středa 10. září 2008

Co jste hasiči, co jste dělali aneb Hoří (stále méně), má panenko!

Ze šuplíku (květen 1999)
Následující text je částečně fiktivní reportáž psaná v roce 1999 jako slohový útvar pro hodinu českého jazyka na Gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Byla to doba bláhového oslnění investigativními reportážemi Jiřího X. Doležala (konkrétně reportáží z kafilérie). Do výsledného útvaru již nebylo dále zasahováno, omluvte proto prosím sníženou kvalitu;-)


Krásné ráno
Je krásné sobotní ráno a po celém městě se pomalu probouzejí lidé, kteří se těší na den odpočinku nebo na práci na zahrádce, chatě či chalupě. Jiní se těší, až vyjedou někam do přírody a užijí si dne pracovního klidu.
Na jednom místě se však děje opak: Sjíždějí se zde lidé, a to i přes brzkou ranní hodinu. Jsou tři čtvrtě na sedm a oni se jeden po druhém začínají soukat do svých stejnokrojů. Mají ještě pár minut – vždyť nástup začíná až v 7 hodin.
Úderem této hodiny stojí všichni na předání služby. Nastupující směna tváří tvář směně končící. Na jedné straně můžeme vidět pohodu a sílu, na straně druhé skleslost a únavu. Velitel nastupující směny rozděluje úkoly a poté se jednotliví lidé rozcházejí za svými povinnostmi.
Jsme na centrální stanici Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou a čeká nás 24 hodin služby.

Ranní povinnosti
Řidiči směny končící i nastupující společně projdou vozidla, zkontrolují výzbroj, zjistí nedostatky a sdělí si vše, co je v následujícím dnu nutné udělat. Také další příslušníci směny kontrolují svoji výzbroj a výstroj. Po této prohlídce pode-píšou velitelé směn knihu služby s jednoduchými kolonkami „Předal“, „Převzal“. Je víkend a tak se vše obejde bez velitele jednotek či jeho zástupce. Končící směna „A“ (která běžně čítá 15 mužů a jednu ženu) se jde převléknout a prchá domů, zatímco nová směna „B“ (ta je o pouhého jednoho hasiče menší) začíná plnit stanovené úkoly.
Energická npor. Hana Posltová, která zde pracuje jako spojařka, čili mozek celé základny, předává službu drobné a o tři roky mladší usměvavé pprap. Aleně Voplakalové, která zanedlouho poté, co usedne za svůj rozložitý ovládací pult, zahájí zkoušku spojení„ „PJN 101, 102, 103, 104, 105 ...“ a pokračuje ve výčtu mobilních stanic dál, „...zde PJN 100. Zkouška spojení, jak mě slyšíte?“ A z reproduktoru řídící stanice se ozve: „PJN 100, zde PJN 101, slyším vás dobře, přepínám“, a po něm následuje takřka totožná odpověď a za ní další a další. Jen číslo a hlas se mění. Vše je v pořádku, radiostanice fungují, jak mají. Následuje i kontrola přenosných stanic, kterou řídí velitel směny nadporučík Vojtíšek a i ta dopadá skvěle.

... a den ubíhá
Je sobota, čili hospodářský den. To v lidském jazyce znamená, že se v hasičárně uklízí. Ptám se podporučíka Miloše Jakubíka, jak zde vypadá všední den. Dostávám poměrně strohou, ale jasnou odpověď: „To by papír asi nesnes’, kdy-byste to psal po pravdě“. Dovídám se však, že ve skutečnosti je takřka každý den stejný jako ostatní. Po předání služby, doplnění pohonných hmot a Vapexu (což je sypká směs používaná na zachycení a neutralizaci ropných látek) následuje školení, údržba požární techniky a pauzy na jídlo. Podporučík Jakubík to vše na závěr shrnuje slovy: „Hasiči prostě pro-jdou budovou a zjistí, co kdo ukrad“, a téměř jedním dechem dodává: „… třeba traktor…“. Ten byl totiž v lednu ukraden ze zamčeného dvora stanice a tak hasiči museli odklízet sníh před výjezdy z garáží ručně. Ale i takové věci se stávají.
Sobotní úklid probíhá celkem klidně, i když práce jako by neubývalo a slovník hasičů nepatří k nejjemnějším. Jsem stále více napnutý, kdy poprvé zazvoní onen magický telefon.

„Hasiči - 150“
Nečekám dlouho. Jakmile podpraporčík Voplakalová zvedá sluchátko, zapíná se automaticky nahrávání. „150 Jablonec“, opakuje za svou kariéru snad už po milionté a na druhé straně se ozve dětský hlas: „Hoří! Hoří!“, chvíle ticha, smích a dodatek: „… u nás v kamnech“ a dotyčný zavěsí. Jsem překvapen, ale spojařka mě ihned vrací do reality – není to nic neobvyklého, ba spíše naopak. O skutečný požár jde přibližně v jednom případě z padesáti. Ve většině jde o zábavu dětí a pubescentních nudících se výrostků, kteří jsou často až nechutně sprostí.
Procházím stanicí, občas se pozastavím, popovídám a den ubíhá poměrně rychle. Dopoledne je poprvé vyhlášen ostrý po-plach, ale jedná se pouze o uniklý olej, čili jak mě ujišťuje kapitán inženýr Bohumil Bičiště, nic zajímavého. Stejný případ nastal i odpoledne a tak jsem měl dost času na rozhovory s některými hasiči.

Tak pravil Jakubík
„Lidi, co si myslí, že tady v noci chrápem“, zahajuje náš rozhovor podporučík Jakubík, „maj pravdu“. Byl ze všech, se kterými jsem se setkal, asi nejsdílnější, a tak se naše posezení protáhlo do večerních hodin.
Miloš Jakubík mě brzy vyvedl z omylu, že služba hasičů se zdá jakoby „nalajnována“. Může se to tak jevit, ale jakmile zazní poplach, vše ostatní jako by ztrácelo svůj význam. „Teď nemám na mysli zásahy jako minulý týden, kdy hasič Bedřich Kocourek sundával kocoura Mikeše paní Mikšíčkové ze stromu, ale skutečnou „ekšn“. V poslední době jde většinou o zásahy technického rázu, jako je dopravní nehoda, vyteklý olej či benzín anebo otevírání bytů. Klasických požárů ubylo pod 43 procent.

Unikl jen o vlásek
Vyzvídám a chci slyšet nějaký intenzivní zážitek a na oplátku se pan Jakubík rozhovoří: „Naposledy jsem si zahasil.... U Zelenýho stromu – to byl pěknej ekšn“, nadechne se, popřemýšlí a pokračuje: „Ještě teď mi naskakuje husí kůže. Měl jsem tam totiž zajímavej zážitek „z natáčení“. Hořelo tam na půdě domu s hernou – zaplaťpánbůh po zavírací době, a když jsme tam přijeli, byl už oheň střechou venku. To si popravdě všichni hasiči oddechnou – není tam už co zkazit, ale hlavně požářiště se odvětrává a není to tak o hubu… No, nejdřív jsme nevěděli jak se tam dostat, až pak jsme objevili vchod ze dvora. Vyběhli jsme po schodech – já jako druhý, což znamená, že tahám hadici a David Patrman jako černič první (t. j. hasič, který drží proudnici a dostává se tím pádem nejblíže žáru). Když jsme byli na konci schodiště, bylo vidět jen třicet centimetrů nad zemí, všude černo a před náma velký žár, dostal jsem takovej divnej pocit. Něco mi tam neštymovalo. Dvoje dveře vedly do vybydlených podkrovních bytečků a třetí na hořící půdu. No a já se kvůli tomu blbýmu pocitu rval do futer – to si totiž pamatujte,“ odbočuje Jakubík, „třeba i při zemětřesení jsou futra jedním z nejbezpečnějších míst, on vás totiž chrání ten překlad nad nimi… A jak jsem se tam rval a cpal tak Davida do toho žáru, uslyšel jsem za sebou strašnou ránu. Nad námi totiž byla ještě taková malá půdička a ta prohořela. No a stropem propadla expanzní nádrž na vodu. Spadla mi asi 30 centimetrů za záda a až později při jejím úklidu, jsem zjistil, že mohla mít tak 60 kilo…“. Nastává hrobové ticho a podporučík s úsměvem dodává: „To pak padlo fernetů“ a rozhovor dostává zas veselejší ráz.

Rychlost je povinností
Vždy, když zazvoní telefon na ústředně stanice a jde o skutečný poplach, mají hasiči pouhé dvě minuty na to, aby vyjeli. Vždy znamená kdykoliv, třeba i ve dvě v noci, což si málokdo z nás dovede představit. Jakmile je ohlášen požár či jiná událost, startuje řetězec různých úkonů, které mají všichni již takřka zautomatizované. Jde-li o nehodu, volá spojařka ihned rychlou záchrannou službu a policii, čímž jsou všechny složky koordinovány. Eventuelně jsou zalarmovány sbory dobrovolných hasičů obcí, které jsou k místu události nejblíže. Velitel směny mezitím rozhodne, která technika bude zasahovat, a ta také ve stanoveném limitu opouští garáže.
„K ohni vyjíždí jako první výjezd CAS 25, tedy cisterna - LIAZka, abysme si rozuměli“, informuje mě stále sdílný podporučík Jakubík, „pak další cisterna, většinou Tatra CAS 32 a eventuálně výšková technika – žebřík nebo vysokozdvižná plošina. Když jde o havárii, tak TA 1 (malý technický automobil, Opel Frontera) a první výjezd, aby byli lidi třeba na pře-vrácení auta. To všechno je ale příklad – to má spoustu různých variant.“
Dále se dozvídám bližší okolnosti k ranním výjezdům. Vše údajně zařídí adrenalin, a tak je hasič i ve dvě v noci schopen vystartovat za ony neuvěřitelné dvě minuty. „Prostě vyletíte nebo odhodíte, co děláte a jedete. Horší je, když máte ve sprše namydlenou hlavu nebo jste na záchodě,“ dodává Jakubík. Hasič se v rychlosti obleče a obuje, ale většinou se doobléká až v autě. Pak je ovšem horší, když je požár blízko. Hlavní, co žádný hasič nezapomíná, je přilba nasazená už v autě. Podporučík Jakubík to vysvětluje slovy: „Někteří řidiči nám nedávají přednost a tak je to občas jak jízda na horské dráze.“
Dozvídám se též o tom, že různé případy převažují v různou roční dobu. V zimě to jsou pochopitelně dopravní nehody nebo požáry od topidel, na jaře začíná přibývat vypalovaných luk či olejových skvrn z vyplachovaných kanálů. Hasiči se pak musí dostat k požáru nebo nehodě co nejrychleji, ale také bezpečně. Stále totiž platí, že přesto že má řidič hasičského automobilu zapnutý maják a sirénu, zodpovídá vždy za bezpečnou jízdu. Často se ale přihodilo, že některý řidič nedal přednost a hasič již nebyl s to rozjetý stroj ubrzdit ...

.... ?
Den utekl a přišla neděle, do které jsem společně se svým hostitelem podporučíkem Jakubíkem vplul na stránkách Internetu. Ten se totiž již dávno stal nedílnou součástí a pomocníkem celého jabloneckého HZSO. Pár okamžiků poté, co jsme počítač vypnuli a chystali se k spánku, přesně ve 2:17 se rozdrnčel telefon. Dopravní nehoda mezi Zásadou a Držkovem. Bude stačit, když vyjede jen technické vozidlo. Společně s Milošem Jakubíkem a nadpraporčíkem Jindřichem Zajícem rychle nasedáme do zánovního Opelu Frontera a přesně ve 2:19 vyjíždíme. Současně je případ ohlášen na pobočnou stanici ve Velkých Hamrech, která je blíže k místu případu. Za čtrnáct minut jízdy jsme na místě. Vzhledem k problémům s radiostanicí, která nebyla vzhledem k neznámému rušení schopna vysílat, jsme po dojetí na místo hledali nějaký havarovaný automobil. Kromě hasičské Tatry z Velkých Hamrů zde však nebyl žádný.
Pár metrů od Masarykovy výroční školy ležel v příkopě po levé straně silnice muž středních let. Jeho tělo, celé pokryté neuvěřitelným množstvím krve svědčilo o tvrdé srážce s automobilem ve veliké rychlosti. Řidič z místa činu pochopitelně ujel a sraženému neposkytl žádnou pomoc.
Nadrotmistr David Patrman ze stanice Velké Hamry se snažil společně se svým kolegou obnovit základní životní pochody těžce raněného muže pomocí nepřímé masáže srdce a dýcháním křísícím přístrojem. Na dýchání z úst do úst neměl v té chvíli nikdo žaludek.
Reflektor z hasičské Tatry osvětloval děsivou scénu. Marný boj hasičů o přežití onoho muže, jehož jedna bota se později našla o několik desítek metrů dál, plačící dívku, pár zoufalých přátel. Každá minuta čekání na sanitku se zdála být věčností. Ta přijíždí až třiadvacátou minutu po ohlášení případu a přichvátavší doktorka prohlašuje, že muži již není pomoci. Poté, co mí průvodci pomohli nadzvednout tělo, zjišťujeme, že tam kde kdysi byla zadní část lebky je beztvará krvavá hmota. Chce se mi zvracet.
Pocit sklíčenosti dorůstá vrcholu, když se dozvídáme víc. Muž se jmenuje Miloš Ř., bylo mu 39 let a doma v Zásadě na něj čekaly dvě děti. Vracel se z držkovské zábavy, odkud zřejmě jel i řidič, který ho usmrtil.
Vracíme se na základnu s trvalým pocitem sklíčenosti při představě, jak málo stačí, aby se člověku obrátil život zcela naruby. Děsný obraz mrtvého těla mi zůstane dlouho vryt do paměti.
Po návratu na stanici nastal klid a i když tu noc nezvonil telefon ani jednou a přestože mi byla zapůjčena odlehlá postel, nebyl jsem schopen zahmouřit oka. V sedm hodin došlo k vystřídání směny „B“ směnou „C“ a vše začalo nanovo.
Poděkoval jsem a se stálým podivným pocitem jsem se vydal ke klidnému domovu.

Není to jen senzace
Hasič je pro nás synonymem toho, kdo likviduje požáry a vysvobozuje mladé ženy z hořících domů stejně tak, jak to vidíme v některých filmech. Nejen že požárů v poslední době ubylo a technických zásahů naopak přibylo, ale přesto není toto zaměstnání jen atraktivním dobrodružstvím. Je to především těžká dřina a zátěž, a to jak fyzická, tak i psychická.
A pro to všechno, až zase někdy uvidíte vyjíždějící hasiče se zapnutou sirénou a majákem, uvědomte si, že mohou právě někomu zachránit život, zpomalte a dejte jim přednost i tam kde ji máte. Nejen že uděláte dobrý skutek, ale hlavně jim ulehčíte jejich práci.

P.S.
Z nejmenovaného zdroje blízkého Policii ČR jsem se ještě téhož dne dozvěděl, že řidič, který způsobil smrt Miloše Ř. se v odpoledních nedělních hodinách pod tíhou svědomí a kocoviny přišel sám přiznat na polici. Dvaačtyřicetiletý, již párkrát trestaný muž posílený alkoholem v hospodě v Plavech se rozhodl, že se projede. Ukradl starší škodověnku a vydal se na spanilou jízdu. Jeho zpomalené reflexy však bohužel nebyly schopné vyhnout se postavě, která se před ním náhle objevila ...
I když se muž přiznal, což lze brát za polehčující okolnost, je vyšetřován na svobodě ve věci ublížení na zdraví s následkem smrti, neposkytnutí pomoci, krádeže automobilu a řízení vozidla pod vlivem alkoholu. I když bude spravedlivě odsouzen, dvou zásadským klukům to už tatínka nevrátí…

________________________________________________________

Veškeré osoby, místa, děje a některé situace jsou zcela reálné a s fikcí mají společného jen minimum. Jakákoliv podobnost s realitou je zcela záměrná. Autor se snažil o autentické zaznamenání služby směny „B“ Hasičského záchranného sboru okresu Jablonec nad Nisou z 22. na 23. května 1999.

________________________________________________________

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

No chlapče, tohle není vůbec špatné. I když inspirace Doležalem té doby je zřejmá, dá se to číst a napovídá to, kam jsi to mohl dotáhnout, kdybys tolik nechlastal ;-)