Snaha rádoby vtipně navázat na jeden z předešlých příspěvků mě poněkud svazuje ruce. Aby člověk přišel o iluze, musí nejprve nějaké mít. Já jsem do doktorského studia vstupoval (takřka) bez nich, takže není zase takový div, že stále žiji.
Uplynulý druhý semestr se od předešlého (tedy volného) v mnohém lišil. Vlastně se radikálně lišil od všech předešlých fází studia. Hlavní rozdíl je v tom, že jsem si kolikrát během studia říkal, že nestíhám, nemám čas a podobně. To jsem však ještě nevěděl, co mě čeká a co vše může (a musí) člověk vydržet.
Jedna se již zcela potvrdil můj status součásti ústavu – jako doktorand máte povinnost vést několik bakalářských prací, vypsat konzultační hodiny (kam stále nikdo nechodí) a kromě toho jste zapojen do dalších vnitroústavních činností. Jednou z nich je i doktorandská konference.
Na tuto akci se (v ideálním případě) sjedou doktorandi ze spřízněných ústavů a před svými kolegy a vedoucími (svými i kolegů) prezentují své dosavadní výsledky výzkumů. První zrádný bod celého podniku je samotné sezvání všech zúčastněných. Zdá se to prosté – rozešlete pozvánky na dané ústavy a do stanoveného termínu čekáte na odpovědi. Jak to dopadne? Týden po termíny rozesíláte první urgenci, dva týdny po termínu druhou…. A tak dále. Mezitím se vám sejde několik odpovědí typu „nepřijedu“ nebo „už jsem tam byl loni“a jinak stále nic… Až když už začínáte stresovat, se vám podaří doslova vytřískat několik účastníků. Vyhráno ale ještě nemáte! Teď z nich vymoci název a anotaci příspěvku (i to probíhá obdobně, jak bylo popsáno výše). Ale zkraťme to – nejen, že konference nakonec proběhne, ale vy dokonce stihnete na ní i prezentovat (s relativním úspěchem) váš příspěvek. Ten by měl být i publikovaný, takže pak vzhůru do přepisování, zkracování, přepisování…
Jen co si vydechnete po konferenci, jsou tu státnice (a oponování prací) a oborové přijímací testy (dozor a oprava). To první proběhne poměrně v klidu, byť vytýkat známým nedostatečnou kvalitu jejich práce, je pocit poněkud bizarní. Brzy si na to ale zvyknete…
Druhá činnost vás zaplaví vlnou nostalgie. Při pohledu do (někdy) vyděšených očí studentů jdoucích na oborové testy si nemůžete nevzpomenout, jak jste podobnou akci absolvovali před několika lety vy. A o něco málo let dříve ještě jednou, a pak… no nic…
Dozor lze ještě přečkat, leč opravy testů mohou narušit křehkou psýché. Jde-li student na přijímací testy na obor „teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury“, předpokládám otázky (a odpovědi) z tohoto oboru. Ne tak studenti. Sémiotika je tak věda popisující lidské tělo, flashback či flashforward jsou zařízení na přenos dat (do závorky s vysvětlivkou USB), ale i masový útok a podobně… Nu, nechtěl bych vidět, jaké nesmysly jsem psal před lety já…
A jakmile opravíte testy, čeká vás nával zkouškového. To, že neučíte (a tím pádem nejste nuceni zkoušet) ještě neznamená, že nebudete nic dělat. Doktorandi tak často opravují např. testy zahraničních hostů. Nic, co by se nedalo přežít, ale v tom množství se občas začnete topit.
A jakmile vše opravíte, začnou se vám scházet bakalářské práce (a jejich projekty a dílčí části) v různém stádiu rozpracovanosti. Zde si dovolím malou odbočku. Neprozradím snad žádné tajemství, když řeknu, že vedení prací se člověk od člověka poněkud liší. Stejné je to i s postupujícím služebním „stářím“. V prvních fázích se vedoucí snaží opravovat prakticky vše. Nejen pravopisné chyby, překlepy a nedokonalosti v použití formálních pravidel, ale i dvoj(a více) násobné mezery, diakritiku, jednopísmenné předložky a spojky na konci řádků, teze, argumenty… a já nevím co ještě. Když se vám však vrátí „opravená verze“ a vy zjistíte, že rady a opravy byly reflektovány poněkud podivně, vaše nadšení opadá. Vámi navrhované úpravy jsou buď doslovně převzaty do textu, nebo zcela ignorovány. Logicky následuje ještě jeden pokus přesvědčit studentky a studenty, že tudy cesta nevede a že naše opravy a návrhy jsou vedeny snahou pomoci. Na druhou stranu – práce jsou vizitkou studenta, nikoliv vedoucího.
A floskuli na závěr – třešničkou na dortu je příprava sylabu vašeho kurzu, který mít zkrátka musíte. Ať se vám to líbí, nebo ne.*)
Co tedy s těmi iluzemi? Jdete-li do tohoto studia s vědomím, že humanitní obory jsou obecně podfinancovány, neočekáváte zázraky. O to víc vás potěší, když se vám podaří zapojit se do probíhajících výzkumů, stát se řešitelem dalšího a získat na něj podporu rektora. A postupem času vám dojde, že výzkum, kterému se věnujete, vás vlastně ohromně baví, a že je vám daleko líp, než v nějaké kanceláři státní správy. Inu, co dodat… o některé iluze jsem přišel, jiné si dál držím a protože jsem optimista, předpokládám, že několik se mi jich do hlavy ještě vloudí…
*) Veškeré zde popisovanné povinnosti jsou součástí studia na našem ústavu. Liší se tedy na různých ústavech, katedrách a fakultách.
