 |
| Václav Havel 1936-2011 |
Revoluci jsem prožíval jako malý chlapec ve druhé třídě základní školy.
Když jsem v listopadu přišel s trikolorou na klopě, soudružky učitelky to braly jako provokaci. Poučen tátou, odkázal jsem na "strejdu Václava", který ji nosí taky...
Jméno Havel bylo tenkrát všude. Znělo z rádia, z televize, bylo na plakátech, plackách... Učitelky i spolužáci zpozorněli. Jedna se dokonce, s jistou bázní, zcela vážně zeptala rodičů na třídních schůzkách, zda jsme opravdu příbuzní. Postupem let jsem si na tuto otázku zvykl. Podobně, jako na zvláštní pocit smutku, že tomu tak (asi) opravdu není. Být příbuzným člověka, jakým byl Václav Havel, by byla obrovská čest. Alespoň mu můžu poděkovat, že můžu být hrdý na své příjmení...
2 komentáře:
Máte velkou pravdu, že bát příbuzným takového velikána musí být pro každého čest. Já s ním nemám společné ani to příjmení. A bohužel jsem nezažila jeho největší "éru".
Já měl to štěstí, že jsem jako mladý kluk pomáhal po večerech vylepovat plakáty jako "Havel na hrad". A vždycky mě až dojímal jeho plachý úsměv a plachá gesta. Jeho přítel Paul Wilson jej v článku pro CNN nazval stydlivým revolucionářem s ocelovou vůlí...
Okomentovat