Život přináší zvláštní náhody. Třeba i takové, že doktorand filozofické fakulty dělá dozorce v muzeu... ale co. Třeba dnes - klidný den v muzeu, směna na rozhledně, relativní klid. Když v tom volá šéfka. Prý mají ve správní budově "nějakou návštěvu ze zahraničí" a chybí jim tlumočník. Netuším, proč se obrátila na mně, ale co by člověk pro své nadřízené neudělal, že....
Z "nějaké návštěvy" se vyklubali vysokoškolští pedagogové Oliver A. I. Botar z School of Art na kanadské univerzitě v Manitobě a Klemens Gruber, působící na Institut für Theater, Film und Medienwissenschaft na vídeňské univerzitě. Oba prováděli rešerše pro svůj výzkum týkající se Františka Kalivody, významného architekta a představitele meziválečné avantgardy. Část jeho pozůstalosti je uložena právě v Muzeu města Brna.
Kalivodu neznaje, zprvu jsem tápal. Zanedlouho jsem se ale zabral do debaty o tomto architektovi, typografovi, publicistovi, pedagogovi, propagátorovi sociální fotografie a filmu a vydavatele všemožných knih a časopisů... Ohromen renesančností Kalivodovy tvorby (stejně tak jako samotným faktem, že o někom takovém už dávno něco nevzniklo), ale i neschopností zapamatovat si jména jako László Moholy-Nagy, jsem dělal, co jsem mohl. Prvotní nedůvěru prolomila zmínka o tom, že jsem doktorand na Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Zvlášť Klemens Gruber pookřál. Vídeň, zamyslel jsem se... "Neznáte Andrease Robnika?" osmělil jsem se, vzpomínaje na poměrně častého hosta našeho ústavu. "Drehliho?" usmál se Gruber. "Neměl tady také několik přednášek?" "Ano, měl. Přímo u nás." "Znám! Velmi dobře. Však jsme z jednoho ústavu..."
A tak jsme zanedlouho, zatím co si oba páni fotili archivní materiály, probrali vše, od spolupráce podobných ústavů, přes nefungující a bizarní archívy, až po mojí dizertaci, jejíž téma je zaujalo. Nakonec mě několikrát Klemens Gruber pozval na jejich ústav a prohlásil, že se moc těší. Nevím proč, ale neznělo to jako prázdná fráze... A pak že práce v muzeu je na nic...
Žádné komentáře:
Okomentovat