A to víte...?

A to víte, že v roce 1966 se od Filmového festivalu pracujících, akce pořádané především v letních kinech, vyčlenila akce druhá, podzimní, která se vracela dramaturgicky k začátkům a divákům přinášela spíše vážnější filmy, přičemž již v roce 1967 tuto akci pořádala Bánská Bystrica, Boskovice, Bratislava, Brezno nad Hronom, Brezová pod Bradlom, Brno, Bruntál, Česká Lípa, České Budějovice, České Velenice, Český Těšín, Děčín, Galanta, Gottwaldov, Havířov, Hlohovec, Horní Bříza, Horšovský Týn, Hradec Králové, Hrádek u Rokycan, Hranice na Moravě, Hronov, Humenné, Chabařovice, Cheb, Chomutov, Jihlava, Jindřichův Hradec, Kadaň, Karlovy Vary, Karviná, Kežmarok, Kladno, Klatovy, Komárno, Kralupy nad Vltavou, Krnov, Kroměříž, Ledeč nad Sázavou, Levice, Liberec, Liptovský Mikuláš, Litoměřice, Litvínov, Lučenec, Malacky, Mariánské Lázně, Martin, Mimoň, Místek, Mladá Boleslav, Most, Náchod, Neštěmice, Nitra, Nové mesto nad Váhom, Nové Zámky, Nový Bor, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Ostrov nad Oslavou, Pardubice, Partyzánské, Písek, Plzeň, Podbořany, Podbrezová, Poděbrady, Police nad Moravou, Poprad, Poruba, Povážská Bystrica, Praha, Prešov, Prievidza, Prostějov, Přelouč, Přerov, Příbram, Rokycany, Rožňava, Rumburk, Ružomberok, Rybárpole, Sečovce, Semily, Senica, Skuteč, Slaný, Snína, Sokolov, Spišská Nová Ves, Strážské, Sušice, Svit, Svitavy, Šamorín, Špindlerův Mlýn, Štúrovo, Šumperk, Tábor, Tachov, Telčice, Teplice, Topolčany, Trebišov, Trenčianské Teplice, Trenčín, Trnava, Trutnov, Třebíč, Třinec, Turnov, Ústí nad Labem, Vejprty, Velký Krtíš, Zábřeh na Moravě, Znojmo, Žacléř, Železný Brod, Žiar nad Hronom, Žilina, Šala, Zvolen a pochopitelně také Košice?

Tak teď už to víte!

Byla to zvláštní doba II aneb Příspěvek polistopadový

Klika cvakla, dveře letí, táta přijde z roboty… Dneska byla výplata, tak ani moc nekomentuje bordel v mým pokoji. V kuchyni si sedne a kouká na výplatní pásku. Pak šáhne do peněženky, vytáhne štůsek bankovek a než se nadějeme, několik brčálově zelených zmačká a zahodí do rohu. „Tímhle hnusem já platit nebudu“, ještě řekne a kroutí hlavou. Nakonec je ale zvedne, narovná a strčí zpátky do peněženky. Nevím proč, ale tyhle stokoruny se mi nelíbí. Ta stará, s tou paní co jde z pole a pánem co má ten velikej kšilt se mi líbila víc… Tenhle pán je divnej. Tlustej a zelenej. A prej byl zlej. Hajzl, říkal táta.

A prej si budu muset nějak přestěhovat pokoj, protože se bude malovat. Táta to mámě slibuje už dlouho a prej že když se blíží ten rok 1990, mohli bychom mít zase hezkej obývák. Tak se to snad do Vánoc stihne…

Protože si chlapi musej pomáhat, začal sem pomáhat. Skoro celej obejvák se přestěhoval do mýho pokojíčku. Skoro se tam nedalo hnout, ale zase bylo dobrý, že hned u postele byl gauč, takže stačilo se ráno překulit přes čelo postele do gauče a mohl sem hned koukat na v neděli na Studio kamarád, v úterý Vegu, nebo ve čtvrtek na Magion.

Ale pak se začalo něco dít. Táta přišel z práce a hned zapnul televizi. A pak na ni pořád koukal a vůbec nemaloval. Máma se rozčilovala, že ten obývák do Vánoc nestihne vymalovat, ale tátovi se nechtělo. Pořád koukal na televizi a že prej to konečně prasklo a v televizi bylo pořád moc lidí a pořád tam někdo zpíval a taky se mi líbilo, že tam zpíval jeden fousatej a vlasatej pán písničku Havlíčku, Havle. Tak ta se mi líbila, protože se jmenovala jako já.

Pak si taky pamatuju, jak táta rozstříhal šňůrku od nějaký požárnický medaile, na takový malý kousky, dal k tomu sichrhajcku a dal si to na bundu a já chtěl taky, tak jsem ji dostal, ale ve škole byl potom velkej malér, protože si nás zavolala soudružka učitelka a vedla nás k soudruhu ředitelovi a ten se nás ptal, jestli nás někdo navedl, nebo nám to tam dali rodiče a já tam byl s tím kamarádem, co si na slib Jiskřiček vzal tu kostkovanou košili a teď měl na bundě taky tu trikolóru, tak se tomu prej řikalo, a já řikal, že se mi to líbí, protože to je hezky barevný.

Potom se to už nějak neřešilo, dokonce pak přišla i soudružka učitelka a říkala nám, že teď už ji nemusíme říkat soudružko učitelko, ale jenom paní učitelko a když jsem se těšil, že nám bude zase číst z Rudýho práva, tak nám začala vyprávět, jak jako malá holka byla s rodiči v Lánech a že tam byli v lese na houbách a pak tam viděli na koni Tomáše Masaryka Garyka, prej prezidenta osvoboditele a když to říkala, tak byla moc smutná, nebo zaražená, já nevim. A když jsem ji náhodou řekl souškou učitelko, tak se moc zlobila, že není souška, ale paní.

Za pár dní přišel do třídy soudruh ředitel, teď už vlastně pan ředitel, v ruce měl kotouček takový tý papírový lepenky, co je z jedný strany hnědá jako krabice a z druhý strany ji musíte olíznout a chutná to skoro jako známky a pak nám každýmu dal kousek a řekl nám, ať si otevřeme žákovský knížky a přelepíme tam vlevo dole to psaní co tam je, a tak jsme to přelepili. A pak jsme si měli otevřít učebnici vlastivědy a tam jsme taky něco přelepili. A doma se táta zlobil, že prej je to na hovno a že bychom prej měli dostat nový učebnice. A pak táta vzal učebnici vlastivědy a četl z ní nahlas a moc se mu to nelíbilo.

Moc se mi líbilo, když jsem dostal fixy a vybarvoval plakátky, na kterých byly třešínky s červíkem a tak jsem to vybarvoval, aby ten červík byl hodně hnusnej. A doma jsme měli hodně plakátů s nápisem Havel na hrad a byl tam Václav Havel a já měl dědu Václava, ale ne Havla, ale Kováře, ale stejně jsem ve škole říkal, že to je strejda. A pak jsme s tátou chodili večer lepit plakáty. To mě bavilo, bylo to takový dobrodružný, ale máma se zlobila, že prej mě má nechat doma a že budeme mít malér. A jednou večer jsme lepili takový veliký plakáty, seděli na nich třeba Petr Miller, Jiří Dienstbier a nebo Vladimír Dlouhý. A najednou se za náma objevil nějakej pán a smrděl pivem a táta se lek a nevěděl, co má dělat, ale pán říká „Šéfe, dejte mi jedek plagát, já ho pověsim ve fabrice“ a tak mu ho dal a plán měl radost a odešel.

To všechno bylo dobrý, ale pak mě docela naštvalo, že mě řekli, že už nebudu chodit do Jiskřiček. A tak sem pochopil, že už se asi pionýrem nestanu… Ale zase bylo dobrý, že sem po nějaký době dostal novou bundu, barevnou, a tak sem nemusel už nosti ten hnusnej hnědozelenej kabátek, co se mi vůbec nelíbil…

Byla to zvláštní doba aneb Příspěvek předlistopadový

Slibuji dnes přede všemi,
jako jiskra jasná,
chci žít pro svou krásnou zemi,
aby byla šťastná.

Stál sem v kině Radnice, ale vůbec sem nešel jsem na film. Těšil sem se, až budu moc říct nahlas to, co sem se teda jako dost dlouho učil. Měl sem modrou košili. To jsme si měli vzít. Asi aby nám to slušelo…

Jeden kamarád přišel v košili, co vůbec modrá nebyla, ale měla na sobě červený kostičky a proužky. Soudružka učitelka se dost rozčilovala a křičela, že to prej udělal naschvál a že je to provokace. Dokonce mu říkala, že má smůlu a že má jít domů, ale myslím, že nakonec to dopadlo dobře, zalezl někam dozadu a mohl jít s náma.

Vyšli jsme před hlediště, kde sedělo strašně moc lidí. Některý vypadali, že mají radost, jiný zase, že radost vůbec nemají. Já ji teda měl! Pak to přišlo a mohli jsme to konečně říct nahlas: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“

Přišel nějaký soudruh, každému připíchnul na košili odznak a bylo to. Sice mě naštvalo, že mi udělal díru do košile, ale to neva, byl jsem konečně Jiskra! A moc dobře jsem věděl, že Jiskra mluví pravdu, že je zvídavá, ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si, že je pracovitá a pomáhá rodičům. A hlavně jsem věděl, že Jiskra chce být pionýrem. Moc jsem se těšil, až budu mít svůj vlastní rudý šátek a docela mě štvalo, že už taky takovej nemám. To vám byl den!

Pak jsme s mámou šli za odměnu kouknout do hračkářství. Koukal sem na plechový autíčka, Člověče nezlob se, domino a Hejrupáčky. … ale víc se mi líbili Igráčci, protože Hejrupáčky jsem hned poztrácel, ale Igráčci se tak snadno nerozpadali. Myslím, že mi máma jednoho koupila. Docela bych byl radši, kdyby mi koupila třeba další auťák od Monti-systemu, ale to možná až k narozeninám. Doma jsem měl už auťák ze safari a dakarskou Liazku! Si nemyslete, sem byl už velkej kluk! Dokonce jsem měl i vlastní rubikovku z Tuzexu! Sice se mi nedařilo ji složit, takže jsem zkoušel přelepit barevný samolepky, ale nepovedlo se mi to, bylo to vidět, tak jsem ji radši schoval, aby na to nikdo nepřišel.

Ve škole nám pak soudružka učitelka četla články Rudého práva. Moc jsem jí neposlouchal, protože jsem se těšil, jak půjdu odpoledne do družiny na Jiskřičky. Bylo to super. Malovali jsme tam a učili se, jak máme pomáhat rodičům. Ta paní, co vedla jiskřičky, byla velká a asi děsně stará. Myslím, že jí už bylo přes dvacet! Měli jsme ji rádi. Určitě víc, než jednu paní vychovatelku, co byla malá, tlustá a smrděla. A když jsme někam šli, tak ona nešla, ale tak jako se kolíbala ze strany na stranu, byla rudá a funěla. Ale to nevadilo, protože sem byl Jiskra a těšil jsem se, jak budu velkej a stanu se pionýrem.

A to víte…?

Vítám vás do nové rubriky, kam jsem se rozhodl házet humorné perly z FFP. Možná se zeptáte, proč to? Inu jsou věci, které by asi disertační práce neunesla, a tak je budu házet sem…

Tak třeba: V roce 1950 bylo v Hradci Králové, na krásném místě na pravém břehu Orlice u Moravského mostu, vybudováno letní kino Mír, s kapacitou cca 5.000 diváků. Na představení však občas přišlo i dvakrát tolik diváků, mnohdy několik hodin před promítáním (a kulturními akcemi, které ho předcházely) a volné chvíle tak trávili koupáním v Orlici.

"Dokonce i při promítání bylo v řece spousta 'černých' diváků, kteří už lístky nedostali a proto trpělivě dvě hodiny šlapali vodu, aby viděli film"

Nevěříte? Přečtěte si časopis Kino, který vyšel 31. 8. 1950. Stojí to tam černé na bílém...

Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid...

Však to znáte – člověk míní a okolnosti mění.

Měl jsem plán – alespoň dva příspěvky do měsíce. Nějak se vypsat, vyřešit sem tam nějaký můj problém, postěžovat si… ale nejni čas, přátelé.

Tedy prvně není čas a díky nedostatku času není ani o čem dumat a co psát. Takřka pravidelně se vracím z ranní procházky se psy vytočen na maximum vzhledem k vysokému počtu primitivních pejskařů v našem okolí. Ale uznejte – psát blogový příspěvek o tom, že se díky těmto inteligentům mění přilehlý park v solidní minové pole a je skoro nemožné se tam projít, aniž byste si neodnesli kus čehosi voňavého v podrážce… no nezlobte se na mě, ale psát o hov*ě, to už raději o ničem…

Raději bych pojednal pár vět o svých zkušenostech z dalšího působiště – z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde působím shodou (příznivých) okolností jako externí pedagog. Nejzvláštnější na tom všem je, jak velký rozdíl je mezi filmaři-praktiky a „filmaři“-teoretiky… Ale o tom snad někdy příště. Chtěl jsem vložit jen pár řádek a utvrdit tím svoji virtuální existenci. Tak pokud jste dočetli až sem, díky vám. A za eventuální komentáře (a třeba náměty k příspěvkům) budu vděčný.

Zpátky do práce...

Tak jsem vážně doktorand. Stvrzení tohoto statusu přišlo v podobě příjemné součásti doktorandského studia – získání grantu. Štědrou rukou byl v tomto případě rektor Masarykovy univerzity a naprosto zásadní dík si zaslouží garant projektu, doktor Pavel Skopal. Oběma patří můj upřímný vděk. A pak také děkuji oponentům, kteří byli k projektu více než vlídní.

A o co jde?

V návaznosti na probíhající výzkumy se budeme snažit vyhledat a poté i vyzpovídat bývalé zaměstnance brněnských kin. Nejde nám však o nějaké přátelské tlachání, ale o pečlivě vedené rozhovory, které by nám měly odhalit údaje a detaily, které z mnoha důvodů v archivech nenajdete. A vzhledem k tomu, že bychom se rádi zaměřili na období 30. až 50. let, je nasnadě, že máme mnohdy jednu z posledních šancí pamětníky vyzpovídat. Výsledkem by tak měl být co nejkomplexnější výzkum lokální filmové historie, fungování kin, systému distribuce, ale i historických mezníků, které se v průběhu let odrážely ve fungování kin v Brně.

Vedle toho se chystám na ještě hlubší ponoření do tématu Filmového festivalu pracujících. Od září povedu seminář, který se zaměří zejména na dobový mediální obraz celé akce. Souběžně se budu snažit i nadále shromažďovat další prameny potřebné k budoucí výsledné práci. Shodou okolností mě nezávisle na sobě upozornili dva lidé – jeden z nich je vedoucí kina Art, a druhý jeden z našich magisterských studentů – na možnost získat informace v boskovickém kině. Letní kino v Boskovicích, které pojme na 2000 diváků, patří k největším v republice. Od roku 1964 pořádaly projekce FFP i tam a právě na jejich adresu směřoval jeden z mých sondovacích mailů. Je více než potěšující zjistit, že materiály, které mnoho jiných kin po revoluci hromadně likvidovalo, se v Boskovicích stále nalézají, a také to, že jsou ochotni mi je zapůjčit. V nejbližších dnech se tedy chystám provést první „rekognóskovací“ výpad směrem Boskovice.

Do té doby nás však čekají státnice, na kterých se podílím aktivně (jako oponent) a pasivně (avšak o to intenzivněji) jako podpora přítelkyně, kterou čeká další pokus. Bohužel již ten poslední. Tak ji držte palce, ať to tentokrát klapne…

Jak doktorandi přicházejí o iluze

Snaha rádoby vtipně navázat na jeden z předešlých příspěvků mě poněkud svazuje ruce. Aby člověk přišel o iluze, musí nejprve nějaké mít. Já jsem do doktorského studia vstupoval (takřka) bez nich, takže není zase takový div, že stále žiji.

Uplynulý druhý semestr se od předešlého (tedy volného) v mnohém lišil. Vlastně se radikálně lišil od všech předešlých fází studia. Hlavní rozdíl je v tom, že jsem si kolikrát během studia říkal, že nestíhám, nemám čas a podobně. To jsem však ještě nevěděl, co mě čeká a co vše může (a musí) člověk vydržet.

Jedna se již zcela potvrdil můj status součásti ústavu – jako doktorand máte povinnost vést několik bakalářských prací, vypsat konzultační hodiny (kam stále nikdo nechodí) a kromě toho jste zapojen do dalších vnitroústavních činností. Jednou z nich je i doktorandská konference.

Na tuto akci se (v ideálním případě) sjedou doktorandi ze spřízněných ústavů a před svými kolegy a vedoucími (svými i kolegů) prezentují své dosavadní výsledky výzkumů. První zrádný bod celého podniku je samotné sezvání všech zúčastněných. Zdá se to prosté – rozešlete pozvánky na dané ústavy a do stanoveného termínu čekáte na odpovědi. Jak to dopadne? Týden po termíny rozesíláte první urgenci, dva týdny po termínu druhou…. A tak dále. Mezitím se vám sejde několik odpovědí typu „nepřijedu“ nebo „už jsem tam byl loni“a jinak stále nic… Až když už začínáte stresovat, se vám podaří doslova vytřískat několik účastníků. Vyhráno ale ještě nemáte! Teď z nich vymoci název a anotaci příspěvku (i to probíhá obdobně, jak bylo popsáno výše). Ale zkraťme to – nejen, že konference nakonec proběhne, ale vy dokonce stihnete na ní i prezentovat (s relativním úspěchem) váš příspěvek. Ten by měl být i publikovaný, takže pak vzhůru do přepisování, zkracování, přepisování…

Jen co si vydechnete po konferenci, jsou tu státnice (a oponování prací) a oborové přijímací testy (dozor a oprava). To první proběhne poměrně v klidu, byť vytýkat známým nedostatečnou kvalitu jejich práce, je pocit poněkud bizarní. Brzy si na to ale zvyknete…

Druhá činnost vás zaplaví vlnou nostalgie. Při pohledu do (někdy) vyděšených očí studentů jdoucích na oborové testy si nemůžete nevzpomenout, jak jste podobnou akci absolvovali před několika lety vy. A o něco málo let dříve ještě jednou, a pak… no nic…

Dozor lze ještě přečkat, leč opravy testů mohou narušit křehkou psýché. Jde-li student na přijímací testy na obor „teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury“, předpokládám otázky (a odpovědi) z tohoto oboru. Ne tak studenti. Sémiotika je tak věda popisující lidské tělo, flashback či flashforward jsou zařízení na přenos dat (do závorky s vysvětlivkou USB), ale i masový útok a podobně… Nu, nechtěl bych vidět, jaké nesmysly jsem psal před lety já…

A jakmile opravíte testy, čeká vás nával zkouškového. To, že neučíte (a tím pádem nejste nuceni zkoušet) ještě neznamená, že nebudete nic dělat. Doktorandi tak často opravují např. testy zahraničních hostů. Nic, co by se nedalo přežít, ale v tom množství se občas začnete topit.

A jakmile vše opravíte, začnou se vám scházet bakalářské práce (a jejich projekty a dílčí části) v různém stádiu rozpracovanosti. Zde si dovolím malou odbočku. Neprozradím snad žádné tajemství, když řeknu, že vedení prací se člověk od člověka poněkud liší. Stejné je to i s postupujícím služebním „stářím“. V prvních fázích se vedoucí snaží opravovat prakticky vše. Nejen pravopisné chyby, překlepy a nedokonalosti v použití formálních pravidel, ale i dvoj(a více) násobné mezery, diakritiku, jednopísmenné předložky a spojky na konci řádků, teze, argumenty… a já nevím co ještě. Když se vám však vrátí „opravená verze“ a vy zjistíte, že rady a opravy byly reflektovány poněkud podivně, vaše nadšení opadá. Vámi navrhované úpravy jsou buď doslovně převzaty do textu, nebo zcela ignorovány. Logicky následuje ještě jeden pokus přesvědčit studentky a studenty, že tudy cesta nevede a že naše opravy a návrhy jsou vedeny snahou pomoci. Na druhou stranu – práce jsou vizitkou studenta, nikoliv vedoucího.

A floskuli na závěr – třešničkou na dortu je příprava sylabu vašeho kurzu, který mít zkrátka musíte. Ať se vám to líbí, nebo ne.*)

Co tedy s těmi iluzemi? Jdete-li do tohoto studia s vědomím, že humanitní obory jsou obecně podfinancovány, neočekáváte zázraky. O to víc vás potěší, když se vám podaří zapojit se do probíhajících výzkumů, stát se řešitelem dalšího a získat na něj podporu rektora. A postupem času vám dojde, že výzkum, kterému se věnujete, vás vlastně ohromně baví, a že je vám daleko líp, než v nějaké kanceláři státní správy. Inu, co dodat… o některé iluze jsem přišel, jiné si dál držím a protože jsem optimista, předpokládám, že několik se mi jich do hlavy ještě vloudí…

*) Veškeré zde popisovanné povinnosti jsou součástí studia na našem ústavu. Liší se tedy na různých ústavech, katedrách a fakultách.

Zcela promočený

Tak se mi to konečně povedlo!

Konečně se mi podařilo nezapomenout včas zaplatit poplatek, včas si přečíst pozvánku a (skoro) včas na ni přijít...

Na koho?

Na promoci, přece!

Ne že by mi na ní nějak záleželo, ale znáte rodiče... tedy v mém případě už jen mámu - nedala si říct a představa, že bych si po opomenuté promoci došel na studijní pro diplom, se jí pranic nelíbila.

Takže jsem se zase navlékl do kvádra, které je rok od roku podezřele menší a menší (nebo je snad problém ve mně?), uvázal kolem krku společenskou smyčku a vyrazil na onu slávu.

Potěšilo mě, že od předešlé "promoce" (jinde tomu nadávají sponzi, tedy od bakalářské promoce) se to v mnohém lišilo. Více návštěvníků, více studentů, vetší pompa, honosnější průběh... a přísaha se neskládala problematickým souslovím "Zavazuji se a slibuji" na žezlo katedry, nýbrž jednoduchým a úderným "slibuji" s prsty nad žezlem univerzity.

Inu, vyšší titul, větší sláva. Potěšil též projev zástupce studentů, který poděkoval za nás za všechny, kteří svým studiem strávili na fakultě "pět, šest... a někteří i více let" i za ty, kterým "ani to nestačilo, a tak se rozhodli na univerzitní půdě setrvat déle, v doktorském studiu".

Ano, bylo to pěkné, elegantní a pro mnohé zúčastněné i dojemné. Mě to spíš nutilo k smíchu.

Zvlášť, když jsem při té velké slávě, dostal dne 12. 3. 2009 diplom s datem 1. 9. 2008...

Konečně mobilní!

Tak se nám konečně podařilo získat netbook, o kterém jsem mluvil už od Vánoc.

Máme je doma už několikátý den (v plurálu píšu proto, že jsme ho pořídili i pro Kačku), ale stejně jako většina jiných uživatelů, kteří se na něj těšili a chtěli o něm podávat zprávy na svém blogu, jsem se k tomu nedostal dřív.

Zkrátka a dobře si ho užívám a nemám zatím čas na nějaké plané plkání na blog.

Počítač je to sice malý, ale neuvěřitelně uživatelsky příjemný. To, co je pro někoho nevýhoda - nepřítomnost optické mechaniky - jsem vyřešil dokoupením externí vypalovačky. No a pro maximální pohodlí jsem dokoupil i router. Tím pádem mám přístup na internet po celém bytě. Zkrátka maximální pohoda.

Nyní se už jen sžít s klávesnicí (což nebude těžké, protože ač je menší než klasická, píše se na ní velmi dobře) a naučit se používat všechny vychytávky (třeba včera večer mi došlo, že ntb má i slot pro SD kartu a o možnostech přes funkční klávesu ani nemluvě).

Uvažujete-li tedy o netbooku, rozhodně můžu tento vřele doporučit...

Ještě bych snad dodal, že vlastním verzi se solidním 160GB HDD a RAM jsem si navýšil na 2GB. Používám Win XP (to je ale z lenosti a neochoty se přeučovat na Linux, takže si můžete odpustit poznámky o tom, jak jsou produkty od Mrkvošitu k ničemu etc... Náhodou XP SP3 jsou dle mého velmi dobrý systém a pokud se nepletu, měly by na ntb běhat i nejnovější Win 7, na které jsem upřímně zvědavý).

P.S. Windows 7 tam sice nainstalovat jdou, ale popravdě to moc neběhá. Spíš se to stane dosti dýchavičné a nepoužitelné, takže zase zpět k XP...

Quo vadis Jerry Bruckheimer...?

Imaginární odpoutaná kamera se zběsile jako závodní automobil řítí opuštěnou dálnicí digitální krajiny. Hřmí a zamračenou oblohou co chvíli prosvěcují blesky. Jeden z nich zčistajasna protne těžké mraky a udeří do uschlého stromu po pravé straně cesty. Ten se po zásahu shůry opět zazelená. Scenérii doplní titulek „Jerry Bruckheimer Films“.

Jerry Bruckehimer
nymag.com

Tak před třemi lety začínala moje nepříliš vydařená bakalářská práce. Byla to doba plná mladického nadšení a věčného sledování trháků jako Flashdance, Policajt v Beverly Hills, Top Gun, Mizerové, Skála, Armageddon, Pearl Harbor nebo Černý jestřáb sestřelen. Film končil, šlo se na bonusy. "Hi, I'm Jerry Bruckheimer, the producer of..." začínal nespočet audiokomentářů. "My jsme ti, co to dali dohromady," říkával často Jerry (čtenář nechť mi odpustí, ale za těch pár let jsem si k Jerrymu vypěstoval poněkud osobní vztah, byť jsem se snažil udržovat si kritickou distanci). Některé filmy provázely jeho fotodeníky: „... od strýčka jsem v šesti dostal fotoaparát a začal fotit,“ vzpomínal Jerry na disku Veronica Guerin. „Při natáčení každého filmu, na kterém pracuji, zachycuji na fotografiích své dojmy z produkce, herce, scénu a prostředí, ve kterém točíme,“ dodával v dokumentu k Černému jestřábovi. Následovala spousta vydařených fotek, jejichž zajímavost dokazovala nejen to, že producent má i jistý umělecký talent, ale hlavně, že má peněz na rozhazování. To co fotky zachycovaly, vypadalo často jako opravdová válečná vřava (Černý jestřáb sestřelen) nebo jako návrat do časů pirátů (Piráti z Karibiku). Další dokumenty ukazovaly Bruckheimera, kterak s fotoaparátem pobíhá po place, směje se při rozhovorech s herci, poplácává režiséra po zádech a nebo si na své stoličce vedle něj užívá kopr.

Zkrátka a dobře, ze všeho co Jerry Bruckheimer udělal, nebo z dokumentů, kde se (sebe)prezentoval, čišela čirá radost přerostlého kluka, který má rád automobilové honičky, rychlé střihy a výbuchy. Hodně výbuchů. Ještě víc výbuchů... (ostatně v jednom humoristickém článku popisujícím "Jak poznáte že jste ve filmu Jerryho Bruckheimera" bylo vedle taxonomie hrdinů [policista/kriminalista/kdokoliv z FBI] a jejich něžných poloviček [čarokrásné děvy, které se však nikdy neodhalí - nezapomínejme na rating!], také v každém druhém odstavci "vaše auto vybuchne", "váš dům vybuchne", "vaše město vybuchne" a nakonec "vše co může i nemůže vybuchnout, vybuchne". Zkrátka takový Jerryho zákon...

V poslední době se nám však Jerry poněkud vytrácí. Tím nechci říci, že by nějak výrazně sešel (byť mu bude příští rok pětašedesát), ale spíš to, že jeho filmy a hlavně jeho značka už tak nějak netáhnout. Musím sice uznat, že natočil (zatím)trilogii Piráti z Karibiku (Prokletí Černé perly, Truhla mrtvého muže, Na konci světa), která celosvětově vydělala úctyhodných 2.681.440.232 dolarů (nejvíc přinesl druhý díl, který se stal třetím celosvětově nejúspěšnějším filmem), ale jeho jméno se začalo vytrácet a rozmělňovat ve jménu kolosu jménem Walt Disney Pictures.

Zároveň se mu usilovně daří pohřbívat kdysi hvězdnou kariéru Nicolase Cage v ještě docela zábavných Lovcích pokladů, pitomoučkém pokračování Lovci pokladů: Kniha tajemství a o chystaném třetím dílu ani nemluvě...

Kritici neměli Jerryho nikdy moc rádi, ale slova uznání mu přinesly až jeho televizní projekty, což bude patrně hlavní důvod jeho ústupu z hollywoodského výsluní. A že jich je, považte sami:

• Soldier of Fortune, Inc. (1997-1999, 37 dílů, JB se podílel na 4)
• Kriminálka Las Vegas (CSI: Crime Scene Investigation, od r. 2000 již 9 sezón, 187 dílů)
• Kriminálka Miami (CSI: Miami, od r. 2002, 7 sezón, 152 dílů)
• Kriminálka New York (CSI: NY, od r. 2004, 5 sezón, 82 dílů)
• Beze stopy (Without a Trace, od r. 2002, 7 sezón, 140 dílů)
• Odložené případy (Cold Case, od r. 2003, 6sezón, 113 dílů)
• Spravedlnost (Justice, od r. 2006, 14 epizod)
• Zločiny ze sousedství (Close to Home, od r. 2005, 2 sezóny, 44 dílů)
• E-Ring (E-Ring, od r. 2005, 23 epizod)
• Just Legal (2005/2006, 8 dílů)
• Modern Man (2006, 7 epizod)
• Eleventh Hour (od r. 2008, 9 epizod)
• dobrodružná reality-show The Amazing Race (od r. 2001, 14 sezón, výkonný producent 22 dílů)
• ... a v předprodukci je další seriál, Cocaine Cowboys.

Jonathan Littman, ředitel televizní produkce Jerry Bruckheimer Films o Jerry Bruckheimerovi řekl: „čte všechny scénáře CSI, shlédne každé denní práce a každý finální sestřih epizody“. Patrně všichni diváci se shodnou na tom, že Bruckheimerovy seriály jsou vizuálně poměrně specifické (i když v dnešní době podobný styl vidíme pomalu v každém druhém seriálu). O vzhledu seriálu CSI poznamenal Littman: „Jerry má teorii - protože lidé přepínají mezi kanály, je třeba je zaujmout vizuálně. Když to bude vypadat jako cokoliv jiného, budou přepínat dál, ale když to bude vypadat jinak, zastaví se“ (obě citace z FRUITKIN, Alan James (2001): An eye for pop culture. Mediaweek, 11, č. 29 (30.7.), s. 23.). Matt Groening na to šel před lety přes žlutou, Bruckheimer a jeho lidé přes temný obraz a přehnaný kontrast temna a světla.

Je-li tomu opravdu tak a Jerry Bruckheimer se podíli na TV tvorbě tak intenzivně, jak je to deklarováno, není se čemu divit, že nemá moc času na stříbrné plátno. Na klidu mi nepřidává ani pohled na chystané projekty:

Fotografie z romantické komedie Báječný svět shopaholiků (Confessions of a Shopaholic, r. P.J. Hogan) mě přivádí na myšlenku, zda jde o projev počínající stařecké demence nebo snahu navázat na úspěch "ženské liniie", tedy filmy Flashdance a Divoké kočky. Žel bohu se přikláním k první možnosti a vidím bezděčně se pohupujícího starého Brůnu... ehm, Bruckheimera, na place další "pecky" G-Force (r. Hoyt Yeatman), která nám přinese tým špičkově trénovaných agentů (až doposud to zní dobře)... agentů, kteří však nejsou lidé, ale morčata (!!!). Ano dámy a pánové, ta dementní zvířátka, která se zmůžou leda tak na vrkání a pískání, budou bojovat proti šílenému miliardáři, který nechce nic víc, než převzít vládu nad světem (jak jinak, že?). Bojím se co čekat od morčátek, jejichž tlamičkami budou promlouvat Nicolas Cage (ten chlap asi už vážně nemá soudnost), Steve Buscemi, Penélope Cruzová, Kelli Garnerová či Bill Nighy. Režie: Hoyt Yeatman, supervizor triků další Bruckheimerovy zvířátkovské megachujoviny Klokan Jack. Bojím se, moc se bojím... (a to všechno ve 3D!!!)

Trochu klidu (a doufejme i filmové zábavy) snad může přinést herní adaptace Prince of Persia: The Sands of Time, kterou režijně vede Mike Newell, režisér čtvrtého Harryho Pottera (ale také Lásek za časů cholery). Uvidíme, jak se Jake Gyllenhaal popasuje s rolí prince Dastana.

No a v dlouhodobějším výhledu je drama The Line, které režíruje Danny Cannon, tvůrce zde již zmiňovaného seriálu Eleventh Hour a The Sorcerer's Apprentice s Nicolasem Cagem v režii Johna Turteltauba (oba spolupracovali s Bruckheimerem na Lovcích pokladů).

Takže pomineme-li dosud zcela nepotvrzené spekulace o čtvrtých Pirátech z Karibiku, nevypadá to do budoucna s Jerry Bruckheimerem bůh ví jak růžově... ale nechme se překvapit...

Jak doktorandům chutná život

Tak to dobře dopadlo. Tím myslím tu vodu. Nebylo to zase tak hrozné, protože nakonec jsme se jí dočkali už v průběhu nedělního odpoledne, takže jsem se mohl v klidu zrekultivovat. Pravda, bojler nestihl ohřát vodu na nějakou "lepší" teplotu, ale i tak lepší nějaká voda, než žádná.

Nechtěl bych tu ale plkat o vodě, ale o něčem jiném. Nečekejte nic hlubokomyslného, jen mě na tu myšlenku přivedlo pár známých a kolegů v práci, kteří se ptali, jaké to je. Tím "to" bylo myšleno být na postu doktoranda.

Těžko se na to odpovídá, protože mám za sebou teprve první semestr, který je tzv. "volný", což v praxi znamená, že člověk nemusí být časově vázán na školu. Netřeba sedět na konzultačních hodinách (kdo by se mnou také co konzultoval, že?), nemusí se učit, spíš jde o to, se poněkud v "novém" prostředí a roli rozkoukat. Neznamená to, že by si takový "volnosemestrální" doktorand hodil kopyta na stůl a celý semestr si v klidu a spokojenosti prokrastinoval. To by bylo velice zavádějící.

Vypadá to asi tak, že zhruba první měsíc je takový člověk zmítán pochybnostmi, co že to vlastně učinil. Toto období se může střídat se záchvaty jisté pýchy, která je hned střídána pádem do sebemrskačství, pramenící z faktu, že není zatím být na co pyšný.

Druhým, velmi závažným, faktorem v tomto období je otázka, jak vyžít. Sice vám na účet přibude doktorandské stipendium, což rozhodně potěší, ale na stranu druhou nejde o žádný zázrak a platit se musí. Takže se přemýšlí o práci a brigádách. Pokud tedy nejste zodpovědní studenti, kteří už mají svůj flek jistý a ne tací, kteří se, jako já, posledních osm měsíců, zabývali sběrem posledních dat a pramenů k magisterské práci, čímž trápíte svoji přítelkyni (promiň, Kačko). Někdy to může dopadnout až tak, že se člověk vrhne na nejdostupnější a časově nejflexibilnější variantu přivýdělku, což může být třeba i... řekněme práce v callcentru. To je ale zase jiná kapitola...

Během roku nastane několik událostí, kdy si vás škola vyžádá. To se může stát například v době návštěv zahraničních hostů, o které se musí někdo starat. Nejde snad o to, že by nás navštěvovali nesvéprávní a nesamostatní jedinci, vyžadující nepřetržitý dozor. Právě naopak. Vysoce vzdělaní a inteligentní učitelé, magistři, doktoři, či profesoři, si vyžadují i inteligentní doprovod a program. Čeká vás střetnutí s vlastní průměrností a podprůměrností vašeho jazykového vybavení, chvíle, kdy sedíc v restauraci už druhou hodinu nevíte, zda není čas se již uchýlit k nejzoufalejšímu konverzačnímu tématu (Dneska bylo hezky, že?), návštěvy muzeí, galerií, ale i bazarů se starší foto-technikou, celosvětově uznávaných památek a podobně.

Zkrátka a dobře, k životu doktoranda patří spousta radostí i starostí. Jen vás občas napadne, zda to při svém věku (zas tak hrozné to není) a svém dosavadním vzdělání (vysoká škola hotová, tak na co doktorát?) a svých zkušenostech (prakticky žádné), máte všechno zapotřebí. Zvláštní je, že si skoro vždy odpovíte:

nakonec,…

… proč ne?

Nový rok...?

Tak nám zase uplynulo 365 dní roku starého a z toho nového jsme začali teprve ukrajovat.

Při pohledu na můj „blog“ jsem doznal, že jeho stav je více než tristní. Důvodů je hned několik – málo času, nedostatek nových nápadů, lenost a mnohé další projevy prokrastinace. Chtěl jsem si dát nyní nějaké smělé předsevzetí, třeba co měsíc, to pět příspěvků... no, řekněme čtyři... i když tři (jako jeden za deset dnů) by mohly stačit, ne... nebo dva... tak jo, jeden příspěvek za měsíc. Možná. Snad...

Doufejme, že k tomuto rozhodnutí přispěje i má snaha zvýšit svoji schopnost komunikovat přes net, která vedla k rozhodnutí, pořídit si v nejbližších dnech netbook. Neříkám, že díky němu, se zde sem tam objeví nějaký briskní postřeh, vtipná glosa nebo cokoliv, co by svědčilo o mé snaze jakkoliv blog rozvinout.

Předně musím poznamenat, že to byl docela porod. Tím míním výběr netbooku. Po prvotním zasvěcení do problematiky těchto mini notebooků jsem vybral tři favority a následně byl na základě různých chatů, diskuzí a rad od známých odrazován tu od jednoho, tu od druhého, či třetího...
....
11. 1. 2009

Předešlé řádky jsem psal před několika dny. Již nyní je zjevné, že veškerá předsevzetí vzala za své. Netbook zatím není (čeká se na dodávky), čas také ne (zkouškové už není to co bývalo - napsat si pár testů a jít domů byla brnkačka, ale pročíst si jich pár desítek a opravovat je, to je o něčem jiném), do toho práce... No, nebudu skuhrat, jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, že?

Raději si půjdu otevřít další lahev balené vody, abych si mohl umýt ruce a uvařit si kávu. Tuhé mrazy udeřily i na vodovodní potrubí a po lakonickém konstatování majitele domu "To je v prdeli" čekáme celý víkend, až se situace napraví. Snad se brzo ozvu, pokud si neuženu žloutenku...