Kdo má byt, bude brzo bit aneb Sousedy si nevybereš

Výhled ze starého bytu

Zanedlouho to bude rok, co jsme se nastěhovali do našeho nového bytu. V tom starém (čtyři zastávky od vlakového nádraží) jsme měli k dispozici luxusní společnou pavlač s krásným výhledem na Brno, park vedle domu, jednu místnost a kuchyni, sklepní kóji a zajímavou sousedku.

Výhled z nového bytu

V tom novém (pouhou zastávku za nádražím) máme lodžii jen pro sebe, ale výhled nestojí za moc (na jednu stranu omšelý sklad nejmenované společnosti s nábytkem a vedoucí s chováním řeznického psa, na stranu druhou taktéž omšelá fabrika), široko daleko ani kus travičky, tři místnosti a kuchyni, nedodělaný sklep a zajímavou sousedku. Tak tedy aspoň něco se nemění, i když…

Naše první sousedka pod námi byla postarší… ehm dáma (podle kombinace věku a neumělého tetování bych tipoval, že byla dříve trestána), která nedlouho po našem nastěhování začala nás obtěžovat bušením do stropu a předsedu družstva oblažovat zajímavými historkami. Prý ji sypeme z oken na hlavu prach, šlupky od brambor, po desáté večer stěhujeme nábytek a moc točíme vodu… a kdo ví co ještě. Při jedné intenzivní výměně názorů, do které se z protějšího pavlačáku zapojil i její snědší synovec, jsme se dozvěděli, že bordelem, kterého se zbavujeme oknem (jak jinak, že?), jsme jí měli zničit nejedno oblečení a jejímu spořádanému a slušnému synovci (kterého jsem jaktěživ neviděl dělat něco jiného než se poflakovat s partou kamarádů po okolí, pokuřovat cigarety či požívat THC) mikinu za několik tisíc. Inu, sousedé, že byste pohledali…

Naše druhá sousedka je o poznání mladší, vysokoškolsky vzdělaná a na první pohled osvícená (tuším) slečna. Nedlouho po našem nastěhování si na první schůzi družstva stěžovala, že moc dupeme a nenosíme asi papuče, protože tři měsíce byl nad ní klid a teď se to nedá vydržet. Inu, když v bytě nikdo tři měsíce nebydlel, je to docela logické. Je na místě dodat, že náš dům si před pár lety „sedl“, není nejnovější a dřevěné podlahy tím pádem trochu pruží. A když se v domě nájemníci pustí do úprav ve stylu „kamarád říkal, že tady to můžu probourat“, načež zruší část nosné zdi, je s podivem, že ještě stojí. A tak časem (bez jakéhokoliv dalšího upozornění) přišlo staré dobré bušení. Kdybychom zde dělali pravidelné párty, vybavili si domácí kino sadou reproduktorů B&W Nautilus, nebo zde pravidelně cvičili na nějakých strojích, pochopím to. Neříkám také, že patříme k nejtišším obyvatelům domu - ačkoliv v porovnání se studenty nad námi jsme amatéři a můj hlas je poněkud sytý (tzn. každý ho má hned dost), ale nepochopím, proč se bušení ozývá poté, co se v půl deváté hlasitě zasměji. 

Budeme muset udělat asi nějaká opatření. Ovšem vzhledem k tomu, že k bušení dokážou vyprovokovat pouhé peroucí se čivavy, to bude asi znamenat naučit se levitovat…