdy se Jer Bulsarové a jejímu manželovi Bomimu narodil syn Farrokh, později světoznámá hudební hvězda Freddie Mercury. Nenapsal jsem "rocková" zcela záměrně, neboť v osobě Freddieho Mercuryho se prolínaly všemožné i nemožné hudební žánry a zaškatulkovat ho jen do jednoho, by bylo vůči němu nespravedlivé. Kromě všemožných výletů do žánrů jako byl ragtime, vaudeville, rockabilly, disco, či funk, prohlásil v roce 1987 "Odcházím k opeře. Zapomeňte na rock'roll." A začala jeho spolupráce se španělskou operní divou, sopranistkou Montserrat Caballé.


A právě u příležitosti Mercuryho nedožitých narozenin a blížícího se 25. výročí alba Barcelona bylo včera ohlášeno na 3. září vydání nové speciální edice. Pro ty, kdo tápají - Barcelona není jenom jedna píseň, ale celé album, které, jakkoliv to bude znít lacině, zbořilo bariéry mezi rockem a operou (ostatně přinejmenším jednou jsem tu už o něm psal). Mercury si splnil sen a posluchači jej v září budou moci konečně slyšet v naprosté dokonalosti. V době jeho vzniku totiž bezmála celé album vzniklo na klávesách - Mercury a jeho spoluautor a klavírista Mike Moran nahráli takřka všechny party na klávesy.

Tomuto "náhradnímu" řešení je však konec.Hudební režisér muzikálu We Will Rock You Stuart Morley poslouchal původní nahrávky neustále dokola, aby po krátkých úsecích přepisoval harmonické struktury, které následně "staromódní" metodou - pomocí tužky, pravítka a gumy - přepsal do kompletní partitury pro osmdesátičlenný orchestr. A nás může těšit, že ne ledajaký orchestr. Po měsících přepisování přivezl Morley partituru do Prahy, kde ji nahrál FILMharmonic Orchestra - těleso sestavené z členů Pražského symfonického orchestru FOK a České filharmonie, které se zaměřuje především na nahrávky pro zahraniční filmové a herní společnosti. Pod taktovkou Adama Klemense, syna Maria Klemense (pokud jste někdy viděli pár českých filmů, jeho jméno se v titulcích určitě zahlédli) a Stuarta Morleyho nahrával nejen orchestr, ale i speciální hosté - Naoko Kikuchi, hráčka na Koto; houslista David Garrett a Rufus Taylor, syn Rogera Taylora, za bicími.
Nové vydání alba Barcelona půjde na pulty buď jako klasické CD, nebo jako čtyřdisková speciální edice. Ta bude obsahovat kromě nových nahrávek další dvě CD a jedno DVD. Na druhém CD nalezneme The Best of the Rarities & Session Out-takes - rané verze skladeb, z nichž většina již vyšla v rámci Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000. Třetí disk nabídne orchestrální verze nových nahrávek a přiložené DVD pak "živá" vystoupení Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé a nový sestřih klipu. Podle slov tvůrců tak má dojít Barcelona nejen kýžené dokonalosti, ale měla by oslovit další posluchače, kteří by o tento počin neměli být ochuzeni.

A aby toho nebylo málo, na 24. září bylo ohlášeno vydání DVD a Blu-ray s novým dokumentem The Great Pretender, který tvůrci nedávného dvoudílného dokumentu BBC Queen: Days of Our Lives koncipovali podobně, ovšem se zaměřením na Mercuryho život a jeho sólovou tvorbu. Není divu, že lákadlem mají být raritní a někdy dosud nezveřejněné (je to vůbec možné?) záběry ze zpěvákova života. Kromě nepoužitých záběrů z videoklipů tím mají být například i mnou nedávno zmiňovaná demonahrávka Freddieho Mercuryho a Roda Stewarta Take Another Piece of My Heart, objevit se má i dosud (oficiálně) nepublikovaná spolupráce s Michaelem Jacksonem There Must Be More To Life Than This a snad konečně i kvalitní záznam Freddieho s Královským baletem, se kterým vystoupil v roce 1979. Vydání má obsahovat i bonusy, jež se neobjeví ve verzi, která bude odvysílaná na BBC.

A do třetice - jako podpora výše uvedených vydání, ale i jako pocta Mercuryho života a díla, byl spuštěn nový oficiální web FredieMercury.com. Kromě novinek - kterými jsou vydání těchto dvou nosičů - najdeme na stránkách relativně vkusně zpracovanou biografii, časovou osu, "klasické výroky" a to jak Freddieho tak o Freddiem, obligátní odkazy na charitní činnosti The Mercury Phoenix Trust a Freddie For a Day a sekci "Zeptejte se Phoebe" - přičemž znalci ví, že pod ženským jménem Phoebe se skrývá Peter Freestone, Mercuryho osobní asistent. A kromě jeho blogu se jej můžete na něco zeptat. Třeba na Melinu...


Co k tomu dodat? Popravdě jsem z toho poněkud rozčarován. Jistě, na Barcelonu s osmdesátičlenným orchestrem se velice těším. Zajímavé bude poslechnout si i orchestrální verze. Ovšem bonusy v podobě skladeb, z nichž většina v rámci 
Freddie Mercury Solo Collection 1973-2000 již vyšla a kolekce jich nabízela ještě víc? A nebo nahrávky klipů, které jsme už viděli? A co proboha ten obal? To samé se týká i přebalu DVD a Blu-ray vydání. Přeci jen bych čekal, že Freddie Mercury, člověk mimo jiné i výtvarně nadaný, by si zasloužil trochu reprezentativnější vzhled nosičů. Ale třeba jde jen o "pracovní verze" a ve výsledku to bude vypadat lépe. Ostatně ani web mě příliš nenadchl. Sice si můžu myslet, že jde o strohou ale účelnou grafiku, ale vypadá to spíše... promiňte mi to, ale... odflákle. Stránky mají chyby, odkazy na YouTube nebo Facebook nikam neodkazují a taky mě trochu jímá obava, že je čeká stejný osud jako web www.loveroflifesingerofsongs.com, který v roce 2006 podporoval vydání 2 CD a 2 DVD Lover of Life, Singer of Songs (The Very Best of Freddie Mercury Solo), ale po pár letech byl zrušen. Takovéto "polovičaté" aktivity mi opravdu moc radosti nedělají...

pondělí 9. července 2012

Show must go on regardless of haters III
aneb Przedstawienie musi trwać!

Sobota 7. července 2012. Pro polské fanoušky skupiny Queen jistě památný den. Do jednoho z měst, které ještě před pár dny hostilo UEFA Euro 2012, tedy do Vratislavy (či chcete-li Wroclawi) zavítali Queen a Adam Lambert. Šlo o zcela první návštěvu kapely v Polsku. Jak tedy vypadal třetí koncert s Adamem Lambertem?

Brian May, Adam Lambert a Roger Taylor
www.queen online.com
Těžko říct proč, ale když mě švagr lákal na tento koncert, moc se mi do toho nechtělo. Pokud se nepletu, nakonec na něj nejel ani on sám. Vzhledem k výše řečenému ale nechci být nespravedlivý a smést to ze stolu konstatováním, že nakonec můžu být rád za ušetřené peníze, a raději se podívám, zda svého rozhodnutí nebudu nakonec litovat.

Stejně jako v případě moskevského koncertu se i v tomto případě musí člověk, který nebyl u toho, spokojit s nahrávkami z publika. Nevím jak si to vysvětlit, ale třeba si to jen polští fanoušci chtěli jednoduše užít a ne po dvě hodiny hledět do kamery - prozatím lze na YouTube nalézt mnohem méně záznamů, než v případě Moskvy. První ochutnávka byla natočena ještě den před koncertem, během zvukové zkoušky:

Queen + Adam Lambert byli v Polsku hlavním zahraničním tahákem prvního ročníku jednodenního Rock in Wroclaw Festival. Celá akce se konala na novém a okázalém (164 152 m2, 40m vysokém) Městském stadionu ve Wroclawi. Stadion otevřel své brány v 16:00 a první vystupující měli dle programu zahájit v 18:00. Byli jimi poměrně originální polští hoši Power of Trinity, jejichž styl je popisován jako mix hardcore, rocku a reggae. A neznějí špatně, posuďte sami. Po necelých 40 minutách na pódium přišla další domácí parta, zasloužilí rockeři IRA, slavící 25 let od svého vzniku. Třičtvrtě hoďky, úprava pódia a přichází host z USA - nashvillská indie-rocková skupina MONA, která na pódiu měla dle programu hodinu. Následovala delší pauza, po níž ve 21:20 nastoupit hlavní hvězdy...

www.brianmay.com
Na úvod si dovolím pár reakcí návštěvníků, které lze najít na Facebooku. V jenom z příspěvků se dočteme, že koncert byl asi nejblíže klasickým živým vystoupením Queen. Pisatel dodá, že Adam Lambert jej vždy iritoval. Po koncertě byl ale příjemně překvapen. Brian a Roger dokázali, že se málkody mýlí a šlo o dobrý marketingový tah. Mnozí si tak konečně splnili svůj životní sen a mohli vidět své idoly naživo. Jiná fanynka napsala "Bála jsem se, protože Adam Lambert při jednom vystoupení We Will Rock You strašně ječel, ale tady si to dal dobře a skvěle do kapely zapadl." Jiná fanynka napsala: Koncert byl dalším důkazem, jak velkým mistrem byl Freddie. A jak daleko do něj má Lambert - vokálně, v kontaktu s publikem a obecně. Král je jen jeden! A tím je Freddie. Přesto byl koncert velmi dojemný, pro mě poctou Freddiemu a velký respekt mají Roger Taylor a Brian May, protože člověk občas cítil atmosféru skutečných Queen! První předvedení We Will Rock You Adamam Lambertem bylo znesvěcení"

Při pohledu na první záběry z publika jsem si vzpomněl na obrázek vlevo. Inu doba se mění, ale zase na druhou stranu - pro ty váhající z nás je to alespoň jistá možnost, jak se na koncert podívat ze záznamů. Proto mě malé množství záznamů na netu zatím docela překvapuje. Dnes jsem narazil na zhruba čtyřicetiminutový sestřih, ale většinou jde jen o jednotlivé skladby z několika úhlů. Zkusme si tedy opět poskládat koncert a posoudit, zda se na třetím koncertu Adam Lambert vyvaroval chyb, které na předešlých dvou vystoupení někdy skutečně tahaly za uši. Kromě výše uvedených připomínek se dočteme, že návštěvníci si stěžovali na nedostatečnou organizaci, která selhávala při kontrolování lístků. Lidé prý navíc obtěžovali okolí deštníky, na stadion se dalo hravě propašovat jídlo a pití (a tím pádem doufám, že i hodně kamer a časem se toho objeví na internetu víc) a někteří dokonce napsali, že nebýt Queen, kteří celý festival zachránili, byl by to naprostý nezdar. Na začátek malá ochutnávka:
Set list polského koncertu byl stejný jako v Kyjevě - tedy žádné překvapení navíc, žádný domácí host. Koncert otevřelo kombo Flash - Seven Seas Of Rhye - Keep Yourself Alive - We Will Rock You. Opět včetně podivného Lambertova výkřiku. Zní přesně, jako když šlápnu na naší křehčí čivavu. Proč to dělá, netuším... Brian May zase ve svém podivném retro outfitu brousí kytaru a Lambert napíná hlasivky, jak to jen jde. Seven Seas Of Rhye je docela solidní a dokonce i Keep Yourself Alive stíhá lépe, než v Moskvě. Pořád mi ale chybí v jeho pódiové prezentaci nějaká dynamika - přecházení po pódiu sem a tam se hodí snad ke Karlu Gottovi, ale k někomu, kdo je nazýván nadějnou rockstar? V rychlé verzi We Will Rock You se k němu v refrénu přidávají spontánně diváci, takže energie tam jistě je... Neřekl bych, že to bylo znesvěcení.
Že by Fat Bottomed Girls dopadly na třetí pokus konečně uspokojivě? Nevím proč, ale už jeho hecování v začátku mi přijde rádoby drsňácky-rockerské, ale ve výsledku to je spíš poněkud trapné. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že i když to hlasově není nejhorší, Lambert ve skladbě - přinejmenším v první polovině - poněkud plave. V záběrech na obrazovkách si můžeme všimnout vtipného zpestření - záběru z kamery na krku Mayovy kytary - jak mě ale upozornil kolega, tu měl už v Kyjevě.
Další záznam z blízka najdete zde.
Ani Don’t Stop Me Now nedělá Lambertově příliš čest. Nadupaná a dynamická píseň se v jeho přednesu stává poněkud nevyrovnaným zápasem mezi rozjetou kapelou a nestíhajícím zpěvákem, který si navíc už zase upravuje odposlech. A ani Mayova kytara, zdá se, nezní tak, jak by měla (nebo není chvílemi slyšet?). Skladba se tak ke konci nějak podivně rozkližuje... 
Jiný záznam je zde.
Následující Under Pressure si zde dovolím uvést v "milosrdnější" verzi - tedy z davu tleskajících a zpívajících diváků, kteří zamaskují dost nedokonalostí. Duet Adama Lamberta a Rogera Taylora dopadl, co do včasných nástupů, lépe, ale zase to není žádný zázrak pěvecky. Když se Lambert snaží o falset, dopadá to dost tristně. Taylor by si na tento duet zasloužil zdatnějšího parťáka. Až teprve ke konci skladby jim to začne spolu ladit.
Nemilosrdnější verze je zde.
Roger Taylor se za vokální improvizace a kytary vrací za bicí, aby spustili I Want It All. Ačkoliv se Lambert snaží, přijde mi jeho hlas na tuto rockovou vypalovačku poněkud light. Brianovo sólo zní ze začátku poněkud rozpačitě a i v jeho průběhu tam padne několik nepěkných not. Tedy hodně nepěkných. Těžko říct, zda to přisuzovat únavě páně Maye nebo technickým problémům?
Další záznamy jsou z dálky, z blízka, z publika na ploše a nebo sólo je i zde.
Díky následující Who Wants To Live Forever poprvé pociťuji lítost, že jsem v Polsku nebyl. Ta skladba Lambertovi zkrátka sedne a jeho výšky nepůsobí, na rozdíl od jiných písní, rušivě. Dokonce se zbavil i toho podivného přitlačení na pilu v závěru (ten úplný v této verzi chybí, ale je v dalších níže)
Další záznamy jsou z publikaz dálky a z levého boku.
Následovalo střídání stráží za bicími, za které si sedl Rufus, zatímco taťka Roger šel zpívat svoji A Kind Of Magic. Až na "pokroucený" zvuk nahrávky je patrný opět skvělý Taylorův zpěv a pestrobarevná (možná až moc) vizualizace.
Z druhého konce stadionu to vypadalo takto. Fragment je také zde.
Roger Taylor setrvává na pódiu (jen ho kameraman níže nemůže chvíli najít), aby opět zavzpomínal, jaké to bylo v mládí - These Are Days Of Our Lives. V momentě, kdy se na plátně objevují výborně zpracované archivní záběry, strhne se potlesk. Největší má pochopitelně Freddie... a hned po něm John.
Z dálky to vypadalo takto.
Rogera střídá Brian May a rozbouří stadion svým "Dzień dobry, dzień dobry..." a poděkováním, jak neuvěřitelné je být v Polsku. A pak dodá "zaś... żaśpiewajmy razem". Nemůže následovat nic jiného, než tradiční dávka slz pro Freddieho. Když se na konci Love Of My Life objeví sám autor, stadion bouří...
Další verze najdete zde - jedna je zezadu (ale někdo tam hrozně řve), další je z dálky, jiná z publika a fragment s kvalitním zvukem je pak zde.
Brian si poté pozve s tradičním úvodem o "space songu" na scénu Rogera Taylora, aby spolu zapěli ‘39  a to o něco lépe, než třeba v Moskvě. Přesto se mi zdá Mayův zpěv poněkud unavený.
Verze z velké dálky je zde.
Následuje poněkud odlehčená verze Dragon Attack. Tím myslím v o něco volnějším tempu, než ji hrávali Queen před lety. Tentokrát se navrátivšímu Lambertovi daří o něco lépe než na předešlých dvou vystoupeních. Nechybělo ani sólo na basovou kytaru, které bylo zase o něčem jiném, než v Moskvě. A po něm se protáhli Tayloři - bližší záběr je níže...
Rufus Tiger Taylor s otcem Rogerem zase řádně provětrali škopky a nechyběl ani vtípek s basovou linkou Under Pressure.
A po bicích včetně dřevěných perkusí přišla řada na další dřevo, tentokrát na pozůstatek římsy starého krbu. Na scénu přišel Brian May se svým Rudým speciálem, aby diváky oblažil kytarovým sólem, které se hned v začátku změnilo v Last Horizon, které přešlo následně ve víceméně typické Mayovo sólo. 
Kousek najdete i zde a zde.
Následující výlet do osmdesátých let I Want To Break Free poněkud kazí kytara v úvodu (nemůžu si pomoc, ale co to s tím Brianem Mayem sakra bylo?), ale Lambertův zpěv je poměrně solidní a neváhá jít obšťastnit fanoušky i na konec úzkého mola. Jen ten vokální pokus v záběru nezní příliš přesvědčivě.
Z dálky to viděli asi takto (ale patrně ne tak rozklepaně), zatímco diváci v publiku si to užívali takto.
O Another One Bites The Dust tvrdí Lambert, že patří k jeho nejoblíbenějším skladbám. To nezpochybňuji a odráží se to přinejmenším v tom, že jeho frázování je zde asi nejlepší z celého koncertu. Dokonce si opět dovolí vokální improvizaci uprostřed, která mi však zní poněkud zbytečně ukřičeně. Ačkoliv být tam, asi si to užívám. Takto, z nepříliš kvalitního záznamu, mám stále pocit, že Lambertovu hlasu chybí dostatečná říznost.
Konec stadionu to viděl takto nebo takto.
A sympatická Radka Kaspar značí, že je tu další vydání Caruso Šou! Dnešním prvním soutěžícím je Adámek Lambertů, který přijel až z Indijány! A co že to Adámek zazpívá? Rádio Ka KaI! Pardon... ale to, co Lambert předvádí v úvodu skladby, si snad ani jiný úvod nezaslouží. Snad se to hodí do bizarnosti jakou bylo Caruso Šou, ale ne na pódium před desetitisíce platících diváků. A mimochodem, někde jsem narazil na tvrzení, že inspirací pro píseň, byl přítomný Rufus Tiger, což je vzhledem k tomu, že se narodil až sedm let po vydání tohoto singlu, naprostý nesmysl. Hodnocení rozhlasového vysílání "radio ka ka" vymyslel jeho starší syn Felix Luther.
A jak viděli asi nejslabší skladbu diváci v publiku? Takto nebo třeba takto a nebo takto.
A teď už jsem měl strach hledat dál, protože pokud Radio Ga Ga dopadlo tak, jak dopadlo, jak bude asi znít Somebody To Love? Naštěstí to dopadlo přinejmenším lépe. Nebýt toho, co Lambert považuje za vibrato, třeba by to nebylo špatné. Takhle to občas zní, jako když padá ze schodů.
A další nahrávky? Zde nebo zde.
O mnoho lepší dojem jsem si odnesl z Crazy Little Thing Called Love, kterou si Lambert zazpíval opět velmi slušně. Zase trochu lituji, že jsem seděl doma a nebyl u toho...
Ještě jednou z dálky.
A je tu předposlední song - The Show Must Go On. Zase mi chybí ta naléhavost, kterou Lambert dohání místy zbytečně křikem a jinde vibratem, až to chvilku zní jako nepříjemné mečení. Jistě - soudit dle jednoho videa natočeného z publika nelze, ale pro jistotu jsem viděl všechny nahrávky.
A že jich je docela dost. Z levé strany, z pravé strany, z publika nalevo, napravo, uprostřed a nechybí ani dva celkové "záběr" zde a zde.
A na závěr hlavního bloku tu je Bohemian Rhapsody. Opět si myslím, že Lambert rozhodně baladické pasáži nedělá ostudu. Jen musí být zvláštní pocit, když mnohem větší odezvu mají záběry Freddieho Mercuryho, který zpívá z plátna druhou sloku. Bohužel hardrocková pasáž zase dokazuje, že Lambertovi zkrátka něco chybí.
Další nahrávky BohRap jsou zde, zde, zde nebo zde.
"Přídavkové" Tie Your Mother Down dokazuje několik věcí - Brian May (tentokrát v černém) je jistě skvělý skladatel a kytarista, ale není bůh ví jak výrazný zpěvák. Ba právě naopak. Jeho jemný hlas dokazuje, že tahle partička zkrátka potřebuje zpěváka, který utáhne koncert. Jenomže by to chtělo takového, který ví, kdy má začít zpívat...
Ještě jednou z dálky.
Předposlední skladba je známá "stadiónová odrhovačka" We Will Rock You, která ještě naposledy roztleská ruce nad hlavami wroclawských diváků.
A z lesu tleskajících rukou zde nebo zde, z dálky zde
A po ní následuje závěrečná We Are The Champions, která svůj účel splní snad s kýmkoliv za mikrofonem. Tím nechci nějak shazovat Lamberta, ale ze záznamu těžko posuzovat pěvecký výkon, neboť v tu chvíli zpívali již všichni, a to i včetně těch na tribunách. Ti, na rozdíl od těch na ploše, měli možnost vidět, že stadion rozhodně nebyl přeplněný.

Na začátku jsem si sám položil otázku - nebudu litovat, že jsem tam nebyl? Popravdě - trochu mi to líto je. Přeci jen vidět Rogera Taylora a Briana Maye zase na živo, stojí jistě za to. Zároveň bych měl asi potřebu neustále posuzovat výkon Adama Lamberta, který by možná obstál lépe - přeci jen v obklopení zpívajících fanoušků vašemu uchu ledajaká chyba uteče. Na druhou stranu však musím konstatovat, že pozitivní trend, který na mě dýchl z moskevského koncertu, se poněkud vytratil. Jistě, byly tu vrcholy večera - Who Wants To Live Forever, jako příklad - ale byly tu i vyloženě maléry - například dost děsivé provedení Radio Ga Ga. Adam Lambert sice má hlas, rozsah a tak, ale na pódiu mi přijde buď strašlivě  toporný, nebo jen lacině předvádějící naučené pózy. Místy zbytečně křičí, vibrato se učil asi v sedě na rozhrkané pračce a celkově na pódiu stále působí, jako by tam zabloudil ze zcela jiné akce. Ač nerad, musím po zhlédnutí wroclawského koncertu jako další zklamání označit i Briana Maye, který tento večer rozhodně nebyl ve své kůži. Už v Don't Stop Me Now jeho kytara nějak hapruje a v I Want It All předvádí snad nejhorší sólo v této skladbě. Nejsilnějším článkem tak zůstává Roger Taylor, který jednak předvádí v tandemu se synem Rufusem Tigerem výborný výkon za bicími, ale dokáže i pěvecky ovládnout celý stadion. Nestačí než doufat, že chyby se do příště vychytají a středeční koncert v londýnském Hammersmith Apollo, dopadne lépe.