Král je mrtev, Královna žije dál?Queen po roce 1991 - 2. část

Je možné nahradit Freddieho Mercuryho? Ano, již minule jsem odpovídal, že nikoliv. Ale Show Must Go On a jsou tu stále tři členové kapely Queen. Co dělali po smrti nezapomenutelného frontmana? Dnes se podíváme na...

Rok  loučení i shledávání (1992)

Začátkem roku 1992 dobývala hitparády Bohemian Rhapsody, skladba zesnulého zpěváka  z roku 1975. Bylo to patrně poprvé, co si znovuvydaný singl (navíc takového stáří) vedl tak úspěšně. 12. února pak byla druhá skladba singlu, These Are The Days Of Our Lives, oceněna British Phonographic Industry Awards (tedy BRIT Awards) jako nejlepší singl roku. Na ceremoniálu v londýnském Hammersmith Odeonu si cenu převzali Brian May a Roger Taylor. První poděkoval a dodal: "Roger hodně dřel a má pro vás zvláštní oznámení:"

Vstupenka na The Freddie Mercury Tribute Concert
Zdroj: www.QueenConcerts.com

A nezůstalo jen u oznámení. Hned následujícího dne šly lístky na vzpomínkový koncert, naplánovaný na velikonoční pondělí, do prodeje. Ačkoliv veřejnost nevěděla, jací že to kamarádi přijdou, bylo všech 72.000 vstupenek po 25 librách rozprodáno za tři hodiny! Místo konání bylo jednoznačné: stadion ve Wembley, kde zažili Queen zejména zásluhou Freddieho Mercuryho svůj největší triumf. Uplynulo necelých devět týdnů a kapela v pronajatých studiích Bray v Berkshire (natáčel se tam mj. The Rocky Horror Picture Show a ještě dříve v nich sídlila společnost Hammer Film Production) začala 27. března zkoušet na dubnový koncert. A že bylo co zkoušet. Po boku zbylých členů Queen se vystřídali například Joe Elliott a Phil Collen z Def Leppard, Axl Rose a Slash z Guns N' Roses, Roger Daltrey z The Who, Tony Iommi z Black Sabbath, Zucchero, Gary Cherone z kapely Extreme, James Hetfield (Metallica), Robert Plant (Led Zeppelin), Paul Young, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John, Liza Minnelli, Mick Ronson či Ian Hunter z Mott the Hoople, kterým dělali Queen ve svých začátcích předkapelu. Neuvěřitelná koncentrace mnoha osobností na jednom místě. A vypadalo to třeba takto:

Hard Rock Concert, 19. 10. 1991

Během zkoušení si mohli zúčastnění pustit BBC, kde 29. března běžel záznam jednoho z koncertů Guitar Legends. Série pěti vystoupení se konala 15. až 19. října 1991 ve španělské Seville a jedním z jeho cílů bylo přitáhnout pozornost k městu, kde od dubna následujícího roku probíhalo Expo '92. A rozhodně se bylo na co dívat - pět 90 minut dlouhých záznamů (a hodinový dokument navrch) nabídl celkem 27 nejlepších kytaristů - v rámci pátého Hard Rock koncertu (jemuž předcházela bluesová noc, pocta Milesu Davisovi, experimentální koncert a folk-rocková noc) vystoupili kytaristé Joe Satriani, jeho žák Steve Vai, Nuno Bettencourt z Extreme, Joe Walsh z Ringo Starr & His All-Starr Band, basáci Nathan East (hraje s Fourplay, Toto či Ericem Claptonem) a Neil Murray (mj. Whitesnake a Black Sabbath), bubeníci Steve Ferrone (spolupracuje mj. s Ericem Claptonem) a Cozy Powell (tady by to bylo na dlouho... namátkou Youngblood, The Jeff Beck Group, Rainbow, Whitesnake či Black Sabbath). A jako zpěváci Gary Cherone (Extreme) a Paul Rodgers (Free, Bad Company, The Firm, The Law). Ach ano - a pochopitelně Brian May - poslední dva si spolu zahráli (někdy kolem času 1:07:59) skladbu All Right Now. Těžko říct, zda alespoň jeden z nich tušil, že ji za 14 let budou zpívat na společném turné...

Pět dní před chystaným vzpomínkovým koncertem si přišli Brian May a Roger Taylor převzít cenu Ivora Novella za píseň These Are The Days Of Our Lives. Brian dostal navíc ocenění za nejlepší píseň k reklamě (minule vzpomínaná Driven By You) a při té příležitosti předali organizaci Terrence Higgins Trust přislíbený výtěžek z prodeje singlu Bohemian Rhapsody / These Are The Days Of Our Lives. Šek byl na částku jeden milion liber.

A 20. dubna 1992 to vypuklo. 72.000 diváků sledovalo dvoudílný koncert, v jehož první části vystoupili na stadionu ve Wembley Metallica,  Extreme, Def Leppard, Bob Geldof, Spinal Tap nebo Guns N' Roses (ještě v době, kdy se na Axla nemuselo hodiny čekat). Elizabeth Taylor pronesla řeč za prevenci AIDS (poté, co rozvášněné publikum uklidnila slovy "Nebojte, já nebudu zpívat") a pak už to mohlo začít naplno. Na projekční stěně se objevil Freddie a zazpíval své typické "É-do" a celé Wembley s ním. Na pódiu vtrhli Queen, Joe Elliott a Slash, aby odstartovali se skladbou Tie Your Mother Down. A pak už to šlo jeden hit za druhým. I Want It All, Las Palabras de Amor, Hammer To Fall, Stone Cold Crazy, Innuendo, Crazy Little Thing Called Love, Too Much Love Will Kill You, Radio Ga Ga, Who Wants To Live Forever, I Want To Break Free, Under Pressure, All The Young Dudes, Heroes...

George Michael a Freddie Mercury
Brit Awards, 18. 2. 1990

Ačkoliv šlo o nezapomenutelný koncert (mimochodem jeho víceméně kompletní verzi - tedy včetně odpolední části - najdete zde), bylo všem zřejmé jedno - tak, jako to uměl zazpívat Mercury, to zkrátka nezvládne nikdo. A někteří se se svými party skutečně moc nepopasovali (za asi nejtragičtější považuji Sealovo Who Wants To Live Forever). Zároveň se však objevili první dohady o "nástupnictví" za zesnulého zpěváka. Příčinu jim zavdal George Michael a jeho vystoupení. Někde bych snad ještě vyhrabal články, které se těmito spekulacemi zabývaly. A považte sami - o sedmnáct let mladší pěvec je také gay (což otevřeně přiznal až v roce 1998 - tedy až... Mercury to nepřiznal nikdy, ale všem to bylo jasné) a má také "exotické" kořeny. Jistě, Řecko není Zanzibar a navíc se Michael narodil již v Británii jako poloviční Kypřan, ale charisma a skvělý hlas mu upřít nelze. K některými (snad) vytoužené spolupráci však s výjimkou onoho koncertu a následně vydaného EP již nedošlo.

Britské vydání Box Of Tricks
www.queenvinyls.com

Celá akce posloužila dobré věci a vedla k založení The Mercury Phoenix Trust - doposud fungující charitativní organizace věnující se podpoře boje proti AIDS. Do dnešního dne rozdala přes 15 milionů dolarů a při tom v počátku byla zamýšlena "jen" pro rozumné rozdělení výtěžku z koncertu ve Wembley. A propos - aby Wembley nebylo dost, 26. května 1992 vyšel živák Live At Wembley '86, který byl jen lehce pokrácenou verzí slavného koncertu z 12. července 1986. Současně s ním na pulty šel v limitovaném vydání i Box Of Tricks - v červeném saténu zahalené dárkové balení  obsahující CD s některými 12" (tedy prodlouženými) verzemi písní, VHS se záznamem koncertu Live at the Rainbow z 20. listopadu 1974, plakátem tvořeným přebaly singlů, odznakem, nášivkou, tričkem a dvaatřicetistránkovou fotoknihou. To vše bratru za 50 liber. Zkrátka taková sběratelská úchylárnička, kterou se tahají z kapes závisláků peníze. Ačkoliv být tehdy u toho a mít na to, mám ji doma... Na začátku června vstoupilo Live At Wembley '86 do britských hitparád a vyšplhalo se takřka na příčku nejvyšší. Přesto druhé místo je pro nahrávku šest let starého koncertu úctyhodný výkon. O necelé dva týdny později, přesněji 13. června, vystupovali ve Wembley Guns N' Roses a v rámci jejich turné Use Your Illusion World Tour 1992 vystoupil jako host Brian May, aby si s "Gánama" zahrál Tie Your Mother Down a We Will Rock You. Hostoval pak i 23. černa na vzpomínkovém koncertu  na Sammy Davis Juniora v Royal Albert Hall a 28. června na koncertu Eltona Johna. A nezahálel ani Roger Taylor, jehož kapela The Cross, založená v roce 1987, vystoupila 30. července v gosportském parku Walpole, kde probíhal Gosport festival. Nezahálel dokonce ani Freddie Mercury, který, ač již nebyl mezi námi, vstoupil v srpnu 1992 opět do hitparád, neboť jeho skladba Barcelona doprovázela 25. letní olympijské hry v Barceloně.

Brian May
www.queenpedia.com

24. srpna 1992 vydává Brian May třetí sólový singl - Too Much Love Will Kill You, o kterém jsem tu již psal. Výsledek byl velmi solidní - devět týdnu v hitparádě a nejvýše na páté příčce. 10. září pak v doprovodu Rogera Taylora zaletěl do Los Angeles, neboť na MTW Awards měli "své" želízko v ohni (fuj, to je ale floskule) - v kategorii "nejlepší video z filmu" byly nominovány Claptonova Tears in Heaven z dramatu Opojení, soulová skupina The Commitments za skladbu Try a Little Tenderness z filmu The Commitments, MC Hammer  za Addams Groove z Addamsovy rodiny a vítězná Bohemian Rhapsody z Waynova světa, veleúspěšné komedie Mika Meyerse.

15. září 1992 vyšla v USA americká verze Greatest Hits, která se od britské z roku 1981 v ledasčem lišila. Hollywood Records ve své podstatě vybral některé singly vydané v Americe v letech 1974-1984 a doplnil je několika dalšími skladbami. 16. září vystoupil Brian May v Amsterdamu na benefičním večeru UNICEF, zahrál Too Much Love Will Kill You a do aukce věnoval Fender Telecaster, kytaru,  na kterou hrál Crazy Little Thing Called Love. Zajímavostí je, že podle dostupných informací, patřil tento Fender Rogeru Taylorovi. Ale ten mu ho třeba věnoval. Nedlouho na to, přesně 27. září, probíhal první ze série koncertů Pavarotti & Friends, kam si slavný italský tenor zval hudební hosty a spojoval tak dva rozdílné světy - podobně, jako před lety Mercury a Montserrat Caballé. Zazněla skladba Too Much Love Will Kill You, kterou si po letech Pavarotti s Mayem zopakoval v duetu.

Back To The Light
www.queenpedia.com

21. září vyšlo Back To The Light, druhé sólové album Briana Maye, na kterém pracoval průběžně už od začátku 80. let. Některé skladby byly materiálem, který se nedostal (z různých důvodů) na alba Queen. Jmenovitě úvodní skladba The Dark, která pochází z dob nahrávání Flashe Gordona (a nezapře to). Hlavní práce ale začala někdy v roce 1988, kdy bylo na práci víc času - Freddie usilovně pracoval na Barceloně a Roger Taylor s kapelou The Cross na albu Shove It. Navíc nebyl ničím tlačen - bez smlouvy mu na záda nedýchal žádný termín a nahrával povětšinou ve svém vlastním studiu. Půlka písní tak vznikla někdy v roce 1988 a dalších pět pak v letech 1991-1992. Většinu nástrojů a partů hrál sám May, ale v některých skladbách mu vypomohli přátelé a kamarádi - bubeníci Cozy Powell a Geoff Dugmore, basáci Gary Tibbs, Neil Murray a v neposlední řadě John Deacon, za pianem občas seděl Mike Moran (který má velkou zásluhu na Barceloně) a Don Airey a sbory zpívalo pět dam - Miriam Stockley, Maggie Ryder, Suzie O'List, Gill O'Donovan a Chris Thompson. Zatímco v Americe se album dostalo na 159. místo, v Británii vystoupalo až na místo šesté a v hitparádě se drželo po 14 týdnů. Kritici byli k albu velmi vstřícní - museli sice dodat, že May není bůhví jaký vokalista, ale za to zpívá srdcem. A co mu chybí na hlase, to dožene říznými kytarami. A skutečně - některé skladby stojí opravdu za to  a rozhodně se vedle hitů Queen nemají za co stydět. Z alba vyšli i čtyři singly - minule zmiňovaný Driven By You,  Too Much Love Will Kill You, titulní Back To The Light, čtyřminutové kytarové sólo Last Horizont a řízné Resurrection s Cozzy Powellem za bicími.

Vanilla Ice,
muž co si půjčuje basové linky

Říjen 1992 byl na akce klidnější, ačkoliv jedna zajímavá proběhla. Na slavnostní recepci Broadcast Music, Inc. (BMI) v londýnském hotelu Dorchester, převzali Brian May, Roger Taylor a John Deacon cenu za skladbu Ice Ice Baby, ve své době obrovský hit. Rapper Vanilla Ice si "vypůjčil" basovou linku Under Pressure a asi by se nic nedělo, kdyby se ze skladby nestal takový hit a do celé situace se nevložilo hudební vydavatelství. V rámci mimosoudního vyrovnání musel jednak uznat spoluautorství a byla mu odebrána dříve udělená cena. Docela by mě zajímalo, co si o tom všem myslel basák John Deacon. Ale možná mnohem potěšující závěr večera přineslo předání šeku, který byl výnosem prodaných triček s motivem alba Innuendo v síti restaurací Hard Rock Café. Částka 450 tisíc liber putovala na konto The Mercury Phoenix Trust.

Na začátku listopadu odstartovalo turné Briana Maye Back To The Light 1992, které zahájilo pět koncertů po Jižní Americe - dvakrát v Buenos Aires v Argentině, v Santiago De Chile v Chile, v Montevideu v Uruguaji a Riu De Janeiru v Brazílii. Pět koncertů bylo bráno jako generálka na následující rok, kdy May odehrál celkem 88 koncertů v USA, Kanadě, Evropě a Japonsku. V Santiagu De Chile, Montevideu a při druhém koncertu v Buenos Aires s ním vystupoval Joe Cocker a skupina B-52's. Z celého turné, provázeného neobvykle velkým množstvím technických problémů, existuje dokument, který však nebyl doposud zveřejněn.

Podíly autorství do r. 1986

Při pohledu na typický setlist Mayových koncertů, je patrné, že vedle skladeb z alba Back To The Light zazněly na koncertech i skladby skupiny Queen. Namátkou Tie Your Mother Down, Now I'm Here, Love Of My Life nebo Hammer To Fall. To nesl zprvu poněkud nelibě Roger Taylor - když byl v roce 1994 v Praze tázán na Mayovo album a jeho koncertování, odpověděl: "To je těžká otázka. Ta deska je jeho, ale jinak mi to přijde trochu zvláštní, že využívá tolik skladeb z repertoáru Queen." Inu výtka zajímavá, ale uvážíme-li, že na tuto praxi přešel postupně i Taylor, poněkud zvláštní. Navíc v prospěch Briana Maye hovoří i to, že skladatelské síly mezi ním a Mercurym byly takřka vyrovnané. Důkazem budiž i výše uvedený "horký koláč".

The Freddie Mercury Album
www.queenpedia.com

A na hudební scénu se vrátil i Freddie Mercury! Pochopitelně nikoliv osobně, ale prostřednictvím kompilačního alba The Freddie Mercury Album, které vyšlo 16. listopadu ve Velké Británii a 24. listopadu ho následovalo v USA vydané The Great Pretender. Kompilace vytvořená v produkci Queen Productions nabízela skladby staršího data někdy v tanečnější úpravě, jindy ponechané v originále. Zejména kvůli nedávnému úmrtí, ale i faktu, že první Mercuryho sólovka Mr. Bad Guy byla v té době rozprodaná, se po albu jen zaprášilo. V Britských žebříčcích vystoupalo až na čtvrté místo a v top 10 se udrželo po 10 týdnů. Ať jsem pátral, jak jsem mohl, důvod, proč byly vydány dvě kompilace, jsem nenašel. Americká verze se navíc v několika drobnostech od té britské lišila - úvodní The Great Pretender a závěrečná Love Kills dostaly rockovější háv, chyběla zde Barcelona, ale namísto ní zde byla také "zrockovaná" My Love Is Dangerous. Hlavní zásluhu na popularitě však měl singl Living On My Own, který v remixu od No More Brothers stal prvním (a doposud jediným) singlem Freddieho Mercuryho, který dosáhl první příčky. Kdo v roce 1992 žil, vzpomíná si, že před tou písní nebylo úniku...

V době mezi vydáním obou kompilací vystoupili Brian May a Roger Taylor ve Vídni. Nešlo však o žádný koncert, nýbrž o (patrně soukromou) DoRo Party, tedy oslavu pro režiséry Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera, kteří mají na svém kontě mj. klipy pro Falca (Rock Me Amadeus, Jeanny, Out Of The Dark), Lou Bega jeho Mambo #5, Rammstein (Sonne) a pro Queen natočili 14 videoklipů a podíleli se na několika dokumentech a vydání Greatest Video Hist 1 & 2. Ve vídeňské restauraci Walfisch (tím, že to je restaurace si na 100% jistý nejsem, ale bylo to někde u Prátru) tak 19. listopadu vystoupili Brian May a Roger Taylor, aby po boku Campina z Die Toten Hosen, Klause Meineho ze Scorpions a Niny Hagen (zajímavá sestava, že?) zazpívali směsku písní Money, Twist & Shout, Lucille a Long Tall Sally.

30. listopadu byl vydán singl In My Defence, který složili  Dave Clark, David Soames a Jeff Daniels pro muzikál Time. Při zvláštním dobročinném představení 14. dubna 1988 vystoupili na pódiu i Cliff Richard a Freddie Mercury, aby zazpívali čtyři skladby, mezi nimiž byla i tato. Šlo mimochodem o zcela poslední Mercuryho živé vystoupení, neboť na tom dalším, 8. října 1988 v Barceloně, zpíval již na playback. Skladba In My Defece, nahraná v roce 1985 během práce na albu A Kind Of Magic, vyšla poprvé na nahrávce muzikálu Time následující rok. Později se objevila i na obou výše jmenovaných kompilacích. Můj oblíbený videoklip Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera (zde "verze 2000") shrnuje archivní záběry z Mercuryho života - v soukromí, na koncertech, s Mary Austin, s Kenny Everettem, v Budapešti, s Královským baletem...

A máme tu poslední měsíc. Hned z jeho kraje, konkrétně 5. prosince, se John Deacon stal popáté rodičem, když se jemu a jeho manželce Veronice narodil již čtvrtý syn Luke. Dva dny na to vystoupil Brian May na televizní stanici ITV v pořadu This Is Your Life. Mnohem kurióznější však bylo jeho vystoupení 19. prosince v legendárním (dříve východo)německém televizním pořadu Ein Kessel Buntes. A nebyl by to Brian, kdyby si pro nás nepřichystal eine kleine überraschung.

Předvánoční čas je určen klidu, pohodě a přípravě dárků. Dovolím si vynechat koncert skupiny Extreme z 23. prosince, kde vystoupil Brian May, aby si s nimi zahrál skladby I Want To Break Free a Tie Your Mother Down a vrátím se do 21. a 22. prosince, kdy takový veliký dárek dostali členové oficiální fanklub Queen - mimochodem podle Guinessovy knihy rekordů jde o nejdéle fungující fanklubu na světě - založený byl již v roce 1973. Na "vánoční party se zvláštními hosty" vystoupil v londýnském klubu Marquee Roger Taylor a jeho kapela The Cross a první večer, 21. prosince, uvítali na pódiu Rogera Daltreyho z The Who. Daltrey zazpíval hity The Who I Can't Explain, I'm A Man, Born On A Bayou a Substitute. Ještě před tím však Roger Taylor řekl: "Rád bych vám představil... a je to  pro mě skutečně zážitek... Asi znáte historii Queen... a před úžasným Freddiem Mercurym jsem já a Brian hrávali s chlapíkem jménem Tim Staffell. A víte co? Dnes večer je tu! Tim Staffell!" Na pódiu přišel Tim Staffell a s The Cross zahrál skladbu Earth, kterou pro skupina Smile, předcházející Queen, napsal někdy v létě 1968. Následovala skladba Tima Hardina If I Were A Carpenter, kterou mnozí u nás znají spíš v podání Petra Spáleného jako Kdybych byl kovářem. Tim Staffell ji však předvedl v rockovější úpravě, jak ji hrávali za dob Smile. Mimochodem - tato píseň má cca 70 cover verzí - nazpívali ji tací jako Joan Baez, Johnny Cash a June Carter, Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, Bob Seger, již zmiňovaný Robert Plant nebo dokonce Leonard "Spock" Nimoy.

Tim, Brian, Roger

Den na to, 22. prosince, hráli The Cross druhý koncert, na kterém sice chyběl Roger Daltrey, ale za to dorazil jiný host. Roger Taylor je uvedl podobně, jako předešlou noc: "Teď bychom chtěli... dávno, dávno tomu, před Freddiem, Brian a já jsme hrávali s chlapem jménem Tim Staffell ve skupině Smile. A ten člověk je dneska tu...  a je tu taky jeden kudrnatý kytarista!" Za bouřlivého potlesku vystoupili Tim Staffell a Brian May. Na jednom pódiu tak po 22 letech stanula kompletní kapela Smile a není proto divu, že toto jejich vystoupení bylo záhy překřtěno na "Smile reunion". Zazněly písně Earth a If I Were A Carpenter a koncert The Cross pokračoval. Začátkem roku se s jedním zpěvákem rozloučili, na jeho konci se s tím prvním shledali. Posuďte sami, jak to vypadalo:

Ačkoliv jde o nekvalitní záznam, vyvstává při jeho poslechu otázka, proč Brian May a Roger Taylor nerozhodli jít touto cestou - vrátit se k názvu Smile a "povolat do služby" Tima Staffella, který v mnohém upomíná na starou dobu, ale zároveň je pěvecky velmi dobře obdařen - jistě, není to Mercury, ale Smile nebyli Queen. Mnohem blíž měli k blues-rocku, který byl výsledkem mnohem pozdější spolupráce s Paulem Rodgersem. Tak tedy proč ne Staffell? Možná je to napadlo, ale on to odmítl. Kdo ví.

Pokračování příště...

Král je mrtev, Královna žije dál?Queen po roce 1991 - 1. část

Je možné nahradit Freddieho Mercuryho? Hodně hloupá otázka, že? Mercury byl a je nenahraditelný. A právě proto má část skalních fanoušků Queen svým idolům za zlé, že se po jeho smrti vůbec o něco pod hlavičkou Queen snaží... Jenomže jak uvidíme, dělají toho mnohem víc.

Rok ztráty (1991)

Freddie Mercury & John Deacon

Když se 23. listopadu 1991 prostřednictvím tiskové mluvčí svět dozvěděl, že Freddie Mercury onemocněl virem HIV a má AIDS, potvrdilo se to, co díky hyenizmu bulváru tušili mnozí. Zpěvák je na tom špatně. Málokdo ale čekal, že konec přijde tak brzo. Den na to, 24. listopadu, krátce před 19. hodinou londýnského času, vydechl naposledy. Odešel jeden z největších showmanů světa a svět popmusic už nikdy nebude takový. Nebo přeci? Zbylí tři členové kapely stáli před těžkým rozhodnutím. Co dál? Brian May upadl do depresí. John Deacon, který přišel v 11 letech o svého otce, byl touto ztrátou blízkého přítele těžce zdrcen.

Den na to byla média plná jména Freddie Mercury. Rádia vysílala vzpomínkové pořady, na BBC proběhl poprvé poslední Mercuryho videoklip These Are The Days Of Our Lives. Poněkud veselejší záležitostí bylo vydání Mayova druhého singlu (první vyšel v roce 1983) Driven By You, který se vyhoupl až na šesté místo hitparád a setrval v ní po devět týdnů. Příčinou popularity byl nejenom zvýšený zájem o cokoliv ve spojitosti s Queen, ale také fakt, že jinou verze písně nahrál Brian May pro reklamu na Ford.

Hlavní důvod byl verš "everything we do is driven by you", který se stal sloganem reklamní kampaně. Vydaný singl měl ale jiný text a nebyl ani tak o jízdě a řízení, ale o vztazích. Tedy ne "vše, co uděláme, řídíte", ale "vše co dělám, řídíš ty".

V hitparádě nebodoval ale jen Mayův singl, ale vrátila se do něj i skladba The Show Must Go On, která sice vyšla již 14. října, ale po Mercuryho smrti dostala náhle jiný význam a stala se až fanaticky vysvětlovaným zpěvákovým epitafem. A to při tom rozhodně nebyl jejím výhradním autorem... Ještě větší trhák však přišel 2. listopadu, kdy vyšel singl Bohemian Rhapsody / These Are The Days Of Our Lives. Výtěžek z prodeje desky s dvěma A stranami byl přislíben Terence Higgins Trust, nadaci, která byla roku 1982 první v Británii založenou organizací v reakci na virus HIV. O několik dní později vstoupil singl do hitparád jak ve Velké Británii, tak USA. Na jedné straně oceánu opanoval první místo, na kterém se držel pět týdnů (další tři byl stále v top 10) a celkem strávil v hitparádě 14 týdnů. Podobně se mu vedlo v USA, kde se dostal až na druhé místo a v americké hitparádě pak setrval po 17 týdnů.

Pokračování příště...

Hity oblíbené (nejen) Brity LVIII -Queen's First EP

Shodou okolností byl předešlý příspěvek o EP Five Live. Tento bude také o EP, avšak nikoliv live ale first. Je tu první, tedy Queen's First EP, které vyšlo přesně před 35 lety.

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Deska obsahovala celkem čtyři skladby a šlo o poměrně zajímavý mix. Snad proto, že šlo většinou o skladby staršího data, vyšplhalo EP v hitparádě nejvýše "jen" na 17 příčku a pohybovalo se v ní po 10 týdnů. O 11 let později bylo EP vydáno na CD v Japonsku a o dalších 21 let v USA...

Otvírákem desky byla skladba Freddieho Mercuryho Good Old-Fashioned Lover Boy, která původně vyšla v roce 1976 na albu A Day At The Races a později na výběru Greatest Hits (1991) a na americké verzi Greatest Hits II (1992). Sám Freddie Mercury v rozhlasové show Kennyho Everetta prohlásil, že jde o skladbu v jeho "ragtimové náladě", jaké měl možnost dělat na každém albu. A tentokrát přišel s tímto kouskem. Houpavá melodie, nálada britských mucic hallů a text o staromódním milovníkovi a jeho nočních romancích. Vždycky mě bavilo piáno a především ta kytarová pasáž uprostřed. V původní verzi je v pasáži "Hey boy where did you get it from? Hey boy where did you go?" slyšet i Mike Stone - zvukový mistr a producent, který spolupracoval s Lou Reedem nebo kapelami jako Blue Öyster Cult, Foreigner, Journey, KISS, Whitesnake a dalšími. S Queen byl od jejich počátků a podílel se na šesti jejich albech. Když nahrávali první eponymní desku, byl začínajícím zvukařským elévem v Trident Studios, když nahrávali šesté LP News Of The World, byl již koproducentem. Podle Briana Maye má právě on velkou zásluhu na tom, že vícehlasy v Bohemian Rhapsody nebo Somebody To Love zní tak brilantně. V roce 1976 nahráli Queen v BBC poněkud odlišnou verzi - o pár vteřin delší, s Rogerem Taylorem namísto Mika Stona a poněkud odlišnou kytarovou pasáží. Vzhledem k tomu, že skladba byla hlavním tahákem EP, stáli před volbou, jaký videoklip natočit. Namísto toho se však rozhodli vystoupit v Top Of The Pops a 14. června 1977 tak "zazpívali" na nahrávku z BBC píseň, která se později stala součástí DVD Greatest Hits 1.

Zatímco první skladba se nese v ragtimové nebo chcete-li music-hallové náladě, následující píseň je jejím takřka naprostým protipólem. Death On Two Legs (Dedicated to...) zahajovala čtvrtou desku Queen A Night At The Opera, která je kritiky vnímána jako "jejich Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band". Podle jejího autora, Freddie Mercuryho, má ten "nejkrutější text, jaký kdy napsal". Pro Circus Magazine ze 17. 3. 1977 k tomu dodal: "Je to tak pomstychtivé, že se Brian cítí špatně, když to zpíváme. Nerad bych vysvětloval, co jsem si myslel, když jsem to psal. Myslím, že je to hrozné, prostě hrozné. Chtěl bych, aby si mě po mé smrti lidi pamatovali jako muzikanta pro něco hodnotnějšího a podstatnějšího..." Když tuto skladbu hráli naživo (což se dělo až do turné The Game v roce 1980), věnování bylo adresováno k "a real motherfucker of a gentleman" nebo "motherfucker I used to know". Překlad nechám na vás. Na nahrávce (například Live Killers) je však toto milé věnování vypípnuto. V reálu šlo o Normana Sheffielda, bývalého manažera skupiny, který je odíral jak mohl (a odtud text "saješ mi krev jako klíště... bereš mi všechny prachy a chceš víc... ale teď mi na rozloučenou můžeš políbit prdel... prašivej pes, král špinavostí... narvi si peníze do chřtánu, pane všeznáklu... jsi krysa z kanálu rozkládající se v žumpě hrdosti...).

Třetí skladba desky byla z autorské dílny Rogera Taylora a podle některých jde o lehkou výpravu do vod glam rocku. Píseň z třetího studiového alba Sheer Heart Attack se původně měla jmenovat Young and Crazy či Teen Dreams (ironicky překřtěná na Tin Dreams), ale nakonec získala titul Tenement Funster. Což je takový překladatelský oříšek (co by dup, co by dup...). Text však napoví - mladík z činžáku, který si rád užívá srandu (čímž vytáčí sousedy - tedy tím a svými fialovými botami, dlouhými vlasy a oblibou v rock'n'rollu). Nebo je to taky srandista z činžáku. Ať tak, či onak, píseň nejen složil, ale i (zcela nenapodobitelně) nazpíval Roger Taylor:

Queen II
Foto: Mick Rock

A je tu píseň poslední, ač patří mezi jednu z prvních - existuje údajně i domácí demonahrávka Briana Maye hrajícího White Queen (As It Began) již v roce 1968. Posluchačům však je známá až verze ze srpna 1973, kdy Queen nahrávali své druhé album Queen II. A to mám snad ještě raději, než mnohem slavnější a uznávané A Night At The Opera. Už jeho přebal je klasika nad klasiky - slavná fotografie Micka Rocka inspirovaná Marlene Dietrich na přebalu provázela skupinu ještě nějaký ten pátek - stala se výchozím motivem videoklipu Bohemian Rhapsody v listopadu 1975 a o deset let později začínal tímto uskupením i videoklip singlu One Vision (v němž se záběr prolnul do současné podoby muzikantů). Ale nejen klasický přebal dělá klasickou desku, ačkoliv i ten byl součástí promyšlené koncepce - skupina v černém na straně jedné, v bílé na straně druhé. Album nemělo konvenční strany 1 a 2, ale stranu bílou a stranu černou. Drtivou většinu skladeb na bílé straně měl na svědomí Brian May (s výjimkou The Loser In The End Rogera Taylora), všechny skladby na černé straně pak složil Freddie Mercury. Koncepce však nezůstala jen u barvy, ale týkala se i nálady skladeb - bílá strana obsahuje spíše emocionálnější písně (funébrmarš střídá piánko říznuté heavy metalem), zatímco černá zabíhá často do hájemství fantazie a věnuje se temnějším tématům (bitva zlobrů, obrazem z poloviny 19. století inspirovaná skladba...). To, co na předešlé desce nakousli, zde dovedli k dokonalosti (a tím nemyslím jen skladbu Seven Seas Of Rhye, která na prvním albu byla v podobě instrumentálního torza, zatímco na "dvojce" šlo již o plnohodnotnou píseň). Queen II je zářným příkladem prog rocku. Dlouhé, důmyslné a komplikované skladby, které se prolínají jedna do druhé a drží vás tak po celých 40 minut. A tak zatímco na černé straně se vyřádil Mercury se svojí polymetrickou The March of the Black Queen, tak na bílé straně se procházela Mayova "Bílá královna" se smutnýma tmavýma očima, zatímco on "bez dechu v těchto nočních tmách, s polibkem letmým na řasách, šel sám..."

Po této skladbě snad není už co dodat. Ačkoliv přeci jen. White Queen (As It Began) patří mezi mé nejoblíbenější záležitosti z katalogu Queen, ale teprve nedávno (ke svému údivu) jsem objevil verzi nahranou 3. dubna 1974 v BBC Langham Studio a na Radio 1 vysílanou  15. dubna 1974. A ta je snad ještě lepší...