Jak doktorandi neztrácejí naději

Život přináší zvláštní náhody. Třeba i takové, že doktorand filozofické fakulty dělá dozorce v muzeu... ale co. Třeba dnes - klidný den v muzeu, směna na rozhledně, relativní klid. Když v tom volá šéfka. Prý mají ve správní budově "nějakou návštěvu ze zahraničí" a chybí jim tlumočník. Netuším, proč se obrátila na mně, ale co by člověk pro své nadřízené neudělal, že.... 

Z "nějaké návštěvy" se vyklubali vysokoškolští pedagogové Oliver A. I. Botar z School of Art na kanadské univerzitě v Manitobě a Klemens Gruber, působící na Institut für Theater, Film und Medienwissenschaft na vídeňské univerzitě. Oba prováděli rešerše pro svůj výzkum týkající se Františka Kalivody, významného architekta a představitele meziválečné avantgardy. Část jeho pozůstalosti je uložena právě v Muzeu města Brna.

Kalivodu neznaje, zprvu jsem tápal. Zanedlouho jsem se ale zabral do debaty o tomto architektovi, typografovi, publicistovi, pedagogovi, propagátorovi sociální fotografie a filmu a vydavatele všemožných knih a časopisů... Ohromen renesančností Kalivodovy tvorby (stejně tak jako samotným faktem, že o někom takovém už dávno něco nevzniklo), ale i neschopností zapamatovat si jména jako László Moholy-Nagy, jsem dělal, co jsem mohl. Prvotní nedůvěru prolomila zmínka o tom, že jsem doktorand na Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Zvlášť Klemens Gruber pookřál. Vídeň, zamyslel jsem se... "Neznáte Andrease Robnika?" osmělil jsem se, vzpomínaje na poměrně častého hosta našeho ústavu. "Drehliho?" usmál se Gruber. "Neměl tady také několik přednášek?" "Ano, měl. Přímo u nás." "Znám! Velmi dobře. Však jsme z jednoho ústavu..."

A tak jsme zanedlouho, zatím co si oba páni fotili archivní materiály, probrali vše, od spolupráce podobných ústavů, přes nefungující a bizarní archívy, až po mojí dizertaci, jejíž téma je zaujalo. Nakonec mě několikrát Klemens Gruber pozval na jejich ústav a prohlásil, že se moc těší. Nevím proč, ale neznělo to jako prázdná fráze... A pak že práce v muzeu je na nic...

Hity oblíbené (nejen) Brity (ale hlavně Američany) XXV - Another One Bitest The Dust

Nedávno jsem zde psal o baskytaristovi Johnu Deaconovi. Dnes přijde řada na jeden z jeho největších hitů, který do značné míry pomohl skupině Queen dobýt Ameriku. Dámy a pánové, dovolte mi představit jednatřicetiletý šlágr Another One Bitest The Dust!

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Přesně 22. 8. vyšel ve Velké Británii singl, který se doslova zapsal do historie. U jiných písní by to znělo jako prázdná fráze, ale v případě Deaconovy skladby to naprosto sedí. O několik dní před britským vydáním byl dán do prodeje singl v USA. A začaly se dít věci! V Británii se vyšplhal na solidní sedmou příčku žebříčků, v nichž se udržel 9 týdnů (z toho tři v top 10). Do amerických hitparád se vřítil 16. 8., aby v nich setrval 31 týdnů, z toho 15 v top 10 a tři týdny na prvním místě! A aby toho nebylo málo, tak tento úspěch zopakoval jak v žebříčcích rockových, popových, ale i black-and-soulových. A právě tento úspěch nasměroval kapelu tam, kam se podle mnohých neměla nikdy vydat...

Ale nepředbíhejme. Píseň vznikla pro jejich osmé studiové album The Game, které vzniklo ve dvou fázích v létě 1979 a na jaře 1980. Jak bylo již řečeno, autorem byl baskytarista John Deacon, který se měl během roku 1979 potloukat ve studiu, kde nahrávala afroamerická disko a R&B kapela Chic, která s přestávkami hraje dodnes. A byla to právě jejich skladba Good Times, která Deacona inspirovala...

Nezvyklá, až funková basová linka, byla tím hlavním, co Deacon nosil v hlavě a co ho přimělo píseň napsat. Jak přiznal později v rozhovoru pro Bassist & Bass Techniques, bral to jako písničku k tanci, ale netušil, jak velký hit se z ní může stát. Sám nahrál ve studiu basovou linku, piáno, kytary a tleskání, aby později zbytek kapely dodal svojí trošku do mlýna. Ačkoliv bylo album The Game první, kde se Queen rozhodli používat i synťáky, nebyl to případ této skladby. Po vydání alba (30. června 1980) si ji vybrala některá černošská rádia a začala ji hrát. Nápad vydat skladbu jako singl byl z hlavy Michaela Jacksona, který to poradil v zákulisí losangelské zastávky amerického turné Queen. A tak se zrodil vůbec nejprodávanější singl skupiny - prodalo se ho přes 7 milionů.

Videoklip byl natočený právě během amerického turné, konkrétně v texaském Dallasu. Zvláštností je, že pro největší hit kapely vzniklo jedno z nejlevnějších videí. Nebylo snad země, kde by se singl neumístil na čelních pozicích žebříčků. Vyvolal lehkou kontroverzi, když byla titulní skladba nařčena ze skrytého vzkazu - při přehrání pozpátku má totiž Freddie nabádat k hulení slovy "Je sranda kouřit marihuanu". Píseň se dočkala také několika coververzí, z nichž jedna z nejznámějších byla ta z roku 1998, kterou spáchal Wyclef Jean. Skladba se také dočkala parodie, s níž se ve svém prvním televizním vystoupení předvedl "Weird Al" Yankovic.

A abych nezapomněl - singl má (nebo měl) dvě strany. B-stranou písně Anothe One Bitest The Dust se stala v Británii skladba Briana Maye Dragon Attack. Sám autor ji okomentoval lakonicky: "Napsal jsem ji hodně pozdě večer, spíš k ránu, patrně velmi opilý." Později si vybavil, že skladba se vyloupla z jednoho jamování a zatímco John Deacon si ji obliboval, Roger Taylor si stěžoval, že během ní dostává jeho zápěstí (zvlášť to pravé) zabrat. Pojďme se na to podívat na záznamu z kanadského Montrealu...

Ovšem to by nebyli Queen, kdyby to bylo se singly úplně jednoduché. Americké, japonské, kanadské a australské vydání mělo na B-straně Mercuryho poněkud zvláštní černohumorný počin Don't Try Suicide, který místy zní jako návrat do 50. let...

Pro úplnost dodám, že v roce 1988 vyšla reedice na CD. Vedle Another One Bitest The Dust a Dragon Attack byla na singlu skladba Las Palabras De Amor. Ale o té jsem už letos psal...

Basa tvrdá muzika tvrdí muziku

John Deacon
Foto: Mick Rock

Kulaté 60. narozeniny dnes slaví nejnenápadnější člen skupiny Queen, baskytarista John Deacon, autor hitů jako Spread Your Wings, You're My Best Friend, You and I, Another One Bites The Dust, Cool Cat, I Want To Break Free, či spoluautorem skladby Friends Will Be Friends.

John Richard Deacon (jak zní jeho plné jméno) se narodil v sobotu 19. srpna 1951 v nemocnici St. Francis Private na London Road v Leicesteru. Tento tichý a plachý chlapec začal v roce 1956 chodit do Lindon Junior School v Evingtonu. O dva roky později dostal jako dárek od rodičů svoji první, tenkrát ještě plastikovou a červenou, kytaru. V roce 1960 se celá rodina přestěhovala na leicesterské předměstí a John přešel do Longmoor Junior School.

OppositionJohn Deacon zcela vpravo

Stejně jako jeho otec, tak i John byl fascinován elektronikou. Sám si opravil starý magnetofon a začal si nahrávat oblíbenou hudbu. Mezi jeho favority patřila skupina Beatles, jejíž písně ho inspirovaly ke koupi akustické kytary. V roce 1962 začal hrát s kamarádem Rogerem Splodgem Ogdenem, nastoupil do Gartree High School v Leicesteru a ztratil otce. Byla to pro něj silná citová rána, a tak se odreagovával hudbu. Ve čtrnácti se stal členem skupiny Opposition, kde hrál na rytmickou kytaru. Jejich první vystoupení, konané začátkem roku 1965 v garáži jejich bubeníka Nigela Bullena, bylo složené z převzatých písní, ale objevila se zde již i první vlastní skladba. Téhož roku si zahráli na párty svého baskytaristy Cliva Castledinea a v říjnu poprvé skutečně vystoupili před veřejností na koncertě v aule Gartree School. Uspěli a stali se vyhledávanou večírkovou kapelou. V průběhu doby se měnilo obsazení skupiny a v dubnu 1966 nahradil odcházejícího Cliva John. Kapela se přejmenovala na New Opposition a dále hrála na večírcích a svatbách. John nastoupil toho roku do gymnázia Beauchamp Grammar School v Leicesteru a své studium začal směřovat k hlavnímu zájmu, elektronice.

Skupina se stále vyvíjela, měnila a přejmenovávala, ale zároveň získávala větší a větší úspěch a vydělávala více a více peněz. Přesto v roce 1968 odešel z kapely jeden z jejich zakládajících členů a sám John, který byl rok na to přijat na obor elektronika na londýnskou Chelsea College, byl nahrazen novým baskytaristou. Přesto doufal, že i v tomto svém druhém koníčku najde v Londýně uplatnění. Aby zůstal v obraze, navštěvoval pravidelně kolejní koncerty. V říjnu 1970 tam poprvé uviděl skupinu Queen. Později přiznal, že na něj tenkrát moc velký dojem neudělali.

Ačkoliv byl dobrým studentem, stále více si uvědomoval, jak mu chybí hudba. S několika přáteli, se kterými občas hrával, založili pro jedinou příležitost skupinu Deacon, ale John nebyl moc spokojen. Stále sledoval inzerci, ale obrat nastal až v únoru 1971, kdy se na diskotéce v Maria Assumpta Teacher Training College seznámil s několika studenty, mezi nimiž byl i Brian May a Roger Taylor. Právě sháněli nového baskytaristu a obrátili se i na něj. Po pár dnech proběhla zkouška, která se protáhla v dlouhou jam session. John do kapely skvěle zapadl, a tak se koncem února stal posledním členem skupiny Queen.

Účes Johna Deacona v průběhu let

Ačkoliv byl v kapele nejnápadnější a patrně i zprvu nejméně průrazný (a proto se nechal ukecat a na prvním albu je uveden jako Deacon John - protože to podle ostatních znělo lépe), získal si (dost možná i díky tomu) celou řadu fanoušků. Vedle výše uvedených hitů má na svědomí i Deacy Amp - zesilovač, který používal Brian May a který mu umožňoval vytvářet na kytaře zvuk podobný trumpetám. Na svědomí má i šest potomků (pět synů a jednu dceru), které má s jednou ženou, kterou si vzal v lednu 1975, ale chodil s ní od roku 1971. Na rockového muzikanta poměrně nezvyklé... (a dodám, že této ženě je věnována dnes již takřka klasická skladba You're My Best Friend).

John Deacon byl také jediným členek kapely, který se neprojevil sólově - pomineme-li skrz naskrz osmdesátkový singl kapely The Immortals určený pro film Biggles z roku 1986...

Poté, co v roce 1991 zemřel Freddie Mercury, prohlásil John Deacon: "Co se týká nás, je konec. Není žádný důvod k tomu, abychom pokračovali dál. Freddieho nejde nahradit." Naposledy veřejně vystoupil v roce 1992 na velkolepém koncertě The Freddie Mercury Tribute (kdo si jej pamatuje, ví, že to byla megalomanská oslava jednoho muzikanta - jehož part se pokusily zvládnout tací, jako Metallica, Extreme, Def Leppard, Bob Geldof, Axl Rose a Guns N' Roses, Roger Daltrey, Zucchero, Robert Plant, Seal, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John nebo Liza Minnelli).

Po této akci se John Deacon uchýlil do hudebního důchodu a zpovzdálí sledoval počiny svých kolegů - podle jedné z mnoha nepotvrzených historek stojí za tím, že nevyšel společný projekt s Robbie Williamsem. Po několika letech se John Deacon vrátil ke kytaře, když se v roce 1998 podílel na singlu No One But You (Only The Good Die Young), de facto poslední skladby Queen v nejpůvodnějším složení.

John Deacon na svatbě svého syna, 2009

A po této skladbě již následoval (zdá se definitivní) hudební důchod. Čekal jsem, že se John Deacon zapojí do projektu s Paulem Rodgersem, nebo do letošních oslav 40. výročí kapely, ale jak je už zřejmé, nebude tomu tak. V nedávném dokumentu BBC to Brian May komentoval slovy, že zatímco John se rozhodl jít zcela jinou cestou, pro něj a Rogera Taylora tam je neustálé hledání. Zdá se, že John Deacon svoje místo našel. Popřejme mu tedy proto všechno nejlepší k narozeninám a šťastný a dlouhý hudební důchod... a doufejme, že si to přeci jen časem rozmyslí a k hudbě se vrátí... vždyť basáci jsou velmi vtipní...

Hity (nepříliš) oblíbené (nejen) Brity XXIV - Back Chat

Před 29 lety vyšel ve Velké Británii další singl z nepříliš oblíbeného alba skupiny Queen Hot Space. V žebříčcích se udržel jen čtyři týdny a nejvýš se dostal na 40. místo. To nebyl právě potěšující výsledek...

Americké vydání
www.queenvinyls.com

A-stranu singlu tvořila skladba Back Chat, o které jsem letos už psal. To proto, že se objevila jako B-strana italského vydání singlu Body Language. Netypický (rozumějte "nequeenovský" či ještě lépe "nemayovský" zvuk) skladby je způsoben zejména tím, že na kytaru (s výjimkou sólíčka, které si May vydupal doprostřed skladby) hraje baskytarista  John Deacon. Dá se říci, že výsledná podoba alba Hot Space (či přinejmenším jeho půlka) je zejména dílo Johna Deacona a Freddieho Mercuryho. Druhou polovinu si uhájili Brian May a Roger Taylor a dokázali na toto funky-disko běsnění dodat i něco rockovějších kousků. Videoklip ke skladbě Back Chat režijně zaštítil Brian Grant. Nepříliš úspěšný (a proto také nepříliš známý) singl se odehrává v kulisách jakési bizarní továrny, částečně zaplavené vodou. To je možná jeden z důvodů, proč Brian May hraje ve videu na světlý Fender Telecaster a nikoliv na svůj tradiční nástroj. Poněkud úsměvný je i Roger Taylor, který hraje na klasické bicí, ačkoliv je zřejmé, že zvuk pochází z bicí elektronických.

Jako B-strana singlu byla (alespoň ve většině případů) vybrána Mercuryho skladba Staying Power, která je zvláštní nejen tím, že na kytaru hraje opět John Deacon (a basový part nahradily klávesy), ale také lesními rohy, které do skladby "dodal" turecko-americký hudební producent Arif Mardin.

Když Queen vyjeli v dubnu 1982 na Hot Space Tour (což bylo mimochodem jejich poslední turné v USA), byla skladba Staying Power zařazena do jejich playlistu. K radosti mnoha fanoušků však v živějším a rockovějším aranžmá (podobně jako Back Chat), jak dokumentuje záznam z jejich vystoupení v Milton Keynes z 5. června (i s lehce omluvným Mercuryho úvodem):

A aby toho nebylo málo (a nebylo to příliš jednoduché), tak na B-straně japonského vydání se nalézala skladba Las Palabras De Amor (The Words Of Love), o které tu už byla řeč. V Itálii to byla pro změnu skladba s videoklipem, který byl v USA zakázaný - Body Language. A konečně v Mexiku se na druhé straně singlu ocitla skladba Calling All Girls (která o měsíc dřív vyšla v USA jako A-strana singlu se skladbou Put Out The Fire - jejíž "videoklip" pro fajnšmekry si nemůžu odpustit).

Ale vraťme se k Calling All Girls. Zde se kytary chopil pro změnu autor skladby, bubeník Roger Taylor (byl to de facto jeho první singl na A-straně). Ačkoliv patří skladba k mým nejoblíbenějším, v žebříčcích propadla (respektive potácela se v amerických žebříčcích šest týdnů, ale výš než na 60. místo se nedostala). Přesto by bylo nespravedlivé se nad ní nepozastavit - vznikl pro ni totiž jeden z nejzajímavějších klipů skupiny Queen (ačkoliv se od něj později Taylor s Mayem distancovali se slovy, že píseň nemá nic společného se "zku***nými roboty"). V režii Briana Granta vznikla parafráze na film THX 1138 George Lucase, ale zároveň i na román George Orwella 1984 (což byl mimo jiné název jedné z prvních kapel Briana Maye). Přestože jde o jeden z nejzajímavějších klipů, díky neúspěchu singlu zapadl. A jak sami uznáte, je to škoda... A proto se jím dnes rozloučím...

Pohádka o hladovém hradu

Milé děti. Povím vám krátkou pohádku...

Bylo, nebylo. V jednom nejmenovaném městě, na nejmenovaném kopci, stál nejmenovaný hrad. A nebyl to hrad ledajaký. Královské pokoje a truhlice byste v něm hledali jen těžko. Bylo to totiž muzeum. A ne jen tak nějaké - věcí v něm bylo tolik, že než jste ho celý prošli a všechno viděli, ukrutně vás bolely nohy a měli jste hlad.

Všichni se těšili, jak si půjdou odpočinout, najíst se a napít. Cedule kolem toho hradu totiž slibovaly restauraci. Ale co to? Cedule byly začarované! Anebo snad hrad? Ať hledali, jak hledali, restauraci nenašli. Děti plakaly hlady, bříška jim kručela a jejich babičky omdlévaly žízní. Dědečkové zase sprostě nadávali a hartusili. Nic jim to nebylo platné. Restaurace zmizela. Byla tam a není. Nejmenovaný hrad stál uprostřed nejmenovaného města a byl jeho hlavní atrakcí. Nikdo by nečekal, že na tak pohostinném místě bude přes léto najednou tak nepohostinně. A tak lidé křičeli, nadávali a byli naštvaní na milé a hodné dozorce. Ale oni za to nemohli, milé děti, víte? Dozorci jsou malí páni, to vedení řídí restaurání!

A tak až jednou vyrazíte do toho nejmenovaného města, na nejmenovaný kopec a do nejmenovaného hradu, vezměte si sebou hodně jídla a pití. A když náhodou zapomenete, zlobte se na hradní pány a nekřičte na dozorce. Nejen, že jsou v tom nevině, ale i oni si musí jídlo nosit s sebou.

Dobrou noc, milé děti.