pondělí 27. prosince 2010

Bilanční

Rok 2010 to zanedlouho zabalí a na mně padá jakési nutkání bilancovat. Ještě intenzivněji poté, co vidím tristní stav blogu. Na druhou stranu je fakt, že podle zákonů doby je blog jakýmsi přežitkem a nemám-li ambice jej zásobovat pravidelně zajímavými informacemi, je jeho další existence poněkud zbytečná. Tedy ambice by byla, ale co chybí je čas a energie... Pokaždé, když se přiměji k sepsání několika řádek, mám pocti, že jde jen o banality a zbytečná klišé. Stejný pocit mám při pohledu na své stavy na Facebooku, které se v drtivé většině týkají toho, že se něco nepodařilo, něco jiného podělalo, tu bolí zuby, ondy záda a občas i hlava. Tak jsem si vzal předsevzetí, že další rok se budu snažit méně kafrat a stěžovat si, povolím v šíleném tempu (letos jsme zvládli koupi bytu, stěhování, zařizování svatby s neustálými změnami a přesuny, samotnou svatbu a já začal "pedagogicky účinkovat" na další škole) a budu se snažit zkrátka vnímat víc život kolem sebe, aby bylo o čem psát....

A předem se omlouvám všem, kteří zde po roce budou možná číst další omluvu za nesplněný plán...

čtvrtek 30. září 2010

Quo vadis Jerry Bruckheimer...? II

Když jsem 2. února 2009 psal krátké zamyšlení o Jerry Bruckhemerovi, nekončil jsem právě pozitivně. „V poslední době se nám však Jerry poněkud vytrácí. Tím nechci říci, že by nějak výrazně sešel (…), ale spíš to, že jeho filmy a hlavně jeho značka už tak nějak netáhnout.“ Co se tedy stalo? Jerry Bruckheimer se stal takřka výhradním producentem velkorozpočtové zábavy pro studio Disney. A to je právě kámen úrazu. Nejen, že studio Disney za každou cenu drží nad filmem ochrannou ruku a označuje jej jako svojí produkci, ale problém lze spatřovat i v ratingu, tedy přístupnosti doporučené MPAA. Disney, jakožto studio zaměřené primárně na děti, mládež a pubescenty, se snaží svými filmy vychovávat (což o to, Bruckheimerova produkce je bezmála celá složená z pajánů na to, co je dobré), ale dělá to poněkud bezzubým způsobem (uvědomme si, že z této „továrny na zábavu“ vzešly takové „hvězdy“ jako Hannah Montana, Zack Afton nebo Jonas Brothers – i s jejich prsteny čistoty, tedy prsteny slibující, že do svatby nebudou mít sex… Stejně jako jejich hrdinové a hrdinové ostatní mládežnické produkce studia Disney. Mládež zde nekouří, nepije, nefetuje, ale mluví slušně a je vysoce cílevědomá.

Filmy Jerryho Bruckheimera se (skoro se mi chce napsat zatím) zatím do této kategorie zařadit nedají. Minule jsem zmiňoval romantickou komedie Báječný svět shopaholiků (Confessions of a Shopaholic, r. P.J. Hogan), která byla natočena podle jedné knih ze série o shopaholičce (ve slovenštině nazvali film krásně jako Zpoveď nákupnej maniačky) Sophie Kinselly. Dobře, kniha se možná v USA prodává, vyšla i u nás, ale proboha proč právě tato látka? Opět zde sledujeme vyždímaný koncept – dívka/žena na cestě za svým snem. Nejprve to byla svářečka toužící stát se profesionální tanečnicí (Flashdance), o něco později nesmělá textařka z New Yersey, která se chce prosadit na poli showbyznysu v New Yorku (Divoké kočky) a teď je to mladá Rebeka,žena posedlá nakupováním a snem stát se redaktorkou módního časopisu. Takže nejen ždímání předešlých dvou filmů, ale také odvar ze Sexu ve městě a (zejména) Ďábel nocí Pradu. Jenže Isla Fisher není Sarah Jessica Parker a Kristin Scott Thomas (ať se snaží, seč jí to film dovoluje) není Meryl Streep. Zkrátka a dobře – sečteno a podtrženo – celosvětové tržby, jen něco málo přes 100 milionů, neřadí shopaholičku k právě zdařeným počinům.

O něco lépe si – jistě zejména díky dětem – vedlo komando morčat z G-Force. Ačkoliv nápad vytvořit speciální komando z morčat (a jednoho krtka a mouchy) může znít poněkud šíleně, ale film zas tak šílený není. Tedy jste-li schopni se na něj dívat očima asi sedmiletého dítěte… nebo možná šestiletého… Pokud ne, čeká vás spíš hromada provařených klišé, prazvláštní obrat padoucha zpět k dobru a celý film vám pak přijde jako podivný kříženec Chipmunků a Transformerů… i když je třeba uznat, že animace se povedla.

Bláhově jsem také předpokládal, že „Trochu klidu (a doufejme i filmové zábavy) snad může přinést herní adaptace Prince of Persia: The Sands of Time“ a poněkud nelogicky jsem dodal i jméno režiséra Mika Newella (tedy režiséra čtvrtého a nejzmatenějšího Harryho Pottera). Z filmu je na jednu stranu jasně znát snaha vytvořit novou franšízu, další Piráty z Karibiku (ostatně i proto ten dlouhý název, který evokuje že za dvojtečkou bude příště něco jiného), ale na druhou stranu také fakt, že Mike Newell není Gore Verbinski a Jake Gyllenhaal ani náhodou není Johnny Depp. Zkrátka a dobře, ani tentokrát to nevyšlo a film působí dost zdlouhavě (a to i přestože byl na základě zkušebních projekcí zkrácen o více jak půlhodinu) a chaoticky.

Pokračování (někdy) příště

úterý 28. září 2010

Novosemestrální

Tak už je zase tady... Nový semestr. A s ním i klasické starosti, resty, termíny, stresy... Hned dva první jsem si svojí šikovností uštědřil z kraje. Nejprve jsem si při klasické snídaňové scéně (tzn. sedíc "baru" na lince, snídaje něco sladkého a čaj z velkého hrnku) nechtěně nalil asi 2dcl horkého Earl Greye do netbooku. Tušíte správně - nadšený z toho nebyl...
S pocitem, že stačí počítač vypnout a nechat odkapat jsem dosnídal, ale červ pochybnosti hlodal a hlodal, až vyhlodal na Googlu informace o tom, že vlhkost v útrobách počítače je cosi jako rakovina... koroze a rozklad bují a bují, až jednoho dne dosáhne terminálního stádia a milovaný notebook odejde do křemíkového nebe.

Neváhal jsem tedy a pustil se do okamžitého rozebrání...

Takto rozebraný netbook jsem nechal schnout s tím, že jej večer (dokud si pamatuji kam co patří) dám dohromady. Večerní pohled mě ale přesvědčil, že vlhkost stále putuje skrze LCD a sborku jsem nechal na další den. To už byla má paměť oslabena a tak po prvním složení zbylo asi 12 šroubků... Při druhém pokusu už jen 4 a na jednom místě plasty ne tak úplně lícují... Jo a nepřejde do spánku po zavření... a možná se i víc hřeje...

No zkrátka - abych měl klid v duši, nakopíroval jsem (a bohužel často rovnou přesunul s tím, že si v netbooku udělám pořádek) data na externí harddisk. Z radosti nad novým projektorem na fakultě jsem začal upravovat prezentaci do širokoúhlého formátu. Těsně před tím, než jsem si její poznámky převedl do pdf (večer před první přednáškou) jsem šel vařit... A ejhle. Po večeři mi ale harddisk oznámil:

Nemusím asi dodávat, že v tu chvíli mi nebylo do smíchu... zkrátka, to cut a long story short, když se daří, tak se daří. Jenom doufám, že to byl jen dílčí neúspěch v jinak úspěšném semestru. Ale skoro si říkám: už aby byly Vánoce...
***
Dodám, že recovery program běžící na mém HDD zhruba 14 hodin se zasekl na 40% a vypadá to, že dál se už nic konat nebude... Tak snad příště...

sobota 19. června 2010

Příspěvek mobilní...

(doplněno II... aneb Nekonečný příběh)

Nikdy jsem neprahnul po mobilu, který je skutečně in. Nikdy jsem netoužil po telefonu s vlastním operačním systémem. Nepotřeboval jsem přístroj nabitý aplikacemi. Nejen, že mi stačí, že telefon telefonuje a posílá SMS (no dobře, pár vychytávek navíc mít může), ale vzhledem k životnosti mobilu v mých rukách mi investice do jakéhokoliv luxusu přišla jako plýtvání. Nevím, čím to je, ale mobil mi vydrží nanejvýš dva roky… Pak se prostě něco stane (vyletí mi z kapsy a dopadne na žulový šutrák, stane se spoluúčastníkem přívalového deště a zbaběle se utopí) a je třeba sáhnout po novém.

Jakožto zákazník s paušálním mobilem (nesmějte se) a našeho modrého okysličeného operátora (nesmějte se ještě víc) jsem sáhl podruhé po dotovaném telefonu (a dost, kdo se bude chechtat, ať jde za dveře). Poprvé jsem takto přišel k mobilu Sony Ericsson K770i, se kterým jsem byl navýsost spokojený. Nejen, že má výdrž a dobrý signál, nejen že jsem s ním, nemaje jinou možnost, nafotil stovky (ne-li tisíce) stránek archivních materiálů, ale velmi mě nadchla možnost upravovat údaje v telefonu pomocí softwaru SE PC Suite. A tak se z obyčejného telefonního seznamu stala má náhradní paměť pro adresy, maily, data narozenin a mnohé další… Když telefon po dvou letech začal po lehkém utopení vypovídat službu (tedy on jde, jen na ne displeji není nic vidět) vyrazil jsem pro jeho nástupce. Nemaje vysoké nároky (ani dostatečné finanční možnosti) a ve snaze mít rychle plně funkční telefon, sáhl jsem po prvním SE, který jsem viděl – S312. A to byla chyba…

Původní bláhový předpoklad, že píchnu mobil na PC a jednoduše překopíruji kontakty, byl poměrně záhy vyvrácen. Nejen že telefon s mým PC Suite nespolupracoval, ale po nahlédnutí na oficiální stránky SE jsem zjistil, že PC Suite pro S312 ani neexistuje. Dobrá, zkusíme jiné programy… MyPhoneExplorer nereagoval, MobilEdit! Několikrát spadl… Asi budu muset aktualizovat… A co na to stránky SE? Telefon aktualizaci nepodporuje… Ehm… tak jo. Klid. Hele, stránky SE nabízejí synchronizaci! Postahoval jsem co třeba, ze „slepého“ K770i natáhnul kontakty a… a nic… Hergot, kde je ta synchronizace v mobilu? Volám na linku do SE
- Tento model synchronizaci nepodporuje
- A to mám podle Vás tu hromadu kontaktů a údajů přepisovat ručně
- Můžete je zkopírovat pomoví Bluetooth!

Jinými slovy – kontakt po kontaktu otevřít, odeslat pomocí modrozubu do druhého telefonu a uložit. Nejen, že na to potřebujete 2 SIM karty, ale také mobil, na jehož displeji je možné alespoň zhruba odhadnout, co to děláte… No, s tím se už nějak vyrovnám…

Pak jsem zjistil, že telefon nemá poznámky (což je pro mojí sklerotickou hlavu velký problém), jen jeden budík (no dobrá, to se dá přežít) a celkově je oproti K770i takový pomalejší. Má sice hezčí přehrávač mp3, ale jakmile chcete poslouchat hudbu a třeba psát SMS, telefon nestíhá. Co mě však velmi zklamalo, byl samotný telefon, tedy jeho prapůvodní funkce. To, že telefon nemá hromadu serepetiček, že je rychlý asi jako můj první Philips před deseti lety, že nepodporuje synchronizaci, aktualizaci… a já nevím co ještě, to bych překousl. Ale že se s ním nedá telefonovat! Nejen, že máte pocit, že mluvíte do kbelíku (v telefonu váš hlas podivně dutě rezonuje), ale zároveň vás úroveň zvuku vrací do mobilového pravěku. Člověku na druhé straně je velmi špatně rozumět, a co víc – signál vypadává, takže špatně rozumíte každé druhé, někdy až třetí, čtvrté slovo. A pozor – SE S312 nabízí ještě víc! Voláte-li delší dobu, tak ten dobrotivý přístroj myslí na vaši peněženku a telefonát utne. Prostě ho přeruší a oznámí to žertovným zvukovým tónem („volané číslo neexistuje“). Pak, asi aby vás odradil od dalšího utrácení, oznámí „Žádný signál sítě“, displej ztmavne a je to. Pro další telefonování musíte telefon vypnout a znovu zapnout… Grrr… Když se to stane jednou, dobrá, je to náhoda. Když podruhé, je to zatracená náhoda. A když potřetí, máte chuť telefonem hodit po nejbližším psovi (což jsme neudělal, neboť mám psy rád).

Nu což… Telefon půjdu s díkem vrátit. Jenže vzhledem ke způsobu jeho nabytí mi jej asi vezmou, pošlou na reklamaci a namísto toho obdržím nějaký fajnový náhradní stroj… Třeba starou Nokii 5110… Asi bych to měl radši nechat tak, jak to je… No řekněte, co jsem to za kafrala, když mi vadí, že telefon netelefonuje…

P.S. Skoro jsem zapomněl dodat, že hlavní problém tohoto telefonu, od kterého se odvíjejí problémy výše popsané je to, že to vlastně není Sony Ericsson... On je to totiž Sagem vyráběný pro SE... Škoda...

P.P.S. Zašel jsem s výše popsanými problémy do prodejny... Ochotně mi mobil vyměnili... kus za kus. A co myslíte? Ano, to samé... Vzhledem k tomu, že problémy s kvalitou hovoru se opakovaly, zašel jsem do prodejny znovu. A tak mi na stole leží již třetí (!) SE S312, který je designově sice moc pěkně provedený, ale jinak je co do kvality hovoru stejně mizerný, jako předešlé exempláře...

P.P.P.S. Ani třetí SE S312 se mi tu neohřál dlouho. Přijali ho jako reklamaci a po cca 14 dnech se mobil vrátil ze servisu s tím, že jsem měl pravdu - signál je mizerný, vypadává a hovor se přerušuje. Jako gesto dobré vůle mi byl nabídnut jakýkoliv jiný telefon v ceně do 4.000 (!). Nyní tu sedím s telefonem Samsung GT-S5620 Monte a připadám si, jako kdyby dali jeskynnímu pračlověku psací stroj... ostatně tak se cítím vždy, když si pořídím nový mobil....

úterý 23. března 2010

Všechno je relativní aneb Teplotní rozdíly

Ze šuplíku (nevím ze kdy)
Při balení před stěhováním jsem v jedné skříni narazil na tento text. Nejsem jeho autorem, jde patrně o dosti vousatý nesmysl, ale docela mě pobavil, a tak se o něj podělím.

+18°C Obyvatelé Havaje si berou na noc dvě přikrývky.
+10°C Obyvatelé helsinských paneláků vypínají topení a Rusové začínají pěstovat květiny.
+ 2°C Italská auta nejdou nastartovat.
0°C Destilovaná voda zamrzá.
- 1°C Dech se stává viditelným. Rusové jedí zmrzlinu a popíjejí studené pivo.
- 4°C Pes se ti snaží nacpat do postele.
- 8°C Bezdomovci zalézají do kartónových krabic.
-10°C Francouzská auta nejdou nastartovat.
-12°C Politici začínají hovořit o bezdomovcích.
-15°C Americká auta nejdou nastartovat.
-18°C Helsinští nájemníci zapínají topení. Obyvatelé Havaje už zmrzli.
-20°C Dech se stává slyšitelným.
-22°C Bezdomovci si berou na noc dvě kartónové krabice
-24°C Německá auta nejdou nastartovat.
-27°C Pes se ti pokouší vlézt pod pyžamo. Japonské automobily přestávají startovat.
-29°C Švédská auta přestala startovat.
-32°C Bezdomovci pomrzli a jsou stahováni v krabicích za město.
-33°C Žádné normální auto nejde nastartovat, s výjimkou ruských.
-38°C Vroucí atmosféra v Kongresu zamrzne. Rusové si zapínají horní knoflík u košile
-43°C Ruská auta nestartují ani na vodku
-50°C Auto se ti snaží nacpat do postele.
-60°C Obyvatelé Helsinek zmrzli. Tuleni z Grónska se stěhují na jih.
-70°C Zamrzlo peklo a Univerzita v Kuzněcku organizuje orientační přespolní běh na zahřátí.
-75°C Santa Klaus opouští polární kruh.
-125°C Alkohol zmrzl a Rusové se pořádně naštvali.
-269°C Hélium zkapalnělo.
-273°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic. Rus cucá zmrzlou vodku a připouští, že je pořádná kosa

Docela by mě zajímalo, kam bych vydržel já, jakožto 1/8 Rus... :)