Ani k stáru nemá o životě páru

Aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení, zní slogan českého filmu Vratné lahve otce a syna Zdeňka a Jana Svěrákových. Citátem ústřední postavy filmu by se dal popsat i jeho nelehký vznik.

Český plakát

budapest.czechcentres.cz

Když je vám pětašedesát a ve své stávající práci učitele už nejste rád, máte na několika možností. Můžete se připojit ke skupině svých vrstevníků, šourat se s nimi po smíchovském parku a glosovat okolní dění. Lze také usednou na lavičku a krmit holuby a nebo se pustit do četby knih, které jste si šetřili na důchod. Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) se však necítí na sklonku života, nýbrž v jeho podzimu a ani chlapské touhy mu stále nejsou cizí. Proto přijme po odchodu ze své práce nejprve, na svůj věk poněkud nepřiměřené, zaměstnání rychlého posla. Po nevyhnutelné kolizi nakonec zakotví v samoobsluze za okénkem pro výkup vratných lahví. A právě mikrosvět za okénkem a krásy před ním vdechnou do umdlévajícího stereotypu Tkalounova života novou mízu.

Když je vám sedmašedesát a svoji práci scenáristy máte stále rád, napíšete další scénář. Poté co vám ho váš syn/režisér vrátí, máte na výběr opět z několika možností. Můžete syna přeneseně označit za kreténa, zahořknout a jít se šourat do libovolného parku, a nebo dostát závazku, k látce se vrátit a přepracovat ji do podoby zfilmovatelného scénáře.

Když je vám jednačtyřicet a svoji práci režiséra děláte také rád a dobře (pětatřicet cen – včetně pěti Českých lvů, jednoho Křišťálového glóbu a Oscara mluví za sebe), a zjistíte, že nová verze scénáře se vám líbí a chcete ji točit, nestojí vám v cestě snad už nic, než jen obrovská očekávání diváků

A ta byla v případě tohoto filmu opravdu veliká. Nejen, že jsme měli možnost pozorovat celou nesnadnou genezi filmu v dokumentu Jana Svěráka a Martina Dostála Tatínek, ale o vzniku často informovala média. Dostalo se tedy divákovi důstojného završení volné trilogie o dětství, dospělosti a stáří? Ano i ne. Vratné lahve jsou jednoznačně prvotřídní filmařinou (věčný hračička Jan Svěrák to snad ani jinak neumí). Oporou mu jsou jeho stálí spolupracovníci jako kameraman Vladimír Smutný, střihač Alois Fišárek a hudební skladatel Ondřej Soukup. U posledně jmenovaného je třeba poznamenat, že nám v uších nejvíce uvízne chytlavá píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, která má šanci stát se klasikou podobně jako jejich Severní vítr z filmu Vrchní, prchni.

Největší slabinou filmu je však i přes výše uvedené komplikace právě scénář Zdeňka Svěráka. Jednomu z předních českých cimrmanologů nelze upřít výjimečný talent při práci s českým jazykem a tvorbě jemných, někdy až takřka nepostřehnutelných laskavých žertíků. Ale právě tato laskavost je Achillovou patou celého filmu. Je jí totiž tolik, že divák toužebně očekává nějaký dramatický zvrat, kterého se však nedočká ani v závěrečné katarzi, která vlastně katarzí ani není. Lehký pocit trapnosti pak vyvolávají takřka všechny železničně-erotické sny hlavního hrdiny. Navíc je-li stáří ve filmu o stáří tematizované jen několika málo epizodami, které „korunuje“ alzheimeroidní scénka s rychlovarnou konvicí, je asi někde chyba.

Scénář má však zároveň  své nezpochybnitelné kvality. Jedna ze změn ke které došlo při jeho psaní bylo posílení ženských postav, což filmu jednoznačně prospělo. Snad poprvé ve filmu rodinného tandemu Svěrák-Svěrák mají stejně důležitou pozici jako jejich mužské protějšky. Ať to jsou jen epizodní postavy jako paní Lamková (Věra Tichánková) či Kvardová (Božidara Turzonovová) nebo dcera hlavního hrdiny Helenka (tradičně dobrá Tatiana Vilhelmová). Vrcholem filmu je však jednoznačně manželka Eliška Tkalounová (Daniela Kolářová), která Svěrákovu ženu hraje již potřetí a opět naprosto výborně. Hlavně díky ní se ze slovních přestřelek s jejím manželem stávají tyto scény nejlepšími částmi celého filmu.

Zatímco Tmavomodrý svět byl velkorysým projektem s ambicemi v zahraničí, jsou Vratné lahve příjemným návratem k tomu, co jde Svěrákům nejlépe. K vlídnému tuzemskému produktu, který možná neuchvátí, ale zaručeně potěší.

Text vznikl v rámci kurzu FAV126 Metody praktické filmové kritiky - seminář
Kamil Fila, Filozofická fakulta MU, jaro 2008