Milé děti. Povím vám krátkou pohádku...
Bylo, nebylo. V jednom nejmenovaném městě, na nejmenovaném kopci, stál nejmenovaný hrad. A nebyl to hrad ledajaký. Královské pokoje a truhlice byste v něm hledali jen těžko. Bylo to totiž muzeum. A ne jen tak nějaké - věcí v něm bylo tolik, že než jste ho celý prošli a všechno viděli, ukrutně vás bolely nohy a měli jste hlad.
Všichni se těšili, jak si půjdou odpočinout, najíst se a napít. Cedule kolem toho hradu totiž slibovaly restauraci. Ale co to? Cedule byly začarované! Anebo snad hrad? Ať hledali, jak hledali, restauraci nenašli. Děti plakaly hlady, bříška jim kručela a jejich babičky omdlévaly žízní. Dědečkové zase sprostě nadávali a hartusili. Nic jim to nebylo platné. Restaurace zmizela. Byla tam a není. Nejmenovaný hrad stál uprostřed nejmenovaného města a byl jeho hlavní atrakcí. Nikdo by nečekal, že na tak pohostinném místě bude přes léto najednou tak nepohostinně. A tak lidé křičeli, nadávali a byli naštvaní na milé a hodné dozorce. Ale oni za to nemohli, milé děti, víte? Dozorci jsou malí páni, to vedení řídí restaurání!
A tak až jednou vyrazíte do toho nejmenovaného města, na nejmenovaný kopec a do nejmenovaného hradu, vezměte si sebou hodně jídla a pití. A když náhodou zapomenete, zlobte se na hradní pány a nekřičte na dozorce. Nejen, že jsou v tom nevině, ale i oni si musí jídlo nosit s sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat